Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. End of Disclosure
02. Tales of Thy Spineless
03. The Eye
04. United We Fall
05. 44 Double Zero
06. Hell Is Where I Stay
07. Soldier of Fortune
08. When Death Calls
09. The Return
Pro Petera Tägtgrena mám slabost hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že napříč celou svou kariérou si celkem s přehledem udržuje vysoký standard desek, pod nimiž je podepsán, a přestože (nebo snad právě protože?) stále hraje ten svůj hymnický death, neplatí na něj univerzální formulka, která tvrdí, že všeho se člověk časem přejí a alespoň pro mě jsou jeho studiové desky napjatě očekávány. Řada alb jeho domovské kapely jsou stavebními kameny severského melodického death metalu a dodnes z nich citují zástupy následovatelů, takže mu člověk odpustí i to, že čas od času některými postupy vykrádá sám sebe. Takhle by se totiž dalo nahlížet na kterékoli z alb Hypocrisy, která chronologicky spadají za eponymní opus z roku 1999, včetně aktuálního “End of Disclosure”, na které jsme si opět museli počkat dlouhé čtyři roky.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak čtyři roky nejsou zas tak dlouhá doba, ale při pohledu na kadenci s jakou Hypocrisy sázeli alba v devadesátých letech, je tato pauza přeci jen trnem v oku pro ty méně trpělivé. Nakonec si ale říkám, že i díky této delší pauze se mě nezmocňuje myšlenka opakování sebe sama, jak by tomu s velkou pravděpodobností bylo v případě, že by tahle parta s neúnavným workoholikem v čele, sázela placky jako na výrobní lince. Dvanáctá kapitola na téma melodický death metal vznikla opět ve studiu The Abyss a protože se Tägtgren klasicky posadil rovněž za mixážní pult svého proslulého studia, je po technické stránce album špičkou ve svém oboru. Na druhou stranu je pravda, že za nadupanou produkcí mi tak trochu schází taková ta nepopsatelná atmosféra ze starších desek, kdy se nad spletencem hutných kytar a severské rytmiky vznášelo tajemno a mystično, které nádherně okořenily zmíněný majstrštyk “Hypocrisy” nebo “Abducted”, jež považuji za nepřekonatelné, takže minimálně v tomto ohledu se ukazuje, že méně je někdy více. Sice by mě nenapadlo, že zrovna v Tägtgrenově produkci budu hledat nějaké mouchy, ale nemůžu si pomoct.
Pojďme pomalu k samotné novince. “End of Dislosure” je po okraj napěchováno silnými skladbami, mezi kterými bych jen těžko hledal nějakého odpadlíka, jenž by zbytku stáda nestačil, přestože po zhlédnutí videoklipu k titulnímu otvíráku jsem mluvil jinak. Skladba to není špatná, ale docela rychle se mi díky své jednodušší a přímočařejší struktuře oposlouchala a jako otvírák mi vůbec nedávala smysl. Vůbec nešlapala a vzpomínal jsem na starší desky, kde se i předchozí “A Taste of Extreme Divinity” díky “Valley of the Damned” rozjela bez zaváhání. Nicméně, po mnoha a mnoha posleších jsem jí přišel na chuť, nebo jsem si na ni jen zvykl, a považuji ji za velice slušnou melodickou hymnu, přestože dramaturgicky by líp sedla za druhou “Tales of Thy Spineless”. To je vypalovačka jedna báseň a svým tahem na branku mě naprosto uzemnila. Po rychlém a agresivním úvodu se trošku zvolní v melodickém refrénu, které k téhle kapele prostě patří. Tägtgren platí za jednoho z nejvýraznějších vokalistů na scéně a jeho vokál, který umně kmitá mezi hlubokým chropotem a výše položeným jekotem, je toho jasným důkazem. Jdeme ale dál, protože za dveřmi netrpělivě přešlapuje chytlavá “The Eye”, ve které jsem si vychutnal dunící basu Mikaela Hedlunda. Ústřední kytarový riff možná není z říše snů, protože svou jednoduchostí mi pasuje spíš k Pain, ale kytarovými vyhrávkami v refrénu se dostáváme opět do formy. To “United We Fall” se zpočátku tváří jako oddychovka, ale po chvíli se utrhne z řetězů a jasně frázující Tägtgren celou death metalovou zběsilost tlačí dopředu. Za mě jedna z nejsilnějších písní desky.
Druhá půlka naštěstí nijak nezaostává a hned “44 Double Zero” mě baví. Kompozičně se mi hodí do vedlejšáku Pain, kde by s jinými aranžemi mohla fungovat ještě líp, ale nic proti ní, pořád je to nadstandard, který nemůže urazit i díky bicím Reidara Horghagena, jehož prostor je možná na letmý poslech celkem nevýrazný, ale jede jako mašina a druhá půle posledně jmenované skladby patří právě jemu. Valivá “Hell Is Where I Stay” možná neoplývá tolika melodickými nápady jako zbylé skladby, ale svou hutnou atmosférou je zpestřením druhé poloviny desky, protože “When Death Calls” a “Soldier of Fortune” jsou si v jednom ohledu docela podobné, i když vedle sebe stojí jako noc a den. V obou případech mluvíme o koncertních tutovkách s melodickými kytarami a silnou vokální linkou. Druhá z této dvojice je výrazně pomalejší, ale pořád úderná hymna vznášející se na křídlech severské kytarové melodiky, zatímco “When Death Calls” šlape vstříc svému agresivnímu závěru. Závěrečná, velmi pomalá “The Return” je důstojným zakončením desky, která ve mně díky své vyrovnanosti zanechala především pozitivní dojmy.
Má “End of Disclosure” vůbec nějaké chyby? Když si člověk nebude snažit přiřadit dané momenty, nebo celé skladby k některým z předchozích alb, která za sebou Hypocrisy zanechali, tak vlastně ani ne. Ve všech ohledech se jedná o skvělou desku, která přesně splňuje to, co od aktuální podoby této legendy očekávám. Kolekce písní, které těží ze své minulosti, ale zase ne tolik, aby deska nebyla schopna žít svým vlastním životem. Zhruba tři čtvrtě hodinka nového materiálu odsýpá velice plynule, bez jakéhokoli zaváhání, takže nemám důvod být nespokojený a za čtyři roky snad zase ve stejné formě na slyšenou.
Další názory:
Tägtgrenovic bandička už patří k takovým stálicím scény. Začali na hrubém death metalu se satanistickými náměty (to ještě pěl Masse Broberg, dnes známý jako Emperor Magus Caligula z Dark Funeral, ve kterých už ale taky nepůsobí). Poté však otěže plně převzal právě Peter Tägtgren, který se začal věnovat svým oblíbeným tématům, a tomu podřídil i hudební složku, která postupně dostávala melodičtější háv. Od té doby nás pravidelně zásobuje tu zábavnějšími, tu nudnějšími deskami, od kterých minimálně od alba “The Arrival” víte, co čekat. Nové album je přesně případ alba, které neurazí, ani nenadchne. Zvukově vyšperkované, kompozičně potvrzující letitou hypokrysí formu. Je mi sympatické, že sami přiznávají, že se nesnaží svůj vývoj někam hnát. Přesto je tahle deska plná až moc očekávaných melodií a postupů. Poslechnul jsem si ji několikrát, našel si pár oblíbených momentů, ale když se k ní už nevrátím, nic se taky nestane. Plus za parádní vokální práci a vypalovačku “Tales of Thy Spineless”. Stick
Na peněženky českých fanoušků hyperaktivního Petera Tägtgrena dolehly v posledních letech pěkně krušné časy. Co si pamatuji, pan Tägtgren se v našich končinách poslední dobou objevuje s některou ze svých kapel poměrně často a pokaždé dovede přitáhnout pěkný zástup lidí. Po dvojici koncertů Pain nyní přišel čas na jeho starší a o poznání ostřejší smečku známou pod jménem Hypocrisy, kterou měli do Prahy doprovodit kapely Hate z Polska a Essence z Dánska. Hate však pár dní před koncertem za dobře známých tragických okolnosti svoji účast na turné zrušili, takže Hypocrisy s Essence na lineupu večera osiřeli. I přes tuto nemilou skutečnost ale očekávání zůstávala relativně vysoko, neboť mi zkušenost z loňského Metalfestu napovídala, že pokud se podaří dobře nazvučit, mohl by to být skutečně solidní zážitek.
V době mého příchodu do klubu Retro Music Hall, který je na pražské scéně proslulý spíše diskotékami, už bylo uvnitř poměrně živo. Rozhodně nejživěji pak bylo naproti stánku s dost předraženým merchandisem, kde v improvizovaných podmínkách probíhala autogramiáda hlavních hvězd večera. Samotná plocha však až do samého začátku produkce takřka zela prázdnotou, tedy pochopitelně s výjimkou asi dvou nebo tří řad nadšených fans, kteří si hodlali užít kapely z první ruky. Na place se to trochu zahustilo až se ztlumením světel a nástupem mladých Dánů Essence. Tato mně a dost určitě nejen mně zcela neznámá parta přišla odprezentovat set, který se zpočátku nesl na vlnách zvláštního mixu thrashe, meldického death metalu a rock’n’rollu, ale čím více se blížil konec, tím čistší thrash se z mikrofonů linul. Vystoupení to bylo vcelku solidní a muzika po počátečním rozčarování z hodně utopených kytar obstojná, i když bylo místy trochu znát, že toho pánové za sebou zase až tolik nemají. Čeho však měli hodně, to byla energie a nadšení, kterými hýřil sympatický frontman Lasse Skov, strhávajíce tak na sebe většinu pozornosti. Jediné, co mi na tom všem moc nesedělo, byl jeho vokál, ale když jsem si tenhle nešvar odmyslel, mohl jsem se docela bez ostychu bavit a po konci vystoupení Essence jsem usoudil, že to byl vlastně velice dobrý, ne-li rovnou skvělý otvírák večera.
Následující dlouhá pauza před druhým a posledním vystoupením večera notně zhořkla při pomyšlení, že tou dobou měli z pódia dštít oheň a síru Hate, a tato rozmrzelost asi způsobila, že jsem začínající a bouřlivým jásotem doprovázené Hypocrisy přijal poměrně laxně. Nicméně netrvalo dlouho a musel jsem uznat, že Tägtgrenova parta zkrátka umí. Hrálo se prakticky bez proslovů (Peter se omezil jen na pár povinných slov díků), ale zato se strojovou precizností a naprosto zřetelnou profesionalitou. Bohužel, po dlouhém rozmýšlení jsem došel k názoru, že je to na můj vkus možná až moc strojové a profesionální. Po formální stránce by výkon kapely totiž sice prošel bez ztráty kytičky, ale trochu mi tam chyběl větší zápal a nějaký ten život, kteréžto faktory dovedou “pouze” dobré vystoupení nakopnout do nevídaných výšin. Přesto však nemohu říct, že bych se nudil, a pozornost jsem bez většího vynaloženého úsilí zvládl udržet i přes velice dlouhý setlist a opět možná trochu nedokonalý zvuk, kde jsem měl alespoň zpočátku krapet problém zachytit melodii rytmické kytary. Ale třeba zvukaři křivdím a mám v uších nasráno, kdo ví.
Setlist Hypocrisy:
01. End of Disclosure
02. Tales of Thy Spineless
03. Fractured Millennium
04. Left to Rot
05. The Eye
06. The Abyss
07. Fire in the Sky
08. Necronomicon
09. Buried
10. Fearless
11. United We Fall
12. 44 Double Zero
13. Elastic Inverted Visions
14. Warpath
– – – – –
15. Roswell 47
16. Adjusting the Sun
17. Eraser
Narvaný sál Retra však moje strasti evidentně nesdílel a po překvapivě hlučné odezvě, jaké se dostalo Essence, lidé dávali jasně a zatraceně nahlas najevo, že jsou Hypocrisy opravdu velká a populární kapela. První a poslední skladba se dokonce dočkaly ze strany publika sborového zpěvu a pokud si dobře pamatuji, někdy ke konci se na rukou davu objevila i nějaká odvážná dívčina. V souvislosti s davem mě pak napadá ještě jedna věc – docela dobře nechápu, proč dvojice sekuriťáků v průběhu koncertu stojící po stranách pódia několikrát vystartovala ze svých stanovišť a minimálně v jednom případě to vypadalo, že si to jeden z nich dost ostře vyříkává s jedním z fanoušků. Ač jsem měl ze svého postavení docela dobrý výhled, nikoho jsem lézt na pódium neviděl, tak nevím. Stín kauzy Randyho Blytha se nad českými pořadateli asi vznáší dost výhružně…
Celkové dojmy z akce jsou tedy pozitivní. Sice rozhodně nemohu tvrdit, že bych neviděl o dva levely lepší koncerty (a že jich nebylo vůbec málo), ale zážitek, který Hypocrisy a koneckonců i Essence pražskému publiku zprostředkovali, mohu v odpovědi na napůl vyřčenou otázku z prvního odstavce skutečně označit za solidní, protože v žádném případě neurazil a naopak celkem potěšil. Pořadatelům potom patří dík za příjemné zpestření jejich tradičního repertoáru a jen čekám, kdy se po této dobré zkušenosti Hypocrisy objeví na soupisce některé větší akce z dílny Pragokoncertu. Mým osobním tipem jsou Winter Masters of Rock, tak se nechme překvapit.
Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…
Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.
H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.
Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…
H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.
Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…
H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…
Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.
H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.
Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.
H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.
Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.
H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).
Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.
Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…
H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…
Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…
H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…
Země: Švédsko Žánr: industrial metal / electro Datum vydání: 3.6.2011 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Let Me Out
02. Feed the Demons
03. The Great Pretender
04. You Only Live Twice
05. Dirty Woman
06. We Want More
07. Leave Me Alone
08. Monster
09. Season of the Reaper
Osobně elektronickou (nebo s příměsí elektroniky) a techno hudbu skoro neposlouchám a k tvorbě švédských Pain jsem se dostal prakticky náhodou. Nejprve jsem byl k žánrovému zasazení kapely velice skeptický. Elektronika, techno a metal? To přece nemůže společně fungovat. A hle, jeden by neřekl, ale při poslechu již sedmé řadové nahrávky se opět utvrzuji v tom, že jsem se kdysi dávno zase jednou mýlil.
Peter Tägtren je stejně blázen. Hlavní (a vlastně jediná) tvůrčí mysl kapely Pain si všechny nástroje, které jsou na albu ke slyšení, nahrává zcela sama. I ve vlastním studiu. A taky si vše sama produkuje. No, kdo by nechtěl takového zaměstnance? Musí být robot, aby vše stihl nahrát, nazpívat, zmixovat a vydat. Každopádně před takovým talentem klobouk dolů. Naštěstí se posluchači nedostává pocitu, že by cokoliv bylo odfláknuté nebo připomínalo dort pejska a kočičky. Vše k sobě dokonale pasuje, klávesové party jsou pečlivě aranžované (na nich koneckonců často písničky stojí) a vše tak nějak celkově utváří dojem příjemné celistvosti.
U kláves a elektronických cingrlátek ještě chviličku zůstaneme. Je jasné, že tento typ hudby by bez nich neměl šanci existovat, ale vystavění jednotlivých písní na elektro linkách a jejich gradace během excelentně namixovaných kláves mluví za vše – Pain jsou ve svém oboru mistrem nad mistry a mohu s klidem prohlásit, že v tomto směru nic výrazně lepšího na současné scéně nenajdete.
Album otevírá velice svižná “Let Me Out” s výraznou elektronickou a klávesovou částí. Myslím, že jako úvodní skladba v žádném případě neurazí a navnadí na další poslech, přesně jak by to mělo být (a velmi často také nebývá). Druhá v řadě stojí “Feed the Demons“, která oproti předchozímu válu působí velice rozplizle a v některých částech je opravdu pomalá. To jí ale neubírá na líbivosti, protože refrén se poslouchá velice dobře. Srdce fanouška industriálních Pain jen zaplesá. Dalším kouskem je “The Great Pretender” oplývající vskutku vynikajícím refrénem a výbornou “znovuposlechnutelností”. Čtvrtá je výpravná titulní “You Only Live Twice” s naprosto oslňující klávesovou linkou. Jedna z nejepičtějších skladeb, které jsem kdy u Pain měl možnost slyšet. Jsme přesně v polovině nahrávky a na řadu se dostává hard rocková “Dirty Woman“, kterou spousta z vás jistě zná z prvního uvolněného videoklipu. Podle mého názoru skladba samotná vůbec nesedí do konceptu alba, protože se poslouchá diametrálně jinak než zbytek písní. To ale nic nemění na tom, že se jedná o neopominutelnou složku nové desky a zní vskutku “špinavě” (v dobrém slova smyslu).
Druhou polovinu “You Only Live Twice” načíná skladba “We Want More“, která oproti zbytku trochu zapadá a nepřekvapí ničím zvláštním. “Leave Me Alone” je “cover”, který vyšel původně na jednom z alb melodické partičky Sonic Syndicate. Proč cover v uvozovkách? Jednoduše proto, že se ve skutečnosti o žádný cover nejedná a tuto písničku napsali Peter Tägtren a Jonas Khellgren (kytarista Scar Symmetry) PRO Sonic Syndicate. Každopádně se v úpravě Pain jedná o pomalejší a melodický kousek, který ale určitě neurazí. Koneckonců, cover verze jinde vydaných písní jsem měl u Pain vždycky docela rád. “Monster” vyniká hlavně v kytarových partech, a je tak jedinou skladbou, u které mi přišlo, že poslouchám metalovou muziku. A nakonec samozřejmě poslední “Season of the Reaper“, která mě ale naneštěstí ničím nenadchla.
Vzato kolem a kolem, “You Only Live Twice” se mi líbilo. Nemá sice na prvotní tvorbu starých Pain, která ve své době přinesla skutečně něco nového a zajímavého, ale v rámci diskografie určitě nezapadne. Příště by to ale možná chtělo více zatlačit na pilu a vydat větší množství skutečně nápaditých a vyčnívajících sklateb. Za mě šťastná sedmička.
Další názory:
Po ne moc povedeném “Cynic Paradise” (alespoň z mého pohledu) přichází Peter Tägtgren opět s takovým albem Pain, které mne baví. Obzvláště první polovina je vážně skvělá. “Let Me Out” se mi jeví jako energický otvírák, jenž disponuje potřebným odpichem. Temnější “Feed the Demons” dá chvílemi vzpomenout na švýcarské industrialisty Samael. Jasnou tutovkou je však chytlavá “The Great Pretender” s výtečným refrénem, který člověka nakopne. Mým osobním favoritem je hutná titulka “You Only Live Twice” s moc povedenou klávesovou/electro linkou. Na rockovější strunu pak uhodí “Dirty Woman“. Jediná škoda, že po ní už “You Only Live Twice” trochu dochází dech a jeho druhá půle není zdaleka tak dobrá jako ta první. Kdyby byla nastavená laťka udržena až do konce nahrávky, šel bych s klidným srdcem s hodnocením i výš. I přes tento neduh je ale pro mě novinka, jak už jsem řekl, o poznání lepší než její předchůdce. H.
Účinkující (obsažení v reportu): Agnostic Front, Bal-Sagoth, Barren Earth, Cock and Ball Torture, Diablo Swing Orchestra, Dying Fetus, Graveworm, Hypocrisy, Jesu, Lost Soul, Lyxanzia, Macabre, Madder Mortem, Moonsorrow, My Dying Bride, Origin, Ragnarok, Sadist, Sarke, Tankard, Voivod, Watain
H.: Závěrečnou třetinu Brutal Assaultu rozjíždí germánská grindovka Cock and Ball Torture. Čuňárna to byla pěkná, neříkám, že ne, ale tak mě při jejich setu napadla taková úvaha, jestli vůbec někdo podobné muzice věnovává doma soustředěné poslechy na sluchátka (smích). To bych já nezvládnul, ale na koncertě to bylo zábavné.
H.: Mně osobně jsou hudebně samozřejmě bližší Ragnarok, typičtí to představitelé subžánru true norwegian black metal. Ponecháme stranou úvahy, jestli si skupina jejich formátu (a hlavně žánru) zaslouží hrát v půl desáté ráno (to si ostatně nezasloužili ani Cock and Ball Torture), protože na festivalu o takové velikosti ten ranní Černý Petr na někoho prostě spadnout musí, v noci nemůžou hrát všichni, a přejděme rovnou k samotnému vystoupení. Koncert podle očekávání táhnul poslední zakládající člen Jontho za svými škopky a hlavně nový zpěvák HansFyrste (tohohle uličníka určitě budete znát se Svarttjern). Dobře udělaný corpse paint, ruka šmátrající v rozkroku opravdu často, neskutečně zlé xichty (smích) a hlavně skvělý vokál. Dával si to ještě lépe než na albu. Závěrečná ultra klepačka “Blackdoor Miracle” výborný dojem z vystoupení jen podtrhla.
H.: Dost mě zaujali i polští smrťáci Lost Soul. Jejich death metal sice do Vaderovského hájemství zajížděl dost často, ale za zápor bych to nepovažoval, vždyť kdo je dneska nabroušený originál? Hlavně, že jim to pěkně od podlahy drtí. Každopádně mě zaujali solidně, jejich poslední fošně “Immerse in Infinity” se rozhodně podívám blíž na zoubek, protože jsem to zatím ještě neudělal.
H.: Svojí výtečnou pověst potvrdili i Italové Sadist. Na začátek nám přesně v duchu obálky aktuální řadovky “Season in Silence” trochu zasněžili a pak spustili svůj velice chytrý progresivní death metal. Ještě pořád mám v paměti jejich skvělý výstup na Brutal Assaultu před dvěma lety a ani verze no. 2010 v ničem nezaostávala. Možná spíše naopak, Sadist hráli vážně skvěle. Zpěvák Trevor je prostě frajer, Tommy opět stíhal hrát střídavě na kytaru i klávesy (někdy obě zároveň) a baskytarista Andy se svým nástrojem předvádí opravdu úctyhodné prsty-lámající vylomeniny.
H.: Že teď měli konečně přijít na řadu ti Bal-Sagoth? Nepřišli, další odklad. My se jich snad nedočkáme. Zároveň to ale značí jednu věc – nějaká další formace nadobro vypadla z programu. Jak se později (a k mému velkému zklamaní i nasrání) ukázalo, jednalo se německé funeral doomaře Ahab. Údajně z rodinných důvodů, dobrej fór… Místo toho je chvíli ticho a pak nastupují The Arusha Accord, které jsem neviděl…
H.: Barren Earth se posouvají do hluboké noci (půl třetí ráno) na post Ahab a na pódium konečně přicházejí ti slibovaní Bal-Sagoth. Musím se přiznat, že z desek jsem jim na chuť nikdy moc nepřišel (byť netvrdím, že některé songy nejsou nehorázné pecky, viz třeba “The Empyreal Lexicon”, která jen tak mimochodem i zazněla), ale jsem moc rád, že jsem měl možnost se na ně podívat naživo. A na rozdíl od studiových počinů mě na koncertě nadchli. Decentní malování (méně je někdy více, jak pravý známé pořekadlo) Bal-Sagoth společně se samotnou muzikou plně stačilo k vytvoření požadované atmosféry. Tleskám Byronu Robertsovi, jehož vokál zněl naprosto stejně jak z placky, což vzhledem k takovému množství různých poloh jistě není žádná prdel. Člověk si jej sice moc neprohlédl, protože mu zpod černé kápě čouhaly jen vousy a nic jiného z něj vidět nebylo, ale zpíval vážně skvěle.
H.: Ta sobota je zatím nějaká až moc dobrá, zatím jsem byl ze všech vystupujících nadšený, což se mi, jako člověku, který s oblibou remcá na všechno, zas tak často nestává. Nic však netrvá věčně (abychom si dali další otřepané pořekadlo) – Origin mě nebavili. Uznávám, fanatický fanoušek death metalu už ze mě nikdy nebude (to víte, jak člověk jednou zkusí Mayhem… (smích)), ale když mě skupina umí čapnout za koule, jsem otevřený všem stylům. Origin však k něčemu takovému měli hodně daleko.
H.: Je to už drahně let, co jsem pečlivě sledoval Graveworm, ale na jejich vystoupení jsem se podíval nejenže rád, ale i s chutí. A taky se mi líbilo o dost více, než se mi v současnosti líbí jejich desky, což možná bude ve velké míře zapříčiněno tím, že koncertní vyznění bývá vždycky tvrdší a neučesanější oproti studiu. Každopádně, kapela byla ve formě. Sledovat tak precizní headbanging všech členů (s výjimkou bubeníka, ale toho omlouvá jeho pleš (smích)) byla fakt radost. Moje oblíbená hitovka “I – The Machine” hned na úvod mě samozřejmě potěšila.
H.: Velkým odlehčením se stali Madder Mortem, jejichž lehká a procítěná tvorba působila mezi vším tím extrémem opravdu jako pěst na oko. V tom dobrém slova smyslu. I takovéhle záležitosti však podle mě na Brutal Assaultu mají své místo. Madder Mortem pečlivě brali jak ze skočnější, tak i ze své přemýšlivější podoby, přesto jim to krásně ladilo dohromady. Ani bych se nezlobil, kdyby Shindy pro příště ubral death metalu a přidal více v těchto žánrech (i když je mi jasné, že mě spousta lidí s tímto názorem pošle někam :)).
Seda: Jelikož jsem byl celý den v kině, byla Lyxanzia až tím prvním, co jsem viděl. Snažím se najít v paměti co nejvíc, ale na nic si nemůžu vzpomenout. Ani na netu žádná videa nejsou, abych si je obnovil. Verdikt je tedy takový, že to byla naprosto průměrná show.
H.: Na vikinsko-pohanskou notu uhodili Moonsorrow, na rozdíl od krajanů Ensiferum z prvního dne jsou ale Moonsorrow přece jenom trochu jinde… vážnější, přemýšlivější a taky… ehm… ne tolik k smíchu (smích). Není divu, že se mi líbili o mnoho více. Jsou prostě kapely, pro něž je pagan metal póza, a jsou kapely, kterým to prostě bez mrknutí (a rádi) sežerete a ještě se oblíznete. To je přesně případ Moonsorrow. Mimochodem, velice zvědavý bych byl na koncert, kde by odehráli alespoň jednu ze dvou kompozic albové odyssey “Viides Luku: Hävietty”. Ale to se asi nestane.
Seda: Jesu předvedli zajímavé vystoupení. Dá se nazvat i vystoupením beze slova. Frontman toho s kolegou moc nenamluvil ani nenazpíval. Občas něco zařval anebo poděkoval. Nicméně to byl velice dobrý poslech a asi jej zkusím i z alba. Chyběl mi tam ale živý bubeník, který by to vystoupení posunul o něco dál.
H.: Na jedny z prapůvodních pionýrů toho, čemu se dnes říká death metal, na Macabre, jsem byl opravdu zvědavý, ale s politováním musím konstatovat, že ani oni mě nikterak nezaujali. Studiové práce nějak zodpovědně projeté nemám, možná i to hrálo roli, ale když nezaujme, tak nezaujme, to se prostě nedá svítit. A to platí i pro takto zasloužilé borce.
Seda: Největší překvapení festivalu. Z mp3 mě to nijak nezaujalo, když ale naživo popisoval každého zabijáka zvlášť, tak mě to chytlo. Zejména James Huberty a jeho “McMassacre”. Zašel si do Mekáče, ale místo hamburgeru postřílel 22 lidí. Ze songů se mi nejvíce libila “Vampire of Dusseldorf”. Určitě jedno z nej sobotního dne.
H.: Oproti tomu Diablo Swing Orchestra, to byla jiná. Právě oni byli letošními zástupci avantgardního odvětví metalu, které se na Brutal Assaultu vždy v podobě jedné skupiny za ročník objevuje. Že půjde o něco hodně odlišného od zbytku line-upu, jsme nejenže byli upozorněni samotnou kapelou ještě před začátkem koncertu, ale odhadnout to pro nezasvěcené šlo už z plachty (kolotočářská grafika poslední desky) i oblečení hudebníků. Místo metalového stejnokroje hráli Diablo Swing Orchestra v košilích, kravatách, zpěvačka Ann-Louice měla večerní šaty. Nic suchopárného a strojeného to však v žádném případě nebylo. Hned s prvním tónem úvodní “A Tapdancer’s Dilemma” všichni členové začali šílet a vlnit se do své neotřelé kombinace swingu, klasiky a metalu. I cellista Johannes Bergion na své stoličce poskakoval, jako kdyby ho píchla vosa. Netrvalo dlouho a strhli s sebou i dav. Byl to vážně zážitek koukat, jak banda drsných metalistů paří a hrozí na swingové rytmy. Upřímně… pro mě jeden z vrcholů festivalu, dal bych si klidně i dvojnásobný čas.
H.: Voivod mě bavili rozhodně víc než na Masters of Rock 2009, což ale nebylo nijak překvapující, když se ukázalo, že tentokrát do sebe Snake nalil před o koncertem o poznání méně piv než loni ve Vizovicích. Přesto mě tam však neudrželi až do konce svého vystoupení – v polovině jsem prchnul na lavičku, aby mi neupadly nohy (smích).
H.: Tankard celé vynechávám a věnuji se radši autogramiádě švédských pekelníků Watain. Podepsané placky sice potěší, ale náladu moc nezvedl pohled na bubeníka Håkana, který se na podpisovku dobelhal o berlích… takhle že má odbušit ty dvojkopákové palby?
Seda: Zašel jsem si na Tankard jen kvůli tomu, že jsou to milovníci piva. Když ale jsem zjistil, že během koncertu pijí patok Braník (bezdomovci omluví), nebyl jsem moc nadšený (smích). Vystoupení to bylo ale dobré, jelikož zde byl velice dobrý kontakt s publikem. Každý Braník ještě skoro plný letěl mezi diváky. Frontman si pak ještě vytáhl jednu slečnu na pódium. Když to vše doplníte o oldschool thrash, vyjde vám z toho kvalitní show.
H.: Parádní brutálně death metalovou nálož předvedli Dying Fetus. V kotli se to bilo hlava nehlava a plavci padali přes plot jako hrušky. Jejich hmatníkové onanie mě sice z alb nudí, ale na koncertech je to vážně něco pozorovat. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli náhodou nemají o jeden prst navíc (smích). Kvalitní hoblovačka.
H.: Velice mě mrzí promeškaní Meshuggah, ale po dlouhém přemýšlení jsem dal nakonec přece jenom autogramiádě My Dying Bride. Viděl jsem nakonec jen necelé poslední tři skladby a z tak krátkého rozmezí si netroufám moc soudit, ale i tak se mi zdálo, že to rozhodně nevypadlo zle, právě naopak, z pódia znělo jejich ultra technické maso pěkně nadupaně. Na druhou stranu… hned po jejich show vylezl z kotle kámoš a prohlásil: “Nic moc, čekal jsem lepší”, tak vážně nevím. Seda vám toho o moc víc asi neřekne, protože tu řadu na podpis My Dying Bride stál se mnou.
H.: Hypocrisy šli vždycky tak nějak okolo mě. Jejich hudba mě míjela, jejich nahrávky mě nikdy do kolen nedostaly. Na koncert jsem se vydal s očekáváním, že se to třeba změní. Nezměnilo. Jsem rád, že jsem je viděl, vystoupení mě relativně bavilo, ale nějaká extáze se určitě nekonala. Berte to však jako názor naprostého laika (smích).
H.: Agnostic Front… uff, když já to HCčko prostě nemusím. Mně to přijde všechno na jedno brdo, legenda nebo začínající banda, zní mi to všechno stejně. Tohle není muzika pro moje uši, sorry.
Seda: Místo Agnostic Front jsem si vystával místo na My Dying Bride.
H.: Jestli mě pár předchozích skupin, když to řeknu diplomaticky, zas tolik nebavilo (nebo jsem z nich viděl jen minimální část), o to víc jsem se těšil na závěr festivalu. Ten totiž sliboval opravdu zajímavou podívanou. První na řadu přišli My Dying Bride. Co si budeme povídat, britští doom metaloví pionýři sice moc nehrají, ale když už na to pódium vylezou, tak máte jistotu, že na to jen tak nezapomenete. A jejich úžasný výkon v Josefově to jen potvrdil. Úvod patřil aktuální desce “For Lies I Sire”(“Fall with Me” a “Bring Me Victory”), aby nás kapela hned vzápětí vzala na výlet do své nejhlubší minulosti – “Turn Loose the Swans” a “Vast Choirs”, ty skladby prostě v sobě mají sílu i po těch letech, zvláště pak ta první jmenovaná. Nebo si vezměte takovou “She Is the Dark”, to je naživo naprostá dokonalost, mnohem lepší než z desky (a to mám albovou verzi hodně rád). Nebo třeba depresivní “The Wreckage of My Flesh”… trýznivá atmosféra a text v kombinaci s procítěným živým předneses z ní dělají naprosté unikum. Zatím pokaždé mě My Dying Bride absolutně dostali a nemám sebemenších pochyb, že až je uvidím příště, dopadne to stejně. To mi jistě potvrdí každý, kdo měl někdy možnost vidět, jak se Aaron v agónii svíjí na pódiu. Některé kapely jsou prostě jenom dobré, jiné v sobě mají jedinečné a nezaměnitelné kouzlo. My Dying Bride jsou bezesporu jedním z nepočetných zástupců té druhé kategorie.
Seda: Genialita! Rozhodně top vystoupení Brutal Assaultu. Sledovat Aarona, jak vypadá, že během zpěvu za chvíli umře, je nepřekonatelný zážitek. Jeho zpěv naživo exceluje a zní stejně jako na albu. Každý song z desky je geniální, ale naživo je to ještě o jeden level výše. Zahráli zejména mé oblíbené pecky, hlavně “Bring Me Victory” anebo “The Cry of Mankind”. Zkrátka zážitek, který se snad ještě bude někdy opakovat.
H.: Přestože na My Dying Bride bych bez problému civěl jako v transu ještě dlouhé a dlouhé hodiny, musím se rychle přesunout na vedlejší stage, kde už se chystá další záležitost, kterou by si nechal ujít jen blázen. Samotný Nocturno Culto z Darkthrone a Sarke z Khold a Tulus obklopení celou řadou zasloužilých osobností norského black metalu (možná ne legendárních, ale pořád lidí, kteří toho pro svůj žánru udělali hodně a prošli celou řadou známých skupin) – všichni pod hlavičkou projektu Sarke. Křišťálově čistý a průzračný zvuk dává všem skladbám z první (a zatím jediné) nahrávky “Vorunah” (např. “Old”, “Primitive Killing”, “The Drunken Priest” ad.) vyniknout v plné síle. A výsledek? Naprosto skvostný koncert. Sarke by mohli kousek své neopakovatelné atmosféry věnovat všem ostatním kapelám na Brutal Assaultu a ještě pořád by jim zbylo dost na vytvoření jednoho z vrcholů festivalu.
H.: Jako kdyby toho člověk neměl dost, další dechberoucí vystoupení nás ještě čeká – Watain. Jestli měl někdo na letošním Brutal Assaultu působivou scénu, byli to právě Watain. Čtyři prapory, obrovská plachta s motivem poslední desky, zapálené obrácené kříže, hořící trojzubce, stojany se spoustou svícnů, oltář přímo na pódiu. A k tomu ještě samotná skupina. Přímo geniální corpse paint, Watain nejsou žádné nafintěné slečinky, ale pěkně špinaví bastardi přímo z pekla… a právě kus pekla si přivezli i s sebou do Josefova. Neuvěřitelný nářez, na nějž mi už prostě nestačí slova. Koho nechal chladným úvod v podobě předělávky “The Return of Darkness and Evil” od Bathory, praotců všeho extrémního, tak to snad ani není člověk. Zbytek setu už ale Watain valí své vlastní zlo – “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Sworn to the Dark” a další. Je jedno, jestli kapela hraje z aktuálního “Lawless Darkness” nebo ze staršího materiálu, co song, to lahůdka. Nejenže jednoznačně jeden z absolutních vrcholů Brutal Assaultu, ale dost dobře možná i jeden z nejlepší koncertů, které jsem kdy viděl. Jestli existovala byť i jen 1% šance, že bych se na jejich podzimní koncert v Praze nedostavil, tak teď o tom nemám sebemenších pochyb.
H.: Upřímně řečeno, na poslední Barren Earth se mi už vůbec nechtělo – kromě nechutně obrovské únavy ještě začalo znovu pršet jak prase a taky… tak trochu mě tahle skupina srala, i když to není přímo jejich vina. Když vypadl jeden z mých headlinerů Курск, právě Barren Earth byli potvrzeni jako jejich náhrada. Když vypadl druhý z mých headlinerů Ahab, právě Barren Earth dostali jejich místo v programu. No nenaštvalo by vás to? Ještě by vyšachovali i Watain a už bych vraždil (smích). I přes mou zaujatost se mi však nakonec líbili. Musím uznat, že kdyby podle původního programu hráli brzo odpoledne, těžko by to znělo tak dobře. Tma a lehký, ale hustý déšť jejich atmosféře hrál do karet a postarali se tak o velice krásný závěr. Poklidně jsem si je z dálky se šálkem kávy v ruce vychutnal a ještě si mlasknul nadšením. A to říkám o skupině, která mě původně srala (smích).
Další názory:
H.: Závěrečné vyhodnocení vezmu pouze v rychlosti a zmíním jen ty nejdůležitější body. Organizačně byl Brutal Assault tradičně dle mého názoru o třídu výše než ostatní letní festivaly (z těch, které jsem navštívil, samozřejmě). Pár chybiček se sice možná našlo (nejčastější stížnosti jdou na adresu špatné informovanosti o změnách programu a front u VIP kempu… s prvním jsem osobně problém neměl, jelikož jsem prostál celý festival pod pódiem, a s druhým rovněž ne, protože jsem služeb oploceného kempu nevyužil), ale pořadatelé Brutal Assaultu se jakékoliv, i když jen malé nedostatky snaží vždy do příštího ročníku vylepšit (na rozdíl od jiných). Tleskám za změny provedené v samotném areálu, zvláště ulička od pódia přímo k autogramiádám byla stvořená speciálně pro mě (smích). Zvuk se mi zdál o dost lepší než v loňském roce. Když byly nějaké problémy, jednalo se většinou a přílišnou hlasitost kopáků, ale změnou místa jsem to téměř vždy vyřešil, člověk jen nesmí být líný chodit. Velice se podle mě zlepšilo i chování security. U vchodů kontrolovali pečlivě a pod pódiem tentokrát evidentně nestála banda plešatých idiotů bez mozků, kteří by mlátili do stagediverů. Všechny plavce v rámci možností chytali relativně šetrně, a pokud se dotyčný nesnažil dostat nahoru za kapelou, odešel vždy po svých (tudíž žádné zápasnické chvaty z loňska k vidění nebyly). Kvalitu piva hodnotit nemůžu, protože po mnohých extempore už alkohol na festivalech zásadně nepiju hned ze dvou důvodů – jednak chci vidět své oblíbence v takovém stavu, abych si něco pamatoval, jednak si chci i na pivu pochutnat, což je ve festivalových podmínkách takřka nesplnitelný požadavek. Počet návštěvníků byl v letošním roce na samé hranici únosnosti, nevěřím tomu, že nepadl divácký rekord. V areálu se vážně nedalo pohnout. Víc mě toho nenapadá (pokud by vás něco zajímalo, zanechte případné dotazy ohledně organizace v komentářích, rádi podrobněji dovysvětlíme, jak nám co přišlo :)).
H.: Co se týče mého subjektivního strávení festivalového času, Brutal Assault jsem si užil naprosto královsky a už teď se těším na další ročník. Line-up byl neskutečně našlapaný – kdo si nevybral letos žádného oblíbence, tak je nenažrané prase (smích). Skvělých koncertů byl dostatek, zvláště pak závěr My Dying Bride–Sarke–Watain–Barren Earth byl neskutečně geniální. Pokud by se soupiska měla řídit čistě mým osobním vkusem (ne, že by něco takového hrozilo, ale co kdyby náhodou (smích)), ubral bych trochu death metalu a přidal něco málo do doomu a avantgardních záležitostí (ano, i black metalu bych chtěl víc, ale to snad ani nemá cenu psát (smích)). H. končí…
Seda: Můj první Brutal Assault a celkově první větší festival v životě. Všechny kapely, co jsem zhlédnout chtěl, jsem viděl. Snad jedině kromě Meshuggah. Celkově jsem ale dost show promeškal, což mi vyčetl kolega. Když ale vidět nějakých 70 koncertů za tři dny je pro mě nadlidský úkol :) Z mých headlinerů Converge, My Dying Bride a Candlemass vítězí jednoznačně druzí jmenovaní. Na pomyslném druhém místě jsou Converge a s bronzem skončili Candlemass. Nejvíce mě překvapili Macabre a Sepultura. Nad má očekávaní se předvedli Sigh nebo Bleed from Within. Organizace byla zvládnutá na lepší dvojku. Fronty moc nebyly, protože stánků byl dostatek. Nejvíce mě zarazilo ale to, že když se roznášeli piva na tribunu, tak vyšel týpek POUZE se šesti pivama, která zmizela dřív, než vůbec vyšel nahoru. Kdyby šli aspoň dva pinglové, a vzali dohromady tři nosítka, tak by těch osmnáct piv bez problémů zmizelo. Je to ale pouze detail. Stan mi nikdo nevykradl a nic jsem neztratil. Můžu být jen spokojen.
Hypocrisy, jedna z prvních skupin, co se snažila dát dohromady zvuky melodiky a death metalu. Kapela debutovala před 17 lety s deskou “Penetralia”, na kontě má celkově 11 alb včetně “A Taste of Extreme Divinity”. Hypocrisy si s každým albem drží vysoký standard a fanoušky skoro nikdy nezklamou. Toto album není výjimkou.
Hypocrisy určitě zvolili dobrou cestu, jak své album propagovat. Na svém YouTube kanálu postupně zveřejňovali videa ze studia a s ukázkami, které by se na albu mohly objevit. Je to dobrý způsob, jak fanoušky ke své tvorbě nalákat, a pokud je Hypocrisy skupina vašeho srdce, určitě vám to musí udělat radost.
Album otevírá song “Valley of the Damned”, podle tohoto songu poznáte, ve kterém duchu se zbytek nahrávky ponese. Tvrdé riffy, rychlé bicí, zkrátka to, na co jste od Hypocrisy zvyklí. Druhou písní na albu je “Hang Him High”, pro mě nejpovedenější song ze všech jedenácti. Na “Hang Him High” se mi líbí hlavně propracovanost a detaily, to, co přesně v tu chvíli potřebujete, se objeví, tuto píseň jsem si dával i několikrát za sebou. Opravdu skvělý výtvor. Další velice dobrou písní je “No Tommorow”, ta si mě získala především díky zpěvu a refrénu. I když je trochu pomalejší než ostatní, svou kvalitu má. Ostatní songy jsou si velice podobné, melodika nechybí, zpěvák do toho správně “zvrací” a vše šlape, jak má. Na tomto albu si můžete vybít svou zlost (pokud nějakou máte), pokud jste fanouškem headbangingu, bude vás po chvíli bolet krk. Toto CD je proto jako dělané.
“A Taste of Extreme Divinity”, není nijak světoborné, co by rozbíjelo žebříčky, nicméně to kvalitní album je. Hypocrisy jsou zpět ve formě, užijete si agresivních riffů, na albu mi sice trochu chybí rychlejší tempo a hlasitost bicích, které by si větší prostor zasloužily. “ATaste of Extreme Divinity” mi poměrne (až s rozdílem ve vokálech a hlasitosti bubnů) připomíná poslední album Divine Heresy. Pokud jste velikým fanouškem této bandy, budete nadšeni.
