Archiv štítku: Essence

Essence – Last Night of Solace

Essence - Last Night of Solace
Země: Dánsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 29.3.2013
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Intro
02. Final Eclipse
03. Arachnida
04. For the Fallen
05. Children of Rwanda
06. Gemstones
07. Dark Matter
08. Last Night
09. Opium
10. Fractured Dimension [bonus]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Thrash metalová scéna zažila v posledních letech novou vlnu zájmu. Jako blesk z čistého nebe vznikly stovky kapel hrající thrash podle klasických ingrediencí, s velkým nasazením a často také bohužel s minimem vlastních nápadů. Nebudu před vámi tajit, že tento trend šel úplně mimo mě. Na druhou stranu však vzniklo několik kapel, které se do lety prověřeného žánru snažily vložit množství svých nápadů, případně hledali inspiraci i mimo thrash metal. Do této škatulky patří jistě i Essence, jejichž debut “Lost in Violence” z roku 2011 mi v hlavě uvízl hned z několika důvodů. Prvotně proto, že šlo o album, které vůbec neznělo, jako by ho nahrála kapela složená z dvacetiletých mladíků. Vyzrálost z něj naopak čišela, stejně jako výborná znalost evropské školy thrash metalu. Nebudu o něm však prozrazovat víc, protože bych si zásadně zkrátil zásobu informací, které vám mohu povědět o druhém albu Essence, “Last Night of Solace”.

Nejdříve však zmiňme okolnosti, za kterých “Last Night of Solace” vzniklo. Debutové album způsobilo Essence veliký příval pozornosti a vydání nástupce tak bylo logickým krokem. Z kapely však v mezičase odešel basák Nefer, který byl jedním z důvodů, proč jsem v dobovém NCSD udělil debutu vysoké hodnocení 8,5 bodu. Nefera jsem ostatně označil za nejlepšího baskytaristu roku. Jak jeho odchod ovlivnil zvuk kapely, uslyšíte velmi snadno. Kdysi výrazná basa zcela zmizela a s ní kapela přišla o jednu z hlavních odlišností, kterou se mohla honosit oproti početné konkurenci. Jeho nástupce Rasmus Nielsen je dobrý, o tom nelze pochybovat, ovšem v porovnání s předchůdcem postrádá jeho hra charisma. Pozitivní však je, že se kapela nesnažila odchod svého nejvýraznějšího člena zamaskovat hledáním jeho věrné kopie. Rasmus Nielsen má svůj styl, který sice není nijak unikátní, ale je alespoň jeho vlastní.

Album otevírá krátké intro, které po krátkém orchestrálním nástupu přejde do klasické thrashové řezačky. Nic nového (debut s orientálně znějící kytarou v úvodu byl přeci jen zajímavější), ale také rozhodně nic špatného. “Final Eclipse” je první plnohodnotná skladba a ve zkratce na ní lze vylíčit většinu charakteristik desky “Last Night of Solace”. V první řadě zde máme křišťálový zvuk se skvěle znějícími kytarami, hodně hlasitým vokálem a možná zbytečně zastrčenými bicími. Frontman Lasse Skov má jedovatý hlas, který je správně nakřáplý a navíc je mu i poměrně dobře rozumět. Spolu s Markem Drastrupem pak tvoří výtečně sehrané duo kytaristů, které chrlí jeden zapamatovatelný rif za druhým. Ty jsou v míře vrchovaté prokládány sóly, a vždy si můžete být jisti, že půjde o skvělou záležitost. Technicky precizní a příjemně melodická sóla se na “Last Night of Solace” vyskytují v opravdu velkém množství. Ve “Final Eclipse” jedno nalezneme hned po jedné minutě. Na něj naváže refrén, v němž Essence ukáží, že aby byl zpěv chytlavý, nemusí nutně být čistý. S typickým chraplákem vyřvává Lasse slova o konečnosti života a já nevidím jediný důvod, proč si nezařvat s ním. O jednu sloku, refrén, sólo a dvě minuty později přijde zvolnění s lehkým dotekem akustické kytary, které vyústí v (překvapení) další sólo, tentokrát poněkud hammetovského rázu.

Na jednu metalovou skladbu tak jde o solidní množství nápadů a silných momentů. Horší už je, že zbytek alba vznikl víceméně podle stejného formátu. Samozřejmě, že občas je něco přehozené, občas něco úplně chybí. Některé skladby jsou tvrdší, jiné hrají víc na sílu melodií. Jinak je ovšem různorodost alba poněkud nízká, což ale nezní vůči Essence fér, jelikož, a přiznejme si to upřímně, klasický thrash metal přemírou invence také nikdy netrpěl. Po poslechu tak v hlavě zůstane spíše několik silných momentů, které vystupují nad úroveň jinak velmi dobrého materiálu. Hymnický refrén “For the Fallen”, nezastavitelná zběsilost “Children of Rwanda”, precizní rychlé sólo v “Gemstones”, výborné “prostorově” znějící bicí v “Opium” a jako celek snad jen výtečná “Last Night”, která shrnuje to nejlepší ze všeho, co Essence nabízí. To jsou klíčové momenty, podle kterých si budu album pamatovat. Žádný z nich však není tak výtečný, jako byl brutální nákop “Pestilence” z debutu. Žádná ze skladeb nemá takové koule jako “Blood Culture”, kterou kapela započala minutu a půl dlouhým basovým sólem, ke kterému se v jejím průběhu ještě dvakrát vrátila. A hlavně, žádná píseň na “Last Night of Solace” ve mně nevyvolá takové emoce jako geniální “Shades of Black”, z jejíž síly se mi dodnes ježí chlupy všude, kam je evoluce umístila.

Jinými slovy, nic z “Last Night of Solace” není tak dobré jako nejlepší momenty z “Lost in Violence”. Nic až na jedinou výjimku. “Dark Matter” je skladba, která do zbytku alba úplně nesedí. Je temnější, nevyzpytatelnější a méně melodická. Hlavně však ve své polovině skrývá instrumentální plochu, která zní spíše jako by vypadla z nějakého atmosfericky black metalového alba. Jde jen o krátký moment, který rychle zmizí ve víru thrashové nasranosti, ale cloumá se mnou jako poryvy větru s žirafou na poušti.

Essence svým debutem nastavili laťku nesmírně vysoko. Chtělo by se mi říct, že bylo nemožné ji překonat, a kapela se o to možná ani nesnažila. Ztrátu výjimečného basáka vynahradila silnějšími melodiemi a mnohem větším množstvím kytarových sól. Lasse Skov je stále skvělý zpěvák, i když jeho hlas zní oproti debutu poněkud otupeně. I tak je ale “Last Night of Solace” velice dobrý materiál. Essence jsou přeci jen stále velmi mladá kapela a já doufám, že před sebou mají dlouhou kariéru, kterou budu pozorně sledovat. Nejsou však tou geniální kapelou, která mě uhranula před dvěma lety. Jsou “pouze” velice dobří.


Hypocrisy, Essence

Hypocrisy, Essence
Datum: 11.4.2013
Místo: Praha, Retro Music Hall
Účinkující: Hypocrisy, Essence

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Na peněženky českých fanoušků hyperaktivního Petera Tägtgrena dolehly v posledních letech pěkně krušné časy. Co si pamatuji, pan Tägtgren se v našich končinách poslední dobou objevuje s některou ze svých kapel poměrně často a pokaždé dovede přitáhnout pěkný zástup lidí. Po dvojici koncertů Pain nyní přišel čas na jeho starší a o poznání ostřejší smečku známou pod jménem Hypocrisy, kterou měli do Prahy doprovodit kapely Hate z Polska a Essence z Dánska. Hate však pár dní před koncertem za dobře známých tragických okolnosti svoji účast na turné zrušili, takže HypocrisyEssence na lineupu večera osiřeli. I přes tuto nemilou skutečnost ale očekávání zůstávala relativně vysoko, neboť mi zkušenost z loňského Metalfestu napovídala, že pokud se podaří dobře nazvučit, mohl by to být skutečně solidní zážitek.

V době mého příchodu do klubu Retro Music Hall, který je na pražské scéně proslulý spíše diskotékami, už bylo uvnitř poměrně živo. Rozhodně nejživěji pak bylo naproti stánku s dost předraženým merchandisem, kde v improvizovaných podmínkách probíhala autogramiáda hlavních hvězd večera. Samotná plocha však až do samého začátku produkce takřka zela prázdnotou, tedy pochopitelně s výjimkou asi dvou nebo tří řad nadšených fans, kteří si hodlali užít kapely z první ruky. Na place se to trochu zahustilo až se ztlumením světel a nástupem mladých Dánů Essence. Tato mně a dost určitě nejen mně zcela neznámá parta přišla odprezentovat set, který se zpočátku nesl na vlnách zvláštního mixu thrashe, meldického death metalu a rock’n’rollu, ale čím více se blížil konec, tím čistší thrash se z mikrofonů linul. Vystoupení to bylo vcelku solidní a muzika po počátečním rozčarování z hodně utopených kytar obstojná, i když bylo místy trochu znát, že toho pánové za sebou zase až tolik nemají. Čeho však měli hodně, to byla energie a nadšení, kterými hýřil sympatický frontman Lasse Skov, strhávajíce tak na sebe většinu pozornosti. Jediné, co mi na tom všem moc nesedělo, byl jeho vokál, ale když jsem si tenhle nešvar odmyslel, mohl jsem se docela bez ostychu bavit a po konci vystoupení Essence jsem usoudil, že to byl vlastně velice dobrý, ne-li rovnou skvělý otvírák večera.

Následující dlouhá pauza před druhým a posledním vystoupením večera notně zhořkla při pomyšlení, že tou dobou měli z pódia dštít oheň a síru Hate, a tato rozmrzelost asi způsobila, že jsem začínající a bouřlivým jásotem doprovázené Hypocrisy přijal poměrně laxně. Nicméně netrvalo dlouho a musel jsem uznat, že Tägtgrenova parta zkrátka umí. Hrálo se prakticky bez proslovů (Peter se omezil jen na pár povinných slov díků), ale zato se strojovou precizností a naprosto zřetelnou profesionalitou. Bohužel, po dlouhém rozmýšlení jsem došel k názoru, že je to na můj vkus možná až moc strojové a profesionální. Po formální stránce by výkon kapely totiž sice prošel bez ztráty kytičky, ale trochu mi tam chyběl větší zápal a nějaký ten život, kteréžto faktory dovedou “pouze” dobré vystoupení nakopnout do nevídaných výšin. Přesto však nemohu říct, že bych se nudil, a pozornost jsem bez většího vynaloženého úsilí zvládl udržet i přes velice dlouhý setlist a opět možná trochu nedokonalý zvuk, kde jsem měl alespoň zpočátku krapet problém zachytit melodii rytmické kytary. Ale třeba zvukaři křivdím a mám v uších nasráno, kdo ví.

Setlist Hypocrisy:
01. End of Disclosure
02. Tales of Thy Spineless
03. Fractured Millennium
04. Left to Rot
05. The Eye
06. The Abyss
07. Fire in the Sky
08. Necronomicon
09. Buried
10. Fearless
11. United We Fall
12. 44 Double Zero
13. Elastic Inverted Visions
14. Warpath
– – – – –
15. Roswell 47
16. Adjusting the Sun
17. Eraser

Narvaný sál Retra však moje strasti evidentně nesdílel a po překvapivě hlučné odezvě, jaké se dostalo Essence, lidé dávali jasně a zatraceně nahlas najevo, že jsou Hypocrisy opravdu velká a populární kapela. První a poslední skladba se dokonce dočkaly ze strany publika sborového zpěvu a pokud si dobře pamatuji, někdy ke konci se na rukou davu objevila i nějaká odvážná dívčina. V souvislosti s davem mě pak napadá ještě jedna věc – docela dobře nechápu, proč dvojice sekuriťáků v průběhu koncertu stojící po stranách pódia několikrát vystartovala ze svých stanovišť a minimálně v jednom případě to vypadalo, že si to jeden z nich dost ostře vyříkává s jedním z fanoušků. Ač jsem měl ze svého postavení docela dobrý výhled, nikoho jsem lézt na pódium neviděl, tak nevím. Stín kauzy Randyho Blytha se nad českými pořadateli asi vznáší dost výhružně…

Celkové dojmy z akce jsou tedy pozitivní. Sice rozhodně nemohu tvrdit, že bych neviděl o dva levely lepší koncerty (a že jich nebylo vůbec málo), ale zážitek, který Hypocrisy a koneckonců i Essence pražskému publiku zprostředkovali, mohu v odpovědi na napůl vyřčenou otázku z prvního odstavce skutečně označit za solidní, protože v žádném případě neurazil a naopak celkem potěšil. Pořadatelům potom patří dík za příjemné zpestření jejich tradičního repertoáru a jen čekám, kdy se po této dobré zkušenosti Hypocrisy objeví na soupisce některé větší akce z dílny Pragokoncertu. Mým osobním tipem jsou Winter Masters of Rock, tak se nechme překvapit.