 |
| Země: Dánsko Žánr: thrash metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: NoiseArt Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Thrash metalová scéna zažila v posledních letech novou vlnu zájmu. Jako blesk z čistého nebe vznikly stovky kapel hrající thrash podle klasických ingrediencí, s velkým nasazením a často také bohužel s minimem vlastních nápadů. Nebudu před vámi tajit, že tento trend šel úplně mimo mě. Na druhou stranu však vzniklo několik kapel, které se do lety prověřeného žánru snažily vložit množství svých nápadů, případně hledali inspiraci i mimo thrash metal. Do této škatulky patří jistě i Essence, jejichž debut “Lost in Violence” z roku 2011 mi v hlavě uvízl hned z několika důvodů. Prvotně proto, že šlo o album, které vůbec neznělo, jako by ho nahrála kapela složená z dvacetiletých mladíků. Vyzrálost z něj naopak čišela, stejně jako výborná znalost evropské školy thrash metalu. Nebudu o něm však prozrazovat víc, protože bych si zásadně zkrátil zásobu informací, které vám mohu povědět o druhém albu Essence, “Last Night of Solace”.
Nejdříve však zmiňme okolnosti, za kterých “Last Night of Solace” vzniklo. Debutové album způsobilo Essence veliký příval pozornosti a vydání nástupce tak bylo logickým krokem. Z kapely však v mezičase odešel basák Nefer, který byl jedním z důvodů, proč jsem v dobovém NCSD udělil debutu vysoké hodnocení 8,5 bodu. Nefera jsem ostatně označil za nejlepšího baskytaristu roku. Jak jeho odchod ovlivnil zvuk kapely, uslyšíte velmi snadno. Kdysi výrazná basa zcela zmizela a s ní kapela přišla o jednu z hlavních odlišností, kterou se mohla honosit oproti početné konkurenci. Jeho nástupce Rasmus Nielsen je dobrý, o tom nelze pochybovat, ovšem v porovnání s předchůdcem postrádá jeho hra charisma. Pozitivní však je, že se kapela nesnažila odchod svého nejvýraznějšího člena zamaskovat hledáním jeho věrné kopie. Rasmus Nielsen má svůj styl, který sice není nijak unikátní, ale je alespoň jeho vlastní.
Album otevírá krátké intro, které po krátkém orchestrálním nástupu přejde do klasické thrashové řezačky. Nic nového (debut s orientálně znějící kytarou v úvodu byl přeci jen zajímavější), ale také rozhodně nic špatného. “Final Eclipse” je první plnohodnotná skladba a ve zkratce na ní lze vylíčit většinu charakteristik desky “Last Night of Solace”. V první řadě zde máme křišťálový zvuk se skvěle znějícími kytarami, hodně hlasitým vokálem a možná zbytečně zastrčenými bicími. Frontman Lasse Skov má jedovatý hlas, který je správně nakřáplý a navíc je mu i poměrně dobře rozumět. Spolu s Markem Drastrupem pak tvoří výtečně sehrané duo kytaristů, které chrlí jeden zapamatovatelný rif za druhým. Ty jsou v míře vrchovaté prokládány sóly, a vždy si můžete být jisti, že půjde o skvělou záležitost. Technicky precizní a příjemně melodická sóla se na “Last Night of Solace” vyskytují v opravdu velkém množství. Ve “Final Eclipse” jedno nalezneme hned po jedné minutě. Na něj naváže refrén, v němž Essence ukáží, že aby byl zpěv chytlavý, nemusí nutně být čistý. S typickým chraplákem vyřvává Lasse slova o konečnosti života a já nevidím jediný důvod, proč si nezařvat s ním. O jednu sloku, refrén, sólo a dvě minuty později přijde zvolnění s lehkým dotekem akustické kytary, které vyústí v (překvapení) další sólo, tentokrát poněkud hammetovského rázu.
Na jednu metalovou skladbu tak jde o solidní množství nápadů a silných momentů. Horší už je, že zbytek alba vznikl víceméně podle stejného formátu. Samozřejmě, že občas je něco přehozené, občas něco úplně chybí. Některé skladby jsou tvrdší, jiné hrají víc na sílu melodií. Jinak je ovšem různorodost alba poněkud nízká, což ale nezní vůči Essence fér, jelikož, a přiznejme si to upřímně, klasický thrash metal přemírou invence také nikdy netrpěl. Po poslechu tak v hlavě zůstane spíše několik silných momentů, které vystupují nad úroveň jinak velmi dobrého materiálu. Hymnický refrén “For the Fallen”, nezastavitelná zběsilost “Children of Rwanda”, precizní rychlé sólo v “Gemstones”, výborné “prostorově” znějící bicí v “Opium” a jako celek snad jen výtečná “Last Night”, která shrnuje to nejlepší ze všeho, co Essence nabízí. To jsou klíčové momenty, podle kterých si budu album pamatovat. Žádný z nich však není tak výtečný, jako byl brutální nákop “Pestilence” z debutu. Žádná ze skladeb nemá takové koule jako “Blood Culture”, kterou kapela započala minutu a půl dlouhým basovým sólem, ke kterému se v jejím průběhu ještě dvakrát vrátila. A hlavně, žádná píseň na “Last Night of Solace” ve mně nevyvolá takové emoce jako geniální “Shades of Black”, z jejíž síly se mi dodnes ježí chlupy všude, kam je evoluce umístila.
Jinými slovy, nic z “Last Night of Solace” není tak dobré jako nejlepší momenty z “Lost in Violence”. Nic až na jedinou výjimku. “Dark Matter” je skladba, která do zbytku alba úplně nesedí. Je temnější, nevyzpytatelnější a méně melodická. Hlavně však ve své polovině skrývá instrumentální plochu, která zní spíše jako by vypadla z nějakého atmosfericky black metalového alba. Jde jen o krátký moment, který rychle zmizí ve víru thrashové nasranosti, ale cloumá se mnou jako poryvy větru s žirafou na poušti.
Essence svým debutem nastavili laťku nesmírně vysoko. Chtělo by se mi říct, že bylo nemožné ji překonat, a kapela se o to možná ani nesnažila. Ztrátu výjimečného basáka vynahradila silnějšími melodiemi a mnohem větším množstvím kytarových sól. Lasse Skov je stále skvělý zpěvák, i když jeho hlas zní oproti debutu poněkud otupeně. I tak je ale “Last Night of Solace” velice dobrý materiál. Essence jsou přeci jen stále velmi mladá kapela a já doufám, že před sebou mají dlouhou kariéru, kterou budu pozorně sledovat. Nejsou však tou geniální kapelou, která mě uhranula před dvěma lety. Jsou “pouze” velice dobří.
