Nejočekávanější deska měsíce:
Grave Upheaval – (untitled)
H.:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Balmog – Vacvvm
3. Drudkh – Їм часто сниться капіж
Zajus:
1. Between the Buried and Me – Automata I
2. Barren Earth – A Complex of Cages
3. Anna von Haushoff – Dead Magic
Onotius:
1. Primordial – Exile Amongst the Ruins
2. Lychgate – The Contagion in Nine Steps
3. Augury – Illusive Golden Age
Metacyclosynchrotron:
1. Grave Upheaval – (untitled)
2. Ascension – Under Ether
3. Rites of thy Degringolade – A Blade Philosophical
Cnuk:
1. Negative Self – Control the Fear
2. Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots
Mythago:
1. Drudkh – Їм часто сниться капіж
2. Norrhem – Vaienneet voittajat
H.:
Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.
Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.
Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…
Zajus:
Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.
Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.
O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.
Onotius:
Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.
Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.
Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.
Metacyclosynchrotron:
Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.
Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…
Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.
Cnuk:
Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.
Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.
Mythago:
Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.
Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.
Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.
Země: Finsko Žánr: progressive doom / death metal Datum vydání: 24.3.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. From the Depths of Spring
02. Howl
03. Frozen Processions
04. A Shapeless Derelict
05. Set Alight
06. On Lonely Towers
07. Chaos, The Songs Within
08. The Vault
Před dvěma roky jsem na stránkách Sicmaggotu vychválil Barren Earth a jejich povedenou směsici death metalu s progresivním rockem na albu „The Devil’s Resolve”. Povídání o novince „On Lonely Towers” bude v mnohém podobné a podobné bude i hodnocení (byť dnes již jen slovní). Barren Earth totiž dodrželi trend vzestupné kvality a nahráli album, které oba předchozí počiny překonává. Vraťme se ale o pár kroků nazpět.
V Barren Earth se sešly poměrně výrazné osobnosti a byť budu pro mnohé mlátit prázdnou slámu, alespoň telegrafní zopakování si prostor zaslouží: Marko Tarvonen (Moonsorrow, October Falls), Janne Perttilä (živá sestava Moonsorrow), Sami Yli-Sirniö (Kreator, Waltari), Kasper Mårtenson (ex-Amorphis) a Olli-Pekka Laine (ex-Amorphis). Jednoho člena jsem však záměrně vynechal, neboť je v sestavě nováčkem. Barren Earth se v době mezi alby rozloučili se zpěvákem, jímž nebyl nikdo menší než Mikko Kotamäki (Swallow the Sun). Nakolik lze pochybovat o kvalitách Kotamäkiho domovské formace, zpěvák to je rozhodně dobrý, a tak nalézt náhradu nemohlo být nejjednodušší. Mně dosud neznámý Jón Aldará, kterého kapela na novince angažovala (a do původně čistě finské sestavy si tím vpustila Faeřana), však dokázal Kotamäkiho strčit do kapsy.
„Hiding is
A life for some
We wait for the storms to come
Maybe they
Are always there
Striking down on others where we can’t go”
(Set Alight)
Je to právě Aldarův zpěv, který vám uvízne v paměti od prvního poslechu. Nejdříve mě mírně iritoval svým „power-metalovo-operně-čistým” zpěvem v „Howl”, ovšem po troše zvykání musím uznat, že i tato poloha mu jde dobře. Je to však jen jedna z jeho mnoha tváří a právě ty zbylé nemají chybu. Tichý, uklidňující čistý zpěv, jaký předvádí například v „A Shapeless Derelict”, je krásný a skvěle kontrastuje s hlubokým, domy bořícím growlingem, který má na albu výsadní postavení. V celkové kombinaci je tak „On Lonely Towers” z pohledu vokálů jedním z nejpůsobivějších alb poslední doby a o řád výše než jeho už tak povedený předchůdce.
Jistě však budete souhlasit, že jen na zpěvu žádné album stát nemůže (pokud nepočítáme a cappella zrůdnosti), a tak by špatně napsaném albu sebelepší vokalista nepomohl. Dobrou zprávou je, že Aldaróva bezchybnost je jen jedním dílkem z celé povedené skládačky. Jestliže mezi debutem a „The Devil’s Resolve” prošli Barren Earth přesunem z převážně (melodického) death metalu ke kombinaci s progresivním rockem, „On Lonely Towers” představuje posun přinejmenším stejně výrazný. Více než kdy dřív vystrkují ze všech stran růžky doom metaloví čertíci, kteří albu propůjčují správně hrobovou atmosféru. Progresivní rock byl navíc z části nahrazen svou matkou psychedelií. Barren Earth se tak dále roztahují do šířky a přijímají pod svá křídla další a další vlivy, přičemž zvládají znít semknutěji než kdy dřív.
Skladby na „On Lonely Towers” se na škále hrací doby pohybují od kratších pětiminutovek po dvě rozsáhlé jedenáctiminutové kompozice. Nelze přitom říct, že by některý z formátů šel kapele líp, a troufnu si tvrdit, že vzhledem ke kvalitě materiálu rozhodně nebudete koukat na tracklist a kontrolovat, kolik skladeb do konce ještě zbývá. Po krátkém intru nastupuje „Howl”, prezentující poprvé široký rozsah „nových” Barren Earth. Dobře zapamatovatelná první polovina, stojící převážně právě na výše kritizovaném zpěvu představuje přívětivější tvář kapely, zatímco druhá, nastartovaná těžkým a pomalým riffem a chorobným murmurem naopak tu méně přívětivou. „Howl” je však výjimkou, neboť si většina skladeb drží jednotnou náladu a pozornost spíše než změnami atmosféry udržuje pozornost jednoduše vysokou kvalitou materiálu.
„Frozen Processions” je téměř hard rockový kousek, jehož celou hrací dobou se line povedené kytarové sólo s několika výraznými vrcholy. „A Shapeless Derelict” je naopak posmutnělá balada s nádherným zpěvem, povedenou basovou linkou a skvěle zvládnutou gradací od úvodního „ticha” do závěrečného death metalového pekla. Podobně vyznívá i „Set Alight”, byť je svou strukturou méně čitelná. Nejdelší kousek alba, titulní skladba „On Lonely Towers”, využívá hrací doby s maximální pečlivostí a obsahuje několik z nejlepších momentů alba, jmenovitě krásné kytarové sólo na pozadí hlubokých growlů okolo třetí minuty a pomalou dojemnou část s čistým zpěvem okolo minuty sedmé. Na závěr pak přichází „The Vault”, další z netradičních skladeb, s rozsáhlou progresivně-psychedelickou instrumentální částí ukrytou ve svém nitru.
„A smile of the crazed
Comes, settles and stays
Empty before me, empty behind
And the sun forever shines”
(A Shapeless Derelict)
Asi není překvapením, že další z důležitých faktorů, tedy instrumentální preciznost, je na „On Lonely Towers” dotažena do dokonalosti. Milovníci výrazných kláves (piana, varhan a dalších mačkacích nástrojů) si přijdou na své stejně jako obdivovatelé kytarových sól, výrazných baskytar či nápaditých bubenických hrátek. Když ke všemu přičtu výborný zvuk, asi těžko mohu vyslovit něco jiného než obrovské doporučení.
Letos již vyšla řada dobrých nahrávek a „On Lonely Towers” se řadí mezi ty nejsilnější. Není sice tak geniální jako „Beware the Sword You Cannot See” ani propracované jako „Hand. Cannot. Erase.” (zatím jediná letošní alba, která mě baví víc než „On Lonely Towers”), zato je nesmírně dobře napsané, promyšlené i zahrané. I to je dobrý důvod k poslechu.
„Here we walk
Every day
Searching and dreaming ourselves out of the grey”
(Set Alight)
Ježura:
1. Enslaved – In Times
2. Moonspell – Extinct
3. The Gentle Storm – The Diary
Kaša:
1. Nightwish – Endless Forms Most Beautiful
2. Moonspell – Extinct
3. Enslaved – In Times
nK_!:
1. Nightwish – Endless Forms Most Beautiful
2. Celldweller – End of an Empire (Chapter 03: Dreams)
Atreides:
1. Dødheimsgard – A Umbra Omega
2. Enslaved – In Times
3. Ufomammut – Ecate
Zajus:
1. Barren Earth – On Lonely Towers
2. The Prodigy – The Day Is My Enemy
Skvrn:
1. Enslaved – In Times
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Porta Nigra – Kaiserschnitt
Přijde mi to, jako kdyby nový rok sotva začal, a o on už je tu jeho třetí měsíc známý pod kódovým označením březen. Tak jako tak, je nutno uznat, že letošní rok je v něčem skutečně výjimečný – snad poprvé v životě se mi nestalo, abych si při psaní data pletl letopočty a psal tam předchozí verzi, naopak jsem si na 2015 zvykl takřka okamžitě. Uznejte sami, že tohle je informace, bez níž byste se skutečně neobešli!
Dosti vtipů, pojďme radši na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli, čímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než nový eintopf. Redakce tentokrát pro tento měsíc vypíchla celkem desítku počinů, přičemž tři nejočekávanější pocházejí ze severní Evropy – což dá rozum, protože sever je na mapě nahoře, takže je jasné, že severské počiny musí být v tabulkách očekávání taky nahoře, nebo ne? Každopádně, úplně nejvýše vystoupali progresivní Norové Enslaved se svou novou deskou “In Times”, jež by opětovně měla potvrdil jejich vysoký standard. V těsném zavěsu za nimi jsou další Norové, opětovně hudebně netradiční, tentokrát však na poli industriálního a avantgardního black metalu – samozřejmě je řeč o Dødheimsgard, kteří se vracejí po dlouhých osmi letech s nahrávkou “A Umbra Omega”. Oproti tomu třetí seveřani do party jsou z Finska a naopak reprezentují ten největší metalový mainstream – ano, podle všeho máme v redakci i frajery, kteří se nebojí přiznat, že těší na “Endless Forms Most Beautiful” od Nightwish…
H.:
Březen je sice oproti natřískanému únoru trochu slabší, pár pozornosti-hodných kousků se zde však jistě najde. Nade všemi však pro mě ční jeden jediný a není jím nic jiného než dlouho očekávaná “A Umbra Omega” od norských maniaků Dødheimsgard. Na novou desku se čekalo (no, vlastně ještě čeká) dlouhých osm roků, ale zrovna tahle kapela svá alba nikdy nepálila ve vysoké kadenci a zatím pokaždé to čekání stálo za to. Dødheimsgard rozhodně mají na co navazovat, protože šílená jízda “Supervillain Outcast” i stylotvorné “666 International” jsou extrémně silné nahrávky, věřím však, že Vicotnik a jeho kumpáni opětovně ukážou, že jméno Dødheimsgard nemá status kultu jen tak pro srandu králíkům.
Ježura:
Letošní březen zdá se pokračuje v únorem nastoleném trendu a během jeho 31 dní se na nás sesype celá řádka zajímavých počinů. Naštěstí se však neopakuje bratrovražedný souboj mezi dvěma potenciálně skvostnými deskami, a tak o svém eintopfovém favoritovi nemusím ani trochu přemýšlet. “In Times” od Enslaved je pro mě jednou z vůbec nejočekávanějších desek roku a v rámci březnového edičního plánu ji zkrátka nemůže porazit vůbec nic a to se přitom můžeme těšit na celou řadu zajímavých věcí… Za všechny zmiňme třeba portugalské veterány Moonspell, jejichž novinka “Extinct” má vzhledem ke kvalitám svých předchůdců rozhodně na co navazovat, nebo naopak zbrusu nový projekt The Gentle Storm, jehož prvotina “The Diary” může asi jen těžko dopadnout jinak než výtečně vzhledem k tomu, jaká dvojice muzikantů za jeho vznikem stojí. To ale není zdaleka všechno, takže i kdyby snad nějakým nekonečně smolným řízením osudu ani jeden z mých žhavých tipů nedopadl dle očekávání, stále nebudeme na suchu – a to je fajn.
Kaša:
I navzdory faktu, že si svou cestu na březnové zařazení do regálů hudebních obchodů pomalu a jistě brázdí obrovské množství počinů, tak počet pro mou maličkost zajímavých nahrávek by se dal s přehledem spočítat na prstech jedné ruky, takže se pojďme podívat na tři zástupce z této nepočetné skupiny. Za takovou sázku na jistotu považuji hlavně dvojici Enslaved a Moonspell, jejichž novinky “In Times”, respektive “Extinct”, vyhlížím vcelku netrpělivě. Moonspell zní po prvních ukázkách slibně, Enslaved mě příliš neoslovili, nicméně i tak čekám od obou zajímavé věci. Nemůžu si však pomoct, ale i když Nightwish nepatří mezi mé oblíbence, tak na první album s Floor Jansen u mikrofonu jsem docela zvědavý. Doufám, že singlovka “Élan” je jen důkazem, že Holopainen za první ukázky rád vybírá ty nejslabší kousky z alba, protože na prdel jsem si z této průhledné hitovky nesedl. Nevím sice, co přesně od “Endless Forms Most Beautiful” očekávat, ale na jeho poslech jsem ze jmenovaných tří počinů asi nejzvědavější, tak se nechám (ne)překvapit na konci března.
nK_!:
Že bude letos březen v mých očích takhle smutný a hudebně prázdný jsem nečekal. O to méně jsem čekal, že do eintopfu na první místo zvolím Nightwish. Nightwish, které poslouchám spíše z nostalgie, a to jen málokdy. Nicméně nové zpěvačce Floor Jansen to v řadách finských snílků docela sekne a její hlasový projev mi imponuje více než v případě Anette Olzon. Klipovka “Élan” se také povedla, tak uvidíme, co ještě uslyšíme. Ještě jsem zvědavý co nového nahraje Celldweller, ale to opravdu jen proto, že nevím, na co jiného se zaměřit.
Atreides:
Naštěstí stejně jako v únoru, tak ani v březnu není moc o čem diskutovat. Stačí projet nadcházející alba a tři jména jsou pro mě naprosto jasná: V prvé řadě stojí norští Dødheimsgard s deskou “A Umbra Omega”. Povinnost naprosto bez debat. Avantgardní zběsilost navazující na věčnost starý počin “Supervillain Outcast” už stihla odhalit první plody a ty signalizují, že březnová sklizeň bude už jen z tohohle důvodu zatraceně stát za to. Další v pořadí jsou progresivní vikingové a krajané Enslaved. Je neuvěřitelné, že i po dvanácti zářezech do diskografie udržují laťku zatraceně vysoko a chuť dál pokračovat, takže na ten třináctý v podobě “In Times” jsem vážně zvědavý. Na závěr svého skrovného výčtu ovšem zamířím do zcela jiných, podstatně teplejších vod. Italská psychedelická stálice Ufomammut se chystá těsně před koncem měsíce vydat album “Ecate” a je jasné, že i když jejich kadence taky nepatří mezi nejdelší, novinku nesmím minout, protože tihle pánové jen tak nezklamou.
Zajus:
Březnový seznam alb je, alespoň na metalové scéně, hodně dlouhý. Po úvodním potěšení, že bude z čeho vybírat, jsem však zjistil, že si ani tak téměř nevyberu. Mezi záplavou nezajímavých jmen nakonec naštěstí jedno vystupuje: Barren Earth. Tuhle superkapelku jsem si dosud vždy dost užil, a tak není důvod předpokládat, že by tomu tentokrát snad bylo jinak. Abych však nebyl nudný, přihodím ještě jednu záležitost. The Prodigy pro mě existovali naposledy někdy po roce 1997, kdy vydali skvělé “The Fat of the Land”. Když už jsem však letos zjistil, že stále fungují a zjevně se jim daří víc než dobře, nedá mi to, abych jim nedal další šanci. Žádné zázraky popravdě ale nečekám.
Skvrn:
Jmenovat můžu nespočet kapel, které po úspěšných začátcích usnuly na vavřínech, vývoj ponechaly stranou a s obročním intervalem pravidelně krmí své nenáročné posluchačstvo. To Enslaved jako jedni z mála píší 24. rokem kariéry úplně jiný příběh. Pětice bergenských hudebníků přichází s každou vydanou řadovkou s obměněnou tváří, jež přirozeně posouvá po krůčcích celou diskografii kupředu. Já doufám, že z extrémního nadstandardu Enslaved ani tentokrát nesleví a “In Times” opět ukáže něco nového a neokoukaného. Norům se to takřka pokaždé povedlo, tak proč teď ne? Pod velkou firmou kapela vydává již roky a jiné nebezpečí mě nenapadá, možná ani neexistuje. Významnou událostí je nepochybně taktéž návrat nepředvídatelných Dødheimsgard. Po dlouhých osmi letech je aktivita kapely díky novince “A Umbra Omega” opět hmatatelná a já u toho rozhodně nebudu chybět. Netuším, kam se toto těleso za opravdu slušnou dávku let vyvinulo, ale čert to vem, cítím, že to bude hodně dobré. Za třetí do party volím Francouze Porta Nigra, kteří mě zaujali až při průzkumu, co že nás v březnu čeká. Debutové “Fin de siècle” jsem propásnul, nicméně již teď vím, že v případě “Kaiserschnitt”, jak se novinka jmenuje, toto nehrozí.
Země: Finsko Žánr: progressive doom / death metal Datum vydání: 7.3.2012 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. Passing of the Crimson Shadows
02. The Rains Begin
03. Vintage Warlords
04. As It Is Written
05. The Dead Exiles
06. Oriental Pyre
07. White Fields
08. Where All Stories End
09. Martyrs of Devotion [bonus]
10. World in Haze [bonus]
Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 7,5/10
Ellrohir – 8/10
Barren Earth je kapela původem z Finska, a ačkoliv bych nerad opakoval slova již mnohokrát řečená, nemůžu si odpustit věnovat krátký odstavec její sestavě. V jejích řadách totiž nenajdeme žádné nováčky, ve skutečnosti je to totiž přesně naopak. Co jméno to osobnost. Začněme u bicích, za kterými sedí jistý Marko Tarvonen, kterého můžete znát mimo jiné z Moonsorrow. V koncertní sestavě stejné kapely působí také Janne Perttilä, ovládající kytaru. Sami Yli-Sirniö, jenž je v Barren Earth vládcem druhé kytary, svou hudební energii vybíjí v řadách Finů Waltari a thrashových německých legendách Kreator. Dvojice Kasper Mårtenson (klávesy) a Olli-Pekka Laine (baskytara) se setkala v Amorphis. První z nich s nimi natočil slavný debut “Tales from the Thousand Lakes”, druhý v Amorphis působil od založení až do roku 2000. Posledním zbývajícím článkem je pak zpěvák Mikko Kotamäki, jenž již přes deset let slaví úspěchy ve Swallow the Sun.
Tak co, spadla vám čelist? Mně ano, alespoň tedy když jsem o této sestavě snů slyšel poprvé. Bohužel superkapely nemají často dlouhého trvání a navíc bývají ohroženy skutečností, že v jejich řadách působí mnoho vůdčích osobností zároveň. Barren Earth se tyto obtíže zatím vyhýbají, a tak nám dva roky po výborném debutu “Curse of the Red River” přinášejí desku druhou, záhadně nazvanou “The Devil’s Resolve”. Ta pokračuje v šlépějích své předchůdkyně, a tak následující (a vlastně i ty předchozí) řádky patří zejména těm, kteří se s tvorbou Barren Earth dosud nesetkali.
Zvuk alba lze jednoduše popsat jako kombinaci melodičnosti Amorphis, melancholie Swallow the Sun a intenzity Moonsorrow s progresí ve stylu Opeth. Ve skutečnosti je tento celek ovšem mnohem rozmanitější než součet jednotlivých částí, paradoxně ovšem drží mnohem lépe pohromadě, než by se na první pohled mohlo zdát. Oproti debutu kapela slibovala větší vliv progresivního rocku let sedmdesátých a já toto tvrzení musím potvrdit, byť s poznámkou, že těch sedmdesátek mohlo být klidně o víc. Dobrou představu o celém albu vám dá například hned úvodní skladba “Passing of the Crimson Shadows” a já se bych se u ní, pokud mi ctěné čtenářstvo dovolí, rád na chvíli pozastavil.
Po klidném nástupu a eskalaci v orientálně znějící melodii se své role zhostí Mikko Kotamäki a během pár vteřin ukáže jak svůj čistý zpěv, tak zejména hluboký growling, který by mohl snadno bořit paláce. Dochází zde k paradoxu u BarrenEarth běžnému, a to že ve slokách využívá Mikko častěji čistý zpěv zatímco v refrénech, které i zde nesou hlavní otěže melodičnosti, téměř nikdy čistě nezpívá. Kdo by tak očekával vokální souboj Krásky a Zvířete v jedné osobě, bude dlouho marně bádat, který z hlasů patří komu. Po několikerém opakování klasického systému refrén-sloka přichází první delší instrumentální sekce. Barren Earth je využívají pravidelně a právě v nich se odehrávají ony slíbené výlety do sedmdesátých let. V tomto případě jde o rozvíjení úvodní orientální kytarové linky, která se táhne celou skladbou. Po krátkém přerušení Kotamäkiho křikem se skladba zhroutí do nádherné akustické mezihry a opětovně vygraduje do melodického sóla, jež opět, tentokrát již naposledy, píseň dovede k intenzivnímu refrénu. Důvodem, proč jsem tuto píseň takto detailně popisoval, není moje snaha recenzi natáhnout (ačkoliv si můžete myslet něco úplně jiného), ale naopak snaha o zdůraznění následujícího tvrzení: i přes velkou rozmanitost, kterou album oplývá, drží všechny písně nebývale dobře pohromadě. V tom tkví hlavní síla kapely a také důvod, proč byste jim měli věnovat svou pozornost.
Jeden důležitý detail jsem ovšem ještě stále nezmínil. Naprosto zásadní vliv na výsledný zvuk alba “The Devil’s Resolve” mají klávesy. Právě ony jsou největším nositelem slíbeného návratu do zlatých let progresivního rocku a dají tak snadno vzpomenout na slavné kapely minulosti. Skladby jako “The Rains Begin”, “As It Is Written” či “Where All Stories End” ukazují, že Kasper Mårtenson rozhodně nevyšel ze cviku, přestože se za posledních (téměř) dvacet let v žádné opravdu úspěšné kapele neobjevil. Posluchač tak jistě ocení skvělé momenty, kdy Kasperovo piano odstartuje skvělou instrumentální souhru kláves se sólující kytarou (“As It Is Written”) či kdy se jeho klávesy samy zhostí role sólujícího nástroje (“Where All Stories End”).
Zmínku si zaslouží i baskytara, která má v hudbě Barren Earth roli téměř srovnatelně důležitou se svou šestistrunnou sestrou a vynikne zejména v tišších momentech, kde v pozadí akustické kytary tvoří důležité melodie, jež není radno přehlížet (čímž mám na mysli konkrétně skladbu “Vintage Warlords”, ve které si jinak Barren Earth vzali na paškál nekompromisní death metal). Dalším důležitým vlivem, který na “The Devil’s Resolve” najdete, je hudba folková. Ta ovlivnila zejména některé kytarové melodie. O orientálně znějící lince z “Passing of the Crimson Shadows” jsem ostatně již psal a zbytek alba není v tomto ohledu jiný. Nevyhneme se ani doom metalové temnotě, kupříkladu z “The Dead Exiles” vám snadno půjde mráz po zádech. Zpěv v její první polovině by navíc mnozí mohli považovat za Big Bosse z českých Root, ovšem vše nasvědčuje tomu, že jde jen o další z mnoha Kotamäkiho poloh. Dlouhé instrumentální plochy potěší nejednoho fanouška kytarových sól, jelikož i ty jsou v podání Barren Earth velmi povedené. Jedny z nejlepších nalezneme například v “Oriental Pyre” či v bonusové “World in Haze”.
Zde ovšem musím s chválou skončit a věnovat pár řádků i výtkám, které k albu mám, ačkoliv bych se o nich nejraději ani nezmiňoval. Prvotně jde o posluchačskou náročnost. Skladby z debutu “Curse of the Red River” byly snadno zapamatovatelné, ovšem ani po mnoha opakováních nebyly otravné a každé opětovné přehrání jen prohlubovalo jejich chytlavost. Novinka Barren Earth je ovšem mnohem náročnější a přivyknout si na ni tak trvá mnohem déle. I po mnoha posleších vám navíc z alba v hlavě nic moc nezůstane a vy ho tak při každém poslechu musíte prozkoumávat znovu a znovu (výjimku tvoří snad jen skvělé, folkem načichlé kytarové melodie). Zvuk alba je podle mě horší než minule, což může být způsobeno snahou neutopit při produkci žádný nástroj. Ačkoliv je tak vše slyšet dokonale zřetelně, album takříkajíc postrádá charakter, kterým debut oplýval. “The Devil’s Resolve” je velmi dobře vyvážené a jeho tvůrci se úspěšně vyhnuli slabším momentům. Zapomněli ovšem umístit na desku alespoň jednu hitovku, kvůli které byste se k němu vraceli. Tuto roli na minulém albu hrála výborná “Flicker”, jejíž famózní refrén zůstává dodnes nepřekonán.
Jak tedy album ohodnotit? Jistě jste z délky recenze, za kterou se omlouvám, mohli snadno vyvodit, že mám kapelu rád a že jsem dělal vše pro to, abych zdůraznil každý pozitivní aspekt jejich tvorby. Jako celek je “The Devil’s Resolve” brilantní album, které obstojí v těžkých nárocích, jež na něj posluchači kvůli hvězdné sestavě kapely kladou. Není dokonalé, ovšem jeho vady na kráse nejsou nijak zdrcující. Pokud bych se měl pokusit o porovnání s debutem, vyhrál by debut jen kvůli vřelému vztahu, jejž k němu chovám. Jinak je (až na pár zmíněných výjimek) novinka ve všech ohledech lepší. Barren Earth je superkapela, která druhým albem obhájila svou existenci. Umím si dokonce představit, že bude v budoucnu důležitější než hlavní kapely některých jejích členů. Uvidíme.
Další názory:
Barren Earth jsou takový paradox. Jedná se o vedlejší projekt muzikantů z hodně známých a také obecně uznávaných skupin, ale když se nad tím zamyslím, tak právě vedlejšák Barren Earth mě ve skutečnosti baví mnohem více než hudba o mnoho větších domovin všech zúčastněných (s čestnou výjimkou v podobě Moonsorrow). Přijde mi totiž, že si pánové do Barren Earth každý přinesl to nejlepší ze své hlavní kapely, takže zatímco tam, kde mi Amorphis nic neříkají, Barren Earth fungují na jedničku; zatímco současní Swallow the Sun mi připadají přeceňovaní, jsou Barren Earth v pomalejších a tklivějších pasážích skvělí… Debut “Curse of the Red River” jsem už nějaký ten pátek neslyšel a kromě toho, že se mi líbil, si z něj už v podstatě nic nepamatuji, takže nevím, jestli se to náhodou nevyskytovalo už na něm, ale na dvojce “The Devil’s Resolve” mne překvapilo především několik momentů, které mají až folklórní nádech, což lze slyšet v malé míře třeba v “The Rains Begin”, ale nejvíce hlavně v “As It Is Written”, jež se – snad i díky tomuto faktu – stala mojí nejoblíbenější skladbou na desce. Jediný problém tak mám s jednou trochu (i pro mě) nepochopitelnou věcí, a sice že na jeden poslech se mi “The Devil’s Resolve” opravdu hodně líbí, zatímco na druhý mě třeba veskrze nudí. Sám nevím, čím to je způsobeno, ale i tak se v celkovém součtu všech pro a proti nebojím dát známku, jakou jsem dal. H.
Amorphis, Moonsorrow, Swallow the Sun, Waltari… to jsou sama o sobě jména, která přinutí mnohé k pozornosti. A právě různí členové těchto (a samozřejmě ještě dalších) kapel se dali dohromady, aby vytvořili “super-skupinu” jménem Barren Earth. Je to vskutku pestrý koktejl namíchaný z doomu, melo-deathu, progrese a snad i dalších (třeba folkových) vlivů v poměrech, který člověka nepřestane překvapovat. Slyšet například samostatně úvodní “Passing of the Crimson Shadows” a čtvrtý track “As It Is Written”, tak kdo ví, zda bych uhodl, že je mají na svědomí jedna a tatáž banda. Zároveň je třeba zdůraznit, že oba jsou svým způsobem skvělé a stejně tak valná většina zbytku alba, které rozhodně nenudí. Tuhle finskou kvalitu nelze než doporučit. Ellrohir
Tentokrát se opět sešly dvě desky měsíce – shodou okolností se jedná hned o první dva tipy od H. a Ježury. První jmenovaný zvedl palec pro nepříliš známé Poláky DevilishImpressions, druhý pro osvědčenou klasiku v podobě Borknagar. “Simulacra” i “Urd” si vysloužily velice pěkný index 9/10. Nejsou to ovšem samozřejmě jediná alba, která v březnu jistě budou stát za poslech, ale najdou se i další, čímž nemáme na mysli jen výherní volby ostatních redaktorů – Barren Earth, CannibalCorpse, Evenoire, Heidevolk a Overkill – ale například i v několika textících zmiňované Japonce Sigh či další očekávané počiny od skupin jako Soulfly, Asphyx nebo Ministry.
H.:
Že já ten eintopf vždycky napíšu hned na začátku měsíce a pak ho musím pětkrát přepisovat… i tentokrát jsem splácal jakousi oslavnou řeč na novinku japonských magorů Sigh – na jejichž “In Somniphobia” se samozřejmě pořád těším, na tom se nic nemění -, ale postupem času jsem musel svůj názor přehodnotit a nakonec tu vypíchnout skupinu jinou. A důvodů mám hned několik. Jednak si to pánové zaslouží, neboť jejich tvorba není příliš známá širší posluchačské obci – naivně doufám, že takové upozornění snad aspoň někoho donutí se jim podívat na zoubek, neboť jejich muzika jistě stojí za poslech. A právě to je ten druhý důvod – hudba Devilish Impressions je prostě neskutečně skvělá. Předchozí deska “Diabolicanos – Act III: Armageddon” patří mezi ty počiny, které poslouchám dlouhé roky a ještě mne neomrzely. Avantgardní kombinace black a death metalu je v podání těchto Poláků opravdu výjimečným posluchačským zážitkem – výtečná atmosféra, spousta nevšedních nápadů, obrovské množství různých nálad a pocitů. Co skladba, to úplně něco jiného, ale přece logického v rámci celku. Není se tedy co divit, že se na pokračování “Simulacra” opravdu těším – tím spíše, že na něj čekám již pár roků. Ukázka v podobě “Icaros” navíc zní natolik dobře (a to ještě slabé slovo!), že o kvalitě desky nemám sebemenších pochyb. A o tom výborném obalu už ani nemluvím…
Ježura:
Letošní rok se zdá být alespoň co se týče eintopfů docela dramatický. Začalo to v únoru (respektive lednu), kdy jsem dlouho rozmýšlel mezi dvojicí Asphyx–Borknagar, zvolil Asphyx, a když jsem pak svého rozhodnutí litoval a chtěl eintopf přepsat, najednou koukám, že se datum vydání Borknagar přesouvá na březen. Šampaňské a konfety na oslavu mého březnového favorita ovšem vydržely jen do té doby, než mi bylo sděleno, že se bude muset utkat s šílenými Japonci Sigh. Abrakadabra, máme tu další dilema. Pravidla však mluví jasně, a když mohu favorizovat pouze jedinou kapelu, budou to nakonec přeci jen Borknagar. Vězte ale, že zfetovaný japonský black atakuje když ne stejnou, tak minimálně srovnatelnou metu…
nK_!:
“Evisceration Plague” bylo po fenomenálním “Kill” poněkud slabší a není divu, že nový počin buffalských Cannibal Corpse vyhlížím velice nedočkavým pohledem a modlím se ke všem krvavým bohům, aby to opět stálo za to. Už jsem se smířil s tím, že obaly již nikdy nebudou tak perfektně odvedené jako dříve, ale po hudební stránce se smířit nehodlám a očekávám kvalitní řezničinu a poctivě vyprodukované album! Jinak si mě už nepřejte.
Zajus:
Březen nabídne nebývalé množství zajímavých desek. Jen letmým nahlédnutím do seznamu jsem nalezl devět alb, na která se těším. Ze zavedených a lety prověřených kapel plánují vydat novinku Overkill, Ministry, Cannibal Corpse či Soulfly. Ještě víc se však těším na alba o něco mladších (byť stále velkých) kapel, jako jsou The Mars Volta, Meshuggah či Sigh. Nesmím ovšem zapomenout ani ne nepříliš známé Italy Folkstone. Ze všeho nejvíc jsem však zvědav na druhou desku all-star kapely Barren Earth. Jejich dva roky starý debut byl prvotřídní ukázkou progresivního death metalu a já nemám jediný důvod nevěřit, že na něj “The Devil’s Resolve” důstojně naváže. Tisková zpráva slibuje hudební mix obsahující vše od progresivního rocku let sedmdesátých až po brutal death metal, a i když jsem k podobným velkohubým prohlášením běžně skeptický, tentokrát tomu opravdu věřím. A i kdyby to nevyšlo a “The Devil’s Resolve” by mě zklamalo, stále mám v zásobě dalších osm desek, z nichž minimálně jedna alespoň na devět bodů bude. O tom nepochybuji.
Beztak:
Dva roky po kritiky nadšeně přijaté desce “Ironbound”, se nám znovu představí americká thrash metalová mašina Overkill. Na konci března vyšlou do světa již svou šestnáctou desku nazvanou “The Electric Age”. Po internetu už koluje první song z novinky, s hezky úderným názvem “Electric Rattlesnake”. Jde o klasickou píseň Overkill a fanoušek kapely bude nadšen. Věřím, že v podobném duchu se ponese i celé album. Ještě před nějakou dobou jsem Overkill přehlížel, protože mi jejich hudba nepřipadala příliš zajímavá. Navíc jsem nedokázal překousnout Blitzův vokál. Jenže to se změnilo, když jsem je měl možnost vidět na vlastní oči. Hity jako “In Union We Stand” či “Wrecking Crew” mne přesvědčily, že Overkill jsou skvěle odvázanou kapelou, s perfektním tahem na bránu a šíleným frontmanem. Nejenže mi dnes Blitzův hlas v hudbě Overkill nevadí, já bych si tam snad už nedokázal představit jiný vokál než ten pořádně uječený. Takže moje volba pro měsíc březen je jednoznačná.
Ellrohir:
Březnový výběr je pro mě nějaký chudý, a proto s dovolením sáhnu po holandských bardech Heidevolk. V roce 2010 jsem je viděl na Heidenfestu a byli to jediní Heidevolk, kteří ve mně dokázali vzbudit dojem, že na tento pohanský svátek opravdu patří. Plné pódium chlapíků v helmách, přípitky s rohy a hudba, která pro mě představuje ztělesnění pojmu “pagan folk metal”. Na druhou stranu tak trochu nevím, jak moc si můžu od takového alba slibovat a není to pro mě zase tak klíčový release, proto zůstaňme u relativně neutrálního sedmičkového indexu. “Het bier zal weer vloeien!”
Madeleine Ailyn:
V březnu by se našlo několik alb a upřímně řečeno, nebylo lehké z nich vybrat to jedno, které by bylo z mého pohledu nejlepší. Tak jsem se nakonec opět přiklonila k něčemu, dalo by se říct, symfonickému, a ten důvod je prostý. Ano, můžu tady vyzdvihnout známé skupiny, ale proč se nepřiklonit k debutu, když si to podle mě docela zaslouží. Jedná se o italské Evenoire. Sami sebe označují jako gothický folk metal, ale řekla bych, že jakákoliv specifikace je vždy ošemetná věc. Měla bych si přiznat, že pro všechny ty folkové a až “středověké” vlivy mám prapodivnou slabost. Po přidání pěkného hlasu a až neotřele divného a chemického názvu “Vitriol” mě to nemůže jinak než upoutat. Jen mě štve, jak velké mezery mají hudebníci právě v přírodních vědách. Nebo jenom mně se zdá divné, že se baví o vitriolu jako kyselině sírové a přitom by to nejspíš podle obalu a promo fotek mělo být “blue vitriol”, tedy modrá skalice. No, v každém případě doufám, že nakonec u mě tohle album nebude vyvolávat ani zvracení, ani mě nebude leptat. Ráda bych si po několika symfonických zklamáních zachovala kůži chvíli suchou.
Účinkující (obsažení v reportu): Agnostic Front, Bal-Sagoth, Barren Earth, Cock and Ball Torture, Diablo Swing Orchestra, Dying Fetus, Graveworm, Hypocrisy, Jesu, Lost Soul, Lyxanzia, Macabre, Madder Mortem, Moonsorrow, My Dying Bride, Origin, Ragnarok, Sadist, Sarke, Tankard, Voivod, Watain
H.: Závěrečnou třetinu Brutal Assaultu rozjíždí germánská grindovka Cock and Ball Torture. Čuňárna to byla pěkná, neříkám, že ne, ale tak mě při jejich setu napadla taková úvaha, jestli vůbec někdo podobné muzice věnovává doma soustředěné poslechy na sluchátka (smích). To bych já nezvládnul, ale na koncertě to bylo zábavné.
H.: Mně osobně jsou hudebně samozřejmě bližší Ragnarok, typičtí to představitelé subžánru true norwegian black metal. Ponecháme stranou úvahy, jestli si skupina jejich formátu (a hlavně žánru) zaslouží hrát v půl desáté ráno (to si ostatně nezasloužili ani Cock and Ball Torture), protože na festivalu o takové velikosti ten ranní Černý Petr na někoho prostě spadnout musí, v noci nemůžou hrát všichni, a přejděme rovnou k samotnému vystoupení. Koncert podle očekávání táhnul poslední zakládající člen Jontho za svými škopky a hlavně nový zpěvák HansFyrste (tohohle uličníka určitě budete znát se Svarttjern). Dobře udělaný corpse paint, ruka šmátrající v rozkroku opravdu často, neskutečně zlé xichty (smích) a hlavně skvělý vokál. Dával si to ještě lépe než na albu. Závěrečná ultra klepačka “Blackdoor Miracle” výborný dojem z vystoupení jen podtrhla.
H.: Dost mě zaujali i polští smrťáci Lost Soul. Jejich death metal sice do Vaderovského hájemství zajížděl dost často, ale za zápor bych to nepovažoval, vždyť kdo je dneska nabroušený originál? Hlavně, že jim to pěkně od podlahy drtí. Každopádně mě zaujali solidně, jejich poslední fošně “Immerse in Infinity” se rozhodně podívám blíž na zoubek, protože jsem to zatím ještě neudělal.
H.: Svojí výtečnou pověst potvrdili i Italové Sadist. Na začátek nám přesně v duchu obálky aktuální řadovky “Season in Silence” trochu zasněžili a pak spustili svůj velice chytrý progresivní death metal. Ještě pořád mám v paměti jejich skvělý výstup na Brutal Assaultu před dvěma lety a ani verze no. 2010 v ničem nezaostávala. Možná spíše naopak, Sadist hráli vážně skvěle. Zpěvák Trevor je prostě frajer, Tommy opět stíhal hrát střídavě na kytaru i klávesy (někdy obě zároveň) a baskytarista Andy se svým nástrojem předvádí opravdu úctyhodné prsty-lámající vylomeniny.
H.: Že teď měli konečně přijít na řadu ti Bal-Sagoth? Nepřišli, další odklad. My se jich snad nedočkáme. Zároveň to ale značí jednu věc – nějaká další formace nadobro vypadla z programu. Jak se později (a k mému velkému zklamaní i nasrání) ukázalo, jednalo se německé funeral doomaře Ahab. Údajně z rodinných důvodů, dobrej fór… Místo toho je chvíli ticho a pak nastupují The Arusha Accord, které jsem neviděl…
H.: Barren Earth se posouvají do hluboké noci (půl třetí ráno) na post Ahab a na pódium konečně přicházejí ti slibovaní Bal-Sagoth. Musím se přiznat, že z desek jsem jim na chuť nikdy moc nepřišel (byť netvrdím, že některé songy nejsou nehorázné pecky, viz třeba “The Empyreal Lexicon”, která jen tak mimochodem i zazněla), ale jsem moc rád, že jsem měl možnost se na ně podívat naživo. A na rozdíl od studiových počinů mě na koncertě nadchli. Decentní malování (méně je někdy více, jak pravý známé pořekadlo) Bal-Sagoth společně se samotnou muzikou plně stačilo k vytvoření požadované atmosféry. Tleskám Byronu Robertsovi, jehož vokál zněl naprosto stejně jak z placky, což vzhledem k takovému množství různých poloh jistě není žádná prdel. Člověk si jej sice moc neprohlédl, protože mu zpod černé kápě čouhaly jen vousy a nic jiného z něj vidět nebylo, ale zpíval vážně skvěle.
H.: Ta sobota je zatím nějaká až moc dobrá, zatím jsem byl ze všech vystupujících nadšený, což se mi, jako člověku, který s oblibou remcá na všechno, zas tak často nestává. Nic však netrvá věčně (abychom si dali další otřepané pořekadlo) – Origin mě nebavili. Uznávám, fanatický fanoušek death metalu už ze mě nikdy nebude (to víte, jak člověk jednou zkusí Mayhem… (smích)), ale když mě skupina umí čapnout za koule, jsem otevřený všem stylům. Origin však k něčemu takovému měli hodně daleko.
H.: Je to už drahně let, co jsem pečlivě sledoval Graveworm, ale na jejich vystoupení jsem se podíval nejenže rád, ale i s chutí. A taky se mi líbilo o dost více, než se mi v současnosti líbí jejich desky, což možná bude ve velké míře zapříčiněno tím, že koncertní vyznění bývá vždycky tvrdší a neučesanější oproti studiu. Každopádně, kapela byla ve formě. Sledovat tak precizní headbanging všech členů (s výjimkou bubeníka, ale toho omlouvá jeho pleš (smích)) byla fakt radost. Moje oblíbená hitovka “I – The Machine” hned na úvod mě samozřejmě potěšila.
H.: Velkým odlehčením se stali Madder Mortem, jejichž lehká a procítěná tvorba působila mezi vším tím extrémem opravdu jako pěst na oko. V tom dobrém slova smyslu. I takovéhle záležitosti však podle mě na Brutal Assaultu mají své místo. Madder Mortem pečlivě brali jak ze skočnější, tak i ze své přemýšlivější podoby, přesto jim to krásně ladilo dohromady. Ani bych se nezlobil, kdyby Shindy pro příště ubral death metalu a přidal více v těchto žánrech (i když je mi jasné, že mě spousta lidí s tímto názorem pošle někam :)).
Seda: Jelikož jsem byl celý den v kině, byla Lyxanzia až tím prvním, co jsem viděl. Snažím se najít v paměti co nejvíc, ale na nic si nemůžu vzpomenout. Ani na netu žádná videa nejsou, abych si je obnovil. Verdikt je tedy takový, že to byla naprosto průměrná show.
H.: Na vikinsko-pohanskou notu uhodili Moonsorrow, na rozdíl od krajanů Ensiferum z prvního dne jsou ale Moonsorrow přece jenom trochu jinde… vážnější, přemýšlivější a taky… ehm… ne tolik k smíchu (smích). Není divu, že se mi líbili o mnoho více. Jsou prostě kapely, pro něž je pagan metal póza, a jsou kapely, kterým to prostě bez mrknutí (a rádi) sežerete a ještě se oblíznete. To je přesně případ Moonsorrow. Mimochodem, velice zvědavý bych byl na koncert, kde by odehráli alespoň jednu ze dvou kompozic albové odyssey “Viides Luku: Hävietty”. Ale to se asi nestane.
Seda: Jesu předvedli zajímavé vystoupení. Dá se nazvat i vystoupením beze slova. Frontman toho s kolegou moc nenamluvil ani nenazpíval. Občas něco zařval anebo poděkoval. Nicméně to byl velice dobrý poslech a asi jej zkusím i z alba. Chyběl mi tam ale živý bubeník, který by to vystoupení posunul o něco dál.
H.: Na jedny z prapůvodních pionýrů toho, čemu se dnes říká death metal, na Macabre, jsem byl opravdu zvědavý, ale s politováním musím konstatovat, že ani oni mě nikterak nezaujali. Studiové práce nějak zodpovědně projeté nemám, možná i to hrálo roli, ale když nezaujme, tak nezaujme, to se prostě nedá svítit. A to platí i pro takto zasloužilé borce.
Seda: Největší překvapení festivalu. Z mp3 mě to nijak nezaujalo, když ale naživo popisoval každého zabijáka zvlášť, tak mě to chytlo. Zejména James Huberty a jeho “McMassacre”. Zašel si do Mekáče, ale místo hamburgeru postřílel 22 lidí. Ze songů se mi nejvíce libila “Vampire of Dusseldorf”. Určitě jedno z nej sobotního dne.
H.: Oproti tomu Diablo Swing Orchestra, to byla jiná. Právě oni byli letošními zástupci avantgardního odvětví metalu, které se na Brutal Assaultu vždy v podobě jedné skupiny za ročník objevuje. Že půjde o něco hodně odlišného od zbytku line-upu, jsme nejenže byli upozorněni samotnou kapelou ještě před začátkem koncertu, ale odhadnout to pro nezasvěcené šlo už z plachty (kolotočářská grafika poslední desky) i oblečení hudebníků. Místo metalového stejnokroje hráli Diablo Swing Orchestra v košilích, kravatách, zpěvačka Ann-Louice měla večerní šaty. Nic suchopárného a strojeného to však v žádném případě nebylo. Hned s prvním tónem úvodní “A Tapdancer’s Dilemma” všichni členové začali šílet a vlnit se do své neotřelé kombinace swingu, klasiky a metalu. I cellista Johannes Bergion na své stoličce poskakoval, jako kdyby ho píchla vosa. Netrvalo dlouho a strhli s sebou i dav. Byl to vážně zážitek koukat, jak banda drsných metalistů paří a hrozí na swingové rytmy. Upřímně… pro mě jeden z vrcholů festivalu, dal bych si klidně i dvojnásobný čas.
H.: Voivod mě bavili rozhodně víc než na Masters of Rock 2009, což ale nebylo nijak překvapující, když se ukázalo, že tentokrát do sebe Snake nalil před o koncertem o poznání méně piv než loni ve Vizovicích. Přesto mě tam však neudrželi až do konce svého vystoupení – v polovině jsem prchnul na lavičku, aby mi neupadly nohy (smích).
H.: Tankard celé vynechávám a věnuji se radši autogramiádě švédských pekelníků Watain. Podepsané placky sice potěší, ale náladu moc nezvedl pohled na bubeníka Håkana, který se na podpisovku dobelhal o berlích… takhle že má odbušit ty dvojkopákové palby?
Seda: Zašel jsem si na Tankard jen kvůli tomu, že jsou to milovníci piva. Když ale jsem zjistil, že během koncertu pijí patok Braník (bezdomovci omluví), nebyl jsem moc nadšený (smích). Vystoupení to bylo ale dobré, jelikož zde byl velice dobrý kontakt s publikem. Každý Braník ještě skoro plný letěl mezi diváky. Frontman si pak ještě vytáhl jednu slečnu na pódium. Když to vše doplníte o oldschool thrash, vyjde vám z toho kvalitní show.
H.: Parádní brutálně death metalovou nálož předvedli Dying Fetus. V kotli se to bilo hlava nehlava a plavci padali přes plot jako hrušky. Jejich hmatníkové onanie mě sice z alb nudí, ale na koncertech je to vážně něco pozorovat. Chvílemi jsem přemýšlel, jestli náhodou nemají o jeden prst navíc (smích). Kvalitní hoblovačka.
H.: Velice mě mrzí promeškaní Meshuggah, ale po dlouhém přemýšlení jsem dal nakonec přece jenom autogramiádě My Dying Bride. Viděl jsem nakonec jen necelé poslední tři skladby a z tak krátkého rozmezí si netroufám moc soudit, ale i tak se mi zdálo, že to rozhodně nevypadlo zle, právě naopak, z pódia znělo jejich ultra technické maso pěkně nadupaně. Na druhou stranu… hned po jejich show vylezl z kotle kámoš a prohlásil: “Nic moc, čekal jsem lepší”, tak vážně nevím. Seda vám toho o moc víc asi neřekne, protože tu řadu na podpis My Dying Bride stál se mnou.
H.: Hypocrisy šli vždycky tak nějak okolo mě. Jejich hudba mě míjela, jejich nahrávky mě nikdy do kolen nedostaly. Na koncert jsem se vydal s očekáváním, že se to třeba změní. Nezměnilo. Jsem rád, že jsem je viděl, vystoupení mě relativně bavilo, ale nějaká extáze se určitě nekonala. Berte to však jako názor naprostého laika (smích).
H.: Agnostic Front… uff, když já to HCčko prostě nemusím. Mně to přijde všechno na jedno brdo, legenda nebo začínající banda, zní mi to všechno stejně. Tohle není muzika pro moje uši, sorry.
Seda: Místo Agnostic Front jsem si vystával místo na My Dying Bride.
H.: Jestli mě pár předchozích skupin, když to řeknu diplomaticky, zas tolik nebavilo (nebo jsem z nich viděl jen minimální část), o to víc jsem se těšil na závěr festivalu. Ten totiž sliboval opravdu zajímavou podívanou. První na řadu přišli My Dying Bride. Co si budeme povídat, britští doom metaloví pionýři sice moc nehrají, ale když už na to pódium vylezou, tak máte jistotu, že na to jen tak nezapomenete. A jejich úžasný výkon v Josefově to jen potvrdil. Úvod patřil aktuální desce “For Lies I Sire”(“Fall with Me” a “Bring Me Victory”), aby nás kapela hned vzápětí vzala na výlet do své nejhlubší minulosti – “Turn Loose the Swans” a “Vast Choirs”, ty skladby prostě v sobě mají sílu i po těch letech, zvláště pak ta první jmenovaná. Nebo si vezměte takovou “She Is the Dark”, to je naživo naprostá dokonalost, mnohem lepší než z desky (a to mám albovou verzi hodně rád). Nebo třeba depresivní “The Wreckage of My Flesh”… trýznivá atmosféra a text v kombinaci s procítěným živým předneses z ní dělají naprosté unikum. Zatím pokaždé mě My Dying Bride absolutně dostali a nemám sebemenších pochyb, že až je uvidím příště, dopadne to stejně. To mi jistě potvrdí každý, kdo měl někdy možnost vidět, jak se Aaron v agónii svíjí na pódiu. Některé kapely jsou prostě jenom dobré, jiné v sobě mají jedinečné a nezaměnitelné kouzlo. My Dying Bride jsou bezesporu jedním z nepočetných zástupců té druhé kategorie.
Seda: Genialita! Rozhodně top vystoupení Brutal Assaultu. Sledovat Aarona, jak vypadá, že během zpěvu za chvíli umře, je nepřekonatelný zážitek. Jeho zpěv naživo exceluje a zní stejně jako na albu. Každý song z desky je geniální, ale naživo je to ještě o jeden level výše. Zahráli zejména mé oblíbené pecky, hlavně “Bring Me Victory” anebo “The Cry of Mankind”. Zkrátka zážitek, který se snad ještě bude někdy opakovat.
H.: Přestože na My Dying Bride bych bez problému civěl jako v transu ještě dlouhé a dlouhé hodiny, musím se rychle přesunout na vedlejší stage, kde už se chystá další záležitost, kterou by si nechal ujít jen blázen. Samotný Nocturno Culto z Darkthrone a Sarke z Khold a Tulus obklopení celou řadou zasloužilých osobností norského black metalu (možná ne legendárních, ale pořád lidí, kteří toho pro svůj žánru udělali hodně a prošli celou řadou známých skupin) – všichni pod hlavičkou projektu Sarke. Křišťálově čistý a průzračný zvuk dává všem skladbám z první (a zatím jediné) nahrávky “Vorunah” (např. “Old”, “Primitive Killing”, “The Drunken Priest” ad.) vyniknout v plné síle. A výsledek? Naprosto skvostný koncert. Sarke by mohli kousek své neopakovatelné atmosféry věnovat všem ostatním kapelám na Brutal Assaultu a ještě pořád by jim zbylo dost na vytvoření jednoho z vrcholů festivalu.
H.: Jako kdyby toho člověk neměl dost, další dechberoucí vystoupení nás ještě čeká – Watain. Jestli měl někdo na letošním Brutal Assaultu působivou scénu, byli to právě Watain. Čtyři prapory, obrovská plachta s motivem poslední desky, zapálené obrácené kříže, hořící trojzubce, stojany se spoustou svícnů, oltář přímo na pódiu. A k tomu ještě samotná skupina. Přímo geniální corpse paint, Watain nejsou žádné nafintěné slečinky, ale pěkně špinaví bastardi přímo z pekla… a právě kus pekla si přivezli i s sebou do Josefova. Neuvěřitelný nářez, na nějž mi už prostě nestačí slova. Koho nechal chladným úvod v podobě předělávky “The Return of Darkness and Evil” od Bathory, praotců všeho extrémního, tak to snad ani není člověk. Zbytek setu už ale Watain valí své vlastní zlo – “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Sworn to the Dark” a další. Je jedno, jestli kapela hraje z aktuálního “Lawless Darkness” nebo ze staršího materiálu, co song, to lahůdka. Nejenže jednoznačně jeden z absolutních vrcholů Brutal Assaultu, ale dost dobře možná i jeden z nejlepší koncertů, které jsem kdy viděl. Jestli existovala byť i jen 1% šance, že bych se na jejich podzimní koncert v Praze nedostavil, tak teď o tom nemám sebemenších pochyb.
H.: Upřímně řečeno, na poslední Barren Earth se mi už vůbec nechtělo – kromě nechutně obrovské únavy ještě začalo znovu pršet jak prase a taky… tak trochu mě tahle skupina srala, i když to není přímo jejich vina. Když vypadl jeden z mých headlinerů Курск, právě Barren Earth byli potvrzeni jako jejich náhrada. Když vypadl druhý z mých headlinerů Ahab, právě Barren Earth dostali jejich místo v programu. No nenaštvalo by vás to? Ještě by vyšachovali i Watain a už bych vraždil (smích). I přes mou zaujatost se mi však nakonec líbili. Musím uznat, že kdyby podle původního programu hráli brzo odpoledne, těžko by to znělo tak dobře. Tma a lehký, ale hustý déšť jejich atmosféře hrál do karet a postarali se tak o velice krásný závěr. Poklidně jsem si je z dálky se šálkem kávy v ruce vychutnal a ještě si mlasknul nadšením. A to říkám o skupině, která mě původně srala (smích).
Další názory:
H.: Závěrečné vyhodnocení vezmu pouze v rychlosti a zmíním jen ty nejdůležitější body. Organizačně byl Brutal Assault tradičně dle mého názoru o třídu výše než ostatní letní festivaly (z těch, které jsem navštívil, samozřejmě). Pár chybiček se sice možná našlo (nejčastější stížnosti jdou na adresu špatné informovanosti o změnách programu a front u VIP kempu… s prvním jsem osobně problém neměl, jelikož jsem prostál celý festival pod pódiem, a s druhým rovněž ne, protože jsem služeb oploceného kempu nevyužil), ale pořadatelé Brutal Assaultu se jakékoliv, i když jen malé nedostatky snaží vždy do příštího ročníku vylepšit (na rozdíl od jiných). Tleskám za změny provedené v samotném areálu, zvláště ulička od pódia přímo k autogramiádám byla stvořená speciálně pro mě (smích). Zvuk se mi zdál o dost lepší než v loňském roce. Když byly nějaké problémy, jednalo se většinou a přílišnou hlasitost kopáků, ale změnou místa jsem to téměř vždy vyřešil, člověk jen nesmí být líný chodit. Velice se podle mě zlepšilo i chování security. U vchodů kontrolovali pečlivě a pod pódiem tentokrát evidentně nestála banda plešatých idiotů bez mozků, kteří by mlátili do stagediverů. Všechny plavce v rámci možností chytali relativně šetrně, a pokud se dotyčný nesnažil dostat nahoru za kapelou, odešel vždy po svých (tudíž žádné zápasnické chvaty z loňska k vidění nebyly). Kvalitu piva hodnotit nemůžu, protože po mnohých extempore už alkohol na festivalech zásadně nepiju hned ze dvou důvodů – jednak chci vidět své oblíbence v takovém stavu, abych si něco pamatoval, jednak si chci i na pivu pochutnat, což je ve festivalových podmínkách takřka nesplnitelný požadavek. Počet návštěvníků byl v letošním roce na samé hranici únosnosti, nevěřím tomu, že nepadl divácký rekord. V areálu se vážně nedalo pohnout. Víc mě toho nenapadá (pokud by vás něco zajímalo, zanechte případné dotazy ohledně organizace v komentářích, rádi podrobněji dovysvětlíme, jak nám co přišlo :)).
H.: Co se týče mého subjektivního strávení festivalového času, Brutal Assault jsem si užil naprosto královsky a už teď se těším na další ročník. Line-up byl neskutečně našlapaný – kdo si nevybral letos žádného oblíbence, tak je nenažrané prase (smích). Skvělých koncertů byl dostatek, zvláště pak závěr My Dying Bride–Sarke–Watain–Barren Earth byl neskutečně geniální. Pokud by se soupiska měla řídit čistě mým osobním vkusem (ne, že by něco takového hrozilo, ale co kdyby náhodou (smích)), ubral bych trochu death metalu a přidal něco málo do doomu a avantgardních záležitostí (ano, i black metalu bych chtěl víc, ale to snad ani nemá cenu psát (smích)). H. končí…
Seda: Můj první Brutal Assault a celkově první větší festival v životě. Všechny kapely, co jsem zhlédnout chtěl, jsem viděl. Snad jedině kromě Meshuggah. Celkově jsem ale dost show promeškal, což mi vyčetl kolega. Když ale vidět nějakých 70 koncertů za tři dny je pro mě nadlidský úkol :) Z mých headlinerů Converge, My Dying Bride a Candlemass vítězí jednoznačně druzí jmenovaní. Na pomyslném druhém místě jsou Converge a s bronzem skončili Candlemass. Nejvíce mě překvapili Macabre a Sepultura. Nad má očekávaní se předvedli Sigh nebo Bleed from Within. Organizace byla zvládnutá na lepší dvojku. Fronty moc nebyly, protože stánků byl dostatek. Nejvíce mě zarazilo ale to, že když se roznášeli piva na tribunu, tak vyšel týpek POUZE se šesti pivama, která zmizela dřív, než vůbec vyšel nahoru. Kdyby šli aspoň dva pinglové, a vzali dohromady tři nosítka, tak by těch osmnáct piv bez problémů zmizelo. Je to ale pouze detail. Stan mi nikdo nevykradl a nic jsem neztratil. Můžu být jen spokojen.
