Země: Velká Británie Žánr: electro / big beat Datum vydání: 30.3.2015 Label: Take Me to the Hospital
Tracklist:
01. The Day Is My Enemy
02. Nasty
03. Rebel Radio
04. Ibiza
05. Destroy
06. Wild Frontier
07. Rok-Weiler
08. Beyond the Deathray
09. Rhythm Bomb
10. Roadblox
11. Get Your Fight On
12. Medicine
13. Invisible Sun
14. Wall of Death
V roce 1999 vyšel americký film “Matrix”, který nás bude dnes zajímat zejména kvůli svému soundtracku. “The Matrix: Music from the Motion Picture” bylo bezpochyby jedním z nejúspěšnějších alb s filmovou hudbou vůbec. Není ostatně divu, spíše než soundtrack bychom ho mohli nazvat našlapaným výběrem rockové a elektronické hudby. Díky němu jsem poznal více zajímavých hudebníků a kapel než ze všech ostatních soundtracků dohromady. Jak asi tušíte, The Prodigy byli jedněmi z nich.
“The radio plays the sound in your ear A calling to all, the message is clear”
(Rebel Radio)
Nevybral jsem však hudební doprovod “Matrixu” jen ze sentimentálních důvodů. Jeho vydání se totiž datuje nedlouho po zrodu “The Fat of the Land”, jednoznačně nejúspěšnějšího alba The Prodigy. Není divu, s hity jako “Smack My Bitch Up”, “Breath” či “Firestarter” přinesli The Prodigy v roce 1997 nefalšovaně agresivní elektroniku do mainstreamu. “Mindfields” zapadlo o dva roky později na silný soundtrack Matrixu naprosto přirozeně.
Pokud kariéru The Prodigy sledujete aktivně, asi vás to nemůže překvapit, ale mě vydání nového alba zarazilo. Tak nějak jsem byl přesvědčen, že The Prodigy jsou již roky mrtví. Ne snad, že by byli nějak přehnaně aktivní: “The Day Is My Enemy” je teprve třetí počin od vydání zmíněného “The Fat of the Land” v roce 1997. Každopádně jsou stále tady, a to ve stejné tříčlenné sestavě.
Když se podobným způsobem dostanu k novému albu kapely, kterou jsem měl v minulosti rád, mívám dva protichůdné požadavky: aby kapela byla stále taková, jakou si ji pamatuji, a aby nezůstala zarytá v minulých úspěších a někam se za ty roky posunula. Přestože se splnění obou požadavků zároveň může zdát nemožné, The Prodigy se to s “The Day Is My Enemy” povedlo.
V první řadě je nutné podotknout, že pokud jste už s The Prodigy někdy měli čest, rozhodně je poznáte. Všemu vévodí mohutné beaty, střední tempo a hlučící elektronika, to vše tak nějak přístupně a chytlavě podané. Instrumentální složku Liama Howletta doplňují dva vokalisté, Keith Flint a Maxim, kteří zřídkakdy mají na srdci více než jen pár donekonečna opakovaných rýmů a prostor na albu si téměř rovnoměrně rozdělují. Jako obvykle je zde i pár hostů, obvykle v pozici vokalistů.
Skladby z “The Day Is My Enemy” si troufnu rozdělit do dvou skupin, jež korespondují s výše zmíněnými požadavky. V první řadě jsou tu “klasičtí” The Prodigy. Mezi nejlepší kousky zde patří zábavná “Rebel Radio”, téměř instrumentální “Destroy” s tanečními prvky či závěrečná nasraná “Wall of Death”. The Prodigy ukazují, že svůj standard prostě zvládají s přehledem a je zde jen pár kousků, které bych si dovolil vypustit.
Důležitější je však druhá skupina, která se zdá (alespoň člověku neznající jiná alba kapely než “The Fat of the Land”) býti odvážnější a originálnější. S jistou výhradou sem spadá úvodní a titulní “The Day Is My Enemy” s hostující zpěvačkou, nepřehlédnutelným vlivem dubstepu i bubny, které po celou hrací dobu jasně stanovují pochodový rytmus. Dalším z výrazných kousků je “Ibiza”, jakýsi zmodernělý soundtrack z Maria doplněný o agresivní rap. Jiný výrazný host, Mark Hull, zkrášlil “Medicine” a dodal jí výrazný reggae nádech, který v refrénu při kombinaci s výrazným rytmem a samplem saxofonu zní prostě dobře.
“In the wild frontier off the beaten track
In the wild frontier better watch your back
Where your dreams get filled or your blood gets spilled
Gotta face your fear in the wild frontier”
(Wild Frontier)
Jestliže se v předchozích písních drželi The Prodigy s mírným výkyvem ve starých kolejích, na “Beyond the Deathray” se konečně podívali výrazně jinam. Tichá, melodická a zcela agrese-prostá instrumentálka působí v polovině alba jako výrazný předěl. Podobně pomalá je i “Invisible Sun”. Ta sice již vokály nepostrádá, ovšem její pomalý rytmus, nezapomenutelný refrén a klíčová role kytar ji činí jedním z nejlepších kousků na desce. Kdyby si The Prodigy nepotřebovali ještě jednou zabejčit s “Wall of Death”, mohl být z “Invisible Sun” skvělý závěr alba.
Na úplný vrchol (v rámci alba samozřejmě) sahá singl “Wild Frontier”. “The Day Is My Enemy” oplývá agresivnějšími, chytlavějšími, odvážnějšími i chytřejšími kousky, jenže “Wild Frontier” má od všeho něco a navíc je vlastně velice pozitivní. Pokud potřebujete po ránu nastartovat hudbou, asi nenajdete vhodnějšího kandidáta.
Více než zda bude “The Day Is My Enemy” dobrým albem jsem si před jeho vydáním kladl otázku, zda The Prodigy obhájí svou existenci. Odpověď na obě otázky je kladná, neboť se “The Day Is My Enemy” povedlo a The Prodigy jím obhájili svou existenci. Není to sice taková pecka, jako když jsem je slyšel před mnoha lety poprvé (ostatně těžko by mohla být), ale průser v žádném případě také ne. Být “The Day Is My Enemy” o pár skladeb kratší, vůbec bych se nezlobil, i tak ale stojí za poslech.
Ježura:
1. Enslaved – In Times
2. Moonspell – Extinct
3. The Gentle Storm – The Diary
Kaša:
1. Nightwish – Endless Forms Most Beautiful
2. Moonspell – Extinct
3. Enslaved – In Times
nK_!:
1. Nightwish – Endless Forms Most Beautiful
2. Celldweller – End of an Empire (Chapter 03: Dreams)
Atreides:
1. Dødheimsgard – A Umbra Omega
2. Enslaved – In Times
3. Ufomammut – Ecate
Zajus:
1. Barren Earth – On Lonely Towers
2. The Prodigy – The Day Is My Enemy
Skvrn:
1. Enslaved – In Times
2. Dødheimsgard – A Umbra Omega
3. Porta Nigra – Kaiserschnitt
Přijde mi to, jako kdyby nový rok sotva začal, a o on už je tu jeho třetí měsíc známý pod kódovým označením březen. Tak jako tak, je nutno uznat, že letošní rok je v něčem skutečně výjimečný – snad poprvé v životě se mi nestalo, abych si při psaní data pletl letopočty a psal tam předchozí verzi, naopak jsem si na 2015 zvykl takřka okamžitě. Uznejte sami, že tohle je informace, bez níž byste se skutečně neobešli!
Dosti vtipů, pojďme radši na to, kvůli čemu jsme se tu dnes sešli, čímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než nový eintopf. Redakce tentokrát pro tento měsíc vypíchla celkem desítku počinů, přičemž tři nejočekávanější pocházejí ze severní Evropy – což dá rozum, protože sever je na mapě nahoře, takže je jasné, že severské počiny musí být v tabulkách očekávání taky nahoře, nebo ne? Každopádně, úplně nejvýše vystoupali progresivní Norové Enslaved se svou novou deskou “In Times”, jež by opětovně měla potvrdil jejich vysoký standard. V těsném zavěsu za nimi jsou další Norové, opětovně hudebně netradiční, tentokrát však na poli industriálního a avantgardního black metalu – samozřejmě je řeč o Dødheimsgard, kteří se vracejí po dlouhých osmi letech s nahrávkou “A Umbra Omega”. Oproti tomu třetí seveřani do party jsou z Finska a naopak reprezentují ten největší metalový mainstream – ano, podle všeho máme v redakci i frajery, kteří se nebojí přiznat, že těší na “Endless Forms Most Beautiful” od Nightwish…
H.:
Březen je sice oproti natřískanému únoru trochu slabší, pár pozornosti-hodných kousků se zde však jistě najde. Nade všemi však pro mě ční jeden jediný a není jím nic jiného než dlouho očekávaná “A Umbra Omega” od norských maniaků Dødheimsgard. Na novou desku se čekalo (no, vlastně ještě čeká) dlouhých osm roků, ale zrovna tahle kapela svá alba nikdy nepálila ve vysoké kadenci a zatím pokaždé to čekání stálo za to. Dødheimsgard rozhodně mají na co navazovat, protože šílená jízda “Supervillain Outcast” i stylotvorné “666 International” jsou extrémně silné nahrávky, věřím však, že Vicotnik a jeho kumpáni opětovně ukážou, že jméno Dødheimsgard nemá status kultu jen tak pro srandu králíkům.
Ježura:
Letošní březen zdá se pokračuje v únorem nastoleném trendu a během jeho 31 dní se na nás sesype celá řádka zajímavých počinů. Naštěstí se však neopakuje bratrovražedný souboj mezi dvěma potenciálně skvostnými deskami, a tak o svém eintopfovém favoritovi nemusím ani trochu přemýšlet. “In Times” od Enslaved je pro mě jednou z vůbec nejočekávanějších desek roku a v rámci březnového edičního plánu ji zkrátka nemůže porazit vůbec nic a to se přitom můžeme těšit na celou řadu zajímavých věcí… Za všechny zmiňme třeba portugalské veterány Moonspell, jejichž novinka “Extinct” má vzhledem ke kvalitám svých předchůdců rozhodně na co navazovat, nebo naopak zbrusu nový projekt The Gentle Storm, jehož prvotina “The Diary” může asi jen těžko dopadnout jinak než výtečně vzhledem k tomu, jaká dvojice muzikantů za jeho vznikem stojí. To ale není zdaleka všechno, takže i kdyby snad nějakým nekonečně smolným řízením osudu ani jeden z mých žhavých tipů nedopadl dle očekávání, stále nebudeme na suchu – a to je fajn.
Kaša:
I navzdory faktu, že si svou cestu na březnové zařazení do regálů hudebních obchodů pomalu a jistě brázdí obrovské množství počinů, tak počet pro mou maličkost zajímavých nahrávek by se dal s přehledem spočítat na prstech jedné ruky, takže se pojďme podívat na tři zástupce z této nepočetné skupiny. Za takovou sázku na jistotu považuji hlavně dvojici Enslaved a Moonspell, jejichž novinky “In Times”, respektive “Extinct”, vyhlížím vcelku netrpělivě. Moonspell zní po prvních ukázkách slibně, Enslaved mě příliš neoslovili, nicméně i tak čekám od obou zajímavé věci. Nemůžu si však pomoct, ale i když Nightwish nepatří mezi mé oblíbence, tak na první album s Floor Jansen u mikrofonu jsem docela zvědavý. Doufám, že singlovka “Élan” je jen důkazem, že Holopainen za první ukázky rád vybírá ty nejslabší kousky z alba, protože na prdel jsem si z této průhledné hitovky nesedl. Nevím sice, co přesně od “Endless Forms Most Beautiful” očekávat, ale na jeho poslech jsem ze jmenovaných tří počinů asi nejzvědavější, tak se nechám (ne)překvapit na konci března.
nK_!:
Že bude letos březen v mých očích takhle smutný a hudebně prázdný jsem nečekal. O to méně jsem čekal, že do eintopfu na první místo zvolím Nightwish. Nightwish, které poslouchám spíše z nostalgie, a to jen málokdy. Nicméně nové zpěvačce Floor Jansen to v řadách finských snílků docela sekne a její hlasový projev mi imponuje více než v případě Anette Olzon. Klipovka “Élan” se také povedla, tak uvidíme, co ještě uslyšíme. Ještě jsem zvědavý co nového nahraje Celldweller, ale to opravdu jen proto, že nevím, na co jiného se zaměřit.
Atreides:
Naštěstí stejně jako v únoru, tak ani v březnu není moc o čem diskutovat. Stačí projet nadcházející alba a tři jména jsou pro mě naprosto jasná: V prvé řadě stojí norští Dødheimsgard s deskou “A Umbra Omega”. Povinnost naprosto bez debat. Avantgardní zběsilost navazující na věčnost starý počin “Supervillain Outcast” už stihla odhalit první plody a ty signalizují, že březnová sklizeň bude už jen z tohohle důvodu zatraceně stát za to. Další v pořadí jsou progresivní vikingové a krajané Enslaved. Je neuvěřitelné, že i po dvanácti zářezech do diskografie udržují laťku zatraceně vysoko a chuť dál pokračovat, takže na ten třináctý v podobě “In Times” jsem vážně zvědavý. Na závěr svého skrovného výčtu ovšem zamířím do zcela jiných, podstatně teplejších vod. Italská psychedelická stálice Ufomammut se chystá těsně před koncem měsíce vydat album “Ecate” a je jasné, že i když jejich kadence taky nepatří mezi nejdelší, novinku nesmím minout, protože tihle pánové jen tak nezklamou.
Zajus:
Březnový seznam alb je, alespoň na metalové scéně, hodně dlouhý. Po úvodním potěšení, že bude z čeho vybírat, jsem však zjistil, že si ani tak téměř nevyberu. Mezi záplavou nezajímavých jmen nakonec naštěstí jedno vystupuje: Barren Earth. Tuhle superkapelku jsem si dosud vždy dost užil, a tak není důvod předpokládat, že by tomu tentokrát snad bylo jinak. Abych však nebyl nudný, přihodím ještě jednu záležitost. The Prodigy pro mě existovali naposledy někdy po roce 1997, kdy vydali skvělé “The Fat of the Land”. Když už jsem však letos zjistil, že stále fungují a zjevně se jim daří víc než dobře, nedá mi to, abych jim nedal další šanci. Žádné zázraky popravdě ale nečekám.
Skvrn:
Jmenovat můžu nespočet kapel, které po úspěšných začátcích usnuly na vavřínech, vývoj ponechaly stranou a s obročním intervalem pravidelně krmí své nenáročné posluchačstvo. To Enslaved jako jedni z mála píší 24. rokem kariéry úplně jiný příběh. Pětice bergenských hudebníků přichází s každou vydanou řadovkou s obměněnou tváří, jež přirozeně posouvá po krůčcích celou diskografii kupředu. Já doufám, že z extrémního nadstandardu Enslaved ani tentokrát nesleví a “In Times” opět ukáže něco nového a neokoukaného. Norům se to takřka pokaždé povedlo, tak proč teď ne? Pod velkou firmou kapela vydává již roky a jiné nebezpečí mě nenapadá, možná ani neexistuje. Významnou událostí je nepochybně taktéž návrat nepředvídatelných Dødheimsgard. Po dlouhých osmi letech je aktivita kapely díky novince “A Umbra Omega” opět hmatatelná a já u toho rozhodně nebudu chybět. Netuším, kam se toto těleso za opravdu slušnou dávku let vyvinulo, ale čert to vem, cítím, že to bude hodně dobré. Za třetí do party volím Francouze Porta Nigra, kteří mě zaujali až při průzkumu, co že nás v březnu čeká. Debutové “Fin de siècle” jsem propásnul, nicméně již teď vím, že v případě “Kaiserschnitt”, jak se novinka jmenuje, toto nehrozí.
Datum: 3.-6.7.2012 Místo: Festivalpark Hradec Králové Účinkující (obsažení v reportu): August Burns Red, Enter Shikari, Example, Franz Ferdinand, Niceland, Scarred by Beauty, Silent Stream of Godless Elegy, Skrillex, The Computers, The Prodigy, The Subways
Předmluva H.: Čtenářům, kteří Sicmaggot navštěvují delší dobu, možná jméno Seda, což je jméno autora tohoto článku, nebude neznámé. Pokud zaštracháte na dně své paměti (případně zabrousíte do Infa o blogu), zjistíte, že se jedná o bývalého redaktora, který svého času zanechal na tomto malém webu znatelnou stopu. Ne, že by se v případě tohoto reportu, který je díky přítomnosti minima vyloženě metalových kapel zařazen do sekce všeobecných článků [zpětně přesunuto do klasických reportů – pozn. 2014], jednalo o klasický comeback se všemi těmi fanfárami, poctami, vzpomínáním na staré časy a mohutnou oslavnou alkopárty, jde spíše o takové menší hostování, v jehož rámci Seda oprášil svůj psavecký orgán (obvykle se říká psavecké střevo, ale zrovna u něj bych si tím moc jistý nebyl) a upekl menší povídání o svých zážitcích z letošního deštivého ročníku festivalu Rock for People…
Jak již nadpis napověděl, bude se zde jednat o report z festivalu Rock for People, který se odehrál 3. – 6. července ve Festivalparku v Hradci Králové. Jelikož nejsem příliš velký fanoušek festivalů, jednalo se teprve o druhou návštěvu podobné akce. Tou první byl před dvěma roky Brutal Assault. Jenže letošní Rock for People měl opravdu pro mě obrovské lákadlo, a to dnes již velmi profláklého Sonnyho Moora alias Skrillexe. Přidejte k němu The Prodigy, Enter Shikari a jasný headline pro někoho jako mě je vytvořen! Tuto trojici doplňovaly i další kapely, jako třeba metaloví Scarred by Beauty, August Burns Red nebo Franz Ferdinand. Den před odjezdem jsem si dokonce všiml, že na Rock for People vystoupí i Silent Stream of Godless Elegy, kteří tedy doplnili hlavní trojici. Rock for People celkově v sobě moc metalu neskrýval, a tak je možné, že se v reportu objeví i jiné, nepřímo metalové kapely.
Celý festival trval čtyři dny. Čtyři, pokud připočtete i úterý, které bylo spíše jako “warm-up”, kde vystoupily hlavně české kapely. Tohoto dne jsem se neúčastnil, ale lidé mohli vidět věci jako Cocotte Minute, Status Praesents, Shogun Tokugawa a další menší české skupiny. Dorazil jsem tedy až na středu.
Středa:
Můj plán byl jasný – dorazit kolem druhé hodiny, podívat se po areálu a začít s metalcorem od Scarred by Beauty. Jelikož jsem byl ale v Hradci poprvé a můj internet s GPS, na který jsem velmi spoléhal, odmítl spolupracovat, cesta do Festivalparku mi zabrala mnohem déle, protože autobus, který byl doporučen pořadately, jezdil na místo asi třikrát za den. Ve zkratce: šel jsem asi 45 minut pěšky, ale nakonec jsem dorazil. Scarred by Beauty jsem celé nezastihl, spíše jsem je slyšel v pozadí. Po příchodu a opáskování jsem šel rovnou za známými, kteří seděli u druhé hlavní stage, kde se měl odehrát další metalcore, a to v podobě August Burns Red. Bohužel mě to ale tolik nezaujalo, ani tak jako Scarred by Beauty. Klasický metalcore, který často zní furt stejně. Vystoupení kapely nemá chybu, vše je odehráno precizně, ale myslím, že nic nového mě v metalcoru už nezabaví, kromě klasik, které mám naposlouchané a znám je. I tak jsem viděl většinu vystoupení a pak se přesunul na svoje oblíbence Enter Shikari.
Enter Shikari jsem naposledy viděl před dlouhou dobou v Lucerně. Na jejich tehdejší vystoupení pořád vzpomínám s obdivem. A protože jsem je pořádně dlouho neslyšel, čekal jsem, co předvedou. A nezklamali. Na Enter Shikari je vidět, že je vystupování baví pořád stejně. Zářilo z nich skvělé nadšení a to strhne diváky ještě více. Zazněly klasické pecky jako “Sorry, You’re Not a Winner” i novější “Destabilise”. Mnohem více dnes oceňuji i dubstepové vložky, které Shikari přidávají aktuálně mnohem více. Enter Shikari předvedli skvělou show a výborně mě uvedli do festivalu. Tihle kluci snad nikdy nezklamou.
Dále jsem toho v plánu tolik neměl, nechtěl jsem určitě prošvihnout večer hrající Franz Ferdinand a hlavní headline středy – The Prodigy. Následovalo pro mě nejvetší překvapení festivalu – The Subways. První půlku vystoupení jsem spíše jen poslouchal z povzdálí, na druhou půlku se přišel i podívat blíž a bylo to výtečné. Ač jsem od kapely skoro nic neslyšel (vlastně nic), tak to bylo skvělé rockové vystoupení. The Subways se ukázali opravdu výborně a po návratu je nemůžu přestat poslouchat. Thumbs up.
Two Door Cinema Club na druhé hlavní stagi jsem neviděl, zašel jsem tedy až na Franz Ferdinand. Jejich show se mi líbila, i když jsem toho od nich slyšel docela málo, nicméně mi stačilo půlhodiny a druhou půlhodinu už jsem se tolik nebavil. Nic proti kapele nebo hudbě, jen mě tento žánr prostě tolik nezajímá.
Další na řadě byl známý Brit Example. Od něj jsem znal pouhé dvě písničky, ale jeho live show mi přišla zajímává. Měl s sebou živou kapelu, což je při jeho žánru určitě velké plus. Skoro vůbec jsem se nechytal, zajímavější části střídaly horší atd. Lidé z něj byli nadšení, mně to přišlo jako lehčí nadprůměr.
Po Examplovi měl nastat konečně hlavní headliner dne – The Prodigy. Přišel jsem k stagi trošku pozdě, ale bát jsem se nemusel. Kapele se nechtělo prvních 40 minut hrát, a tak přišla až v 11. Doteď nevím proč, co jsem četl vyjádření pořadatele, tak byl problém ze strany kapely. No, konečně jsme se dočkali a The Prodigy začali. Setlist byl téměř totožný jako s tím dva roky starým v pražské Tesla Areně, jen do něj byly přidány nové songy, které bohužel nepoznám. Zazněly největší klasiky od “Breathe”, “Firestarter” až po nové “Omen”. Klasičtí The Prodigy, jak je všichni znají. Zajímavé také bylo, že se rozhodli udělat dvakrát odchod a přídavek, během kterých jim odešla asi půlka lidí. Holt chodit o 40 minut později asi nebývá nejlepší nápad.
Čtvrtek:
Tento den se pro mě dal popsat dost jednodušše – ráno Silent Stream of Godless Elegy, pak dlouho nic a o půlnoci Skrillex. U Silent Stream of Godless Elegy jsem se ze začátku bál, že budou hrát za světla, koukat na ně za světla se prostě nehodí. Nakonec ale hráli pod takovým velkým stanem, kde hrála většina českých kapel. Díky stanu nebylo uplně vidět denní světlo a trošku tmy tam bylo, takže se vždycky tímto par procent k vystoupení přídá. Silent Stream of Godless Elegy na Rock for People zahráli díky tomu, že skončili třetí v soutěži zvané Český Youtube Fest. Má další obava byla, že tam skoro nikdo nedorazí. Přeci jen, Rock for People má už hodně nemetalových a nerockových žánrů a nějaký doom metal se přece nemůže vůbec uchytit. Nakonec tam lidí bylo opravdu málo, ale to bylo spíše tím, že byla po stranách místa k sezení, a tak spíše lidé nalezli tam. Vystoupení Silent Stream of Godless Elegy bylo jako vždy skvělé, jen už to chce asi nové songy. Viděl jsem je před nějakou dobou v Praze se Septicflesh, a setlist byl také jako u The Prodigy skoro stejný. Nejsem si jistý, jestli momentálně pracují na nové desce, pokud ano, je to jen dobře. Tato kapela a jejich hudba mě jinak pořád baví a určitě to patřilo k top vystoupením, co jsem viděl.
Teď nastala ta velká díra. Na všechno, co jsem mohl jít, by byl jen náhodný tip. Volba padla na Niceland, které jsem spíš ani neviděl, protože jsem ležel na trávě pod stromem a poslouchal je. Niceland je indie-pop kapela a spíš jsem tam také byl kvůli lidem, co je chtěli vidět, ale mě vůbec nezaujali.
Na hlavní stagi jsem poté zhlédl část The Computers, což je celkem zajímavá punková kapela, která nahrála svou desku bez jakýkolich počítačových doplňků – klasická čistá nahrávka. Hráli dobře, bohužel mě punk moc nebere a viděl jsem stejně asi jen půlku, protože jsme se přesunuli na další českou indie kapelu Holden Caulfield. Tihle tři hoši byli nakonec dost zajímaví, hráli příjemně poslouchatelný rock’n’roll a jejich vymezená čtyřicetiminutovka utekla dost rychle a zajímavě.
The Refused, na které jsem se šel podívat hned poté, nakonec nevystoupili. Jejich bubeník se někde ztratil po trase Španělsko-Česko, a tak byli posunuti na půlnoc (to ještě nikdo nevěděl, co se stane). Přišla tedy další díra. The Kooks mě vůbec nebavili, a asi mě tam nahoře vyslyšeli a přivovali obrovskou bouřku, která, jak jste jistě četli, musela přerušit festival na pár hodin. Kvůli bourče tedy nedohráli The Kooks a ani nevystoupili Faith No More, Orbital atd.
Jediný, kdo zahrál (čti: zmáčkl play), byl Skrillex. Kvůli němu jsem tam jel a málem jsem zkolaboval z toho, že by nevystoupil. Ale protože je Skrillex třída a skoro jako jediný ze zbylých kapel zahrát chtěl, přesunuli ho pořadatelé na kratší show do toho stanu, kde hrály české kapely. Do tohoto malého prostoru se namačkalo přes sedm tisíc lidí a další již nebyli vpuštěni. Skrillex mačká play opravdu výborně a jeho show byla skvělá. Tahle hudba mě prostě baví. Atmosféra byla paradní, protože Skrillex se dostal už dávno do mainstreamu, a tak to zná úplně každý. Koncert byl jen z původnich 70 minut o 30 minut zkrácen a značně improvizován. Set měl Skrillex připravený jiný, který jen trošku osekal. Přesto největší hity zahrány byly a já byl spokojen – kvůli tomuto jsem přijel.
Po Skrillexovi jsem vyrazil domů, a tudíž jsem páteční a poslední den neviděl. Stejně se opět evakuovalo, takže jsem byl rád, že jsem opět o tento zážitek přišel.
Zhodnocení:
Rock for People byl celkem vydařený festival. Všechny kapely, co jsem vidět chtěl, jsem viděl, i přes technické potíže kvůli bouřce. Jen se mi nelíbilo chování pořadatelů a organizace, kterou třeba Brutal Assault měl uplně nekde jinde. Pořadatelé po bouřce nebyli schopni oznámit, co se bude dít, kdo bude hrát a kde. Já jsem měl se Skrillexem štěstí – přišel jsem se podívat k jeho stagi a zrovna oznámili, že bude hrát kousek vedle. Někomu ale bylo řečeno, že se hrát nebude už vůbec, někomu, že se to posouvá na zítřek. A najednou bum – Skrillex vleze na pódium a na internet vyleze zpráva, že začíná hrát. Nic moc řešení vzhledem k tomu, že třeba místní wifi byla zaheslovaná a ještě docela dost lidí má telefony bez možnosti jít na internet. Z tohoto hlediska má u mě Rock for People mínus. Pátek už byl ale asi zvládnut lépe – bouřka se oznamovala dlouho dopředu a doporučovalo se lidem se schovat, i stage musely být lépe chráněné. Musím ale říci jedno – kdyby nakonec Skrillex nevystoupil, nebo o něj jako spousta lidí přišel, byl bych na Rock for People velmi naštvaný a už bych tam nikdy nejel. Naštěstí to vše dobře dopadlo.
Top5 2009:
1. The Prodigy – Invaders Must Die
2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
3. Deathstars – Night Electric Night
4. Three Days Grace – Life Starts Now
5. Mudvayne – Mudvayne
1. The Prodigy – Invaders Must Die
The Prodigy byli dávno odepsaní. Stárnoucí chlápci za zenitem, kteří nedokázali navázat na legendární počin “The Fat of the Land” z roku 1997 a svou zašlou slávu uchovávali výhradně skrze výborná live vystoupení. Ha, pak přišel leden léta Páně 2009 a magazíny se začaly předhánět v titulcích o triumfálním návratu zpět na vrchol. Troufalé? Rozhodně ne! Podobně vyvážená a hity napěchovaná deska tu už dlouho nebyla!
2. Alice in Chains – Black Gives Way to Blue
Král je mrtev, ať žije král! Je nesmírná škoda, že v případě Alice in Chains můžeme tuto vyčpělou formulku použít v doslovném významu. Jerry Cantrell a jeho kumpáni nahráli album, které svou produkcí a zvukem žije současností, avšak srdcem leží hluboko v 90. letech. Nonšalance a lehkost, s jakou dokáží Alice in Chains i po tolika letech vtáhnout do svého světa bolesti a melancholie, je skutečně neskutečná.
3. Deathstars – Night Electric Night
Tahle švédská parta má něco do sebe. Teď nemyslím image prostitutek nejlevnější cenové kategorie, ani příšernou koncertní gay stylizaci. Jejich hudba má prostě koule (ač to zní zrovna v případě této kapely jakkoliv podivně) a poslední deska “Night Electric Night” je toho jasným důkazem. Silnějšího hráče na goticko-industriálním poli aby člověk pohledal.
4. Three Days Grace – Life Starts Now
Bramborový flek mého žebříčku je etalonem všech letošních hard rockových (chcete-li post-grunge) desek. Ať už to byli romanťáci z Three Days Grace, tentokrát netradičně uřvaní Breaking Benjamin nebo aktuální Puddle of Mudd, americké party předvedly, proč se jim za oceánem toliko daří. Aneb návod jak hezky zasadit do pětimístného žebříčku sedm kapel ;)
5. Mudvayne – Mudvayne
Kolosální renonc v podobě “The New Game” se naštěstí neopakoval. Kdo má rád kapelu Mudvayne, bude mít rád desku “Mudvayne” – tak prosté to je. Jedná se totiž o dokonalou fúzi všeho, s čím Mudvayne za dekádu svého muzicírování na posluchače vyrukovali. Budiž vám odpuštěno!
CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco
Jsou to pozéři, sprostí vykradači KoRn, komerční žumpa a dalších 1586 mládeži nepřístupných sprostot. Toliko pro ochránce ryze antikomerčních vod (aneb co je to za českou kapelu, která své klipy nenatáčí na hajzlech nebo v tělocvičně před polámanými ribstoly – spalte to!). Zároveň jim však z mého pohledu lze jen těžko upřít smysl pro chytlavou linku, na české poměry mimořádně vypilovanou produkci a v neposlední řadě i schopnost nahrát neurážející a solidně poslouchatelé album. Proto si Cocotte Minute drží status jedné z nejposlouchanějších metalových kapel u nás, a proto si s chutí čas od času vypláchnu mozek u jedné z jejich desek.
Koncert roku:
Slipknot, Trivium, Devildriver: Ostrava – ČEZ Aréna,10.6.2009
Když je miluješ, není co řešit. Jsou kapely, které respektujete. Jsou kapely, které máte rádi. Na místo srdcové záležitosti se však může dostat pouze jedna. Když s sebou navíc srdcovka doveze dvě žhavá želízka typu Trivium a DevilDriver, nemůže být o koncertní události roku pochyb! DevilDriver si svůj ostravský slot evidentně užili (existuje snad show, kterou by si Fafarovci nevychutnali?), Trivium bojovali statečně s nepřízní zvukaře a Slipknot… zhmotněný, nikoliv mokrý, sen! Třikrát si nevěřícně promnout oči a jde se na to!
Zklamání roku:
Marilyn Manson – The High End of Low
Připisovat to mimořádně plodnému roku nebo stařecké dobrosrdečnosti, sám nevím, výsledkem ale budiž fakt, že letos nevyšla snad jediná deska, která by mne vyloženě zklamala (mluvím o těch, ne které jsem se vyloženě těšil). Alibisticky se tak svezu s větší částí redakce a vypíchnu poslední desku Marilyna Mansona. “The High End of Low” bylo cítit zatuchlinou už od prvních ukázek a konečný produkt toho příliš nezměnil. Někoho čistě rockový Manson možná oslovil, já už dvakrát zůstal pouze v roli nezainteresovaného pozorovatele. Házení mikrofonu po členech kapely mu jde podstatně lépe…
Datum: 27.11.2009 Místo: Praha, Tesla Arena Účinkující: Enter Shikari, The Prodigy
Ač The Prodigy nepatří mezi typické metalové představitele, své fanoušky mezi našim oblíbeným žánrem najdou. Já patřím mezi ně, na jejich hudbě se mi libí energie, která z ní vyzařuje. The Prodigy nejsou ani typickým technem, jak si spousta lidí myslí, jedná se o mix více žánrů, nejčastěji se s nimi spojuje rave až hardcore techno hudba. Skupina navštívila Prahu po třech letech, naposledy se zde představila 28. 10. 2006 na Veletržním Paláci v Praze. Před pěti dny zahráli tentokrát v Tesla Areně na Holešovicích.
Jako předkapela s nimi jezdí mladíci Enter Shikari. O Enter Shikari jsem věděl poměrně dost, měl jsem obě jejich alba, nicméně mě to v této formě moc nezaujalo. Skupina hraje mix dvou od sebe odlišných žánrů – trance a hardcore. Jak jsem říkal, z alba mě zaujalo jen pár songů, naživo to má ale úplně jinou atmosféru. Skupina zahrála 12 písní, mně nejvíce chyběla “Sorry You’re Not a Winner”. Zazněly ale i jiné pecky – “Solidarity”, “Havoc A” nebo “Juggernauts”. Enter Shikari zahráli dobře, je vidět, že je koncertování baví a naprosto si jej užívají. První mínus na jejich vystoupení je nazvučení. Pořadatelé toto nezvládli, Shikari měli naprosto přehulenou basu, kytara nebyla slyšet a zpěvákovi nebylo nic rozumět. Další mínus patří fanouškům, kteří klukům připravili nulovou odezvu. Na konci bylo vidět, že kapela byla trošku zklamaná. Jejich příprava byla ale skvělá, naučili se i pár českých slov, které pravidelně používali. Pokud jste si je pořádně neužili (jako já), máte ještě jednu možnost – 16. ledna v Lucerna Music Baru, kde zřejmě nebudu chybět. V menším prostoru musí jejich show dostat pořádný náboj a energii. Těším se.
The Prodigy měli připravených 20 písní. Začínalo se s “World’s on Fire” z nového alba, na začátek dobrý rozjezd, hned po prvním songu se ukázalo, že to bude koncert plný napětí, přesně jako na videích. Poté nasleduje skvělá dvojice přeznámých songů, “Breathe” a “Omen”.
Setlist The Prodigy:
01. World’s on Fire
02. Breathe
03. Breathe (Dubstep Mix)
04. Omen
05. Poison
06. Jaws
07. Warrior’s Dance
08. Firestarter
09. (Action Riff)
10. Run with the Wolves
11. Voodoo People
12. Omen Reprise
13. Invaders Must Die
14. Diesel Power
15. Smack My Bitch Up
– – – – –
16. Take Me to the Hospital
17. Out of Space
18. No Good
19. Their Law
20. Stand Up (outro)
“Breathe”, která je už přes deset let stará, v sobě má pořád náboj, který nikdy nezestárne. Po “Omen” je tu “Poison”, ta se mi líbila nejméně z celého setlistu – delší a pomalejší píseň, a jelikož nemám The Prodigy úplně naposlouchané, ztrácel jsem se. Po “Poison” je tu jakkási předělávka “Čelistí”, opět poměrně dlouhé. Další trojice to ovšem plně vynahrazuje – “Warrior’s Dance” na připravení a po ní hned největší zbraň v zásobníku The Prodigy – “Firestarter”. Pro mě osobně vůbec nejlepší song, co tato skupina má. Atmosféra při tomto songu se dala krájet, ovšem další dvojice “Run with the Wolves” a “Voodoo People” jej naplno překonává, vyrcholení večera – bylo to vidět jak na skupině, tak na divácích. Pokud se podíváte na videa a uvidíte šilející dav lidí, není se čemu divit. The Prodigy tohle prostě umí. První část koncertu se blíží ke konci. Přichází titulní track z nové nahrávky “Invaders Must Die”, “Diesel Power” a “Smack My Bitch Up”. První jmenovaný je lepší z alba, “Smack My Bitch Up” opět vynikající. Přídavek mě trochu zklamal, začínal ale slibně – “Take Me to the Hospital”. Po ní mi chyběla vetší pecka, např. “Spitfire”. Kdyby tam skočil hned po “Take Me to the Hospital”, nemám si na co stěžovat. Přichází ale čtyři songy, o kterých jsem nic netušil. “Out of Space”, “No Good”, “Their Law” a “Stand Up”. Odchod skupiny mě také mírně zklamal – odešla v podstatě hned bez většího loučení. Další věc, co mě zklamala, byli opět fanoušci u pódia. Odkdy je těžké rozumět jednoduchým větám typu “Make a circle. All my people, make a circle!”? Přitom všem ještě ukazoval, jak to myslí a co chce. A co lidi? Nic… Také při slovech, aby všichni šli na zem, to většině trvalo dost dlouho. Lidi, začněte trochu vnímat! Velikým plusem ale je, že přijel živý bubeník a skupina neměla připravené pouze samply.
Výborný koncert – až na pár menších nedostatků, jako je např. absence “Spitfire”, tupí diváci u pódia a špatné ozvučení předkapely – se dá hodnotit kladně. Pokud se ještě vrátí, zřejmě půjdu znova. Atmosférou můj nejlepší koncert vůbec.
