O koncertu těchto tří kapel jsem věděl poměrně dlouhou dobu, ale po zveřejnění ceny vstupného jsem neustále váhal, zdali se zúčastním, nebo ne. Čas plynul a vstupné postupně vzrostlo na částku lehce přes sedm stovek, což se mi už vůbec nechtělo dát. Hlavním důvodem bylo samotné seskupení kapel, jelikož můj zájem spočíval pouze v jedné, a sice Power Trip. A dát za jednu kapelu tolik peněz se mi prostě nechtělo, navíc jsem si říkal, a vlastně stále v to doufám, že sem jednou přijedou s vlastním turné a budou obklopeni zajímavějšími interprety.
Několik protočení desek „Manifest Decimation“ a „Nightmare Logic“ mě celkem lehce přemluvilo, a tak jsem zhruba týden před koncertem začal pokukovat po události na Facebooku, kde se začaly kupit nabídky s prodejem lístků. Po několika neúspěších se nakonec den před samotným koncertem zadařilo, a já se domluvil na příznivé ceně a předání v místě koncertu.
Abych byl trochu v obraze, pustil jsem si nové album Trivium, „The Sin and the Sentence“, a také pár skladeb od Venom Prison. No, nechtěl jsem se takhle trápit dlouho, takže jsem poslech novinky Trivium nedokončil, pustil pár jejich hitovek na YouTube a tím má příprava na vystoupení hlavní hvězdy večera skončila. Ostatně není to moje první setkání s touto kapelou, měl jsem tu čest na loňském Brutal Assaultu, takže jsem moc dobře věděl, do čeho jdu. Když jsem si tam tenkrát říkal, že tohle už víckrát zažít nemusím, co čert nechtěl, je to tu znovu.
Do klubu Roxy jsem dorazil přesně na čas, takže netrvalo dlouho a na pódium vtrhli Venom Prison. Veškerou pozornost na sebe okamžitě strhla zpěvačka Larissa Stupar, která očividně do svého výkonu dávala vše. Její křikot se nedal přeslechnout, ale mně osobně se více líbila její hlubší poloha. Ke stylu kapely však seděly i ty vyloženě vyřvávané pasáže, jelikož v sobě mísí jak metalcore, tak death metal. Právě tahle žánrová fúze tomu kolikrát dodávala momenty, ze kterých je cítit snaha nějak vybočit a tvořit něco osobitého. Po poslechu doma jsem čekal, že mě to bude spíš nudit, ale nakonec to bylo docela v pohodě. Tomu možná hodně napomohla také délka celého vystoupení, jelikož se domnívám, že na pódiu nestrávili snad ani půlhodinku. Lidí před pódiem bylo ještě poskrovnu a nějaká výraznější odezva se konala vyloženě až na pokyn zpěvačky, ale to už je tak nějak úděl předkapel.
Po docela krátké pauze akorát tak na jedno pivo přichází na scénu Power Trip. Snažím se dostat dopředu, přičemž zjišťuji, že publikum lehce zhoustlo, takže jsem nakonec trochu dál. Začínají klasicky dvojičkou „Soul Sacrifice“ a „Executioner’s Tax (Swing of the Axe)“, což je naprosto dokonalej začátek. Má to koule, energii, nasazení, prostě to začíná správně vřít. Power Trip hrají jako na desce, přesně jako „Nightmare Logic“, jen bych si dokázal představit trošku ostřejší zvuk. Tomuto albu se koneckonců věnovali nejvíce a tak nechyběla titulka ani zničující „Firing Squad“. Přestože reakce publika se s větším počtem hlav zlepšila, stále to nebylo úplně ono a možná, že právě lepší atmosféra byla tím posledním dílkem, jenž mi sházel k naprosté spokojenosti. Ve své podstatě to mělo všechno, ale výsledný dojem mohl být ještě o maličko lepší. Nejspíš za to mohou má přehnaná očekávání. Celý set byl ukončen dvěma fláky z prvního alba „Manifest Decimation“ včetně titulní skladby na úplný závěr. Samozřejmě, že převládá spokojenost, ale chyběly mi pecky jako třeba „Crossbreaker“ nebo „Heretic’s Fork“, ale i zde hodně tlačil čas.
Poté jsem se přesunul na hořejší balkón a čekal, s čím přijdou Trivium. Za sborového zpívání intra v podobě „Run to the Hills“ začínalo Roxy konečně dostávat tu správnou atmosféru. Prostor pod pódiem byl již úplně zaplněn a očekávání diváků by se dalo krájet. Já tomu spíše skepticky seshora přihlížel a Trivium mě v podstatě mohli jen překvapit. No, a nepřekvapili. Ani nový materiál, velice ceněný napříč médii, nijak nezlepšil můj dojem z této kapely. Z novinky nakonec zaznělo šest skladeb, což je sympatické a vzhledem k chválám logický krok. Kolikrát mě písně bavily, ale většinou se tak dělo pouze ze začátku a do doby než se ujal mikrofonu Matt Heafy. Když tam začne pět a následně si v refrénech vylévat srdíčko, dokonale to zkazí všechno okolo. Tohle prostě nevystojím. Alespoň kdyby to takhle nebylo v každé písni, ale struktura v jejich tvorbě je pevně daná, a tak tahle mučírna pokračovala a nepřestávala. Tedy až na jednu výjimku. Starší kus „Becoming the Dragon“ mi byl po chuti daleko více a dokonce jsem si podupával do rytmu.
Co je ale důležitější, fanoušci Trivium měli zjevně úplně jiný názor a jde celkem jednoduše soudit, že jim se koncert líbil. Poslouchali na slovo, ba je k tomu ani nikdo nemusel vyzývat, kotel se rychle rozjel do klasických otáček a koncertu jako show nechybělo vůbec nic. Mohu jim poděkovat, že si vzali na turné Power Trip, a já tak měl po zrušení jejich vystoupení na Brutal Assaultu možnost na ně zajít. Když to shrnu, tak to stálo za to. Power Trip mě bavili, hned bych na ně šel znovu a vám, kdo chcete slyšet a vidět v současné době pořádný thrash, doporučuji to samé. Naživo skutečně zabíjejí, jen bych si je ještě přál vidět v roli headlinera s pořádným časovým prostorem a kupou příznivců. Tak třeba příště na jejich vlastním turné.
Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 20.10.2017 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. The Sin and the Sentence
02. Beyond Oblivion
03. Other Worlds
04. The Heart from Your Hate
05. Betrayer
06. The Wretchedness Inside
07. Endless Night
08. Sever the Hand
09. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire
Každý rok si poslechnu stovky nových alb a jsem vcelku přesvědčen, že mezi hudebními fanoušky, kteří novou muziku aktivně vyhledávají, bude mé číslo patřit spíše k podprůměrným. Během několika posledních let jsem si hned několikrát položil otázku, proč něco takového vlastně dělám, a odpověď vždy byla stejná: abych našel dokonalé album. Hledat dokonalost je však úkol sisyfovský, a tak není nikdy u konce. Jistě, párkrát do roka se mi poštěstí najít desku, kterou za dokonalou označím, jenže to ještě neznamená, že mi taková bude připadat i za půl roku. I alba, která prošla zkouškou časem, ukazují, jak vrtkavé mohou být pocity vyvolané hudbou, neboť co vám v pondělí přijde jako dílo hodné géniů, vás ve středu nemusí vůbec bavit, přestože o pár dní později to budete opět vynášet do nebes. Láska k hudbě a umění všeobecně je navýsost subjektivní záležitostí.
Vždy mi přišli směšní a poněkud povýšenečtí ti kritici, kteří své hodnocení uměleckých děl považují za objektivní pravdu. Když jsem však uvažoval nad „The Sin and the Sentence“, opakovaně se mi vracela tatáž myšlenka: pokud je něco takového vůbec možné prohlásit, nové album Trivium je, alespoň v rámci metalového mainstreamu jedenadvacátého století, objektivně dokonalé. Vážně jsem se snažil najít alespoň jedinou významnou vadu na kráse, jenže jen s malým úspěchem. Američané vytvořili nahrávku, které se objektivní dokonalosti moderního posluchačsky přístupného metalu blíží na infinitesimální vzdálenost.
Někdy před deseti lety jsem patřil mezi fanoušky Trivium. Metalcorová výbušnost a thrashmetalová techničnost jejich druhého počinu „Ascendancy“ mě zaměstnala na dobrých pár let, bavilo mě i proklínané „The Crusade“, ale byl to teprve „Shogun“, při němž si Trivium sáhli na vrchol. Poté jsem však z kultu kapely vypadl (a je vcelku jedno, zda se změnila jejich hudba či můj vkus) a „The Sin and the Sentence“ bych ignoroval stejně jako tři předchozí nahrávky nebýt nečekaně nadšených recenzí. Jen výjimečně vznikne nad nějakým albem tak silný konsenzus a ještě výjimečněji s ním začnu tak rychle souhlasit.
„The Sin and the Sentence“ se pod kůži zařeže v podstatě během tří poslechů. Při prvním si zapamatujete takřka všechny refrény a dokonce i mnohé sloky. Druhý poslech vám do hlavy vepíše všechna sóla a většinu riffů. Třetí kolo pak vyplní zbylé mezery všeobjímající hrou nového bubeníka Alexe Benta. Osmé album Trivium je jen o něco méně návykové než heroin.
Samotná chytlavost však není dostatečným původcem dokonalosti, za tou stojí souhra více vlastností. Už dlouho jsem například neměl tak příjemný pocit, že poslouchám opravdu tvrdou a agresivní hudbu. Ne, nezbláznil jsem se a Trivium nezačali hrát technický death metal, důležité je zde ono spojení „příjemný pocit“. Ty nejtvrdší momenty alba jsou dost ostré na to, aby ve vás vyvolali dojem autentické nasranosti, a přitom do uší kloužou stejně snadno jako dotace do Agrofertu. Právě ono propojení drsného s příjemným je něco, co mi v moderním metalovém středním proudu velice chybí a na „The Sin and the Sentence“ si to užívám dosytosti.
Dále je zde hráčská virtuozita. Není žádným překvapením, že dvojice Matt Heafy a Corey Baeulieu patří mezi výborné kytaristy. Na novince je tato stránka maličko upozaděná, neboť techničnost hraje až druhotnou roli za melodičností, přesto ve mně však každé sólo na albu vyvolává chuť odložit kytaru do kouta a už nikdy na ni nesáhnout. Heafy se navíc během těch několika let, při nichž jsem Trivium ignoroval, stal výborným zpěvákem. Jeho řev je výtečný, ovšem hlavní je samozřejmě čistý zpěv, a v tom se za posledních deset let zlepšil dramaticky. Na „The Sin and the Sentence“ mi hned několikrát připomněl Coreyho Taylora a to je opravdu vysoká meta. Baskytara Paola Gregolettta je také exemplární, i když nedostává příliš prostoru. Přesto je dobře slyšet a občas nadchne drobnou kudrlinkou vloženou mezi jinak víceméně rytmickou hru. Největší šok však přichází zpoza bicí sestavy. Alex Bent je monstrum a jeho schopnost vyplnit každý moment kanonádou úderů je fantastická. Byla to právě Bentova hra, která mě k albu v posledních dnech lákala nejvíce.
Kdo čeká, že nyní přijde mé obvyklé „ale“, po němž vysvětlím, že i přes veškerou chválu je „The Sin and the Sentence“ z toho či onoho důvodu nepovedeným albem, bude zklamaný. I nadále musím totiž hýřit pochvalami. Zvuk alba je precizní, na můj vkus možná až příliš agresivní a orientovaný na perfektní čitelnost, to je však přesně to, co deska vyžaduje. I dramaturgicky je „The Sin and the Sentence“ dobře zvládnuté, skladby jsou uspořádány přesně, jak byste čekali, s agresivnějšími kousky prokládajícími melodičtější skladby, takže oddych přijde vždy v tu správnou chvíli. Navíc ani ambiciózní hodinová stopáž není problém. Tracklist je velice vyrovnaný, byť pár výraznějších kousků se najde. Úvodní titulní skladba je bezvadným prolnutím takřka všeho, co na albu uslyšíte, od nádherného refrénu přes úžasné sólo, až po explozi agrese v závěru. „Other Worlds“ je velkolepá a hymnická, „The Heart from Your Hate“ zase uvěřitelně dojemná. „Betrayer“ začne nekompromisně tvrdě a elegantně zamaskuje postupné změknutí. „The Wretchedness Inside“ připomene zlatou éru Slipknot, „Endless Night“ si zase hezkou instrumentální sekci vypůjčuje z prvních alb Avenged Sevenfold. To nejlepší však přichází až na konec v dlouhé „The Revanchist“ a závěrečném náklepu „Thrown into the Fire“.
Drobné a v kontextu alba nepodstatné výtky bych našel jen dvě. V první řadě se zaslouží uznat, že některé písně by snesly mírné zkrácení. Byť téměř všechny motivy na albu jsou povedené, Trivium je někdy opakují víckrát, než by bylo k jejich plnému docenění nutné. Postěžovat bych si mohl i na texty, které jako by vypadly z generátoru náhodných rýmů a jakýkoli (byť jen povrchní) smysl v nich nemá cenu hledat. Považte však, co jsou takovéto drobnosti v porovnání s přívalem superlativ v předchozích odstavcích.
Takže, je „The Sin and the Sentence“ prototypem dokonalosti v hudbě? V jistém ohledu asi ano. Je to moje album roku, desetiletí či rovnou století? V žádném případě. Jak jsem totiž předeslal, v umění jde vždy především o subjektivní vnímání. Nemohu sice najít jediný výraznější důvod ke kritice, přesto se nedovedu zamilovat či alespoň nadchnout. Osmé album Trivium mě baví poslouchat a je klidně možné, že mě neomrzí ani za půl roku (i když o tom pochybuji). Přesto mu něco chybí. Objektivní dokonalost nestačí a já budu asi navždy preferovat jiné nahrávky, jejichž krásu není možné rozebrat a kousek po kousku popsat. Takové, které mají své nedostatky a i přes ně dovedou okouzlit i po stém poslechu. Před Trivium však smekám, předčili naprosto veškerá očekávání.
Datum: 11.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Carcass, Clawfinger, Der Weg einer Freiheit, Electric Wizard, Eluveitie, God Is an Astronaut, Igorrr, Phurpa, Possessed, Sacred Reich, Swallow the Sun, The Crown, Treha Sektori, Trivium, Ulcerate, Wrekmeister Harmonies, Yhdarl
Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.
Skvrn:Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.
Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.
Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.
Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.
Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.
Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.
Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.
Onotius:Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.
Onotius:Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.
Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.
Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.
Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.
Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.
Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.
Onotius:Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!
Skvrn:Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.
Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.
Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“
Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.
Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.
Josefovský festival Brutal Assault, který se odehraje ve dnech 9. – 12. srpna 2017, potvrdil nové skupiny. K doposud známé trojičce Eluveitie, Emperor a Ulcerate přibyla následující jména:
Amorphis, August Burns Red, Electric Wizard, Gadget, Mayhem, Morbid Angel, Nervosa, Nile, Sacred Reich, Swans, Terror, Trivium
Trivium (USA) + support 29. 6. 2016, Majestic Music Club, Bratislava, 19:00 1. 7. 2016, Rock Café, Praha, 19:00
Už příští týden v Praze a Bratislavě vystoupí američtí Trivium. V pražském Rock Café a bratislavském Majestic Music Clubu se bude hrát především z poslední desky Silence In The Snow (2015), která se nese v duchu tradičního heavy metalu 80. let.
Za sedmnáct let existence si Trivium vybudovali status kapely, která dokáže posunovat metalový žánr kupředu. Jejich osobitý mix heavy metalu, melodického death metalu a metalcoru je v průběhu let dostal na největší světová pódia takových festivalů, jako jsou třeba Ozzfest nebo Download.
Aktuální sedmé album Silence In The Snow (2015) je však spíš návrat ke kořenům heavy metalu a pocta velikánům osmdesátých let. V recenzích na desku často padala jména jako Iron Maiden, Black Sabbath, Dio, Judas Priest nebo Rainbow.
Čeští fanoušci si mohou Trivium pamatovat například z památného koncertu se Slayer a Mastodon v Praze před osmi lety.
Vstupenky na koncerty Trivium jsou k dispozici ve všech předprodejních sítích a také na webu pořadatelské agentury Obscure Promotion.
Do Prahy se po delším čase vracejí američtí Trivium. V Rock Café kapela představí zatím poslední album Silence In The Snow, na kterém se přimkla více ke klasickému heavy metalu. Čeští fanoušci si mohou Trivium pamatovat například z památného koncertu se Slayer a Mastodon v Praze před osmi lety.
Vstupenky jsou k dispozici ve standardních předprodejích a také na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.
Ačkoli si o hudbě, kterou v posledních letech američtí Trivium vypustili do světa, myslím svoje, tak jim nemůžu upřít fakt, že jejich poslední alba jsou vše, jen ne sázka na jistotu. Tou jistotou myslím jejich asi nejceněnější alba „The Crusade“ a „Shogun“. Ta totiž Matt Heafy a jeho parta dosud nepřekonala a mohla by se k nim vracet a umlčet tak všechny, kterým poslední dvě placky nevoní, protože „In Waves“ bylo ve všech ohledech krokem zpátky a „Vengeance Falls“ přes znatelný posun směrem k melodickému metalu skončilo tak nějak na půli cesty k zamýšlenému cíli.
„Silence in the Snow“ už s předstihem slibovalo definitivní odklon od vyřvávaných vokálů a stalo se tak ihned po svém vydání s přehledem nejmelodičtějším počinem Trivium, které si z předchozích placek ponechává pouze instrumentální zručnost kytarové dvojice ve složení Matt Heafy a Corey Beaulieu, jejichž souhra je i v takto melodicky laděném materiálu, který byl údajně inspirován tvorbou Iron Maiden a Dio, jedním z nejsvětlejších momentů na desce jako takové.
Co se hudby samotné týče, tak už to taková sláva není a novinka je jedním z nejslabších momentů diskografie zámořských hvězdiček. Uznávám však, že se mi líbí příklon Heafyho k melodičtějším zpěvným plochám, protože když se nesnaží tlačit na pilu, s tím nasazením to nepřehání a drží se v intencích plnokrevně přirozeného vokálu, tak s tímto nemám žádný problém. Bohužel se nejpozději od třetí „Blind Leading the Blind“ deska hudebně přehoupne do kolovrátkového režimu a zní to jako generátor náhodných písní podle stejného návodu, což ani ta vyzdvihovaná instrumentální vytříbenost na všech frontách, kdy tentokrát Trivium na bicí doprovází jejich technik Mat Madiro, výsledek nezachrání.
„Silence in the Snow“ se snaží tvářit jako nejambicióznější počin v kariéře Trivium, ale jediným opravdu zajímavým momentem je intro „Snøfall“ z pera Ihsahna a navazující titulka „Silence in the Snow“, přičemž obě dvě spojuje obdobný melodický prvek, který se povedl. Z dalších skladeb se dá snést ještě „The Ghost That’s Haunting You“ a závěrečná „Breathe in the Flames“, přičemž v obou případech za to může hlavně silná nosná melodie ve vokálním projevu Heafyho, což je na album o 40 minutách zoufale málo.
Ten zbytek je prázdný až běda, takže vyslechnout desku na jeden zátah se pro mě stalo nakonec větším oříškem, než jsem si byl zprvu ochotný připustit. Jmenovat celou šestku slabých skladeb je zbytečné, takže musí stačit, že vyberu průhlednou hitovku „Blind Leading the Blind“ a uchcávačku jménem „Until the World Goes Cold“, které jsou tím nejhorším a nejnaivnějším, co lze na „Silence in the Snow“ najít.
Svým způsobem uznávám Trivium za to, že se snaží vyvíjet a své desky nějakým způsobem stáčet, aby jako umělci nestáli na jednom místě, což je chvályhodné, ale z výsledku mám opět takový pocit nucené a násilné změny, která prostě nefunguje. Slabé kompoziční zázemí tak sráží snahu Trivium na „Silence in the Snow“ až do míst, kde není zase tak daleko k Black Veil Brides, což je až smutné…
Američané Trivium zveřejnili videoklip k songu „Blind Leading the Blind“ – sledujte jej na YouTube. Písnička pochází z chystaného alba „Silence in the Snow“, jež vyjde 2. října u Roadrunner Records.
Američané Trivium odtajnili detaily o své chystané novince. Jmenovat se bude „Silence in the Snow“ a vyjde 2. října pod hlavičkou Roadrunner Records. Na videoklip k titulnímu songu se můžete podívat na YouTube. Obal najdete tady, tracklist následuje:
01. Snøfall 02. Silence in the Snow 03. Blind Leading the Blind 04. Dead and Gone 05. The Ghost That’s Haunting You 06. Pull Me from the Void 07. Until the World Goes Cold 08. Rise Above the Tides 09. The Thing That’s Killing Me 10. Beneath the Sun 11. Breathe in the Flames
Američané Trivium zveřejnili videoklip k písničce „Silence in the Snow“ – můžete jej sledovat na YouTube. Song se objeví na nadcházejícím albu kapely, které by mělo vyjít 2. října pod hlavičkou Roadrunner Records.
Trivium (USA) + support
