Phurpa z Ruska a Queen Elephantine z USA připravili společné album „Ita Zor“. To vyšlo 11. června u Atypeek Music / 4iB Records / Misophonia Records. Poslouchejte níže.
Archiv štítku: Phurpa
Redakční eintopf – speciál 2019: H.
H.: |
|
Top5 2019: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Film roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2019:
1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu
Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.
Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.
Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.
4. Funereal Presence – Achatius
Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.
5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia
„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.
CZ/SVK deska roku:
Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!
Neřadový počin roku:
1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur
Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.
2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders
Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!
Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.
Artwork roku:
Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods
„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.
Objev roku:
Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.
Shit roku:
Black Christmas
Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.
Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.
3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019
Sugestivní meditace. Kdo někdy Phurpu viděl, ví. Kdo nikdy Phurpu neviděl, tomu to nemá cenu popisovat.
Videoklip roku:
Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret
Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.
Film roku:
1. Der goldene Handschuh
Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.
2. The Lighthouse
Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.
3. Bliss
Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.
Potěšení roku:
zmenšující se pořadník
Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!
Zklamání roku:
já a moje lenost
Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)
Zhodnocení roku:
Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!
Phurpa, The Nent, Skrei
 |
|
Datum: 16.1.2019
|
Phurpa se na svém nedávném vystoupení neobjevila v České republice ani zdaleka poprvé. Zároveň se tu ale neobjevuje tak často, aby to už nestálo za pozornost. Zvlášť když po dvou minulých performancích na festivalu Brutal Assault, kde podle mě taková záležitost nemohla dostatečně vyniknout, došlo na koncert v malém prostoru Vily Štvanice. Vstupenek šlo do prodeje pouhých osmdesát (všechny se prodaly už v předstihu), tudíž se dalo předpokládat, že půjde o komorní akci, kam se dostaví jen zasvěcení, kteří moc dobře ví, na co jdou. Bohužel tenhle předpoklad nevyšel na 100 %, protože i za dané konstelace se objevily blbci, co si to museli vyfotit s bleskem.
Ještě před hlavním programem se objevily dva předkrmy, oba z Itálie. Skrei byl jeden týpek v kapuci, který zády k publiku pokroutil pár čudlíků a do repráků pouštěl vcelku standardní drone v určitých momentech lehce líznutý noisem. Podobných věcí už jsem pár slyšel i pár viděl na koncertech, takže mě to na prdel neposadilo jako něco nevídaného. Samozřejmě obrazně, protože jsem seděl už na začátku, ostatně jako většina z přítomných. Za mě to byl v tomhle ranku spíš průměr.
To druhý projekt The Nent se mi líbil o dost víc. Opětovně šlo o sólo projekt – borec si docela netradičně sedl za bicí a vedle samplů mu hojně vypomáhala i projekce, přičemž mi přišlo, že právě ona by měla být tím hlavním, na co by se měl člověk zaměřit. Jako kdyby nešlo o výkon samotného hudebníka, nýbrž o samotné audio-vizuální dílo. A vlastně proč ne. Experimentálně laděná elektronika v kombinaci s předkládanými obrazy fungovala znamenitě. V březnu vychází první album „Vulner“ a myslím, že po téhle zkušenosti si jej asi pustím.
Poté už přišlo na to hlavní. Ruská trojice nasadila hábity a čepice, usadila se a začal – rituál, ceremonie. Jakkoliv možná zní tohle pojmenování trochu posměšně, protože jsme si zvykli na jeho zprofanování v black metalu, v případě Phurpy asi nejde najít příhodnější slovo, které by dokázalo vystihnout, co se tam dělo. Můžete si na Bandcampu poslechnout záznamy, můžete se na YouTube podívat na videa, jak to na vystoupeních Phurpy vypadá, ale ani splnění domácího úkolu člověka nemůže úplně přesně připravit.
Přímo na místě se totiž šíří podprahové vibrace, které záznamem zachytit nelze. Je to hluboké, hypnotické a transcendentální. Zní to jako klišé, ale kdo z vás někdy Phurpu zažil, myslím, že potvrdí, že nejde o obyčejné koncerty. Podobně jako není zrovna přesné o Phurpě hovořit jako o hudební kapele. Přesto pochopím, pokud to někomu bude znít přehnaně a nadneseně.
Osobně jsem viděl poprvé. Neodnesl jsem si zážitek, nýbrž zkušenost. Phurpa z nahrávek mě zas tak moc nebaví. Ale na vlastní oči je to velké – nikoliv ve smyslu přednesu, ale rozhodně ve smyslu sugesce, atmosféry, fanatických hrdelních výkonů a přesahu nad rámec běžných koncertů.
Koncertní eintopf – leden 2019
|
|
H.: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
V lednu se chystám jen na jeden koncert a ani žádný další vyloženě zajímavý nevidím, takže mám dnešní eintopfování dost lehké. 16. ledna se ve Vile Štvanice představí Phurpa. Už jen tohle by mělo být dostatečně důslednou pozvánkou, protože Phurpa v takhle malém prostoru – to prostě kurva chceš. Očekávám divnost, hypnózu a atmosféru. Dva předskokani z Itálie snad budou příjemným zpestřením.
Onotius:
Jakkoliv jsem se u aktuální desky nudil tak nehorázně, že jsem zatím nesebral odvahu k reparátu, stále si říkám, že vidět plnohodnotné vystoupení polských Behemoth by mělo mít svůj půvab. Jistě, doby, kdy udávali žánrový směr, jsou už zřejmě nenávratně pryč, přesto všechno se ale v setlistech ukrývají občas klasiky, u kterých ta husina prostě naskočí. A protože jsem je na letošním Brutal Assaultu odflákl, jak jen to šlo, do Fóra Karlín se na ně tedy toho dvanáctého přeci jen vydám. I pokud se z toho vyklube blbá estráda, stále je šance, že matadoři švédského melodic death metalu At the Gates či atmoferičtí blackeři Wolves in the Throne Room reputaci večera vyrovnají.
A pokud nejste příznivci smrtícího kovu se značnou dávkou nostalgie, zato vás tankuje alternatovní hip-hop, ještě si odskočte na Astronautalise. Ten se staví den nato v Lucerna Music Baru a jeho charismatem oplývající songy snoubící v sobě rapovou ráznost a alternative/indie rockovou emocionalitu snad v tomhle prostou patřičně vyniknou. A protože jsem přece metalák jak prkno, doporučím ještě jeden rap, a to na jednu stranu okultní, na druhou ale patřičně moderní. Jde extravagantního trapového zjeva Ghostemane. Ne, fakt, neházejte žádný potutelný úsměvy, tenhle cyp to hází až s metalovou naléhavost a naživo to jistě bude rychta. Škoda, že už je vyprodáno.
Metacyclosynchrotron:
Terrorizer jsem viděl 1. března 2018 v ostravském Barráku předskakovat Nile a navzdory očekávání mi Sandoval a spol. urvali hlavu. Nové songy nesmrděly, dostatečný prostor byl pochopitelně věnován tomu nejdůležitějšímu a hlavně mě Terrorizer bavili mnohem více než headlineři, takže budu rád za tak brzké opáčko. Navíc zde předskakují Skeletal Remains, kterým by to naživo mohlo šlapat, a kupodivu ani ten support nezní úplně marně.
O den dříve v Brně proběhne ještě jeden koncert, který mi stojí za doporučení (zdali i za účast, to ještě nevím). Vele-slibní Depths Above tu pokřtí debut „Ex nihilo“, ale hlavně s nimi vystoupí Algor se Somnus aeternus, což je záruka minimálně dvou silných vystoupení za jeden večer.
Brutal Assault 22 (pátek)
 |
|
Datum: 11.8.2017
|
Cnuk: Páteční den začíná pro náš redakční trojlístek stejně. Nikdo si totiž nenechal ujít přítomnost Novozélanďanů Ulcerate. Do stanu přicházím s vidinou silného zážitku, ale jak koncert pomalu plyne, začíná mi docházet, že se zřejmě nedostaví. Řemeslně asi vše zvládnuto, „jenom“ ta atmosféra studiovek na mě nedoléhá. Jednoduše to nebyla taková pecka, jakou jsem čekal, tedy něco podobného jako včera v případě Hour of Penance na stejném pódiu a ve stejný čas.
Skvrn: Ulcerate předně díky za odstranění – zde zdánlivě samozřejmých – rovnítek mezi death metalem, hecováním a neprostupným lesem z paroháčů. Cesta do pekla vede tudy, ne kecáním, že tam půjdem spolu a že si u toho hezky zafakujeme. Jak píše Cnuk, desky se nekonaly. Zvuk taky nebyl stoprocentní, bicí si občas dělaly z kytar dobrý den. Ale pořád to byli Ulcerate. Skladatelsky výborní, atmosférou uvěřitelně démoničtí, přesto vystupováním střídmí a nenucení. V prvé řadě jsem slyšel občerstvující kontrast, neduhy až v těch následujících.
Onotius: Pokud si pamatujete mé výtky k atmosféře na žánrově příbuzných Gorguts, musí vám být jasné, že onu Skvrnem zmiňovanou absenci skotačení s paroháči přijímám s povděkem. Navíc na rozdíl od kolegů nemám ani problém se více ponořit do nálady vystoupení, navzdory zvuku ohoblovanému o část kytarového perfekcionismu. Rytmická složka Ulcerate totiž sama o sobě diktuje onu specifickou atmosféru desek, na jejímž hledání si zřejmě kolegové tak trochu lámou zuby. Ze své první kapely předposledního dne tedy odcházím spokojen. Koneckonců, co z kytar jsem přeslechl, to mi snad vynahradí jejich pražské dostaveníčko po boku polských Blaze of Perdition a Outre.
Cnuk: Po skončení setu mám naplánované Sacred Reich, a tak směle odcházím ze stanu ven, netuše, co se to venku chystá za peklo. Potom, co vystrčím hlavu ze stanu, mi je vše už jasné. Moji bláhovou představu, že to stihnu přejít, opouštím ještě na samotné zelené louce a jdu se schovat pod stan Red Bullu. Tady přečkávám největší průtrž a celej mokrej odcházím z areálu pro suché oblečení a boty. Když procházím kolem velkých pódii, nikde ani živáčka a na scéně ticho, klid. Následně se dozvídám, že je program posunutý o půl hodiny.
Onotius: Déšť mě zprvu drží pod střechou. Proto, ač to původně nemám v plánu, vyslechnu začátek setu The Crown, který mě ale nějak ne a ne chytnout. Přímočarý naheavíkovatělý death podle osnov působí po Ulcerate jen jako plané chřestění kostmi. Proto jakmile největší sprcha pomine, vydávám se k velkým pódiím, kde očekávám deathový set Incantation. Namísto toho se dozvídám o zmiňovaném zpoždění prostřednictvím velké části setu Sacred Reich. A je to moc příjemné, staromilský thrash v uvolněné atmosféře, kterou počáteční nepřízeň počasí nemohla zviklat. Pecky z jejich kultovní „The American Way“ z devadesátého celkem pěkně vynikají, jen škoda, že nedali otvírák „Love… Hate“.
Onotius: Jako kyvadlo se zase vracím pod střechu, kde zanedlouho spustí kultovní Possessed. Set tradiční až běda, s tím se ale od začátku počítá. Co jiného také čekat od kapely, která založila death metal – a od níž jediné dvě plnohodnotné desky pochází z osmdesátých let. Vokalista Jeff Becerra, ač na invalidním vozíku, budí neskutečný respekt. Jde o charismatické vystoupení, které mne ale nějak nedovede strhnout. Pokud obvykle fandím spíš menší scéně, pak zrovna Possessed by slušelo velké pódium.
Skvrn: Večerní vrchol dřímá už jen těsně za horizontem z cihel. Než přijde, Treha Sektori zastihuje ambientní publikum v tradičním klimbu. Na pódiu jednohlavá obsluha, na plátně detailní sonda do světa zakletých kostí a větviček, v reprech temný ambient s průraznou rituální rytmikou. Za pět minut víš vše, opakuješ ještě pro jistotu třikrát a za dvacet minut odcházíš. Přebývá ve mně pachuť až překvapivě prvoplánové záležitosti, která spoléhá na vybroušený vizuál, evokaci tajemna a okolní podmínky. Ty v roztěkaném KAL opět nepřály.
Skvrn: Z úkrytu ambientní stage zpátky do království hnědi. Stánkaři pečují o vytopená nocoviště, zápasníci se tulí v bahně a nějak se nechce věřit, že jsou na tom světě ještě krásnější věci než kýbl a suchý trenky. Fajn by vlastně mohl být ještě Igorrr, takže hurá na něj. Pod stanem natřískáno. Zmoklí čumilové, cíga na uklidnění všude kolem a vepředu vystupující čtveřice. Zběsilé rytmy, nečekané otočky, hektolitry energie, to všechno se povedlo z desek přenést, dokonce i zvuk fungoval. Zvlášť proto škoda mrtvého akordeónu a fandění jak na derby. Igorrr je citlivý vesnický hoch.
Onotius: Igorrr řádně nakopnul. Za jiných okolností by tahle show možná působila roztříštěně, ale tady a teď? Nefalšovaná avantgardní tancovačka. Precizně odvedené operní zpěvy, elektronické beaty řezající někdy skoro více jak kdejaký kytarový riff, rytmické blbinky matoucí notorické headbangery, šamanské skřeky. Zkrátka mistrný eklekticismus, co po konzervativním deathu zapůsobil jako živá voda. Na závěr přichází mohutná a zasloužená odezva.
Onotius: Swallow the Sun naopak předvádějí homogenní ucelenou show, která je zprvu podmanivá, ale posléze přináší letargii. Odnáším si podobné pocity jako z Wolves in the Throne Room – náladotvorné, ale po čase jednotvárné vystoupení. Někteří to dávají i okázale najevo, například slečna po mé levici, co přinejmenším půlku setu tráví zahleděna do displeje svého mobilního telefonu.
Skvrn: Na náměstí řádí Chrigel se svým sesbíraným zbytkem, který si ještě pořád říká Eluveitie. U „Thousandfoldu“ vzpomínám na první kroky se zlým metalem a pochválím se, že zas tak pitomý to v tomhle případě nakonec nebylo. Ale skutečně jen v mezích „zas tak“. Tudíž jedna písnička a rychle na orientální pódium za Wrekmeister Harmonies. Robinsonův ansámbl tu spouští v hlubinách položený kytarový základ, který pomalu gradované plochy vykresluje spolu s tklivými houslemi, zádumčivými vokály i s klávesami, snivou to nadějí. Před týdnem na Besedě u bigbítu byla pětice osobnější, ale i na poměry místní josefovské vyzněli Wrekmeister Harmonies tak, jak měli. Jako partneři do meditace pro trpělivé, snivé a následně i odměněné.
Cnuk: Díky proběhlým manévrům jsem se musel rozloučit s koncertem Possessed, což mě obzvláště mrzelo, a vracím se až nyní. V teplu a suchu jsem zkoumal předpověď počasí a následující program. Při zjištění, že se vlastně v následujících hodinách nic zajímavého nekoná, jsem se rozhodl vrátit až na večerní headlinery. Carcass vidět musím, takže přijíždím o něco dříve a co čert nechtěl, pohodlně stíhám celý set Trivium. No, přečkal jsem je bez větších ztrát a rozhodně to bylo příjemnější než se třeba krčit pod pidi stanem Red Bullu, i tak je příště nejspíš bez výčitek vynechám.
Cnuk: S nástupem Carcass nastupuje také tma a výrazné ochlazení. Být tu v těch promoklých hadrech, tak asi zmrznu, z čehož usuzuji, že odjezd odpoledne byl nakonec správná varianta. Carcass pro mě byli další sázkou na jistotu a taky že předvedli jeden z nejlepších výstupů celého festivalu. Nestárnoucí dvojka Walker/Steer má stále dost energie a charismatu a tak valí jednu klasiku za druhou za přispění čtyř fláků z návratového „Surgical Steel“. Těžko uvěřit, že je tahle kapela vlastně jen náhradou za Morbid Angel.
Onotius: Svou premiéru si u mě už Carcass odbyli před necelými dvěma lety v pražské hale Folimanka, nicméně možnost si opět prolistovat onu dobře vázanou britskou učebnici extrémních žánrů, to se zkrátka neodmítá. To musí pochopit i elektroničtí Front Line Assembly, kteří k nim alternovali na malé scéně. Družina vedená ohromným sympaťákem Jeffem Walkerem sází jednu pecku za druhou, ať už jde o věci z grindového období, melodeathového „Heartwork“, death’n’rollového „Swan Song“ či comebackového „Surgical Steel“. To vše tentokrát za opravdu solidně čitelného ozvučeni. Publikum se nebojí investovat energii do řádného bordelu, navíc jsou Carcass jednou z kapel, u níž ani ta špetka hecování nevypadá trapně. Jsou zkrátka formací, jež dovede sebebrutálnější muziku odprezentovat s až aristokratickou důstojností a nevyčichajícím charismatem.
Cnuk: Ihned po Carcass následuje další akt, na který se vyloženě těším. Angličani Electric Wizard měli na festivalu vystoupit už v minulosti, ale nevyšlo to. Tak konečně nyní. Temné pomalé riffy, zkreslený vokál, hřmící bicí, nekončící monotónnost a provokující videoprojekce za tím vším. Zkrátka doom/stoner v režii Juse Osborna. Ke konci setu se dostává i na starší skladby „Return Trip“ a především zkázonosnou „Funeralpolis“, úplný pocit stonerového blaha. Chápu, že tohle mohlo někoho nudit a i já bych uvítal větší variabilitu a zařazení několika starších zářezů, ale přesto to jako celek působí dobře a převládá spokojenost.
Onotius: Electric Wizard bude zřejmě jedno z nejkontroverzněji hodnocených vystoupení letošního ročníku. Jedni říkají, že to byla tupá natahovaná riffovanice, jiní že šlo o úžasný hypnotický zážitek brilantně využívající naprostých žánrových základů k vytlačení maximální atmosféry. Nu, já se jednoznačně řadím do sorty nadšenců. Ač ne s takovým přehledem, jejich set plnil podobnou úlohu jako loňští Ufomammut. Z obrazovky za zády hudebníku na nás hleděly artové kombinace psychedelie, erotiky, exotiky se střípky různorodých příběhů, jež počechraly fantazii. Nu, a samotná hudba se vznešeně nesla a odvanula nás daleko od reality. Ano, tahle dřevní přehlídka prskavých riffů není pro každého, ale já jsem unešen. Tma, projekce a pecky typu „Witchcult Today“, to bylo to pravé!
Skvrn: Phurpa je možná krásná věc, ale do Josefova mohla zavítat snad jen kvůli rituální sebevraždě nebo prachům. Vím, jak se dodržuje ticho na calm stagi, natožpak venku, tudíž mandle zůstávají v poloze nezvednuto a radši se jdu i já pohoupat do rytmu Electric Wizard. Je to jistota. Prastará doomová houpačka se zaprášeným véháeskovým manuálem, jak za pomoci moci zaříkávadel i rukou důkladně svázat a naplácat. Oldschool až běda, ale velmi slušný, třebaže u mě bez hypnóz.
Cnuk: Po rozehřátí předchozími dvěma skupinami se mi ještě nechce pryč, ale ani dozadu na God Is an Astronaut, a tak zůstávám na Švédy Clawfinger. Nečekám od nich žádný zázrak, ale spíš dobrou porci rap-metalové zábavy. Té se mi v prvních skladbách dostává, avšak s postupem času to přestává velice rychle bavit a já zhruba v polovině setu odcházím. Třeba mi někdy jindy sednou víc, každopádně jsem si po Carcass a Electric Wizard nechtěl kazit chuť.
Skvrn: A co trocha peklení? Na KAL stagi se objevují Yhdarl – dle programu drone, na což kapela tůdle a muhaha. Set startuje pomalá trýznivá hnusota, která ještě profukuje tak nějak kolem mě. Jenže když přijde postupná přeměna v ostrou blackmetalovou jízdu plnou syrovosti a nekompromisní agrese, není co řešit. Výborný zvuk. Dostaveníčko s křížem nohama vzhůru. A taky hrdinská hajlovačka páru před pódiem, bohužel. Hlas z řad Yhdarl však zazněl jasně, skrze hudbu i slova: „We hate everyone equally.“
Skvrn: Následující let s God Is an Astronaut dopadl velmi dobře. Plný dům prozněly barvité post-rockové nálady se svým nápaditě složeným základem a přidala se bezva světla i zvuk. Doma neposlouchám, ale po dnešním vystoupení vím, že bych to měl zas aspoň zkusit. A Der Weg einer Freiheit vzápětí? Nikdy jsem jim na chuť dvakrát nepřišel a dnes po astronautech to nebylo lepší – atmosférický black, který se na cestě k pozoruhodnosti zadrhne pár metrů za polovinou.
Onotius: Irští God Is an Astronaut sice znějí lákavě – je to takové vzdušné provětrání místnosti zakouřené voňavými Electric Wizard, nicméně já potřebuji na chvíli osvobodit nateklé kotníky, a tak si jdu na hodinku kecnout. Vracím se ještě na Der Weg einer Freiheit, kteří opět, jak to u posledních kapel bývá celkem zvykem, disponují relativně pohltivou atmosférou. Zvuk je však zahuhlaný a okolnosti mi nedopřávají příliš soustředění, jaké by si kapela zasloužila. Vzdávám to a kolébám se pryč. Zítra one last time, ale je ještě na co se těšit.
Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu
Poslední update Brutal Assaultu ve znamení undergroundu
Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř
Brutal Assault doplňuje poslední zahraniční kapely do letošní sestavy. Prostor tentokrát dostávají menší undergroundové kapely, například post metaloví The Great Old Ones, hardcore v podání Mercy Ties, funerální doom Monolithe nebo prog metal Soen.
Prvními na seznamu jsou The Great Old Ones. Jak jejich název naznačuje, kapela se inspiruje mystériem H. P. Lovecrafta. Stejně jako jeho povídky je jejich hudba potemnělá a zlověstně vtíravá a bere na sebe podobu post metalu a ambientu. Higher Power přivezou ostrý ostrovní hardcore, zatímco Phurpa předvede jeden ze svých očišťujících hudebních rituálů dle záhrobní tibetské tradice Bönismu. Polská Furia má velmi osobitou představu o black metalu s přesahy do různých stylů. Mercy Ties jedou turné s Birds in Row s nimiž jsou prostřednictvím svého schizofrenního punk rocku s elementy math rocku a grindu i stylově spříznění.
Norská avantgardní pětice Madder Mortem v čele s nepřehlédnutelnou a nepřeslechnutelnou zpěvačkou Agnete Kirkevaag si získala řadu fanoušků na Brutal Assaultu již před lety, jejich velmi expresivní, živelná a emotivní muzika i projev kapely nechá málokoho lhostejným. Německý black metal pod názvem Ultha představuje svojský mix mezi skandinávským a americkým black metalem, představte si ošklivé dítě zplozené Emperor a Leviathan.
První sobotní slot tradičně znamená odpočinkovou záležitost v podobě chrochtajícího goregrindu, který letos obstarají Nuclear Vomit. A stejně tak bude dodržena i tradice vyždímání zbylé energie poslední kapelou na festivalu hrající funeral doom, letos šanci dostanou Francouzi Monolithe. Jako poslední kapelu vám přinášíme Soen, super-projekt bývalého bubeníka Opeth a Amon Amarth a ex-členů Willowtree, ve kterém si mihl i Steve DiGiorgio. Můžete čekat melodickou, těžkotonážní a spletitou směs mísící se v osobitém prog metalu.
Linky:
http://brutalassault.cz/cs/
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/
YouTube:
1349 – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=7DpRGr4-qa4
Gojira – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=9Z9VprJ-clE
Textures – Live at Brutal Assault 2016 – https://www.youtube.com/watch?v=DqhDijlwefc
Brutal Assault 2016 After Movie – https://www.youtube.com/watch?v=3TY3fkgpC70
[tisková zpráva]
Brutal Assault 20 (Skvrn)
 |
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Minority Sound, Postcards from Arkham, Trap, Triptykon Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Be’lakor, Enslaved, Sunn O))), Vildhjarta Pátek: Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Lantlôs, Sebkha-Chott, Skepticism, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Einherjer, Heaven Shall Burn, Ne Obliviscaris, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Brutal Assault historicky podvacáté, podeváté v josefovské pevnosti a podruhé s mou účastí. Pořadatelé vyhlašují ročník kapel střední velikosti a meteorologové zase dny úmorných veder. Oba tábory nakonec plní své sliby na maximum, a ve středeční den tak vyrážím dřív, jen abych se vyhnul vagónové kremační peci. Nedaří se a už kolem desáté ranní odklízím pot z čela ve velkém. Na horko zapomínám až při setkání s prvními festivalovými cestovateli. Z počátku celkem silná káva – že prej posraný uprchlíci, že prej slovanská vzájemnost a do toho všeho Borovička a domácí pálenica. Borovička sice bodla, ale jinak rezignuji. Řeč nacházím až po chvíli s jedním z přítomných – Dødheimsgard jsou headliner. Pátek je ovšem daleko a raději než na něj myslím na v tu chvíli podstatnější věci. Chci vylézt z té pojízdné sauny, zakotvit stan a podstoupit náramkovou proceduru. Už aby to bylo.
První úkol splněn a na světě je nemilé zjištění. Stany stojí nejen na místě mého loňského zimoviště, ale především tam, kde jsem za krásných západů slunce nacházel bezvadnou náhradu za pach festivalových Toiek. Je to jasné, do Josefova prostě dorazilo víc lidí. Pofestivalově zveřejněná čísla – 18 000 fanoušků proti loňským 15 000 – mluví za vše. U hlavní brány je ale relativní klid. Stojí se jen fronta na vstupenky, což se mě však díky zakoupenému e-ticketu netýká, a vyrážím vstříc náramkové četě. Ta čeká sice trochu jinde než vloni, ale její nalezení je otázkou vteřin a díky nulovým frontám jsem ovrácenkován a zanedlouho se už potuluji areálem. Zde zůstává takřka vše při starém a všimnout si lze snad jen několika drobností. U velkých pódií se močí do žlabu, ne na zeď, žeton stojí 32 místo 30 korun a nad publikem již nelétá dvojice kamer. Naopak nadále létají letečtí akrobaté, které vidím v snad ještě krkolomnějších polohách než o rok dřív. Nezmarněme čas, hurá na první muziku.
Středa:
Hned zkraje dávám přednost pódiu Metalgate, které se během minulého ročníku stalo věrným terčem ne úplně milých poznámek. Šapitó bylo neskutečnou výhní, ze které se vždy po konci vystoupení konaly hromadné úprky a letos by to vzhledem k venkovním teplotám už vážně mohlo být o zdraví. Na místě objevuji relativně vzdušný stan s bílou střechou a v nějakých 15:30, kdy začínají hrát post-rockoví Postcards from Arkham, tu je dokonce chladněji než pod širým nebem. Jako otvírák do celého čtyřdenního maratonu se mi tahle česká čtveřice zdála ideální. Měl to být převozník mezi mou delší dobou bez živého koncertu a extrémními metalovými násery, které poté přišly. Jenže převozník to vzal trochu hopem a v cuku letu byl skoro u cíle. Na post-rockové poměry se hraje dost tvrdě a především dost nahlas, což se týká hlavně enormně přehuleného kopáku. Nechybí pro post-rock typické šelesty výšek, ani důraz na instrumentální složku. Vokály se objevují tu a tam, bohužel až tuším na poslední skladbu jen mrtvě ze studiovky. Jinak ale poměrně sympatický setík, byť přímluvou k poslechu studiové tvorby neokořeněný.
Příští zastávka Minority Sound. Naposlouchané je nemám, nicméně metal okořeněný o elektroniku jsem očekával správně. Pod pódiem se schází aktivní hlouček věrných, kteří paří tak, jak frontman Gulesh píská, avšak mě to nijak nebere a v hlavě mi nezůstává jediná silnější melodie. Ne, že by se nedalo čeho chytit, spíše naopak, chytlavé to bylo až až, ale poté nastoupilo toliko výraznějších kapel, že se zkrátka nepoštěstilo. Po Minority Sound mě přemáhá první z únav, které se pravidelně hlásí až do sobotního večera. A jelikož jsou v tu chvíli přede mnou jména jako Triptykon či Mayhem, dávám si dvacet a řeč teď vážně není o té speciální pivní zabijárně. Přicházím tak o domácí Drom, blízkovýchodní rarachy Melechesh i květák Chrise Barretta z Monuments. Hlavně ti Drom bolí, ale co, náplast na hudební bol přichází záhy.
Na klubové scéně se totiž objevuje plachta s nápisem Ad Nauseam. Znamená to jediné – nástup italských hudebníků vyznávajících chaotické pojetí death metalu, s nímž prostřednictvím debutové desky sbírají jedno kladné hodnocení za druhým. Já jsem se do díla ještě nepustil, ale živě jsem si tuhle věc nemohl nechat ujít. Nelituji. Hned první tóny zvěstují absolutní zkázu. Neuvěřitelné struktury skladeb, strhující nasazení a nadpozemská atmosféra. Toť prostředky, jimiž Ad Nauseam přítomné obecenstvo neúnavně zatloukají do země. Není třeba hrozivých proslovů, warpaintu, nábojových pásů, ani tmy. Jen samotná hudba mění jinak nenápadnou čtveřici drobných hudebníků v hrozivé nositele zla. Zvlášť vokalista Andrea Petucco v tomto ohledu exceluje a jeho nasranost přijímám slovo od slova za svou. Tomuhle říkám sebevědomé přesvědčení k domácímu poslechu. Bravo!
|
Setlist Triptykon: |
Následující Triptykon tak mají po vynikajících Ad Nauseam úkol nelehký. Když se však sympatická čtveřice v čele s legendárním Tomem G. Warriorem objevuje na pódiu, není co řešit, bude to dobré. Okamžitě mě upoutává Warriorova pokora a přístup ke zbytku kapely. Ta kolektivní pohoda z pódia přímo čiší a je jasnou odpovědí na již sedm let neměnnou sestavu. Pevností otřásají kultovní songy Triptykonních předchůdců stejně jako skladby nové epochy. Nejen díky tomu velmi vyvážený set, z něhož s radostí vyzdvihnu dvě největší pecky – „Tree of Suffocating Souls“ a stařešinu „Procreation (of the Wicked)“. Jiné kousky ale nijak nezaostávaly a výsledkem je jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Triptykon jsou nadále v excelentní formě a další studiový zásek opět zboří undergroundové žebříčky. Jsem o tom přesvědčen.
|
Setlist Katatonia: |
Dvě „zlé“ kapely dohrály a v štafetový kolík přebírá zase nějaká ta „hodná“. Na pódiu se totiž objevuje melancholická Katatonia, nastupující s touhou odčinit loňské patálie s technikou. Žel první skladby působí všelijak, jen ne přesvědčivě. Vyzařované emoce mě nepřesvědčují a nedaří se jim zakrýt zásadní nedostatek – Renkse prostě zpívá falešně. To je u Katatonie, především u té nové, dost blbé. Oblíbenou „Forsaker“ takřka nepoznávám a už už se mám k odchodu. Nakonec dávám ještě jeden song a nevěřím vlastním uším, co se během chvíle začíná dít. Vše se pozvolna obrací k lepšímu a Renksea konečně začíná poslouchat hlas. Kapela mě žádá o návrat důvěry a já s radostí vyhovuji. Přijít o „Lethean“ či „Soil’s Song“ hrané v již výborné kondici by byla přece škoda. Půlka setu je sice (opět) v háji, ale v součtu s loňským vystoupením se konečně dostáváme k délce jednoho koncertu, takže nač to hudrování, že ano.
Po Katatonii toho mám plné kecky a začínám sbírat zbytky posledních sil na kultovní Mayhem. Přicházím tak o synťákového Perturbatora, nicméně Mayhem můžu alespoň důstojně odposlouchat. Před začátkem norského „blackmetalování“ mě však do oka praští hned dvě věci. Nejenže je tu lidí jak nakakáno (proboha, vždyť je středa), ale než se ujme slova Atilla, vedle se paří na Soulfly. Vydržet musím těžké wtf „ólé, o-leo-leo-lé, Soulfláj, Soulfláj“, za což jsem aspoň odměněn rychlým „docavalerováním“.
|
Setlist Mayhem: |
Po menší prodlevě vnímám pohyb i mezi kulisami Mayhem. Okamžitě si všímám nešťastného umístění Atillova oltáře, který kryje Hellhammera tak dokonale, že chvíli váhám, jestli tam tenhle hračička vůbec sedí. Zrak tedy upírám převážně na frontmanskou bestii, které to s lebkou a oprátkou čaruje tentokrát o poznání lépe než s hlasem. Každopádně úplně špatné to není a tu a tam nějaká ta delikátní hlasová prasečina vykoukne. Výkon Atilly však patří k tomu lepšímu. Na pódiu zoufale postrádám šťávu a nějaký bravurní moment, který mě přesvědčí o formátu kapely. Podíl na tom má i výběr skladeb. Hrají se především jednoduché přímočaré fláky a potěšen jsem vlastně až na konci, kdy přichází řada na dvojici „Freezing Moon“, „De mysteriis dom Sathanas“ ze stejnojmenného opusu. Naopak z novinky „Esoteric Warfare“ nezaznělo vůbec nic, absolutní nula. Převažuje zklamání a především rozčarování z faktu, že Ad Nauseam a Triptykon byli o tolik lepší.
Je jedna v noci… co dál? Hlavní pódia mají pro dnešek utrum a plnou odpovědnost teď nese Metalgate stage. Aspoň nakrátko jdu mrknout na Trap, což má být cosi z ranku experimentální elektroniky. Jsem na místě a nevěřícně čučím před sebe. Je to elektronika, je to experimentální a je to hlavně šíleně pošahaný. A dobrý. Na pódiu blbne týpek s mikrofonem a sukní, no a pak taky bubeník, možná se sukní, možná bez ní. Vzhledem k jeho posezu to pro jistotu nekontroluji, nerad bych byl svědkem nějakého nemilého pohledu. Teploměr určitě ukazuje pořád přes třicet a co já vím, jak to má pan tlučmistr s odvětráváním. I lidi jsou šílení a půlka stanu paří jako o život. A jelikož mě to baví a chci se na noc pořádně vybít, jdu si dát skočnou. Po pár minutách to ale vzdávám a odcházím. Už to prostě fyzicky nedávám. Teď už si jen vzpomenout, kam jsem to vlastně zapíchnul stan…
Čtvrtek:
Ve čtvrtek vyhlížím norské matadory Arcturus i Enslaved, sludgeovou Amenru či atmosfériky Agalloch. Teď je ovšem u slova popolední výheň a melodeath v podání Be’lakor. Je znát, že tihle australští protinožci mají jisté renomé a i přes přímou paprskovou masáž se pod pódiem srocuje početný houf hudbychtivých uší. Radost mám ze skvěle složených skladeb, nepodělaného zvuku i z potěšení, se kterým Be’lakor hrají. Hlavně frontman George Kosmas je z výborně zaplněného plácku pod pódiem na větvi a je vidět, že úplně neví, jestli je přednější rozdávání úsměvů nebo death metalové zlo-grimasy. Je to však upřímné a zážitek mi to rozhodně nekazí. Nejistota přichází až v závěru setu spolu s novým songem z teprve chystané desky. Do zvukového popředí se dostávají klávesy, které s kytarami tentokrát nemluví společnou řečí a navzájem se obě složky trochu hledají. Toť však jediná větší kaňka, zbytek setu nezklamal.
Slovy chvály naopak nemohu adresovat Vildhjartě. Tyhle djentové skopičiny naživo můžu, ale Švédové jsou takoví nevýrazní a nepozdává se mi se mi ani paleta samplů, která mi v té muzice vůbec nesedí. A i když má Vildhjarta to synchronizované headbangování bezvadně secvičené, nevydržím a odcházím. Hodiny tréninku před zrcadlem to holt nezachránily.
|
Setlist Arcturus: Setlist Enslaved: |
Do areálu se vracím na astrální cestovatele Arcturus. Velká pódia se zvukově celkem osvědčila a jsou to právě až Arcturus, s nimiž si zvukař neví rady. Je to takové upachtěné hledání. Hledání rovnováhy mezi kytarami a klávesami stejně jako hledání zapadlých houslí, které nejsou slyšet pro změnu vůbec. I Vortexův vokál by zasloužil lepší zvukařské zacházení, a ačkoliv se tenhle sympaťák snaží ze všech sil, solidně vyzpívané výšky jsou dopředu odsouzeny k zániku. Je tak docela jedno, zda zrovna znějí songy z „La Masquerade Infernale“, „Sideshow Symphonies“ či nového „Arcturian“. Zkrátka není to prostě ono a já doufám, že příště, pakliže nějaké příště nastane, neskončí jen u rozporuplných pocitů. Ty si totiž jinak sympatický výkon kapely nezasloužil.
Původně jsem měl v plánu zajít i na deathovou temnotu v podání Asphyx, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude posečkat pod pódiem, které mají zanedlouho rozeznít progresivně blackové kompozice Enslaved. Absolvuji obligátní otočku ke korýtku s vodou a rychle zpět. Sice se najde jedno tradiční festivalové hovado klestící si cestu vpřed se slovy „here is a place for me“, ale jinak se těch několik desítek minut čekání vyplácí. Hraje se hodně nahlas, ale tentokrát mi to nevadí. Jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, ač nepopírám, že hodiny domácích poslechů udělaly své. Výběr skladeb nepřekvapuje, prostor dostávají především poslední desky včetně nového „In Times“. Neskutečný je otvírák „Thurisaz Dreaming“ i zdařile sekundující dvojice „Building with Fire“, „Ethica Odini“. Vydařené jsou i návraty do minulosti. Prostřednictvím „Fusion of Sense and Earth“ vzpomínám na „Ruun“, díky „As Fire Swept Clean the Earth“ zase na „Below the Lights“ a „před-Isové“ časy. Absolutorium zasluhuje dvojice vokalistů, obzvlášť pak Herbrand Larsen, který mě dokonale vyzpívanými pasážemi utvrzuje v tom, že je pro dnešní Enslaved mužem nepostradatelným. Čas se nachyluje a mně nezbývá než se s tím smířit. Ovšem pocity spokojenosti nemizí a kolují ve mně doteď. Jedním slovem extratřída.
Čtvrteční program se zdá být nekonečným. I když mám takové veličiny jako Arcturus a Enslaved za sebou, vrchol teprve vyhlížím. Následující Atari Teenage Riot mě k němu však přesvědčivě nevedou a po výtečných Enslaved znamenají tvrdý pád na zem. Na místě, kde včerejší Trap neskutečně nakopávali, stojím přikovaný k zemi a jen nesměle pozoruji, co se děje na pódiu. Prostě mě to nebaví. Navíc je to – a na Metalgate stage už poněkolikáté – úplně zbytečně nahlas, tudíž k odchodu se mám o to rychleji.
Na místo činu se vracím s úderem dvaadvacáté. V případě sludgeové Amenry bych zklamání rozdýchával jen stěží, nicméně takové myšlenky berou společně s prvními tóny za své. Je to totiž vynikající. S nadšením pozoruji pódiovou scenérii – zpěváka otočeného vzad, černobílý výlev dataprojektoru a nadpozemskou práci se světly. Vlhnou však především uši. Omráčen jsem táhlými gradacemi přecházejícími v neskutečné kytarové násery a salvy světelných blikanců. Se slovem „vynikající“ si brzy nevystačím, tohle je až na tu festivalovou délku setu bezchybnost sama. I ti lidi kolem nejsou na obtíž a je bezva, že tu do toho konečně nikdo nekecá a nemoshuje. Randál končí a balancuji. Tomuhle prostě nemám co vytknout. Nakonec mi z toho vychází nejen nejlepší vystoupení dne, ale rovnou set celého festivalu. Amenro, smekám.
Amenru naplno rozdýchávám až pofestivalově. Pevnost totiž chrlí jméno za jménem a na řadě jsou američtí Agalloch. Netajím se tím, že jejich přírodní čarování můžu, avšak od samotného ohlášení zastávky na Brutal Assault ve mně proudila skepse. Agalloch prostě nejsou festivalová kapela. Původní obavy se pak mění v krutou realitu. Vadí mi snad úplně všechno. Zvuk je totální prasárna, jedna valící se koule a pohřbení skvělých nápadů. Třeba díky jemnějším pasážím nestojí „Limbs“, jakožto jedna z mála skladeb, za totální vyližprdel. Další mínus – lidi. Zuřivý moshing na Enslaved jsem ještě jakžtakž překousnul, ale na Agalloch, no to už je vážná diagnóza. A vlastně jen další potvrzení, že zvuk absolutně nekorespondoval se samotnou hudbou. Zklamání.
Blížící se konec čtvrtečního programu znamená jediné – první bolestnou kolizi. Proti sobě stojí monolitický drone Sunn O))) a black metalový tandem Sarke, Svartidauði. Nakonec volím legendární „závorkařinu“, za což se musím s časovým odstupem hrdě bít po prsou. Zprvu to ale vypadá všelijak. Čtvrthodinová sekera a kapela nikde, už aby to začalo. Těším se na pohledy metalových předsudkářů i na strnulou moshpitovou četu, která zjistí, že tady to asi vážně nepůjde. A ačkoliv v dálce slyším – v souvislosti se Sunn O))) vážně úsměvné – „szybko, szybko“, poté, co se kapela objeví na pódiu, působí okolní publikum dojmem, že opravdu ví, co jsou ti Sunn O))) a vlastně i ta dronařina zač. A to mě po těch dojebaných Agalloch vlastně moc těší. K samotnému setu toho příliš napsat nelze. Ohlušující droning, kvantum vypuštěné mlhy a třesoucí se vnitřnosti. A katarze, totální katarze, totální očista po celém dni. I když vše zanedlouho končí, na vedle hrající Svartidauði nemá cenu myslet. Set Sunn O))) je totiž neustále ve mně a já nemám potřebu ho ze sebe vyhánět. O špičkové zakončení dne je rázem postaráno.
Pátek:
Páteční den jsem měl v plánu započít ve společnosti polských Decapitated. Vedro mě však přemluvilo k šetření sil a na slušně zaplněném náměstí jsem se jen mihnul. Čeká mě totiž čtyřhodinový maraton na klubové stagi. Běh na dlouhou trať otvírá francouzská experimentálně rock/metalová Sebkha-Chott. Ani nevím, co k jejímu vystoupení říct. Avantgarda jako blázen, naprostá ztřeštěnost, vše vyhnané ad absurdum. Roztodivné nástroje, propracované kostýmy i čuník s důtkou zajímající se o pozoun a všechna natřásající se pozadí. Že za tím vším stojí nějaký hlubší, až filozoficko-politický koncept, se dozvídám až později, z vystoupení bych to totiž nepoznal. Já osobně viděl „jen“ absolutní tvůrčí svobodu a vybočení ze zajetých „brutálně assaultových“ kolejí.
Štafetu na Metalgate stage v tu chvíli přebírají britští Winterfylleth, což je pro nezasvěcené příjemný přímočarý atmo-black. Britským patriotům konečně napomáhá zvuk, a ačkoliv se ukazuje, že jednotlivé songy jsou si sobě relativně podobné, nejsem jediný, kdo se dobře baví. Příjemně k publiku promlouvají i čisté vokály, které se sice objeví jen párkrát, ale zato v precizně vyzpívané podobě. Navíc z hrdel všech tří kytaristů. Vystupování britské čtveřice je civilní a zpěváku Naughtonovi nedělá problém činit blackové zlo i v „nepředpisových“ jeansových kraťasech. Proč ne. Energický a výborně odsýpající může být black metal i bez mnohovrstevných nánosů černobílého paintu. Winterfylleth toho budiž důkazem.
Kdyby člověk na Lantlôs narazil až s poslední řadovkou, jen stěží by odhadoval, že za rok tyhle snílky potká právě na extrémně metalovém festivalu. Já jsem však rád, že to neustálé metalování můžu prokládat něčím jiným, a agresivního zvuku kytar doprovázených dvojkopákovými salvami se tak nepřejím. I proto dávám Lantlôs přednost před souběžně hrajícími Primordial. Pro leckoho kacířský čin, pro mě mimo výše uvedeného prokládání taktéž jasné ne pražícímu slunci, tlačenicím pod pódiem i mezipódiovému přebíhání navíc. Lantlôs se dostává i přes prořídlé divácké řady solidnímu přijetí a zvlášť dámy jsou evidentně spokojené. Pohledy na pódium, kde pánové bohužel okatě hrají na to, aby se líbili, si s radostí odpouštím, nicméně některé hudební momenty se nebojím označit za výborné. Měkčí pasáže zní snad lépe než ze studiovky, zatímco vzpomínky na black metalové včerejšky končí díky utopeným vokálům a nečitelným kytarám rozpačitě. Celkově takový průměr.
|
Setlist Курск: |
Účastí na Lantlôs jsem tedy nic moc nezkazil. Špatné rozhodnutí však přichází záhy, kdy z duelu Курск vs. The Dillinger Escape Plan vybírám právě finské rusofily. Baví mě snad jen úvod, kdy nespouštím oči ze skvostného sovětského arsenálu. Kytara–kalašnikov a armádní uniformy jsou jen začátek. Do kolen mě dostává až basákova khaki jednostrunka s rudou hvězdou „na přídi“. Tenhle ukázkově vztyčený prostředníček všem širokohmatníkovým stvůrám se vážně povedl. Zato reproduktory píší zhola jiný příběh. To, že mi agresivní pojetí doomu, které Курск spustili, úplně nesedlo, je problém můj. Za těžce čitelný zvuk ale vážně nemůžu a mám co dělat, abych z tohohle přehuleného brajglu předčasně neutekl. Výtky mám i k výkonu frontmana Erkkiho Seppänena. Nejenže nejsem za celou dobu s to rozeznat, zda se snaží o čistý zpěv, řev či něco mezi, je to především pódiové chování, které se zdá být v přímém rozporu s vojenskou poslušností. Vadí mi neustálé přebíhání po pódiu i odchod do zákulisí během delší instrumentální pasáže. A je mi tak nějak jedno, jestli zrovna zní „Имя на стене“ či diváctvem vyprošený „Сталинград“. Z tohohle se dalo vytřískat mnohem víc.
Odcházím do kempu a návrat plánuji až na funeral doomové Skepticism. Uši si vyžadují chvíli klidu, a tak místo poslouchání kempových výkřiků volím špunty. Dělat jsem to neměl. Usínám. Budík sice mám, ale když neslyším ani salvu polských „kurew“, reálně hrozí, že se proberu až ráno. Nakonec se na mě usmívá štěstěna a ve finále přicházím jen o větší polovinu skeptického setu. Zajímavá věc, takový funeral doom na probuzení. Ale fungovalo to a nakonec jsem se bavil víc než u řadovek, do nichž mi zatím nebylo souzeno proniknout. Uvidíme, jak se v tomto ohledu osvědčí nové „Ordeal“. Skepticism dohrávají a zbývá si snad sypat popel na hlavu, že jsem neviděl víc. I když dopadnout to mohlo stále o poznání hůř. Prospat Dødheimsgard, bylo by těch do éteru vypuštěných debilů a kurev mnohem víc.
|
Setlist Godflesh: |
Přesun z klubového pódia na pevností náměstí nebyl nikdy sladší. Nejednou proklínané pendlování se stalo vítaným politím živou vodou. I díky těm prochrápaným Skepticism mám teď energie na rozdávání a dva koncerty přede mnou teď vypadají jako nic. Navíc se jde na Godflesh. Na ústředním plácku je konečně k hnutí, a cestu kupředu tak absolvuji bez větší námahy a přítomnosti kyselých obličejů. Vypadá to, že za Godflesh masy nepřijely. Pódiu vládnou dvě bezvlasé postavy, chytlavé industriální samply a prostý datáč s ještě prostší prezentací. Má to ale duši. V tu chvíli bez výhrad akceptuji jeden flák za druhým, čert vem, že si jsou docela podobné a zvukově to není stoprocentní. Má to koule a mně to stačí. Snad bych si jen představoval trochu živější publikum, vždyť potenciál v muzice rozhodně byl. Jinak ale absolutní spokojenost a vrchol čtvrtečního programu.
Před Dødheimsgard nakonec stíhám ještě pár songů od pánů z Marduk. Výborný zvuk, výborný výkon kapely a rozhodně nejlepší black metal na letošních velkých pódiích. Mayhem v téhle konkurenci působí jako bezradná parta rutinérů. Co se dá dělat, čas tlačí, musím o dům dál – Dødheimsgard jsou tu.
|
Setlist Dødheimsgard: |
Začátek je bez debat excelentní včetně zvuku. V plné délce zní nová „God Protocol Axiom“. Zní přesně jako z desky, nicméně konečně vše cítím taky na vlastní (husí) kůži. Skvělá výstavba skladeb, svojská rytmika i nadhled zúčastněných, korunovaný Aldrahnovými črty na neviditelné sklo. To všechno tam je a to všechno mě náramně baví. Žel po doznění „God Protocol Axiom“ dávají Dødheimsgard sbohem nejen nové desce, ale rovněž výbornému zvuku. Pakliže mé ucho bylo dostatečně pozorné, před koncertem se zvučilo právě na pasáže z „A Umbra Omega“ a vše se přizpůsobovalo jim. Není pak divu, že starší blackové kousky zanikly v neprostupné kytarové břečce. Starou tvorbu nemám precizně naposlouchanou, přiznávám, ale to, co se ten večer z repráků linulo, bych místy ani nepovažoval za halas z dílny Dødheimsgard. Přesto nejsem (nebo alespoň nejsem schopen být) zklamaný. Mohlo to být diametrálně lepší, ale i tak za tu úvodní výtečnou třetinu pociťuji jistou vděčnost.
Sobota:
Sobotu otvírám na velkém pódiu post-metalovou Rosettou, která hraje snad v tom největším možném parnu. Zrovna tuhle kapelu bych dal na vedle pod stanem, ale co už, Američanům to hrálo docela solidně, frontman aspiroval vedle Aldrahna z Dødheimsgard na sympaťáka ročníku a solidní základ posledního festivalového dne byl na světě.
Již vloni jsem hořekoval nad mizernou informovaností o nečekaných přesunech jednotlivých vystoupení. Vloni to málem odnesli Manes, letos Svartidauði. Tentokrát bohužel úplně. Kolizi se Sunn O))) jsem nevrle přijal, nicméně to, že tihle Islanďané zahráli i druhý set, jsem se prostě nedozvěděl. Zaznamenávám naopak přehození setů Outre a Ne Obliviscaris. Byť to pro mě, jakožto bytost, která by se objevila na obou koncertech, znamená pramálo. Outre prý mají být black metalová avantgarda, alespoň podle programu. Zaznívají první tóny a musím říct, že pěkně kecá. Válcuje mě totiž přímočarý black s akcentem na moderně znějící atmosférickou riffáž, k níž Poláci místo introvertního spirituálna přidávají kus nespoutanosti a oldschoolové drzosti. Je to výborné, překvapující, nicméně avantgardní… to asi ne. Kapela má v zádech jeden z nejlepších zvuků, a je tedy jasné, že i na klubovém pódiu lze přímočarou výpověď prodat i jinak než v podobě nezkrotné hlukové koule. A i když za tmy mohli mít Outre ještě větší sílu, já hlásím jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení.
Tou dobou se můj mobil, tedy jediný časový rádce, zmáhá na poslední prosbu o doplnění šťávy, a do chodu tak dávám náhradní cihlu nejmenované finské značky. Ta se však tváří, že o momentální časové realitě nemá tušení, a hodiny tak nastavuji metodou „čtyři už byly a pět snad ještě ne.“ Můj odhad se neukázal být zrovna nejlepším a pod střechou Metalgate stage, kde hrají lucemburští Rome, se objevuji s nějakým desetiminutovým mankem. Lidí moc, alkoholových pařičů naštěstí méně (holt nonstop pod parou to člověk v tomhle vedru do soboty nedotáhne) a až na jednoho odolného týpka s šilhavýma očima mi tuhle písničkářskou parádu nikdo nekazí. Tvorbu Rome jsem si sice představoval trochu jinak, ale nevadí, bavím se dobře. Příjemný vokál a poměrně odpočinkové kompozice přichází v dobu, kdy je většina festivalového dne přede mnou, nesmírně vhod. Jistá nestrojovitost Rome budiž milým bonusem a důkazem, že tři, čtyři vystoupení měsíčně mají pak mnohem větší sílu než jednotlivé výstřižky s plně zaplněného koncertního kalendáře. Spokojenost.
|
Setlist Sólstafir: |
Úplně na rovinu, na Sólstafir jsem se netěšil. Ostatně dvojice kolem vrchního kohouta Tryggvasona si za to může sama. S vyhozeným bubeníkem Gummim to mohlo být jakkoliv, a i kdyby měla blíž k pravdě vyjádření kapely (o čemž jen tak mimochodem pochybuji), mělo se vše nejprve vyjasnit, ne dennodenně koncertovat. Teď to vypadá jako promyšlená sviňárna za všechny prachy. Zatímco se ostatní kolem mě dobře baví, já to nedokážu. Nic se mnou nedělá jinak skvělá „Ótta“, ani „Náttmál“, a když už se mnou nepohne ani dokonalost slyšící na jméno „Fjara“, přešlapuji na místě a nevím co si myslet. Na konec ještě pár klišé frází, potřesení pravice s nejbližšími diváky – těmi nejlepšími možnými spojenci při soudních rozepřích – a je hotovo. Pryč s tou pachutí, hurá na Phurpa.
Na Phurpa, která to jako pokusný králík pořadatelů pěkně odnesla. Sorry, ale tohle byl vážně totální fail, jehož by se natolik zkušený organizátor, měl vyvarovat. Orientální náměstíčko v prostoru Octagonu se totiž proměnilo v nepoznání. Absolutní chaos, ukázková tlačenice a dva v dáli utopení pořadatelé, kteří to nemůžou zvládnout. Hrát se má už dobrých deset minut a mimo pár hlav před sebou nevidím skoro nic. Nemít východ plus mínus na dohled, tak se začnu klasutrofobicky ošívat. Nakonec ještě pár minut posečkávám. Phurpa přichází, začíná hrát a místo toho, aby lidi ztichli, je tu ještě větší bordel než dřív. Na tohle už vážně nemám nervy, utíkám pryč. Konečně úleva a trocha životního prostoru. A Heaven Shall Burn jako pravá melodeath/metalcorová pomsta přede mnou, hehe.
|
Setlist Heaven Shall Burn: Setlist At the Gates: Setlist Anaal Nathrakh: |
Zastávku na Heaven Shall Burn jsem ani v nejmenším neplánoval a nakonec jsem rád, že s Phurpa to dopadlo tak, jak dopadlo. Nevidím sice začátek setu, ani nějaké pořádné místo k zakotvení, ale bavím se náramně. Nikterak objevný, ale zatraceně chytlavý, melodeathem chycený metalcore prostě bodnul prostě bodnul. Ve skvělé formě se ukazuje obzvlášť frontman Marcus Bischoff, až se mi chce říct, že tu mám solidní záplatu za ten prokaučovaný The Dillinger Escape Plan. Na závěr ještě osvěta jednoho z kytaristů – metal prý nekurvit jinými vlivy (Heaven Shall Burn jsou přece odjakživa čistokrevní metalisté) a že prý je čest hrát na stejném pódiu s At the Gates. Aspoň, že tyhle řeči neprotkaly celý set. Loňského Anselma bych si totiž připomínal jen velmi nerad.
Proklamovaní At the Gates se před Heaven Shall Burn museli sklonit. Formálně bylo úplně vše v pořádku. Lindberg pobíhal sem a tam, řval, seč mu síly stačily, jen rebelství a spontánnost zůstala v devadesátkách. Všechno bylo až moc na jistotu – nic neošidit, nic nepřidat. Neprofesorštější set celého ročníku. U dlouhou dobu odpočívajících At the Gates celkem zarážející.
Konec festivalové přehlídky byl nejen kvůli ignoraci orientálního pódia (tedy i oželení Cult of Fire) trochu slabší. Zbývají už jen Einherjer, Anaal Nathrakh a Ne Obliviscaris, tedy až na poslední jmenované nic, od čehož bych očekával výrazné zázraky. Proč Einherjer dostali příležitost v ideálním hracím čase, nechápu, ale co, aspoň je už pár metrů od pódia relativně k hnutí. Od Norů jsem do té doby neslyšel ani notu, každopádně víc než očekávané Bathory v tom cítím black’n’roll kolegů Khold. Doprovodné samply se sice za zvukem kytar důkladně schovávají, avšak tentokrát mi to zas tak nevadí a i díky překvapivé přímočarosti se solidně bavím. Na domácí poslech to momentálně není, ale naživo to špatné rozhodně nebylo. Konec, tadá, jde se „análnit“ do stanu.
Anaal Nathrakh jsou (jen v tom nejlepším) totální hudební prasata. Když se však taková prasečina sejde s ještě prasáčtějším zvukem, výsledkem je nečitelně chrochtavý bordel. Hudebně se tak příliš nebavím, nicméně odcházet se mi nechce. Moshpitové řádění na ostří nože mám totiž z první řady hezky ve vysokém rozlišení. Je pravděpodobné, že dotyční se chtěli před odjezdem odevzdat ze všech sil, a kapela samotná v tom zůstala nevinně, ale nakonec to bylo fuk, frekvence, jakou byli crowdsurfeři odesíláni nad ruce přítomných se jen tak nevidí. Navzdory tomu, že samotní Anaal Nathrakh zůstali de facto v roli přihlížejících.
Zatímco program na festivalovém náměstí již pomalu uzavírají zádumčiví Estoteric, klubová stage na své finální tóny ještě čeká. Tečka za festivalem začíná slibně. Ne Obliviscaris jsou naživo nekompromisně metaloví, avšak překvapivě sdílní a publiku otevření, což má na svědomí především houslista Tim Charles. Zvuk je sice opět zbytečně řvavý, tentokrát však bezproblémově čitelný. Díky i za ty slyšitelné housle, které tu na rozdíl od Arcturus nebyly jen na parádu. Poslední tóny doprovází nejen mohutný potlesk stejně tak jako právě Charles, jenž se ukazuje být i zkušeným davoplavem. Kdo by to byl řekl, že ten největší pařič metalového festivalu bude houslista.
Zhodnocení:
Je dobojováno. Co dodat? Hlavním festivalovým ukazatelem jsou kapely, o nichž toho bylo napovídáno až až a v tomto ohledu jen zmíním zvuk. Na obou hlavních stagích, hlavně na té pravé, byl výborný, a byť to občas nebylo na nějaké plácání se po zádech, zvukaři tu odvedli dobrou práci. Zato Metalgate stage mě nepřestává co do názorových rozdílů fascinovat. Je bezva, že to bylo oproti loňsku teplotně k vydržení, leč zvuk bych stále neoznačil za přesvědčivý. Ano, bylo to lepší než v šapitó, ale několik kapel zvukař zkrátka pohřbil. Přitom častokrát by jen stačilo ubrat na hlasitosti. Ani popel naopak nemůžu říct na zvuk „měkčích“ kapel, což však oproti loňsku zas tak velký posun kupředu není.
Další věc – Orientální stage. Do budoucna buď podobné záležitosti omezit, nebo je drobně zpoplatnit. Většinu toho příšerného davu beztak tvořili jen zvědavci, co se šli prvně podívat na žhavou novinku a až v druhém sledu na Phurpa a Cult of Fire. Jestli chceš tuhle exkluzivitu vidět, prostě si trochu připlať. Zdá se mi to úplně fér. Počet přítomných by tak byl plně pod kontrolou. Eliminace existencí, kteří musí pořvávat i na sibiřské šamany, by pak byla příjemným bonusem.
Závěrem už jen v opomenutých bodech. Bezproblémová ochranka, hvězdní hasiči, bezvadné centrum BA a rychlé odbavení u vstupů na straně jedné, fronty na žetony, minimum kapelního merche a absence umývárny u Metalgate stage pak na té druhé. Za rok na shledanou? Uvidíme. Přiznám se však, že vloni jsem byl po doznění posledních tónů přesvědčenější.
Brutal Assault 20 (Atreides)
|
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Minority Sound, Perturbator, Touché Amoré, Triptykon Čtvrtek: Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Enslaved, Sarke, Sunn O))) Pátek: Brujeria, Candlemass, Death DTA, Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Primordial, Sebkha-Chott, Skepticism, Svartidauði, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, Cult of Fire, Demilich, Esoteric, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Much dust – such bands – so br00tal – wow. Tak nějak by se dal shrnout letošní Brutal Assault v jedné větě, nicméně to by vyšlo tak akorát na jedno pěkné doge meme, ale na report sotva. Nezbývá tedy než se na následujících řádcích trochu rozepsat a zahloubat se do dění pětidenního šílenství trochu podrobněji.
Do Josefova se vypravuji potřetí – a jakkoliv se mi zpočátku nechtělo, natřískaný line-up mě nakonec přesvědčil a já se pár měsíců před festivalem začal těšit na vskutku epesní ročník. Na pódiích pevnosti se má vystřídat víc než 110 kapel a z toho dobrá třetina mě skutečně láká. Když pominu velikány Sunn O))) a Godflesh, nebudu takhle předem nikoho jmenovat, protože tohle hlášení panu vedoucímu beztak obsahuje převážně smečky, kvůli kterým jsem na Brutal Assault dojel – neb na ty ostatní tak nějak nezbyl ani čas, ani prostor, ani síla – jak se dočtete na následujících řádcích.
Než se pustím do kapel, shrnul bych ve stručnosti plusy a mínusy letošního Brutal Assaultu. Kolem a kolem pozitiva stále převažují, nicméně díky vyšší návštěvnosti a neskutečnému vedru se některé kapacity areálu projevily jako těžce nedostatečné.
Plusy:
+ Metalgate stage. Šapitó fuč, namísto něj parádní stan, v němž je mnohem lepší zvuk i vzduch. Všechny čtyři palce nahoru.
+ Obousměrný provoz v Octagonu. Už jen samotná přítomnost sklepení byla letos neskutečně vděčná, rozhodně více než loni.
+ Dostupnost vody a limonád, byť v přepočtu 16 Kč (půl žetonu) za půl litru vody je festovní židovina a Sylvána byla oproti loňsku nepitelná břečka.
+ Tradičně svižné odbavení a profesionální práce ochranky.
+ Zpevnění zkratky mezi hlavními pódii a metal marketem.
+ Kvantum dekorací. Noční běsy pohybující se po hradbách pevnosti byly skvělé zpestření.
Mínusy:
– Všudypřítomné vedro a prach. Smrtící kombinace, kdy každý průchod areálem připomíná návštěvu operace Pouštní bouře. Černé uhlí po konci festivalu mohu dolovat tak další týden.
– Nedostatek vody k opláchnutí v zadní části areálu. Jakkoliv by to zadní stage potřebovala jako sůl, koryta zkrátka byla jen u hlavního vchodu, což stálo cestu mrakem prachu. Průjezdy hasičů byly super, ale rozhodně nezvládaly pokrýt veškeré nároky.
– Oriental stage. Snad díky vznešenému jménu čekám něco zajímavějšího než jen „další stage“, navrch v Octagonu, který je tak těžko dostupný pro větší počet lidí. Phurpa by vyžadovala mnohem komornější prostor, Cult of Fire naopak mnohem větší kapacitu.
– Fronty na žetony. Víc výdejních oken zpočátku festivalu by bodlo jako sůl, nemluvě o tom, že u zadní stage a metal marketu bych stabilní okno rovněž uvítal.
Středa:
Středa, Brutalu třeba. A že brutální je úplně všechno. Brutální cesta brutálně nacpaným vlakem a především brutální výheň doprovázející příjezd do Jaroměře. Svině během následujících dní ještě o několik stupňů přitvrdila. Brutálně levné pivo (mimo areál, samozřejmě), brutálně rychlé odbavení (vzhledem k délce fronty) a v neposlední řadě konečně samotný areál, který brutální přídavné jméno tradičně cpe do názvu všeho, co s ním jen trochu souvisí.
Na rozdíl od dní následujících se středa nese v docela volném duchu. Hned na uvítanou mě usazují Mallephyr. Nevěřím, že tahle rokycanská úderka za sebou má jen necelý rok existence, protože tak silným a precizním nátěrem mě mnohdy nepočastují ani starší a zajetější žánrové spolky. Černěkovová kompozice propracovaná, riffy mrazivě chladné, nasazení příkladné a hrozba řádná. Pokud je kolem nějaké smečky zasloužený hype, tak jsou to právě oni. Radost mi dělají i Minority Sound, byť jsem z nich díky Mallephyr stihl jen závěr setu. Velké podium jim očividně sedne a závěrečná skladba z novinky „Drowner’s Dance“ zní i přes očividnou jinakost perfektně, takže se těším, až novou placku protočím.
Lehká hořkost kdesi vzadu na jazyku přichází u merche s festivalovými tričky, neb nejkrásnější designy opět uzurpují dámy a na pány zbývá dost nudný výběr. Nehledě na to, že cena je oproti loňsku výrazně vyšší. Chuť mi však vyspravili Drom. Jednak od stánku odcházím, když nic jiného, s jejich trikem, jednak sudetští sludgeři hrají na výbornou. Set tradiční – ze zad trčí zabodlá kopí a nelidské vedro přiživuje kruhy z ohně a oceli. Atmosféra je – žlutému Hitleru navzdory – tak hutná a hmatatelná, že se dá krájet. Téměř. Zahrát za tmy, nejspíš by mě smetlo jedno z nejmocnějších vystoupení vůbec, ale i tak jsou Drom malá osobní extáze.
|
Setlist Triptykon: Setlist Katatonia: Setlist Mayhem: |
Odpolední horko nicméně velí plán Z, pročež se jde zevlit. Nechávám mezi prsty protéct Melechech i Ad Nauseam (které jsem naprosto prokaučoval). Vracím se až na Touché Amoré. Od party amerických post-hardcoristů nečekám nic a dostávám snad úplně všechno. Čtveřice řádí na pódiu, fanoušci pod pódiem a všude kolem se kumuluje hmatatelná, nezkrotitelná energie. Až je mi trochu líto se po necelé půlhodince zdejchnout na Triptykon.
Na druhou stranu, nestihnout alespoň polovic pohrobků legendárních Celtic Frost by mě štvalo mnohem víc, přičemž páně Fisherovi stačí asi tak pět minut, aby mě o tom skálopevně přesvědčil. „Cover“ „Circle of Tyrants“ od Celtic Frost stíhám z většiny, ale pořádně mě uzemňuje až „Tree of Suffocating Souls“ z poslední desky. Temná atmosféra zmaru podtržená výbornou hrou světel pohlcuje na první dobrou a z jejího sevření se vytrhávám až v závěru chorobně zlé „The Prolonging“. Zkáza lidstva je nadohled a následující Katatonia proti tomu nemá nejmenší šanci – navzdory kvalitnímu zvuku i osvětlení je nudná, fádní, bezvýrazná. Slibovaná melancholie se asi vytratila ve vzduchoprázdnu, pročež se jde kalit nealko a sbírat síly na zbytek večera, což se maximálně vyplácí, neb Perturbator s lehkostí spouští největší pařbu festivalu. Na perverzní elektroniku řízlou osmdesátkovým diskem lidé řádí jak utržení ze řetězu. Trve blackaři, deathaři, džískaři, hardcoristi, všichni bez rozdílu provozují rozličné tancovačky, přičemž diskopolku a četné variance na technovikinga nejspíš nic nepřekoná. Je to trochu paradox, že na metalovém festivalu plném kapel s kytarami ve středu vítězí kapela, co si vystačí bez kytar a koneckonců i bez kapely.
Totálně vyřízen dávám přednost The True Mayhem před další elektrošíleností Trap. Porci kvalitní zloby a černých věrouk dekoruje kazatelna obsypaná kostmi a několik vlajek, Atilla sám káže oděn v potrhané, plesnivějící uniformě. Své rozpravy o zapovězených učeních doprovází četnými okultními doplňky – lebkou či kusem provazu zaopatřeným efektním smyčkovým motivem. To vše je ovšem jen doplňkem jeho nelidskému vokálnímu projevu a odměřenému, atmosféru zachovávajícímu odstupu kapely. Jen mě mrzí, že se průřez diskografií se zastavil u „Ordo ad chao“ a k mému mírnému zklamání výběr nezahrnuje nic z aktuální „Esoteric Warfare“. I přesto odcházím spát spokojen s vědomím, že si tenhle kult mohu odškrtnout nikoliv jen z povinnosti.
Čtvrtek:
|
Setlist Arcturus: Setlist Enslaved: |
Čtvrtek začíná pozdě. Do areálu se dokopávám až s Arcturus, neb dopolední program mnoho zajímavých jmen nenabízí (Be’lakor budiž výjimkou). Jsa uchvácen poslední deskou „Arcturian“ mě trochu mrzí, že setlist obsahuje pouze „Pale“, nicméně kanonáda starších písní mě rovněž hřeje u srdce. Pod přepálenými bicími se ovšem ztrácí housle a sem tam i kytara, takže nezbývá, než si řadu melodií domýšlet. Co však hatil zvuk, to zachraňoval šíleným vystupováním a grimasami ICS Vortex, takže výsledek je navzdory nepřízni pořád solidní.
Set Asphyx věnuji návštěvě Octagonu a vracím se až na Enslaved. Přepálený nástup „Thurizas Dreaming“ se s ničím moc nemaže, zvuk nevyjímaje – netrvá však dlouho a vše je v pořádku. Čisté vokály jsou na můj vkus stále příliš upozaděné, ale jsou pořád slyšitelné, jakkoliv nevynikají tolik co Grutleho řev. Reprosoustavu rozezní tancovačka „Building with Fire“, novější „Ethica Odini“ i starší kusy „Fusion of Sense and Earth“ a „As Fire Swept Clean the Earth“. Enslaved hrají s nasazením sobě vlastním, nic nenechávají náhodě a z masivního importu severské atmosféry až mrazí. Gradace vrcholí s nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z víc než dvacet let starého demáče „Yggdrasil“, která živě pořád zní tak nadčasově… a pro svou přímočarost snad i úderněji než nová tvorba. To už je konec? To jako vážně? Nu, co se dá dělat. Nashle a klobouček, protože tímhle jste mě naprosto odrovnali.
Norskou progresi střídá digitální revoluce. Po všem tom hypu a nadšení od Atari Teenage Riot asi čekám víc, než nabízejí. Hardcorová diskotéka je to obstojná, ale vážně mi nejde na mozek, proč to rebelující trio násilně utne pokaždé, když se začne show rozjíždět a nabírat na obrátkách. Namísto, aby kapela pouštěla do lidí naprosté šílenství, zabírají cenný čas antifašistické monology a čím dál otravnější vyřvávání „Mejk sam focking nojz!”, přičemž opravdu kulervoucích vrcholů je jen pár. Na Perturbator byly lepší tancovačky.
Atari Teenage Riot mě neodvařili, následující Amenra to ovšem zvládá znamenitě. Zhaslá světla střídá projekce přes celé pódium, zavřený stan by jim ale slušel víc. I přesto pomalý, nařvaný sludge stoupá do závratných výšin a všechny přítomné strhává s sebou. Kytarové stěny podepřeny výborným zvukem drtí kosti v prach, zatímco Colin řve mezi stromy veškeré své hrůzy. V závěru se z nebes spouští paprsky ostrého světla a stroboskopy vypalují oči spolehlivěji než produkty likérky Drak. Amen Ra! Emočně a fyzicky vyždímán měním Agalloch za jídlo a pití. Stíhám až Sarke. Nařvaná, energická směska black / trash metalu zní i od zvukařova svatostánku skvěle a nebýt ze mě poloviční mrtvola, která jako na smilování čeká na Sunn O))), jdu si s nadšením trsnout do kotle. Nakonec mizím po konci „Walls of Ru“, neb zlatý hřeb čtvrtečního dne stále ještě nepřišel.
Ten na sebe ovšem nechává čekat. Vše se zdá být připravené, na pódiu se dávno tyčí masivní hradba z reproduktorů a zesilovačů a z pozadí se valí sloupy mlhy vyplňující celý prostor stage. Oblékání hábitů asi zkrátka trvá. Po deseti minutách se Sunn O))) konečně objevují na pódiu… aby hrábli do strun a vyhodili jističe. Dalších deset minut běhají po pódiu postavy přepojující polovinu mohutné aparatury na kapely z druhé stage, aby rozvodná síť utáhla dronový nápor. Tak mohutné to je. Až poté se začíná těžkopádná masa dávat do pohybu a na všechny přítomné hrne příval nejhlubších frekvencí. Mlha prostoupená světlem se dá krájet a prodávat na kilogramy, atmosféra houstne s každým pečlivě nacvičeným úderem do kytar. Ukrutně pomalé dronové bahno za skřeků Attily Csihara postupně tuhne, krystalizuje a mění se v impozantní hlukovou stěnu.
Úvodní modré nasvícení střídá agresivnější červená měnící pódium v imitaci samotného pekla. Pravý očistec však zavládne ve chvíli, kdy nad pódiem vládne jasno, bílá světla pálí silou nejjasnějšího slunce a Attila navléká plášť a masku posetou zrcadly. Tříštící se sklo přináší vysvobození, uvolňuje duši z nekonečné introspekce, sama volnost se však utápí v nehumánních skřecích, při nichž tuhne krev v žilách. Hluková masa se sápe po člověku a za živa jej ostrými úlomky zrcadel vysvléká z kůže. Akustická slast dosahuje maxima přesně ve chvíli, kdy vše utichá. Konec.
Pátek:
Pátek zahajuje vláda pod praporem Sebkha-Chott z domovského světa Ohreland. Diktátora Wladimira Ohrelianova II. ověnčeného šestistrunnou baskytarou a kytarou doprovází bubeník, hráč na prapodivnou kytaro-basu umístěnou na otočném podstavci a cosi v mikině a prasečí masce. To cosi, co opakovaně opouští a navštěvuje přistavenou bednu, za celý koncert asi třikrát foukne do trubky a ve zbylém čase se pak švihá páskem přes prdel, dělá prvním řadám notně neslušné návrhy a zbylým členům kapely střídavě posluhuje a leze na nervy. Francouzská magořina je víc cirkus než hudba, svou šíleností ale baví v obou rovinách. Nejzábavnější show festivalu, na jejímž závěru členové ohrelianské smetánky páchají vzájemnou (sebe)vraždu a já mám co dělat, abych nešel do kolen. Bravo!
Na následující Winterfylleth jsem rovněž zvědavý. Atmosférický pagan black zní z desky solidně… jenže živě? Po dvou písních beru nohy na ramena, neb „Zimní filé“ postrádá atmosféru i koule. Zbývá vyčpělý, polovičatý black a spousta místa pro zklamání. Volný čas využívám k okupaci první brázdy na Primordial, k čemuž mi hraje Brujeria. Mexický drogový kartel se s tím moc nesere, bere to pěkně od podlahy a do lidí sype nejčistší matroš. V kotli se tvoří nehorázné peklo, do nějž pár molotovů navrch přihazuje rudě oděná ženština, která se v půlce připojuje s druhým growlem. Maskovaná narkomafie zlehka zakončuje drogovou oslavičku „Marihuanou“ (aka coverem na „Macarenu“), na kterou se chytám taky. Super odvaz.
|
Setlist Primordial: |
Primordial from Republic of Ireland ovšem oblak poletujícího kokainu usazují k zemi. První tóny „Where Greater Men Have Fallen“ z loňské stejnojmenné desky diktují, na jakou notu se bude hrát. Alan Averill Nemtheanga je démon. Uhrančivým pohledem zasévá do prvních řad nejhlubší běsy a noční můry, jaké kdy irský národ střetnul. Mohutná atmosféra protknutá žalem mě bezezbytku pohlcuje. „As Rome Burns“ mě vrací o několik let nazpět do minulost. „Coffin Ships“ při ústředním motivu dojímá k slzám a z osidel zvěstovatelů apokalypsy nejsem propuštěn ani po konci „Empire Falls“, kdy se s vyřvaným, vyprahlým hrdlem potácím naprosto semletý pro něco, čím bych mohl svlažit ústní dutinu. Čest padlým, čest přeživším a čest těm, co teprve padnout mají. Nezbývá než doufat, že se u nás Irové ukáží v klubovém prostředí a nikoliv pouze na festivalovém pódiu, neb tohle bylo tak mocné, jak jen být mohlo.
|
Setlist Курск: |
Ještě během úvodu Курск střízlivím a trávím rozbouřené emoce. Dostatek prostoru pro jejich zpracování se mi však nedostává tolik, kolik bych chtěl, protože stát jen tak bokem téhle show zkrátka nelze. Kytara ve tvaru kalašnikova, baskytara s jednou strnou v komunistickém nátěru a kapela nastoupená v armádních košilích, z alb tolik vážná, živě však uvolněná a humorná. Čekám melancholickou depkařinu a sklízím naprosto suverénní jízdu, u které se náramně bavím. Pokud se během „Аллея Сталина“ ještě držím zpátky, od půli setu už dávám další cvičení krční páteři a závěrečnou „Сталинград“ si zařvu se ctí. Zato Candlemass, přestože se na ně těším, mě nechávají chladným, a to i navzdory jejich přesunu na velké pódium, kam tahle kapela bezesporu patří. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka mi to nijak zvlášť nesedlo, pročež jsem se šel občerstvit a čekat na Svartidauði.
Ani islandští stavitelé katedrál z masa a kostí se ale nepředvedli v nejlepším světle – či spíše zvuku. Setlist byl podobný jako minulý rok na Chmelnici, bohužel byl ale i podobný zvuk. Přehulené bicí a neméně přehulená basa úspěšně utápí většinu kytar, kterým ve zvukovém chaosu není příliš rozumět. S jemně nasazenými špunty se to jakž takž poslouchat dá, nicméně na to, abych si je pořádně užil, mi tentokrát něco chybělo.
Následující Skepticism, kterým dávám z důvodu únavy a odpočinku přednost před Death DTA, mě unášejí pryč od toho, co je tady a teď. Většinu setu sedím před zvukařem, avšak vážná, zádumčivá atmosféra si mě naprosto získala. Žal neskapává ze stanového plátna po kapkách, nýbrž se z pódia valí po litrech a vše korunuje všeobjímající zmar a jemná melancholie elektronických varhan. Excelentní funeral doom metal a pro mě jedno z překvapení festivalu.
|
Setlist Godflesh: Setlist Dødheimsgard: |
Po návratu k velkému pódiu stíhám poslední píseň Death DTA a možná i trochu lituji, že jsem neviděl víc. Křišťálově čistý zvuk, neskutečné publikum a ještě neskutečnější kapela. Takhle má vypadat tribut legendě se vším, co k tomu patří. Moji pozornost si však záhy získávají Godflesh – a i přesto, že popsat to, co se dělo po prvním úderu do strun, je stejně nemožné jako v případě Sunn O))), se o to pokusím. Brutální riffy odřezávající končetiny od slabých těl. Tupé údery baskytary snažící se zatlouct zbytky trupů do země a strojově přesná rytmika roboticky odbíjející každý takt až do samého konce. Minimalistická projekce, hněvivý křik. Během hodiny nenávisti je postupně budovaná stěna oddělující lidství od čiré bestiality. Nové skladby nakládají víc než panák stroha, nicméně staré tvorbě se nemohou rovnat a „Streetcleaner“ na závěr rve páteře z těl.
Po 50 minutách technokratického, industriálního očistce marně sbírám zbytky sil. Marduk nechávám za zády a plahočím se ven z areálu za účelem doplnění paliva. Obrněnou divizi zahlédnu ještě jednou při návratu, můj cíl však namísto minulosti putuje naprosto mimo současný svět. A záhy Dødheimsgard ukazují, že jsou mnohdy ještě dál. Brány mezi realitami otevírá „The Love Divine“ následovaná „God Protocol Axiom“. To je však jediná stopa ze současné tvorby kapely. Zbytek krystalicky čistého šílenství zajišťuje starší tvorba v čele s „Ion Storm“ a geniální „Traces of Reality“. Aldrahn je s každým krokem v jiné galaxii a v těsném závěsu za ním i Vicotnik a celé publikum. Snad jen příliš výrazná kulometná palba bicích opět ruší dokonalý zážitek, který je však podpořen přídavkem. Konec dobrý, všechno dobré. Tři hodiny ráno. Jde se spát.
Sobota:
Sobotní slunce mě svými paprsky častuje na můj vkus nepříjemně brzo. Nicméně Rosetta hraje v naprosto smrtící (a zcela neadekvátní) čas, pročež jediná šance vidět jednu z nejsilnějších kapel post-metal / sludge scény je o půl druhé na hlavním pódiu. Trochu trapas. S naší kotlinou navrch proběhlo poslední dostaveníčko před dlouhými šesti lety, takže rozhodně nehodlám riskovat, že bych snad minul. Atmosféra proudící z pódia mě pohlcuje s první písní. Nešálí-li mě paměť, hraje se z posledních dvou alb – především z novinky „Quintessential Emphemera“, nicméně ruku do ohně bych za to nedal. Ať už je to ale cokoliv, živě to funguje na výbornou i přes všechen ten odporný žár slunce, který se marně snaží bránit transcendenci publika a kapely. Avšak dřív, než se jakékoliv spojení stačí ustálit, je konec. Necelých 40 minut znamená čtyři skladby a ani o trochu navíc. Násilné vytržení, rozčarování a smutek z toho, že něco tak dokonalého musí končit tak brzy.
Plánovaný odpolední chill boří rozmary programu. Ne Obliviscaris se střídají s polskými Outre, kteří se tak nepostarají o outro celého festivalu, nýbrž zahrají již v půl čtvrté. Co se dá dělat. I přesto se „islandsky“ znějící Poláci precizně a přesně zahryzávají mezi skučící obratle. Hněv v ovzduší houstne, až téměř kapalní, žel v nejlepším přece jen zasahuje slunce a následky černě kovové zloby trochu mírní. Zvrácenost podtržená skvěle čitelným zvukem, kterou vážně kazí jen přesun na odpolední čas. Carach Angren si nechávám s chutí ujít, nicméně Demilich už nikoliv. Víc než dvacet let starý masokombinát zní neskutečně nadčasově a lidi zpracovává na masokostní moučku. Smrtící kov propracovaný do nejmenších detailů je kořeněn poctivou černotou a do publika sype plnou palbu. Byť jsem materiál slyšel před festivalem spíše ze zvědavosti, živě předčí veškerá očekávání, jakkoliv zvuk není z nejlepších.
Řím na lucemburský způsob. Rome – zpočátku lehcí, uvolnění, melancholičtí. Později vážní a naléhaví. V každém ohledu však… jak to vystihnout nejlépe? „Krásní“ bude nejvhodnější příměr. Když zůstanu u hodnocení tónů, které se linou z reprosoustavy, tak v kytarách poněkud tvrdší, což se v rámci názvu festivalu dá pochopit, zároveň však mnohem víc neofolk a mnohem méně martial, než bych očekával. Přesto mě unášejí pryč mezi zapadající slunce a podzimní listí. Konec jako by se rozplýval v nedohlednu, avšak přichází v tu nejvhodnější možnou chvíli – ano, tentokrát je skutečně záhodno v nejlepším přestat, neb všeho moc škodí.
S koncem Rome se citelně ochlazuje – na hlavní pódium přichází spolu se Sólstafir i islandská zima. Ještě chytám závěr „Svartir sandar“. Od té doby, co jsem je viděl posledně, se hodně věcí změnilo. Gummi za bicími citelně chybí, alespoň mně určitě. A zbytek kapely… hudba je stejně stále omračující a bezchybná. Ledově chladná atmosféra táhlých tónů mě zejména během „Fjara“ unáší přesně tam, kam během četných poslechů – do pustiny vyvřelých hornin, gejzírů a dlouhotrvajícího světla. Jen ten nijak nevysvětlený rozkol jim asi jen tak neodpustím. Aðalbjörnova procházka po zábradlí během závěrečné „Goddess of the Ages“, při níž si tiskne ruce s fanoušky však budiž důkazem, že to s honbou za slávou a penězi nebude až tak horké, jak jsem si před pár měsíci myslel. Byť jakýsi hlodavý červ kdesi vzadu stále žije.
|
Setlist Sólstafir: |
Konec Sólstafir znamená rychlý přesun do Octagonu… a rovněž zácpu, která se v jeho prostorách vytvořila. Oriental stage táhne moře zvědavých, nicméně už teď je mi jasné, že Phurpa bude minimálně úvodní čtvrthodinku nechutnou turistickou atrakcí. Z beden se valí mírný dronový hukot a zpracovává stojící i sedící publikum na věci budoucí. S mírným zpožděním se nad pódiem začíná vznášet dým kadidla. Rituál začíná.
Úvodní půlhodina je z duchovního hlediska naprosto pustá. Veselá zábava a smích, snad z podivností, snad ze samotného hrdelního zpěvu. Těžko říct, jestli je na vině alkohol, vedro, vyčerpání nebo lidská demence, nicméně jakékoliv snahy o hlubší ponor do hudby jsou zbytečné. Alespoň mohu pozorovat dění na pódiu. Pomalu, zlehka se na nádvoří Octagonu vkrádá klid. V tu chvíli nic není snazší než usednout a zavřít oči. Pohroužení se do závoje myšlenek a snů trvá snad dvě hodiny, v tu chvíli však věčnost. Proud myšlenek, obrazy malované na odvrácené straně očních víček, hlasy šeptající za zvukovou stěnou. To vše se mění se proměňující se strukturou večera. Tibetský hrdelní zpěv střídají dlouhé trouby, kratší dechové nástroje, tibetské mísy.
Postupně se stmívá. Na druhou část meditace ulehám mezi ostatní těla, jež tentýž nápad dostala o něco dříve. Nepohodlí betonu dává situaci asketický náboj a nutí zpočátku vnímat i ten nejmenší kámen tlačící do zad. Propojení s místem a okolními lidmi není z nejčistších, přesto je nesmírně intenzivní. Škoda jen, že přes všechno osvětlení je vidět jen pár hvězd – představivost jich však vykresluje na statisíce. V nekonečném tanci oblohy září všemi barvami spektra. Spirála věčnosti se pomalu vytrácí a oznamuje konec. Procitnutí nebolí, ale vyvolává lítost z toho, že takový prožitek musí přijít na festivalu hudby, jež se v ten moment zdá tak vzdálená tomu, co byste tady a teď chtěli slyšet. Milosrdné vrnění hlubokých tónů nakonec také vyhasne a nezbývá než se jít smířit s krutou realitou ke stánkům s jídlem.
Zbývá dost času na vystřízlivění, než se nádvořím Octagonu rozeznějí Cult of Fire. I tak jdu téměř s křížkem po funusu – příchod ze zadní části sklepení za mnou ochranka uzavírá a jsem rád, že přes dav vidím z pódia alespoň něco málo. Narvat do tak malého prostoru kapelu takového formátu je přinejmenším hovězí nápad. Pokud má Oriental stage za celou svou krátkou existenci něco společného s orientem, pak je to právě nával jak v indickém vlaku. Kdesi vpředu se na pódiu se rozsvěcí řada svící, hladovému ohni se však zachtělo opustit vymezený prostor, daří se jej však vrátit do příslušných mezí. Konečně přichází na scénu i sám Kult ohně, tradičně zahalený do masek a plášťů. „Vltavu“ zpočátku przní bicí, pod nimiž se kdesi dusí kytary, to je však pouze dočasný problém. Z hradby na rituál shlížejí noční běsy třímající louče, při třetí písni je zažehnuta hranice a okultní atmosféra roste s každým hrábnutím do strun. Nechybí „Satan Mentor“, „Závěť světu“, výborná „खण्ड मण्ड योग“, a jestli mě uši nešálí, tak ani „मृत्यु ही सत्य है“. Bez debat jedno z nejlepších vystoupení festivalu – a snad první, kde nepokrytě závidím předním řadám, protože tam musí být Cult of Fire mocnější ještě desetkrát tolik.
Anaal Nathrakh i přes veškeré kvality po tom všem nutně působí trochu cize. Stan praskající ve švech s mučením přijímal neměřitelný příval čiré energie, která by mohla napájet Josefov až do příštího ročníku festivalu, nicméně se mnou nedělá takřka nic. U stánku s pitím utrácím poslední půlžeton za vodu a naposledy se vydávám skrz areál k hlavnímu pódiu. Na závěrečné Esoteric sedám před zvukaře a oddávám se jejich vizi pohřebního doom metalu. Laviny padajícího kamení dopadají na hrudi a pomalu dusí vše živé. Konec lidského života nikdy nebyl tak dlouhý, tak nekonečný – tak nemilosrdný ve všech svých důsledcích. Hrubé, neučesané riffy trojice kytar stupňují tlak až do samých závěrů skladeb, z nichž každá jedna končí extatickou hlukovou stěnou. Zatěžkanou dokonalost korunuje zvuk čistší horského pramene. Po hodině nátlaku jsem propuštěn.
Konec. Je definitivní konec. Zbývá už jen opustit brány festivalu, dát si rozlučkové pivo u stánků s nudlemi a po vydatném spánku sednout na vlak nach Prag. Dobrý ročník. Letošní Brutal Assault se, navzdory všem negativům v čele s úmorným vedrem, vážně povedl. Maximum kvalitních kapel, minimum zklamání – alespoň z řad jmen, která jsem sám uzřít chtěl. Tak zas napřesrok? Necháme se překvapit.