Němečtí Heaven Shall Burn mají nachystané nové album. To se jmenuje „Wanderer“ a vyjde 19. září u Century Media. První ukázku v podobě songu „Downshifter“ poslouchejte na YouTube, obal prohlížejte zde, tracklist níže:
01. The Loss of Fury 02. Bring the War Home 03. Passage of the Crane 04. They Shall Not Pass 05. Downshifter 06. Prey to God 07. Agent Orange [bonus] 08. My Heart Is My Compass 09. Save Me 10. Corium 11. Extermination Order 12. A River of Crimson 13. The Cry of Mankind
 |
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Minority Sound, Postcards from Arkham, Trap, Triptykon Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Be’lakor, Enslaved, Sunn O))), Vildhjarta Pátek: Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Lantlôs, Sebkha-Chott, Skepticism, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Einherjer, Heaven Shall Burn, Ne Obliviscaris, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Brutal Assault historicky podvacáté, podeváté v josefovské pevnosti a podruhé s mou účastí. Pořadatelé vyhlašují ročník kapel střední velikosti a meteorologové zase dny úmorných veder. Oba tábory nakonec plní své sliby na maximum, a ve středeční den tak vyrážím dřív, jen abych se vyhnul vagónové kremační peci. Nedaří se a už kolem desáté ranní odklízím pot z čela ve velkém. Na horko zapomínám až při setkání s prvními festivalovými cestovateli. Z počátku celkem silná káva – že prej posraný uprchlíci, že prej slovanská vzájemnost a do toho všeho Borovička a domácí pálenica. Borovička sice bodla, ale jinak rezignuji. Řeč nacházím až po chvíli s jedním z přítomných – Dødheimsgard jsou headliner. Pátek je ovšem daleko a raději než na něj myslím na v tu chvíli podstatnější věci. Chci vylézt z té pojízdné sauny, zakotvit stan a podstoupit náramkovou proceduru. Už aby to bylo.
První úkol splněn a na světě je nemilé zjištění. Stany stojí nejen na místě mého loňského zimoviště, ale především tam, kde jsem za krásných západů slunce nacházel bezvadnou náhradu za pach festivalových Toiek. Je to jasné, do Josefova prostě dorazilo víc lidí. Pofestivalově zveřejněná čísla – 18 000 fanoušků proti loňským 15 000 – mluví za vše. U hlavní brány je ale relativní klid. Stojí se jen fronta na vstupenky, což se mě však díky zakoupenému e-ticketu netýká, a vyrážím vstříc náramkové četě. Ta čeká sice trochu jinde než vloni, ale její nalezení je otázkou vteřin a díky nulovým frontám jsem ovrácenkován a zanedlouho se už potuluji areálem. Zde zůstává takřka vše při starém a všimnout si lze snad jen několika drobností. U velkých pódií se močí do žlabu, ne na zeď, žeton stojí 32 místo 30 korun a nad publikem již nelétá dvojice kamer. Naopak nadále létají letečtí akrobaté, které vidím v snad ještě krkolomnějších polohách než o rok dřív. Nezmarněme čas, hurá na první muziku.
Středa:
Hned zkraje dávám přednost pódiu Metalgate, které se během minulého ročníku stalo věrným terčem ne úplně milých poznámek. Šapitó bylo neskutečnou výhní, ze které se vždy po konci vystoupení konaly hromadné úprky a letos by to vzhledem k venkovním teplotám už vážně mohlo být o zdraví. Na místě objevuji relativně vzdušný stan s bílou střechou a v nějakých 15:30, kdy začínají hrát post-rockoví Postcards from Arkham, tu je dokonce chladněji než pod širým nebem. Jako otvírák do celého čtyřdenního maratonu se mi tahle česká čtveřice zdála ideální. Měl to být převozník mezi mou delší dobou bez živého koncertu a extrémními metalovými násery, které poté přišly. Jenže převozník to vzal trochu hopem a v cuku letu byl skoro u cíle. Na post-rockové poměry se hraje dost tvrdě a především dost nahlas, což se týká hlavně enormně přehuleného kopáku. Nechybí pro post-rock typické šelesty výšek, ani důraz na instrumentální složku. Vokály se objevují tu a tam, bohužel až tuším na poslední skladbu jen mrtvě ze studiovky. Jinak ale poměrně sympatický setík, byť přímluvou k poslechu studiové tvorby neokořeněný.
Příští zastávka Minority Sound. Naposlouchané je nemám, nicméně metal okořeněný o elektroniku jsem očekával správně. Pod pódiem se schází aktivní hlouček věrných, kteří paří tak, jak frontman Gulesh píská, avšak mě to nijak nebere a v hlavě mi nezůstává jediná silnější melodie. Ne, že by se nedalo čeho chytit, spíše naopak, chytlavé to bylo až až, ale poté nastoupilo toliko výraznějších kapel, že se zkrátka nepoštěstilo. Po Minority Sound mě přemáhá první z únav, které se pravidelně hlásí až do sobotního večera. A jelikož jsou v tu chvíli přede mnou jména jako Triptykon či Mayhem, dávám si dvacet a řeč teď vážně není o té speciální pivní zabijárně. Přicházím tak o domácí Drom, blízkovýchodní rarachy Melechesh i květák Chrise Barretta z Monuments. Hlavně ti Drom bolí, ale co, náplast na hudební bol přichází záhy.
Na klubové scéně se totiž objevuje plachta s nápisem Ad Nauseam. Znamená to jediné – nástup italských hudebníků vyznávajících chaotické pojetí death metalu, s nímž prostřednictvím debutové desky sbírají jedno kladné hodnocení za druhým. Já jsem se do díla ještě nepustil, ale živě jsem si tuhle věc nemohl nechat ujít. Nelituji. Hned první tóny zvěstují absolutní zkázu. Neuvěřitelné struktury skladeb, strhující nasazení a nadpozemská atmosféra. Toť prostředky, jimiž Ad Nauseam přítomné obecenstvo neúnavně zatloukají do země. Není třeba hrozivých proslovů, warpaintu, nábojových pásů, ani tmy. Jen samotná hudba mění jinak nenápadnou čtveřici drobných hudebníků v hrozivé nositele zla. Zvlášť vokalista Andrea Petucco v tomto ohledu exceluje a jeho nasranost přijímám slovo od slova za svou. Tomuhle říkám sebevědomé přesvědčení k domácímu poslechu. Bravo!
|
Setlist Triptykon: |
Následující Triptykon tak mají po vynikajících Ad Nauseam úkol nelehký. Když se však sympatická čtveřice v čele s legendárním Tomem G. Warriorem objevuje na pódiu, není co řešit, bude to dobré. Okamžitě mě upoutává Warriorova pokora a přístup ke zbytku kapely. Ta kolektivní pohoda z pódia přímo čiší a je jasnou odpovědí na již sedm let neměnnou sestavu. Pevností otřásají kultovní songy Triptykonních předchůdců stejně jako skladby nové epochy. Nejen díky tomu velmi vyvážený set, z něhož s radostí vyzdvihnu dvě největší pecky – „Tree of Suffocating Souls“ a stařešinu „Procreation (of the Wicked)“. Jiné kousky ale nijak nezaostávaly a výsledkem je jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Triptykon jsou nadále v excelentní formě a další studiový zásek opět zboří undergroundové žebříčky. Jsem o tom přesvědčen.
|
Setlist Katatonia: |
Dvě „zlé“ kapely dohrály a v štafetový kolík přebírá zase nějaká ta „hodná“. Na pódiu se totiž objevuje melancholická Katatonia, nastupující s touhou odčinit loňské patálie s technikou. Žel první skladby působí všelijak, jen ne přesvědčivě. Vyzařované emoce mě nepřesvědčují a nedaří se jim zakrýt zásadní nedostatek – Renkse prostě zpívá falešně. To je u Katatonie, především u té nové, dost blbé. Oblíbenou „Forsaker“ takřka nepoznávám a už už se mám k odchodu. Nakonec dávám ještě jeden song a nevěřím vlastním uším, co se během chvíle začíná dít. Vše se pozvolna obrací k lepšímu a Renksea konečně začíná poslouchat hlas. Kapela mě žádá o návrat důvěry a já s radostí vyhovuji. Přijít o „Lethean“ či „Soil’s Song“ hrané v již výborné kondici by byla přece škoda. Půlka setu je sice (opět) v háji, ale v součtu s loňským vystoupením se konečně dostáváme k délce jednoho koncertu, takže nač to hudrování, že ano.
Po Katatonii toho mám plné kecky a začínám sbírat zbytky posledních sil na kultovní Mayhem. Přicházím tak o synťákového Perturbatora, nicméně Mayhem můžu alespoň důstojně odposlouchat. Před začátkem norského „blackmetalování“ mě však do oka praští hned dvě věci. Nejenže je tu lidí jak nakakáno (proboha, vždyť je středa), ale než se ujme slova Atilla, vedle se paří na Soulfly. Vydržet musím těžké wtf „ólé, o-leo-leo-lé, Soulfláj, Soulfláj“, za což jsem aspoň odměněn rychlým „docavalerováním“.
|
Setlist Mayhem: |
Po menší prodlevě vnímám pohyb i mezi kulisami Mayhem. Okamžitě si všímám nešťastného umístění Atillova oltáře, který kryje Hellhammera tak dokonale, že chvíli váhám, jestli tam tenhle hračička vůbec sedí. Zrak tedy upírám převážně na frontmanskou bestii, které to s lebkou a oprátkou čaruje tentokrát o poznání lépe než s hlasem. Každopádně úplně špatné to není a tu a tam nějaká ta delikátní hlasová prasečina vykoukne. Výkon Atilly však patří k tomu lepšímu. Na pódiu zoufale postrádám šťávu a nějaký bravurní moment, který mě přesvědčí o formátu kapely. Podíl na tom má i výběr skladeb. Hrají se především jednoduché přímočaré fláky a potěšen jsem vlastně až na konci, kdy přichází řada na dvojici „Freezing Moon“, „De mysteriis dom Sathanas“ ze stejnojmenného opusu. Naopak z novinky „Esoteric Warfare“ nezaznělo vůbec nic, absolutní nula. Převažuje zklamání a především rozčarování z faktu, že Ad Nauseam a Triptykon byli o tolik lepší.
Je jedna v noci… co dál? Hlavní pódia mají pro dnešek utrum a plnou odpovědnost teď nese Metalgate stage. Aspoň nakrátko jdu mrknout na Trap, což má být cosi z ranku experimentální elektroniky. Jsem na místě a nevěřícně čučím před sebe. Je to elektronika, je to experimentální a je to hlavně šíleně pošahaný. A dobrý. Na pódiu blbne týpek s mikrofonem a sukní, no a pak taky bubeník, možná se sukní, možná bez ní. Vzhledem k jeho posezu to pro jistotu nekontroluji, nerad bych byl svědkem nějakého nemilého pohledu. Teploměr určitě ukazuje pořád přes třicet a co já vím, jak to má pan tlučmistr s odvětráváním. I lidi jsou šílení a půlka stanu paří jako o život. A jelikož mě to baví a chci se na noc pořádně vybít, jdu si dát skočnou. Po pár minutách to ale vzdávám a odcházím. Už to prostě fyzicky nedávám. Teď už si jen vzpomenout, kam jsem to vlastně zapíchnul stan…
Čtvrtek:
Ve čtvrtek vyhlížím norské matadory Arcturus i Enslaved, sludgeovou Amenru či atmosfériky Agalloch. Teď je ovšem u slova popolední výheň a melodeath v podání Be’lakor. Je znát, že tihle australští protinožci mají jisté renomé a i přes přímou paprskovou masáž se pod pódiem srocuje početný houf hudbychtivých uší. Radost mám ze skvěle složených skladeb, nepodělaného zvuku i z potěšení, se kterým Be’lakor hrají. Hlavně frontman George Kosmas je z výborně zaplněného plácku pod pódiem na větvi a je vidět, že úplně neví, jestli je přednější rozdávání úsměvů nebo death metalové zlo-grimasy. Je to však upřímné a zážitek mi to rozhodně nekazí. Nejistota přichází až v závěru setu spolu s novým songem z teprve chystané desky. Do zvukového popředí se dostávají klávesy, které s kytarami tentokrát nemluví společnou řečí a navzájem se obě složky trochu hledají. Toť však jediná větší kaňka, zbytek setu nezklamal.
Slovy chvály naopak nemohu adresovat Vildhjartě. Tyhle djentové skopičiny naživo můžu, ale Švédové jsou takoví nevýrazní a nepozdává se mi se mi ani paleta samplů, která mi v té muzice vůbec nesedí. A i když má Vildhjarta to synchronizované headbangování bezvadně secvičené, nevydržím a odcházím. Hodiny tréninku před zrcadlem to holt nezachránily.
|
Setlist Arcturus: Setlist Enslaved: |
Do areálu se vracím na astrální cestovatele Arcturus. Velká pódia se zvukově celkem osvědčila a jsou to právě až Arcturus, s nimiž si zvukař neví rady. Je to takové upachtěné hledání. Hledání rovnováhy mezi kytarami a klávesami stejně jako hledání zapadlých houslí, které nejsou slyšet pro změnu vůbec. I Vortexův vokál by zasloužil lepší zvukařské zacházení, a ačkoliv se tenhle sympaťák snaží ze všech sil, solidně vyzpívané výšky jsou dopředu odsouzeny k zániku. Je tak docela jedno, zda zrovna znějí songy z „La Masquerade Infernale“, „Sideshow Symphonies“ či nového „Arcturian“. Zkrátka není to prostě ono a já doufám, že příště, pakliže nějaké příště nastane, neskončí jen u rozporuplných pocitů. Ty si totiž jinak sympatický výkon kapely nezasloužil.
Původně jsem měl v plánu zajít i na deathovou temnotu v podání Asphyx, ale nakonec jsem usoudil, že moudřejší bude posečkat pod pódiem, které mají zanedlouho rozeznít progresivně blackové kompozice Enslaved. Absolvuji obligátní otočku ke korýtku s vodou a rychle zpět. Sice se najde jedno tradiční festivalové hovado klestící si cestu vpřed se slovy „here is a place for me“, ale jinak se těch několik desítek minut čekání vyplácí. Hraje se hodně nahlas, ale tentokrát mi to nevadí. Jednotlivé nástroje jsou dobře čitelné, ač nepopírám, že hodiny domácích poslechů udělaly své. Výběr skladeb nepřekvapuje, prostor dostávají především poslední desky včetně nového „In Times“. Neskutečný je otvírák „Thurisaz Dreaming“ i zdařile sekundující dvojice „Building with Fire“, „Ethica Odini“. Vydařené jsou i návraty do minulosti. Prostřednictvím „Fusion of Sense and Earth“ vzpomínám na „Ruun“, díky „As Fire Swept Clean the Earth“ zase na „Below the Lights“ a „před-Isové“ časy. Absolutorium zasluhuje dvojice vokalistů, obzvlášť pak Herbrand Larsen, který mě dokonale vyzpívanými pasážemi utvrzuje v tom, že je pro dnešní Enslaved mužem nepostradatelným. Čas se nachyluje a mně nezbývá než se s tím smířit. Ovšem pocity spokojenosti nemizí a kolují ve mně doteď. Jedním slovem extratřída.
Čtvrteční program se zdá být nekonečným. I když mám takové veličiny jako Arcturus a Enslaved za sebou, vrchol teprve vyhlížím. Následující Atari Teenage Riot mě k němu však přesvědčivě nevedou a po výtečných Enslaved znamenají tvrdý pád na zem. Na místě, kde včerejší Trap neskutečně nakopávali, stojím přikovaný k zemi a jen nesměle pozoruji, co se děje na pódiu. Prostě mě to nebaví. Navíc je to – a na Metalgate stage už poněkolikáté – úplně zbytečně nahlas, tudíž k odchodu se mám o to rychleji.
Na místo činu se vracím s úderem dvaadvacáté. V případě sludgeové Amenry bych zklamání rozdýchával jen stěží, nicméně takové myšlenky berou společně s prvními tóny za své. Je to totiž vynikající. S nadšením pozoruji pódiovou scenérii – zpěváka otočeného vzad, černobílý výlev dataprojektoru a nadpozemskou práci se světly. Vlhnou však především uši. Omráčen jsem táhlými gradacemi přecházejícími v neskutečné kytarové násery a salvy světelných blikanců. Se slovem „vynikající“ si brzy nevystačím, tohle je až na tu festivalovou délku setu bezchybnost sama. I ti lidi kolem nejsou na obtíž a je bezva, že tu do toho konečně nikdo nekecá a nemoshuje. Randál končí a balancuji. Tomuhle prostě nemám co vytknout. Nakonec mi z toho vychází nejen nejlepší vystoupení dne, ale rovnou set celého festivalu. Amenro, smekám.
Amenru naplno rozdýchávám až pofestivalově. Pevnost totiž chrlí jméno za jménem a na řadě jsou američtí Agalloch. Netajím se tím, že jejich přírodní čarování můžu, avšak od samotného ohlášení zastávky na Brutal Assault ve mně proudila skepse. Agalloch prostě nejsou festivalová kapela. Původní obavy se pak mění v krutou realitu. Vadí mi snad úplně všechno. Zvuk je totální prasárna, jedna valící se koule a pohřbení skvělých nápadů. Třeba díky jemnějším pasážím nestojí „Limbs“, jakožto jedna z mála skladeb, za totální vyližprdel. Další mínus – lidi. Zuřivý moshing na Enslaved jsem ještě jakžtakž překousnul, ale na Agalloch, no to už je vážná diagnóza. A vlastně jen další potvrzení, že zvuk absolutně nekorespondoval se samotnou hudbou. Zklamání.
Blížící se konec čtvrtečního programu znamená jediné – první bolestnou kolizi. Proti sobě stojí monolitický drone Sunn O))) a black metalový tandem Sarke, Svartidauði. Nakonec volím legendární „závorkařinu“, za což se musím s časovým odstupem hrdě bít po prsou. Zprvu to ale vypadá všelijak. Čtvrthodinová sekera a kapela nikde, už aby to začalo. Těším se na pohledy metalových předsudkářů i na strnulou moshpitovou četu, která zjistí, že tady to asi vážně nepůjde. A ačkoliv v dálce slyším – v souvislosti se Sunn O))) vážně úsměvné – „szybko, szybko“, poté, co se kapela objeví na pódiu, působí okolní publikum dojmem, že opravdu ví, co jsou ti Sunn O))) a vlastně i ta dronařina zač. A to mě po těch dojebaných Agalloch vlastně moc těší. K samotnému setu toho příliš napsat nelze. Ohlušující droning, kvantum vypuštěné mlhy a třesoucí se vnitřnosti. A katarze, totální katarze, totální očista po celém dni. I když vše zanedlouho končí, na vedle hrající Svartidauði nemá cenu myslet. Set Sunn O))) je totiž neustále ve mně a já nemám potřebu ho ze sebe vyhánět. O špičkové zakončení dne je rázem postaráno.
Pátek:
Páteční den jsem měl v plánu započít ve společnosti polských Decapitated. Vedro mě však přemluvilo k šetření sil a na slušně zaplněném náměstí jsem se jen mihnul. Čeká mě totiž čtyřhodinový maraton na klubové stagi. Běh na dlouhou trať otvírá francouzská experimentálně rock/metalová Sebkha-Chott. Ani nevím, co k jejímu vystoupení říct. Avantgarda jako blázen, naprostá ztřeštěnost, vše vyhnané ad absurdum. Roztodivné nástroje, propracované kostýmy i čuník s důtkou zajímající se o pozoun a všechna natřásající se pozadí. Že za tím vším stojí nějaký hlubší, až filozoficko-politický koncept, se dozvídám až později, z vystoupení bych to totiž nepoznal. Já osobně viděl „jen“ absolutní tvůrčí svobodu a vybočení ze zajetých „brutálně assaultových“ kolejí.
Štafetu na Metalgate stage v tu chvíli přebírají britští Winterfylleth, což je pro nezasvěcené příjemný přímočarý atmo-black. Britským patriotům konečně napomáhá zvuk, a ačkoliv se ukazuje, že jednotlivé songy jsou si sobě relativně podobné, nejsem jediný, kdo se dobře baví. Příjemně k publiku promlouvají i čisté vokály, které se sice objeví jen párkrát, ale zato v precizně vyzpívané podobě. Navíc z hrdel všech tří kytaristů. Vystupování britské čtveřice je civilní a zpěváku Naughtonovi nedělá problém činit blackové zlo i v „nepředpisových“ jeansových kraťasech. Proč ne. Energický a výborně odsýpající může být black metal i bez mnohovrstevných nánosů černobílého paintu. Winterfylleth toho budiž důkazem.
Kdyby člověk na Lantlôs narazil až s poslední řadovkou, jen stěží by odhadoval, že za rok tyhle snílky potká právě na extrémně metalovém festivalu. Já jsem však rád, že to neustálé metalování můžu prokládat něčím jiným, a agresivního zvuku kytar doprovázených dvojkopákovými salvami se tak nepřejím. I proto dávám Lantlôs přednost před souběžně hrajícími Primordial. Pro leckoho kacířský čin, pro mě mimo výše uvedeného prokládání taktéž jasné ne pražícímu slunci, tlačenicím pod pódiem i mezipódiovému přebíhání navíc. Lantlôs se dostává i přes prořídlé divácké řady solidnímu přijetí a zvlášť dámy jsou evidentně spokojené. Pohledy na pódium, kde pánové bohužel okatě hrají na to, aby se líbili, si s radostí odpouštím, nicméně některé hudební momenty se nebojím označit za výborné. Měkčí pasáže zní snad lépe než ze studiovky, zatímco vzpomínky na black metalové včerejšky končí díky utopeným vokálům a nečitelným kytarám rozpačitě. Celkově takový průměr.
|
Setlist Курск: |
Účastí na Lantlôs jsem tedy nic moc nezkazil. Špatné rozhodnutí však přichází záhy, kdy z duelu Курск vs. The Dillinger Escape Plan vybírám právě finské rusofily. Baví mě snad jen úvod, kdy nespouštím oči ze skvostného sovětského arsenálu. Kytara–kalašnikov a armádní uniformy jsou jen začátek. Do kolen mě dostává až basákova khaki jednostrunka s rudou hvězdou „na přídi“. Tenhle ukázkově vztyčený prostředníček všem širokohmatníkovým stvůrám se vážně povedl. Zato reproduktory píší zhola jiný příběh. To, že mi agresivní pojetí doomu, které Курск spustili, úplně nesedlo, je problém můj. Za těžce čitelný zvuk ale vážně nemůžu a mám co dělat, abych z tohohle přehuleného brajglu předčasně neutekl. Výtky mám i k výkonu frontmana Erkkiho Seppänena. Nejenže nejsem za celou dobu s to rozeznat, zda se snaží o čistý zpěv, řev či něco mezi, je to především pódiové chování, které se zdá být v přímém rozporu s vojenskou poslušností. Vadí mi neustálé přebíhání po pódiu i odchod do zákulisí během delší instrumentální pasáže. A je mi tak nějak jedno, jestli zrovna zní „Имя на стене“ či diváctvem vyprošený „Сталинград“. Z tohohle se dalo vytřískat mnohem víc.
Odcházím do kempu a návrat plánuji až na funeral doomové Skepticism. Uši si vyžadují chvíli klidu, a tak místo poslouchání kempových výkřiků volím špunty. Dělat jsem to neměl. Usínám. Budík sice mám, ale když neslyším ani salvu polských „kurew“, reálně hrozí, že se proberu až ráno. Nakonec se na mě usmívá štěstěna a ve finále přicházím jen o větší polovinu skeptického setu. Zajímavá věc, takový funeral doom na probuzení. Ale fungovalo to a nakonec jsem se bavil víc než u řadovek, do nichž mi zatím nebylo souzeno proniknout. Uvidíme, jak se v tomto ohledu osvědčí nové „Ordeal“. Skepticism dohrávají a zbývá si snad sypat popel na hlavu, že jsem neviděl víc. I když dopadnout to mohlo stále o poznání hůř. Prospat Dødheimsgard, bylo by těch do éteru vypuštěných debilů a kurev mnohem víc.
|
Setlist Godflesh: |
Přesun z klubového pódia na pevností náměstí nebyl nikdy sladší. Nejednou proklínané pendlování se stalo vítaným politím živou vodou. I díky těm prochrápaným Skepticism mám teď energie na rozdávání a dva koncerty přede mnou teď vypadají jako nic. Navíc se jde na Godflesh. Na ústředním plácku je konečně k hnutí, a cestu kupředu tak absolvuji bez větší námahy a přítomnosti kyselých obličejů. Vypadá to, že za Godflesh masy nepřijely. Pódiu vládnou dvě bezvlasé postavy, chytlavé industriální samply a prostý datáč s ještě prostší prezentací. Má to ale duši. V tu chvíli bez výhrad akceptuji jeden flák za druhým, čert vem, že si jsou docela podobné a zvukově to není stoprocentní. Má to koule a mně to stačí. Snad bych si jen představoval trochu živější publikum, vždyť potenciál v muzice rozhodně byl. Jinak ale absolutní spokojenost a vrchol čtvrtečního programu.
Před Dødheimsgard nakonec stíhám ještě pár songů od pánů z Marduk. Výborný zvuk, výborný výkon kapely a rozhodně nejlepší black metal na letošních velkých pódiích. Mayhem v téhle konkurenci působí jako bezradná parta rutinérů. Co se dá dělat, čas tlačí, musím o dům dál – Dødheimsgard jsou tu.
|
Setlist Dødheimsgard: |
Začátek je bez debat excelentní včetně zvuku. V plné délce zní nová „God Protocol Axiom“. Zní přesně jako z desky, nicméně konečně vše cítím taky na vlastní (husí) kůži. Skvělá výstavba skladeb, svojská rytmika i nadhled zúčastněných, korunovaný Aldrahnovými črty na neviditelné sklo. To všechno tam je a to všechno mě náramně baví. Žel po doznění „God Protocol Axiom“ dávají Dødheimsgard sbohem nejen nové desce, ale rovněž výbornému zvuku. Pakliže mé ucho bylo dostatečně pozorné, před koncertem se zvučilo právě na pasáže z „A Umbra Omega“ a vše se přizpůsobovalo jim. Není pak divu, že starší blackové kousky zanikly v neprostupné kytarové břečce. Starou tvorbu nemám precizně naposlouchanou, přiznávám, ale to, co se ten večer z repráků linulo, bych místy ani nepovažoval za halas z dílny Dødheimsgard. Přesto nejsem (nebo alespoň nejsem schopen být) zklamaný. Mohlo to být diametrálně lepší, ale i tak za tu úvodní výtečnou třetinu pociťuji jistou vděčnost.
Sobota:
Sobotu otvírám na velkém pódiu post-metalovou Rosettou, která hraje snad v tom největším možném parnu. Zrovna tuhle kapelu bych dal na vedle pod stanem, ale co už, Američanům to hrálo docela solidně, frontman aspiroval vedle Aldrahna z Dødheimsgard na sympaťáka ročníku a solidní základ posledního festivalového dne byl na světě.
Již vloni jsem hořekoval nad mizernou informovaností o nečekaných přesunech jednotlivých vystoupení. Vloni to málem odnesli Manes, letos Svartidauði. Tentokrát bohužel úplně. Kolizi se Sunn O))) jsem nevrle přijal, nicméně to, že tihle Islanďané zahráli i druhý set, jsem se prostě nedozvěděl. Zaznamenávám naopak přehození setů Outre a Ne Obliviscaris. Byť to pro mě, jakožto bytost, která by se objevila na obou koncertech, znamená pramálo. Outre prý mají být black metalová avantgarda, alespoň podle programu. Zaznívají první tóny a musím říct, že pěkně kecá. Válcuje mě totiž přímočarý black s akcentem na moderně znějící atmosférickou riffáž, k níž Poláci místo introvertního spirituálna přidávají kus nespoutanosti a oldschoolové drzosti. Je to výborné, překvapující, nicméně avantgardní… to asi ne. Kapela má v zádech jeden z nejlepších zvuků, a je tedy jasné, že i na klubovém pódiu lze přímočarou výpověď prodat i jinak než v podobě nezkrotné hlukové koule. A i když za tmy mohli mít Outre ještě větší sílu, já hlásím jedno z nejpříjemnějších festivalových překvapení.
Tou dobou se můj mobil, tedy jediný časový rádce, zmáhá na poslední prosbu o doplnění šťávy, a do chodu tak dávám náhradní cihlu nejmenované finské značky. Ta se však tváří, že o momentální časové realitě nemá tušení, a hodiny tak nastavuji metodou „čtyři už byly a pět snad ještě ne.“ Můj odhad se neukázal být zrovna nejlepším a pod střechou Metalgate stage, kde hrají lucemburští Rome, se objevuji s nějakým desetiminutovým mankem. Lidí moc, alkoholových pařičů naštěstí méně (holt nonstop pod parou to člověk v tomhle vedru do soboty nedotáhne) a až na jednoho odolného týpka s šilhavýma očima mi tuhle písničkářskou parádu nikdo nekazí. Tvorbu Rome jsem si sice představoval trochu jinak, ale nevadí, bavím se dobře. Příjemný vokál a poměrně odpočinkové kompozice přichází v dobu, kdy je většina festivalového dne přede mnou, nesmírně vhod. Jistá nestrojovitost Rome budiž milým bonusem a důkazem, že tři, čtyři vystoupení měsíčně mají pak mnohem větší sílu než jednotlivé výstřižky s plně zaplněného koncertního kalendáře. Spokojenost.
|
Setlist Sólstafir: |
Úplně na rovinu, na Sólstafir jsem se netěšil. Ostatně dvojice kolem vrchního kohouta Tryggvasona si za to může sama. S vyhozeným bubeníkem Gummim to mohlo být jakkoliv, a i kdyby měla blíž k pravdě vyjádření kapely (o čemž jen tak mimochodem pochybuji), mělo se vše nejprve vyjasnit, ne dennodenně koncertovat. Teď to vypadá jako promyšlená sviňárna za všechny prachy. Zatímco se ostatní kolem mě dobře baví, já to nedokážu. Nic se mnou nedělá jinak skvělá „Ótta“, ani „Náttmál“, a když už se mnou nepohne ani dokonalost slyšící na jméno „Fjara“, přešlapuji na místě a nevím co si myslet. Na konec ještě pár klišé frází, potřesení pravice s nejbližšími diváky – těmi nejlepšími možnými spojenci při soudních rozepřích – a je hotovo. Pryč s tou pachutí, hurá na Phurpa.
Na Phurpa, která to jako pokusný králík pořadatelů pěkně odnesla. Sorry, ale tohle byl vážně totální fail, jehož by se natolik zkušený organizátor, měl vyvarovat. Orientální náměstíčko v prostoru Octagonu se totiž proměnilo v nepoznání. Absolutní chaos, ukázková tlačenice a dva v dáli utopení pořadatelé, kteří to nemůžou zvládnout. Hrát se má už dobrých deset minut a mimo pár hlav před sebou nevidím skoro nic. Nemít východ plus mínus na dohled, tak se začnu klasutrofobicky ošívat. Nakonec ještě pár minut posečkávám. Phurpa přichází, začíná hrát a místo toho, aby lidi ztichli, je tu ještě větší bordel než dřív. Na tohle už vážně nemám nervy, utíkám pryč. Konečně úleva a trocha životního prostoru. A Heaven Shall Burn jako pravá melodeath/metalcorová pomsta přede mnou, hehe.
|
Setlist Heaven Shall Burn: Setlist At the Gates: Setlist Anaal Nathrakh: |
Zastávku na Heaven Shall Burn jsem ani v nejmenším neplánoval a nakonec jsem rád, že s Phurpa to dopadlo tak, jak dopadlo. Nevidím sice začátek setu, ani nějaké pořádné místo k zakotvení, ale bavím se náramně. Nikterak objevný, ale zatraceně chytlavý, melodeathem chycený metalcore prostě bodnul prostě bodnul. Ve skvělé formě se ukazuje obzvlášť frontman Marcus Bischoff, až se mi chce říct, že tu mám solidní záplatu za ten prokaučovaný The Dillinger Escape Plan. Na závěr ještě osvěta jednoho z kytaristů – metal prý nekurvit jinými vlivy (Heaven Shall Burn jsou přece odjakživa čistokrevní metalisté) a že prý je čest hrát na stejném pódiu s At the Gates. Aspoň, že tyhle řeči neprotkaly celý set. Loňského Anselma bych si totiž připomínal jen velmi nerad.
Proklamovaní At the Gates se před Heaven Shall Burn museli sklonit. Formálně bylo úplně vše v pořádku. Lindberg pobíhal sem a tam, řval, seč mu síly stačily, jen rebelství a spontánnost zůstala v devadesátkách. Všechno bylo až moc na jistotu – nic neošidit, nic nepřidat. Neprofesorštější set celého ročníku. U dlouhou dobu odpočívajících At the Gates celkem zarážející.
Konec festivalové přehlídky byl nejen kvůli ignoraci orientálního pódia (tedy i oželení Cult of Fire) trochu slabší. Zbývají už jen Einherjer, Anaal Nathrakh a Ne Obliviscaris, tedy až na poslední jmenované nic, od čehož bych očekával výrazné zázraky. Proč Einherjer dostali příležitost v ideálním hracím čase, nechápu, ale co, aspoň je už pár metrů od pódia relativně k hnutí. Od Norů jsem do té doby neslyšel ani notu, každopádně víc než očekávané Bathory v tom cítím black’n’roll kolegů Khold. Doprovodné samply se sice za zvukem kytar důkladně schovávají, avšak tentokrát mi to zas tak nevadí a i díky překvapivé přímočarosti se solidně bavím. Na domácí poslech to momentálně není, ale naživo to špatné rozhodně nebylo. Konec, tadá, jde se „análnit“ do stanu.
Anaal Nathrakh jsou (jen v tom nejlepším) totální hudební prasata. Když se však taková prasečina sejde s ještě prasáčtějším zvukem, výsledkem je nečitelně chrochtavý bordel. Hudebně se tak příliš nebavím, nicméně odcházet se mi nechce. Moshpitové řádění na ostří nože mám totiž z první řady hezky ve vysokém rozlišení. Je pravděpodobné, že dotyční se chtěli před odjezdem odevzdat ze všech sil, a kapela samotná v tom zůstala nevinně, ale nakonec to bylo fuk, frekvence, jakou byli crowdsurfeři odesíláni nad ruce přítomných se jen tak nevidí. Navzdory tomu, že samotní Anaal Nathrakh zůstali de facto v roli přihlížejících.
Zatímco program na festivalovém náměstí již pomalu uzavírají zádumčiví Estoteric, klubová stage na své finální tóny ještě čeká. Tečka za festivalem začíná slibně. Ne Obliviscaris jsou naživo nekompromisně metaloví, avšak překvapivě sdílní a publiku otevření, což má na svědomí především houslista Tim Charles. Zvuk je sice opět zbytečně řvavý, tentokrát však bezproblémově čitelný. Díky i za ty slyšitelné housle, které tu na rozdíl od Arcturus nebyly jen na parádu. Poslední tóny doprovází nejen mohutný potlesk stejně tak jako právě Charles, jenž se ukazuje být i zkušeným davoplavem. Kdo by to byl řekl, že ten největší pařič metalového festivalu bude houslista.
Zhodnocení:
Je dobojováno. Co dodat? Hlavním festivalovým ukazatelem jsou kapely, o nichž toho bylo napovídáno až až a v tomto ohledu jen zmíním zvuk. Na obou hlavních stagích, hlavně na té pravé, byl výborný, a byť to občas nebylo na nějaké plácání se po zádech, zvukaři tu odvedli dobrou práci. Zato Metalgate stage mě nepřestává co do názorových rozdílů fascinovat. Je bezva, že to bylo oproti loňsku teplotně k vydržení, leč zvuk bych stále neoznačil za přesvědčivý. Ano, bylo to lepší než v šapitó, ale několik kapel zvukař zkrátka pohřbil. Přitom častokrát by jen stačilo ubrat na hlasitosti. Ani popel naopak nemůžu říct na zvuk „měkčích“ kapel, což však oproti loňsku zas tak velký posun kupředu není.
Další věc – Orientální stage. Do budoucna buď podobné záležitosti omezit, nebo je drobně zpoplatnit. Většinu toho příšerného davu beztak tvořili jen zvědavci, co se šli prvně podívat na žhavou novinku a až v druhém sledu na Phurpa a Cult of Fire. Jestli chceš tuhle exkluzivitu vidět, prostě si trochu připlať. Zdá se mi to úplně fér. Počet přítomných by tak byl plně pod kontrolou. Eliminace existencí, kteří musí pořvávat i na sibiřské šamany, by pak byla příjemným bonusem.
Závěrem už jen v opomenutých bodech. Bezproblémová ochranka, hvězdní hasiči, bezvadné centrum BA a rychlé odbavení u vstupů na straně jedné, fronty na žetony, minimum kapelního merche a absence umývárny u Metalgate stage pak na té druhé. Za rok na shledanou? Uvidíme. Přiznám se však, že vloni jsem byl po doznění posledních tónů přesvědčenější.
 |
| Země: Německo Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 19.4.2013 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,3/10
|
Troška sumarizace hned takhle z kraje neuškodí, co říkáte? Heaven Shall Burn nejsou žádná béčka a na scéně se pohybují již 17 let, a pokud budeme počítat i aktuální počin “Veto”, mají na krku již sedm alb, což je slušná kariéra, pokud přihlédneme k faktu, že jsou považováni za přední představitele svého žánru a evidentně se jim stále daří. Přesto všechno se tahle metalcorová sebranka potloukala vždy mimo mé zorné pole, a i když jsem v minulosti viděl nějaké klipy, slyšel dokonce celé “Deaf to Our Prayers”, jež mě moc nebavilo, nikdy jsem neměl výraznou potřebu se s pěticí z německého Saalfeldu nějak podrobněji zaobírat. Je nad slunce jasné, že “Veto” se stalo tím pravým impulzem, který mě dokopal, abych dal Heaven Shall Burn šanci a pokusil se do jejich tvorby proniknout. Stálo to za to?
Rozhodně. Jako správné metalcorové album s lehkým HC feelingem a severskými death metalovými vlivy je “Veto” přeplněno hutnými kytarovými riffy dvojice Maik Weichert a Alexander Dietz, přesnou, agresivní a přitom variabilní rytmikou a na vrcholku je toto vše ozdobeno melodickými kytarovými vsuvkami a chytlavými refrény, díky čemuž se mi dané skladby po čase podařilo oddělovat z jednoho klubka na samostatná vlákna, protože v tvrdě agresivních pasážích jede kapela na jeden rychlostní stupeň a zprvu jsem s tímto měl problém, poněvadž mi všechny skladby zněly vlastně stejně. To se ale velmi rychle změnilo a do nahrávky jsem pronikl a můžu klidně říct, že padesát minut se nestalo žádnou nezdolnou metou, jak by se mohlo zdát, a to hlavně díky vypalovačkám jako “Godiva”, “Die Stürme rufen dich” a “Antagonized”, na nichž je vidět, že “Veto” je počinem barvitým. Ne snad, že by zbylé skladby vyloženě zaostávaly, ale tyto tři v sobě mají tolik energie, že byla škoda je nevypíchnout. Mým naprostým favoritem se stala “Godiva”, která má největší údernou sílu. A to nejenom protože se jedná o otvírák, ale je to jedna z nejmelodičtějších skladeb celé desky a výrazný nádech severského death metalu je velmi potěšující. Pro neznalé uvedu na pravou míru, že i když mluvíme o metalcorové kapele a chytlavých refrénech, tak zapomeňte na klasické klišé v podobě čistého zpěvu během refrénů, Heaven Shall Burn jsou důkazem, že to jde i bez toho a vůbec to nebolí.
Jakmile utichne kraťoučký kytarový úvod, jenž uvádí zmíněnou “Godiva”, začne intenzivní rubanice, která po celou dobu nepoleví z nastaveného drtícího tlaku, jenž na posluchače dopadne. Pecka střídá pecku a je jedno, jestli na ně budete nahlížet jednotlivě, nebo jako na celek písní, protože tak i tak se stále jedná o perfektní nášup. Myslím si, že bych mohl klidně vyjmenovat takřka celý tracklist, pokud bych chtěl mluvit o nejlepších momentech, ale mimo tří výše zmíněných skladeb mě hodně zaujala ještě “Valhalla”. Přestože se nejedná o originál z pera samotné kapely, nýbrž o předělávku Blind Guardian, je její interpretace do mnohem masivnější podoby pod taktovkou ďábelského vokalisty Marcuse Bischoffa velmi povedená a vzhledem k tomu, že dojde i na lehce melodický vokál v nesmrtelném refrénu, má tahle skladba nejvíce šancí zaujmout posluchače a vyniknout mezi ostatními kousky. Když už jsem zmínil Marcuse, tak vězte, že má v hrdle skutečnou bestii a když odpálí “Land of the Upright Ones”, naskakuje mi i husí kůže. Jeho vokál na pomezí HC řevu a deathového chropotu sice není nikterak variabilní, ale je velmi uvěřitelný a funkční. Ačkoli neustále mluvím o energii, agresivitě a celkové hutnosti projevu, nenechte se vyvést z omylu, že by se jednalo o prvoplánovou hoblovačku bez špetky momentu překvapení. Díky velice kvalitnímu zvuku, který opravdu zabíjí, je slyšet každý detail, takže jakmile dojde na krátkou klávesovou vsuvku v “Hunters Will Be Hunted”, či nástin elektronických bicích v úvodu třetí “Die Stürme rufen dich”, víte o tom a trošku mě mrzí, že zrovna klávesy nejsou zapojeny do děje častěji, protože by “Veto” získalo na epičnosti, jíž bych si vzhledem k slušnému obalu dokázal představit.
I když jsem si pro potřeby této recenze poslechl i vybraná předešlá alba, nemám je ještě dostatečně naposlouchaná a těžko tak říct, zda “Veto” bude navždy silným nebo slabým článkem v albovém řetězu kapely. Jedno je však jasné, Heaven Shall Burn se hudebně nikam neposunuli, což mě osobně z výše uvedených důvodu nevadí a myslím, že se k novince ještě dlouhou dobu budu vracet, protože v sobě mísí přesně to, co mám na moderní metalové hudbě rád, a to takovým způsobem, že by se o nich dalo mluvit jako o kapele s vlastním výrazem, který se však neodvrací od severské death metalové školy. Nemyslím si, že se díky “Veto” Heaven Shall Burn stanou přes noc mojí oblíbenou kapelou, ale rozhodně se mi zapíšou do paměti jako tvůrci nabušené desky, která v porovnání s konkurencí bude těžko hledat sobě rovného, protože co se jí postaví do cesty, to smete.
Další názory:
Poznatek první – “Veto” je určitě minimálně o třídu lepší, než bylo předchozí, úplně jalové “Invictus”, což je samozřejmě velké plus, protože “Invictus” bylo – zvláště v porovnání se svým našlapaným předchůdcem “Iconoclast” – hodně nudné. “Veto” se mi zpočátku docela dost líbilo. Klasické songy Heaven Shall Burn šlapaly opravdu razantně a mimoto mě potěšilo několik zajímavých překvapení, které desce dodávaly šťávu a bavily mě snad nejvíce. Desku jsem si ovšem pustil jen tak z voleje a její obsah jsem předem nijak zvlášť nezkoumal, takže mě posléze trochu nemile překvapilo, že ty dva nejzábavnější songy jsou ve skutečnosti covery a ne vlastní songy Heaven Shall Burn (ale upřímně nechápu, proč mě to nepraštilo do uší hned… jsem si říkal, že mi je ta “Valhalla” nějaká povědomá, zvlášť když v ní hostuje sám Hansi Kürsch osobně). Nicméně na faktu, že se Heaven Shall Burn oproti minulému počinu vyhoupli o znatelný kus výše, to i tak nemění vůbec nic a jako příjemná ozvláštnění zmiňovaná “Valhalla” a také bonusová “European Super State” pořád fungují hodně slušně. A jak již bylo řečeno, i samotné regulérní songy mají hodně slušný tah na bránu, takže ve výsledku jsem s “Veto” dost spokojený, ačkoliv rozhodně nemůžu tvrdit, že by šlo o album, které bych točil až do konce svých dnů…
H.
Heaven Shall Burn nikdy nebyli vyloženě můj šálek kávy. První album, ke kterému jsem přičichnul, bylo až minulé “Invictus”, a to co jsem na něm slyšel, mě bavilo jen částečně. K novince “Veto” bych se tak nejspíše nedostal, nebýt ovšem singlu “Hunters Will Be Hunted”. Kromě toho, že je tato skladba doplněna nápaditým a skvěle provedeném videoklipem, je zde zejména hudba samotná. “Hunters Will Be Hunted” mi přijde jako ukázka dokonale napsané moderní metalové skladby. Její napůl elektronický a dosti epický začátek snadno vtáhne posluchače do děje, následná agresivní část rozproudí krev v žilách a hymnický refrén zaujme i fanoušky melodičtější hudby. I její text považuji za velice dobře napsaný, a to i přesto, že s jeho sdělením nemůžu úplně souhlasit. Tuto píseň jsem tak před vydáním alba protáčel docela často a moje očekávání tudíž vystřelila poměrně vysoko. Jak to tedy dopadlo? Velmi dobře. Snadno mohu souhlasit s kolegou v hlavní recenzi. Heaven Shall Burn i přes zdánlivou jednotvárnost vytvořili na “Veto” velmi zábavnou hudbu, která se snadno poslouchá nejen napoprvé, ale i napodesáté a snad i dále. Je pravdou, že fenomenální “Hunters Will Be Hunted” se vyrovná málokterá píseň (zejména úvodní “Godiva”, v menší míře pak třeba “Like Gods Among Mortals”.) Potěší i dva covery – skvělá “Valhalla”, která v podání Heaven Shall Burn zní jako něco, co by rádi napsali Amon Amarth, kdyby ovšem nebyli již řadu let skladatelsky zcela impotentní, i “European Super State” od Killing Joke. Zejména druhou píseň mám v její originální verzi velmi rád a cover mi tak přirozeně při prvních posleších připadal příšerný, ovšem později jsem musel uznat, že verze Heaven Shall Burn s hostující vokalistkou není vůbec špatná. Abych to tedy nějak uzavřel: “Veto” je velice dobré album, které mě když ne nadchlo, tak alespoň velice potěšilo. Kdyby takhle zněl mainstreamový metal, byl bych naprosto spokojený.
Zajus
 |
| Země: Německo Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 21.5.2010 Label: Century Media Records Hodnocení: 6/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení: 6/10
|
Když jsem tu před rokem recenzoval poslední výtvor této kapely, byl jsem na něm pořádně závislý a neustále si jej dokola pouštěl. To samé se už nedá říci o “Invictus”, které zdaleka nenaplnilo má očekávání. Heaven Shall Burn si drží stejný zvuk už od šest let staré desky “Antigone”. To pokračovalo k povedené “Deaf to Our Prayers” a již zmiňované “Iconoclast”. A slyšet furt to samé přeci jen časem omrzí. Tuto desku zatím zdobí dobrá prodejnost. Ve své domovině je v první desítce, v Rakousku na 15. místě. O jednu pozici líp si vede v Řecku a ve Švýcarsku se drží na 38. místě.
“Invictus” otevírá jednoduchá piánová skladba, která hodně, ale opravdu hodně připomíná intro “Awoken” na minulé práci. Po ní se spustí dvě hitovky, “The Omen” a “Combat”. Ke druhé jmenované byl před dvěma dny vydán videoklip. Tyto dva výtvory jsou bezesporu nejkvalitnější na albu. Zajámavá je pátá “Buried in Forgotten Grounds”, dá se přirovnat k písni “Joel”, která byla na albu minulém. Obě jsou dlouhé (přes pět minut) a zhruba uprostřed velice zpomalí a hrají pouze jeden nebo dva nástroje. Zde to je opět piáno, se kterým Heaven Shall Burn pracují velmi často. Nebýt minulé desky, “Invictus” by znělo mnohem zajímavěji. Všechny songy, co si na “Invictus” poslechnete, jste už v trošku jiné verzi slyšeli na “Iconoclast”, popř. na starších výtvorech. Je tu ale pár novinek, které jste na dříve najít nemohli. V “The Lie You Bleed For” se k angličtině přidává krátká pasáž v němčině. Celkově si myslím, že kdyby Heaven Shall Burn přešli z angličtiny do němčiny, vůbec by to neuškodilo a jejich materiál by zněl mnohem zajímavěji. Na poslední “Given in Death”, před outrem, zahostovala Sabine Weniger z Deadlock. Postarala se o čisté vokály v této skladbě. Když jsem to uslyšel, musel jsem si vzpomenout na System Divide, kde se praktikuje podobný model. Zejména ze začátku byl vokál jako vystřižený od System Divide.
Poslední počin od Heaven Shall Burn byl výrobně zvládnutý na jedničku. Produkce bez chyby, kvalitně nahrané písně a vše funguje, jak má. Má to jednu chybu – songy se víceméně opakují a vše zní furt stejně. Kapela potřebuje příště jít trochu jiným směrem. Slyšet už popáté to samé by bylo více nudné než toto. Je možné, že se kapela změnu kvůli svým fanouškům bojí udělat. Uvidíme příště.
 |
| Nejočekávanější alba měsíce: Heaven Shall Burn – Invictus Pain of Salvation – Road Salt One |
| H.: Keep of Kalessin – Reptilian Index očekávání: 7/10 Earthworm: Seda:
|
H.:
Květen je pro moji úchylnosti-chtivou mozkovnu ještě o něco málo slabší než jeho bratříček duben, kde mě zajímaly všeho všudy dvě zahraniční alba. Původně jsem chtěl najít útočiště u Keep of Kalessin, když nic lepšího není k mání, ale to jen do doby, než na květen ohlásili vydání svého nového minialba progresivní black metalisté Enochian Crescent. Jenže co čert nechtěl, Finové mi vypálili rybník, když “NEF.VI.LIM” vydali o měsíc dřív, což je sice na jednu stranu dobře, protože tu placku mohu již pěkných pár dní protáčet, místo abych na ni teprve čekal, ale na druhou stranu jsem musel najít náhradníka do Eintopfu. Ano, tušíte správně, pokorně jsem se navrátil k původně zamýšleným Keep of Kalessin a jejich “Reptilian”… a ono vlastně proč ne? Vždyť jejich poslední dvě alba jsou solidní muzika a narozdíl od spousty jiných mě ani nijak neotravovala jejich účast v komerční Eurovizi. Ten dráček na obalu je sice děs běs, ale to už se nějak přežije…
Earthworm:
Po několika pro mě neplodných měsících se objevil květen, který nabízí samou pecku. Což takhle pořádnou nářezovku v podobě Exodus – “Exhibit B: The Human Condition”? Nebo další album Cavalery a jeho Soulfly? Já jsem si vybral srdcovku Pain of Salvation – důvod hledejte v první části věty ;) “Road Salt One” je první část dvojalba, jehož ochutnávku v podobě EP “Linoleum” náš blog recenzoval. Na této části alba bude 13 skladeb, z nichž je pouze jedna z EPčka a tou je “Linoleum”. Druhá část vyjde v říjnu tohoto roku.
Seda:
Kdo mě zná, tak ví, že Heaven Shall Burn mám více než rád. Poslední placka mě stále zabaví a dokážu ji jet i několikrát za sebou. Toto album bude třetí částí “Iconoclast”, prvním bylo právě zmíněné album a druhým DVD se záběry z koncertů. Z “Invictus” jsou zatím venku dva songy, je tam opět znát menší posun, což je dobrá zpráva. Zpěv je o něco vyzrálejší a tyto dvě písně poslední dobou stále více vycházejí z reproduktorů mého počítače. Už aby to bylo venku!
 |
| Datum: 11.-12.7.2009 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Sobora: Blind Guardian, Crucified Barbara, Evergrey, Kissin’ Dynamite, Legion of the Damned, Mňága a Žďorp, Stratovarius, The Sorrow Neděle: Arch Enemy, Audrey Horne, Eluveitie, Heaven Shall Burn, Innocens, Interitus, Voivod
|
Sobota:
Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.
Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!
Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.
The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.
Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.
U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.
Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of Rock – Blind Guardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.
Neděle:
Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.
Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.
Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.
Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.
Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.
Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.
Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.
Zhodnocení:
Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.
 |
| Země: Německo Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 25.1.2008 Label: Century Media Records Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení: 7,25/10
|
O Heaven Shall Burn zde na Sicmaggot moc novinek ani recenzí nebylo, takže si je krátce představíme. Jedná se o pětičlennou německou metalcorovou, až trochu melodicky deathmetalovou skupinu. Vznik se datuje na rok 1996. Marcus Bischoff (zpěv) a jeho parta se nám letos představí během jednoho z největších českých metalových festivalů Masters of Rock, na kterém by nikdo neměl chybět.
Album, které zde recenzuji, vyšlo minulý rok v únoru. Tato práce je pouze první částí ze dvou vydaných věcí – „Iconoclast (Pt. 1: The Final Resistance)“ je klasické studiové album. Minulý měsíc, v květnu tohoto roku, vyšla druhá část, která nese název „Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance)“. „Bildersturm“ je DVD, které obsahuje záběry jak z koncertů, tak i ze zákulisí. Záběry pochází z Vídně v Rakousku a z německého festivalu Summer Breeze. Jak jsem již zmiňoval výše, v písních jsou nejvíce slyšet prvky metalcoru, Marcus Bishoff je typický hardcorový a metalcorový zpěvak, svým „screamováním“ i občas připomíná Daniho Filtha z Cradle of Filth. Někdo z mých blízkých i říkal, jestli to není jeho ztracený bratr.
Heaven Shall Burn se snaží držet svůj styl hraní, který začal na pět let starém albu „Antigone“. Dá se říct, že „Iconoclast“ obsahuje nejlepší prvky z těchto dvou nahrávek: „Shogun“ od stále se lepšících Trivium a „Dead Harvest“ od švédských This Ending. Někdo ovšem toto album nazývá převlečenými In Flames, názory kolují různé, mně ale přirovnání ke dvěma zmíněným deskám přijde přesné.
„Iconoclast“ začíná klidná, na piano odehraná skladba s názvem „Awoken“. Touto písní Heaven Shall Burn začínají i své koncerty a kousek z ní dali i do klipu k songu „Endzeit“, který hned po tomto pianovém intru naváže. Tyto dvě skladby na sebe navazují tak přesně, že skoro nepoznáte, že nějaký skok na další píseň byl. „Endzeit“ je jeden z vůbec nejlepších prvních tracků na albu, co Heaven Shall Burn udělali, a zřejmě se i vám nejvíce vryje do paměti, až celé album doposloucháte. Skvělý začáteční scream a melodické kytarové riffy s rychlými bicími jsou zážitkem pro uši. Dále to pokračuje ve stejném rytmu, právě to, že je všechno hodně podobné, mi připadá jako jedno velké mínus, písně se od sebe těžce rozlišují, jak jsou si podobné. Chybí zde nějaká specialita pro každou skladbu. Ani změny ve stylu zpěvu nečekejte, po celou dobu vás bude provázet stejný druh vokálu, rozdíly jsou snad jen v rytmu bicích či v kytaře, která jednou zahraje výše nebo níže. I scream na začátku, jako byl v „Endzeit“, je v skoro každé druhé písní.
Nejvíc znatelná změna přichází až v deváté „Black Tears“, tato píseň je coverem, originál pochází od skupiny Edge of Sanity, rozdíl mezi originálem a předělávkou je celkem poznatelný. Heaven Shall Burn svoji verzi o hodně zrychlili, je více slyšet zpěv, zkrátka je poznat vyspělejší technika, se kterou Heaven Shall Burn nahrávali. „Black Tears“ se nejvíce liší od předchozích songů na albu, nicméně sem dobře zapadá a společně s „Endzeit“ je to jedna z písní, které vám zůstanou v paměti. „Against All Lies“, jedenáctá píseň, se také hodně odlišuje od zbytku alba, je značně pomalejší a více melodická než ostatní, možná jen mohla být zařazena dříve, ať poslech není takový stereotypní. Za zmínku také určitě stojí „Equinox“, což je takové klasické outro, v celé písni se vyskytují hlavně housle, i když se „Equinox“ tváří jako outro, přijde ještě jedna píseň s názvem „Atonement“, zde se vůbec nevyskytuje zpěv a ke konci výrazně zpomaluje, a tím se s vámi „Iconoclast“ loučí.
Heaven Shall Burn a jejich novinka je celkem povedená, toto album si stále rád pouštím dokola znova a znova. Písně se od sebe mohly více odlišit, přesto se jedná o kvalitní desku, která vás může zabavit na hodně dlouho. Někoho zaujme více, někoho méně. Uvidíme, s čím přijdou příště.
