Švédská stálice Evergrey vydá 9. září své nové album „The Storm Within“, na jehož podporu vznikl klip k songu „Distance“. Výsledek sledujte na YouTube.
Archiv štítku: Evergrey
Novinky 20-6-15
>>> Americká kapela Death Dealer, v jejíchž řadách působí třeba kytarista Ross the Boss (ex-Manowar) nebo baskytarista Mike Davis (Halford, ex-Lizzy Borden), bude vydávat druhé album. Jeho název zní „Hallowed Ground“ a k dostání bude od 11. září.
>>> Švédové Evergrey pustili do světa nový videoklip, a to k písničce „Black Undertow“, jež pochází z doposud poslední desky „Hymns for the Broken“. Sledujte na YouTube.
>>> Britští heavy metaloví titáni Iron Maiden ohlásili podrobnosti o své očekávané nové desce – půjde rovnou o dvojalbum, jmenovat se bude „The Book of Souls“ a vyjde 4. září. Celková hrací doba bude přesahovat 90 minut. Obal se nachází napravo, tracklist následuje:
Disc I: 01. If Eternity Should Fail 02. Speed of Light 03. The Great Unknown 04. The Red and the Black 05. When the River Runs Deep 06. The Book of Souls
Disc II: 07. Death or Glory 08. Shadows of the Valley 09. Tears of a Clown 10. The Man of Sorrows 11. Empire of the Clouds
>>> Obituary mají na kontě nový animovaný videoklip k songu „Violence“, který se objevil na doposud posledním albu „Inked in Blood“. Sledujte na YouTube.
>>> Poté, co se německým veteránům Rage začátkem letoška rozpadla sestava, nyní frontman Peter „Peavy“ Wagner zveřejnil jména nových hudebníků, kteří s ním budou hrát – kytary se ujme Venezuelan Marcos Rodríguez a za bicí usedne Vassilios Maniatopoulos.
>>> Další počin „reggae metalistů“ Skindred ponese název „Volume“ a vyjde 30. října. Obal vypadá následovně.
>>> Zámořská formace The Black Queen, v jejímž čele stojí Greg Puciato z The Dillinger Escape Plan, vydá v letošním roce svůj debut, jehož název zní „Fever Daydream“. Ukázku tvorby v podobě videoklipu „The End Where We Start“ sledujte na YouTube.
>>> Finská skupina Wolfheart pod vedením Tuomase Saukkonena ohlašuje svou druhou desku. Jmenovat se bude „Shadow World“ a vyjde 21. srpna. Obal zde, tracklist následuje:
01. Aeon of Cold 02. Zero Gravity 03. Storm Centre 04. Last Of 05. All Winters 06. Nemesis 07. Abyss 08. Resistance 09. Veri
Evergrey – Hymns for the Broken
 |
| Země: Švédsko Žánr: progressive / power metal Datum vydání: 26.9.2014 Label: AFM Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy:
|
Hudba švédských progresivně power metalových Evergrey vždy šikovně balancovala na hranici explicitnější melodiky a temného depresivního vyznění, díky čemuž byli často házeni do oné spíše provizorní škatulky dark metal, kam spadají kapely všemožných subžánrů, které spojují právě pochmurné nálady. Do povědomí se dostali především prostřednictvím desky “In Search of Truth”, jež plně definovala základ jejich zvuku, který po různých lehkých transformacích přechovávají dodnes. Základem je charakteristický srdceryvný zpěv Toma Englunda, atmosférické klávesy evokující gothic rock a zajímavé kytarové postupy. Postupem času se různě proměňoval způsob psaní skladeb a progresivnější vyznění bylo postupně více podřazováno atmosféře a hitovým melodiím, což ovšem neznamená, že bychom byli ochuzeni o skladatelskou nápaditost, pouze docházelo k vyrovnávání mezi chytlavým a propracovaným. Za desku, jež nejlépe vyjadřuje hranici mezi starým a novějším vyzněním, považuji “The Inner Circle” z roku 2004, která vytvořila pomyslný můstek mezi zlomovou “In Search of Truth” a následující střídmější “Monday Morning Apocalypse”. Má trestuhodná neznalost následující dvojice desek, které se údajně pohybovaly někde mezi oběma vytyčenými směry, v mém případě prohlubovala zvědavost, jakým směrem se vydá nová deska, jež vyšla koncem září a stihla sklidit množství pozitivních ohlasů.
V pořadí deváté album nazvané “Hymns for the Broken” mě donutilo začít se zase o Evergrey opět trochu zajímat. Než se začaly šířit první informace, měl jsem kapelu podvědomě zařazenou jako kreativně stagnující, což nebylo moc opodstatněno zkušeností, nýbrž povědomím z reakcí na celkem chladně přijatého předchůdce (což je spíš zavádějící, vzhledem k tomu, kolikrát většina odsoudí něco zajímavého). Do té doby pro mě jejich tvorbu symbolizovalo především již zmiňované “The Inner Circle”, na nějž jsem narazil již před nějakými pěti lety, tudíž je můj zážitek z něho v některých momentech ovlivněn idealizací spjatou s dobou, kdy jsem to poslouchal. I proto pro mě byly změny zvuku, stylu a atmosféry o to výraznější, neboť jsem možná přišel o pozvolný přechod.
Jak již název napovídá, skladby jsou totiž tentokrát stavěny více hymnicky (s přehlednějšími strukturami skladeb a chytlavými refrény), a jak napovídá obal a videoklip singlu “King of Errors”, úzkostnou temnotu nahradila uvolněnější zádumčivost a buřičská velkolepost. Hymničnost zde ovšem na rozdíl od “Monday Morning Apocalypse” nebrání epičtějšímu vyznění. Většina ze dřívějších specifik byla pochopitelně zachována, na to jsou stále Evergrey dostatečně věrni svému kopytu, i přesto může však tato uvolněnost působit jako svěží vánek.
Jak vlastně rozebrat desku plnou chytlavých náladotvorných a instrumentálně propracovaných skladeb, aniž bych u každé z nich jednotlivě říkal “příjemný refrén se silnými vokálními linkami, jež naživo musejí znít fantasticky, ovšem celkem klasický postup, zajímavé sólo, atmosféra graduje a celkové vyznění je pozitivní”? Takže začnu asi tím, čeho si na desce cením, následovat budou aspekty, které mi přijdou průměrné, a poté si posvítím i na věci, jež bych já třeba udělal jinak. Za největší klad desky považuji asi upřímné vyznění, ukazující, že si kapela nepotřebuje na nic hrát a rozhodla se prostě zkomponovat album plné naléhavých melodií, jež se v jejich koncertním repertoáru neztratí. Poslední dobou mám totiž pocit, že často kompoziční zjednodušování provází spíš opačný efekt, jenž pak v posluchači budí dojem, že kapela předstírá velké umění, přičemž hraje jednoduché hitovky. V tomto případě hudebníci nepotřebují žádné přídavné prostředky, jimiž by museli obhajovat to, jak velcí jsou umělci.
Dále by bylo dobré opět pochválit Tomův zpěv, neboť hudbě přidává ten správný důraz, vážnost a především emoce, gradace delších kompozic na albu (“The Grand Collapse”) i jednotlivé pecky (“Wake a Change”, “A New Dawn”, “King of Errors”, “The Fire”). Melodie jsou často založeny na klávesách, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby se ovšem způsob jejich využívání v jednotlivých skladbách nějak lišil, takhle mám ovšem trochu pocit, že jsou si skladby navzájem dost podobné. Výjimkami v tomto případě jsou klavírní balada a závěrečná povedená, akustickou kytarou doprovozená “The Aftermath”. Navíc jakožto klavírista občas trpím takovým syndromem přemýšlet, jak bych to či ono zahrál, což mě vede k tomu, že některé postupy shledávám celkem konvenčními.
Nová deska Evergrey je velice příjemnou ukázkou poctivých propracovaných hymnických metalových skladeb plných emocí. Na jednu stranu některé progresivněji založené fanoušky může trochu zklamat zpřehlednění stavby kompozic či otevřenější atmosféra, ovšem některé povedené melodie mají zase potenciál stát se koncertními stálicemi. I přesto všechno mám ovšem pocit, že by neuškodilo držet se trochu méně standardních postupů a obohatit desku o nějaké trochu překvapivější aspekty. Každopádně příjemná a vyzrálá záležitost.
Další názory:
Při poslechu novinky švédských Evergrey jsem si zase jednou mohl říct, jak ten čas letí. Je tomu totiž už dobrých osm let, co jsem slyšel poslední z jejich nahrávek. V době vydání se mi “Monday Morning Apocalypse” docela líbilo, nicméně od té doby jsem si k Evergrey nějak nedokázal najít cestu, takže poslední dvě desky mě zcela minuly a krom klipů jsem s jejich hudbou nepřišel do styku. Důvod, proč jsem se u “Hymns for the Broken” rozhodl toto změnit, je čistá zvědavost. Prostě mě zajímalo, co dnes borci hrají a jak se mi to zalíbí. S tou hudební náplní se toho příliš nezměnilo. Můj dojem je, že Evergrey trošku vyměkli a kytarové riffy už nejsou tak dominantní, jak jsem měl rád na “The Inner Circle” nebo právě “Monday Morning Apocalypse”, ale to se dá přežít. Hlavní devízou je Tom S. Englund, jehož podmanivý vokál utáhne i slabší věci typu “Wake a Change” nebo “Black Undertow”, což jsou hudebně docela nevýrazné skladby. A správně tušíte, co se stane, když táhne skladby, jež jsou dobré samy o sobě, jako třeba rozmáchlou “The Grand Collapse”, chorály oživenou “A New Dawn” nebo hymickou “King of Errors”. Správně, výsledek je zatraceně dobrá a emocemi nabitá power metalová jízda. Mohlo by se sice ubrat na množství pomalejších songů, protože “Missing You” a “The Aftermath” v závěru už vážně nudí, ale v zásadě nemám co vytknout. Englund a spol. mě příjemně překvapili a prostřednictvím “Hymns for the Broken” si mne na chvíli zase získali na svou stranu.
Kaša
Evergrey – Glorious Collision
 |
| Země: Švédsko Žánr: progressive / power metal Datum vydání: 25.2.2011 Label: Steamhammer Tracklist: Hodnocení: 8,5/10 Odkazy:
|
Progresivní metal má určitě také několik svých titánů a mezi ně patří například Evergrey. Nerad se zabývám škatulkováním, ale osobně bych v jejich hudbě nehledal nějaké extra množství progrese a radši bych je nazval hodně temným, hutným a tvrdým metalem. Těžko říct kolik fanoušků už Evergrey mají v našich končinách a ještě hůře se mi odhaduje, kolik lidí brodících se v bažinách Sicmaggotu má s touto kapelou zkušenosti, proto všichni, které zaujal můj skromný popis jejich hudby, čtěte dále.
Evergrey měli vždy velmi charakteristický zvuk, hlavně díky originálnímu vokálu Toma Englunda a specifickým kytarám, jež se vryjí do paměti svými ostrými tóny. Na “Glorious Collision” tomu není o moc jinak. Proč by se také něco mělo měnit? Kdo sleduje dění okolo kapely, tak moc dobře ví, že v období mezi novinkou a nepříliš úspěšnou plackou “Torn” se na skupinu vybodl kytarista, baskytarista a dokonce i bubeník. Těžko říct proč, ale asi se jim moc nezdál směr, kterým se kapela ubírala po posledním mistrovském díle “The Inner Circle”, tedy směr do kopru. Přeživšími se tedy stali Englund s vokály a klávesák Rikard Zander, postava, co nedostávala na posledních albech moc prostoru.
Jako by si Englund uvědomil, kdože je ten chlápek, který s ním zůstal v kapele, a podle toho změnil sound kapely a zaměřil se na skládání klávesových partů. Nebudu říkat, že klávesy jsou první věc, které si všimnete při poslechu alba, protože Evergrey potřebují trochu času, ale určitě brzy zjistíte, že takhle výrazné a nabušené klávesy kapela dlouho neměla. O další výraznější změny se nepostaral ani basák Johan Niemann (tento nástroj opravdu nikdy netvořil jejich zvuk), ani bubeník Hannes van Dahl (který je sice kvalitní, ale zní v podstatě stejně jako předchozí bicmeni), ale nový kytarista Marcus Jidell. Poslouchat jeho sóla je opravdu radost – ať už jsou pomalá a procítěná nebo rychlá a zběsilá.
Takže, už máme charakteristický zvuk kapely, ale kdo slyšel “Monday Morning Apocalypse” nebo “Torn”, moc dobře ví, že to nestačí. V čem je tedy novinka lepší? No, skupina už na nějaké pokusy o složitější kompozice (i přestože jsou tu hmatatelné náznaky návratu k pravé tváři kapely – tu vystrčí prstíček album “Recreation Day”, tu zase “In Search of Truth”) nebo koncepty alba rezignovala, takže nám zůstává písničkovost. To ovšem neznamená nic špatného, i bez návaznosti alba Evergrey dokázali to, co jim chybělo naposledy – zapamatovatelnější melodie a hlavně masivní refrény, jež vždy byly hlavním tahounem jejich hudby. Po několika posleších se vám stane skoro s každou skladbou z alba, že si na ni najednou vzpomenete a budou vám v hlavě hrát některé pasáže. V refrénech se vrací i Englundova žena Carina, která s kapelou spolupracuje už od třetího alba “In Search of Truth”, a i když ne nijak výrazně, dokáže Toma podpořit a přidat skladbě trochu šťávy.
Evergrey se na “Glorious Collision” čvachtají ve svém oblíbeném středním až rychlém tempu a občas se naskytne i nějaká pomalejší skladba jako například “Free”. Pořadí skladeb a střídání nálad je na tomto albu opravdu chytře provedeno a konzistence bude pravděpodobně jedním z velkých plusů. Když narazíte při poslechu na nudnější místo, nemusíte dlouho čekat a něco upoutá vaši pozornost. Myslím si, že když kapela nahází hitovky na začátek alba a ve druhé polovině se posluchač topí v žumpě, je jedním z velkých problémů mnoha kapel a za vynikající řešení ode mne mají Evergrey palec nahoru.
Dalším faktorem, díky kterému deska pravděpodobně udrží vaši pozornost, bude to, že na albu není žádná vyloženě nudná skladba. Kdyby nebyla starší tvorba o něčem trochu jiném a dalo by se to porovnávat, asi bych řekl, že se zde dá najít i pár hitů, jež se řadí k top peckám od Evergrey. Například taková “The Phantom Letters” nebo “You”, jež si asi nejvíce zaslouží nálepku “progressive” ze všech skladeb na albu nejvíce – a nejenom proto, že je nejdelší. Riffy připomínají album “Recreation Day” a přitom kytary celou dobu ladně doprovází zvuk kláves… refrén se nejprve může zdát nic moc, ale časem se dostane hodně hluboko do hlavy. Po refrénu přichází mini basová mezihra jako příprava na další sloku, při níž dostane posluchač pořádný kopanec do koulí díky skvělému harmonickému riffu kytar. Před druhým refrénem Englund oproti konci první sloky nenápadně vygraduje svůj zpěv, čehož si možná málokdo všimne, ale hodně to přidává na atmosféře. A potom přichází sólo. Velmi rychlá a melodická záležitost, nad kterou zůstává rozum stát. Po něm následuje pořádná mezihra v podobě zpomalení a zmizení kytary za zvuku temných kláves, přičemž se kytara po chvíli zase vynoří a drtí to o sto šest. A úplně na konci vygradování v podobě refrénu za asistence ženského vokálu.
Dalším momentem, který musím vyzdvihnout, je skladba “I’m Drowning Alone”. Sama o sobě je absolutně bezchybná a má vše, co si od Evergrey můžete přát, jenže je v ní jedna chvíle, při které mi automaticky naskakuje husí kůže. Ve skladbě se totiž angažuje i Englundova desetiletá dcera Salina (ne, nemá to nic společného se šalinou) a předvádí svůj nevinný, emotivní, ale mocný hlas v tiché a strašidelné pasáži. Za foukání větru se jakoby z dálky ozývá až děsivě její nevinný hlas a stačí krátké verše “See me, cause here I am… Hear me, cause here I am… Remember me, cause here I am… Notice me, cause here I am…” a bradu máte až na zemi a oči někde venku z důlků. Znovu připomínám, že napoprvé to nemusí mít takový efekt, je to víceposlechová záležitost.
Už jsem se zmínil snad o všem, ale čemu jsem se úspěšně vyhýbal, je produkce. U Evergrey je standardní křišťálově čistá produkce, bez jediné chybičky. Jenže z nějakého důvodu se to na “Glorious Collision” udělalo jinak. Nahrávka je celkově trochu rušnější a nástroje jsou tak nějak zastrčeny vzadu. Hlavně bicím chybí jistá údernost, známá z předchozích alb, kdy vám divoká dvojšlapka svým zvukem dokázala rozdrtit lebku.
Zpočátku jsem byl trochu rozčarován s vydáním singlu “Wrong”, který mě hned nijak nenadchnul, ale nakonec jsem byl velmi příjemně překvapen. Odklon od průseru “Monday Morning Apocalypse” a už ne zas tak moc špatné “Torn” dopadl jako opravdu skvělá deska, která je jen krůček od geniality starších alb, nad nimiž jsem se tak často rozplýval. Nepočítám s tím, že by kapela ještě někdy dokázala vydat podobná mistrovská díla jako dříve, ale “Glorious Collision” mě ujistilo, že umí pořád dělat zatraceně dobrou hudbu.
Redakční eintopf #16 – únor 2011
 |
| Nejočekávanější alba měsíce: Evergrey – Glorious Collision Курск – Ниже |
| H.: Курск – Ниже Index očekávání: 10/10 Earthworm: Ježura: nK_!:
|
Do nového měsíce o dva redaktory chudší, avšak bez nízkých známek v eintopfu. Něco za něco, jak se říká. Znamená to snad, že by v únoru vycházela lepší alba než v lednu? Kdo ví, záleží samozřejmě na osobním vkusu. Konkrétně v naší redakci ale v druhém měsíci roku s pořadovým číslem 2011 jednoznačně vítězí hudebníci ze severu Evropy…
H.:
V únoru prostě nebylo co řešit. Курск mě se svojí první deskou naprosto sundali – od počáteční nedůvěry a následného absolutního nadšení se můj vztah k “Черно” dopracoval až k nekritickému obdivu, díky němuž ji považuji za jednu z nejlepších doom metalových nahrávek vůbec. No netěšili byste se v takové konstelaci na pokračování? Zvlášť když na něj musíte kvůli problémům s vydavatelstvím čekat o rok déle? Klidně to řeknu rovnou – “Ниже” bude totální bomba, o tom jsem zcela přesvědčen a nikdo mi to nevymluví. Veškeré prozatimní informace mému přesvědčení jen nahrávají – správně CCCP-oriented obálkou počínaje, dokonalou (první zveřejněnou) skladbou “Аллея Сталина” konče. Také už víte, za co své peníze utratíte 9. února?
Earthworm:
Jednoznačná volba. Evergrey jsou už dlouho jednou z mých oblíbených kapel. Po sérii skvělých alb ale začala kvalita klesat a i přesto, že na poslední placce “Torn” byla hromada chytlavých melodií, prdelnakopávajících kompozic, “sing-along” refrénů a vůbec všeho, co od Evergrey můžete chtít, tak albu něco chybělo. Artwork na obálce novinky “Glorious Collision” vypadá pěkně, teď jen, aby se povedlo i to, co se pod ním ukrývá…
Ježura:
I přesto, že je únor co se týče zajímavých novinek bohatší než leden, o žádných orgiích se mluvit nedá. Ano, dlouho očekávanou placku vydávají Vreid a Курск, s novým alkoholem páchnoucím materiálem se hlásí Korpiklaani a svojí troškou do mlýna přispějí i Dornenreich. Žádná z těchto kapel ve mně však nevzbuzuje žádné extra nadšené očekávání… Pak je tu ale jedno uskupení, které si mou pozornost po trochu obtížných začátcích naší známosti získalo, a to měrou vrchovatou – Moonsorrow patří mezi těch nemnoho kapel, které nepodlehli folk metalovému trendu posledních let a stále tvoří hudbu mrazivou, násilnou a přesto krásnou a povznášející. Paralela s jejich vikinskými předky je nasnadě…
nK_!:
Oproti prvnímu letošnímu měsíci se konečně začíná blýskat na lepší časy. Nebudeme sice zavaleni novou tvorbou rockových interpretů tolik jako například v měsíci třetím, ale stále je na co se těšit. Mou únorovou volbou se celkem jednoznačně a pochopitelně stávají právě DevilDriver, které poslouchám již od raných placiček (rozuměj prvních alb). Dez a jeho banda umí vytvořit pořádný kotel a to nejen na koncertních štacích. Potajmu trošičku doufám, že nová fošna se ponese v duchu “The Fury of Our Maker’s Hand” a ne posledních dvou počinů “The Last Kind Words” a “Pray for Villains”, na které jsem maličko vysazen. Na začátku ledna vyšel kalifornským řezníkům první singl, který slibuje mnohé. Tak uvidíme a necháme se překvapit.
Masters of Rock 2009 (sobota, neděle)
 |
| Datum: 11.-12.7.2009 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Sobora: Blind Guardian, Crucified Barbara, Evergrey, Kissin’ Dynamite, Legion of the Damned, Mňága a Žďorp, Stratovarius, The Sorrow Neděle: Arch Enemy, Audrey Horne, Eluveitie, Heaven Shall Burn, Innocens, Interitus, Voivod
|
Sobota:
Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.
Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!
Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.
The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.
Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.
U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.
Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of Rock – Blind Guardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.
Neděle:
Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.
Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.
Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.
Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.
Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.
Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.
Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.
Zhodnocení:
Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.