 |
|
Země: Německo Tracklist: Hrací doba: 46:19 Odkazy:
|
Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně pořádně ani nevím, proč jsem se dobrovolně uvrtal do recenze novinkového alba německých nestorů Rage. Zvlášť když jsem před vydáním „The Devil Strikes Again“ tvrdil, že s touhle kapelou nehodlám nadále ztrácet svůj čas. Musím přiznat, že jsem se nikdy neřadil k fanouškům tvorby Rage, a pokud pominu období kolem „Unity“ a „Soundchaser“, která jsem v době vydání měl rád, tak pro mne jejich alba nikdy nebyla srdcovou záležitostí. Nepopírám však, že jsem si vždy našel čas, abych si jejich novinky poslechl, ale s každým dalším pokusem jsem se čím dál víc utvrzoval v názoru, že na úroveň výše uvedené dvojice už to nikdy nebude až se v posledních letech Rage dostali do takového stereotypu, že byť jen doposlouchat některé z posledních tří desek byl úkol nelehký.
Nejsem naivní, abych v souvislosti s personálním zemětřesením, které v řadách Rage v loňském roce proběhlo, čekal nějakou změnu, ale každopádně je tohle jediný důvod, kvůli němuž jsem se nakonec k poslechu „The Devil Strikes Again“ odhodlal, protože roztrhnutí dua Wagner–Smolski po tolika letech bylo opravdu nečekané a ztráta běloruského kytarového virtuóza musí zamrzet každého kapelmajstra. Ovšem nalijme si čistého vína a přiznejme si, že s postupným směřováním Rage ke svým vlastním kořenům, negováním progresivních prvků a zjednodušování své tvorby na úroveň prostých odrhovaček toho Smolski moc vymyslet nemohl (viz „21“, které bylo šedivé až běda) a jeho potenciál, jejž naplno rozvinul na „Speak of the Dead“ v „Suite Lingua Mortis“, tak byl v posledních letech spíš nevyužit.
Novou sestavu Rage tak krom základního kamene Peavyho Wagnera tvoří kytarista Marcos Rodríguez a bicmen Vassilios „Lucky“ Maniatopoulos, jenž nahradil Andrého Hilgerse. Ani jedno z těchto jmen jsem ještě před nedávnem neznal, ale o to nejde. Hlavní je, jestli se jim podařilo vnést to, co Rage na posledních albech potřebovali jako sůl. Čerstvou krev, jež by nakopla skomírající kvalitu studiových zářezů a vrátila Rage do kategorie kapel, které mám zařazené jako poslouchatelné, což se někdy od vydání „Carved in Stone“ dalo říct jen opravdu obtížně. A jaký je tedy výsledek? Nebudu z toho dělat napínavou kovbojku, bohužel musím říct, že nic moc se na mém náhledu na tvorbu Rage v aktuální dekádě nezmění ani po poslechu „The Devil Strikes Again“.
Novinka totiž pokračuje v návratu Rage k prvním albům, což přináší orientaci k čistokrevnému heavy / power metalu bez dodatečných kudrlinek, a vypadá to, že právě tohle byl nejspíš důvod odchodu Smolskiho z řad jeho dlouholetého zaměstnavatele, protože si nedokážu představit, že by jej měla tahle hudba nadále naplňovat. Kompozice na „The Devil Strikes Again“ celkově postrádají jednu důležitou věc – moment překvapení. Nečekám od nových Rage, kteří hrdě hlásili návrat zpět, progresivní kejkle, ale přeci jen si myslím, že kapela s takovou historií by se mohla zmoci na něco víc než na desítku takřka totožných vypalovaček ve svižnějším tempu, kde znějí jedna jako druhá a které mi nejpozději od třetího poslechu nemají co dát. Navíc mám po poslechu „The Devil Strikes Again“ pocit, že Rage se snaží tak trochu popírat svůj dosavadní vývoj v aktuálním miléniu a zatáhli za ruční brzdu, aby si udobřili co nejvíce fanoušků, což není nejšťastnější stav.
Ačkoli je „The Devil Strikes Again“ záležitost posluchačsky průhledná jako sklo a záživná jako dětský kolotoč, tak uznávám, že oproti posledním albům je novinka svěžejší, melodičtější a celkově poslouchatelnější. Nová sestava hraje účelně a zejména kytarové riffy Marcose Rodrígueze jsou přijatelnou variací na postupy Rage z období „Back in Mind“ a „The Missing Link“. Refrény nejsou tak šedivé, jak jsem si v posledních letech u této party zvykl, a třeba „War“, „The Devil Strikes Again“ nebo „Ocean Full of Tears“ jsou v tomto ohledu docela povedenými záležitostmi. Těch několik opravdu světlých momentů ovšem výsledný dojem příliš nezachrání.
Na albu totiž převládají kolovrátkové písně, které můžou potěšit snad jen opravdu skalního fanouška kapely, jenž by sežral s navijákem i záznam Peavyho pobytu v místech, kam i král chodil sám. Jalové kompozice typu „The Final Curtain“ s nepříjemně otravným refrénem, „Deaf, Dumb and Blind“ a „The Dark Side of the Sun“ s nezajímavou strukturou nebo utahaná „Time of Darkness“ jsou i na průměrné poměry Rage slabými odvary dříve posluchatelných písní. Když poslouchám závěrečnou „The Dark Side of the Sun“, která mi přišla z celého alba asi úplně nejslabší, tak si říkám, kde jsou ty časy, kdy se i z relativně průměrného power metalu dalo vykřesat skvělé album („Unity“) plné zábavných momentů a velkých refrénů.
Pokud si někdo z vás dává načas, do poslechu „The Devil Strikes Again“ se doposud nerozhoupal a uvažuje o tom, tak vám radím, abyste od téhle placky dali radši ruce pryč, protože jestli doufáte, že odchod Smolskiho a příchod nového kytarového otroka, jenž bude hrát Peavyho nezáživné písně, bude k něčemu dobrý, tak vězte, že zázrak se nekoná. Novinka je sice oproti „21“ svižnější, melodičtější a lépe se poslouchá, ale ten původní elán, který jsem do poslechu vložil, zase rychle vyprchal a s odstupem dalšího týdne věřím, že 22. řadové album Rage upadne v zapomnění stejně rychle jako jeho předchůdci.
