Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 4.8.2017 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Die by the Sword 02. Hole in the Head 03. The Rise of Chaos 04. Koolaid 05. No Regrets 06. Analog Man 07. What’s Done Is Done 08. Worlds Colliding 09. Carry the Weight 10. Race to Extinction Hrací doba: 46:18 Odkazy: web / facebook

Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem.

Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice Baltes–Hoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.

Už u posledního „Blind Rage“ jsem si říkal, že dát tomu možná trochu více času a počkat na další nápady, mohla z toho být přeci jenom povedenější nahrávka. U letošního alba jsem o tom přesvědčený ještě více. Accept se tu totiž opakují a takřka žádná skladba jednoduše nemá parametry té pravé metalové hymny, jichž tato kapela stvořila hned několik. V porovnání s předchozími plackami působí „The Rise of Chaos“ jako chudý příbuzný. Samozřejmě, „The Rise of Chaos“ je prostě klasický Accept, což jim jen těžko lze mít za zlé. Možná si nastavili laťku příliš vysoko. Ta se při vzpomínce na „Blood of the Nations“ bude jen těžko přeskakovat. To ovšem nic nemění na faktu, že nápady zjevně docházejí, jinak si nelze toto dílko vysvětlovat.

Na obranu Accept je nutno říci, že zdaleka nevytvořili žádný škvár. Zkrátka bych to viděl tak, že se kapela snaží kout železo, dokud je žhavé, a tak vydává desky, aniž by byly napěchované tak kvalitním materiálem, jako bylo návratové „Blood of the Nations“. Nahrávky jsou to stále dobré, avšak v případě nového „The Rise of Chaos“ se už jedná o docela obyčejný průměr, jenž se v katalogu skupiny rychle propadne dolů.

Drtivá většina songů zapadne do Acceptích standardů, kdy nové skladby snadno zaměníte za ty starší, povedenější. Písně se od sebe prakticky liší jenom tempy, přičemž jedno je klasicky šlapavé a druhé je pak o něco rychlejší, s lehce powermetalovým nádechem. Z těchto rytmů se zde neuhýbá. Pravdou však je, že povětšinou je všechno jištěno vydařeným riffem, které Wolf Hoffmann prostě umí, a zdá se, že jich má v rukávu stále dost. Naopak refrény tu postrádají něco navíc a zdaleka nejsou tak chytlavé jako dříve. Změna na postu kytary (s příchodem Uwe Lulise) a za bicími (v podobě Christophera Williamse) je v podstatě neznatelná, což je dle mého soudu dáno tím, že se pánové na tvorbě nijak nepodíleli.

Pojďme si projít skladby a začněme těmi slabšími. Mezi ty patří třeba poněkud prvoplánová „What’s Done Is Done“ či závěrečná dvojice „Carry the Weight“ a „Race to Extinction“. Ty zároveň patří k tomu nejhoršímu, co Accept za dobu působení Tornilla v sestavě vydali. Takhle to zní docela děsivě, ale je zároveň dobré mít na paměti, že v ranku klasického heavy metalu je to v současnosti stále nadprůměr. Ke světlým momentům bych pak směle zařadil třeba klipovou „Koolaid“, hardrockově laděnou „Analog Man“ či titulní „The Rise of Chaos“. Zbytek písní je pak standardně odvedenou prací pod hlavičkou teutonic heavy metal.

Přestože jsem zde vypíchnul tyto skladby, stále značně zaostávají za peckami typu „Hellfire“, „Twist of Fate“ nebo „Final Journey“. Ani ty neobjevují Ameriku, ale představují Accept v tom nejlepším obrazu a skvěle sekundují jejich klasické éře z let osmdesátých, což se o letošním materiálu říci nedá. Zkrátka se to na „The Rise of Chaos“ úplně nesešlo a zdá se, že s každou nahrávkou nemůže být posvícení.

„The Rise of Chaos“ je tak nakonec rutinní záležitostí na pár poslechů, které vás spíš přimějí k puštění starších alb. A to je na značku Accept jednoznačně zklamáním. Nenašel jsem zde žádný zářez nepostradatelný pro budoucí koncerty, ani důvod, proč by se posluchač bez této placky neobešel. Desku lze jednoduše přeskočit a můžeme držet palce v dalším snažení. Věřím, že mají na daleko víc.

Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 15.8.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Stampede 02. Dying Breed 03. Dark Side of My Heart 04. Fall of the Empire 05. Trail of Tears 06. Wanna Be Free 07. 200 Years 08. Bloodbath Mastermind 09. From the Ashes We Rise 10. The Curse 11. Final Journey Hodnocení: Kaša – 6/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s “Blood of the Nations” mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako Angus s AC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den.

Co však čert nechtěl, Accept (nebo spíš hamižný vydavatel?) se přesně podle pořekadla, že železo je nutné kout, dokud je žhavé, vrhli do svého návratu tak silně, že nový materiál na sebe nenechal dlouho čekat, takže po vysilujícím turné přišlo uspěchané “Stalingrad”. Když jsem si při náslechu “Blind Rage” odskočil i k posledním dvěma albům, tak stále nemůžu uvěřit, jak veliký kvalitativní rozdíl mezi oběma deskami je. Tam, kde “Blood of the Nations” doslova ničilo posluchače hymnickými refrény a skvělými skladbami obecně, tam “Stalingrad” působí jako chudý příbuzný, kterému byste při první příležitosti vnutili nějakou tu kačku, aby se sebou něco udělal. Veskrze průměrný materiál je pro mne i s odstupem těžko stravitelný, takže jsem od novinky “Blind Rage”, která vychází dva roky po “Stalingrad”, neočekával nic menšího než další vatovitý materiál, jenž pánové spíchli dohromady jen tak ze setrvačnosti, aby mohli zase rychle zpátky na turné.

Uznávám, že ony poslední dvě desky mají situaci značně ztíženou úspěchem “Blood of the Nations”, které bylo jako blesk z čistého nebe, ale právě proto bych se (být v situaci, v jaké se nacházejí Accept) s novým materiálem vytáhl, až když bych si byl jistý, že to opravdu za něco stojí. “Blind Rage” sice není zaplaťpánbůh takovým průserem, jako byl minulý kotouček, ale přesto věřím, že pánové mají v aktuální formě na víc, a kdyby nesázeli nové desky jako Baťa cvičky, tak bychom se mohli u finálního hodnocení bavit o úplně jiném čísle.

Je to sice jasné jako facka, ale říct se to musí… “Blind Rage” je klasickým (pokud se tomu tak u třetí desky dá už říkat) albem Accept s Mikem Tornillem u mikrofonu. Pominu teď ten kvalitativní rozdíl mezi zmíněnými alby, ale jejich náplň (“Blind Rage” nevyjímaje) je jasnou deklarací na téma klasický německý heavy metal, takže kdo má Accept rád, ten bude určitě spokojen. Možná se zajímáte, jestli teda “Blind Rage” přináší oproti svým předchůdcům něco nového. Nebudu vás dlouho napínat, protože to je beztak všem jasné, ale nikoli. Nechci být škarohlíd a rejpal a vyčítat kapele další porci heavy metalových songů, ale Accept prostě nemají komu co dokazovat. Jejich jméno bude už navždy spojeno s historií těžkého kovu, takže si můžou točit klasická alba, aniž by jim měl kdo co vytýkat. To, že to ne vždy dopadne dobře, už je věc jiná.

“Blind Rage” je však i přes zjevnou stylovou strnulost albem lehčím a svěžejším, než bylo “Stalingrad”, takže se velmi dobře poslouchá a zatímco minule jsem měl problém najít si vůbec nějaký skvělý moment, tak “Blind Rage” jich obsahuje hned několik. Už první singl “Stampede” není vůbec špatný. Dá se sice úspěšně namítat, že se jedná o celkem obyčejnou heavy metalovou rychlovku, ale má obrovský drajv a tah na branku, takže si mne celkem rychle podmanila. K mé vlastní spokojenosti ji sice chybí majestátnější refrén ve stylu “Teutonic Terror”, ale ostrý přímočarý kytarový riff a štiplavé sólo to vynahrazují.

Těch klasických songů, při jejichž prvním poslechu si okamžitě vybavíte pečeť s logem Accept, je na “Blind Rage” samozřejmě mnoho, protože parta kolem Wolfa Hoffmanna všechnu svou snahu podřídila tomu, aby album znělo klasicky. Od zvuku Andyho Sneapa, přes kytarové riffy a občasné vyhrávky, je nádech osmdesátek zřejmý. Svižná halekačka “Trail of Tears” je asi nejlepší ukázkou toho, co tím myslím. Ve všech směrech je to pokus o oprášení staré nálady a obratem dodávám, že to není vůbec špatné. Hlavní plus je, že nepůsobí jako laciná snaha být za každou cenu retro. Její hodně jednoduchá stavba z ní sice činí kolovrátek, který i mě po nějaké době přestal bavit, ale to je obecně úloha těchto přímočarých písní. Další z rychlých písní jsou ostřejší “Bloodbath Mastermind”, která mě z celého “Blind Rage” baví nejvíc, a závěrečná šleha “Final Journey” se zbytečně natahovaným neoklasickým kytarovým sólem, v němž se cituje “Morning Mood” norského skladatele Edvarda Griega. “Bloodbath Mastermind” je skvělým propojením kytarově orientovaných slok pod taktovkou Mr. Hoffmanna a zpěvného refrénu. Na obtíž není ani šestiminutová hrací doba, která obvykle přeje jiným kusům než takto klasicky stavěným řízným věcem, ale já si ji zamiloval hned na první poslech.

Accept však nejsou primárně o rychlých skladbách, takže jestli se posluchač na něco těší, tak je to zcela určitě pomalejší šlapavé tempo a melodické zpěvné vokální linky, které na koncertech odříkávají zástupy pravověrných. Přesně o tomhle je hymnická, ovšem nikterak zábavná “From the Ashes We Rise” nebo druhá “Dying Breed”, v níž se nikam nespěchá. V žádném případě ale není utahaná a vypjatý ječák Mikea Tornilla doplňují jeho spoluhráči se sbory v refrénu. Když pak sbory podkreslují zpěv ve slokách, tak získává “Dying Breed” místy až epický nádech. Skladba to není špatná a až se bude hlasovat o dalším singlu a sahat po nějakém válu ke klipovému ztvárnění, tak jsem jistý, že se sáhne právě po ní. Z jí podobných se hodně povedla ještě následující “Dark Side of My Heart”. Krom samotné kompozice mě strašně baví vokální linka Tornilla. Jeho sebevědomí a cit pro přechod k melodickému, přesto říznému zpěvnému refrénu táhne tuto věc nahoru.

I přesto, že slova kritiky doposud na adresu “Blind Rage” vyloženě nepadla, tak i na této placce se najde hned několik kousků, které album nikam netlačí a spíš jej brzdí. “Fall of the Empire” sice do vínku získala slušnou melodii do refrénu, ale jinak je to celkem nudný vatovitý vál, jichž kapela při troše snaze vyplivne na stůl hned několik. Hodně pomalu se rozjíždějící “Wanna Be Free” je i navzdory zjevné snaze o vývoj zbytečně moc utahaná a její vlezle optimistický refrén mi je mi proti srsti, takže u ní jsem neprofesionálně nejednou stiskl tlačítko pro skok na další skladbu. “200 Years” a hlavně roztahaná “The Curse” jsou zase tím typem skladeb, o nichž je obecné povědomí, že na albu jsou, ale při poslechu se jednoduše ztratí. Já sám si třeba i po několika posleších nepamatuji z nejdelšího kousku “The Curse” byť jen jediný moment, což zcela určitě není nejlepší vizitka. Že by se naopak jednalo o neprostupný kus plný progrese a změn nálad, díky čemuž mi neleze pod kůži, se říct nedá, takže zůstává ve škatuli zbytečných záležitostí.

Takže, jak se to tedy s “Blind Rage” má? Na jednu stranu je mi sympatické, že je album čistší a prostší na vyloženě nudné skladby, než jako tomu bylo u předchůdce “Stalingrad”, a že se podařilo poskládat dohromady hned několik velmi povedených válů, ale pořád to není to pravé ořechové. Hodnotit technické zpracování nebo instrumentální výkony mi u takového jména přijde jako vyložená zbytečnost, takže pokud zůstaneme čistě u hudby samotné, tak Accept potěšili. Nepřekvapili, ale potěšili. “Blood of the Nations” sice překonáno nebylo, ale to snad ani nikdo nečekal. Pokud se spokojíte s klasickým materiálem, který je ozdoben klasickým logem a nemáte ambice na podobná překvapení, jaké si tito Němci přichystali před čtyřmi lety, tak by s býčím “Blind Rage” neměl být problém. Není spíchnuté tak horkou jehlou, abych se k poslechu musel vyloženě nutit a v tuto chvíli si dokonce myslím, že se k Accept ve verzi 2014 i vrátím, protože nejedna skvělá skladba mě k tomu donutí.

Další názory:

Nespornou výhodou “Blind Rage” je to, že se jedná o výrazně lepší nahrávku, než bylo uspěchané “Stalingrad”. Nevýhodou naopak je, že na comebackový majstrštyk “Blood of the Nations” se novinka nechytá ani náhodou. Nicméně i to, že se Accept povedlo oproti předchozí nemastné, neslané nudě laťku zvednout, mi aktuálně ke spokojenosti docela stačí. O tom, že by “Blind Rage” nudilo, se bavit takřka nemůžeme, naopak některé skladby se velice povedly. U mě osobně vedou především “Dying Breed”, “Dark Side of My Heart”, “200 Years” nebo “From the Ashes We Rise”; poměrně zajímavá mi přijde i “The Curse”. Nějaké vaty je tu naštěstí minimum a vlastně jen o “Wanna Be Free” můžu prohlásit, že mi vyloženě nesedla a že bych byl radši, kdyby se na desku nedostala. Je fakt, že úvodní singl “Stampede” ani omylem není taková hymna, jako byla “Teutonic Terror”, především refrén se sborovým “Stampede…” je trochu jalový, ale sloky jsou solidní, takže se to dá přežít. A právě “solidní” se dá vztáhnout i na ten zbytek písniček, jež jsem nejmenoval, což také ve výsledku dává i solidní desku. Nejsem z “Blind Rage” úplně na větvi a vracet se asi stále budu spíš k “Blood of the Nations”, ale i tak se u novinky z dílny Accept na chvíli dá zabavit více než dobře.
H.

Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 6.4.2012 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Hung, Drawn and Quartered 02. Stalingrad 03. Hellfire 04. Flash to Bang Time 05. Shadow Soldiers 06. Revolution 07. Against the World 08. Twist of Fate 09. The Quick and the Dead 10. The Galley Hodnocení: H. – 6/10 Kaša – 5/10 Průměrné hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Asi si všichni vzpomenete, jaká to byla obrovská senzace, když se němečtí Accept před dvěma lety vrátili s neuvěřitelnou energií zpátky na scénu. Není divu, že reunion budil takovou pozornost, Accept přece jenom patří k těm největším heavy metalovým formacím vůbec. Pokud budeme počítat země mimo Velké Británie, což vždy byla Mekka heavy metalu a ne nadarmo právě odsud pochází nejvíce těch opravdu velkých a legendárních formací, jen těžko budeme hledat žánrovou skupinu, jež by svou velikostí mohla konkurovat Accept (z fleku mě osobně napadají jenom dvě, ale to je vedlejší). Přesto comebackovému albu “Blood of the Nations”, na němž navíc nezpíval ikonický frontman Udo Dirkschneider se svým nezaměnitelným vokálem, nevěřil snad vůbec nikdo, o to větší nadšení se ovšem strhlo, když deska vyšla a ukázalo, že je to ve skutečnosti opravdový heavy metalový klenot, vypilovaný po všech stránkách do té nejlepší možné podoby. Ihned poté stoupl kurz Accept mnohonásobně, najednou začala být kapela všude žádaná a chtěná, dlouhé koncertní šňůry nebraly konce… inu, proč ne, za tak výbornou desku si to pánové přece jenom zasloužili. Hned v té době, nedlouho po vydání “Blood of the Nations”, se už začalo mluvit také o dalším nástupci, který přišel až v podezřele rychlém sledu, jen rok a půl po svém předchůdci (a to byl onen rok a půl navíc vyplněn zmiňovaným neúnavným koncertováním). A jak “Stalingrad” dopadl? Hned na začátek můžeme říct… bohužel nepříliš slavně…

“Blood of the Nations” mělo jedno obrovské eso v rukávu – jak již bylo zmíněno, v podstatě nikdo mu nevěřil, nikdo od něj nečekal nic jiného než průser, díky čemuž mohla deska jenom překvapit, což se nakonec také stalo. Accept tehdy vlastně neměli co ztratit, pokud by se jim album nepovedlo, všichni by prohlásili “já to říkal” a comeback by skončil dřív, než by vůbec začal; kdyby se naopak povedlo – to už víme, co by se stalo, protože se to již stalo. To “Stalingrad” má pozici o mnoho těžší, jelikož od něj se toho po excelentním “Blood of the Nations” čekalo zase až příliš. A přesně dle zákonu schválnosti, který praví, že čím více se na nějaké album člověk těší, tím větší poté bývá následné zklamání, je obrovským zklamáním i “Stalingrad”.

Možná se zeptáte, v čem je mezi oběma deskami tak obrovský rozdíl, když jsou obě dvě ve své podstatě krystalicky čistý heavy metal. V žánru určitě ne, to je pravda, přesto to poznáte zcela jasně pouhopouhým citem. Na “Blood of the Nations” byla cítit obrovská lehkost, přirozenost, radost z toho, že zase hrajeme – právě to z té desky dělalo natolik skvělou věc. A právě to “Stalingrad” zoufale postrádá. Nemohu se zbavit dojmu, že tohle album bylo, jak se říká, spíchnuto horkou jehlou. Osobně bych klidně vsadil svoje boty, že v tom bude mít prsty label Nuclear Blast, u něhož bych se ani v nejmenším nedivil tomu, kdyby Accept tlačil k tomu, aby další nahrávka vyšla co nejdříve, dokud je kapela po tak vydařeném návratu tolik v kurzu.

Jestli je právě vyřčená teorie správná nebo ne, to je těžko soudit a pochybuji, že se to kdy dozvíme, jedna věc je však jistá – “Stalingrad” obsahuje přílišné množství vaty, aby mohlo důstojně navázat na svého předchůdce. Věřím, že kdyby si Accept vzali (dostali?) na přípravu desky více času a “Stalingrad” vyšel třeba až za rok, výsledek by byl úplně někde jinde. Samozřejmě netvrdím, že by to chtělo si odfrknout na dalších 15 let (ačkoliv zcela upřímně říkám, že bych radši čekal dalších 15 let na druhé “Blood of the Nations” než dva roky na “Stalingrad”), ale i těch pár měsíců by jistě udělalo svoje. Takhle totiž “Stalingrad” působí prostě uspěchaně, stylem “honem rychle něco vydat, dokud to lidi žerou”. Což o to, kasička vydavatele se jistě z prodeje krásně naplní i v dnešní době, ale stálo to za to? Dle mého skromného názoru nikoliv. “Blood of the Nations” byl naprostý majstrštyk, fošna, která se mohla bez obav srovnávat s legendárními kusy jako “Balls to the Wall” nebo “Metal Heart”; hned po prvním MP3 poslechu (a to berte doslovně) jsem se zvedl a okamžitě si běžel do obchodu CD koupit. Za “Stalingrad” ovšem utrácet nehodlám ani v nejmenším, protože za to prostě nestojí…

Prozatím to asi vyznívá, že “Stalingrad” je naprostý průser, který se takřka nedá poslouchat, ale to zase není tak úplně pravda. Wolf Hoffmann a Peter Baltes jsou přece jenom protřelí mazáci, takže nějaké opravdu dobré riffy vykouzlit dokázali, to samozřejmě uznávám, ale problém tkví v tom, že jich je tentokrát pomálu a že jsou hodně rozmělněné. Srovnejme… “Blood of the Nations” – co song, to pecka plná skvělé muziky; “Stalingrad” – pár dobrých riffů a mezitím spousta zbytečné omáčky, která jen natahuje délku, aby počin mohl být prohlášen za dlouhohrající. A to je špatně. Zatímco minulá placka měla (v limitované verzi) více jak 70 minut a nenudila ani na chvilinku, “Stalingrad” má minut skoro o 20 méně, přesto mám značný problém to doposlouchat, jak mě to nebaví.

Naprosto zářným příkladem, kterýžto nám může posloužit jako ukázkový, toho propastného rozdílu je první singl. “Teutonic Terror” prostě byla hymna, přímo ztělesnění heavy metalu v té nečiřejší formě made by Accept – kulervoucí riff, pochodové tempo, spousta malých, ale hravých a skvělých nápadů, nadšení z toho songu přímo čiší. Ale “Stalingrad”? Tahle písnička se snaží stavět na stejném motivu, čili jeden vůdčí riff, ale zde jeho neustále omílání nefunguje, je to nemastné, neslané, jak se říká. “Teutonic Terror” mělo výtečný refrén, sborový refrén “Stalingrad” je těžký průměr, který se po více posleších stává spíše otravným. Píseň jako celek funguje spíš tak na půl – a to ještě patří k těm nejlepším momentům celé nahrávky.

Ono celé album se snaží jet ve stylu “Blood of the Nations”, ale prostě a jednoduše se mu to nedaří, ani kdyby se na hlavu postavilo. Další věc, na níž je to krásně znát, je to, že citelně chybí záležitosti typu “The Abyss” nebo “Shades of Death”, čili delší a malinko náročnější kompozice, jež fošnu nejen znatelně osvěžovaly, ale dokonce patřily i k jejím vrcholům. Na “Stalingrad”? Kde nic, tu nic. S přimhouřením očí by se dala uznat závěrečná “The Galley”, jenže ta nejenže dvěma o dva roky starším kolegyním nesahá ani po kotníky, ale navíc se ještě nachází až na úplném závěru “Stalingrad”, kde vyznívá trochu do ztracena, pokud se k ní vůbec posluchač zvládne prokousat, což se mně osobně povedlo až na několikátý pokus. I přesto se, stejně jako v případě titulní “Stalingrad”, jedná o jednu z nejpamětihodnějších věcí desky, srovnáme-li to s tou okolní slabotou.

Snad za jediný opravdu světlý bod považuji třetí “Hellfire”, což bohužel není cover od známých norských black metalistů 1349 (to by mohlo být dosti zajímavé (smích)), ale klasická heavy pecka, v níž je na rozdíl od zbytku “Stalingrad” cítit ten pohříchu chybějící drajv a zápal. Zejména skvělý refrén “Hellfire” naprosto hravě strčí do kapsy všechny ostatní songy na albu dohromady. Po téhle skladbě by na druhém místě skončilo “The Galley”, pak hodně dlouho nic, poté přijde titulka a pak… nepříliš výrazná nuda, z níž se občas vyloupne dobrý riff, ale ne tak často, aby to člověka nějak více bavilo. Poslouchat se to možná dá, ale otázka zní: proč? Proč, když existují desítky a desítky mnohem lepších věcí…

Finální verdikt je myslím zcela zřejmý: “Stalingrad” je obrovské zklamání po všech stránkách, které se se svým předchůdcem nemůže rovnat ani v nejmenším. Z alba je cítit přílišná uspěchanost a málo času na to, aby měly nápady možnost dozrát, což ze “Stalingrad” dělá materiál bez přehánění průměrný. Inu, každý den není posvícení… a to u kapely jako Accept obzvlášť zamrzí…

O pár dnů později…

Stálo mi to trochu vrtalo hlavou, že to přece není možné, aby deska Accept byla tak nepovedená. Přece jenom jsem je měl vždy rád, byli jednou z těch kapel, na jejichž muzice jsem vyrůstal, takže mi to prostě nedalo a věnoval jsem “Stalingrad” těsně před zveřejněním recenze ještě jeden soustředěný poslech do sluchátek. Bohužel, verdikt zůstává nezměněn. Album prostě postrádá jakékoliv nosné nápady, které by mu dodaly ty správné koule, chybí taková ta pověstná chemie – jak již bylo řečeno, celé to zní příliš uspěchaně. Sem tam se sice objeví nějaký zajímavější moment objeví – například sbory a refrén v “Revolution” nebo klidnější začátek “Twist of Fate” -, ale jako celek toho “Stalingrad” nemá příliš co říct. Pro jistotu jsem si ihned vzápětí ještě pustil “Blood of the Nations” a ten rozdíl je vskutku propastný – co song, to časovaná bomba plná výborných nápadů. Nebe a dudy, rozdíl minimálně dvou tříd…

Další názory:

Nikdy jsem nebyl fanouškem Accept, čímž bych nechtěl upírat jejich vliv na vývoj heavy metalu, to rozhodně ne, jen šla tvorba této německé legendy vždy tak nějak mimo mě. “Blood of the Nations” však bylo trefou do černého. Skvělé nápady, majestátní refrény, celkově vyrovnané skladby a zabijácký zvuk učinily z tohohle alba jedno z nejlepších heavy metalových alb třetího tisíciletí. Bylo jasné, že budou následovat nekonečná turné a dalo se čekat, že nové album na sebe nenechá dlouho čekat, ale že se ho dočkáme už po roce a půl?! Tady něco smrdí a ano, asi už to tušíte, je to kvalita nové placky. Nevyrovnaná. Takhle bych “Stalingrad” charakterizoval jedním slovem. Velké množství skladeb působí vatovitě, bez nosnějších nápadů, skladby neoplývají povedenými refrény, jako tomu bylo v případě “Blood of the Nations”. Vyjímkou budiž trojka “Hellfire”, kterou bych si na pozici prvního singlu dokázal představit o dost víc, než nevýraznou titulní “Stalingrad”. Ta sice není špatná, ale oproti “Teutonic Terror” je jako chudý příbuzný. Z dalších skladeb se mi líbily ještě přímočará “Revolution” a závěrečná “The Galley”. Tím bych svůj výčet nejspíš ukončil a zbytek označil za nezáživnou výplň. Celkově album vyznívá velmi slabě a považuji jej za příliš uspěchané. Škoda, protože výchozí pozici měli Accept skvělou, a takhle si to pohnojit. Snad příště.
Kaša

Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 20.8.2010 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Beat the Bastards 02. Teutonic Terror 03. The Abyss 04. Blood of the Nations 05. Shades of Death 06. Locked and Loaded 07. Time Machine [bonus] 08. Kill the Pain 09. Rolling Thunder 10. Pandemic 11. New World Comin’ 12. No Shelter 13. Bucket Full of Hate Hodnocení: H. – 8/10 Seda – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Vždy jsou některé měsíce co do vydávaných desek slabší, jiné silnější, možná největší žně jsou však každoročně v srpnu a září. A právě srpen byl v letošním roce velmi úrodný zejména pro příznivce toho nejklasičtějšího odvětví tvrdé hudby – heavy metalu. Svátkem je bezesporu nové album Iron Maiden, vždyť vlastně všechno, co tahle kapela udělá, je událost. Neméně očekávanou záležitostí je však rovněž „Blood of the Nations“ od Accept, u nichž je očekávání násobeno hned několika faktory. Nepochybuji sice, že o tom všichni víte, ale malé opáčko neuškodí…

Za prvé, Accept se vrací na scénu po dlouhých letech nečinnosti (s výjimkou krátkého a pouze koncertního reunionu v roce 2005); za druhé, jedná se o první studiové album po neuvěřitelných 14 letech od posledního „Predator“, které ještě navíc většina fanoušků nemá moc v oblibě (což já osobně jen tak mimochodem nechápu, protože mně se ta placka opravdu líbí); a nakonec i za třetí, jde o první nahrávku s novým zpěvákem Markem Tornillem.

S náhradou legendárního Udo Dirkschneidera za mikrofonem už si jednou Accept ústní dutinu nabili, tudíž se přímo nabízí otázka, jestli se to, co se kapele na konci 80. let nepovedlo, může povést v roce 2010. Víte, já jsem se asi stejně jako většina lidí ke comebacku s Markem Tornillem stavěl spíše skepticky, vždyť „Accept bez Uda přece není Accept“… jenže s první ukázkou v podobě videoklipu „Teutonic Terror“ (k vidění i někde tady okolo) a hlavně s famózní živou jízdou na festivalu Masters of Rock mě noví Accept začali nahlodávat. I tak se ale musím přiznat, že jsem toho od „Blood of the Nations“ zas tak moc nečekal. A právě to je možná ten důvod (kromě samotné kvality samozřejmě), proč mě ta nahrávka nakonec tak přejela.

Prvních pár poslechů „Blood of the Nations“ mi dalo okamžitě na srozuměnou, že jsem Accept šeredně podcenil a oni mě za to na oplátku vypráskali šerednou závislostí. A dobře mi tak, kapely, na nichž člověk vyrůstal, se přece podceňovat nemají. Ale ne, teď vážně, Accept se povedlo něco, co by do takových veteránů a navíc při takové konstelaci málokdo řekl – nejenže se jim totiž povedlo stvořit výbornou nahrávku, oni stvořili opravdový heavymetalový klenot. Věřte mi, že teď rozhodně nepřeháním, „Blood of the Nations“ je bez debat heavymetalovou deskou roku. A nejen roku. Dovolím si tvrdit, že tohle je nejlepší heavymetalové album, co jsem za posledních pár let slyšel!

„Blood of the Nations“ mi rozhodně neuhranulo nějakou přílišnou hráčskou ekvilibristikou, ani nějakou strhující atmosférou, ani přílišnou originalitou (pokud za originalitu neberete klasický a snadno rozpoznatelný Accept-sound, který si kapela jako jeden ze svých tradičních trademarků samozřejmě ponechala). Nic z toho. „Blood of the Nations“ má prostě a jednoduše koule, v tom je jeho síla. Schopnost chytnout a nepustit, zarýt se do mozku, odkud už ty pecky prostě nedostanete. Že je to málo? Věřte mi, že není. Ty koule jsou totiž sakra velké!

Začátek fošny je naprosto strhující. Hned úvodní „Beat the Bastards“ je silně koncentrovaným extraktem toho nejlepšího, co si jen dokážete představit, když někdo řekne „heavy metal“. U mě osobně navíc Accept ještě trochu hrají i na nostalgickou notu, protože hned s první vteřinou se rozpomínám na doby, kdy jsem jako malý harant u podobných songů hrozil pazourou u sebe v pokoji jak ďábel. A víte vy co, kolikrát si nemůžu pomoct ani teď, při poslechu „Blood of the Nations“. Ono to ale prostě ani jinak nejde – když zůstaneme u zmiňované „Beat the Bastards“, naprosto skvělé riffování, nohy vám budou do rytmu lítat úplně sami. A pak přijde odrovnávací refrén, kdo si alespoň v duchu nezpívá společně s Tornillem ten ústřední pokřik, tak ten je u mě ztracený případ. A to jsme teprve u první písničky!

„Teutonic Terror“ je neodolatelná hymna, která člověka chytne pod krkem a vymete s ním podlahu. Ten pochodový rytmus prostě zabíjí a dovolím s prohlásit, že koho tahle pecka nebere, ten by měl začít uvažovat o změně žánru. Prostě klasa.

Accept však mají ještě jedno velké eso v rukávu, a sice že „Blood of the Nations“ není postavené pouze na obdobných šlapavých válech, ale dokáže nadchnout i výbornými skladatelskými nápady, které sice rozhodně nemají hlavní úlohu, ale dokážou dát celé nahrávce ten správný šmrnc. Však to znáte, právě ty detaily dělí desky na ty skvělé a ty ostatní. Důkazem budiž, že Accept dokáží bez sebemenšího zaváhání utáhnout i sedmiminutové stopáže v „The Abyss“ a „Shades of Death“. Poslechněte si tyhle dva opusy a budete vědět, o čem tu teď mluvím. Člověk by nevěřil, jakou „paseku“ dokáží udělat taková malá ozvláštnění mezi tím heavymetalovým nářezem.

A když už si budete myslet, že Accept trochu dochází šťáva a na řadě je lehce slabší kousek, tak titulní věc „Blood of the Nations“ vás opět vyvede z omylu. Na první pohled je to možná obyčejnější skladba oproti těm předchozím, kapela tam však dokázala napasovat pár prvků, díky nimž je to opět hitovka jak noha. Výtečná sólová kytara to celé táhne neuvěřitelně dopředu a korunou je refrén, jehož sborové „Blood of the Nations“ vám bude znít v uších ještě dlouho.

U „Blood of the Nations“ se rozhodně vyplatí investovat nějaký ten peníz navíc a vrazit jej do limitované edice. Když pomineme, že rozkládací digipack vždycky vypadá lépe než obyčejná plastová krabička, tak se na limitované verzi ukrývá jedna bonusová skladba, která rozhodně stojí za to – „Time Machine“. Opravdu nádherná pomalejší pecka, ta si vážně zasloužila skončit na regulérní verzi. Navíc na ní ještě plynule navazuje balada „Kill the Pain“ a oba kousky se tak skvěle doplňují. Povinná „oplodňovací“ část tudíž taky za jedna.

Snad za jediný, i když malý zápor (spíš záporek) považuji fakt, že se kapela nechala zřejmě až moc strhnout tvůrčím přetlakem a nahrávka je tak možná až moc dlouhá (téměř hodina a čtvrt v limitované verzi), díky čemuž skladby ke konci alba – přestože nejsou nijak horší než ty na začátku – tolik nevyniknou. Kdyby byla deska bývala o jednu, dvě písničky kratší (spíš o jednu, oželel bych jenom „Locked and Loaded“), celý materiál by působil dle mého názoru sevřeněji a více „nahuštěně“.

Každopádně to ale nic nemění na tom, že se Accept jejich comeback neskutečně vyvedl a ještě méně to toho změní na výsledném vysokém hodnocení. Z celého „Blood of the Nations“ sálá neuvěřitelná chuť z (opětovného) hraní a taky pořádná porce energie, kterou by jim mohly závidět leckteré mladší formace. Ani se nechce věřit, že takhle živelnou záležitost nahráli chlapi, jimž je okolo padesátky. Sice to není ta nejoriginálnější věc na světě, ale učte starého psa novým kouskům. Hlavně, že je to tak zábavné, já osobně poslední dny neposlouchám nic jiného. Abych řekl pravdu, jeden den ráno jsem si to stáhl, odpoledne dvakrát poslechnul a druhý den si to už běžel koupit. Takhle moc nakažlivé to je. Stručně řečeno: výborná placka!

Další názory:

Moc jsem od nových Accept neočekával, tudíž jsem se do tohoto alba nijak nehrnul. Musím ale říct, že mě to velice překvapilo. Čekal jsem další tuctovou desku… a navíc bez Uda? Určitě jsem tento názor neměl sám, po poslechu se ale vše otočilo. Už u první „Beat the Bastards“ jsem kontroloval přehrávač, jestli se opravdu jedná o Accept. Druhá „Teutonic Terror“ mě dorazila a já si až do konce užíval tento skvost. Adept na heavymetalové album roku? Určitě! Hodnocení je tedy velice silná sedmička, která se ale může časem povýšit, jestli to není pouze úvodní euforií.
Seda