Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 4.8.2017 Label: Nuclear Blast Tracklist: 01. Die by the Sword 02. Hole in the Head 03. The Rise of Chaos 04. Koolaid 05. No Regrets 06. Analog Man 07. What’s Done Is Done 08. Worlds Colliding 09. Carry the Weight 10. Race to Extinction Hrací doba: 46:18 Odkazy: web / facebook

Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem.

Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice Baltes–Hoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.

Už u posledního „Blind Rage“ jsem si říkal, že dát tomu možná trochu více času a počkat na další nápady, mohla z toho být přeci jenom povedenější nahrávka. U letošního alba jsem o tom přesvědčený ještě více. Accept se tu totiž opakují a takřka žádná skladba jednoduše nemá parametry té pravé metalové hymny, jichž tato kapela stvořila hned několik. V porovnání s předchozími plackami působí „The Rise of Chaos“ jako chudý příbuzný. Samozřejmě, „The Rise of Chaos“ je prostě klasický Accept, což jim jen těžko lze mít za zlé. Možná si nastavili laťku příliš vysoko. Ta se při vzpomínce na „Blood of the Nations“ bude jen těžko přeskakovat. To ovšem nic nemění na faktu, že nápady zjevně docházejí, jinak si nelze toto dílko vysvětlovat.

Na obranu Accept je nutno říci, že zdaleka nevytvořili žádný škvár. Zkrátka bych to viděl tak, že se kapela snaží kout železo, dokud je žhavé, a tak vydává desky, aniž by byly napěchované tak kvalitním materiálem, jako bylo návratové „Blood of the Nations“. Nahrávky jsou to stále dobré, avšak v případě nového „The Rise of Chaos“ se už jedná o docela obyčejný průměr, jenž se v katalogu skupiny rychle propadne dolů.

Drtivá většina songů zapadne do Acceptích standardů, kdy nové skladby snadno zaměníte za ty starší, povedenější. Písně se od sebe prakticky liší jenom tempy, přičemž jedno je klasicky šlapavé a druhé je pak o něco rychlejší, s lehce powermetalovým nádechem. Z těchto rytmů se zde neuhýbá. Pravdou však je, že povětšinou je všechno jištěno vydařeným riffem, které Wolf Hoffmann prostě umí, a zdá se, že jich má v rukávu stále dost. Naopak refrény tu postrádají něco navíc a zdaleka nejsou tak chytlavé jako dříve. Změna na postu kytary (s příchodem Uwe Lulise) a za bicími (v podobě Christophera Williamse) je v podstatě neznatelná, což je dle mého soudu dáno tím, že se pánové na tvorbě nijak nepodíleli.

Pojďme si projít skladby a začněme těmi slabšími. Mezi ty patří třeba poněkud prvoplánová „What’s Done Is Done“ či závěrečná dvojice „Carry the Weight“ a „Race to Extinction“. Ty zároveň patří k tomu nejhoršímu, co Accept za dobu působení Tornilla v sestavě vydali. Takhle to zní docela děsivě, ale je zároveň dobré mít na paměti, že v ranku klasického heavy metalu je to v současnosti stále nadprůměr. Ke světlým momentům bych pak směle zařadil třeba klipovou „Koolaid“, hardrockově laděnou „Analog Man“ či titulní „The Rise of Chaos“. Zbytek písní je pak standardně odvedenou prací pod hlavičkou teutonic heavy metal.

Přestože jsem zde vypíchnul tyto skladby, stále značně zaostávají za peckami typu „Hellfire“, „Twist of Fate“ nebo „Final Journey“. Ani ty neobjevují Ameriku, ale představují Accept v tom nejlepším obrazu a skvěle sekundují jejich klasické éře z let osmdesátých, což se o letošním materiálu říci nedá. Zkrátka se to na „The Rise of Chaos“ úplně nesešlo a zdá se, že s každou nahrávkou nemůže být posvícení.

„The Rise of Chaos“ je tak nakonec rutinní záležitostí na pár poslechů, které vás spíš přimějí k puštění starších alb. A to je na značku Accept jednoznačně zklamáním. Nenašel jsem zde žádný zářez nepostradatelný pro budoucí koncerty, ani důvod, proč by se posluchač bez této placky neobešel. Desku lze jednoduše přeskočit a můžeme držet palce v dalším snažení. Věřím, že mají na daleko víc.