Země: Německo Žánr: heavy metal Datum vydání: 15.8.2014 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Stampede 02. Dying Breed 03. Dark Side of My Heart 04. Fall of the Empire 05. Trail of Tears 06. Wanna Be Free 07. 200 Years 08. Bloodbath Mastermind 09. From the Ashes We Rise 10. The Curse 11. Final Journey Hodnocení: Kaša – 6/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Když se v roce 2010 němečtí klasici Accept vrátili na scénu, byla to senzace srovnatelná s výbuchem menší atomové bomby. První studiové album po 14 letech a po dlouhé době první album bez ikonického Uda Dirkschneidera, jenž se aktivně věnuje sólové dráze, bylo očekáváno snad na všech frontách a Accept tehdy přišli s tak silným materiálem, že se i s odstupem času nebojím v souvislosti s “Blood of the Nations” mluvit jako o klenotu, který se hravě vyrovná legendárním počinům kapely z počátku 80. let. Album bylo až po okraj napěchováno prvotřídními heavy metalovými hymnami, jichž se nelze přejíst, a nový zpěvák Mike Tornillo se uvedl způsobem, který se nepodaří každému, protože dal zapomenout i na letitého frontmana, který navždy zůstane s Accept spjatý jako Angus s AC/DC, a výsledkem byla opravdu fantastická jízda, která se nerodí každý den.

Co však čert nechtěl, Accept (nebo spíš hamižný vydavatel?) se přesně podle pořekadla, že železo je nutné kout, dokud je žhavé, vrhli do svého návratu tak silně, že nový materiál na sebe nenechal dlouho čekat, takže po vysilujícím turné přišlo uspěchané “Stalingrad”. Když jsem si při náslechu “Blind Rage” odskočil i k posledním dvěma albům, tak stále nemůžu uvěřit, jak veliký kvalitativní rozdíl mezi oběma deskami je. Tam, kde “Blood of the Nations” doslova ničilo posluchače hymnickými refrény a skvělými skladbami obecně, tam “Stalingrad” působí jako chudý příbuzný, kterému byste při první příležitosti vnutili nějakou tu kačku, aby se sebou něco udělal. Veskrze průměrný materiál je pro mne i s odstupem těžko stravitelný, takže jsem od novinky “Blind Rage”, která vychází dva roky po “Stalingrad”, neočekával nic menšího než další vatovitý materiál, jenž pánové spíchli dohromady jen tak ze setrvačnosti, aby mohli zase rychle zpátky na turné.

Uznávám, že ony poslední dvě desky mají situaci značně ztíženou úspěchem “Blood of the Nations”, které bylo jako blesk z čistého nebe, ale právě proto bych se (být v situaci, v jaké se nacházejí Accept) s novým materiálem vytáhl, až když bych si byl jistý, že to opravdu za něco stojí. “Blind Rage” sice není zaplaťpánbůh takovým průserem, jako byl minulý kotouček, ale přesto věřím, že pánové mají v aktuální formě na víc, a kdyby nesázeli nové desky jako Baťa cvičky, tak bychom se mohli u finálního hodnocení bavit o úplně jiném čísle.

Je to sice jasné jako facka, ale říct se to musí… “Blind Rage” je klasickým (pokud se tomu tak u třetí desky dá už říkat) albem Accept s Mikem Tornillem u mikrofonu. Pominu teď ten kvalitativní rozdíl mezi zmíněnými alby, ale jejich náplň (“Blind Rage” nevyjímaje) je jasnou deklarací na téma klasický německý heavy metal, takže kdo má Accept rád, ten bude určitě spokojen. Možná se zajímáte, jestli teda “Blind Rage” přináší oproti svým předchůdcům něco nového. Nebudu vás dlouho napínat, protože to je beztak všem jasné, ale nikoli. Nechci být škarohlíd a rejpal a vyčítat kapele další porci heavy metalových songů, ale Accept prostě nemají komu co dokazovat. Jejich jméno bude už navždy spojeno s historií těžkého kovu, takže si můžou točit klasická alba, aniž by jim měl kdo co vytýkat. To, že to ne vždy dopadne dobře, už je věc jiná.

“Blind Rage” je však i přes zjevnou stylovou strnulost albem lehčím a svěžejším, než bylo “Stalingrad”, takže se velmi dobře poslouchá a zatímco minule jsem měl problém najít si vůbec nějaký skvělý moment, tak “Blind Rage” jich obsahuje hned několik. Už první singl “Stampede” není vůbec špatný. Dá se sice úspěšně namítat, že se jedná o celkem obyčejnou heavy metalovou rychlovku, ale má obrovský drajv a tah na branku, takže si mne celkem rychle podmanila. K mé vlastní spokojenosti ji sice chybí majestátnější refrén ve stylu “Teutonic Terror”, ale ostrý přímočarý kytarový riff a štiplavé sólo to vynahrazují.

Těch klasických songů, při jejichž prvním poslechu si okamžitě vybavíte pečeť s logem Accept, je na “Blind Rage” samozřejmě mnoho, protože parta kolem Wolfa Hoffmanna všechnu svou snahu podřídila tomu, aby album znělo klasicky. Od zvuku Andyho Sneapa, přes kytarové riffy a občasné vyhrávky, je nádech osmdesátek zřejmý. Svižná halekačka “Trail of Tears” je asi nejlepší ukázkou toho, co tím myslím. Ve všech směrech je to pokus o oprášení staré nálady a obratem dodávám, že to není vůbec špatné. Hlavní plus je, že nepůsobí jako laciná snaha být za každou cenu retro. Její hodně jednoduchá stavba z ní sice činí kolovrátek, který i mě po nějaké době přestal bavit, ale to je obecně úloha těchto přímočarých písní. Další z rychlých písní jsou ostřejší “Bloodbath Mastermind”, která mě z celého “Blind Rage” baví nejvíc, a závěrečná šleha “Final Journey” se zbytečně natahovaným neoklasickým kytarovým sólem, v němž se cituje “Morning Mood” norského skladatele Edvarda Griega. “Bloodbath Mastermind” je skvělým propojením kytarově orientovaných slok pod taktovkou Mr. Hoffmanna a zpěvného refrénu. Na obtíž není ani šestiminutová hrací doba, která obvykle přeje jiným kusům než takto klasicky stavěným řízným věcem, ale já si ji zamiloval hned na první poslech.

Accept však nejsou primárně o rychlých skladbách, takže jestli se posluchač na něco těší, tak je to zcela určitě pomalejší šlapavé tempo a melodické zpěvné vokální linky, které na koncertech odříkávají zástupy pravověrných. Přesně o tomhle je hymnická, ovšem nikterak zábavná “From the Ashes We Rise” nebo druhá “Dying Breed”, v níž se nikam nespěchá. V žádném případě ale není utahaná a vypjatý ječák Mikea Tornilla doplňují jeho spoluhráči se sbory v refrénu. Když pak sbory podkreslují zpěv ve slokách, tak získává “Dying Breed” místy až epický nádech. Skladba to není špatná a až se bude hlasovat o dalším singlu a sahat po nějakém válu ke klipovému ztvárnění, tak jsem jistý, že se sáhne právě po ní. Z jí podobných se hodně povedla ještě následující “Dark Side of My Heart”. Krom samotné kompozice mě strašně baví vokální linka Tornilla. Jeho sebevědomí a cit pro přechod k melodickému, přesto říznému zpěvnému refrénu táhne tuto věc nahoru.

I přesto, že slova kritiky doposud na adresu “Blind Rage” vyloženě nepadla, tak i na této placce se najde hned několik kousků, které album nikam netlačí a spíš jej brzdí. “Fall of the Empire” sice do vínku získala slušnou melodii do refrénu, ale jinak je to celkem nudný vatovitý vál, jichž kapela při troše snaze vyplivne na stůl hned několik. Hodně pomalu se rozjíždějící “Wanna Be Free” je i navzdory zjevné snaze o vývoj zbytečně moc utahaná a její vlezle optimistický refrén mi je mi proti srsti, takže u ní jsem neprofesionálně nejednou stiskl tlačítko pro skok na další skladbu. “200 Years” a hlavně roztahaná “The Curse” jsou zase tím typem skladeb, o nichž je obecné povědomí, že na albu jsou, ale při poslechu se jednoduše ztratí. Já sám si třeba i po několika posleších nepamatuji z nejdelšího kousku “The Curse” byť jen jediný moment, což zcela určitě není nejlepší vizitka. Že by se naopak jednalo o neprostupný kus plný progrese a změn nálad, díky čemuž mi neleze pod kůži, se říct nedá, takže zůstává ve škatuli zbytečných záležitostí.

Takže, jak se to tedy s “Blind Rage” má? Na jednu stranu je mi sympatické, že je album čistší a prostší na vyloženě nudné skladby, než jako tomu bylo u předchůdce “Stalingrad”, a že se podařilo poskládat dohromady hned několik velmi povedených válů, ale pořád to není to pravé ořechové. Hodnotit technické zpracování nebo instrumentální výkony mi u takového jména přijde jako vyložená zbytečnost, takže pokud zůstaneme čistě u hudby samotné, tak Accept potěšili. Nepřekvapili, ale potěšili. “Blood of the Nations” sice překonáno nebylo, ale to snad ani nikdo nečekal. Pokud se spokojíte s klasickým materiálem, který je ozdoben klasickým logem a nemáte ambice na podobná překvapení, jaké si tito Němci přichystali před čtyřmi lety, tak by s býčím “Blind Rage” neměl být problém. Není spíchnuté tak horkou jehlou, abych se k poslechu musel vyloženě nutit a v tuto chvíli si dokonce myslím, že se k Accept ve verzi 2014 i vrátím, protože nejedna skvělá skladba mě k tomu donutí.

Další názory:

Nespornou výhodou “Blind Rage” je to, že se jedná o výrazně lepší nahrávku, než bylo uspěchané “Stalingrad”. Nevýhodou naopak je, že na comebackový majstrštyk “Blood of the Nations” se novinka nechytá ani náhodou. Nicméně i to, že se Accept povedlo oproti předchozí nemastné, neslané nudě laťku zvednout, mi aktuálně ke spokojenosti docela stačí. O tom, že by “Blind Rage” nudilo, se bavit takřka nemůžeme, naopak některé skladby se velice povedly. U mě osobně vedou především “Dying Breed”, “Dark Side of My Heart”, “200 Years” nebo “From the Ashes We Rise”; poměrně zajímavá mi přijde i “The Curse”. Nějaké vaty je tu naštěstí minimum a vlastně jen o “Wanna Be Free” můžu prohlásit, že mi vyloženě nesedla a že bych byl radši, kdyby se na desku nedostala. Je fakt, že úvodní singl “Stampede” ani omylem není taková hymna, jako byla “Teutonic Terror”, především refrén se sborovým “Stampede…” je trochu jalový, ale sloky jsou solidní, takže se to dá přežít. A právě “solidní” se dá vztáhnout i na ten zbytek písniček, jež jsem nejmenoval, což také ve výsledku dává i solidní desku. Nejsem z “Blind Rage” úplně na větvi a vracet se asi stále budu spíš k “Blood of the Nations”, ale i tak se u novinky z dílny Accept na chvíli dá zabavit více než dobře.
H.