 |
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Minority Sound, Perturbator, Touché Amoré, Triptykon Čtvrtek: Amenra, Arcturus, Atari Teenage Riot, Enslaved, Sarke, Sunn O))) Pátek: Brujeria, Candlemass, Death DTA, Dødheimsgard, Godflesh, Курск, Primordial, Sebkha-Chott, Skepticism, Svartidauði, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, Cult of Fire, Demilich, Esoteric, Outre, Phurpa, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Much dust – such bands – so br00tal – wow. Tak nějak by se dal shrnout letošní Brutal Assault v jedné větě, nicméně to by vyšlo tak akorát na jedno pěkné doge meme, ale na report sotva. Nezbývá tedy než se na následujících řádcích trochu rozepsat a zahloubat se do dění pětidenního šílenství trochu podrobněji.
Do Josefova se vypravuji potřetí – a jakkoliv se mi zpočátku nechtělo, natřískaný line-up mě nakonec přesvědčil a já se pár měsíců před festivalem začal těšit na vskutku epesní ročník. Na pódiích pevnosti se má vystřídat víc než 110 kapel a z toho dobrá třetina mě skutečně láká. Když pominu velikány Sunn O))) a Godflesh, nebudu takhle předem nikoho jmenovat, protože tohle hlášení panu vedoucímu beztak obsahuje převážně smečky, kvůli kterým jsem na Brutal Assault dojel – neb na ty ostatní tak nějak nezbyl ani čas, ani prostor, ani síla – jak se dočtete na následujících řádcích.
Než se pustím do kapel, shrnul bych ve stručnosti plusy a mínusy letošního Brutal Assaultu. Kolem a kolem pozitiva stále převažují, nicméně díky vyšší návštěvnosti a neskutečnému vedru se některé kapacity areálu projevily jako těžce nedostatečné.
Plusy:
+ Metalgate stage. Šapitó fuč, namísto něj parádní stan, v němž je mnohem lepší zvuk i vzduch. Všechny čtyři palce nahoru.
+ Obousměrný provoz v Octagonu. Už jen samotná přítomnost sklepení byla letos neskutečně vděčná, rozhodně více než loni.
+ Dostupnost vody a limonád, byť v přepočtu 16 Kč (půl žetonu) za půl litru vody je festovní židovina a Sylvána byla oproti loňsku nepitelná břečka.
+ Tradičně svižné odbavení a profesionální práce ochranky.
+ Zpevnění zkratky mezi hlavními pódii a metal marketem.
+ Kvantum dekorací. Noční běsy pohybující se po hradbách pevnosti byly skvělé zpestření.
Mínusy:
– Všudypřítomné vedro a prach. Smrtící kombinace, kdy každý průchod areálem připomíná návštěvu operace Pouštní bouře. Černé uhlí po konci festivalu mohu dolovat tak další týden.
– Nedostatek vody k opláchnutí v zadní části areálu. Jakkoliv by to zadní stage potřebovala jako sůl, koryta zkrátka byla jen u hlavního vchodu, což stálo cestu mrakem prachu. Průjezdy hasičů byly super, ale rozhodně nezvládaly pokrýt veškeré nároky.
– Oriental stage. Snad díky vznešenému jménu čekám něco zajímavějšího než jen „další stage“, navrch v Octagonu, který je tak těžko dostupný pro větší počet lidí. Phurpa by vyžadovala mnohem komornější prostor, Cult of Fire naopak mnohem větší kapacitu.
– Fronty na žetony. Víc výdejních oken zpočátku festivalu by bodlo jako sůl, nemluvě o tom, že u zadní stage a metal marketu bych stabilní okno rovněž uvítal.
Středa:
Středa, Brutalu třeba. A že brutální je úplně všechno. Brutální cesta brutálně nacpaným vlakem a především brutální výheň doprovázející příjezd do Jaroměře. Svině během následujících dní ještě o několik stupňů přitvrdila. Brutálně levné pivo (mimo areál, samozřejmě), brutálně rychlé odbavení (vzhledem k délce fronty) a v neposlední řadě konečně samotný areál, který brutální přídavné jméno tradičně cpe do názvu všeho, co s ním jen trochu souvisí.
Na rozdíl od dní následujících se středa nese v docela volném duchu. Hned na uvítanou mě usazují Mallephyr. Nevěřím, že tahle rokycanská úderka za sebou má jen necelý rok existence, protože tak silným a precizním nátěrem mě mnohdy nepočastují ani starší a zajetější žánrové spolky. Černěkovová kompozice propracovaná, riffy mrazivě chladné, nasazení příkladné a hrozba řádná. Pokud je kolem nějaké smečky zasloužený hype, tak jsou to právě oni. Radost mi dělají i Minority Sound, byť jsem z nich díky Mallephyr stihl jen závěr setu. Velké podium jim očividně sedne a závěrečná skladba z novinky „Drowner’s Dance“ zní i přes očividnou jinakost perfektně, takže se těším, až novou placku protočím.
Lehká hořkost kdesi vzadu na jazyku přichází u merche s festivalovými tričky, neb nejkrásnější designy opět uzurpují dámy a na pány zbývá dost nudný výběr. Nehledě na to, že cena je oproti loňsku výrazně vyšší. Chuť mi však vyspravili Drom. Jednak od stánku odcházím, když nic jiného, s jejich trikem, jednak sudetští sludgeři hrají na výbornou. Set tradiční – ze zad trčí zabodlá kopí a nelidské vedro přiživuje kruhy z ohně a oceli. Atmosféra je – žlutému Hitleru navzdory – tak hutná a hmatatelná, že se dá krájet. Téměř. Zahrát za tmy, nejspíš by mě smetlo jedno z nejmocnějších vystoupení vůbec, ale i tak jsou Drom malá osobní extáze.
|
Setlist Triptykon: Setlist Katatonia: Setlist Mayhem: |
Odpolední horko nicméně velí plán Z, pročež se jde zevlit. Nechávám mezi prsty protéct Melechech i Ad Nauseam (které jsem naprosto prokaučoval). Vracím se až na Touché Amoré. Od party amerických post-hardcoristů nečekám nic a dostávám snad úplně všechno. Čtveřice řádí na pódiu, fanoušci pod pódiem a všude kolem se kumuluje hmatatelná, nezkrotitelná energie. Až je mi trochu líto se po necelé půlhodince zdejchnout na Triptykon.
Na druhou stranu, nestihnout alespoň polovic pohrobků legendárních Celtic Frost by mě štvalo mnohem víc, přičemž páně Fisherovi stačí asi tak pět minut, aby mě o tom skálopevně přesvědčil. „Cover“ „Circle of Tyrants“ od Celtic Frost stíhám z většiny, ale pořádně mě uzemňuje až „Tree of Suffocating Souls“ z poslední desky. Temná atmosféra zmaru podtržená výbornou hrou světel pohlcuje na první dobrou a z jejího sevření se vytrhávám až v závěru chorobně zlé „The Prolonging“. Zkáza lidstva je nadohled a následující Katatonia proti tomu nemá nejmenší šanci – navzdory kvalitnímu zvuku i osvětlení je nudná, fádní, bezvýrazná. Slibovaná melancholie se asi vytratila ve vzduchoprázdnu, pročež se jde kalit nealko a sbírat síly na zbytek večera, což se maximálně vyplácí, neb Perturbator s lehkostí spouští největší pařbu festivalu. Na perverzní elektroniku řízlou osmdesátkovým diskem lidé řádí jak utržení ze řetězu. Trve blackaři, deathaři, džískaři, hardcoristi, všichni bez rozdílu provozují rozličné tancovačky, přičemž diskopolku a četné variance na technovikinga nejspíš nic nepřekoná. Je to trochu paradox, že na metalovém festivalu plném kapel s kytarami ve středu vítězí kapela, co si vystačí bez kytar a koneckonců i bez kapely.
Totálně vyřízen dávám přednost The True Mayhem před další elektrošíleností Trap. Porci kvalitní zloby a černých věrouk dekoruje kazatelna obsypaná kostmi a několik vlajek, Atilla sám káže oděn v potrhané, plesnivějící uniformě. Své rozpravy o zapovězených učeních doprovází četnými okultními doplňky – lebkou či kusem provazu zaopatřeným efektním smyčkovým motivem. To vše je ovšem jen doplňkem jeho nelidskému vokálnímu projevu a odměřenému, atmosféru zachovávajícímu odstupu kapely. Jen mě mrzí, že se průřez diskografií se zastavil u „Ordo ad chao“ a k mému mírnému zklamání výběr nezahrnuje nic z aktuální „Esoteric Warfare“. I přesto odcházím spát spokojen s vědomím, že si tenhle kult mohu odškrtnout nikoliv jen z povinnosti.
Čtvrtek:
|
Setlist Arcturus: Setlist Enslaved: |
Čtvrtek začíná pozdě. Do areálu se dokopávám až s Arcturus, neb dopolední program mnoho zajímavých jmen nenabízí (Be’lakor budiž výjimkou). Jsa uchvácen poslední deskou „Arcturian“ mě trochu mrzí, že setlist obsahuje pouze „Pale“, nicméně kanonáda starších písní mě rovněž hřeje u srdce. Pod přepálenými bicími se ovšem ztrácí housle a sem tam i kytara, takže nezbývá, než si řadu melodií domýšlet. Co však hatil zvuk, to zachraňoval šíleným vystupováním a grimasami ICS Vortex, takže výsledek je navzdory nepřízni pořád solidní.
Set Asphyx věnuji návštěvě Octagonu a vracím se až na Enslaved. Přepálený nástup „Thurizas Dreaming“ se s ničím moc nemaže, zvuk nevyjímaje – netrvá však dlouho a vše je v pořádku. Čisté vokály jsou na můj vkus stále příliš upozaděné, ale jsou pořád slyšitelné, jakkoliv nevynikají tolik co Grutleho řev. Reprosoustavu rozezní tancovačka „Building with Fire“, novější „Ethica Odini“ i starší kusy „Fusion of Sense and Earth“ a „As Fire Swept Clean the Earth“. Enslaved hrají s nasazením sobě vlastním, nic nenechávají náhodě a z masivního importu severské atmosféry až mrazí. Gradace vrcholí s nestárnoucí „Allfǫðr Oðinn“ z víc než dvacet let starého demáče „Yggdrasil“, která živě pořád zní tak nadčasově… a pro svou přímočarost snad i úderněji než nová tvorba. To už je konec? To jako vážně? Nu, co se dá dělat. Nashle a klobouček, protože tímhle jste mě naprosto odrovnali.
Norskou progresi střídá digitální revoluce. Po všem tom hypu a nadšení od Atari Teenage Riot asi čekám víc, než nabízejí. Hardcorová diskotéka je to obstojná, ale vážně mi nejde na mozek, proč to rebelující trio násilně utne pokaždé, když se začne show rozjíždět a nabírat na obrátkách. Namísto, aby kapela pouštěla do lidí naprosté šílenství, zabírají cenný čas antifašistické monology a čím dál otravnější vyřvávání „Mejk sam focking nojz!”, přičemž opravdu kulervoucích vrcholů je jen pár. Na Perturbator byly lepší tancovačky.
Atari Teenage Riot mě neodvařili, následující Amenra to ovšem zvládá znamenitě. Zhaslá světla střídá projekce přes celé pódium, zavřený stan by jim ale slušel víc. I přesto pomalý, nařvaný sludge stoupá do závratných výšin a všechny přítomné strhává s sebou. Kytarové stěny podepřeny výborným zvukem drtí kosti v prach, zatímco Colin řve mezi stromy veškeré své hrůzy. V závěru se z nebes spouští paprsky ostrého světla a stroboskopy vypalují oči spolehlivěji než produkty likérky Drak. Amen Ra! Emočně a fyzicky vyždímán měním Agalloch za jídlo a pití. Stíhám až Sarke. Nařvaná, energická směska black / trash metalu zní i od zvukařova svatostánku skvěle a nebýt ze mě poloviční mrtvola, která jako na smilování čeká na Sunn O))), jdu si s nadšením trsnout do kotle. Nakonec mizím po konci „Walls of Ru“, neb zlatý hřeb čtvrtečního dne stále ještě nepřišel.
Ten na sebe ovšem nechává čekat. Vše se zdá být připravené, na pódiu se dávno tyčí masivní hradba z reproduktorů a zesilovačů a z pozadí se valí sloupy mlhy vyplňující celý prostor stage. Oblékání hábitů asi zkrátka trvá. Po deseti minutách se Sunn O))) konečně objevují na pódiu… aby hrábli do strun a vyhodili jističe. Dalších deset minut běhají po pódiu postavy přepojující polovinu mohutné aparatury na kapely z druhé stage, aby rozvodná síť utáhla dronový nápor. Tak mohutné to je. Až poté se začíná těžkopádná masa dávat do pohybu a na všechny přítomné hrne příval nejhlubších frekvencí. Mlha prostoupená světlem se dá krájet a prodávat na kilogramy, atmosféra houstne s každým pečlivě nacvičeným úderem do kytar. Ukrutně pomalé dronové bahno za skřeků Attily Csihara postupně tuhne, krystalizuje a mění se v impozantní hlukovou stěnu.
Úvodní modré nasvícení střídá agresivnější červená měnící pódium v imitaci samotného pekla. Pravý očistec však zavládne ve chvíli, kdy nad pódiem vládne jasno, bílá světla pálí silou nejjasnějšího slunce a Attila navléká plášť a masku posetou zrcadly. Tříštící se sklo přináší vysvobození, uvolňuje duši z nekonečné introspekce, sama volnost se však utápí v nehumánních skřecích, při nichž tuhne krev v žilách. Hluková masa se sápe po člověku a za živa jej ostrými úlomky zrcadel vysvléká z kůže. Akustická slast dosahuje maxima přesně ve chvíli, kdy vše utichá. Konec.
Pátek:
Pátek zahajuje vláda pod praporem Sebkha-Chott z domovského světa Ohreland. Diktátora Wladimira Ohrelianova II. ověnčeného šestistrunnou baskytarou a kytarou doprovází bubeník, hráč na prapodivnou kytaro-basu umístěnou na otočném podstavci a cosi v mikině a prasečí masce. To cosi, co opakovaně opouští a navštěvuje přistavenou bednu, za celý koncert asi třikrát foukne do trubky a ve zbylém čase se pak švihá páskem přes prdel, dělá prvním řadám notně neslušné návrhy a zbylým členům kapely střídavě posluhuje a leze na nervy. Francouzská magořina je víc cirkus než hudba, svou šíleností ale baví v obou rovinách. Nejzábavnější show festivalu, na jejímž závěru členové ohrelianské smetánky páchají vzájemnou (sebe)vraždu a já mám co dělat, abych nešel do kolen. Bravo!
Na následující Winterfylleth jsem rovněž zvědavý. Atmosférický pagan black zní z desky solidně… jenže živě? Po dvou písních beru nohy na ramena, neb „Zimní filé“ postrádá atmosféru i koule. Zbývá vyčpělý, polovičatý black a spousta místa pro zklamání. Volný čas využívám k okupaci první brázdy na Primordial, k čemuž mi hraje Brujeria. Mexický drogový kartel se s tím moc nesere, bere to pěkně od podlahy a do lidí sype nejčistší matroš. V kotli se tvoří nehorázné peklo, do nějž pár molotovů navrch přihazuje rudě oděná ženština, která se v půlce připojuje s druhým growlem. Maskovaná narkomafie zlehka zakončuje drogovou oslavičku „Marihuanou“ (aka coverem na „Macarenu“), na kterou se chytám taky. Super odvaz.
|
Setlist Primordial: |
Primordial from Republic of Ireland ovšem oblak poletujícího kokainu usazují k zemi. První tóny „Where Greater Men Have Fallen“ z loňské stejnojmenné desky diktují, na jakou notu se bude hrát. Alan Averill Nemtheanga je démon. Uhrančivým pohledem zasévá do prvních řad nejhlubší běsy a noční můry, jaké kdy irský národ střetnul. Mohutná atmosféra protknutá žalem mě bezezbytku pohlcuje. „As Rome Burns“ mě vrací o několik let nazpět do minulost. „Coffin Ships“ při ústředním motivu dojímá k slzám a z osidel zvěstovatelů apokalypsy nejsem propuštěn ani po konci „Empire Falls“, kdy se s vyřvaným, vyprahlým hrdlem potácím naprosto semletý pro něco, čím bych mohl svlažit ústní dutinu. Čest padlým, čest přeživším a čest těm, co teprve padnout mají. Nezbývá než doufat, že se u nás Irové ukáží v klubovém prostředí a nikoliv pouze na festivalovém pódiu, neb tohle bylo tak mocné, jak jen být mohlo.
|
Setlist Курск: |
Ještě během úvodu Курск střízlivím a trávím rozbouřené emoce. Dostatek prostoru pro jejich zpracování se mi však nedostává tolik, kolik bych chtěl, protože stát jen tak bokem téhle show zkrátka nelze. Kytara ve tvaru kalašnikova, baskytara s jednou strnou v komunistickém nátěru a kapela nastoupená v armádních košilích, z alb tolik vážná, živě však uvolněná a humorná. Čekám melancholickou depkařinu a sklízím naprosto suverénní jízdu, u které se náramně bavím. Pokud se během „Аллея Сталина“ ještě držím zpátky, od půli setu už dávám další cvičení krční páteři a závěrečnou „Сталинград“ si zařvu se ctí. Zato Candlemass, přestože se na ně těším, mě nechávají chladným, a to i navzdory jejich přesunu na velké pódium, kam tahle kapela bezesporu patří. Nevím, čím to bylo, ale zkrátka mi to nijak zvlášť nesedlo, pročež jsem se šel občerstvit a čekat na Svartidauði.
Ani islandští stavitelé katedrál z masa a kostí se ale nepředvedli v nejlepším světle – či spíše zvuku. Setlist byl podobný jako minulý rok na Chmelnici, bohužel byl ale i podobný zvuk. Přehulené bicí a neméně přehulená basa úspěšně utápí většinu kytar, kterým ve zvukovém chaosu není příliš rozumět. S jemně nasazenými špunty se to jakž takž poslouchat dá, nicméně na to, abych si je pořádně užil, mi tentokrát něco chybělo.
Následující Skepticism, kterým dávám z důvodu únavy a odpočinku přednost před Death DTA, mě unášejí pryč od toho, co je tady a teď. Většinu setu sedím před zvukařem, avšak vážná, zádumčivá atmosféra si mě naprosto získala. Žal neskapává ze stanového plátna po kapkách, nýbrž se z pódia valí po litrech a vše korunuje všeobjímající zmar a jemná melancholie elektronických varhan. Excelentní funeral doom metal a pro mě jedno z překvapení festivalu.
|
Setlist Godflesh: Setlist Dødheimsgard: |
Po návratu k velkému pódiu stíhám poslední píseň Death DTA a možná i trochu lituji, že jsem neviděl víc. Křišťálově čistý zvuk, neskutečné publikum a ještě neskutečnější kapela. Takhle má vypadat tribut legendě se vším, co k tomu patří. Moji pozornost si však záhy získávají Godflesh – a i přesto, že popsat to, co se dělo po prvním úderu do strun, je stejně nemožné jako v případě Sunn O))), se o to pokusím. Brutální riffy odřezávající končetiny od slabých těl. Tupé údery baskytary snažící se zatlouct zbytky trupů do země a strojově přesná rytmika roboticky odbíjející každý takt až do samého konce. Minimalistická projekce, hněvivý křik. Během hodiny nenávisti je postupně budovaná stěna oddělující lidství od čiré bestiality. Nové skladby nakládají víc než panák stroha, nicméně staré tvorbě se nemohou rovnat a „Streetcleaner“ na závěr rve páteře z těl.
Po 50 minutách technokratického, industriálního očistce marně sbírám zbytky sil. Marduk nechávám za zády a plahočím se ven z areálu za účelem doplnění paliva. Obrněnou divizi zahlédnu ještě jednou při návratu, můj cíl však namísto minulosti putuje naprosto mimo současný svět. A záhy Dødheimsgard ukazují, že jsou mnohdy ještě dál. Brány mezi realitami otevírá „The Love Divine“ následovaná „God Protocol Axiom“. To je však jediná stopa ze současné tvorby kapely. Zbytek krystalicky čistého šílenství zajišťuje starší tvorba v čele s „Ion Storm“ a geniální „Traces of Reality“. Aldrahn je s každým krokem v jiné galaxii a v těsném závěsu za ním i Vicotnik a celé publikum. Snad jen příliš výrazná kulometná palba bicích opět ruší dokonalý zážitek, který je však podpořen přídavkem. Konec dobrý, všechno dobré. Tři hodiny ráno. Jde se spát.
Sobota:
Sobotní slunce mě svými paprsky častuje na můj vkus nepříjemně brzo. Nicméně Rosetta hraje v naprosto smrtící (a zcela neadekvátní) čas, pročež jediná šance vidět jednu z nejsilnějších kapel post-metal / sludge scény je o půl druhé na hlavním pódiu. Trochu trapas. S naší kotlinou navrch proběhlo poslední dostaveníčko před dlouhými šesti lety, takže rozhodně nehodlám riskovat, že bych snad minul. Atmosféra proudící z pódia mě pohlcuje s první písní. Nešálí-li mě paměť, hraje se z posledních dvou alb – především z novinky „Quintessential Emphemera“, nicméně ruku do ohně bych za to nedal. Ať už je to ale cokoliv, živě to funguje na výbornou i přes všechen ten odporný žár slunce, který se marně snaží bránit transcendenci publika a kapely. Avšak dřív, než se jakékoliv spojení stačí ustálit, je konec. Necelých 40 minut znamená čtyři skladby a ani o trochu navíc. Násilné vytržení, rozčarování a smutek z toho, že něco tak dokonalého musí končit tak brzy.
Plánovaný odpolední chill boří rozmary programu. Ne Obliviscaris se střídají s polskými Outre, kteří se tak nepostarají o outro celého festivalu, nýbrž zahrají již v půl čtvrté. Co se dá dělat. I přesto se „islandsky“ znějící Poláci precizně a přesně zahryzávají mezi skučící obratle. Hněv v ovzduší houstne, až téměř kapalní, žel v nejlepším přece jen zasahuje slunce a následky černě kovové zloby trochu mírní. Zvrácenost podtržená skvěle čitelným zvukem, kterou vážně kazí jen přesun na odpolední čas. Carach Angren si nechávám s chutí ujít, nicméně Demilich už nikoliv. Víc než dvacet let starý masokombinát zní neskutečně nadčasově a lidi zpracovává na masokostní moučku. Smrtící kov propracovaný do nejmenších detailů je kořeněn poctivou černotou a do publika sype plnou palbu. Byť jsem materiál slyšel před festivalem spíše ze zvědavosti, živě předčí veškerá očekávání, jakkoliv zvuk není z nejlepších.
Řím na lucemburský způsob. Rome – zpočátku lehcí, uvolnění, melancholičtí. Později vážní a naléhaví. V každém ohledu však… jak to vystihnout nejlépe? „Krásní“ bude nejvhodnější příměr. Když zůstanu u hodnocení tónů, které se linou z reprosoustavy, tak v kytarách poněkud tvrdší, což se v rámci názvu festivalu dá pochopit, zároveň však mnohem víc neofolk a mnohem méně martial, než bych očekával. Přesto mě unášejí pryč mezi zapadající slunce a podzimní listí. Konec jako by se rozplýval v nedohlednu, avšak přichází v tu nejvhodnější možnou chvíli – ano, tentokrát je skutečně záhodno v nejlepším přestat, neb všeho moc škodí.
S koncem Rome se citelně ochlazuje – na hlavní pódium přichází spolu se Sólstafir i islandská zima. Ještě chytám závěr „Svartir sandar“. Od té doby, co jsem je viděl posledně, se hodně věcí změnilo. Gummi za bicími citelně chybí, alespoň mně určitě. A zbytek kapely… hudba je stejně stále omračující a bezchybná. Ledově chladná atmosféra táhlých tónů mě zejména během „Fjara“ unáší přesně tam, kam během četných poslechů – do pustiny vyvřelých hornin, gejzírů a dlouhotrvajícího světla. Jen ten nijak nevysvětlený rozkol jim asi jen tak neodpustím. Aðalbjörnova procházka po zábradlí během závěrečné „Goddess of the Ages“, při níž si tiskne ruce s fanoušky však budiž důkazem, že to s honbou za slávou a penězi nebude až tak horké, jak jsem si před pár měsíci myslel. Byť jakýsi hlodavý červ kdesi vzadu stále žije.
|
Setlist Sólstafir: |
Konec Sólstafir znamená rychlý přesun do Octagonu… a rovněž zácpu, která se v jeho prostorách vytvořila. Oriental stage táhne moře zvědavých, nicméně už teď je mi jasné, že Phurpa bude minimálně úvodní čtvrthodinku nechutnou turistickou atrakcí. Z beden se valí mírný dronový hukot a zpracovává stojící i sedící publikum na věci budoucí. S mírným zpožděním se nad pódiem začíná vznášet dým kadidla. Rituál začíná.
Úvodní půlhodina je z duchovního hlediska naprosto pustá. Veselá zábava a smích, snad z podivností, snad ze samotného hrdelního zpěvu. Těžko říct, jestli je na vině alkohol, vedro, vyčerpání nebo lidská demence, nicméně jakékoliv snahy o hlubší ponor do hudby jsou zbytečné. Alespoň mohu pozorovat dění na pódiu. Pomalu, zlehka se na nádvoří Octagonu vkrádá klid. V tu chvíli nic není snazší než usednout a zavřít oči. Pohroužení se do závoje myšlenek a snů trvá snad dvě hodiny, v tu chvíli však věčnost. Proud myšlenek, obrazy malované na odvrácené straně očních víček, hlasy šeptající za zvukovou stěnou. To vše se mění se proměňující se strukturou večera. Tibetský hrdelní zpěv střídají dlouhé trouby, kratší dechové nástroje, tibetské mísy.
Postupně se stmívá. Na druhou část meditace ulehám mezi ostatní těla, jež tentýž nápad dostala o něco dříve. Nepohodlí betonu dává situaci asketický náboj a nutí zpočátku vnímat i ten nejmenší kámen tlačící do zad. Propojení s místem a okolními lidmi není z nejčistších, přesto je nesmírně intenzivní. Škoda jen, že přes všechno osvětlení je vidět jen pár hvězd – představivost jich však vykresluje na statisíce. V nekonečném tanci oblohy září všemi barvami spektra. Spirála věčnosti se pomalu vytrácí a oznamuje konec. Procitnutí nebolí, ale vyvolává lítost z toho, že takový prožitek musí přijít na festivalu hudby, jež se v ten moment zdá tak vzdálená tomu, co byste tady a teď chtěli slyšet. Milosrdné vrnění hlubokých tónů nakonec také vyhasne a nezbývá než se jít smířit s krutou realitou ke stánkům s jídlem.
Zbývá dost času na vystřízlivění, než se nádvořím Octagonu rozeznějí Cult of Fire. I tak jdu téměř s křížkem po funusu – příchod ze zadní části sklepení za mnou ochranka uzavírá a jsem rád, že přes dav vidím z pódia alespoň něco málo. Narvat do tak malého prostoru kapelu takového formátu je přinejmenším hovězí nápad. Pokud má Oriental stage za celou svou krátkou existenci něco společného s orientem, pak je to právě nával jak v indickém vlaku. Kdesi vpředu se na pódiu se rozsvěcí řada svící, hladovému ohni se však zachtělo opustit vymezený prostor, daří se jej však vrátit do příslušných mezí. Konečně přichází na scénu i sám Kult ohně, tradičně zahalený do masek a plášťů. „Vltavu“ zpočátku przní bicí, pod nimiž se kdesi dusí kytary, to je však pouze dočasný problém. Z hradby na rituál shlížejí noční běsy třímající louče, při třetí písni je zažehnuta hranice a okultní atmosféra roste s každým hrábnutím do strun. Nechybí „Satan Mentor“, „Závěť světu“, výborná „खण्ड मण्ड योग“, a jestli mě uši nešálí, tak ani „मृत्यु ही सत्य है“. Bez debat jedno z nejlepších vystoupení festivalu – a snad první, kde nepokrytě závidím předním řadám, protože tam musí být Cult of Fire mocnější ještě desetkrát tolik.
Anaal Nathrakh i přes veškeré kvality po tom všem nutně působí trochu cize. Stan praskající ve švech s mučením přijímal neměřitelný příval čiré energie, která by mohla napájet Josefov až do příštího ročníku festivalu, nicméně se mnou nedělá takřka nic. U stánku s pitím utrácím poslední půlžeton za vodu a naposledy se vydávám skrz areál k hlavnímu pódiu. Na závěrečné Esoteric sedám před zvukaře a oddávám se jejich vizi pohřebního doom metalu. Laviny padajícího kamení dopadají na hrudi a pomalu dusí vše živé. Konec lidského života nikdy nebyl tak dlouhý, tak nekonečný – tak nemilosrdný ve všech svých důsledcích. Hrubé, neučesané riffy trojice kytar stupňují tlak až do samých závěrů skladeb, z nichž každá jedna končí extatickou hlukovou stěnou. Zatěžkanou dokonalost korunuje zvuk čistší horského pramene. Po hodině nátlaku jsem propuštěn.
Konec. Je definitivní konec. Zbývá už jen opustit brány festivalu, dát si rozlučkové pivo u stánků s nudlemi a po vydatném spánku sednout na vlak nach Prag. Dobrý ročník. Letošní Brutal Assault se, navzdory všem negativům v čele s úmorným vedrem, vážně povedl. Maximum kvalitních kapel, minimum zklamání – alespoň z řad jmen, která jsem sám uzřít chtěl. Tak zas napřesrok? Necháme se překvapit.