Asthâghul, jediný člen francouzského projektu Esoctrilihum, se tedy nešetří. A své posluchače také ne. Člověk už by si pomalu mohl pomalu vsadit, že každý rok vyjde nová řadovka, což by samo o sobě znamenalo docela ostré tempo, ale nezapomínejte na to, že ta nejkratší alba Esoctrilihum se zastavují těsně pod hodinovou hranicí. A poslední méně než hodinovou deskou bylo „Inhüma“ z roku 2018. Třeba loni si Asthâghul kromě velkého počinu „Eternity of Shaog“ našel čas ještě na EP „F’htansg“. Od jeho vydání uběhl půlrok a kousek a už před sebou máme další 78minutový náklad s názvem „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“.
Starší tvorba Esoctrilihum mě nijak zvlášť neoslovila. Předešlé dvě velké nahrávky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity of Shaog“ ovšem zajímavé nepochybně byly, byť obě trpěly na nepřehlédnutelné a prakticky stejné neduhy. Když to shrnu v krátkosti, obě desky dokázaly nabídnout impozantní a působivé momenty, jejichž velikost ale ponižovala skutečnost, že Asthâghul okolo nacpal i dost vaty, jejíž poutavost značně pokulhávala. Což tak nějak vyplývá z definice vaty, že jo. V obou dobových recenzích jsem napsal prakticky totéž, a sice že Asthâghul by měl trochu zkrotit své ambice, nesnažit se za každou cenu o monumentální dílo, zkrátit stopáž a soustředit se především na to, co je na jeho tvorbě super.
„Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ si na první pohled tuhle výzvu k srdci nebere a pokračuje ve stejných intencích jako obě předešlé nahrávky. Jedná se tedy o další album míchající velké i veskrze průměrné momenty? No, ne tak úplně. Na druhý pohled se totiž ukáže, že v případě „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ je realita nelichotivější…
Na předešlých počinech šlo Esoctrilihum určitě zaškatulkovat jako avantgardní kombinaci black metalu a death metalu. „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ se zjevně snaží o to samé, ale tentokrát zůstalo jen u té snahy. Muzika Esoctrilihum se stále snaží působit jako něco uměleckého, ale ve skutečnosti se zde posunula spíš k obyčejnému symphonic black metalu. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Když zrovna nehřímají klávesové nánosy, hraje se klasicky spíš neurážející průměr bez přidané hodnoty. Navrch mi místy vadí zvuk bicích, které občas znějí jako příliš okatý automat. Nevzpomínám si, že bych míval podobný problém na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ nebo „Eternity of Shaog“.
Jestli v něčem Asthâghul dřív exceloval, šlo nepochybně o cit pro vytvoření majestátních působivých pasáží. I v tomto ohledu bohužel „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ výrazně snížilo laťku. Skvělých momentů se zde objevuje citelně méně a vlastně žádný z nich nedosahuje úrovně, jaká byla ke slyšení ve vrcholných chvílích „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity of Shaog“. Což vlastně znamená, že skvělé momenty tu nejsou. Pár vcelku dobrých ano, ale to je ten nejvyšší strop, po němž „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ sahá. A ani zdaleka se na téhle úrovni nenachází celou dobu. Ani zdaleka.
A ještě nezapomeňte na to, že „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ trvá bezmála osmdesát minut. Asi nemusím dodávat, že při takhle naředěném a nijakém materiálu podobný délka zajišťuje dost ubíjející poslech.
Z posledních třech dlouhohrajících titulů Esoctrilihum platí „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ za ten jednoznačně nejslabší, a to s takovým rozdílem, že hovořit o velkém zklamání rozhodně je na místě. Pořád si nemyslím, že by Asthâghul postrádal talent. Stejně tak ale stále platí, že by k tomu nutně potřeboval přidat o něco větší soudnost a také by opravdu nutně potřeboval nevydávat každý nápad, který kdy dostane. Nemusíme spekulovat o tom, že nelze dlouhodobě udržet kvalitu při každoročním vydávání desky výrazně delší než jedna hodina, protože by to časem mohlo být špatné. Už „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ to bohužel ukazuje dost jasně.
Já se s tím pro dnešek nebudu srát. Inferno. Portal. Esoctrilihum.
Metacyclosynchrotron:
O nové desce Portal jsem věděl už déle a maximální nadšení ve mně vyvolal vypuštěný single „Eye“. Nic jiného než negativní hnus jsem samozřejmě nečekal, ale „Oko“ mě elektrizovalo měrou vskutku (ne)příjemnou. Z nějakého důvodu mi totiž přijde, jako by se Portal rozhodli pro nahrání „blackmetalové“ desky, ale uvidíme, co nabídne zbytek materiálu. V posledních týdnech jsem si také vícekrát „IONizoval“ mozek, takže nejočekávanější deska května je za mě daná.
Za neméně důležitou událost považuji i vydání nové desky britských Grave Miasma, protože „Exalted Emanation“ a „Odori Sepulcrorum“ jsou výstavní nahrávky esenciálně záhrobního death metalu. „Abyss of Wrathful Deities“ má vysoká očekávání prozatím nenaplňuje, ale poslouchá se samo a studium mě baví.
Ovšem víc než exkurze do propasti hněvivých božstev si momentálně užívám „Mokvání v okovech“. Debut Sněti jsem zkusil bez větších očekávání, spíše z povinnosti, ale zdejší riffy do mě buší hůř jak kozlí kokot do Kristova kaďáku. Hádám tedy, že jakmile se budou vynášet ortely, který domácí zlometal vydal nejsilnější desku roku 2021, nejvíce se budou skloňovat jména Inferno a Sněť.
Cnuk:
Začnu panem Asthâghulem, který si nedá ani letos pokoj a opět naservíruje pod hlavičkou Esoctrilihum další album. „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ bude navazovat na velice zdařilou loňskou desku „Eternity of Shaog“. Jelikož už mám možnost novinku nějakou dobu poslouchat, mohu konstatovat, že mě prozatím teda příliš nenadchla, ostatně podobně jako v říjnu vydané EP „F’htansg“. Album je navíc i na Esoctrilihum strašně dlouhé a přiznávám, že na jeden zátah jsem ho zatím nedal ani jednou. Uvidím, jestli v tom do budoucna něco objevím.
Bez nějakého velkého oznamování se na YouTube objevil single „Eye“ od Portal, což nenaznačuje nic jiného než že bude nová deska. Ponese jméno „Avow“ a podle zmíněné ukázky to vypadá kurevsky lákavě. Zní to více jako tvorba před poslední řadovkou „Ion“, přesto zase trochu jinak. Vlastně je to netypicky docela dost čitelné, ale ono portalovské charisma zůstává přítomno. Troufám si tvrdit, že tohle bude velké.
Jako hlavní položku květnové nabídky uvádím Sněť. Na „Mokvání v okovech“ je u nás zvědavo asi dost uší a já mohu prozradit, že to fakt stojí za to. V porovnání s posledními deskami v rámci death metalu z toho vychází Sněť se svou prvotinou hodně dobře. Ten, kdo si oblíbil jejich styl ať už z proma nebo koncertů, by tu neměl být zklamán. Prostě metal smrti v jeho nejryzejší podobě, tak jak ho máme rádi. Prozatím mě „Mokvání v okovech“ nepřestává bavit a nemyslím si, že se to nějak zásadně změní.
Dantez:
Vydání novinky Portal před nedávnem Metacyclosynchrotron nastínil v naši soukromé redakční diskuzi. Nutno podotknout, že toto australsko-nezemské uskupení patří na můj hudební Olymp, zejména pak deska „Outre’“. Pozorně jsem proto vyhlížel nějakou oficiální informaci, načež se mi před pár dny do uší dostal první singl. „Eye“ zní jako skladba, která mohla vyjít mezi „Outre’“ a „Swarth“. Curator navíc zní snad dosud nejděsivěji a singl jako celek naznačuje návrat k dřívějšímu produkčnímu bahnu. Ústup od techničnosti představené na „Ion“ vítám a očekávám desku roku.
Navzdory našemu buranství a nedostatku progresivního myšlení na zinu věnujeme prostor černým trans rapperům/kám s oblibou pro gotiku a agresivní hudbu. Backxwash je jednou z nejzajímavějších osobností soudobého rapu – žijící kontradikce, což neodráží pouze schizofrenní texty, ale i beaty, které do sebe nechají promlouvat vlivy z noisu, metalu, industrialu, EBM a až potom z hip-hopu. Předešlá deska, „God Has Nothing to Do with This Leave Him Out of It“, mě bavila dost. Od novinky čekám o trochu více, už jen kvůli borcům z clipping., kteří se zde mají podílet na produkci.
Tvorba Perturbatora mi vždy byla sympatická – úsečně jsem se na jeho synthwavu vždycky rád mrdal, prosedět celou desku ale byl pokaždé záhul. Přišlo mi, že James Kent moc sází na přeřvané synthy, což zhruba po 40 minutách omrzelo. EP „New Model“ ovšem nastínilo změnu. Tvorba byla na krátké nahrávce vyspělejší, propracovanější a hlavně nešla bezhlavě po synťákovo-8bitovém retrotrendu. Pokud si „Lustful Sacraments“ zachová stejné výrazivo, tak by mohlo jít o zajímavý počin.
Sokol, doktor z hor:
Abych byl upřímný, co se května týče, s velkou nadějí očekávám prakticky jen novinku The Black Keys. „Delta Kream“ bude sice tak trochu tributní, ale to vůbec nevadí – pojďme se podívat na kořeny Dana a Patricka tak trochu pod drobnohledem. Těmhle pánům ostatně dost fandím už nějaký ten čas a baví mne většina toho, na co duo sáhne. Jinak mi může máj směle hupsnout na ramena.
Pokud jste si naivně mysleli, že letos nevyjde nové album Esoctrilihum, mysleli jste si blbě. „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ bude k mání od 21. května u I, Voidhanger Records na CD i LP. V přiloženém přehrávači najdete song „Ezkikur“.
Top5 2020:
1. Black Curse – Endless Wound
2. Oily Boys – Cro Memory Grin
3. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
4. Shezmu – À travers les lambeaux
5. Esoctrilihum – Eternity of Shaog
CZ/SVK deska roku:
1. Povodí Ohře – Dva trámy na kříž
2. Malokarpatan – Krupinské ohne
3. Kurtizány z 25. avenue – Honzíkova cesta
Neřadový počin roku:
1. The Annihilated – Demo
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Bastard Priest – Vengeance… of the Damned
Absolutní oddanost extrémnímu metalu. Black/death/doomový triumvirát zvládnut na výbornou. Na „Endless Wound“ se neděje nic nečekaného, ale všechny ty ďábelské nápady a intenzita, s jakou jsou přehrávány, jsou prostě na té nejvyšší žánrové úrovni, což z této desky činí jedinečnou záležitost. Black Curse jenom potvrzují, že Eli Wendler a Morris Kolontyrsky jsou génii současného metalu a za posledních pět let se jejich tvorbě může rovnat máloco, pokud vůbec něco.
Hlučná, neurvalá a hluboko se zařezávající hardcorepunková nahrávka, která je navíc napevno stísněna v industrialovém presu a nese se na podivném psychedelickém dojezdu. Oily Boys vykazují na „Cro Memory Grin“ mnoho podob a všechny do sebe pasují. Ať už hrnou zběsilý hardcore, bojují s nepříjemným noisem nebo sahají po post-punkových melodiích, vždy to funguje naprosto skvěle. Poslechy dokážou dobít energií stejně jako totálně zničit.
Rituální obřad odehrávající se na „Through Doors of Moonlight“ je bez přehánění pohlcující. Magické zaříkávání projektu At the Altar of the Horned God působí opravdu silně a semlelo mě daleko více, než bych býval čekal. Dojde zde i na black metal, ale to hlavní se odehrává právě v ostatních, ambientně-folkových momentech. Stejně jako předchozím dvěma místům v žebříčku, ani tomuto albu nemám prakticky co vytknout.
Barbarsky násilná a řádně zatuchlá smrtící cesta do starověku. Na první poslechy se deska „À travers les lambeaux“ zdála jako tradiční death metal, avšak brzy začala vystupovat z řady a ukazovat, že pojetí Shezmu je přeci jenom docela jiné. Stylově se současnému deathmetalovému obrození vyhýbají, přesto zní zašle a archaicky. Ne tak snadno zařaditelný, ale hodně působivý materiál.
O pátou příčku se jako obvykle strhla vřava, nicméně nakonec dávám přednost „Eternity of Shaog“ od Esoctrilihum. Sice k tomu mám celkem dost výtek (zejména k přepálené délce a tudíž i počtu slabších pasáží), ale když se tady Esoctrilihum nachází na dobré vlně, tak je to jednoduše fantastické! Kvalita Asthâghulovy tvorby má vzestupnou tendenci, takže příště už to třeba bude bez chybičky.
Povodí Ohře a jejich další sbírka svědectví z dění v pohraničním regionu. I nyní dokáží vytvořit atmosféru omšelého maloměsta, v němž se nachází celá řada zapomenutých existencí. Hudebně působí „Dva trámy na kříž“ trochu jinak než eponymní „Povodí Ohře“, avšak i na druhém albu se jim daří držet vysokou skladatelskou úroveň a charisma českých kovbojů.
„Krupinské ohne“ jsem naplno docenil až poté, co jsem nové skladby slyšel naživo. Můj názor, že „Nordkarpatenland“ je lepší, přetrvává, stejně tak mi i nadále přijde, že některé přechody a pasáže na novince zní příliš šroubované, ale povšechně se stále jedná o povedenou nahrávku, jakých v naší zemi moc nevzniká.
Upřímně přiznávám, že jsem po tři roky starém singlu „Mirek“ novým Kurtizánám z 25. avenue moc nevěřil, ale o to větším překvapením pak „Honzíkova cesta“ je. Prvních pět skladeb představuje partu kolem Tomáše Varteckého v nebývalé formě a je jasné, že Kurtizány z 25. avenue mají i po nějakých třiceti letech existence stále co nabídnout.
The Annihilated to doufám jednou dotáhnou na regulérní dlouhohrající placku, protože tohle je jedno z nejlepších demíček za poslední dobu. Sice se tu neděje nic nového, ale koho to zajímá, když to tak šlape. Prostě hodně napřímo, hodně neurvale a hodně agresivně, tak jak by to mělo v čistokrevném hardcore punku býti.
Polská diskotéka s Wędrowcy~tułacze~zbiegi. Po poslední řadovce „Marynistyka suchego lądu“ je tohle EP už absolutním příklonem směrem k tanečnímu, studenému synthpopu. A kapele to sedí. Jsou tu hity jako blázen a zároveň to nezní vůbec hloupě nebo podbízivě. V současnosti moje nejoblíbenější nahrávka těchto katowických rodáků.
Člověk potřebuje v životě taky nějaké jistoty a Bastard Priest na „Vengeance… of the Damned“ ukazují, že oni dokážou být jednou z nich. Švédský death metal zní v jejich podání stále svěže a nechybí mu nápady. Předně je to ale totální pomatenost metalem smrti, čímž jenom získává takováto tvorba na sympatiích.
Výtvarná stránka prvotiny Gulch „Impenetrable Cerebral Fortress“ je stejně zdařilá jako deska samotná. Možná ještě víc. Styl kanadského tatéra Boone Naka je prudce originální. Můžeme zde sledovat výjev z lázeňského prostředí, kde sličná sanitářka právě dopřává pacientovi jeho nejoblíbenější proceduru – krvavou koupel v ozubené mikvi.
Spolek belgických avantgardistů Neptunian Maximalism patřil se svým „Éons“ k největším výzvám uplynulého roku. Po všech stánkách mohutné album dokáže i s velkým odstupem času stále odkrývat dosud neobjevené momenty, díky čemuž nepřestává bavit. Když to přepočtu na minuty, strávil jsem s „Éons“ ze všech novinek uplynulého roku určitě nejvíce času a tenhle čas hodnotím jako moc dobře investovaný. Podobná hudba se nedostává člověku na obdiv často, takže si je potřeba podobně pečlivě vystavěných a tajemných nahrávek cenit.
Archeologický objev roku:
Leeway – Desperate Measures (1991)
S kultovní nahrávkou „Born to Expire“ od newyorských hardcoristů Leeway jsem obeznámený už dlouhé roky. Letos jsem ale díky novince Cro-Mags s vervou oprašoval všemožné klasické crossover thrashe, přičemž mě napadlo, zkusit od Leeway také ostatní desky. A tak jsem zjistil, že „Desperate Measures“ z roku 1991 je snad ještě lepší než jejich prvotina. Jedná se o styl podobný „The Art of Rebellion“ od Suicidal Tendencies nebo „Un-Sentimental“ od Beowülf, takže už zde promlouvá devadesátková alternativa a výrazně melodický zpěv, přitom je to ale stále tvrdé a plné přísných riffů. Kromě přešlapu „2-Minute Warning“ poplatného době vzniku je tahle věc naprosto vynikající.
Shit roku:
Body Count – Carnivore
Aw yeah, BC‘s in the house, right. Dobře, ale z toho mého domu se teda tihle BC hodně rychle pakovali. Bohužel, po návratovém „Manslaughter“ jdou Body Count jenom dolů a s „Carnivore“ už jsou teda hodně nízko. Z crossover thrashe nezbylo nic, namísto toho se nyní pohybují v nu/rap metalu s hodně groovy a úsměvnými pokusy o deathcore. Navíc se tu objevují také hrozné hostovačky, z nichž za něco stojí pouze ta ve skladbě „Point the Finger“. Nakonec je to jeden z posledních studiových záznamů Rileyho Galea.
Koncert roku:
1. Vole, Pacino, Esgmeq: Záboří – Pohostinství U Šulců, 15.2.2020
Nejlepší koncert posledních let jsem zažil v jedné podkrkonošské vísce, která se rozkládá kolem Zábořského potoka. Přes tenhle potůček vede lávka, za níž se nachází roubenka, a v té roubence Pohostinství U Šulců, pravá vesnická hospoda s přísným, ale spravedlivým výčepním. Na programu byli Vole, Pacino a Esgmeq. Všechny tři kapely předvedly výborné, byť krátké výkony, a podle toho to tam také vypadalo. Skromný počet návštěvníků se brzy rozohnil. Lidé se polévali pivem, kořalkou, vzduchem létaly půllitry, židle i pankáči, a během toho všeho paní hostinská roznášela místním lovcům oblíbené smažáky a přesné hladinky Krakonošů. Výjev jako z pohádky.
Daleko honosněji byl pojat koncert v pražském paláci Akropolis, kde se v září podařilo vystoupit Malokarpatan a Cult of Fire. Malokarpatan mě zde přesvědčili o síle svého nového materiálu a Cult of Fire zase dokázali ohromit prací se scénou. Je škoda, že se chystané evropské turné neuskutečnilo, protože těmhle dvěma kapelám by se rozhodně podařilo ty naše luhy a háje reprezentovat v zahraničí se vší parádou.
Videoklip ke skladbě „All Along the Uxbridge Road“ mi připomíná kultovní stolní hru Četníci a zloději. Mimoto je deska „Speed Kills“ skvělá a prostě jsem tu chtěl Chubby and The Gang v nějaké podobě mít.
Film roku:
1. Possessor
Sci-fi thriller „Possessor“ od Brandona Cronenberga mě docela mile překvapil. Z poměrně přímočarého námětu se zejména díky vizuální stránce podařilo vytřískat hodně. Zajímavá je hlavně snaha o ovládnutí cizího těla a následný souboj identit. Nebojí se být brutální, až bych řekl hnusný, a nechybí mu ani různé podivnosti. Také tu hraje Sean Bean, můžete třeba hádat, v jaké minutě bude rozsekaný na kousky…
2. Druk
Rčení chlastat jako Dán je asi všem známé. Thomas Vinterberg ve svém dramatu „Druk“ ukazuje, jak takovéhle chlastání může vypadat. Parta učitelů se rozhodne empiricky ověřit teorii, která tvrdí, že člověk se narodí s určitým deficitem alkoholu v krvi. Takže začnou vyvažovat hladinku. Přestože je to drama, dokáže být tento film daleko vtipnější než mnohé komedie. V hlavní roli je Mads Mikkelsen a opět tu řádí.
3. The Devil All the Time
Snímek „The Devil All the Time“ od Antonia Campose sleduje příběhy několika lidí z amerického Středozápadu let minulých, které se pozvolna začnou v určitých bodech propojovat. Přestože je občas film příliš rozvláčný a trochu mu trvá, než se rozjede, nachází se tu několik opravdu silných scén, jež to celé drží pevně pohromadě. Dost se mi líbil také výběr mladých herců, z nichž mě tu bavil snad úplně každý.
Novým Kvelertak jsem nevěřil. Odchod zpěváka Erlenda Hjelvika se mi zdál býti fatálním a když se navíc odporoučel i bubeník Kjetil Gjermundrø, myslel jsem, že v kapele je něco v nepořádku. Namísto úpadku ale Kvelertak na „Splid“ znovu ožili. Po nudném „Nattesferd“ přišli s nahrávkou, jež svou dravostí a zdařilým materiálem připomíná dnes již jejich legendární prvotinu. „Splid“ je svěží, energické a hitové, tedy přesně takové, jaké by mělo album Kvelertak být.
Na novou desku Sodom jsem se těšil hodně a o to je výsledek větším zklamáním. „Genesis XIX“ sice navrací Sodom do původních kolejí, ale že by tu působili nějak jistě, to se teda říci nedá. Pár skladeb mě potěšilo, avšak většina stopáže mě jednoduše nebaví, ba co víc, v určitých momentech mi přijde vyloženě špatná. Změna byla po nepovedené předchozí desce rozhodně vítána. Provedení se ale prostě nepovedlo tak jak mělo.
Zhodnocení roku:
Po čistě studiové stránce to byl klasický rok jako každý jiný. Po té koncertní to samozřejmě byla bída, ale jsem rád, že jsem viděl alespoň to málo, co jsem viděl. Jak se ukázalo, streamované koncerty mě nebaví, to si raději pustím nějaký starý záznam oblíbené kapely, kde to má tu správnou atmosféru a působí to opravdu živě. Můžeme jen doufat, že letošní rok bude v tomhle ohledu příznivější, i když spíš ne.
Země: Francie Žánr: avantgarde black / death metal Datum vydání: 22.5.2020 Label: I, Voidhanger Records
Tracklist:
01. Orthal
02. Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)
03. Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)
04. Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)
05. Shtg (4th Passage: Frozen Soul)
06. Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)
07. Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)
08. Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)
09. Eternity of Shaog (∞th Passage: Grave of Agony)
10. Monotony of a Putrid Life in the Eternal Nothingness
O svém přístupu ke starší tvorbě francouzského projektu Esoctrilihum jsem hovořil již posledně v recenzi na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Nepovažuji tudíž za nutné se k tomu nějak obšírně vracet, ale abych si to nezjednodušoval až moc, řeknu jenom, že právě až s touhle loňskou deskou jsem se začal o hudbu Esoctrilihum zajímat hlouběji, protože do té doby mě to nebavilo / nezajímalo.
Doufám, že to není dáno jen tím, že právě po „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ jsem si Esoctrilihum sám začal všímat víc, ale zdá se mi, že právě s touhle deskou se kapele začalo dostávat širší pozornosti. Přišlo mi, že minimálně již „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ z roku 2018 mělo určitý ohlas, ale právě až „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ se dočkalo širšího (samozřejmě relativně) uznání. Osobně bych řekl, že se tak stalo právem, poněvadž loňská nahrávka, ačkoliv nebyla dokonalá a měla svoje neduhy, oproti dřívějším počinům přinesla velké zlepšení a výrazně zajímavější náhled na black / death metal. Navzdory tomu, že už předešlá alba vykazovala avantgardní tendence.
Úvodní ukázky z „Eternity of Shaog“ mě zdaleka nezaujaly tolik jako kdysi ty z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Stejně tak obálka pro mě znamená zklamání, protože zatímco minulý výjev mi přišel zkurveně epický, artwork „Eternity of Shaog“ působí trochu dětinsky. Což je jeden z posledních dojmů, jaké bych chtěl vidět v prezentaci seriózně laděného metalu, natožpak toho avantgardního.
Zajímavé nicméně je, že hudební obsah „Eternity of Shaog“ u mě opsal dost odlišný vývoj než předešlý počin. „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ znělo na první poslechy mocně a ty skutečně kreativní pasáže celkový dojem strašně tahaly nahoru. Až časem se ukázalo, že desku trápí i množství vaty a v jistých aspektech by jí slušela střídmost. „Eternity of Shaog“ se naopak zpočátku tvářilo docela jako zklamání; až další pokusy výrazně vyspravily dojem a ukázaly, že letošní novinka toho svému předchůdci nezůstává moc dlužna. Což se naneštěstí netýká jen kladných stránek, ale i těch záporných.
Začněme tím pozitivním. Je nesporné, že Asthâghul má talent a dokáže vidět i za základní deathmetalové vzorce. Přidávat tedy k jeho metalu přídomek avantgardní rozhodně sedí. Ty nejlepší pasáže jsou nepochybně vysoce nadstandardní a podobě jako u minulého alba se tu nechají najít opravdu velké, až impozantní momenty. Navíc se jich tu nachází i docela dost.
Buďme konkrétnější: finální třetina „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ a navazující „Aylowenn Aela (3rd Passage: The Undying Citadel)“. Krásné zvonivé melodie v „Amenthlys (5th Passage: Through the Yth-Whtu Seal)“ a „Namhera (7th Passage: Blasphemy of Ephereàs)“. Majestátní klapky v „Shayr-Thàs (6th Passage: Walk the Oracular Way)“. V menší míře i některé konkrétní části „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled from Sanity)“.
Jak vidno, nejde o jeden či dva songy. Dost písní nabízí něco skutečně zajímavého a i v těch dalších nejmenovaných lze zachytit nějaké zajímavé detaily. Všimněte si nicméně, jak dlouho jednotlivé stopy trvají. Kupříkladu „Thritônh (2nd Passage: The Colour of Death)“ má devět minut a než dojde k melodickému zvolnění v polovině, na nějž později naváže zmiňovaný skvostný motiv, musíte přežít první polovinu, která nijak zvlášť zajímavá není. Takhle se to má se spoustou dalších písní.
Jinými slovy řečeno, Asthâghul dokáže vymyslet excelentní pasáže, ale nedaří se mu tu laťku držet po celou dobu, takže čekání na to stěžejní vyplňuje obyčejným blackdeathmetalovým lepidlem. Ten black / death metal sám o sobě možná není vyloženě nepovedený, ale vedle těch strhujících chvilek působí dvakrát tak obyčejně. „Eternity of Shaog“ se jednoduše nedokázalo vyvarovat množství vaty, která výsledek výrazně ponižuje.
„Eternity of Shaog“ by po mém soudu potřebovalo nemilosrdně prostříhat. Asthâghul sám by zjevně potřeboval někoho k sobě, kdo by mu při skládání poskytoval kritickou zpětnou vazbu, že tady nebo támhle se nic zvláštního neděje, a taky mu politicky vysvětlil, že by neměl za každou cenu točit desky delší jedné hodiny.
Kdyby se z „Eternity of Shaog“ vyházelo to obyčejné, výsledná deska by byla fantastická. Asthâghul však bohužel nedokáže zkrotit své ambice, což nahrávkám Esoctrilihum trochu škodí. Zamrzí to tím spíš, že z absence invence tu jinak nelze nikoho vinit; spíš by šlo o hlavu omlátit nevyrovnanost. „Eternity of Shaog“ mohlo a mělo být lepší, ale takhle jde o další promarněnou šanci na excelentní věc, jež po dokonalosti sahá jen v dílčích momentech.
Další deska francouzského projektu Esoctrilihum nese název „Eternity of Shaog“ a vyjde 22. května skrze I, Voidhanger Records jako 2LP (200 v černé barvě, 100 transparent orange/red) a A5 digipack CD (200 kusů). Skladbu „Exh-Enî Söph (1st Passage: Exiled From Sanity)“ najdete společně s obálkou v přiloženém přehrávači.
Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.
Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.
Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.
Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.
„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.
Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!
Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.
Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!
Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.
„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.
Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.
Shit roku:
Black Christmas
Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.
Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.
Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.
Film roku:
1. Der goldene Handschuh
Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.
2. The Lighthouse
Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.
3. Bliss
Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.
Potěšení roku:
zmenšující se pořadník
Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!
Zklamání roku:
já a moje lenost
Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)
Zhodnocení roku:
Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!
Země: Francie Žánr: avantgarde death metal Datum vydání: 24.5.2019 Label: I, Voidhanger Records
Tracklist:
01. Kahlbas Mha
02. Kros Ö Vrth
03. Invisible Manifestation of Delirium God
04. Stone of Static Void
05. Thar-Voknargh
06. Listaël
07. Aborted Sun
08. Black Hole Entrance
09. Black Hole Exit
10. Inexorable Plague of Time
11. Torment of Death
O francouzský projekt Esoctrilihum, za nímž stojí další metalový solitér Asthâghul, jsem se doposud nijak zásadně nezajímal. Jeho existence mi sice nebyla ukryta, ale nějak jsem až donedávna neměl důvod si jeho tvorbu pouštět. V případě debutu „Mystic Echo from a Funeral Dimension“ mě ohromně odrazuje už obálka, která se mi vůbec nelíbí, a myslím, že minimálně už jenom kvůli ní si tohle album nikdy v životě ani neposlechnu.
Obě loňské desky „Pandaemorthium (Forbidden Formulas to Awaken the Blind Sovereigns of Nothingness)“ (únor) a „Inhüma“ (říjen) už potenciál měly a byla na nich poznat snaha o vytvoření ambiciózního death metalu, který jde na rámec běžného pojetí svého žánru. Ve finále mě nicméně ani jedna z nich nezaujala natolik, abych se jí věnoval podrobněji než na hrstku letmých poslechů.
Pořádně zajímat mě Esoctrilihum začal teprve v letošním roce s vydáním čtvrté řadovky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“. Určitě vás napadne dost logická otázka, v čem nastala ta změna, že mám nyní chuť poslouchat kapelu, kterou jsem měl ještě před pár měsíci dočista na salámu. Inu, může za to samotné album. Předně se „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ může pochlubit zasraně epickou obálkou, kterou jsem si okamžitě zařadil ke žhavým kandidátům na artwork roku. To dá prostě rozum, že nahrávku s takovým přebalem si člověk bude chtít poslechnout. Pro pořádek můžeme dodat, že se jedná o obraz „Humbaba the Terrible“ od Alana Browna (jeho instagram tady).
Není to ale jenom o obalu. I první ukázky z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ mě hodně zaujaly. Dost na to, abych věděl, že tentokrát chci být u toho a výsledek slyšet. A musím říct, že prvotní dojmy byly z celé desky přesně tak silné, jak naznačovaly už dva dopředu vypuštěné songy. Bylo to naprosto impozantní. Pocitově Esoctrilihum tu svou snahu o avantgardní death (/ black) metal dotáhl úplně nejdál a naservíroval působivé dílo.
Základy „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ sice stále dlí v death metalu, ale na albu se ukrývá množství epických a strhujících momentů, které Esoctrilihum staví vysoko nad úroveň žánrového průměru (kvalitativního i stylového). Zpočátku se toho člověk jednoduše nemůže dost nasytit, protože ty nejlepší chvíle jsou fakt ohromně dobré. To prostě kurva chceš.
V záchvatu tohoto úvodního nadšení jsem si okamžitě objednal elpíčko, protože jsem byl přesvědčen, že tohle za to jednoduše stojí. Kdybych napsal recenzi v téhle době, jednalo by se o zuřivě nekritickou ódu. Což tak prozatím může vypadat i nyní, ale věřte tomu, že „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ bohužel má i svoje neduhy, které začaly vyplouvat na povrch s přibývajícím počtem poslechů. Tehdy se totiž ukázalo, že jakkoliv mohou být ambice grandiózní stejně jako gargantuovská obálka, skutečně velkolepou desku to neudělá.
Netvrdím, že klady „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ rychle vyprchaly a zbylo zklamání. Deska jako celek je stále nadprůměrná a za slyšení stojí, na tom se nic nemění. Právě ty obrovské ambice jí nicméně trochu škodí. Nachází se tu celkem 75 minut hudby, což je příliš na to, aby je Esoctrilihum dokázal naplnit bezchybně a bez výhrad. Jinými slovy, nachází se tu i vata a bohužel jí není úplně málo. Ty skvělé momenty stále zůstávají skvělé (a to je možná ještě slabé slovo), ale mezi nimi se často jede v docela průměrném duchu, který sice neurazí, ale vesměs jen oddaluje příchod další velkolepé pasáže. Na ty má Asthâghul talent, to se zase musí nechat, ale celkově ještě je na čem pracovat.
Jako příklad mohu uvést skladbu „Aborted Sun“, která je vlastně tuctovým death metalem, dokud se v polovině neobjeví skvělé melodie. Naneštěstí se od nich zase rychle opustí a pokračuje se v obyčejném duchu. Ve spodnějších vrstvách se sice něco děje a pořád to má nádech nějakého atmosférična, z čehož lze nejspíš usuzovat, že si Asthâghul dobře uvědomuje, že i těmhle momentům se musí věnovat nějaká péče. Čistě deathmetalová stránka „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ přesto zaostává oproti těm sugestivním vrcholům.
Pokud byste se zeptali, jestli se jedná o zajímavou nahrávku, odpověď by byla dost jednoznačná – nepochybně ano. Nelze přeslechnout, že se v Esoctrilihum skrývá obrovský talent, přičemž právě „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ to dává najevo doposud nejpřesvědčivěji. Kdyby Asthâghul trochu zkrotil svou touhu po tak výpravném albu, udělal klidně poloviční stopáž a nahustil do ní ty nejpůsobivější nápady, jednalo by se o mimořádné dílo. Za současného stavu je ona skutečná kvalita trochu naředěná, což mi přijde jako škoda. Navzdory výtkám by však tahle deska za vaši pozornost měla stát.
H.:
1. Big|Brave – A Gaze Among Them
2. Suspiral – Chasm
3. Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods
Metacyclosynchrotron:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Ares Kingdom – By the Light of Their Destruction
3. Encoffination – We Proclaim Your Death O’ Lord
Cnuk:
1. Darkthrone – Old Star
2. Nocturnus AD – Paradox
3. Possessed – Revelations of Oblivion
Dantez:
1. Misþyrming – Algleymi
2. Flying Lotus – Flamagra
3. Full of Hell – Weeping Choir
H.:
Určitě doporučím novou desku Big|Brave s názvem „A Gaze Among Them“. Osobně ji točím už nějakou chvíli a můžu vám říct, že je výborná. Pokud hledáte zvláštní zvuk, který je hutný a éterický zároveň, rozhodně byste tuhle parádu neměli minout.
Pozornosti bude hoden i druhý zářez španělských Suspiral, jejichž prvotina „Delve into the Mysteries of Transcendence“ se mi dost líbila. Novinka „Chasm“ zní na první poslech také slibně, ale ještě jsem ji neslyšel tolikrát, abych mohl pouštět na veřejnost nějaké zasvěcené soudy. Už teď si ale dovolím tvrdit, že za poslech to stojí.
Do třetice zmíním francouzský projekt Esoctrilihum, který sice nasadil podezřele vysokou kadenci (loni dvě řadovky a teď už další), ale první ukázka z „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ zní hodně zajímavě. Navíc se deska může pochlubit absolutně kulervoucím obalem, který si vyzdvihnutí zaslouží snad sám o sobě.
Metacyclosynchrotron:
Způsob, jakým mě „Söngvar elds og óreiðu“ svého času sundalo, je nezapomenutelný a laťka, kterou by novinka „Algleymi“ měla překonat byla i z formálního hlediska nasazena sakra vysoko. Z hlediska čistě subjektivního, osobního možná až nepřekonatelně, avšak překvapivé vydání u Norma Evangelium Diaboli beru jako indikaci, že by se to mohlo povést.
Order from Chaos hráli výtečný oldschool metal s gulama až po zem a jejich nenapodobitelné desky „Stillbirth Machine“ a „An Ending in Fire“ považuji v mnoha ohledech za archetypální. Dva ze tří členů pak po zániku kapely založili Ares Kingdom, kteří mě z nějakého důvodu nikdy nechytli, ale když jsem zkusil ukázku z chystané novinky „By the Light of Their Destruction“, tak jsem měl okamžitě jasno, že ji potřebuju slyšet celou, protože z dosavadní tvorby kapely má k soundu Order from Chaos evidentně nejblíž.
Rád si také pořádně poslechnu čtvrtou desku amerických Encoffination, „We Proclaim Your Death O’ Lord“, a budu doufat, že pánové využili pětiletou mezeru mezi alby k nastřádání dostatku silných, ohavných riffů, protože to předchozí šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Očekávat lze každopádně do pekel podladěný death/doom, co se táhne jako smrad nad bezďákem s gangrénou.
Cnuk:
Květen toho skrývá poměrně dost, takže sestavit trojici očekávaných desek bylo náročnější než jindy, ale nakonec jsem se uchýlil k pořádně staroškolským věcem. Hodně se těším na album „Old Star“ od kultovní formace Darkthrone. Tahle kapela mě ze všech těch norských black metalů zajímala vždy nejvíce a nic na tom nezměnily ani všechny ty žánrové odbočky. Vlastně právě i díky nim si jich vážím ještě více. Poslední „Arctic Thunder“ sice nebyla taková pecka jako „The Underground Resistance“, ale heavy metal v jejich podání má stále něco do sebe. Očekávání jsou veliká.
Další dvě placky jsou rovněž staromilské, avšak ve znamení návratů. Tím prvním, a podle mě slibnějším, je „Paradox“ od Nocturnus AD, což by měl být přímý následovník alba „The Key“, samozřejmě od Nocturnus. Kapela má sice nové jméno, ale ten zvuk, který leze z dostupných singlů, je nezaměnitelný. Počátečních pochybností mě ukázky příjemně zbavily, takže čekám zdařilou záležitost.
Ještě větším a méně čekaným návratem, tedy tím studiovým, je „Revelations of Oblivion“ od deathmetalových průkopníků Possessed. Tady už jsem o něco zdrženlivější, přeci jenom, „Seven Churches“ zase vyloženě neuctívám jako mnozí jiní a druhá deska „Beyond the Gates“ mě už ani nebaví, ale nemohu se ubránit zvědavosti. Podobně jako v případě Nocturnus AD, z původní sestavy je tu pouze jeden člen, v případě Possessed však uveřejněné skladby nezní tak přesvědčivě, ale počkejme si na celou desku. Spíše to bude buď a nebo.
Dantez:
Uvažoval jsem, zda do májového eintopfu zařazovat novou desku Rammstein. První dva singly zní totiž dost zdařile, a i přestože se zrovna nepovažuju za fanouška, minimálně na jedno protočení si nejspíš prostor udělám. Poté jsem se ale rozhodl, že dám přednost raději třem méně známým věcem.
Na úplný konec se to ale ještě jednou vymrdalo. Zničehonic se totiž vytasili s release datem Misþyrming a bez větších obtíží zastali post nejočekávanější květnové desky. Bez velkých pochybností věřím, že „Algleymi“ bude kurva kvalitní – ať už soudě dle živě hraných, doteď nezveřejněných věcí nebo jen na základě kvality a konzistence debutu.
Neméně kvalitně se tváří nová deska IDM ikony Flying Lotus. „Flamagra“ by mohla být, avantgardní, neotřelou, ale zejména bizarní hudební šíleností, alespoň podle posledních Ellisonových experimentů. Ty čítají třeba absolutně ujetý animatronický film „Kuso“ nebo úvodní antisingl z právě nové desky „Fire Is Coming“, kde přes nepříjemnou ambientní linku nedeklamuje svůj proud vědomí nikdo jiný než samotný David Lynch.
V půlce května na nás také vyplivnou další grindcorovou smršť říznutou noisem Full of Hell. Nová deska „Weeping Choir“ podle ukázek zní, že by mohla být rafinovanějším a možná i konzistentnějším následovníkem předchozí „Trumpeting Ecstasy“, a tudíž je určitě o co stát.
