Asthâghul, jediný člen francouzského projektu Esoctrilihum, se tedy nešetří. A své posluchače také ne. Člověk už by si pomalu mohl pomalu vsadit, že každý rok vyjde nová řadovka, což by samo o sobě znamenalo docela ostré tempo, ale nezapomínejte na to, že ta nejkratší alba Esoctrilihum se zastavují těsně pod hodinovou hranicí. A poslední méně než hodinovou deskou bylo „Inhüma“ z roku 2018. Třeba loni si Asthâghul kromě velkého počinu „Eternity of Shaog“ našel čas ještě na EP „F’htansg“. Od jeho vydání uběhl půlrok a kousek a už před sebou máme další 78minutový náklad s názvem „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“.
Starší tvorba Esoctrilihum mě nijak zvlášť neoslovila. Předešlé dvě velké nahrávky „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity of Shaog“ ovšem zajímavé nepochybně byly, byť obě trpěly na nepřehlédnutelné a prakticky stejné neduhy. Když to shrnu v krátkosti, obě desky dokázaly nabídnout impozantní a působivé momenty, jejichž velikost ale ponižovala skutečnost, že Asthâghul okolo nacpal i dost vaty, jejíž poutavost značně pokulhávala. Což tak nějak vyplývá z definice vaty, že jo. V obou dobových recenzích jsem napsal prakticky totéž, a sice že Asthâghul by měl trochu zkrotit své ambice, nesnažit se za každou cenu o monumentální dílo, zkrátit stopáž a soustředit se především na to, co je na jeho tvorbě super.
„Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ si na první pohled tuhle výzvu k srdci nebere a pokračuje ve stejných intencích jako obě předešlé nahrávky. Jedná se tedy o další album míchající velké i veskrze průměrné momenty? No, ne tak úplně. Na druhý pohled se totiž ukáže, že v případě „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ je realita nelichotivější…
Na předešlých počinech šlo Esoctrilihum určitě zaškatulkovat jako avantgardní kombinaci black metalu a death metalu. „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ se zjevně snaží o to samé, ale tentokrát zůstalo jen u té snahy. Muzika Esoctrilihum se stále snaží působit jako něco uměleckého, ale ve skutečnosti se zde posunula spíš k obyčejnému symphonic black metalu. A to rozhodně nemyslím jako pochvalu. Když zrovna nehřímají klávesové nánosy, hraje se klasicky spíš neurážející průměr bez přidané hodnoty. Navrch mi místy vadí zvuk bicích, které občas znějí jako příliš okatý automat. Nevzpomínám si, že bych míval podobný problém na „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ nebo „Eternity of Shaog“.
Jestli v něčem Asthâghul dřív exceloval, šlo nepochybně o cit pro vytvoření majestátních působivých pasáží. I v tomto ohledu bohužel „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ výrazně snížilo laťku. Skvělých momentů se zde objevuje citelně méně a vlastně žádný z nich nedosahuje úrovně, jaká byla ke slyšení ve vrcholných chvílích „The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ a „Eternity of Shaog“. Což vlastně znamená, že skvělé momenty tu nejsou. Pár vcelku dobrých ano, ale to je ten nejvyšší strop, po němž „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ sahá. A ani zdaleka se na téhle úrovni nenachází celou dobu. Ani zdaleka.
A ještě nezapomeňte na to, že „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ trvá bezmála osmdesát minut. Asi nemusím dodávat, že při takhle naředěném a nijakém materiálu podobný délka zajišťuje dost ubíjející poslech.
Z posledních třech dlouhohrajících titulů Esoctrilihum platí „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ za ten jednoznačně nejslabší, a to s takovým rozdílem, že hovořit o velkém zklamání rozhodně je na místě. Pořád si nemyslím, že by Asthâghul postrádal talent. Stejně tak ale stále platí, že by k tomu nutně potřeboval přidat o něco větší soudnost a také by opravdu nutně potřeboval nevydávat každý nápad, který kdy dostane. Nemusíme spekulovat o tom, že nelze dlouhodobě udržet kvalitu při každoročním vydávání desky výrazně delší než jedna hodina, protože by to časem mohlo být špatné. Už „Dy’th Requiem for the Serpent Telepath“ to bohužel ukazuje dost jasně.
Země: Velká Británie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 10.3.2003 Label: Epic Records / Sony Music
Tracklist:
01. A Bruise upon the Silent Moon
02. The Promise of Fever
03. Hurt and Virtue
04. An Enemy Led the Tempest
05. Damned in Any Language (A Plague on Words)
06. Better to Reign in Hell
07. Serpent Tongue
08. Carrion
09. The Mordant Liquor of Tears
10. Presents from the Poison-Hearted
11. Doberman Pharaoh
12. Babalon A.D. (So Glad for the Madness)
13. A Scarlet Witch Lit the Season
14. Mannequin
15. Thank God for the Suffering
16. The Smoke of Her Burning
17. End of Daze
Zdá se mi, že album „Damnation and a Day“ má v diskografii Cradle of Filth zvláštní postavení, i když ne nutně v tom pozitivním slova smyslu. V mezičase od vydání „Midian“ se Britové věnovali neřadovkám, ať už šlo o minule diskutované EP „Bitter Suites to Succubi“, kompilaci „Lovecraft & Witch Hearts“ nebo live album „Live Bait for the Dead“. Samozřejmě nelze opomenout ani podíl na hororovém filmu „Cradle of Fear“, kde si Dani Filth zahrál hlavní roli, ostatní tehdejší členové si střihli štěky a muzika Cradle of Filth se samozřejmě objevila i na soundtracku.
S další dlouhohrající deskou nastaly změny. Kromě obligátního hýbání v sestavě – odešel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves; „Damnation and a Day“ se nahrávalo jen s jedním kytaristou a baskytary se ujal Dave Pybus, jenž s kapelou vydržel dalších deset roků – se Cradle of Filth poprvé představili pod major labelem. S větším rozpočtem v zádech si konečně mohli dovolit dát plný průchod svým ambicím. Poprvé dostali k ruce celý orchestr, jehož užití přímo koresponduje s rozmáchlostí nahrávky.
Tato rozmáchlost se projevuje hned v několika ohledech. Opět se jedná o koncepční počin, tentokrát založený na básni „Paradise Lost“ od Johna Miltona, zároveň ale „Damnation and a Day“ obsahuje i nesouvisející songy. Vznikly hned tři videoklipy (doposud nejvíc), inspirované třebas dílem Jana Švankmajera („Mannequin“) nebo snímkem „Salò o le 120 giornate di Sodoma“Piera Paola Pasoliniho („Babalon A.D. (So Glad for the Madness)“). V neposlední řadě se pak Cradle of Filth nešetřili ani co do objemu materiálu a na „Damnation and a Day“ připravili celkem sedmnáct songů trvajících dohromady přes hodinu.
Na druhou stranu, celé tohle megalomanství výsledku trochu podráží nohy. Jedním ze zásadních problémů „Damnation and a Day“, jinak rozdělené do čtyř kapitol, je obrovská a zbytečná délka. Obzvlášť když by se z alba dalo na mnoha místech ukrajovat, protože vata se tu jednoduše nachází. Stejně tak nelze přehlížet skutečnost, že jen málokterá píseň je skutečně dobrá jako celek. Tohle všechno ve finále na „Damnation and a Day“ vadí ještě víc než výrazný odklon od nálad předešlých alb.
Vynechám pět meziher („A Bruise upon the Silent Moon“, „Damned in Any Language (A Plague on Words)“, „The Mordant Liquor of Tears“, „A Scarlet Witch Lit the Season“ a „End of Daze“), které mě tradičně nezajímají. „Damnation and a Day“ se rozjíždí prostřednictvím „The Promise of Fever“, což je na poměry Cradle of Filth nezvykle agresivní song. A na celém albu také suverénně nejlepší.
Ne, že by ten zbytek byl kompletně nepoužitelný. Některé další písně mají i hodně dobré motivy nebo části („An Enemy Led the Tempest“, „Better to Reign in Hell“, „Serpent Tongue“, „Thank God for the Suffering“… když hodně přivřu oči, tak ještě melodická „Hurt and Virtue“), případně zajímavé pojetí („Doberman Pharaoh“ s egyptským feelingem). V některých případech jde nicméně jenom o riff nebo konkrétní melodii. Jako celek není ani jeden track fakt dobrý a ve všech zmíněných se nechají nalézt hluché pasáže.
Na opačném konci spektra naopak stojí otravné „Mannequin“ a „Babalon A.D. (So Glad for the Madness)“ a hned za nimi zástup písniček neurážejících, leč dočista obyčejných. „Carrion“, „Presents from the Poison-Hearted“ nebo „The Smoke of Her Burning“ by hravě zapadly i na mnohem kratším titulu, natožpak na desce, co hraje víc jak hodinu a čtvrt.
„Damnation and a Day“ v zásadě není úplné zlé album a jasně lze slyšet, že Cradle of Filth pořád měli nápady. Jak už padlo, najdou se tu povedené riffy, melodické kytary se taky v některých písních povedly a klávesy nabídnou nějaké příjemné motivy. Dani rovněž standardně ječí jak magor, takže i tady všechno v pořádku. Kdyby se ty kvalitní nápady nacpaly na plochu 40minutového alba, jednalo by se o super věc i navzdory změně atmosféry a příklonu k písničkovější formě. Realita ale vypadá jinak – jako zbytečně roztahaná záležitost, která nutně potřebovala zeštíhlit. Doposud nejvýpravnější a nejambicióznější paradoxně započala postupný úpadek Cradle of Filth. Tady ten sešup i navzdory hromadě problémů ještě není tak extrémní, ale to brzy přijde.
Země: Finsko Žánr: symphonic / industrial black metal Datum vydání: 27.7.2012 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. A Red Dawn Rises
02. Wings of Chaos
03. Maelstrom of Black Light
04. The Great Cosmic Serpent
05. Infected
06. A Requiem for a Lost Universe
07. Crystal Blue
08. Repulsion
09. Ragnarök Sunset
Osobně jsem se o Chaosweaver prvně dozvěděl v souvislosti s předělávkou kultovního disco válu “Crucified”, který je mnohem slavnější než jeho původní autoři Army of Lovers, na něž si dnes – zvláště co se mladších ročníků týče – asi málokdo vzpomene, snad s výjimkou zarputilých vymetačů popových archivů. Dovolím si však tvrdit, že samotný song zná úplně každý (možná s výjimkou nějakých křováků v Africe), dokonce i vám, milí kolegové metalisti, bude jistě onen slavný refrén povědomý, až si to ze zvědavosti dáte vyhledat na YouTube a vyběhne na vás příslušný ultra-gay videoklip. Chaosweaver tedy tento kousek předělali, a jak už tomu tak u podobných coverů popových písniček do metalu bývá, byla to vcelku povedená sranda. Až o něco později jsem ovšem zjistil, že ani samotná vlastní tvorba těchto Finů není tak úplně k zahození, minimálně v té formě, v jaké nám ji kapela prezentuje na svém druhém albu “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Už jenom fakt, že si tuhle chásku hned po první desce pod svá křídla stáhli Napalm Records, label ne zrovna zanedbatelné velikosti, svědčí o tom, že žádní nýmandi to nejspíš nebudou…
Pojďme však nejprve rozlousknout otázku, co že to Chaosweaver vlastně hrají. Obecně je jejich hudba v základu označována jako black metal, nicméně bych rád důrazně upozornil, že pokud byste tohle pustili nějakému fandovi Mayhem a řekli: “číhni na to vole, to je taky blek metl,” tak by si opravdu pohrdavě odplivl a utrousil něco v tom smyslu, že svět se v prdel obrací. Tím chci říct, že ačkoliv právě k tomuhle žánru mají Chaosweaver asi nejblíže a jeho prvky jsou v té hudbě zcela jistě slyšet, pořád se jedná o záležitost na míle vzdálenou tomu, co si většina z nás pod nálepkou black metal představí. Chaosweaver jsou mnohem melodičtější, objevují se zde různé elektronické pazvuky a ke slovu se dostane i nějaké to symfonično, svým způsobem by se do jisté míry dalo hovořit i o progresivnějším přístupu. Nejspíš vás napadne, že tohle jsou přece vlivy, které je možno roubovat i na klasický black metal, a jistě budete mít pravdu, ale Chaosweaver jsou přece jen trochu jinde, než aby se o nich dalo hovořit jako o melodickém (industriálním, symfonickém, progresivním, …) black metalu, Chaosweaver jsou především mnohem stravitelnější a přístupnější, což já osobně vidím jako zásadní rozpor s podstatou tak extrémního stylu. Ne, že by to byla chyba hudby Chaosweaver, to samozřejmě ne, jen se vám malinko snažím přiblížit, oč tu běží. Chaosweaver jsou asi tak stejně extrémní black metal jako současní Dimmu Borgir, jestli mi rozumíte (aniž bych chtěl tvrdit, že jsou si obě kapely hudebně blízké).
Inu, poněkud abstraktnější popis hudební složky bychom za sebou horko těžko měli, ačkoliv si nedělám iluze, že byste si z něj něco odnesli (přiložený videoklip vám snad napomůže trochu více), tudíž se pojďme podívat, jak si stojí jednotlivé songy na “Enter the Realm of the Doppelgänger”…
“A Red Dawn Rises” je normální intro, které toho příliš nenapoví. Nějaký ten klavír, trocha toho šepotu, ke konci sbor, žádné velké terno. Druhá “Wings of Chaos” plní roli klasického ostrého otvíráku, jak bývá ve slušné společnosti dobrým zvykem. Z toho nepřímo vyplývá, že jde o jeden z nejtvrdších kusů “Enter the Realm of the Doppelgänger”. Dosti rychlý začátek s bicí palbou bychom snad s přivřením očí mohli opravdu označit za black metal, pokud by jej ale neprznily všudypřítomné klávesy a pokud by nebyl vokál frontmana Cyphera Commandera posazen tan nízko. Rychlé to sice je, nicméně právě díky klávesám, které i tuhle (v uvozovkách) klepačku neustále změkčují, by se toho lekla možná tak vaše babička, pro širokou metalovou obec je to muzika poslouchatelná naprosto v pohodě, sem tam do toho Chaosweaver vpálí i nějaký ten chytlavější kousek – ve výsledku se to hned od začátku poslouchá dost příjemně.
Klasické schéma, jak se mají poskládat songy na albu, pokračuje i nadále a po tvrdším otvíráku přichází chytlavější singlovka “Maelstrom of Black Light”, která zdárně plní svou úlohu a v paměti posluchači uvízne opravdu hned na první setkání. Melodie jsou snadno zapamatovatelné, ale nutno dodat, že jsou tvořeny především klávesami, neboť kytary se povětšinou věnují poctivé práci na riffech. Díky tomu jsou Chaosweaver – jak již bylo několikrát řečeno – bez problému přijatelní jak pro ty, co to rádi měkčí, tak i pro ty, jimž nevadí něco tvrdšího. Nechci vzbudit dojem, že se to Chaosweaver snaží hrát na obě strany a sedět svými finskými zadnicemi na více židlích najednou, spíš mi přijde, že takhle to z nich prostě leze a čistě náhodou to funguje i tímhle způsobem. Ačkoliv to je samozřejmě jen můj pocit, do hlavy jim opravdu nevidím.
Mezi další zajímavé songy patří určitě “Infected”, která by díky největší délce mohla vzbuzovat dojem, že se od ní dočkáte něčeho epičtějšího, ve skutečnosti jde však společně s “Wings of Chaos” o nejostřejší vál, v němž se nekompromisní rychta střídá s parádními sekanými riffy, na zvolnění dojde až v samotném závěru skladby. Výborná je i pomalejší “A Requiem for a Lost Universe”, jež se docela táhne (v tom dobré slova smyslu) a obsahuje pár opravdu povedených momentů, třeba majestátní pasáž začínající v čase 2:15. Tenhle song také zaujme hezky předoucí baskytarovou linkou.
Ze zbývajících písniček bude stát za vypíchnutí už jen závěrečná “Ragnarök Sunset”, která je opět pomalejší, delší a navíc se v ní objevují dost zajímavé prvky, které v dřívějších skladbách nebyly. Ostatní songy, které jsem nejmenoval, nejsou zlé a poslouchají se stejně dobře, ale veskrze nepřinášejí nic nového a více méně tak či onak jen kombinují to, co již bylo zmíněno.
Když už teď víme, jak to zní a jak si stojí jednotlivé písničky, zbývá nám už jen jeden poslední bod před závěrem recenze – povědět si, jestli je to dobré, ačkoliv myslím, že mezi řádky už to při troše snahy vyčíst šlo. Špatné to věru není, na druhou stranu vám však “Enter the Realm of the Doppelgänger” nenabídne ani nic, z čeho byste se posadili na zadek. V dnešní záplavě vydávaných desek tahle není zrovna z těch, které by nějak výrazněji vyčnívaly muzikou (ostatně se to Chaosweaver snaží dohnat alespoň řádně jetou image), když si ji však pustíte, řekl bych, že vás bavit bude. Slušné nápady se tam určitě najdou a bez zajímavosti to svým způsobem také není, že bych si měl ale album pustit s chutí i dejme tomu za pět let, to si nemyslím.
Země: Itálie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 29.2.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement)
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity
03. Doom: And Then Death Scythed
04. Spiritism: The Transmigration Passage
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh
06. Grief: Along Our Divine Pathway
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies
10. Dawn: Black Sun Rises
Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.
Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…
Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.
Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.
Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.
Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.
Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.
Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.
Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…
Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – BookI” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 18.5.2012 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. An Ominous Recording
02. Lingering in an Imprint Haunting
03. Bite tötet mich
04. The Funerary Dirge of a Violinist
05. Sir John
06. Spectral Infantry Battalions
07. General Nightmare
08. Little Hector What Have You Done?
09. These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)
Carach Angren registruji už nějaký ten pátek a v podstatě ihned potom, co jsem si poslechl jejich předcházející dvě desky “Lammendam” (2008) a “Death Came Through a Phantom Ship” (2010), jsem začal čuchat, že v Nizozemsku se urodila kapela s obrovským potenciálem. Upřímně jsem se i divil, že to trvalo tak dlouho, než si tuto skupinu pod sebe stáhla nějaká větší firma. Kdybych si měl totiž nyní tipnout kapelu, která má na to, aby v budoucnu usedla na stále prázdný trůn symfonického black metalu, byli by to právě Carach Angren, na koho bych si vsadil. A právě smlouva s labelem, jako je Season of Mist, by jim k tomu mohla vydatně dopomoct. Potvrzuje však třetí opus “Where the Corpses Sink Forever” hudební kvality svých autorů?
Hned na začátek s klidným srdcem mohu prozradit, že ano, “Where the Corpses Sink Forever” oproti svým dvěma předchůdcům v kvalitě nikterak nezaostává, což je vskutku příjemné zjištění – už jen z toho důvodu, jak dobrá předchozí alba byla. Symfonický black metal se v posledních letech dostal dle mého názoru trochu do slepé uličky a po konci dekadentních Francouzů Anorexia Nervosa už na scéně pomalu nezbyla žádná opravdu vysoce kvalitní smečka v rámci tohoto subžánru, většina kapel je až přespříliš vyumělkovaná a sterilní, atmosféra žádná nebo (v tom lepším případě) jen minimální, mnohdy to připomíná spíše klasický symphonic metal s extrémním vokálem, nikoliv black metal s klávesami. Carach Angren na to ovšem jdou malinko jinak – dokážou totiž do své muziky dostat to, co je dle mého skromného názoru na hudbě vůbec to nejdůležitější – hutnou atmosféru. Samozřejmě si vypomáhají nemalým množstvím kláves a různých orchestrací, ale v jejich případě to jednak nezní jako přeplácaná blbina, jednak také vše hraje ve prospěch celku a právě pro zmiňovanou atmosféru.
Ona omílaná atmosféra má u Carach Angren přízračnou duchařskou náladu, mně osobně nezřídka evokuje i námořnictví. Lepší než vymýšlení milionu různých přívlastků ovšem bude, když prohlásíme to nejdůležitější – je to atmosféra zatraceně silná. Co je však ještě lepší, všechny tyto emoce jsou navíc opravdu vydatně podporovány excelentními texty, po jejichž přečtení dostává muzika Carach Angren (a asi bych měl zdůraznit, že to platí i o novince “Where the Corpses Sink Forever”, když se recenzuje právě ona) mnohem větší smysl, třeba já osobně jsem nové album opravdu plně docenil právě až po prostudování lyrické stránky. A to se už v dnešní konzumní době zas až tak často nevidí, pročež asi nikoho nepřekvapí, že to velmi oceňuji.
Desku otevírá dvouminutové intro “An Ominous Recording”, na nějž si kolega níže stěžuje jako na přespříliš dlouhé. To podle mě není pravda, právě naopak, skladba ihned zpočátku nastoluje patřičně strašidelnou atmosféru, její na první pohled poklidný houpavý rytmus v kombinaci s textem (to je to, o čem byla řeč v předchozím odstavci) pomalu zalézá pod kůži, aby nakonec pomalu přešla v intro prvního regulérního válu “Lingering in an Imprint Haunting”. Sypačka hned po rozjezdu dává najevo, že i přes onu symfoničnost, která se průběžně dostává ke slovu takřka neustále, to tak úplně nebude muzika pro slečinky. Hned v této kompozici posluchač – když se patřičně zaposlouchá – pochopí, v čem tkví druhá největší zbraň Carach Angren, pomineme-li onu duchařskou auru. Touto zbraní je obrovské množství nápadů, jež se v hudbě vyskytují, především se to týká oné symfonické stránky, v jejímž rámci se střídá nespočitatelně moc různých motivů a záblesků, díky nimž je zábavné “Where the Corpses Sink Forever” točit neustále dokola, aby člověk zkusil všechno objevit. Jako jeden příklad za všechny můžeme zmínit například výtečný sbor, který se v průběhu “Lingering in an Impring Haunting” několikrát objeví.
“Where the Corpses Sink Forever” je tím typem alba, u něhož nevíte, jakou píseň byste měli vyzdvihnout nad ostatní. Jednak je to z toho důvodu, že nahrávka funguje nejlépe právě jako jeden soudržný celek – osobně si jen těžko dovedu představit, že bych měl poslouchat třeba jen jeden nebo dva songy, všechny po sobě, tak jak jsou, mají největší sílu; druhý důvod se s tímhle vcelku logicky pojí a myslím, že i kdybych jej opomenul zmínit, asi byste si jej domysleli sami – ačkoliv to asi bude znít jako klišé, “Where the Corpses Sink Forever” opravdu neobsahuje jedinou slabší skladbu, žádnou vatu, omáčku nebo vycpávku. V každé jednotlivé kompozici najdete nepřeberné množství vskutku skvělých momentů, jež vás bez výjimky přikovají ke sluchátkům či reproduktorům. Ať už jsou to delší rozmáchlejší kusy jako “The Funerary Dirge of a Violinist” (přesně dle jejího názvu se v ní mimo jiné objeví výborné housle) nebo “These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)”, ostřejší “Little Hector What Have You Done?” či věci typu pochodového marše “Spectral Infantry Battalions”.
Od “Where the Corpses Sink Forever” jsem neočekával nic menšího než výbornou desku a je velice potěšující, že právě takovou Carach Angren nahráli. Jak již bylo řečeno, prim hraje vydařená strašidelná atmosféra a velká rozmanitost. To jsou atributy, díky nimž je “Where the Corpses Sink Forever” ve výsledku nahrávkou, jež baví po obrovské množství poslechů. I díky tomu nemám sebemenší problém vysázet na stůl velice silných osm bodů, jeden půl bod navíc za skvělou textovou stránku a důrazné doporučení navrch.
Další názory:
Tito holandští symfonici si stále drží svůj rukopis a od alba k albu se jen zlepšují. Teatrální mezihry v písních a postupné gradace až zase zpět k sypačkám v šíleném tempu dělají desce neskutečnou atmosféru. Od minulého CD si tentokráte Carach Angren odpustili track obsahující pouze zpěvákův monolog, kvůli kterému jsem vždy míval pocit, že místo metalu jsem omylem pustil Járu Cimrmana. Děj se dá skvěle posunout již zmíněnými mezihrami, které se mnohem lépe rozprostřou skrz všechny písně. Všechny ingredience, jako jsou kontrasty, barvité hudební obrazy, střídané šíleným bordelem, a propracované kytary do posledního riffu, do sebe skvěle zapadají a vytváří “koláč”, do kterého jsem se už tolikrát zakousl a věřím, že jsem s ním jen tak neskončil. Snad jediné, co bych téhle placce vytknul, je lehce přetažené intro, které u x-tého poslechu přestává bavit. Mortalis
Země: Norsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 24.9.2010 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Xibir
02. Born Treacherous
03. Gateways
04. Chess with the Abyss
05. Dimmu Borgir
06. Ritualist
07. The Demiurge Molecule
08. A Jewel Traced Through Coal
09. Renewal
10. Endings and Continuations
Nevím, jaké pomatení mysli mne postihlo, když jsem dal v zářijovém eintopfu přednost Dimmu Borgir v konkurenci takových Enslaved, Vulture Industries či Angantyr, ale stalo se. Možná v tom nebylo nic jiného než jen prachsprostá zvědavost, s čím že to osiřelé trio Shagrath–Silenoz–Galder přijde potom, co je (evidentně však nedobrovolně) opustila zbylá část stálé sestavy. Zvláště pak zamrzel odchod ICS Vortexe, jehož krystalicky čistý vokál perlil na nahrávkách Dimmu Borgir celých deset let.
Po poslechu novinky „Abrahadabra“ to ale vypadá, že odchod dvou členů kapele zřejmě prospěl, vzduch se vyčistil a Dimmu Borgir mohli začít skládat s chladnou hlavou. Alespoň tak nová deska na první poslech působí na mne. První poznatek z „Abrahadabra“ je totiž takový, že se určitě jedná o lepší nahrávku, než bylo lehce sterilní „In sorte Diaboli“… neříkám, že mě “In sorte Diaboli” v době vydání nebavilo, ale v současnosti už jen leží na polici a neslyšel jsem jej ani nepamatuji… když dostanu chuť na nějakou BM-měkotinu, sáhnu radši po jiné desce Dimmu Borgir…
Právě v porovnání s „In sorte Diaboli“ cítím u „Abrahadabra“ zlepšení takřka po všech stránkách. Jednak to jsou jistě orchestrální linky, které jsou chvílemi opravdu vydařené, a konečně se dá říct, že Dimmu Borgir smysluplně využívají orchestr po celou hrací délku alba. Mnohem nápaditěji vyznívá také struktura jednotlivých skladeb, kde většina z nich dokáže udržet posluchačovu pozornost po celou dobu. A nakonec, nadmíru dobře vyznívá také Shagrathův vokál, jenž střídá relativně pestrou škálu poloh. Samozřejmě mu se zpěvem pomohli i další (třeba Snowyho Shawa by nepoznal jen hluchoň, a to i přesto, že Dimmu Borgir jeho účast stále ještě odmítají oficiálně potvrdit), ale i tak lze Shagratha za jeho výkon jen chválit. Přiznám se, že přece jen mi tam možná chybí ten ICS Vortex (do některých pasáží by jeho hlas sednul jak prdel na hrnec), ale co se dá dělat, když ho vykopli…
Úvod obstarává velmi povedené instrumentální intro „Xibir“ s mrazivou atmosférou. Tady Dimmu Borgir opravdu zabodovali. První pořádný otvírak „Born Treacherous“ zní celkem obstojně, na zadní kapsy kalhot to však neposadí, prostě žádné terno, jen vcelku povedený kousek, kde vyčnívá zejména orchestr a refrén.
Oproti tomu hned následující „Gateways“ představuje asi úplný vrchol desky. Tříští se v ní veškeré silné stránky, jež jsem popsal v jednom z předchozích odstavců – skvělé orchestrální i klávesové pasáže, dobře promyšlená struktura, velice variabilní vokální party (včetně hostující Agnete Kjølsrud z Djerv a jejího nervního hlasu), pár luxusních kytarových vyhrávek (02:30-02:46 – mňam). Celkově opravdu hodně povedená kompozice.
Dost mě také zaujala „Dimmu Borgir“ se zajímavým sborem a výborným začátkem nebo „Ritualist“, kde opět nastupují zajímavě pojaté kytary a dobrý refrén. Poté už se ale naneštěstí deska dostává do jakési slepé uličky, z níž se do konce v podstatě nevyhrabe. V následujících písničkách (hlavně to platí o „The Demiurge Molecule“ a „A Jewel Traced Through Coal“) když už tak baví spíše klávesy s orchestrem (bez něj by bylo „Abrahadabra“ opravdu poloviční), ale samotná kapela už méně.
„Abrahadabra“ je však přesto podle mého názoru oproti minulému „In sorte Diaboli“ určitě lepší nahrávkou a zatím to vypadá, že i trvanlivější, což je určitě dobré znamení. Pro mě je to vlastně i docela překvapení, že z Dimmu Borgir vypadla takhle solidní věc. Ne, není to nějaká extrémní bomba ani trhák roku, jen vcelku dobře poslouchatelná záležitost a to mi v současné chvíli stačí dost na to, abych za fošnu nějakých těch pár stováků vysypal.
Na úplný závěr recenze si nemůžu odpustit to, co ode mě stejně všichni čekáte už od začátku – ne, “Stormblåst” to vážně nepřekonalo. Ale tak to se ani čekat nedalo…
Země: Norsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 25.1.1996 Label: Cacophonous Records
Tracklist:
01. Alt lys er svunnet hen
02. Broderskapets ring
03. Når sjelen hentes til helvete
04. Sorgens kammer
05. Da den kristne satte livet til
06. Stormblåst
07. Dødsferd
08. Antikrist
09. Vinder fra en ensom grav
10. Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag
Téměř každá kapela má nějakou tu svou zásadní nahrávku. Pokud chceme zůstat u žánru, kterému se dnes budeme věnovat, tak například Immortal mají „Battles in the North“, Darkthrone mají „Transilvanian Hunger“ a Mayhem zase „De mysteriis dom Sathanas“. Výjimkou nejsou ani Dimmu Borgir, kteří dávno předtím, než se stali „zmalovanými komerčňáky“, vydali svůj opus no.1 – „Stormblåst“.
To vám byly časy, kdy dnes tak profláklá norská scéna fungovala pouze na bázi totálního undergroundu, kdy každá kapela byla originální a svá. A originalita Dimmu Borgir spočívala v implantování kláves do black metalu. To jim to tehdá ještě ortodoxní žrali, na rozdíl ode dneška. Samozřejmě nebyli jediní, vzpomeňme třeba na Emperor nebo Covenant, přesto byli v té době však z mála. A i když už jejich debut „For all tid“ byl velice vyvedeným počinem, právě až „Stormblåst“ je naprostý vrchol celé diskografie Dimmu Borgir, který se jim, při vší úctě k jejich současné produkci, ještě nepodařilo a zřejmě ani nikdy nepodaří překonat. I když to je samozřejmě věc názoru, znám lidi, kteří už i „Stormblåst“ považují za komerci a jediná poslouchatelná deska Dimmu Borgir je pro ně právě „For all tid“. To nic ale nemění na faktu, že právě „Stormblåst“ má z celé diskografie skupiny ten nejkultovnější status.
A že si jej právem zaslouží, jen co je pravda. Není to otázka skvělého zvuku, ani hráčské ekvilibristiky. Ve své podstatě je celý „Stormblåst“ jen dřevním black metalem své doby, na nějž byla inteligentně naroubována rozumná dávka kláves (nechce se mi říkat symfoniky, protože nevím, jak bych pak musel nazvat jejich současnou tvorbu). Celý vtip je v tom, že tohle album je prostě a jednoduše skvělé.
Úvodní „Alt lys er svunnet hen“ je sice dobrou písničkou, pro mě osobně však plní „jen“ úlohu velmi chutného předkrmu, neboť hned následující pomalá kompozice „Broderskapets ring“ ukazuje největší sílu alba – neodolatelnou a těžkou atmosféru, která vás od teď neopustí až do samotného konce desky, a to i přesto, že se zbytek skladeb nese v rychlejším duchu (snad až na další pomalou a nádherně obasovanou „Antikrist“ a procítěnou instrumentálku „Sorgens kammer“). Epicentrem je titulní „Stormblåst“, která začíná těžce oldschoolově, aby se po chvíli zvrhla v klasicky nádhernou střednětempou atmosféru korunovanou působivým závěrem. Třešničkou dortu je poslední song „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“, v níž probleskne takřka geniální klávesový part a vytvoří tak opravdu lahodnou tečku za těmito výživnými 50 minutami výborné hudby.
Nejen hudbou je však „Stormblåst“ zajímavý. Přes všechny jeho nesporné kvality se nad ním vznáší také pach vykradačství. Není žádným tajemstvím, že již jednou zmiňovanou „Sorgens kammer“ obšlehl tehdejší klávesák Stian Aarstad z prehistorické hry „Agony“ na Amigu a nikomu o tom samozřejmě neřekl. Intro k „Alt lys er svunnet hen“ je zase vykradené z písničky “Sacred Hour” od britské rockové skupiny Magnum. A ještě jednou, intro k písni „Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag“ je zase částí symfonie „Novosvětská“ od Antonína Dvořáka, ta již však byla použita záměrně. Na druhou stranu, i samotný „Stormblåst“ se stal předmětem kopírování, neboť německý rapper (!) Bushido si do jedné své písně přivlastnil melodie ze songu „Alt lys er svunnet hen“ (a do jiného svého songu ještě vykradl pozdější hit Dimmu Borgir – „Mourning Palace“).
Když se dnes bavíme o desce „Stormblåst“, není možné také nezmínit její remake z roku 2005. Musím uznat, že obě nové pecky „Sorgens kammer – Del II“ a „Avmaktslave“ jsou výborné, přesto si já osobně myslím, že do tak kultovního díla neměli Dimmu Borgir vůbec zasahovat, protože znovunahrané verze starých písniček těm původním nesahají ani po kotníky. Jako důvod předělávání kapela uvádí velmi špatný zvuk originální nahrávky. Pravda, sound „Stormblåst“ je dosti archaický, ale i v tom spočívá jeho kouzlo. Samo o sobě je totiž album obrazem své doby, který má co říct i dnes. „Stormblåst“ z roku 1996 bych se nebál označit svým způsobem za nadčasový.
Země: Finsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 26.5.2008 Label: Anticulture Records
Tracklist:
01. April – Within the Woods
02. May – Why Are They Screaming at Night?
03. June – Åkerspöke
04. July – Cold Fingers
05. August – So I Slept & Slept
06. September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)
07. October – Cellar Dweller
08. November – And the Bird Came In
09. December – The Bells Toll My Name
10. January – Dying Breed
11. February – Astral Planes I Have Travelled Through
12. March – The Call
O Gloomy Grim bylo poprvé pořádně slyšet přesně před deseti lety s vydáním jejich debutového alba „Blood, Monsters, Darkness“. Od té doby vydávali desky s menšími či trochu většími přestávkami až do roku 2004. Jenže s vydáním čtvrtého záseku „The Grand Hammering“ právě z tohoto roku se po těchto Finech slehla zem. Jedno napůl oficiální DVD a jedno na vlastní náklady vydané a stěží sehnatelné EP. Tomu se rozhodně nedá říkat přehnaná aktivita. Už jsem si začínal myslet, že jsou nadobro mrtví, o to více překvapující však byla zpráva, která proběhla internetem na začátku roku, že se chystá nové album. Přibývající potrvzené koncerty dodávaly zprávě na pravdivosti. A na konci jara pak „Under the Spell of the Unlight“ doopravdy vyšlo.
Jako první mě do uší kopnul opravdu našláplý zvuk. V tomto ohledu si Gloomy Grim výrazně polepšili (je ale pravda, že ani jejich starší výtvory nejsou žádné zvukové prasárny). Není to ale trochu na škodu? Speciálně v black metalu není ten špatný zvuk nežádoucí. Naopak je v některých kruzích u některých kapel brán jeho opak s velkou nelibostí. To ale není případ Gloomy Grim. Naopak jim to takhle sluší. Dobře pak vyniknou všechny klávesové linky. Klávesy? Tak, a je to venku – ano, klávesy. Gloomy Grim se věnují té symfonické odnoži black metalu.
Právě klávesy činí z Gloomy Grim zajímavou skupinu. Vcelku obyčejný black metal povznášejí klávesy na vyšší level. Na špičku svého žánru sice nemají (a přiznejme si to, zřejmě ani nikdy mít nebudou), to jim ale nikterak nebrání v produkování hudby, která je přinejmenším zajímavá.
Přesto všechno jsem byl po prvním poslechu zklamán z toho, že Gloomy Grim udělali na první pohled pouze obyčejný klávesový black metal s dobrým zvukem. Časem se mi povedlo „Under the Spell of the Unlight“ prokouknout a oblíbit si jej, ale chvíli to trvalo. Rozhodně se nevyplatí zahazovat tuto nahrávku příliš brzy. Doporučuji se při poslechu věnovat hodně refrénům, které většinu písní hodně nakopávají. Nad zbytkem alba nejvíce ční písně „May – Why Are They Screaming at Night?“, „July – Cold Fingers“ (obě vlastní onen zmiňovaný skvělý refrén) a úvodní „April – Within the Woods“. Jednoznačně nejlepším kusem na celé desce je pak v pořadí šestá „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“, kde se snoubí všechny klady alba v jeden maximálně nabušený song. Nutno ale dodat, že skladby následující po „September – Invoking the Flames (Burn, Burn, Burn)“ už jdou oproti první polovině s kvalitou mírně dolů.
Textová stránka má být údajně koncepčním hororovým příběhem o strašidelném domě. Osobně jsem se k textům ještě nedostal, protože originál alba v současné době nevlastním (samozřejmě se to ale chystám již brzy napravit) a na internetu jsem je nevypátral (je ale pravda, že jsem se zrovna dvakrát nesnažil). Z těch několika málo úryvků, které se mi podařilo odposlouchat, by strašidelný dům opravdu seděl. Proč ale název každé písně začíná jedním měsícem v roce (a také proč deska začíná dubnem a končí v březnu), vážně netuším.
Gloomy Grim tak nahráli desku, která jim ostudu určitě neudělá. Na druhou stranu s ní zřejmě ani neprobourají díru do světa. V rámci celé jejich tvorby se určitě nejedná o nejzdařilejší dílo a určitě ani o takové, které by jejich projev posunulo výrazně dopředu. Za těch několik poslechů však stojí a čas strávený jeho poslechem já osobně nepokládám za ztracený.
