Symfo-blackmetalisté Carach Angren z Nizozemska vydají 26. června u Season of Mist novou desku „Franckensteina Strataemontanus“. Venku je nový song „Der Vampir von Nürnberg“, který si můžete pustit v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Carach Angren
Carach Angren: info o albu
Nizozemci Carach Angren mají nachystané páté album. Jmenuje se „Dance and Laugh Amongst the Rotten“ a vyjde 6. června u Season of Mist. Ukázku „Songs for the Dead“ najdete na YouTube, obal je tady, tracklist následuje:
01. Opening 02. Charlie 03. Bloodqueen 04. Charles Francis Coghlan 05. Song for the Dead 06. In de naam van de duivel 07. Pitch Black Box 08. The Possession Process 09. Three Times Thunder Strikes
Carach Angren: novinka na obzoru
Nizozemští Carach Angren se aktuálně nacházejí v nahrávacím studiu, kde pracují na své páté řadové desce. Bližší informace o novince prozatím nejsou známy.
Carach Angren: videoklip
Nizozemci Carach Angren zveřejnili nový videoklip „When Crows Tick on Windows“ – sledujte na YouTube. Song se objevil na posledním albu „This Is No Fairytale“, které vyšlo loni v únoru.
Brutal Assault 20 (Onotius)
 |
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.
„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“
Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.
Středa:
Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.
První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.
Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od Immortal k Inquisition.
|
Setlist Melechesh: |
Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.
A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.
Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.
|
Setlist Triptykon: |
Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.
|
Setlist Katatonia: Setlist Mayhem: |
Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.
A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“ z „Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.
Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.
Čtvrtek:
Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.
Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.
|
Setlist Arcturus: Setlist Asphyx: Setlist Enslaved: |
Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.
To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..
A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“ z „Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“ z „Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.
|
Setlist Bloodbath: |
Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.
Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.
Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.
Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.
Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.
Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.
Pátek:
První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ – „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.
A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.
Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.
Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.
|
Setlist Primordial: |
Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.
Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!
Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“ z „The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.
|
Setlist Sepultura: |
Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy Sepultura i Soulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.
I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.
|
Setlist Godflesh: Setlist Dødheimsgard: |
Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.
A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.
Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.
Sobota:
|
Setlist Defeated Sanity: |
První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.
Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.
Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.
Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.
The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.
|
Setlist Sólstafir: Setlist Cradle of Filth: Setlist At the Gates: |
To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.
Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.
At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.
Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.
Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.
Zhodnocení:
Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.
Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.
Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.
Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.
Carach Angren – This Is No Fairytale
 |
| Země: Nizozemsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 23.2.2015 Label: Season of Mist Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (H.):
Nejsem si tím úplně jistý, jelikož to už nějaký ten rok je, ale tuším, že jsem svého času obdobným způsobem začínal recenzi i na „Where the Corpses Sink Forever“, předcházející album nizozemských Carach Angren z roku 2012. Nedá mi to však a i kritiku na letošní novinku „This Is No Fairytale“ musím začít prohlášením, že scéna symfonického a melodického black metalu v posledních letech naprosto zoufale postrádá nějakou vůdčí skupinu, jež by byla právoplatným králem nejen co do popularity, ale i co do kvality…
Možná jsem jenom slepý, ale poté, co svou činnost v roce 2007 (bohužel) ukončili dekadentní Francouzi Anorexia Nervosa, tu takovou kapelu prostě nevidím. Dimmu Borgir si sice na popularitu stěžovat nemohou, ale buďme upřímní – jejich poslední alba jsou slabounké sterilní nic, jehož trvanlivost je minimální. Ancient ve své činnosti již dávno paběrkují a za poslední dekádu nedokázali vytvořit jedinou nahrávku. Old Man’s Child jsou na tom s tou aktivitou podobně, jelikož Galder se radši věnuje právě Dimmu Borgir, protože ti mu zaplatí účty. Covenant se již před drahně lety přejmenovali na The Kovenant a vrhli se na electro metal (a navíc ani oni se posledních deset let vůbec nepřetrhnou), třeba Sear Bliss na to taktéž dlabou čím dál tím víc a po Nazgûl se po vydání geniálního debutu slehla zem. Formace jako třeba Vesania, Graveworm, Darkend nebo Quintessence Mystica na to zase při vší úctě nemají. A když už se tu a tam objeví něco fakt zajímavého jako Istapp, tak po vydání první desky taky žádná sláva s aktivitou (i když druhé album už je prý hotové, tak uvidíme).
A v téhle situaci se před pár lety z Nizozemska vynořili právě Carach Angren s velmi kvalitní muzikou, nesporným talentem, vizí, zajímavou duchařskou stylizací a hlavně evidentní chutí skutečně fungovat. Nebylo tedy divu, že to trvalo jen dvě alba, než kolem skupiny začal dělat námluvy nějaký velký vydavatelský hráč v metalovém rybníčku… nadějné Holanďany ulovili Season of Mist a i s „Where the Corpses Sink Forever“, první nahrávkou pod jejich křídly, Carach Angren ukázali, že v nich skutečně něco je. Jenže abyste si mohli nárokovat korunu ve svém subžánru, musíte si kvalitu držet pořád, celou svou tvorbu… povedlo se to Carach Angren i na jejich nejnovějším počinu „This Is No Fairytale“?
Popravdě řečeno, odpověď je dle mého názoru trochu nejednoznačná a vlastně zní ano i ne zároveň – přijde na úhel pohledu a optiku, jimiž se na „This Is No Fairytale“ budete dívat. Budeme-li totiž pozorovat v kontextu předcházející tvorby samotných Carach Angren, dovolím si tvrdit, že holandská trojice v roce 2015 neobstála ve srovnání se sama sebou z minulosti. Řečeno trochu srozumitelnějšími slovy, „This Is No Fairytale“ je doposud asi tím nejméně dobrým ze všech čtyř dosavadních dlouhohrajících nahrávek. Nizozemci samozřejmě nijak neuhnuli ze své nastolené cesty, a pokud se pustíme do srovnání s přímým předchůdcem „Where the Corpses Sink Forever“, vůbec není těžké si všimnout, že Carach Angren pokračují v tom samém duchu. Nicméně to, že si skupina drží svůj zvuk, samozřejmě není problémem…
Onen problém „This Is No Fairytale“ totiž tkví zejména v tom, že minulá alba byla jednoduše silnější po kompoziční stránce, ty skladby měly silnější atmosféru a byly působivější než to, co se nachází na novince, byť čistě po formální a technické stránce jsou Carach Angren stále na svém. Po té vnitřní a pocitové stránce v tom však už není nic, co by vás skutečně zasáhlo… a snad netřeba dodávat, že právě tohle je ta důležitější věc.
I přes tento poměrně nemalý handicap však „This Is No Fairytale“ není špatným počinem… stále se to poslouchá velice dobře a několik velmi povedených momentů Carach Angren dokázali dát dohromady, o tom není sporu. Navzdory všemu, co padlo, si totiž Holanďané stále drží ne úplně nízkou kvalitativní úroveň, a ačkoliv „This Is No Fairytale“ z mého pohled příliš velkou životnost nemá, nemohu té nahrávce upřít, že jsem ji neměl problém poslechnout.
A kde je zakopána nejednoznačnost odpovědi na výše nastíněnou otázku? V tom, že bohužel i se svým doposud nejslabším albem mají Carach Angren nejblíže k tomu, aby byli tou nejzajímavější symphonic black metalovou kapelou, jež bude spojovat jak kvalitu hudební produkce, tak i fakt, že nebude jen pro pár vyvolených fajnšmekrů. Velkou měrou to však dělá i fakt, že stylových formací, jež by Carach Angren na tento pomyslný souboj mohly vyzvat, je zoufale málo. Samotný trůn však stále zůstává prázdný.
Jaké tedy „This Is No Fairytale“ vlastně je? Je to deska lehce nadprůměrná, příjemně poslouchatelná, obsahuje několik pěkných klávesových obratů, ale vzato kolem a kolem vás do týdne nejspíš prostě přestane bavit. A to přece jenom není úplně nejlepší výsledek… a i vzhledem k tomu, že na starších deskách bylo lépe, je na místě mluvit o mírném zklamání.
Druhý pohled (Onotius):
Nizozemští Carach Angren jsou vlastně celkem pozoruhodný úkaz. Ačkoliv mají na kontě již čtvrté album, ze stínu svého skvělého debutu se jim vykročit nepodařilo. Jako kdyby čím víc o své hudbě přemýšlí a snaží se jí vtisknout koncept, tím méně energie věnovali nápadům a kompozicím jako takovým. A je to škoda, protože když člověk poslouchá nové album, nemůže říci, že by to hudebníci byli nezruční, pouze má pocit, že tomu něco chybí – nějaký snad sjednocující prvek, nějaký originální postup, nápad přijít s něčím alespoň trochu jiným. V případě „This Is No Fairytale“ mám zkrátka pocit, že forma značně předbíhá obsah. A je to škoda, vzhledem k tomu, že kluci bezpochyby mají na víc.
Ono to ze začátku zní zajímavě – tím, že se deska snaží vyprávět příběh, dočkáme se zde hromady zvratů – po čase však přichází zjištění, že jakkoliv to zní pěkně, motivy jako takové nejsou nic slavného, ba mnohdy absolutně univerzální symfonická vata. A opět musím postesknout, jaká je to škoda, neboť šikovnost, s jakou jsou skladby zaranžovány, není žádná samozřejmost a v tomto ohledu je deska excelentní. Dalším možným důvodem, proč na mě nahrávka působí jako celek nevýrazně, je asi sterilní zvuk, jenž ony zvraty oklešťuje o větší míru překvapení. Navíc na black metalovou desku je sound až zoufale neprůbojný a zvuk kytar zde i přes nebanálnost samotných postupů tvoří spíš skelet pro ony teatrální postupy. Pravda, co se týče zvuku, Carach Angren nikdy neoplývali nějakou větší špinavostí, zde to ovšem budí pocit, jako by ani kompozice moc negradovaly. A hudba se zvraty, ovšem bez gradací, není zrovna to pravé.
Pocit překvapení z lehkého příklonu k více death metalovému vyznění a nápadu zpracovat desku jako takto epický koncept se záhy proměnil ve zklamání. Ačkoliv jsou zde povedené kousky jako „When Crows Tick on Windows“ či „The Witch Perished in Flames“, v porovnání s nápadovou bohatostí, nábojem, energií debutu je novinka pouze plná univerzálního patosu a místy precizní, avšak ne moc zábavné virtuozity.
Septicflesh, Fleshgod Apocalypse, Carach Angren
 |
| Datum: 25.5.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Septicflesh, Fleshgod Apocalypse, Carach Angren, Descending
|
Co se více méně mainstreamového metalu týče, koncert, jehož průběh se na následujících řádcích pokusím nastínit, byl svou sestavou asi nejpřitažlivější událostí podobného ražení, jaké se Praha ve druhém čtvrtletí letošního roku dočkala. Dvojice symphonic death metalových es Septicflesh a Fleshgod Apocalypse doprovázená bubáky Carach Angren a jakýmisi Descending, to už byl zatraceně dobrý důvod dotáhnout své velectěné pozadí na Chmelnici a dopřát si trochu kultury…
Bohužel, záhy po příchodu začalo být zjevné, že zdaleka ne každý aspekt večera potěší stejně jako vybraný lineup. Platit 650 korun (respektive 590,- v předprodeji) za koncert, který by se i s ohledem na sestavu cenou neměl přehoupnout přes pětistovku, to bych ještě nějak skousnul, ale jen tehdy, pokud by se začátek akce dost hrubě nelišil od údajů jak na vstupence, tak na oficiálních stránkách pořadatele. Tím avizovaným začátkem byla osmá večerní. Já do klubu dorazil ne později než ve 20:15 s vědomím, že pokud prošvihnu kus Descending, tak mi to vadit nebude, jenže když jsem se probil do sálu, na pódiu už vesele řádili v pořadí druzí Carach Angren, na které jsem se upřímně těšil, takže než jsem se stihl začít věnovat kapele, atmosféru v klubu jsem ve spravedlivém rozhořčení obohatil o pár pěkně peprných výrazů na adresu pořadatele. Pardon, ale začít přinejlepším o půl hodiny dříve, to je prostě podraz na fanoušky, kteří se odhodlali ne zrovna malou sumu poctivě zaplatit.
Samotným Carach Angren ovšem čachry v harmonogramu zřejmě moc vrásek nepřidělaly (proč taky) a na vcelku prostorném chmelnickém pódiu ze sebe vydávali velmi působivý výkon. Ačkoli vystupují pouze ve třech lidech, zejména pánové Seregor (kytara/vokál) a Ardek (klávesy) zvládli předvést takové pódiové divadlo, jaké bych do nich opravdu neřekl. Jištěni páně Namtarovou bicí palbou oba působili dojmem, jako by oni sami byli protagonisty svých duchařských historek, nebo je dotyčné přízraky přinejmenším posedly. Podívaná to byla náramná a čistě po stránce nasazení mě Carach Angren skutečně uzemnili, protože taková show se opravdu jen tak nevidí. Proto mě dost zamrzely dvě věci. Zaprvé to byl ne zcela dokonalý zvuk, ve kterém dost úspěšně zanikala většina riffů Seregorovy sedmistrunky a dostatečně čitelná byla jen sóla a podobné pasáže hrané jen přes jednu strunu. Kdo zná hudbu Carach Angren z desky, ten mi jistě potvrdí, že když je tahle kapela mizerně nazvučená, dost snadno se z toho stane obtížně čitelný zmatek, který je pro neznalého člověka jen pramálo přitažlivý. Zřejmě důsledkem toho byla také druhá věc, která vystoupení poněkud srážela – nevalná odezva publika. Občas lidé sice zaburáceli celkem obstojně, ale Carach Angren si za svůj velice dobrý výkon zasloužili určitě větší rámus…
Jelikož tento koncert přivábil velmi solidní množství lidí, už v průběhu setu Carach Angren se v sále udělalo poměrně tropické podnebí, takže hned zkraje přestávky to nohy táhlo k pípě tak nějak automaticky. Místo svlažení hrdla však následovalo další nepříjemné překvapení – netuším proč, ale pípa byla k dispozici pouze jediná a pohled na zdánlivě nekonečnou a hlavně zcela nehybnou frontu dost nesmlouvavě přehodnotil moje (a rozhodně nejen moje) úmysly pro nejbližší minuty, takže mi z nedostatku lepších způsobů zabíjení času nezbylo než se užírat myšlenkami na bordel v harmonogramu, vedro, z nepochopitelných důvodů zavřenou šatnu a to vše za sebevědomě nadsazenou cenu. Bohudík, italští Fleshgod Apocalypse tyto chmury částečně rozptýlili. Co se koncertní image týče, jde o jednu z nejstylovějších kapel, které mě napadají, a už na loňském Metalfestu jsem se přesvědčil, že jim to na pódiu šlape skutečně výborně. A oboje se potvrdilo i v klubovém prostředí Nové Chmelnice.
Fleshgod Apocalypse to do diváků napálili s ohromnou razancí a agresivitou a lidé na to evidentně slyšeli, protože čím déle koncert trval, tím lepší odezvy se kapele dostávalo a v samém závěru byla už vyloženě skvostná. Dlužno ale dodat, že to byla odezva naprosto zasloužená, protože Italové odehráli nesmírně intenzivní vystoupení a nad jejich sehraností a pohybovou synchronizovaností jsem musel vskutku uznale pokývat hlavou. Snad jediné, čím jsem si nebyl úplně jistý, to byl pro kapelu typický čistý vokál basáka Paola Rossiho. Občas mi přišlo, že mu to trochu neladí a některé čisté party šly z playbacku, což se Paolo ani nesnažil maskovat. Možná mu ale křivdím, protože od Fleshgod Apocalypse jakž takž znám akorát jejich poslední desku, takže to, co se mi zdálo drobátko falešné, bylo možná docela přesné, a ten playback třeba hrál proto, že to ani nebyly Paolovy party, takže čert ví. Ani Fleshgod Apocalypse neměli úplně vypiplaný zvuk, ale poslouchat to šlo bez větších problémů, takže po i po téhle stránce nakonec spokojenost. Realitou tak či onak zůstává, že Fleshgod Apocalypse potvrdili to, co jde poslední dobou vypozorovat z většiny dění okolo nich – mají ohromně našlápnuto, jsou si toho velmi dobře vědomi, snaží se z toho vytřískat co nejvíc a tlačí to vší silou a vášní, co jich jen mají. A to se pak nelze divit, že předvádí jeden skvělý koncert za druhým…
Jen co Fleshgod Apocalypse za hromového jásotu definitivně opustili scénu a vyloučili tak možnost přídavku, pódium začalo nabírat podobu, která dávala vědět, že tentokrát už je na řadě headliner. Řečtí Septicflesh se v posledních dvou letech vyhřívají na vrcholu zájmu a jejich stále aktuální klenot “The Great Mass” táhne, takže jsem poslední přestávku večera přemítal především o tom, jestli trochu pozmění setlist a dají prostor i starším albům a ne jen povinné dvojici “Anubis” a “Persepolis” z desky “Communion”. S čerstvým pivem z konečně zprovozněné pípy to ale bylo poměrně pohodové rozjímání a v okamžiku, kdy světla potemněla a sálem se začal ozývat nadšený lomoz doprovázející intro skladby “The Vampire from Nazareth”, nezbylo po něm nic než upřímné těšení na klubový výkon Septicflesh, kteří předcházejí úctyhodné zvěsti. Netrvalo dlouho a musel jsem oněm zvěstem dát za pravdu, protože co se během nějakých dvou tří skladeb srovnal zvuk (od té doby naprosto brilantní), Septicflesh si mě velmi rychle obtočili okolo prstu.
|
Setlist Septicflesh: |
Naživo sice až tak nevynikaly všechny jemné nuance studiových desek, ale o to brutálnější to byl zážitek a samotné hudbě to na působivosti nic neubralo. Navíc došlo hned na dvě skladby ze “Sumerian Daemons” a zástupců “Communion” se také urodilo mnohem více než v posledních dvou festivalových setech, které Septicflesh v České republice odehráli, což velmi zásadně přispělo ke svěžesti a variabilitě celého vystoupení a tedy i spokojenosti z něj. Co se týče způsobu vystupování kapely, na tomto poli se suverénně nejvíc prosadili dva mužové. Bubeník Fotis Bernado si získal publikum během svého krátkého sóla a jakkoli podobné samoúčelné instrumentální onanie opravdu nemám rád, v tomto případě jsem musel i já smeknout a z plna hrdla si zařvat, protože sympaťák za bicími předvedl takovou palbu, ze které přecházely zraky. Po dobu celého vystoupení ale zcela oprávněně strhával pozornost frontman Seth, jehož způsob hry na basu je naprosto jedinečný a sám Seth poutá zraky přihlížejících už jen svým působivým zjevem. Jakkoli jsem si z předchozích vystoupení odnesl dojem, že je frontman vůči publiku trochu odtažitý, tentokrát mě přesvědčil, že to byl opravdu jen dojem, protože v pauzách mezi skladbami působil vyloženě sympaticky, uvolněně a s publikem komunikoval nesmírně civilně, což se nevidí úplně často. No a s přihlédnutím k vokálnímu infernu a šílenému nasazení, jaké předváděl mimo pauzy musím před tímhle všestranným umělcem opravdu smeknout.
Čím déle vystoupení Septicflesh trvalo, tím lepší mi přišlo a během závěrečného přídavku už šlo rozhodně o vynikající koncert, ve který jsem potají doufal. A když Řekové dohráli, měl jsem jasno – ze třech jejich vystoupení, které jsem zatím viděl, bylo tohle suverénně nejlepší a k absolutní dokonalosti mu chyběly snad jen dvě věci – umělý kouř, který by už tak dost vydatnou atmosféru bezpochyby jedině umocnil, a potom méně experimentální nasvícení. Vůči světlům namířeným na pódium nemám nic, ale dvojstup barevných reflektorů namířených na hlavy publika bych si rozhodně odpustit dovedl, a to z velmi prostého důvodu – nemám sebemenší potřebu koukat na osvětlený dav, který mi i normálně překáží ve výhledu, a v tomhle případě navíc odvádí pozornost od dění na pódiu, což se do výsledného zážitku rozhodně promítá. Pokud mě paměť nešálí, s ničím podobným jsem se jinde nesetkal a upřímně doufám, že už nesetkám. Naštěstí Septicflesh odvedli tak dobrou práci, že jí ani taková záležitost nepodrazila nohy, a když odezněly poslední tóny, přese všechnu mizérii, kterou tento koncert z nehudebního hlediska trpěl (a na kterou jsem si zde náležitě postěžoval), jsem odcházel spokojený, protože všechny tři kapely, které jsem toho večera měl tu čest vidět, ze sebe vydaly opravdu hodně a výsledek podle toho také vypadal.
Vreid, Carach Angren, Mistur
 |
| Datum: 17.9.2012 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Vreid, Carach Angren, Mistur
|
Evropské turné pojmenované Fire Walk With Me Tour 2012 vzbudilo v české metalové obci vlnu ohlasu prakticky v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že je na plánu také pražská zastávka. Následujícím týdnům a měsícům se však bohužel nevyhnuly zmatky celkem zásadního rázu, protože z různých zdrojů vyšlo najevo, že spolu s Vreid a Mistur zahrají místo původně ohlášených Einherjer Nizozemci Carach Angren. Pořadatelé však tuhle změnu v sestavě jaksi opomenuli uvést na oficiálních stránkách a ještě v den konání akce to tedy vypadalo, že do Prahy opravdu přijedou Einherjer. Ale čert to vem. Kdo chtěl, mohl se informací snadno dobrat, byť z ne úplně oficiálních zdrojů. Já jsem o výměně účinkujících věděl s dostatečným předstihem a vlastně to byl i důvod, proč jsem se nakonec příslušného večera do Modré Vopice vypravil. Nizozemští duchaři mě totiž před nedávnem vpravdě uhranuli svoji novinkou “Where the Corpses Sink Forever”, takže jsem si nechtěl nechat ujít příležitost zjistit, jestli jejich hudba prokáže své kvality i v živém provedení.
Popisovat českému metalovému fanouškovi reálie pražské Modré Vopice je tak trochu nošením black metalu do Norska, takže se omezím na konstatování jediné příjemné skutečnosti. Tou mám na mysli zařazení pšeničného Fénixe mezi ostatní (a co si pamatuji tak dost nepitelná) piva. Při rozumně nastavené ceně je to opravdu vítané zpestření. Krom rozšíření nabídky piva jsem však nezaznamenal jakékoli viditelné změny, takže nezbylo než vyčkávat, dokud se zevnitř klubu neozve něco jiného než reprodukovaná hudba…
Netrvalo to ani moc dlouho a postupně se trousící příchozí se dočkali. Přesně podle vyvěšeného programu otevřeli večer norští Mistur, kteří platí za pokračovatele hudebního odkazu Windir, se kterými je mimo jiné pojí také postava kytaristy Stroma. Sice to nebylo moje první setkání s Mistur, ale i tak jsem k jejich vystoupení přistupoval jako tabula rasa, neboť necelý půlrok nazpět mi jejich (a snad jediný po zvukové stránce odfláknutý) koncert na německém Ragnarök Festivalu neposkytl nic jiného než další otázky. Příjemné proto bylo zjištění, že tentokrát se Mistur dočkali přinejmenším slušného zvuku a i přes nepatrně poddimenzované kytary jsem se tedy konečně mohl soustředit na samotnou muziku. A jak jsem záhy zjistil, nebylo to vůbec špatné. Sice jsem se bavil střídavě, a to jen při skladbách, které se mi strefily do vkusu, ale obecně vzato šlo o zdařilé vystoupení, které musel ocenit každý příchozí fanoušek Mistur. Vrcholem první show večera se v mých očích stala skladba poslední (jméno po mně nechtějte [pokud mám já správné informace, mělo by jít o nový song “The Sight” z chystané druhé desky – pozn. H.]), kde jsem se konečně dočkal mrazivé a epické pagan blackové nálady v té nejlepší podobě, a Mistur se tak definitivně zařadili ke kapelám, které si minimálně naživo rád poslechnu. Otvírák večera jak se patří!
Jak jsem již nastínil v úvodu, Carach Angren byli mým tahákem číslo jedna, takže jsem byl na jejich set opravdu natěšený. A bubáci nezklamali. Sice hráli pouze ve třech a tedy jen s jednou kytarou (což výsledku možná nepatrně uškodilo), ale i tak se jim podařilo jejich jedinečnou hudbu přenést na pódium se vším všudy. Tedy… abych pravdu řekl, k dokonalému zážitku z koncertu Carach Angren bych asi potřeboval aby se odehrál v prostředí nějakého divadla se vším, co k tomu patří – kulisy, kostýmy a třeba i nějací herci – protože “pouhá” hoblovačka v prostředí typu Modrá Vopice nemůže atmosféře hudby Carach Angren dostát, ani kdyby se pánové stavěli na hlavu. Faktem však zůstává, že ze sebe Carach Angren vydali to nejlepší a Seregorův správně maniakální a teatrální projev mě ujistil o tom, že tahle kapela umí hrát i naživo zatraceně dobře. Tak příště snad v nějakém tom divadle…
S koncem vystoupení Carach Angren pominuly všechny důvody, proč jsem se do Vopice vypravil, ale když už jsem byl uvnitř, byla by hloupost nevyužít jedinečné příležitosti k navázání prvního kontaktu s hudbou, kterou produkují Vreid, tedy kapela, která povstala z popela již zmiňovaných Windir. A rozhodnutí setrvat se ukázalo být moudrým nedlouho poté, co se tahle black&rollová squadra pustila do díla. Byl to totiž opravdu poctivý nářez, který mě dovedl strhnout i přes to, že jsem od Vreid do té doby neslyšel ani notu. Čtveřice muzikantů se vytasila s energickou a našlapanou muzikou, která vyloženě sváděla k nějaké té aktivitě, zvuk se také vydařil na výbornou, a když Vreid opouštěli pódium, mohli být naprosto spokojení, protože ani publikum nezůstalo apatické a poskytlo kapele velmi důstojnou odezvu. Sice jsem už zažil lepší koncerty, ale Vreid všem suverénně dokázali, že jim post headlinera turné náleží plným právem.
Pražská zastávka společného turné Vreid, Carach Angren a Mistur tedy naplnila očekávání do ní vkládaná a když pominu mrzutosti ohledně změny lineupu, mohu s klidem prohlásit, že za velmi příznivou cenu nabídla dostatek kvalitních hudebních zážitků a zařadila se tak k dlouhému zástupu vydařených koncertů, za které mohu být pořadatelům vděčný.
Carach Angren – Where the Corpses Sink Forever
 |
| Země: Nizozemsko Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 18.5.2012 Label: Season of Mist Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8,75/10 Odkazy:
|
Carach Angren registruji už nějaký ten pátek a v podstatě ihned potom, co jsem si poslechl jejich předcházející dvě desky “Lammendam” (2008) a “Death Came Through a Phantom Ship” (2010), jsem začal čuchat, že v Nizozemsku se urodila kapela s obrovským potenciálem. Upřímně jsem se i divil, že to trvalo tak dlouho, než si tuto skupinu pod sebe stáhla nějaká větší firma. Kdybych si měl totiž nyní tipnout kapelu, která má na to, aby v budoucnu usedla na stále prázdný trůn symfonického black metalu, byli by to právě Carach Angren, na koho bych si vsadil. A právě smlouva s labelem, jako je Season of Mist, by jim k tomu mohla vydatně dopomoct. Potvrzuje však třetí opus “Where the Corpses Sink Forever” hudební kvality svých autorů?
Hned na začátek s klidným srdcem mohu prozradit, že ano, “Where the Corpses Sink Forever” oproti svým dvěma předchůdcům v kvalitě nikterak nezaostává, což je vskutku příjemné zjištění – už jen z toho důvodu, jak dobrá předchozí alba byla. Symfonický black metal se v posledních letech dostal dle mého názoru trochu do slepé uličky a po konci dekadentních Francouzů Anorexia Nervosa už na scéně pomalu nezbyla žádná opravdu vysoce kvalitní smečka v rámci tohoto subžánru, většina kapel je až přespříliš vyumělkovaná a sterilní, atmosféra žádná nebo (v tom lepším případě) jen minimální, mnohdy to připomíná spíše klasický symphonic metal s extrémním vokálem, nikoliv black metal s klávesami. Carach Angren na to ovšem jdou malinko jinak – dokážou totiž do své muziky dostat to, co je dle mého skromného názoru na hudbě vůbec to nejdůležitější – hutnou atmosféru. Samozřejmě si vypomáhají nemalým množstvím kláves a různých orchestrací, ale v jejich případě to jednak nezní jako přeplácaná blbina, jednak také vše hraje ve prospěch celku a právě pro zmiňovanou atmosféru.
Ona omílaná atmosféra má u Carach Angren přízračnou duchařskou náladu, mně osobně nezřídka evokuje i námořnictví. Lepší než vymýšlení milionu různých přívlastků ovšem bude, když prohlásíme to nejdůležitější – je to atmosféra zatraceně silná. Co je však ještě lepší, všechny tyto emoce jsou navíc opravdu vydatně podporovány excelentními texty, po jejichž přečtení dostává muzika Carach Angren (a asi bych měl zdůraznit, že to platí i o novince “Where the Corpses Sink Forever”, když se recenzuje právě ona) mnohem větší smysl, třeba já osobně jsem nové album opravdu plně docenil právě až po prostudování lyrické stránky. A to se už v dnešní konzumní době zas až tak často nevidí, pročež asi nikoho nepřekvapí, že to velmi oceňuji.
Desku otevírá dvouminutové intro “An Ominous Recording”, na nějž si kolega níže stěžuje jako na přespříliš dlouhé. To podle mě není pravda, právě naopak, skladba ihned zpočátku nastoluje patřičně strašidelnou atmosféru, její na první pohled poklidný houpavý rytmus v kombinaci s textem (to je to, o čem byla řeč v předchozím odstavci) pomalu zalézá pod kůži, aby nakonec pomalu přešla v intro prvního regulérního válu “Lingering in an Imprint Haunting”. Sypačka hned po rozjezdu dává najevo, že i přes onu symfoničnost, která se průběžně dostává ke slovu takřka neustále, to tak úplně nebude muzika pro slečinky. Hned v této kompozici posluchač – když se patřičně zaposlouchá – pochopí, v čem tkví druhá největší zbraň Carach Angren, pomineme-li onu duchařskou auru. Touto zbraní je obrovské množství nápadů, jež se v hudbě vyskytují, především se to týká oné symfonické stránky, v jejímž rámci se střídá nespočitatelně moc různých motivů a záblesků, díky nimž je zábavné “Where the Corpses Sink Forever” točit neustále dokola, aby člověk zkusil všechno objevit. Jako jeden příklad za všechny můžeme zmínit například výtečný sbor, který se v průběhu “Lingering in an Impring Haunting” několikrát objeví.
“Where the Corpses Sink Forever” je tím typem alba, u něhož nevíte, jakou píseň byste měli vyzdvihnout nad ostatní. Jednak je to z toho důvodu, že nahrávka funguje nejlépe právě jako jeden soudržný celek – osobně si jen těžko dovedu představit, že bych měl poslouchat třeba jen jeden nebo dva songy, všechny po sobě, tak jak jsou, mají největší sílu; druhý důvod se s tímhle vcelku logicky pojí a myslím, že i kdybych jej opomenul zmínit, asi byste si jej domysleli sami – ačkoliv to asi bude znít jako klišé, “Where the Corpses Sink Forever” opravdu neobsahuje jedinou slabší skladbu, žádnou vatu, omáčku nebo vycpávku. V každé jednotlivé kompozici najdete nepřeberné množství vskutku skvělých momentů, jež vás bez výjimky přikovají ke sluchátkům či reproduktorům. Ať už jsou to delší rozmáchlejší kusy jako “The Funerary Dirge of a Violinist” (přesně dle jejího názvu se v ní mimo jiné objeví výborné housle) nebo “These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)”, ostřejší “Little Hector What Have You Done?” či věci typu pochodového marše “Spectral Infantry Battalions”.
Od “Where the Corpses Sink Forever” jsem neočekával nic menšího než výbornou desku a je velice potěšující, že právě takovou Carach Angren nahráli. Jak již bylo řečeno, prim hraje vydařená strašidelná atmosféra a velká rozmanitost. To jsou atributy, díky nimž je “Where the Corpses Sink Forever” ve výsledku nahrávkou, jež baví po obrovské množství poslechů. I díky tomu nemám sebemenší problém vysázet na stůl velice silných osm bodů, jeden půl bod navíc za skvělou textovou stránku a důrazné doporučení navrch.
Další názory:
Tito holandští symfonici si stále drží svůj rukopis a od alba k albu se jen zlepšují. Teatrální mezihry v písních a postupné gradace až zase zpět k sypačkám v šíleném tempu dělají desce neskutečnou atmosféru. Od minulého CD si tentokráte Carach Angren odpustili track obsahující pouze zpěvákův monolog, kvůli kterému jsem vždy míval pocit, že místo metalu jsem omylem pustil Járu Cimrmana. Děj se dá skvěle posunout již zmíněnými mezihrami, které se mnohem lépe rozprostřou skrz všechny písně. Všechny ingredience, jako jsou kontrasty, barvité hudební obrazy, střídané šíleným bordelem, a propracované kytary do posledního riffu, do sebe skvěle zapadají a vytváří “koláč”, do kterého jsem se už tolikrát zakousl a věřím, že jsem s ním jen tak neskončil. Snad jediné, co bych téhle placce vytknul, je lehce přetažené intro, které u x-tého poslechu přestává bavit.
Mortalis