Země: Polsko Žánr: post-black metal Datum vydání: 15.2.2016 Label: Arachnophobia Records Tracklist: 01. Fractal 02. Samsara 03. Ufonaut 04. Apogeum 05. Mandala 06. Paradox 07. Veritas Hrací doba: 45:04 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Dewar PR

Před nějakými dva a půl roky polští sludgeři Entropia vydali samonákladem svůj dlouhohrající debut „Vesper“. Vůbec to nebyl marný počin, a když pominu pár much, můžu bez nadsázky říct, že se mi líbí dodnes. Nejasně ohraničené bahno mísící se s černým kovem a poštovními prvky bylo na debut solidně opracované, ačkoliv propojení jednotlivých vlivů nebylo někdy zcela ideální. Na letošním pokračování, které nese název „Ufonaut“, se Entropia od pohledu na playlist stále drží vesmírné tématiky, nicméně namísto vědců nabízí pohled na hvězdnou prázdnotu z trochu jiné strany barikády než posledně. A změnilo se toho mnohem víc.

Pokud bych se měl podívat na „Ufonaut“ jako na celek, mohu tvrdit, že „Vesper“ bylo coby odrazový můstek, na němž může kapela vystavět další desku a posunout své hudební vyjádření směrem kupředu, využito do mrtě. Dalo by se totiž říct, že Entropia nic zásadního nezměnila, nicméně expandovala ve všech směrech a zároveň si pohrála s jednotlivými ingrediencemi. Blackmetalová disharmonie a dravost je stále přítomna, stejně jako post-metalové éterično či monumentálnost, která tak trochu dostala přednost před mazlavým bahnem. Jakkoliv je cítit úbytek sludgových základů, vše do sebe organicky zapadá bez výrazných hranic a v kompozicích je znát výrazný posun směrem vpřed.

Své počínání Entropia výrazně změnili ve dvou rovinách, které se vzájemně prolínají a zapadají do celku. Prve, post-blackovou řež nasměrovali vstříc směrem k progresivním vodám. Motivy pečlivě rozvíjí do detailů a gradující skladby směrem ke svému konci rostou do závratných výšin. Zároveň si hrají s rytmikou, změnami tempa v rámci písní, kompozice nejsou jednotvárné a kapela se nebojí servírovat zvraty v momentech, v nichž by je člověk mnohdy nečekal. Druhou rovinu tvoří to, co v hudbě zbylo ze sludge/stonerového základu poté, co jej strunné nástroje takřka opustily: neskutečně toxická práce syntetizátorů a kláves, jež má na povel osoba skrývající se pod souhláskou R. Věci, které na nich předvádí, posouvají jinak technicky propracovanou desku směrem k blaženým výletům do astrálních dálav pod vlivem LSD či jiných halucinogenů a dávají jí nový rozměr. A i když to takhle na papíře zní asi fakt ujetě (a ve skutečnosti mnohdy ještě ujetěji), dohromady to funguje na výbornou.

Díky tomu „Ufonaut“ nabízí řadu výrazných momentů a pasáží, které člověku utkví v paměti, což dokazuje již úvodní „Fractal“, jež se v polovině zlomí z psychedelické blackové řezničiny v atmosférickou parádu a v závěru pak opět nabere na obrátkách. Poslední třetina titulní písně či prakticky celá „Mandala“ podpořená nelidským řevem zpěváka U určitě taky stojí za zmínku, ale ani zbylé skladby nijak nezaostávají a v každé se najde alespoň jeden riff, melodie či celá pasáž, která nakládá víc než proslulý znojemský produkt. Rovných 45 minut hrací plochy dokázali pánové z Entropie využít do mrtě a myslím to vážně, když říkám, že „Ufonaut“ nemá co do kompozice slabé místo.

Jediná oprávněná výtka, již mohu vůči desce vznést, směřuje ke zvuku. Ne, že by byl špatný nebo nečitelný, ono místy těžko popsat, co přesně mi na něm vadí. Asi nejlepší by bylo říct, že je na můj vkus snad až příliš chladný, sterilní a občas nevyvážený – zejména co se bicí soupravy a kytar týče, což je obzvlášť slyšitelné v prvních skladbách. Ne, že by se na to nedalo zvyknout, ale občas to prostě mlátí přes uši a myslím, že by některé pasáže mohly s vyváženějším zvukem příjemně prokouknout. I tak jde ale o skvělé dílo a do jisté míry i překvapení. Protože ačkoliv mě předchozí „Vesper“ taky bavilo, na „Ufonaut“ se Entropia posunula zatraceně vysoko a přišla s nahrávkou, jež na jedné straně baví a pohlcuje na dlouhé hodiny, na straně druhé pak utkví v paměti. A minimálně do té mojí se kapela svým netradičním pojetím zapsala pěkně hluboko.