Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od H…
H.:
 |
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1995
Label: EMI
|
Daniel Landa – Chcíply dobrý víly
Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku – a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…
Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času – a obzvláště to platí o “Chcíply dobrý víly”.
Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek “Pozdrav z fronty” (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a “Konec”, nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil “Chcíply dobrý víly”, zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že – a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu – se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší (“Včera mě někdo…”, “Andílek” a hlavně hovadina “Zombice” – asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul “Holky a mašiny”, “Tradice”, “Zapalte hranici” nebo “Ztracení hoši”.
Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není – zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?
 |
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 30.5.2000
Label: EMI Records
|
Iron Maiden – Brave New World
Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret – Iron Maiden.
Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo “Brave New World”, a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky “The X Factor” a “Virtual XI” s Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako “Iron Maiden”, “Seventh Son of a Seventh Son” nebo “Fear of the Dark”, přesto je to právě “Brave New World”, které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv… vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý – i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až “Brave New World”, které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně – a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.
Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. “Brave New World” zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.
 |
Země: Norsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 18.8.1998
Label: Massacre Records
|
Theatre of Tragedy – Aégis
Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb – šlo o dvojici “Theli” a “Vovin” od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.
“Aégis” je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na “Aégis” nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s “Aégis”, a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první “Aégis” – a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy…
Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě “Aégis”, jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné “Aégis” není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové – ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by “Aégis” mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem – jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.
Skupina se sice právě po “Aégis” vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.
 |
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records
|
Dimmu Borgir – Stormblåst
Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP “From the Cradle to Enslave”, s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde…
Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě “Stormblåst” od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném “From the Cradle to Enslave” bylo právě “Stormblåst” druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.
Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. “Stormblåst” je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň – a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.
Samozřejmě, na poměry black metalu je “Stormblåst” stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes – stačí jen vzpomenout na kusy jako “Da den kristne satte livet til”, “Dødsferd” či “Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag”.
Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.
 |
Země: USA / Norsko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 20.1.2009
Label: Out of Line
|
Combichrist – Today We Are All Demons
Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.
Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich “Today We Are All Demons” bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.
A kromě toho – “Today We Are All Demons” je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit – a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy – jmenovitě se jedná především o nášlehy jako “I Want Your Blood”, “Sent to Destroy” nebo “Scarred” – ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.
Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že “Everybody Hates You” nebo “What the Fuck Is Wrong With You People?” jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni – a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě “Today We Are All Demons”, protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.
