Archiv štítku: Daniel Landa

Daniel Landa – Žito

Daniel Landa - Žito
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 12.9.2015
Label: Landa production s.r.o.

Tracklist:
01. Bývali Čechové
02. Modrá obálka
03. Šmouha
04. Neklidné nebe
05. Král Karel
06. To je válka
07. Česká krajina
08. Uruz
09. Lagu
10. Raidó
11. Kejklířovo díkůvzdání
12. Not

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Daniel Landa je svým způsobem docela svérázná postavička českého hudebního rybníčku. Ať už si ale o něm jako o člověku myslíte cokoliv – ať už mu všechen ten jeho patriotismus a lehce trapnou agitaci žerete, anebo jste zarytě přesvědčeni, že to je prašivej nácek – jedna věc se mu nechat musí. Asi jen těžko lze totiž zpochybňovat, že hudební talent Landa má, což podle mě prokázal zejména v počátcích své sólové dráhy. Po rozpadu Orlíku Landa vydal hned několik velmi dobrých desek – vlastně vše, co vypustil v 90. letech, je i zpětně po tolika letech stále výborné.

Postupem času však jeho tvorba začala dle mého názoru diplomaticky řečeno citelně upadat. „9mm argumentů“ z roku 2002 ještě bylo solidní nahrávkou, ale potom už je každá další deska slabší a slabší. Navíc se Landa začal hodně otravně a trochu násilně stylizovat do role čehosi na způsob národního buditele, aby nakonec vše dovršil vypatlaným projevem na Českém slavíku 2012, kde oznámil ukončení své hudební kariéry a transformaci do kouzelníka Žita 44 (wtf?).

Nicméně s tím koncem to asi nebylo tak žhavé, jelikož už loni Landa odjel turné a na letošek naplánoval (asi po vzoru Kabátu) Velekoncert (proběhl 12. září), což byla jedna ze sedmi kejklí (wtf?), které si jako Žito připravil ke splnění. A k této příležitosti si jen tak mimochodem také nachystal nové cédéčko, které pojmenoval… inu, „Žito“.

Popravdě řečeno, mně všechny tyhle kejkle a „žitování“ připadají jako brutální vymaštěnost. Podle Wikipedie to kdosi nazval „krizí identity“ (což je asi formální výraz pro to, že někomu dočista jebe), ale to moje pojmenování je trochu více trefné. A navíc – i když si všechny tyhle kraviny okolo odmyslím, citelně se mi vzdálilo i směřování samotné muziky, pročež jsem měl vydání novinky těžce na salámu. Nakonec jsem sice „Žitu“ („Žitovi“?) dal šanci, ale upřímně řečeno – mohl jsem si to s klidným srdcem odpustit, protože deska Landu rozhodně nevrací mezi hudebně zajímavé interprety… spíš jen prodlužuje nechtěně směšnou křeč, již autor zažívá už dlouhé roky.

Povídání o vlastním albu začnu trochu netradičně, a sice texty, protože právě ty jsou největším kamenem úrazu nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale drtivá většina z nich na mě působí buď kýčovitě (zejména ty jakoby „vlastenecké“ kusy… „Neklidné nebe“, „Král Karel“), klišovitě („To je válka!“) anebo regulérně trapně („Modrá obálka“wtf?!). Právě místy trochu dementní pojetí lyrické stránky zcela nádherně ilustruje, že Landova soudnost si vzala dovolenou před hodně dlouhou dobou a zpátky do práce se jí evidentně pořád nechce.

Zejména první půle desky mi připadá dočista debilní. Hudebně je to povětšinou utahané a nezáživné… podobná „baladicky epická“ poloha Landovi slušela v době, kdy ještě nějakou soudnost měl a hlavně „jen“ jako ozvláštnění alb, avšak stavět na tom v podstatě většinu nahrávky evidentně nebyl dobrý nápad, což navíc ještě zdůrazňují výše zmiňované nablblé texty. A aby toho nebylo málo, nefungují ani písničky v typickém Landově stylu známém z minulosti. Z první půlky se dá snést maximálně tak „Šmouha“ (byť i ta má tedy hodně daleko do nějakého zázraku), ale zato taková „Modrá obálka“ je přetěžká nuda s vysloveně imbecilním textem. Při vší úctě – když to poslouchám, tak se pomalu stydím za autora, a zároveň nechápu, jak tohle někdo může myslet vážně, protože zrovna tenhle text je naprosto ultimátní přešlap.

Jako první slušnější věc se zpočátku tváří „To je válka!“, kterou napsal Vašek Noid Bárta, což ve mně příliš důvěry nevzbuzovalo, protože když si vzpomenu na některé jeho sólové klenoty, tak mám chuť si ublinknout. Song není žádný zázrak, ale trochu ostřejší (bráno s rezervou) háv po předcházejících zíváčkách působí svěže – ale jen do doby, než se dostaví brutálně nepovedený refrén, který to celé splachuje do záchodu. Ani nemluvě o tom, že opět je lepší neřešit text, protože tohle téma už snad víc generickým způsobem pojmout nešlo.

Druhá půle počinu je naštěstí o něco poslouchatelnější. Landa se začne pokoušet o jakousi řekněme temnější polohu a je to rozhodně příjemnější nuda na začátku. „Česká krajina“ je vcelku na pohodu, ačkoliv nějaká vyložená pecka to také není a v Landově repertoáru patří spíš k průměru… jednoduše kus, který by měl být tak na B straně singlu, nikoliv na dlouhohrající nahrávce. Nejlepšími skladbami na desce jsou dva „runové“ kousky „Uruz“ a „Raidó“… a to jsem si u dříve vypuštěného klipu k „Uruz“ říkal, že jestli tohle bude jedna ze slabších věcí, tak se to album bude dát poslouchat. A nakonec je z toho s asi nejtemnější „Raidó“ vrchol. Tu „temnotu“ však také berte s rezervou, jelikož obecně to je pořád stravitelná pohodička, do okultního black metalu to má fakt daleko…

Nicméně, ani druhá polovina „Žito“ není bezchybná. Třetí „runová“ písnička „Lagu“ je slabší a nepříliš výrazná, ale když nic jiného, alespoň to člověka nijak neobtěžuje. Špatný je až úplný závěr v podobě odrhovačky „Kejklířovo díkůvzdání“ a absolutně nicneříkající „Not“.

Asi je zřejmé, že celková bilance nebude zrovna pozitivní. Jsou tu dva solidní kusy („Uruz“, „Raidó“), ačkoliv ani ty nejsou nic  dechberoucího, několik s přivřenýma očima a s výhradami ještě stravitelných („Česká krajina“, „Šmouha“, „Lagu“) a zbytek je prostě slabota i po přivření očí a všech tělesných otvorů. Všechny ty kecy okolo jsem sice Landovi nikdy nijak zvlášť nežral, ale stará tvorba mě po hudební stránce i s odstupem dodnes baví a líbí se mi. V současné době už však Landa (nebo Žito nebo Žito 44 nebo jak že si to chce říkat) předvádí nezáživný čajíček a slabý dojem z muziky ještě korunuje tím, že se chová a prezentuje jako píčus…


Druhý pohled (Kaša):

Přestože album „Žito“ vznikalo v tichosti a vyšlo takřka bez oficiální propagační kampaně, lepší promo by si Landa ani nemohl přát. Přeci jen na sebe v posledních letech svou mediální sebevraždou prostřednictvím vystupování pod jménem Žito 44 strhl tolik pozornosti, že i člověk, který jeho tvorbu nijak nesleduje, musel zaregistrovat, že se kolem něj v posledních měsících něco děje. A letos toho bylo vcelku dost, takže ve výsledku bylo Žito Tour následované pražským Velekoncertem jen takovou předzvěstí novinkového studiového alba „Žito“.

Otázkou je, jestli se čekání na nástupce velmi slabého „Nigreda“ z roku 2009 vyplatilo. Jak už to tak bývá, odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jednu stranu uznávám, že se mi novinka líbí mnohem více než zmíněné „Nigredo“, které bylo v celé své délce děsný průser, ale myslím si, že výsledek je daleko, opravdu daleko za očekáváními a hlavně za kvalitami starší tvorby, která by se dnes už dala považovat za klasickou. Přiznám se, že by mi ani nevadilo to množství na odiv se vystavujícího vlastenectví a agitace, které z nových textů, jež k údernosti starší tvorby mají hodně daleko, cítím, ale k mé vlastní spokojenosti by se muselo na „Žitovi“ dít něco opravdu záživného.

Pominu-li poklidnou „Lagu“, nabuzenou „Uruz“ a obstojnou hitovku „Šmouha“, které již byly vypuštěny v minulosti a které se mi líbí hodně, tak je novinka taková nijaká. Jedinými povedenými písněmi, které si vypuštěním alba odbyly svou premiéru a které se mi rovněž zalíbily, jsou duet „To je válka!“ a temná „Raidó“. Tím by můj výčet pomalu a jistě končil. Ten zbytek je na někde na pomezí hloupého kazatelství jako třeba v „Bývali Čechové“, „České krajině“ a „Králi Karlovi“, nebo dojíždí na stupidní text, což je případ „Modré obálky“, která je hudebně v pohodě, ale těžkopádný text ji vyloženě zabíjí, až z ní učinil asi nejotravnější věc na celé desce.

Z instrumentálního hlediska není desce co vytknout, protože ve společnosti Vartecký, Antl, Meier a Mařík se dá těžko něco zkazit a dokonce ani vokál Dana Landy mi nijak zvlášť nevadí, ale když ze mě opadla prvotní spokojenost způsobená dlouhou pauzou, tak je „Žito“ albem, které nemá zas tak moc co nabídnout a které budu mít zaškatulkované jako promarněnou šanci na triumfální návrat. Škoda… a to jsem Žitovi, pardon, Danovi fandil.


Třetí pohled (nK_!):

Po sérii prohlášení o ukončení hudební kariéry a zaměření se na Žitovské kejkle by od Daniela Landy ještě před rokem málokdo čekal nové řadové album. S tím průlomem v podobě Žita to ale nakonec není tak horké, takže po úspěšném loňském miniturné a zářijovém megakoncertě přišel čas i na desku. Jaký je nástupce šest let starého „Nigreda“?

Upřímně, velice rozporuplný. Od prvních tónů předělané lidovky „Bývali Čechové“ až po závěrečnou píseň „Not“ se na bezmála 40minutové stopáži Daniel Landa nemůže rozhodnout, co vlastně chce svou novinkou sdělit.

Daniel Landa - Žito

Část „Žita“ tvoří motivační písně inspirované starými germánskými runami. Bezpečným poznávacím znakem všech těchto songů je neustálé opakování jejich názvů před, během i po refrénech. Tato šablonovitost ne vždy prospívá a některé pasáže jsou mezi sebou snadno zaměnitelné. Někdy je také těžké přesně určit, co konkrétně se autor snaží danou písní říci, ale věřím, že většině Landových fanoušků to bude upřímně jedno, protože budou stejně bezhlavě opakovat vše, co jim kontroverzní zpěvák naservíruje.

Některé písně, včetně zmíněné úvodní předělávky, míří cíleně na českou národní hrdost, jejíž propagaci se Daniel Landa v poslední době aktivně věnuje. „Neklidné nebe“ a „Král Karel“ pojednávají o některých význačných panovnících naší historie. Na ně navazuje „Česká krajina“. Přesně tyhle kusy Landovi na novince nejvíce sedí a patrně se jedná o to nejlepší, co může „Žito“ posluchačům nabídnout.

Zbylý čas vyplňují typické „Landovky“. Například „Modrá obálka“ funguje jako výsměch všem dobrým písním, které zpěvák v minulosti složil. Velmi naivní, stokrát ohraný a kostrbatě se rýmující text bez hlubšího smyslu. Takhle vypadá současná tvorba jednoho z našich nejznámějších umělců? „Šmouha“ by měla navazovat na starší „Touhu“, ale místo toho ji sprostě vykrádá a oba songy jsou od sebe těžko rozeznatelné. „To je válka!“ v kooperaci s Noidem ale není špatná a „corová“ podoba jí velice sluší. „Kejklířovo díkuvzdání“ ze všeho nejvíce připomíná „Jen ať to sype“ z minulé desky.

Daniel Landa se při nahrávání „Žita“ obklopil plejádou vynikajících muzikantů, hudební výsledek tomu však neodpovídá. Odmyslíme-li si většinově nezajímavé texty, zbudou nám sice poměrně dobře naaranžované písně, ale ve výsledku většina z nich postrádá jakéhokoliv ducha. Ve srovnání s předchozí promyšlenou tvorbou velké zklamání.

Nenechte se mýlit, sám se považuji za velkého a dlouholetého fanouška Daniela Landy. Podle mého názoru ale měl svou hudební kariéru opravdu nechat spát a vyvarovat se skládání nového materiálu. „Žito“ nemá hudebně ani myšlenkově co říci, a jak se mi minulé „Nigredo“ svým nevšedním vyzněním líbilo, novinka mě nechává zcela chladným. Navíc pořád nevím, zda má fungovat jako agitace za “správné češství”, výlet do historie nebo poselství určené k motivování mas. Promiň, Dane, ale tohle fakt neberu.


Daniel Landa

Daniel Landa poster
Datum: 25.11.2014
Místo: Pardubice, ČEZ Arena
Účinkující: Daniel Landa

Českých rockových interpertů, na jejichž vystoupení se vyplatí jezdit hlavně proto, že jich není moc nebo se nekonají vůbec, je poměrně málo. Patří mezi ně bezesporu i Daniel Landa, který vyrazil na pětizastávkové Žito Tour, aby představil a osvětlil své alter ego Žita 44 a zahrál některé z nových písniček. 46letý zpěvák sice před dvěma lety prohlásil, že už nikdy nebude koncertovat ani nahrávat nová alba, ale z blíže nespecifikovaných důvodů slib nedoržel. Což není na škodu minimálně pro mě, protože jsem jej živě ještě nikdy neviděl a do Pardubic jsem si tak vyrazil doplnit vzdělání.

K pardubické ČEZ Areně se dostáváme někdy kolem půl osmé a dovnitř už se hrne dav lidí. Kontrola u vchodu prostřednictvím security agentury probíhá bezproblémově a nic nám nebrání stoupnout si co nejblíže k pódiu. Akce není dnes zcela vyprodaná a v hale se tak během ní dá alespoň normálně dýchat a hýbat. Jeviště je postavené do tvaru Landovy symbolické runy a je umístěno doprostřed prostoru, který se normálně používá jako lední hokejová plocha, takže se stojí a sedí okolo. To je pro mě (a myslím, že nejsem jediný) příjemná změna oproti všem těm koncertům, kdy lze na interprety koukat jen nudně (s rezervou) zepředu.

Krátce po osmé hodině show začíná rovnou bez předkapelních průtahů a nastupuje sám mistr Landa. Tedy sám – jak se to vezme. Na pódiu mu zpěvem sekunduje host Václav “Noid” Bárta a stará se o tu část pódia, na které se Landa právě nepohybuje. Doprovodné vokály obstarávají také dvě zpěvačky, ale jména po mně nechtějte, ta jsem nikde nepochytil. Sestava doprovodných hudebníků je dnes skutečně hvězdná – kytara Tomáš Vartecký (Wanastowi vjecy), bicí Miloš Meier (Dymytry), klávesy Karel Mařík a baskytara Jakub Antl (Nightwork).

Set začíná mystickou skladbou “Uruz” a ihned následuje “Šmouha”. Obě na běžných nosičích zatím nevydané. Nezní špatně, ale osobně se více těším na starší věci. A dočkám se. Postupně je odehráno hned šest skladeb z prvního alba “Valčík” a publikum složené z větší části ze starších návštěvníků vypadá nadšeně. Dojde i na několik novějších kousků, ale k vzteku mladších fanoušků jich není moc. Z desek “Konec”, “Smrtihlav” nebo “Nigredo” nezazní vůbec nic. Z “Neofolku” pouze “Protestsong” a trochu rozporuplný “Táta”. Trochu zamrzí, že si Dan raději nevybral například “Blanické” nebo “Bílou horu”. Ke konci představí Landa novou vypalovačku “Masakr”, jejíž hudbu má na svědomí Noid.

Některé starší písně jsou nově upravené a doprovázené klávesami (např. “Pozdrav z fronty” nebo “Ona”) a místy mám zpočátku problém poznat, o který song jde. Nápad s předěláním starších věcí do aktuálnějšího kabátku není špatný, ale osobně dávám raději přednost klasickému střihu a skladbě. Až na drobná zaškobrtnutí je Landův hlasový projev mimořádný a nejvíce se projevuje při klasice “Kdož jste boží bojovníci”, kterou zpívá zcela sám bez doprovodu nástrojů a publikum uznale přizvukuje. Téměř dvouhodinové vystoupení končí trochu netradičně zopakováním úvodní písně “Uruz” a slibem velkolepého koncertu pro sto tisíc lidí příští rok v září.

Ještě se na chvíli zastavím u Danových “mezikeců”, tedy promluv mezi písničkami. Musím se přiznat, že ho pořád asi úplně nechápu. Nejdříve před námi stál na pódiu imaginární Žito 44, po chvíli zase s velkou slávou Daniel Landa s tím, že Žita posílá “do prdele”. Pak že se prý za nějaký čas uvidí, jak to s tím šaškem Žitem vlastně dopadne. Osobně je mi jedno, co Landa dělá a co si myslí, jenom mám za to, že když se celé republice představíte s kohoutem v ruce jako někdo jiný a vlastně to nedokážete nijak rozumně odůvodnit, je asi něco maličko jinak, než jste původně zamýšleli. A chyba nebude na straně vašich posluchačů.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: nK_!

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od nK_!…
nK_!

nK_!:

Daniel Landa - Pozdrav z fronty
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1997
Label: EMI

Daniel Landa – Pozdrav z fronty

Jak píše kousek nade mnou Kaša – snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál “Pozdrav z fronty”, který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba “9mm argumentů” byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. “Neofolk” jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté “Nigredo” je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit “Valčík”, “Chcíply dobrý víly” nebo právě “Pozdrav z fronty”. Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože “Pozdrav z fronty” si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci “Čerti”, kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní “Pozdrav z fronty”, který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň “Ona” (původně na albu “Valčík” z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i “Muži s padáky”, “1938”, “Moravské pole” a “Militia Christi”. Každá z jiného období.

O “Pozdravu z fronty” bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.


Slipknot - Iowa
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.8.2001
Label: Roadrunner Records

Slipknot – Iowa

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná “Iowa”, jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. “Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat,” odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý “to není úplně špatné”. To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”. O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. “Vol. 3” jsme začali zbožňovat (především píseň “Duality”, která je prostě výjimečná), ale “Iowa” stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám “Iowu” kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. “Iowa” je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. “Left Behind”, píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou “People = Shit”, “Disasterpeace”, “My Plague” nebo “I Am Hated”. I když jen o chlup.


Linkin Park - Meteora
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 25.3.2003
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Meteora

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album “Meteora”. Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno – nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě “Meteoru”. Když jsem u “Iowy” a “Pozdravu z fronty” hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”, které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S “Living Things” se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s “Meteorou” si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než “Numb” nebo “Breaking the Habit”, kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná “Somewhere I Belong” a nezapomenutelný začátek “Faint” následují. Miluji i “From the Inside”, ke které taktéž vznikl videoklip.

Meteora” je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.


Iron Maiden - Best of the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.9.1996
Label: EMI Records

Iron Maiden – Best of the Beast

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku “Best of the Beast”. Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od “Železné panny” slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru “Carmageddon II: Carpocalypse Now”, k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako “Man on the Edge”, “The Trooper” nebo “Aces High” jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného – body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral “Best of the Beast”, a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi “Fear of the Dark”, natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech… musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze “The Bard’s Song” od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem “Maideny” žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem “Fear of the Dark” jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.


Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Ghost – Infestissumam

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská “Infestissumam” od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně – nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle – najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se – mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože “Infestissumam” i předchozí “Opus Eponymous” jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. “Infestissumam” je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych “Per Aspera Ad Inferi”, “Secular Haze”, “Year Zero” a “Monstrance Clock”.

Díky Ghost a jejich “Infestissumam” jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu “Infestissumam” mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.


Cesta do hlubin redaktorovy duše: H.

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V prvním díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od H…

H.

H.:

Daniel Landa - Chcíply dobrý víly
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1995
Label: EMI

Daniel Landa – Chcíply dobrý víly

Osobně jsem měl to štěstí (nebo alespoň já sám to za štěstí považuji), že jsem se k poslechu hudby dostal už v poměrně nízkém věku, a přestože jsem o ní začal přemýšlet tak moc, jako to dělám dnes, až o spoustu a spoustu let později, již tehdy jsem ji začal vnímat poměrně hodně. A i když opravdu klasický (heavy) metal nastoupil až o pár let později, už někdy krátce po polovině 90. let jsem začal poslouchat rockovou muziku – a asi není moc nutné dodávat, že hlavní roli v tom hráli rodiče, kteří mi sice nic necpali, nicméně vzhledem k tomu, že podobná CDčka a tehdy hlavně ještě kazety doma byly, jsem se k tomu dostal tak nějak samovolně…

Zpočátku hrála prim celkem logicky především domácí tvorba. Rozhodně už v téhle době těch skupin bylo o poznání více, namátkou třeba Kabát (to tenkrát byla ještě jinačí káva než dnes), Tři sestry (to samé), Hudba Praha, Katapult nebo Abraxas, ale pokud mě má děravá paměť příliš nešálí, byly to právě první počiny Daniela Landy, s nimiž jsem strávil úplně nejvíc času – a obzvláště to platí o “Chcíply dobrý víly”.

Ačkoliv v dnešní době si už cokoliv od Daniela Landy pouštím spíše svátečně, a když už na to dojde, tak stejně vždycky skončím u desek “Pozdrav z fronty” (která se mi v 90. letech paradoxně moc nelíbila) a “Konec”, nicméně když jsem po mnoha letech kvůli tomuto textu opětovně pustil “Chcíply dobrý víly”, zjistil jsem, že se mi to stále líbí, dokonce mnohem víc, než bych čekal, což se dá třeba z pěti dalších výše zmíněných skupin říct maximálně o Hudbě Praha. Zároveň s tím jsem zjistil, že – a to zcela jistě bude souviset s vývojem a proměnou osobního vkusu – se přesně obrátilo pořadí z mého pohledu dobrých písniček. Songy, které mě ještě jako malého bavily nejvíce, mi dnes na desce přijdou nejslabší (“Včera mě někdo…”, “Andílek” a hlavně hovadina “Zombice” – asi jediná opravdu špatná na albu) a nejvíce se mi naopak líbí ty, jež jsem tehdy zas tolik nechápal, především bych vypíchnul “Holky a mašiny”, “Tradice”, “Zapalte hranici” nebo “Ztracení hoši”.

Možná, že si někdo pomyslí, že by ty začátky mohly být pro budoucího fanouška té nejextrémnější hudby trochu lepší, ale i dnes si myslím, že poslouchat Daniela Landu v době, kdy mí vrstevníci drtili diskotéku od Šmoulů, snad úplně nejhorší není – zvlášť když mě album i nyní zpětně opět velmi mile překvapilo. Že bych někdy Landovu tvorbu zkusil zase oprášit celou…?


Iron Maiden - Brave New World
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 30.5.2000
Label: EMI Records

Iron Maiden – Brave New World

Po prvním rockovém období postupně naprosto plynule nastoupil klasický heavy metal a i v jeho rámci jsem měl samozřejmě velké množství oblíbenců, v tomto případě vlastně mnohem větší. Přesně tohle jsou skupiny, o nichž dneska mohu tvrdit, že jsem na jejich hudbě vyrostl… Black Sabbath, Saxon, Accept, Manowar, Judas Priest, Helloween, Gamma Ray a další velikáni. Ale stejně jako v rocku, i zde nade všechny doslova čněl jeden interpret – Iron Maiden.

Iron Maiden jsem poslouchal ještě předtím, než vyšlo “Brave New World”, a už tehdy jsem je doslova miloval. Vzhledem k tomu, že jsem se k heavy metalu dostal právě v druhé polovině 90. let, se mi jako první do ruky dostaly desky “The X Factor” a “Virtual XI”Blazem Baylem u mikrofonu, které mnozí dodnes nemají rádi, ale já je mám prostě strašně rád a dodnes na ně nedám dopustit. Stejně tak jsem už tehdy neskutečně žral klasické kusy jako “Iron Maiden”, “Seventh Son of a Seventh Son” nebo “Fear of the Dark”, přesto je to právě “Brave New World”, které jsem se rozhodnul vypíchnout jako nahrávku, která na mě měla největší vliv… vlastně kdybych měl zvolit jen jedno jediné album, jež mělo ten úplně největší dopad na můj vkus a jeho vývoj, volil bych právě zde. Důvod je naprosto prostý – i přestože jsem heavy metal i samotné Iron Maiden poslouchal již předtím, bylo to právě až “Brave New World”, které naprosto od základů změnilo mé vnímání hudby obecně – a z tohoto důvodu je to pro mě dodnes naprosto zásadní album, k němuž mám až osobní vztah a jehož si obrovsky cením, protože vím naprosto přesně, že kdybych ho neslyšel, mohlo být všechno úplně jinak a s dost velkou pravděpodobností bych posledních několik let neobtěžoval veřejnost se svými pseudo-články o hudbě.

Z těchto všech důvodů a i díky této desce (možná bych měl říct především díky této desce) pro mě Iron Maiden stále jsou a nejspíš i na vždy budou tou největší kapelou vůbec, jejíž hudba je pro mě naprosto srdcovou záležitostí. “Brave New World” zdaleka není jediný počin Iron Maiden, který absolutně zbožňuji a který znám naprosto zpaměti po každém tónu, přesto má tento klenot velmi speciální místo v mém osobním pantheonu zásadních nahrávek a dokud nechcípnu, už nikdo mu jeho pozici vzít nedokáže.


Theatre of Tragedy - Aégis
Země: Norsko
Žánr: doom / death / gothic metal
Datum vydání: 18.8.1998
Label: Massacre Records

Theatre of Tragedy – Aégis

Zatímco o všech ostatních pozicích jsem měl jasno v podstatě ihned a maximálně jsem se u Daniela Landy a Iron Maiden rozhodoval, jakou konkrétní desku zvolit, poslední pozice byla otevřená poměrně dlouho… a bylo to až na poslední chvíli, kdy jsem si vzpomněl na tuto nahrávku, ani nevím, jak jsem na ni mohl téměř zapomenout… Asi stejně jako u spousty z vás jsem zpočátku znal pouze jediný metal, a sice ten s přídomkem heavy. Mé první výlety mimo jeho hranice se nesly ve znamení tří alb – šlo o dvojici “Theli” a “Vovin” od Therion a pak právě o tento nádherný kousek z dílny Theatre of Tragedy.

“Aégis” je deska, kterou dodnes považuji za absolutní klenot a vždycky tomu tak bylo, ať už mě v té či oné době brala jakákoliv hudba. Dokonce i tehdy, když pro mě cokoliv měkčího než Gorgoroth bylo komerčním brakem, jsem na “Aégis” nedal dopustit, což platí neustále. Ta deska má naprosto fenomenální atmosféru, jíž ani 15 křížků na krku neubralo pranic z jejího posmutnělého lesku. Zcela bez obav můžu říct, že je jenom málo alb, s nimiž bych strávil tolik času jako s “Aégis”, a přesto si každý nový poslech užívám pořád stejně. Možná, že předchozí dvě desky Theatre of Tragedy vyšly dříve a zarytí fanoušci kapely je považují za lepší, ale pro mě prostě bylo první “Aégis” – a to nejen v rámci tvorby Theatre of Tragedy

Přestože jsem si to v té době samozřejmě neuvědomoval, dnes bych s odstupem mnoha let řekl, že to bylo právě “Aégis”, jež mi posloužilo jako můstek k pomalé, uhrančivé a depresivní hudbě, kterou stále miluju, a díky němuž jsem se později s takovou vervou pustil do bahenních vod doom metalu, ačkoliv samotné “Aégis” není ani vyloženě depresivní, ani vyloženě doom metalové – ale i tak je kousek z obou v zádumčivých melodiích desky skrytý. Zároveň s tím bych se ani nedivil, pokud by “Aégis” mělo vliv i na mou oblibu převážně monotónní a minimalistické hudby, ačkoliv i zde platí, že je to album takové pouze částečně. I tak se ovšem nikam nespěchá, Theatre of Tragedy rozvážně a poctivě budují působivou atmosféru, neskutečným způsobem tahají z rukávu jednu fantastickou melodii za druhou a s obrovskou grácií nechávají prolínat lehký ženský soprán s hlubokým chropotem – jenže zatímco v dnešní době je to obrovské klišé, tehdy nebylo a Theatre of Tragedy byli právě v tomto naprostí mistři.

Skupina se sice právě po “Aégis” vydala ve své hudbě směrem, na němž jsem ji už nebyl ochoten následovat, avšak minimálně tento skvost má čestné místo v mé sbírce zajištěné už navěky.


Dimmu Borgir - Stormblåst
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 25.1.1996
Label: Cacophonous Records

Dimmu Borgir – Stormblåst

Tím opravdu osudným žánrem, který mě provází nepřetržitě od té doby, co jsem jej poznal (a nejspíš už asi navždy bude), se nakonec stal black metal. Můj úplně první kontakt s tímto stylem však přišel s jinou kapelou, a sice Cradle of Filth. Ne, nesmějte se, to bylo ještě v době, kdy Cradle of Filth zdaleka nebyli ta směšná sebeparodie, jakou známe dnes, a i když už mě jejich nové počiny dávno přestaly zajímat, pořád jim nezapomenu, že to bylo právě jejich zběsilé EP “From the Cradle to Enslave”, s nímž jsem se poprvé dostal do styku s mým později nejoblíbenějším žánrem, byť o čistě black metalovou záležitosti nejde…

Nicméně něco jiného je první kontakt a něco jiného je opravdu ta zlomová deska, která za to všechno může. A tou je právě “Stormblåst” od Dimmu Borgir. Stejně jako Cradle of Filth, i tohle je dnes skupina, která se za svými nepřekonatelnými prvotními počiny může jen ohlížet, ale na druhou starou, ty staré skvosty už jim nikdo nikdy neodpáře. Po zmiňovaném “From the Cradle to Enslave” bylo právě “Stormblåst” druhým albem, které mělo nějaké dočinění s black metalem a které jsem slyšel. A dodnes si pamatuju, že jakmile jsem tu nahrávku slyšel poprvé, okamžitě jsem poznal, že přesně tohle je ono, že přesně tohle je ten druh hudby, jakou chci poslouchat.

Dnes jsou Dimmu Borgir kapelou pro masy a u ortodoxních příznivců žánrů budí spíš rozpačité úšklebky, ale v roce 1996 to byla úplně jiná káva. “Stormblåst” je zcela bezesporu deska, jež dokázala přežít zkoušku časem a i dnes toho má hodně co říct. Dimmu Borgir zde naprosto skvělým způsobem zkombinovali syrovost norského black metalu první poloviny 90. let s mohutnými a epickými klávesovými plochami, kapela zde zněla mrazivě a majestátně zároveň – a výsledek byl natolik působivý, že se jej už Norům nikdy poté nepodařilo zopakovat.

Samozřejmě, na poměry black metalu je “Stormblåst” stále poměrně přístupná záležitost, o tom žádná, stejně tak v tomto žánru existují i mnohonásobně lepší alba s ještě mnohem silnější atmosférou, ale i tak mám k tomuhle počinu vztah a i tak obsahuje nejednu skvělou skladbu, která mě baví i dnes – stačí jen vzpomenout na kusy jako “Da den kristne satte livet til”, “Dødsferd” či “Guds fortapelse – åpenbaring av dommedag”.

Přestože už dnes dávám přednost jiným black metalovým kapelám než Dimmu Borgir, rozhodně jim nemohu upřít, že stáli na tom úplném začátku, kdy jsem začínal poslouchat žánr, jenž se postupem času stal mým nejoblíbenějším vůbec… a to se prostě počítá.


Combichrist - Today We Are All Demons
Země: USA / Norsko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 20.1.2009
Label: Out of Line

Combichrist – Today We Are All Demons

Podobně jako jsem se svého času našel v black metalu, jsem se několik let nazpět našel i na poli elektronické hudby. Pronikání do tajů industrialu bylo hodně opatrné a pomalé, protože jsem byl do té doby v podstatě zvyklý poslouchat jenom metal, vůbec nic jiného, takže zpočátku nebylo úplně jednoduché svolit k tomu, aby byly tvrdé riffy vystřídány tvrdými beaty. Ačkoliv jsem vždycky tvrdil, že hlavní je kvalita a žánr je vedlejší, bylo to trochu pokrytecké, protože jsem vlastně pořád jel jenom metalovou muziku. Ale jakmile jsem se konečně dokázal oprostit od předsudků (a dnes jsem upřímně sám na sebe tak trochu naštvaný, že se mi to nepodařilo už dřív), najednou se ukáže, že té skvělé hudby je všude spousta. A právě Combichrist byli jednou z těch kapel, jež mi k tomu pomohly.

Jak jsem řekl, bylo to trochu pomalé, než jsem opravdu akceptoval, že se mi to líbí a zpočátku šlo jen sem tam o nějakou písničku a Combichrist vlastně nebyli úplně prvními. Zcela zásadní roli pro mě ovšem hrají v tom, že jejich “Today We Are All Demons” bylo úplně první čistě elektronickou deskou, kterou jsem si zamiloval v celé její délce. A od bodu, kdy jsem byl schopen docenit muziku, o níž jsem si ještě nějakou dobu předtím zcela pomýleně myslel, že je to sranec, byl už jen krůček k tomu, abych byl schopen docenit doslova jakoukoliv hudbu. A právě proto pro mě budou Combichrist už napořád patřit mezi formace, pro jejichž tvorbu mám slabost, protože k tomuhle výraznou měrou napomohli.

A kromě toho – “Today We Are All Demons” je jednoduše řečeno absolutní pumelice do tlamy od první vteřiny do poslední. Co skladba, to absolutní a maximální hit – a každou z nich jsem slyšel už nesčetněkrát a pořád mě to neskutečně baví. Samozřejmě tu mám své nejoblíbenější kusy – jmenovitě se jedná především o nášlehy jako “I Want Your Blood”, “Sent to Destroy” nebo “Scarred” – ale to album funguje i jako celek a není na něm jediné slabší místo.

Starší fandové Combichrist by třeba mohli oponovat, že “Everybody Hates You” nebo “What the Fuck Is Wrong With You People?” jsou ještě o něco lepší, ale pro mě osobně tyhle tři placky stojí čistě po hudební stránce na stejné úrovni – a jestli má nějaká o ždibíček navrch, je to právě “Today We Are All Demons”, protože, jak už to tak bývá, byla prostě první.