Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od nK_!…

nK_!:

Země: Česká republika Žánr: rock Datum vydání: 1997 Label: EMI

Daniel Landa – Pozdrav z fronty

Jak píše kousek nade mnou Kaša – snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál “Pozdrav z fronty”, který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba “9mm argumentů” byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. “Neofolk” jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté “Nigredo” je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit “Valčík”, “Chcíply dobrý víly” nebo právě “Pozdrav z fronty”. Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože “Pozdrav z fronty” si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci “Čerti”, kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní “Pozdrav z fronty”, který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň “Ona” (původně na albu “Valčík” z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i “Muži s padáky”, “1938”, “Moravské pole” a “Militia Christi”. Každá z jiného období.

O “Pozdravu z fronty” bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.

---

Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 28.8.2001 Label: Roadrunner Records

Slipknot – Iowa

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná “Iowa”, jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. “Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat,” odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý “to není úplně špatné”. To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”. O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. “Vol. 3” jsme začali zbožňovat (především píseň “Duality”, která je prostě výjimečná), ale “Iowa” stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám “Iowu” kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. “Iowa” je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. “Left Behind”, píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou “People = Shit”, “Disasterpeace”, “My Plague” nebo “I Am Hated”. I když jen o chlup.

---

Země: USA Žánr: nu-metal Datum vydání: 25.3.2003 Label: Warner Bros.

Linkin Park – Meteora

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album “Meteora”. Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno – nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě “Meteoru”. Když jsem u “Iowy” a “Pozdravu z fronty” hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”, které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S “Living Things” se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s “Meteorou” si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než “Numb” nebo “Breaking the Habit”, kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná “Somewhere I Belong” a nezapomenutelný začátek “Faint” následují. Miluji i “From the Inside”, ke které taktéž vznikl videoklip.

“Meteora” je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.

---

Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 23.9.1996 Label: EMI Records

Iron Maiden – Best of the Beast

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku “Best of the Beast”. Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od “Železné panny” slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru “Carmageddon II: Carpocalypse Now”, k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako “Man on the Edge”, “The Trooper” nebo “Aces High” jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného – body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral “Best of the Beast”, a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi “Fear of the Dark”, natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech… musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze “The Bard’s Song” od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem “Maideny” žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem “Fear of the Dark” jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.

---

Země: Švédsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 10.4.2013 Label: Loma Vista Recordings

Ghost – Infestissumam

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská “Infestissumam” od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně – nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle – najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se – mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože “Infestissumam” i předchozí “Opus Eponymous” jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. “Infestissumam” je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych “Per Aspera Ad Inferi”, “Secular Haze”, “Year Zero” a “Monstrance Clock”.

Díky Ghost a jejich “Infestissumam” jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu “Infestissumam” mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.

---