Archiv štítku: Serj Tankian

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Skvrn

10.6.2014 Skvrn Napsat komentář

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve sedmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Skvrna

Skvrn:

Země: Česká republika
Žánr: pop / rock
Datum vydání: 30.9.2003
Label: B&M Music

Chinaski – Premium (1993-2003)

Jestliže mí kolegové z redakce s hudbou začínali na tom, co jim doma padlo pod ruce, u mě je to tak trochu jinak. Ne, že bych se nezajímal o to, co tehdy “naši” poslouchali, ale ta muzika vždycky jen profičela kolem mě. Tehdy to na mě bylo moc složité. Máti byla odrostlá na klasické hudbě, táta pak na kapelách, jako jsou Pink Floyd, Genesis, David Bowie nebo Joe Satriani. A jelikož jste právě zavítali na převážně metalovou stránku, je vám zřejmě hned jasné, jaká cesta mi byla do budoucna bližší.

Teď ale postupně. Jak jsem se zmínil, cestu jsem si musel hledat spíš sám, protože jsem hudbu svých rodičů nebyl schopen vstřebat. Ani nevím proč, ale úplně první skupinou (teď pominu dětské písničky Svěráka a Uhlíře, které snad umím až doteď nazpaměť), o níž jsem se začal zajímat z vlastního popudu, byli Chinaski. Vážně nevím, co mě na téhle kapele tak zlákalo, u nás doma je znali možná z rádia a ve škole? Taky ne.

Úplně první deskou, kterou jsem si nechal vypálit, byla právě vybraná kompilace. Kdybych se hodně snažil, dost možná bych našel i vlastnoručně malovaný obal jak k “Premium (1993-2003)”, tak i k albu “07”. Tehdy mi bylo nějakých deset let (jen pro info – jsem ročník ’96, tudíž tu nečekejte záplavu Sabbathů, Motörheadů a jiných heavy metalových klasik) a upřímně na tohle období vzpomínám moc rád. Chinaski jsem prostě zbožňoval, texty znal skrz naskrz, aniž bych tušil, o co v nich vlastně “gou”. Jsem si jistý, že i teď bych spatra vytáhl text nejedné písničky, což považuji při faktu, že poslední roky jsem Chinaski zaslechl možná někde v rádiu v hospodě, za úspěch. Jo, nekecám, dávám to (“Já jsem vedoucí, já jsem king” – úsměv).

To, že jsem měl kapelu opravdu rád, dokumentuje fakt, že úmrtí bubeníka Pavla Grohmana mě hodně zasáhlo. Doteď si pamatuji na ten zděšený pocit, když jsem si onu smutnou novinu dověděl v rádiu. A to jsem už tehdy, v roce 2008 byl hudebně trochu jinde. Tahle kapela prostě navždycky zůstane tou první a fakt, že byla základem pro mé následující hudební toulky, jí už nikdo nevezme.

Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 28.10.2005
Label: Universal Music

Rammstein – Rosenrot

Následuje období temna… období hledání, nejspíš krize středního dětství (smích). S člověkem se začalo něco dít a už vlastně ani nechtěl být dítě a Chinaski mu začali připadat trochu nudní. Začal jsem tedy hledat. Místo toho, abych zapátral v nevyčerpatelných rodinných archivech, jsem se jal poslechu komerčních rádií. Ani nedokážu jmenovat jednotlivé interprety, i když rádio jelo nostop od rána do večera. Naštěstí to byl opravdu jen stav přechodný a hodně rychlý. Pár měsíců nato mě poslouchání neuvěřitelně přiblblých keců ještě blbějších moderátorů začalo otravovat. I tuhle kapitolu beru pozitivně. I když šlo o jeden velký přešlap, člověk se aspoň naučil, čemu se do budoucna obloukem vyhýbat.

Tak to byla krátká vsuvka a teď již k Rammstein, kterým také patří jedno nezdolné prvenství. Když se hodně zamyslím, Rammstein byli první metalovou kapelou, jejíž hudbu jsem si dobrovolně pustil. Ne, opravdu mě do poslechu metalové hudby nikdo nenutil, ovšem nevylučuji, že bych předtím nějaký ten populárnější “hevík” neslyšel na rádiu Beat nebo tak někde. Byla to řadovka “Rosenrot”, kterou si otecko přinesl vypálenou domů. Nejsem schopen racionálně vysvětlit, proč se zrovna Rammstein zatoulali do mého přehrávače, když těch jiných cédéček bylo fůra. Možná ta loď představovala očekávání něčeho velkolepého, a i kdyby to bylo trochu jinak, “Rosenrot” jsem prostě propadl. Holt šťastná ruka…

Tehdy to bylo ještě trochu jiné. Ta muzika mi přišla skvělá, považoval ji za něco výjimečného, především proto, že jsem neměl s čím srovnávat. A i když poslední roky jsem “Rosenrot” slyšel možná jednou, pořád je to album, které bych dneska bez problémů přejel. I s odstupem pořád nechápu, proč se na “Rosenrot” plive. Určitě se ostatním deskám Rammstein hodně vymyká, není to žádný velký nářez jako jiné fláky kapely, ale pořád svou kvalitu má, byť jinde než v těch přímočarých palbách.

Země: USA
Žánr: alternative rock / metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Serj Tankian – Elect the Dead

Nastává další hledání, tentokrát prostřednictvím třídního osazenstva. Pamatuji, že tehdy hodně frčel pop-punk ve stylu Sum 41, Green Day a Blink 182. No, a co se líbilo třídním špičkám, se muselo zákonitě zalíbit i mně. Kapelou, která ukončila tohle období, byli The Offspring, k nimž jsem se dostal, světe div se, úplně sám. Tuším, že to bylo nějaké kompilační album, jež jsem jeden čas neustále sjížděl od začátku do konce.

Jenže ti, kteří změnili moje veškeré chápání hudby se nejmenovali jinak než System of a Down, především pak frontman Serj Tankian. Doté doby jsem hudbu sjížděl ve stylu jedno album plus pár písniček neustále dokola. S Tankianem se to však začalo postupně měnit. Začal jsem se šťourat ve starších počinech kapel (v tomhle případě tedy System of a Down), až jsem objevil nově vydanou Tankianovu desku, debut “Elect the Dead”, kterou vnímám jako ze všech pěti vybraných nahrávek jako tu nejpodstatnější. Co mě ale na “Elect the Dead” tak vzalo?

Určitě se dá říct, že až na pár výjimek je to album hodně chytlavé, ovšem to určitě nebyl pravý důvod, proč jsem se vydal touhle cestou. To bych mohl rovnou zůstat na popových srágorách v rádiu. Asi nejpodstatnější důvod byl klavír, který se celou nahrávkou umě proplétal. Fakt, že si můžu vlastníma rukama zahrát ty nejoblíbenější písničky byl natolik silný, že jsem u tvorby tohohle chlapíka zůstal na dlouhou dobu a i nyní jeho hudbu plně respektuji a jsem jejím velkým zastáncem.

Nejenže jsem byl na sto procent přesvědčen zůstat u tvrdé hudby, ale cítil jsem i odhodlání objevovat nové. Mimo odpočítávání dní do další Tankianovy nahrávky (“Imperfect Harmonies” – v tomhle případě taky nechápu neustálou kritiku) jsem se vrhnul do naprosto neznámých vod metalové hudby.

Netřeba asi říkat, že první metalové desky nebyly něčím, čím bych se chtěl dnes chlubit, ale tuším, že si takovým (především pak z mé generace) obdobím každý prošel. Při jmenování kapel, jako jsou Ensiferum, Sabaton, Equilibrium, Korpiklaani, se začínám chytat za hlavu, ale když se to tak vezme, opět přispěly k utváření dalšího vkusu. Několik skupin z onoho období mám dodnes docela rád – za všechny jmenuji Eluveitie, Amorphis, možná i Children of Bodom.

Země: Finsko
Žánr: pagan metal
Datum vydání: 10.3.2003
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Kivenkantaja

Jak už jsem naznačil výše, i já jsem se stal “obětí” té (tehdy vrcholící) trendové vlny folk metalu. Výše vyřčená jména jako Ensiferum nebo Korpiklaani asi mluví za vše. Jenže naštěstí mě tahle muzika rychle omrzela a začal se poohlížet po něčem náročnějším, něčem, co se mému uchu nezalíbí na první poslech, ale naopak vykvete až s několikátým setkáním. Však víte, o čem mluvím…

Zlomovou kapelou byli v tomhle ohledu finští Moonsorrow, konkrétně nahrávka “Kivenkantaja”. Nejenže tahle parta znamenala de facto konec poslechů sračkoidních opileckých výlevů komerčních folk metalových kapel, ale navedla mě na žánr, kterému úspěšně holduji dodnes – black metalu. Ten na “Kivenkantaja” sice zdaleka nemá hlavní zastoupení a v rámci diskografie kapely jde spíš o “méně černou” desku, ovšem blackové prvky jí nemohu upřít.

Ony zmíněné zásluhy však nejsou ani zdaleka tak důležité jako fakt, že “Kivenkantaja” byla první deskou, která byla výrazně kompaktní, působila vyváženě a vyznačovala se prvotřídní epickou šíří. Už to nebyly tříminutové připitomělé vyřvávačky ve stylu “Vodka, vodka, vodka”, ale skladby, ve kterých bylo co objevovat. Koneckonců to tak je u všech nahrávek Moonsorrow. Tehdy mě sice bavily spíš přímočařejší kousky jako “Unohduksen lapsi”, nedlouho nato jsem si oblíbil i skladby výpravnějšího rázu jako úvodní “Rauniola”.

I když “Kivenkantaja” s odstupem času možná není nejlepší deskou Finů, byla prostě první a to jí nikdo upřít nemůže. Však to znáte sami, první setkání s kapelou bývá často to nejlepší. Když se ještě krátce zamyslím, Moonsorrow dodnes patří ještě jedno prvenství. Druhá řadovka kapely – “Voimasta ja kunniasta” je první deskou, kterou jsem si obstaral ve fyzické podobě, a i když má sbírka není něco, s čím bych se chtěl dvakrát chlubit, i tady hráli Moonsorrow nadmíru důležitou roli.

Země: Norsko
Žánr: progressive / viking / black metal
Datum vydání: 28.9.2012
Label: Nuclear Blast

Enslaved – RIITIIR

Poslední zastávkou mého putování budiž poslední studiovka norské legendy Enslaved. Jak jsem už naznačil v jednom odstavci u Moonsorrow, black metal je u mě dodnes číslo jedna. A bylo by to trochu zvláštní, kdyby se ve výčtu pěti nejzásadnějších alb neobjevil ani jeden z norských black metalových velikánů. Enslaved však v rámci mé hudební cesty hrají doteď natolik významnou roli, že ani norská scéna v tomhle pětialbovém výčtu nezůstane zkrátka.

“RIITIIR” v jistém slova smyslu totiž pokračuje tam, kde svou troškou do mlýna přispěla “Kivenkantaja” od Moonsorrow. “RIITIIR” mě totiž napevno nasměrovalo do vod špinavého black metalu, i když má tohle album vlastně k ortodoxnímu black metalu na hony daleko. Plně sofistikovaný monolit prog metalových kytar doplněných o pestré vokální linie zabalených do perfektního zvuku mě v oné době přiváděly do posluchačského šílenství. A jak si “RIITIIR” pouštím dnes, nic z jeho výjimečnosti neubylo, ba naopak. Songy jako “Materal” a “Storm of Memories”, které mě tehdy ještě tolik neuchvacovaly, mě oslovují zase dnes a přiznám se, že i dnes bych s tou desítkou neváhal.

O unikátnosti Enslaved, potažmo i samotného “RIITIIR”, mě přesvědčil fakt, že zvukově i vývojově je tahle kapela prostě samorost. Určitě najdete v tvorbě jiných kapel kupu společných znaků, ale takhle hladký a nenucený přesun z hladin nekompromisního black metalu až do pestrého progresivního metalu jsem hledal u jiných skupin zbytečně – nenašel.

Netuším, které desky by se v tomhle seznamu slunily za pár let, hádám však, že žádné jiné black metalové album to už nebude. I když je to stále mé hlavní pole působnosti a objevuji stále další kvanta skvělých kapel, dovolím si říct, že právě “RIITIIR” je pro mě tou nejzásadnější black metalovou nahrávkou a jí taky navždy zůstane. Ta další podstatná nahrávka nejspíš black metal (minimálně v té klasičtější podobě) mine.

Recenze

Serj Tankian – Harakiri

18.8.2012 Zajus Napsat komentář

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 10.7.2012
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Tracklist:
01. Cornucopia
02. Figure It Out
03. Ching Chime
04. Butterfly
05. Harakiri
06. Occupied Tears
07. Deafening Silence
08. Forget Me Knot
09. Reality TV
10. Uneducated Democracy
11. Weave On

Hodnocení:
Zajus – 4/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jméno Serje Tankiana bude jistě známé většině z vás. Bývalý (a zdá se, že snad i současný) frontman System of a Down se po rozpadu své domovské kapely z hudební scény ani zdaleka nestáhl. Jeho první sólové album “Elect the Dead” se ještě drželo tvrdě rockových vod a možná i díky tomu šlo o počin fanoušky velmi dobře přijatý. Dva roky staré “Imperfect Harmonies”, stavící na alternativně-symfonickém rocku již sklidilo spíše kritiku, ovšem to Tankianovi nezabránilo v přípravě opravdu velkolepého projektu. “Harakiri”, jež je předmětem dnešní recenze, je totiž pouze první ze čtyř alb, která by měla následovat v blízké budoucnosti. Jen stručně zmiňme, že půjde o jazzové album “Jazz-In-Christ”, orchestrální “Orca” a elektronické “Fuktronic”. Co nás však zajímá, je “Harakiri”. Jak dopadlo na dlouhou dobu poslední kytarové album kdysi božského Tankiana?

Kdo slyšel již zmíněné “Elect the Dead” si představu o novém materiálu udělá velmi snadno. Ačkoliv autor mluví o snaze vytvořit unikátní materiál například tím, že jeho skládání probíhalo na iPadu, již od první písně vše pokračuje v zajetých kolejích. Album otevírá “Cornucopia”, která je jako jedna z mála skladeb opravdu dobrá v celé své délce. Ať už jde o refrén, nevtíravou sloku či pomalejší sekci téměř v samotném závěru, “Cornucopia” se jednoduše povedla. “Figure It Out” pobaví přinejmenším rychlým náklepem po každém refrénu, celkově povedenou rytmikou a skvělou instrumentální vložkou v druhé třetině. Na druhou stranu samotný refrén je vyloženě utahaný, což jinak povedenou píseň v podstatě kazí. Šílenost jménem “Ching Chime” jsem nedokázal strávit ani po měsíci poslouchání alba. Serjovo podivné rapování postrádá jakýkoliv náboj, ještě že alespoň následující refrén patří mezi ty nejlepší na desce. “Butterfly” patří k intenzivnějším písním a poprvé zde ucítíme náznaky jisté atmosféry, jenže opět jen v refrénu. Ty Serjovi jednoduše jdou, ovšem ostatní části skladeb se jim povětšinou nedokážou vyrovnat.

Výjimkou potvrzující pravidlo budiž hned následující “Harakri”, titulní a jistě nejmelodičtější skladba alba. Její začátek působí ještě poněkud ubrečeným dojmem, ovšem mohutný refrén dá na jakýkoliv sentiment zapomenout. Když se pak ke konci písně ten samý refrén vzedme do ještě intenzivnějších vod, mohu poprvé Serje pochválit za kvalitní píseň. “Occupied Tears” je jaksi nijaká a nebýt (vždyť již víte sami) dobrého refrénu, patřila by jednoduše do koše, spolu s následující trojicí písní. Těm totiž ani refrén nepomůže vyhrabat se z šedivé průměrnosti. “Deafening Silence” je podbarvena jakýmsi beatboxem, což chválím už jen proto, že jde o netradiční krok, zatímco “Reality TV” místy připomíná zlaté časy System of a Down. Nic to nemění na skutečnosti, že tyto skladby nemohou v podstatě nic jiného nabídnout. Album naštěstí ke konci ještě vytahuje závěrečná dvojice rychlých punkovek “Uneducated Democracy” a “Weave On”, bohužel jinak pošramocenou reputaci Serjovi již zachránit nemůžou.

Problém je, že album je téměř jednostranně zaměřeno na Serjův hlas a chytlavé melodie. To samo o sobě nemusí být špatné, ostatně již zmíněné “Elect the Dead” si s touto kombinací poměrně důstojně vystačilo. Zabijákem “Harakiri” je však kvalita samotných skladeb. Až na několik výjimek si u mě většina písní prošla nejdříve krátkým obdobím nadšení, kdy jsem mohl album protočit klidně dvakrát za sebou, aby po ne mnoha posleších spadla do nefalšované nudy. Jisté výjimky se samozřejmě najdou, ovšem pokud prohlásím, že životnost “Harakiri” končí po deseti posleších, nebudu daleko od pravdy. Problém tkví v Tankianovi samotném. Za dob System of a Down se svým hlasem předváděl všelijaké šílenosti, křičel, šeptal, skuhral (a navíc ho doplňoval blázen Daron Malakian), jenže od chvíle kdy se pustil do sólové kariéry zní stále stejně. Navíc, a omlouvám se za vyloženě neodborný výraz, mi přijde, že čím dál více “mečí”. Jeho hlas mi jednoduše začal lézt na nervy a ve svém okolí zdaleka nejsem sám. Jenže Serjův zpěv je vlastně jediné, co je na “Harakiri” důležité. Kytara s baskytarou nejsou nijak zajímavé, obě jednoduše plní roli řadového nástroje. Jedině bicí znějí zajímavě a věrně. Zbytek instrumentální složky je solidně odvedená práce bez jakéhokoliv nadšení pro věc.

Dalším problémem jsou texty. Serj Tankian vystupuje jako aktivista v mnoha tématech, a tak není překvapením, že texty jsou jeho prostorem k vyjádření, jenže některé jeho myšlenky jsou přinejmenším podivné. Ve “Figure It Out” viní z problémů společnosti ředitele velkých společností, “Harakiri” pojednává o sebevraždách zvířat a “Reality TV” reaguje na televizní reality show textem tak hloupým, že by ho snad svedl napsat i průměrný účastník kritizovaných pořadů. Navíc se v písních mísí poměrně vážně míněné myšlenky se zcela záměrnými nesmysly, a jak má pak takové sdělení umělce posluchač brát vážně?

V dobách jejich největší slávy jsem System of a Down poslouchal denně, a když se kvalita jejich hudby po famózním “Toxicity” začala pomalu sunout směrem dolů, měl jsem za to, že na vině je stále menší a menší Tankianův vliv. Nyní se však musím Malakianovi pomyslně omluvit, protože v porovnání se současnou sólovou tvorbou arménského zpěváka vypadá i to nejslabší z Malakianovy tvorby jako dílo hudebního génia. A tak na závěr poněkud protimluvné recenze zbývá jen vyslovit ortel, což nebude vůbec jednoduché. Pokud bych měl hodnotit po prvních pěti posleších, nebál bych se sáhnout i na osmičku, jenže dnes se těším, až “Harakiri” založím někam hluboko do regálu mezi průměrná alba, kde se na něm bude akorát tak hromadit prach. Otázka na závěr pro všechny z vás tak zní: poslechli byste si “Harakiri”, kdyby nebyl jeho autorem slavný hudebník? Odpovědět si již musíte sami, ovšem za mě je to jednoznačné ne, i kdybych předem moc dobře věděl, co od alba mohu očekávat.

Další názory:

Musím se přiznat, že sólová tvorba Serje Tankiana mi k srdci nikdy příliš nepřirostla. Přijde mi, že Tankian je mnohem lepší zpěvák než skladatel a chybí mu nějaký opravdu silný autor, jako byl Daron Malakian v System of a Down, protože celou desku čistě jen na svém nezaměnitelném hlasu prostě neutáhne. Na prvním “Elect the Dead” to ještě tolik znát nebylo a výsledek byl v pohodě, ale “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” už tohle potvrzují bezezbytku. Ne, že by se na “Harakiri” nenašlo pár podařených momentů, ale vždy je to třeba jenom jeden, dva motivy či linky na skladbu, většinou – jak již zmínil kolega v recenzi – se jedná o refrény, zbytek je však takový hluchý, případně mi rovnou neleze do uší. V hodnocení sice budu o něco shovívavější než kolega, zas tak černě bych “Harakiri” neviděl, přesto se rozhodně nejedná o nahrávku, bez jejíhož poslechu bych se neobešel. Čistě z posluchačského hlediska bych dal v tomto případě přednost tomu, aby se pánové ze System of a Down znovu pokusili dát dohromady to, co opravdu fungovalo – spojení Malakianových nápadů, Tankianova hlasu, šílených basových kreací a nápadité rytmiky. Serjova tvorba na vlastní pěst totiž značně pokulhává, byť je “Harakiri” o něco lepší než “Imperfect Harmony”. A jestli už další desky opravdu dělat nechtějí, tak dám radši přednost Scars on Broadway, jejichž stejnojmenný debut před čtyřmi lety jasně ukázal, kdo byl v System of a Down tím hlavním tahounem a tvůrcem skvělých songů…
H.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #22 – březen 2011

1.3.2011 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Arakain – Homo Sapiens..?

H.:
Kampfar – Mare
Index očekávání: 9/10

Earthworm:
Beardfish – Mammoth
Index očekávání: 8/10

Seda:
Serj Tankian – Imperfect Remixes
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Within Temptation – The Unforgiving
Index očekávání: 9/10

nK_!:
Arakain – Homo Sapiens..?
Index očekávání: 10/10

H.:

Možná se asi někdo podiví, proč tady nevisí novinka Burzum s 10/10, ale já vám nevím, nějak se víc těším na “Mare” od Kampfar. Možná to bude tím, že Varg Vikernes minulý počin “Belus” vypustil před rokem, kdežto “Heimgang” od Kampfar vyšlo před třemi lety, a také protože “Fallen”, ehm, tak trochu uniklo na net už dva měsíce před vydáním a nějak jsem se vám neudržel (smích). Ale zpátky ke Kampfar… “Mare” bude mít svým způsobem lehce hořkou příchuť, neboť půjde o poslední desku s kytaristou Thomasem, jehož charakteristické mrazivé melodie byly vždy jedním z hlavních poznávacích znamení těchto Norů. A už jenom tohle je věc, díky níž je pro mne “Mare” očekávaným počinem. Dalším důvodem je pak samozřejmě fakt, že jsem měl hudbu Kampfar vždy velmi rád (a stále mám!) a také že pánové ještě za svou kariéru nikdy nevydali žádné slabší album, ba naopak – všechny jejich desky jsou jedním slovem famózní a já nevidím důvod, proč by tomu u “Mare” mělo být jinak.

Earthworm:

Jak tak sleduji volby svých kolegů, vypadá to, že datum 25. března dominuje rockovému světu. Můj favorit tohoto dne jsou Beardfish, kteří se vyvíjejí stejně podivně, jako je podivný jejich baskytarista. Z progrocku ze 70. let (“The Sane Day”) se kapela časem dostala k tvrdým riffům a místy i ke growlům (“Destined Solitaire”). Neodvážím si tipnout kam se posunula tentokrát, ale co jasné je, že se těším, lidově řečeno, “jaxvině”.

Seda:

Březen nepřináší nic, na co bych se opravdu těšil. Jsou tu sice Burzum, ale Vargovi jsem zatím na chuť nepřišel; vážným kandidátem byli také Debauchery, ale od nich jsem slyšel a viděl snad zatím jen jeden klip, a tak si místo v eintopfu nevyválčili. Vítězí u mě tedy stálice Serj Tankian, který na rok 2011 přichystal poměrně zajímavé EP. Jedná se pouze o remixy vybraných písníček, ale dočkáme se i třeba Toma Morella, který v jednom ze songů zahrál. Třetí měsíc roku 2011 tedy patří pouze čtyřsongovému EP.

Ježura:

Zavrhněte mě, proklejte mě, vysmějte se mi, ale Vargova tvorba mě nikdy nebrala a Kampfar teprve čekají na dobu, kdy se jim budu pilně věnovat. Naproti tomu Within Temptation znám jako své boty, formovali můj hudební vkus a pořád je mám rád, i když se moje zraky přesunuly na jiné formace. “The Unforgiving” má být do jisté míry převratnou záležitostí a já jsem skutečně zvědavý, nakolik se podaří skloubit album s konceptem a především jak dopadne fúze 80. let s moderními hudebními prvky. Navíc, kdo by se netěšil na album, kde zpívá tak nádherná žena jako Sharon…

nK_!:

Arakain je klasika. Arakain je kult. Arakain jest mojí nejoblíbenější českou kapelou, i bez toho zatraceného Brichty. Sice se od jeho odchodu skupina maličko odkývla od zaběhlých (hlavně textových) kolejí, ale to nic nemění na faktu, že se stále jedná o tuzemskou špičku. Minulé album nebylo úplně špatné, mělo i své světlé chvilky, ale jsem zvědav, s čím se ti naši kluci ušatí vytasí tentokrát. Ochutnávka “Forsage” zní setsakramentsky promakaně a už se nemůžu dočkat, až budu za pár týdnů psát recenzi…

Minirecenze

Serj Tankian – Imperfect Harmonies

26.9.2010 Seda Komentáře: 10

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.9.2010
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tento chlapík má za sebou úžasnou minulost v legendárních System of a Down. Díky této kapele se dostal hodně vysoko a těžko říct, kdyby se od začátku soustředil pouze na sólovou dráhu, zda by takhle daleko došel. Na druhou stranu tím ale dnes i trošku trpí. Serjovi se dostává neustálých žádostí o reunion System of a Down. Obě jeho desky jsou neustále srovnávány, zda je to lepší či horší než dřívější System of a Down. Tím jeho práce na sólových deskách trošku trpí.

A tak si před poslechem musíte říct, jak to vůbec chcete vzít. Pokud se na Tankiana podíváte jako sólového autora, vyjde vám z toho naprosto skvělá a originální hudba. Když to ale vemete na druhou stranu a budete ho stále brát jako hlavní postavu v System of a Down a jeho sólo kariéru berete jako chybu, tak se vám to moc líbit nebude. Je to totiž už úplně něco jiného.

Na debutu “Elect the Dead” Serj měl ještě náznaky ze své minulosti. Je podstatně tvrdší než momentální “Imperfect Harmonies”. Na první desce sice byly náznaky, ale aby nenaštval své příznivce, vždy tam pořádný kytarový riff radši přidal. Zde se jich moc nedočkáte, tvrdší kousky jsou tu v podstatě jen dva, první “Disowned Inc.” a desátá “Left of Center”. V ostatních písních Serj hodně experimentuje. Otázkou je, zda je to dobře, nebo ne. Touto deskou může získat úplně novou vrstvu fanoušků, příznivci starší éry System of a Down už ale moc nadšení nebudou. Již dříve Serj velmi rád spolupracoval s orchestrem – ten si můžete skvěle užít v pomalé piánové baladě “Yes, It’s Genocide”. Je tu zmixováno hodně různých stylů, řekl bych, že Tankian se snaží objevit něco úplně nového. A pokud je to jeho záměr, tak se mu to povedlo náramně. Je to určitě nejoriginálnější hudba, kterou jsem za poslední dobu slyšel. Už se to ani nedá brát jako metal či jako něco rockového. Nebýt jeho minulosti, težko bychom to mohli recenzovat na tomto blogu. Jsou tu prvky jazzu, elektronické hudby, rocku, balad. Je to zkrátka opravdu hodně experimentální. Stále mi tam ale nějaká ta tvrdší pecka chybí, první dvě jmenované “Disowned Inc.” a “Left of Center” k tomu sice mají hodně blízko, ale stále to není ono. Chybí něco, jako byly třeba “Empty Walls” nebo “The Unthinking Majority” z debutu.

Budu se už jen opakovat. Serj Tankian se hodně oddálil od své minulosti. Když tento fakt přijmete, čeká vás velice zajímavá hudba. Mně osobně se to velice líbí, protože je to něco nového. Navíc, jeho vokál sem perfektně sedí. Serj si vytvořil něco, co je přesně pro něj. V System of a Down byl pouze zpěvákem, dnes už je to někdo. Má styl, své osobité kouzlo. Už si ho ani v jeho dřívější kapele nedokážu představit. Kam až svou hudbu dotáhne příště?

Redakční eintopf

Redakční eintopf #10 – září 2010

7.9.2010 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější alba měsíce:
Dimmu Borgir – Abrahadabra
Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven

H.:
Dimmu Borgir – Abrahadabra
Index očekávání: 8/10

Earthworm:
Volbeat – Beyond Hell / Above Heaven
Index očekávání: 8/10

Seda:
Serj Tankian – Imperfect Harmonies
Index očekávání: 7/10

H.:

Já to v nedávné recenzi na Accept říkal, že září bude tak plné pecek, že člověk nebude vědět, co do toho eintopfu dřív strčit (smích). Výběr je tentokrát opravdu veliký, no považte sami – když thrash, tak jedině Death Angel; když black, tak jenom Drudkh; když avantgardu, tak nic jiného než Vulture Industries; je libo power? – vycházejí noví Kamelot; nebo to bude něco progresivního? – v tom případě nelze nesáhnout po Enslaved. Prostě je toho opravdu dost a dost a volba v mém případě byla tudíž vskutku těžká. Nakonec ale – a musím říct, že sám se tomu divím – vyhrává deska, na jejíž dosazení do eintopfu bych si ještě tak před měsícem nevsadil ani vindru. Jenže čím víc se vydání “Abrahadabra” od Dimmu Borgir blíží, tím víc se na něj nejenže těším, ale tím víc ve mně roste i přesvědčení, že tentokrát to bude stát opravdu za to. Zaprvé, singl “Gateways” mě prostě neskutečně chytnul – víc než bych byl čekal, zní to vážně až nečekaně dobře; zadruhé, každý, kdo měl tu možnost slyšet z “Abrahadabra” něco víc, nešetří superlativy, což řadového posluchače, jako jsem já, občas dokáže navnadit. Nevím jak vy, ale já začínám být pomalu opravdu zvědav. Snad se má důvěra v podobě vypíchnutí Dimmu Borgir na post toho nejočekávanějšího v měsíci vyplatí. Uvidíme, uvidíme…

Earthworm:

Jak jste již slyšeli a ještě uslyšíte, září nabízí něco snad pro každého metalistu či rockera. Od novinek Lordi a Blackmore’s Night přes Stone Sour nebo Volbeat až k Dimmu Borgir a Enslaved. Poslední dobou mne ale ze zmíněných kapel srdce táhne nejvíc právě k tzv. “heavy rock ‘n’ rollovým” Volbeat. Další nálož chytlavých a skočných riffů a melodií snad nebude příliš repetitivní a další zářez těchto Dánů ovládne spoustu ušních bubínků.

Seda:

Výběr desek na září je poměrně pestrý. Dočkáme se konečně první studiovky System Divide, nových Dimmu Borgir anebo legendy Halforda. Mou přízeň ale dostává Serj Tankian. Už jeho prvotina mezi sólovými deskami byla velice dobrá. Tento rok Serj rád experimentoval i s orchestrem, se kterým udělal turné. Těším se hlavně na to, jestli se opět zvukově oddálí od System of a Down a bude už brán jako sólový zpěvák, anebo bude s kapelou stále srovnáván.

Reporty

Serj Tankian, Fair to Midland

8.6.2008 Speedy Komentáře: 34

Datum: 5.6.2008
Místo: Ostrava, ČEZ Aréna
Účinkující: Fair to Midland, Serj Tankian

Vím, že už je to pár dní, co u nás měl koncert zpěvák kapely System of a Down, velký odpůrce typického amerického života a ještě větší odpůrce Bushovy politiky. Ano, mluvím o Serji Tankianovi, který minulý rok v říjnu vydal svou první sólovou desku, která nese název “Elect the Dead”, a rozhodl se ve svém turné zahrnout i naši malou zemičku. Chtěl bych se tedy s bámi podělit o své zážitky ze dne 5.6.2008, kdy se tento koncert konal. Začalo to jako každý druhý normální den, probouzení kolem 11:00 s tím rozdílem, že mě probudil zvonek – kámoš se přišel domluvit, v kolik a jak pojedeme do Ostravy. Po úspěšné domluvě jsme tedy kolem 13:00 vyrazili z domu na vlak, kde se k nám připojili kámoši, a mohli jsme vyrazit směr Ostrava. První háček však nastal už v Přerově, kde jsme měli přestoupit na vlak do Ostravy, tak jsme nevěděli přesně, který vlak to je, protože značení ČD je velice obdivuhodné a nepíšou cílovou stanici, ale pouze směr, a z toho nějak nelze vyčíst, co kam jede, pokud nejste blázni do zeměpisu. Nakonec jsme se drželi davu a společně jsme nastoupili do vlaku a naše cesta pokračovala. Po úspěšné cestě a dobré přípravě kamaráda, který zjistil jaké tramvaje jezdí k ČEZ Aréně, jsme stáli zhruba v 16:00 před touto budovou. Najednou nastala otázka, co budeme ještě ty dvě hodiny dělat. Samozřejmě jsme zapadli do první hospody, která byla hned naproti aréně. Objednali jsme si pivka a po 20 minutách jsme se jich dočkali. Naštěstí takové pivo jsem měl jenom v Ostravě a musel jsem jim ho tam nechat, protože bylo naprosto hnusné (doufám, že mě teď neukamenují Ostraváci, ale já jsem zvyklý pít Stellu). Potom jsem se odpojil od svých přátel ze Zlína a připojil jsem se ke kamarádům, kteří jsou z Frýdku-Místku, a pomalu jsme se přesunuli ke vstupu do haly, kde začalo to nekonečné čekání. Tady bych chtěl říct, že organizace nebyla nejspíš dokonalá, protože koncert měl začít už v 19:00, ale pořadatelé začali pouštět do haly něco málo po 19:00 a samostatný koncert začal až kolem 20:00, a to musíte uznat, že to bylo kurevsky dlouhé čekání. (smích)

Takže tak 20:05 se na pódiu objevila kapela jménem Fair to Midland a dovolil bych si tipovat, že podle toho, jak se lidé během jejich vystoupení chovali, tak o nich nikdy neslyšeli. Samozřejmě se našli i lidé, kteří se snažili rozhýbat trochu dav a zpívali jejich písně (mezi ně patřím samozřejmě i já). Bohužel se nám to nepodařilo. Musím ale říct, že jako předkapela předvedla slušné vystoupení a kluci se opravdu snažili. Odehráli něco kolem 7-8 písní, ale to, co mě nejvíc zarazilo, nebyly záchvaty, které měl zpěvák během vystoupení, ale to, že na konci svého vystoupení ani nepoděkovali a ani se nerozloučili. Možná se jim ani nedivím, protože většina davu stála a nic nedělala. Poté se na pódiu objevili pořadatelé a jako mravenci začali odnášet aparaturu Fair to Midland. Potom na pódium přišli lidé od Serje a začali zvučit nástroje, které zvučili maximálně tak pět minut, což mě velice překvapilo, ale větší zádrhel byl u nastavování mikrofonů, protože pořadatelé mluvili do mikrofonů, ale bohužel je nešlo slyšet. Zničehonic zhasla světla a lidé začali jásat, ale mně to bylo divné, protože mikrofony nevydávaly žadný zvuk, ale potom mi řekl kamarád, že ten zvuk z mikrofonu při zvučení slyší pouze zvukař, a tak jsem začal křičet taky. Nejdříve se na podiu objevili chlápci v černém obleku s kloboukem, ale pořád jsem nemohl nějak najít toho hlavního chlapíka v bílem obleku s klouboukem. Zbytek kapely už hrál intro “Sound of War” a na pódiu se objevuje chlápek, kvůli kterému jsem jel do Ostravy.

Setlist Serj Tankian:
01. Sounds of War
02. Empty Walls
03. Feed Us
04. Lie Lie Lie
05. Saving Us
06. Baby
07. Sky Is Over
08. Praise the Lord and Pass the Ammunition
09. Money
10. Elect the Dead
11. Honking Antelope
12. Beethoven’s Cunt
– – – – –
13. The Unthinking Majority
14. Holiday in Cambodia [Dead Kennedys cover]

Jakmile se objevil na pódiu, lidé začali křičet a já viděl, jak se jeho tvář začala usmívat od ucha k uchu a smekl klobouk. Přidal se k muzikantům a po konci tohoto intra na nic nečekali a bubeník odbouchal “Empty Walls” a musím uznat, že mě překvapilo s jakým tempem nastoupili. Před námi se vytvořil malý kruh, kde lidi pogovali. Nejvíc mě překvapilo, že celá hala zpívala nejenom tuto píseň, ale celou dobu koncertu. Po této asi nejznámější písni hned začali hrát “Feed Us” a po této písni nás Serj konečně pozdravil a představil i svou kapelu FCC (Flying Cunts of Chaos). Potom začal říkat, jak nás americká vláda zneužívá pro své vojenské zaměry a že to vše jsou lži! Já už tušil jakou píseň chce hrát a tušil jsem správně. Byla to píseň “Lie Lie Lie” a bylo neuvěřitelné, jak lidé zpívali, protože občas jsem neslyšel ani samotného Serje. Po této písni si Serj vzal kytaru a řekl, že tato píseň je věnována pro všechny krásné ženy z České republiky, a začal hrát “Saving Us”. Žasl jsem nad tím, jak někdo může pogovat na styl této písně, která je velice pomalá, ale dále už jsem to neřešil. Po této písni následovala píseň “Baby”, kterou Serj také odehrál na kytaru. Potom se ozvalo piano a zazněla píseň “Sky Is Over, která měla velký úspěch. Potom začal Serj říkat něco o společnosti a moc jsem mu nerozuměl, ale začali hrát “Praise the Lord and Pass the Ammunition”. Poté začal říkat, jak jsou peníze špatné a jak hýbou touto společností, a křičel “Fuck Money” a borci vedle mě začali říkat, ať jim tedy vrátí jejich 800 za lístek, což mě velice pobavilo. (smích) Následovala píseň “Money” a opět celá hala zpívala, což bylo naprosto úžasné. Potom Serj usedl za piano a já věděl, že bude píseň “Elect the Dead”, a bál jsem se toho, že toto bude už poslední píseň. Naštěstí ješte následovaly dvě písně, a to “Honking Antelope” a “Beethoven’s Cunt”. Muzikanti odešli a my začali skandovat “Serj, Serj”. Pořadatelé ukazovali, ať křičíme víc a víc a nakonec se nám podařilo Serje a jeho kapelu vrátit na pódium a zahráli nám ještě dva přídavky v podobě “The Unthinking Majority” a cover verzi “Holiday in Cambodia” od Dead Kennedys.

Bylo dobré vidět, jak Serj svou show vypiloval prakticky do dokonalosti a muzikanti z FCC jsou už aspoň trochu vidět na pódiu. Dále se mi libilo, jak měl Serj upravené písně a pomocí jednoho mikrofonu si upravoval hlas do ozvěny atd. Byl to velice dobrý koncert a pokud by byla taková atmosféra na každém koncertě, dovolím si tvrdit, že sem začnou častěji jezdit i ostatní skupiny. Serj ještě nakonec slíbil, že se brzo uvidíme a pozval nás na své koncerty. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se podíleli na atmosféře a hlavně agentuře, která tento koncert organizovala. Bohužel kamošův foťák se nějak posral a vlastní fotky nemám. Naštěstí díky pár fanouškům vám můžu zde hodit odkaz na jejich fotky a vy se můžete tak podívat na pár dobrých fotek. Fotky Sovietoviče najdete zde a fotky Tomxe najdete zde! Díky moc, kluci, a doufám, že se vám koncert líbil tak moc jako mě, a doufám, že mi pak zhodnotíte tento report. Jinak doufám, že i ostatní koncerty budou mít stejnou atmosféru jako tento. Na konec přidávám ještě fotku Serjova setlistu pro náš koncert, který mi poslal zYx, webmaster fanstránky System of a Down a bubeník System of a Down Revival – děkuju mu. Doufám, že se vám tento review bude líbit a své nazory pište do komentářů!

Recenze

Serj Tankian – Elect the Dead

26.10.2007 Tommy Komentáře: 7

Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 22.10.2007
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Tracklist:
01. Empty Walls
02. The Unthinking Majority
03. Money
04. Feed Us
05. Saving Us
06. Sky Is Over
07. Baby
08. Honking Antelope
09. Lie Lie Lie
10. Praise the Lord and Pass the Ammunition
11. Beethoven’s Cunt
12. Elect the Dead

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
ENT3R – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po delší odmlce, zaviněné jednak mým nedostatkem času a jednak poměrně suchostí co se týče nahrávek, jsem tu s další recenzí. Nyní se však vracíme ve velkém comebacku, protože pokud jste minulé měsíce neprožili v jeskyni, tak určitě víte o sólovém projektu slavného zpěváka z ještě slavnější skupiny System of a Down, Serje Tankiana. Jelikož je Serj opravdový hudebník a umělec, rozhodl se desku nahrát celou sám, od kytar, basy až po bicí (s těmi mu pomohl John Dolmayan taktéž ze System of a Down) a do všeho zamíchat svůj ojedinělý arménský hlas. Zavřel se tedy do svého domu (jeho domácí studio je možno vidět na jedné nahrávce na YouTube), kde za podpory zdravých a výživných vegetariánských jídel tvořil. Jaký tedy mělo toto prostředí a velká dávka brokolice vliv na album?

I když název moc optimistický není („Elect the Dead“ – „Volte mrtvé“), můžete si v klidu oddychnout, dopadlo to velmi dobře a především zajímavě. Ale aby to zase nebylo tak jednoduché, pojďme si tuto nahrávku probrat do detailů. I kdyby se Serj rozkrájel, nikdy se ze stínu System of a Down nevymaní a na zvuku této nahrávky to jde dobře znát. Vlastně na první poslech by se vám mohlo zdát, že posloucháte další nahrávku System of a Down. Ovšem pokud budete bedliví poslouchači, objevíte onu úžasnou poetiku protiválečných a rovněž protiamerických textů, skryté klasické španělské kytary, zvuky piána jako vystřižené z Mozarta a tichou, pokojnou basovou linku, která se ani vzdáleně nepodobá těm šílenostem, co na svoji basu dělá Shavo (basák System of a Down). „Elect the Dead“ vás chytne od prvního okamžiku, od prvních tónu singlu „Empty Walls“. Pak už si jen budete užívat úžasný melodický cit, chytlavé melodie, pasáže skoro až neartikulovaného řevu, které střídají jemné vokální linky. A pokud umíte anglicky na už trochu vyšší úrovni a nejste zrovna příznivci Bushe, tak budete jen přikyvovat hlavou na Serjovo vyjádření do ožehavých témat Ameriky, ale i celého světa, popřípadě i do osobních citů člověka, jak je tomu v písní „Lie Lie Lie“.

Pokud máte System of a Down odposloucháné tam i zpátky, budete vám toto album připadat asi nejvíce podobné dvojalbu „Hypnotize“/„Mezmerize“. Některým to možná dojde dřív, některým později a některým asi vůbec, ale tahle nahrávka je naprosto originální, jedinečná, pouze musíte objevit její skrytou krásu. Moc jsem se na tohle album těšil, byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne, a za sebe a co jsem zatím četl, tak můžu snad s klidem říct, že nás Serj nezklamal. Jediné, co tomuhle dílu ubírá na kráse, je fakt, že pár věcí, pár taktů, pár hudebních linek by mohlo být uděláno lépe. Serj se však rozhodl produkovat tuto desku sám, a proto mu do tohoto rozhodování nikdo „nekecal“. Na druhou stranu však díky tomuto osobnímu přístupu vznikla velmi, velmi citová a osobní nahrávka vyjadřující pocity jednoho umělce. A to se v dnešním světě mainstreamu a módních vln moc často nestává. Jen taková perlička na závěr, příští album chce Serj natočit orchestrální a s prvky jazzu. Tak to jsem tedy už opravdu zvědav.

Od hudebních fandů pro hudební fandy