 |
| Země: Nizozemsko Žánr: alternative rock / symphonic metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: BMG Entertainment Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,1/10 Odkazy:
|
Within Temptation jsou pojem. Jak líp začít povídání o partě, která se za pomocí své vlastní píle dokázala vyšvihnout v přední představitele symfonického metalu, aby později dokázala tuto škatulku opustit a ocitnout se někde na hraně symfonického alternativního rocku se skoro až popovým přesahem, a to s takovou grácií, že o vyložené zaprodanosti nemůže být řeč. Ať už si o tomto vývoji, kterým si během své existence Within Temptation prošli, myslíte svoje, nelze jim upřít, že nestojí na místě. S každým dalším albem se postupně vyvíjí, a přestože od minula ten vývoj není až tak dramatický, jak by se na první poslech mohlo zdát, nedá se na druhou stranu říct, že by “Hydra” – jak zní titul šestého řadového alba – bylo sázkou na jistotu, aneb počinem, kterým si proti sobě hlavně nepoštvat skalní fanoušky.
Kdo sleduje tvorbu Within Temptation, tak mi jistě dá zapravdu, že i na základě výše uvedeného je z dlouhodobého hlediska jejich diskografie – rozdělená na samostatně stojící články – takřka neporovnatelná. Rozdíl mezi prvními dvěma alby “Enter” a “Mother Earth” je v porovnání s posledníma dvěma v podobě “The Unforgiving” a “Hydra” markantní. Skladatelsky i technicky. Zatímco na dvojici zmíněných staroušků (ale jo, je to už hezky dlouhá doba) se symfonické klávesy potkávaly s pronikavě vysokým hlasem tváře kapely Sharon den Adel, tak na albech pozdějších se její hlas usadil do přirozenější, řekněme nižší polohy, která má však stále tu správnou naléhavost. Pokud budu mluvit o svých preferencích, tak její aktuální projev je mým uším mnohem příjemnější, protože právě ten vysoký zpěv z prvních desek mě od častějších poslechů tak trochu odrazoval, ale to jen abyste chápali můj vztah k aktuální podobě jejího zpěvu. V průběhu let pak ubylo symfonických aranží, které tam sice pořád jsou, ale jejich prostor převzaly modernější klávesy a kytarové riffy, jež jsou přímočařejší (čti jako jednodušší) a celkově orientovány k podladěnému zvuku, jenž si aktuální trendy žádají. Nicméně do takového stádia, že by se začalo vařit s breakdowny, se kapela neposunula a stojí pevně na zemi v rámci běžné rock/metalové tvorby.
O tom, jak se na minulém “The Unforgiving” Within Temptation přenesli do melodičtějších vod plných klasických rockových postupů a téměř popových refrénů, se napovídaly už celé romány, takže to rozebírat nebudu, nicméně protože kapela tehdy ve spojení doprovodným komiksem dosáhla slušného komerčního úspěchu, bylo by bláhové očekávat v hudebním směřování nějakou změnu o 180°. Postupný příklon k mainstreamové produkci je patrný už od “The Silent Force”, přičemž “Hydra” by se v tomto ohledu dala považovat za nejodvážnější počin. Už při pohledu na výčet hostů, kteří se na “Hydra” mihnou, nebo ještě lépe na novinkový videoklip k “Dangerous” se střídajícími se záběry wingsuitingu a prostřihy na kapelu plných slow-motion záběrů, je jasné, kudy vítr vane. A protože je vklad hostů dosti výrazný, sluší se věnovat čtveřici skladeb s jejich přispěním zvláštní pozornost.
Postupujme chronologicky, takže Howard Jones (ex-Killswitch Engage) je v už zmíněné písni “Dangerous” hutnějším protikladem, kdy stojí proti melodicky líbivé Sharon, což je kombinace, proti které nelze v zásadě nic namítat. Skladba samotná má švih a melodický potenciál silného refrénu z ní dělá jeden z top momentů “Hydra”. Totéž se dá říct i o pop-metalové hitůvce “Paradise (What About Us?)”, v níž se zaskví Tarja Turunen. Jak jsem si v období před vydáním alba myslel, že se bude jednat o symfonicky metalovou skladbu, v níž se pokusí Within Temptation prostřednictvím protikladu operního vokálu Tarji a křehkého zpěvu Sharon utěšit si rozladěné fanoušky po “And We Run”, v níž dostal prostor zámořský rapper Xzibit, tak nakonec je vše jinak.
Zatímco “Paradise (What About Us?)” je i na poměry Within Temptation až nezvykle přímočará věc se vzdáleně industriálním přesahem, který se díky pochodovému rytmu a moderním klávesám dotýká Tägtgrenových Pain, tak “And We Run”, je pro kapelu už takřka typická skoro-balada, jíž od starších kousků odlišuje pouze fakt, že část textu rozvine svým vlastním způsobem Xzibit, jehož vstup považuji nakonec za velmi povedený, jakkoli jsem se ho zprvu obával. Když spustil poprvé tu svoji “nigga” pasáž, nad níž se jako křehký anděl vznáší Sharon, tak jsem civěl jako puk. Velké překvapení, beze srandy. No, a abychom měli sestavu hostů kompletní, tak na úplném závěru číhá “Whole World Is Watching” s Davem Pirnerem ze Soul Asylum, v níž se nezapře působiště Pirnera, který přenesl kapelu ještě blíž rádiovému formátu, kdy akustické kytary nahradily kytarové hradby, nicméně nemůžu říct, že by se tak dělo ke škoda věci. Úvahu o nezbytnosti účasti jednotlivých hostů pro naplnění umělecké podstaty desky, případně o nahlížení na tento krok jako na silný marketingový tah podpořený hned trojicí klipů (pevně věřím, že i ta “And We Run” se jej dočká), nechám na každém z vás, ale s klidným srdcem říkám, že minimálně Dave Pirner a Xzibit si své opodstatněné místo našli.
Může se zdát, že to nejlepší máme za sebou, protože zbylá šestice skladeb na první poslech nemá takový efekt, což lze určitě přičítat faktu, že krom toho, že v nich nikdo nehostuje, představují klasickou skladatelskou formu Within Temptation posledních let, ale není to tak. Hybné kytary jsou základem a jen tak mimochodem je v současnosti studiově obstarává hned trojice borců, kdy se k zaběhlé dvojici Robert Westerholt a Ruud Jolie občas přidává poslední mušketýr Stefan Helleblad, což v konečném vyznění z alba nijak nepoznáte. Dokonce ani v nejkytarovější věci celé desky, “Silver Moonlight”, kde jde ostrý riff s klávesovými plochami dobře dohromady a skladba se celkem přirozeně mění k chytlavému refrénu, jemuž na hitovosti neubírá ani ostrý vokál Roberta Westerholta, jenž v takové té klasické odpovídačce hraje se Sharon vokální hru na téma “kráska a zvíře”.
Pokud je na “Hydra” kompozice, která by se s jistou dávkou rezervy dala zařadit i na starší počiny, tak je to určitě delší “Tell Me Why”, kde je symfonicky metalový odér nejpatrnější. Hodně se mi líbí kytarové sólo k němuž píseň spěje střídáním slok a refrénu, což sice není kdovíjak progresivní přístup, ale s Sharoniným charisma to vlastně ani nevadí, protože její podmanivý hlas vládne nejen tomuto songu, ale desce jako celku. Jen na ní tak stojí “Edge of the World”, jež je dalším důkazem, že balady Within Temptation vždy uměli a zrovna tahle se povedla na výtečnou. Sice v její první polovině cítím vzdálenou inspiraci u Lany del Rey, ale jakmile se zlomí k vypjatější póze se smyčcovou vložkou, tak jsme zpět na domácím území plném emocí. Protože nevidím na “Hydra” vyloženě slabého kousku, který by působil jako chudý příbuzný těm zbylým, tak není důvod, abych pokračoval ve výčtu těch povedených, poněvadž bych prošel úplně celý tracklist, nicméně dramatickou “Let Us Burn” s výraznými bicími jakožto parádní otvírák, jenž navnadí na věci nadcházející, jsem si nemohl odpustit.
Vyřknout závěrečné hodnocení není v případě “Hydra” vůbec jednoduché. Na jednu stranu se jedná o doposud nejodvážnější album Within Temptation, jemuž nelze upřít všudypřítomné hitové ambice, celkovou pohodovost a šlapavost materiálu, jenž se poslouchá jedna báseň, a to bez toho, aby si člověk začal připadat jako při poslechu tuctového popového alba, na druhou stranu je toto částečně vykoupeno ne zrovna vysokou trvanlivostí materiálu, což je asi tak jediný ohled, ve kterém se z hudebního hlediska nepodařilo předchozí “The Unforgiving” překonat. Poslechnete si to desetkrát, dvacetkrát a najednou zjistíte, že už to netáhne zdaleka tak dobře, jako v prvním týdnu od doby, co jsem se do “Hydry” pustil. Ale abych kapele nekřivdil, tak vzhledem k tomu, že jsem se i po opravdu velkém množství poslechů nemusel nutit, abych počin přečkal k samému závěru, tak jsem ve výsledku spokojený a věřím, že fanoušci kapely, kteří jsou otevření posouvání hudebních mantinelů svých oblíbenců a nezabředli v hloubi symfometalových počinů zkraje kariéry Within Temptation, na tom budou stejně, protože “Hydra” je velmi slušná, až překvapivě povedená deska, jíž nechybí odvaha posouvat se stále dál.
Další názory:
Within Temptation mi přijdou jako jedna z těch skupin, jejichž tvorba je až zbytečně přeceňovaná. Neříkám, že je špatná, jen v ní nevidím až takové hluboké umění jako mnozí další, což platí jak o starší tvorbě, tak i o současné podobě kapely. I přes nepřehlédnutelnou stylovou proměnu (proti níž vůbec nic nemám, naopak je mi sympatické, že Within Temptation nestojí a ten progres je v rámci jejich diskografie vážně velký) mi obě tyto polohy přijdou v podstatě jako pohodová a nenáročná hudba, byť obě trochu jiným způsobem. “Hydra” je na tom úplně stejně, stále větší příklon k líbivosti a většímu mainstreamu mě zrovna u Within Temptation nijak neobtěžuje, protože je uvěřitelný a podpořen několika dost pěknými písničkami. Proč tedy “jenom” šest a půl bodu, ptáte se? Především kvůli nevyrovnanosti materiálu. “Hydra” pro mě obsahuje tři opravdu výborné songy – “And We Run” (Xzibit zabíjí), možná trochu překvapivě “Paradise (What About Us?)” s Tarjou, což je pro mnohé slabý kus, ale mě jednoduše baví, a nakonec hodně povedenou “Covered by Roses”. Pak je tu pár slušných věcí, které mi nevadí (“Let Us Burn”, “Dangerous”), pár sice už ne tak dobrých, ale pořád poslouchatelných (“Silver Moonlight”, “Tell Me Why”) a nakonec vata, která mě vůbec, ale vůbec nebaví (“Edge of the World”, “Dog Days”, “Whole World Is Watching”) a právě ta mi ten dojem kazí, jelikož třeba “Whole World Is Watching” je pro mě tak patetická, až je skoro neposlouchatelná. Nicméně nadprůměr si “Hydra” stále zaslouží, o tom žádná.
H.
Po desce “The Unforgiving” se Within Temptation dostali do fáze, kdy už asi jen málokoho šokuje jejich popový sound, a “Hydra” – ačkoli v tom jde ještě o kus dál – tedy nijak zvlášť velkým překvapením není. Akorát je třeba k tomu přistupovat s rozmyslem, protože tohle album už mi nepřijde jako popově znějící metal, ale spíš jako čistokrevný pop, ke kterému hrají kytary, a růžky novinka vystrčí jen výjimečně a to ještě velmi opatrně. Od momentu, kdy jsem “Hydra” začal vnímat z tohoto úhlu, je však prakticky všechno v pořádku. Je to zatraceně chytlavé a přitom skoro vůbec pitomé, Sharon zpívá fantasticky a jako celek se to poslouchá úplně v pohodě. Osobně mi přijde nejsilnější střed alba vymezený skladbami “Edge of the World” a “Dog Days” plus kontroverzní “And We Run”, která jitří emoce dle mého vydařeným příspěvkem zámořského rappera Xzibita; naopak ostatní songy s hostujícími muzikanty mě moc neoslovily. Přesto nemám sebemenší problém desku doposlouchat, a i když se zde ne vše podařilo dotáhnou na takovou úroveň, jak by se mi líbilo, můžu bez okolků říct, že mě to baví. Vynikající “The Unforgiving” se ale “Hydra” přeci jen kouká na záda…
Ježura
Within Temptation jsem svého času poslouchal docela dost, než se mi jejich pseudo-gotická póza přejedla. Vrátil jsem se k nim až s deskou “The Unforgiving”, která mě baví doteď, hlavně díky rockovější poloze a civilnímu projevu Sharon den Adel, se kterou kapela podle mě získala vlastní ksicht. Očekávání od “Hydra” tak nebyla úplně malá, ačkoliv nanejvýš střízlivá vzhledem k tomu, jak vrtkavá a proměnlivá je kapela ve své tvorbě. “Hydra” na rozdíl od předchozí desky, není poslech na první dobrou. Některé věci mi sedly na podruhé, někdy až na popáté a na rozdíl od “The Unforgiving” mi některé věci nesedly vůbec. Nejvíc mě baví asi “Covered by Roses”, “Silver Moonlight” a klipovka “Dangerous”. Slušná je i “Edge of the World”, hlavně díky symfonickému podmazu. Album se vůbec poslouchá tak nějak samo a docela dobře (což je asi jeho největší devízou), jak už ale naznačil kolega H. nade mnou, celek působí nevyváženě. Oproti třem silným skladbám stojí závěrečná nuda v podobě “Dog Days”, “Tell Me Why” a “Whole World Is Watching”, kterou Dave Pirner posílá do jámy lvové. Zprvu mi vadila i Xzibitova “nigga chvilka” v “And We Run”, ale i té jsem přišel na chuť. Naproti němu stojí výkon Tarji, která táhne “Paradise (What About Us?)” o pár úrovní výše; ze čtyř hostů nakonec ostrouhal jen jeden, jakkoliv by si podle mě Within Temptation vystačili i bez nich. Kolem a kolem je “Hydra” sice nadprůměr, stále však zůstává přinejmenším o bod a půl za “The Unforgiving”.
Atreides
