Je to sice tristní neznalost, ale pokud mě paměť nešálí, tak jsem doposud neslyšel byť jen jedinou desku německý power metalistů Brainstorm, kteří se díky své tvrdé práci dokázali vypracovat mezi přední představitele tohoto stylu ve své zemi, ačkoli nedosáhli velikosti Blind Guardian, Helloween nebo Rage. Jubilejní novinka “Firesoul” tak ve mně vzbuzovala neurčitá očekávání, kdy jsem vlastně pořádně nevěděl, co čekat, ačkoli jakousi teoretickou znalost tvorby Brainstorm samozřejmě mám.
“Firesoul” mě ihned zaujalo ostře kytarovým zvukem, kdy se nesahá po vzoru zbytku power metalové scény zbytečně po klávesách a orchestrálních aranžích kdykoli se kapela rozhodne navodit atmosféru něčeho rádoby většího, ale Brainstorm sází na živelný a hutný sound, z něhož si dokážu úplně jasně představit, jak dobře a silově budou jednotlivé skladby znít v živém provedení.
Celkem desítka písní má svou hlavní devízu v kombinaci masivních kytarových riffů a skvělého vokálu Andyho B. Francka, jenž nezní ani ve vyšších polohách jako obyčejný power/speed metalový eunuch a jeho hlas úplně fantasticky zapadá jak do ostřejší jízdy ve stylu “Shadowseeker”, stejně jako do pomalejší “Recall the Real”, která mě překvapila skvělou stavbou a postupně nastavenou gradací, jež umocňuje pocit, že se v ní stále něco zajímavého děje. A ono se děje. A nejen v “Recall the Real”. Většina písní šlape na přechodu mezi rychlejším až střednětempým rychlostním stupni a díky absenci zbytečných výplní ve formě balad a vyloženě vatovitých skladeb je “Firesoul” velmi příjemným počinem, který musí prostřednictvím hitovek “Firesoul” nebo “The Chosen” zahřát u srdíčka každého příznivce řízného power heavy metalu.
No co vám budu povídat, když už beztak máte “Firesoul” naposlouchané líp než já, protože nejste banda ignorantů, která by takovou legendu přehlížela takhle dlouhou dobu, takže si musím nasypat popel na hlavu a začít ve volných chvílích objevovat taje dřívějších studiových zářezů.
Datum: 32.5.2010 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující: Brainstorm, Deicide, Finntroll, HammerFall, Legion of the Damned, Marduk, Nightmare, Silent Stream of Godless Elegy, Vader
Den pro mě začíná s Francouzi Nightmare, na něž jsem původně jít nechtěl, ale co má člověk dělat, když se nudí… O to víc však překvapili. Hudebně mě to zrovna neoslnilo, ale svých pět minut slávy na plzeňských prknech si náležitě užili, zvláště pak energický zpěvák, který běhal jak drak a neodpustil si ani výlet po boční konstrukci pódia. Palec nahoru. Zaznělo: “Holy Diver” [Ronnie James Dio cover], “Legions of the Rising Sun”
Další na řadě je jeden z mála zástupců tuzemské scény – moravská chuťovka Silent Stream of Godless Elegy. Jenže problémy s dopravou a dlouhá zvukovka nakonec zapříčinily, že se jejich set smrsknul na pouhopouhých pět songů, takže sotva začali hrát, už museli ohlásit poslední skladbu. Každopádně zazněly i dvě ukázky z nadcházejícího počinu “Návaz” a zní to vážně skvěle. Už aby to bylo venku. Ze samotného vystoupení byl dojem dobrý (to víte, mám je rád :)), ale prostě krátký… Zaznělo: “I Would Dance”, “Look”, “Mokoš”, “My Friend Who Doesn’t Exist”, “Zlatohlav”
Teď přichází čas pro opravdu hodně ostré sebranky (v porovnání se zbytkem line-upu). První z nich jsou polští zabijáci Vader. Drtička to byla brutální, skupina vsadila na rychlejší kousky, ale chtě nechtě musím říct, že čím více plynul jejich čas, tím více to bylo jednotvárnější a jednotvárnější. A přitom by stačilo hodit nějakou pomalejší (a při tom neméně drtivou) skladbu (například takovou “Helleluyah!!! (God Is Dead)”) a hned to mohlo být o něčem jiném. Takhle těch 45 minut bylo až až… Zaznělo: “Never Say My Name”, “Rites of the Undeath”
Z Polska do Švédska, z death metalu do black metalu, místo Vader vražedné komando Marduk. Zklamáním byl hlavně hrací čas (kdo to kdy slyšel, aby black metalové zlo hrálo odpoledne na sluníčku?), ale dejme tomu. I tak to ale nic nemění na faktu, že už jsem od Marduk viděl i lepší koncerty. Ne že by to bylo špatné, ale mám pocit, že to mohlo být i lepší. Mortuus je však ďábel a i v Plzni řval jak vážně jak pominutý. Se divím, že si ty plíce ještě nikdy nevyblil (smích). V souvislosti s Marduk mě ale napadá ještě jedna věc – už bych se pomalu přimlouval za radikální obměnu setlistu. Ne že by mi staré vály jako “Wolves” nebo “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)” vadily, ale kapela má v záloze velkou spoustu stejně dobrých, ne-li lepších skladeb, které by za zahrání naživo rozhodně také stály. Zaznělo: “Baptism by Fire”, “Into Utter Madness”, “Phosphorous Redemeer”, “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)”, “The Levelling Dust”, “With Satan and Victorious Weapons”, “Wolves”
Mezi smečku čtyř extrémně metalových kapel jsou na oddych vklíněni Němci Brainstorm. Nemůžu si pomoct, ale kdyby neměli zpěváka Andyho, tak se můžou jít zahrabat. Je to obyčejný power metal, ale on je na koncertech neuvěřitelně táhne dopředu, baví publikum, dobře zpívá, prostě správný frontman. Jinak mi to ale moc nešmakovalo. Zaznělo: “Fire Walk with Me”
Ok, zpátky k pořádné náloži. Na pódium už se derou Legion of the Damned… a že to rozjeli vážně krutě. Jejich hudba má prostě koule. Jinak se to říct nedá. Na koncertě i ve studiu. Tady prostě nejde dělat nic jiného než třepat palicí jak blázen a nechat se ovívat kulometnou dávkou bicích, riffů, kytarových nájezdů a nasraného vokálu Maurice Swinkelse. Thrash/death v té nejlepší podobě. Maso! Zaznělo: “Bleed for Me”, “Cult of the Dead”, “Malevolent Rapture”, “Son of the Jackal”
To nejlepší na konec – Deicide, králové brutal death metalu. Tihle řízci do Evropy moc často nejezdí, takže se na ně opravdu vyplatí zajet. Když jsem na fóru Masters of Rock projížděl ohlasy na Metalfest, někdo se tam nechal slyšet, že Deicide byli “děs, pořád totéž dokola, bez špetky melodie”. Myslím, že chlapec asi neměl moc ponětí, o čem tahle banda je (smích). Deicide nemusí dělat vůbec, nemusí za celý koncert udělat jediný krok, prostě jenom spustí a už jen ta jejich muzika je maximální peklo! Takhle já si představuji brutalitu. To teda bylo zlo! (Mimochodem, vážně bych se někdy nechtěl dostat do kůže Asheimových škopků, ten magor svojí soupravu málem rozmlátil na kousky.) Zaznělo: “Death to Jesus”, “Desecration”, “Homage for Satan”, “Mad at God”, “Scars of the Crucifix”
Festival jde pomalu do finiše, přichází Finntroll, v našich končinách oblíbená to cháska, což potvrdilo i plzeňské publikum. Kapela se ani nijak extra nemusela snažit, aby měla od lidí plnou podporu. Mosh měli asi největší z celého festivalu a pálili do něj jednu hitovku za druhou, pokud se nemýlím, provětrali všechny studiové záseky kromě debutu. I když mám Finntroll radši z desky než z pódia, nemůžu říct proti jejich koncertu křivé slovo. Zaznělo: “Jaktens tid”, “Nedgång”, “Slaget vid blodsälv”, “Solsagan”, “Trollhammaren”, “Under bergets rot”
Poslední skupinou a zároveň největším jménem Metalfestu se stali HammerFall. Sonata Arctica měla na akci zůstat déle a podívat se, jak se dělá headline vystoupení. Ne, to byl jen fór, ale i tak HammerFall podle mého názoru zahráli výborně, i když půlka lidí věnovala pozornost spíše hokejovému finále, které běželo na obrazovce vedle pódia. HammerFall se však svým zájmem o tento zimní sport netají, takže jim to myslím ani nevadilo, naopak se občas například Joacim Cans sám přiběhl podívat, jak se hraje, přál českému týmu hodně štěstí a samozřejmě si ani neodpustil poznámku o naší semifinálové výhře nad Švédy. Mezitím však samozřejmě také stíhali hrát ten svůj heavy metal, a že jim to šlapalo pěkně! Při závěrečných vteřinách zápasu akorát ukončili svůj set, vyklidili prostor a nechali celý areál si zazpívat národní hymnu na oslavu vítězství. Zaznělo: “Any Means Necessary”, “Blood Bound”, “Crimson Thunder”, “Hallowed Be My Name”, “Hearts on Fire”, “Last Man Standing”, “Let the Hammer Fall”, “Punish and Enslave”, “Renegade”, “Riders on the Storm”, “Secrets”
Zhodnocení:
Už nám zbývá jenom doplnit nějaké ty kecy o organizaci apod. Především je nutné pochválit výběr místa konání – amfiteátr se ukázal být opravdu ideálním prostorem. Vidět bylo odevšad, i z velké dálky. Možná jen prostor na kotlení by mohl být o kousek větší, ale s tím se ani nic dělat nedá a kdo si chtěl užít pogo, místo si vždycky našel. Ze začátku mě trochu děsil relativně velký betonový plácek oddělující samotné pódium a diváky, ale i ten se nakonec ukázal jako opodstatněný, když nějaké jej skupiny nějaké skupiny vzaly jako součást stage a a běhaly po něm, co jim nožky stačily.
Zvuk… pokud je nepovedený, bývá jedním z největších strašáků koncertů, zvláště pak na festivalech. Na Metalfestu mi však ozvučení přišlo opravdu kvalitní a nebylo kapely, již by zvuk pohřbil, jak se to občas stává. Takže v tomto směru opravdu výborné.
Celková organizace rovněž šlapala jak hodinky a v podstatě jsem nezaznamenal jediný problém. Pořadatelé dokázali hbitě vyřešit i pozdní příjezdy interpretů v prvním dnu. Za pochvalu také stojí dovezení velké obrazovky na promítání finále mistrovství světa v hokeji. Možná jen trochu otravné bylo umístění kempu přímo k malému (a opravdu hodně špinavému) potůčku, takže všude byly mraky komárů. Jinam to ale asi dát nešlo a přežít se to dalo.
Celkově šlo dle mého názoru o hodně povedenou akci s velmi pěknou a vyváženou sestavou (i když netvrdím, že bych si nenechal líbit o jednu nebo dvě black či death metalové kapely víc), včetně pár výjimečných vystoupení (kupříkladu Twilight of the Gods). V podstatě úplně všechno vyšlo na jedničku a návštěvníci Metalfestu tak své návštěvy litovat určitě nemůžou. Já osobně si případné další ročníky milerád zopakuji.
Neděle: Die apokalyptischen Reiter, Gotthard, Sonata Arctica, Within Temptation
Sobota:
V sobotu dopoledne jsem si zaskočil na Salamandru. Taková pohodová hudba, po ránu akorát. Další položkou v programu pro mě byli Alestorm. Ani nevím, co si o nich mám myslet. Na jednu stranu je celý koncert provázely technické problémy, nebyli sehraní a jejich pokusy o sbory byly vážně úsměvné. Na druhou stranu to vyvažovali vtipem, zpěvák házel jednu hlášku za druhou (“Nedávno jsme vydali album. Doufám, že jste si ho všichni koupili… nebo alespoň stáhli zadarmo z internetu.”), holku, která jim nosila pití, donutili zpívat a při posledním songu se zpěvák/kytarista naštval, zahodil kytaru a zbytek písně odehrál jen tak “na vzduch” (ano, čtete správně, poslední song odehráli bez kytary). Už snad jen díky té srandě kladné dojmy mírně převážily. Koncert, který je tak nepovedený, až je zábavný, se jen tak nevidí.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsem se zašel podívat na skupinu Tristania. Podle mého názoru to bylo jedno z nejhorších vystoupení celého MoR. Spřízněná Sirenia mě bavila více. Zpěvačka sice byl hezká, ale ta původní byla víc. A pěkná zpěvačka nedělá dobré vystoupení.
Následující Brainstorm už byli o něčem jiném. Jejich hudba sice není nikterak geniální, na koncertě mě to však bavilo více než dost. A rozhodně jsem nebyl sám, protože odezva byla vážně dobrá.
Při pauze mezi kapelami jsem se stačil narvat do první řady. Na programu byl totiž domácí Arakain se symfonickým orchestrem. Byl jsem docela zvědavý, ale nakonec mě to zklamalo. Vystoupení s orchestrem bylo moc utahané, samotný Arakain je na živo mnohem lepší. Ještě navíc se hrály samé pomalé songy jako “Marilyn” nebo “Ztráty a nálezy”, žádné náklepy typu “Vir” apod. nebyly. Alespoň, že zahráli “Apage Satanas”.
Po Arakainu přišlo největší sobotní maso – Amon Amarth. Tahle kapela jde do každého koncertu s maximálním nasazením (vím, o čem mluvím, neviděl jsem je poprvé) a bylo to znát. Z nejednoho zdánlivě klidného člověka se s prvním hrábnutím do strun stal pařící šílenec. Zazněly především písně z posledních dvou alb, překvapil mě ale i celkem vysoký počet songů z desky “Versus the World” (celkem tři). V tracklistu se samozřejmě objevila i povinná “Victorious March”. Největší nářez ale přišel s poslední “The Pursuit of Vikings”, při které se strhl neuvěřitelný příval deště i s bouřkou. Pod pódiem to rázem vypadalo jako v opravdové bitevní vřavě. Skupina měla údajně tento koncert natáčet na DVD k připravované albu “Twilight of the Thunder God”. Pokud se tak vážně stalo, budou se tam ty blesky vyjímat vážně dobře.
Další na programu byla finská Apocalyptica a mí oblíbenci My Dying Bride. Jenže jsem ani jedny neviděl kvůli debilnosti počasí (chcalo a chcalo), pořadatelů (nikdo pořádně neřekl, co se bude dít, protože v takovém počasí hrát vážně nešlo) i své vlastní (šel jsem se usušit do stanu, ve kterém rovnou usnul). Tu Apocalypticu bych ještě přežil, ale že jsem neviděl My Dying Bride, mě vážně štve. Budu se na ně muset jít podívat, až pojedou tour k nové desce.
Neděle:
V neděli ráno jsem si dal svou klasickou festivalovou snídani (tři piva a hranolky) a pomalu jsem se začínal připravovat, že za chvíli vyrazím na Power 5. Jenže člověk míní, alkohol mění. Nebudu nic zakrývat, zkalil jsem se jak dobytek a po většinu dne jsem nebyl absolutně nepoužitelný.
První kapela, kterou jsem byl schopen jít, byli až hard rockoví Gotthard ze Švýcarska v šest hodin. Taková pohodička po ránu. Rozhodně to není můj styl, ale na koncertě to bylo v klidu.
Poté nastoupila Sonata Arctica, což také není zrovna moje nejoblíbenější skupina. Sonatu provázelo špatné počasí celé jejich vystoupení, vypadával jim zvuk a vznikala tak hluchá místa, například když musel zpěvák Tony Kakko bavit celé publikum sám téměř 20 minut, kvůli výpadku kláves. Pro mě byli v neděli nejhorší, je ale pravda, že dojem hodně srazily technické problémy.
Předposlední kapelou festivalu byli Within Temptation z Holandska. Styl, který hrají, obecně nemusím, ale zrovna oni se ještě poslouchat dají. Na MoR jsem však jejich hudbu nijak moc nevnímal, protože jsem celou dobu nehorázně slintal kvůli jejich zpěvačce Sharon. To bylo vážně něco. (smích)
Zakončit letošní Masters of Rock dostali za úkol Die Apokalyptischen Reiter. Německá sebranka předvedla největší show celého festivalu. Bylo by vážně na dlouho popisovat, co všechno tam prováděli, takže jen ve zkratce: měli vodní dělo (nazvané “spermblast”), plivali oheň a vytáhli si na pódium i pár lidí z publika. Závěr letošního Masters of Rock se tedy vážně povedl, stejně jako i jeho zbytek.
