Země: USA Rok vydání: 2019 Žánr: supernatural horror Originální název: The Curse of La Llorona Český název: La Llorona: Prokletá žena Režie: Michael Chaves Hrají: Linda Cardellini, Roman Christou, Jaynee-Lynne Kinchen Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Když bylo „The Curse of La Llorona“ čerstvým počinem, docela mě překvapil zvolený marketingový přístup. Film patří do „The Conjuring“ univerza, o jehož úspěchu vám předpokládám nemusím moc vykládat, protože se o téhle záležitosti poslední roky mluví často a nahlas. Ostatně, tahle série – aktuálně čítající sedm snímků – v současné době drží titul nejvýdělečnější hororové značky všech dob (pokud tedy do hororu nepočítáte i „Godzillu“ jako někdo, pak by „The Conjuring“ bylo druhé, ale i to se dá myslím považovat za pěkné umístění).

Když má někdo v rukou takhle úspěšnou značku, z komerčního hlediska dává smysl, že ji bude dojit a že s každým novým snímkem bude všem divákům horem dolem cpát informaci, že tohle do jejich oblíbeného univerza také patří, takže by na to rozhodně měli jít. V případě „The Curse of La Llorona“ se tak ale nestalo. V pořadí šestý přírůstek do duchařské rodiny „The Conjuring“ byl celou dobu prezentován jako samostatný film. Až s premiérou v březnu 2019 se provalilo, že tohle ke známé sérii náleží taktéž.

Jistě, náznaky se objevovaly už předtím. „The Curse of La Llorona“ sice jako první stojí trochu mimo hlavní dění, poněvadž jde o první část univerza, která není pokračováním hlavního „The Conjuring“, ani není přímým spin offem – myšleno tak, že ústřední bubák se na rozdíl od „Annabelle“, „The Nun“ nebo nadcházejícího „The Crooked Man“ neobjevil neobjevil v hlavní sérii. Svou náladou a pojetím nicméně se zbytkem dost ladí a podobný feeling šlo cítit už ze samotných upoutávek. Velkou nápovědou určitě dala účast i Tonyho Amendoly (opět k vidění už v traileru), jenž se objevil i v „Annabelle“ z roku 2014. Jeho postava pak o zkušenosti s prokletou panenkou v „The Curse of La Llorona“ přímo hovoří.

La llorona neboli kvílející žena je vlastně taková hispánská polednice a v Americe jde o rozšířenou lidovou legendu. U nás tahle postava moc známá není, protože máme vlastní polednici. Princip každopádně mají obě ženštiny společný – kradou děti. Zatímco ta naše úřaduje v poledne a bere děti těm, kdo skrze tuto magickou hodinu pracují namísto odpočinku, la llorona se zase může chlubit historkou o tom, jak utopila své dvě děti a sebe, když načapala svého starého při nevěře. V nebíčku ji samozřejmě poslali do hajzlu, protože tohle se nedělá, a ona tak putuje po zemi, krade děti, a jakmile zjistí, že to nejsou ty její (což zjistí asi vždycky), tak ty fakany utopí.

Pro nadpřirozený horor se každopádně jedná o docela rozumného ducha, což se také odráží v jeho využití na plátně a obrazce. „The Curse of La Llorona“ zdaleka není jediné svého druhu. První film s názvem „La Llorona“ pochází již ze třicátých let, další počiny vznikly třeba v šedesátých letech a v poslední desetiletce se jich vyrojilo dost. Vedle dnes recenzované si nejvíce pozornosti uzmul asi guatemalsko-francouzský kousek „La Llorona“, jenž si odbyl premiéru také v roce 2019 a čerstvě jej uvedla služba Shudder.

Co „The Curse of La Llorona“ týká, tak je to celé vlastně docela jednoduché. Už jsem se zmínil, že snímek pracuje se stejným feelingem a výrazovými prostředky jako ostatní kusy z „The Conjuring“ univerza. „The Curse of La Llorona“ tím pádem přejímá i všechny jejich zápory, jichž po mém soudu není úplně málo (netajím se tím, že nepatřím k fandům značky). Navíc i v rámci univerza se jedná spíš o jeden z těch slabších počinů.

Potenciálně zajímavému tématu strašně podráží nohy právě tahle očividná sázka na jistotu. „The Curse of La Llorona“ je strašně nepřekvapivý, obyčejně působící a ve všech ohledech předvídatelný film. Najde se tu všechno, co byste tak nějak očekávali od moderního supernatural hororu à la „The Conjuring“ (haha), a to v naprosto průměrném, standardním a neinvenčním podání. Ani chlup navíc. Jen odvedené řemeslo bez jakéhokoliv vlastního vkladu nebo ksichtu.

Nejvíc na tohle dle očekávání trpí hororová složka – jako kdyby se tu snad ani žádná nenacházela, jak je „The Curse of La Llorona“ neškodné. Atmosféra na bodu mrazu, ta prakticky neexistuje. To považuji za fatální nedostatek, protože právě na ní by horor (a horor tohoto druhu obzvlášť) měl stavět. Tady se jen klouže po povrchu.

Strašení pak „The Curse of La Llorona“ trapně supluje morem soudobého supernatural hororu – lekačkami. Zcela laciný nástroj, jenž se trpělivě budované hutné náladě nemůže nikdy vyrovnat. Něco rychle přeběhne před kamerou, něco se rychle objeví v zrcadle, do toho film spustí decibely, však to sami znáte. Půda pro každou lekačku se navíc připravuje už na minuty dopředu (všechno se ztiší, aby to prásknutí zvuku mělo dvojnásobný účinek), takže vždycky víte, že to přijde, a tudíž se ani neleknete. Za mě naprostá demence tohle vydávat za horor nebo strašení. Osobně tenhle přístup nesnáším a „The Curse of La Llorona“ staví jenom a pouze na něm.

Všehovšudy se tedy jedná o spotřební hororové zboží, jehož existence je zbytečná. Jestli jste viděli aspoň dva podobné filmy, pak jste viděli i tohle, a to i když jste to ještě neviděli. A to v žádném případě není lichotivá vizitka.