Země: USA Rok vydání: 2019 Žánr: supernatural horror Originální název: The Curse of La Llorona Český název: La Llorona: Prokletá žena Režie: Michael Chaves Hrají: Linda Cardellini, Roman Christou, Jaynee-Lynne Kinchen Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Když bylo „The Curse of La Llorona“ čerstvým počinem, docela mě překvapil zvolený marketingový přístup. Film patří do „The Conjuring“ univerza, o jehož úspěchu vám předpokládám nemusím moc vykládat, protože se o téhle záležitosti poslední roky mluví často a nahlas. Ostatně, tahle série – aktuálně čítající sedm snímků – v současné době drží titul nejvýdělečnější hororové značky všech dob (pokud tedy do hororu nepočítáte i „Godzillu“ jako někdo, pak by „The Conjuring“ bylo druhé, ale i to se dá myslím považovat za pěkné umístění).

Když má někdo v rukou takhle úspěšnou značku, z komerčního hlediska dává smysl, že ji bude dojit a že s každým novým snímkem bude všem divákům horem dolem cpát informaci, že tohle do jejich oblíbeného univerza také patří, takže by na to rozhodně měli jít. V případě „The Curse of La Llorona“ se tak ale nestalo. V pořadí šestý přírůstek do duchařské rodiny „The Conjuring“ byl celou dobu prezentován jako samostatný film. Až s premiérou v březnu 2019 se provalilo, že tohle ke známé sérii náleží taktéž.

Jistě, náznaky se objevovaly už předtím. „The Curse of La Llorona“ sice jako první stojí trochu mimo hlavní dění, poněvadž jde o první část univerza, která není pokračováním hlavního „The Conjuring“, ani není přímým spin offem – myšleno tak, že ústřední bubák se na rozdíl od „Annabelle“, „The Nun“ nebo nadcházejícího „The Crooked Man“ neobjevil neobjevil v hlavní sérii. Svou náladou a pojetím nicméně se zbytkem dost ladí a podobný feeling šlo cítit už ze samotných upoutávek. Velkou nápovědou určitě dala účast i Tonyho Amendoly (opět k vidění už v traileru), jenž se objevil i v „Annabelle“ z roku 2014. Jeho postava pak o zkušenosti s prokletou panenkou v „The Curse of La Llorona“ přímo hovoří.

La llorona neboli kvílející žena je vlastně taková hispánská polednice a v Americe jde o rozšířenou lidovou legendu. U nás tahle postava moc známá není, protože máme vlastní polednici. Princip každopádně mají obě ženštiny společný – kradou děti. Zatímco ta naše úřaduje v poledne a bere děti těm, kdo skrze tuto magickou hodinu pracují namísto odpočinku, la llorona se zase může chlubit historkou o tom, jak utopila své dvě děti a sebe, když načapala svého starého při nevěře. V nebíčku ji samozřejmě poslali do hajzlu, protože tohle se nedělá, a ona tak putuje po zemi, krade děti, a jakmile zjistí, že to nejsou ty její (což zjistí asi vždycky), tak ty fakany utopí.

Pro nadpřirozený horor se každopádně jedná o docela rozumného ducha, což se také odráží v jeho využití na plátně a obrazce. „The Curse of La Llorona“ zdaleka není jediné svého druhu. První film s názvem „La Llorona“ pochází již ze třicátých let, další počiny vznikly třeba v šedesátých letech a v poslední desetiletce se jich vyrojilo dost. Vedle dnes recenzované si nejvíce pozornosti uzmul asi guatemalsko-francouzský kousek „La Llorona“, jenž si odbyl premiéru také v roce 2019 a čerstvě jej uvedla služba Shudder.

Co „The Curse of La Llorona“ týká, tak je to celé vlastně docela jednoduché. Už jsem se zmínil, že snímek pracuje se stejným feelingem a výrazovými prostředky jako ostatní kusy z „The Conjuring“ univerza. „The Curse of La Llorona“ tím pádem přejímá i všechny jejich zápory, jichž po mém soudu není úplně málo (netajím se tím, že nepatřím k fandům značky). Navíc i v rámci univerza se jedná spíš o jeden z těch slabších počinů.

Potenciálně zajímavému tématu strašně podráží nohy právě tahle očividná sázka na jistotu. „The Curse of La Llorona“ je strašně nepřekvapivý, obyčejně působící a ve všech ohledech předvídatelný film. Najde se tu všechno, co byste tak nějak očekávali od moderního supernatural hororu à la „The Conjuring“ (haha), a to v naprosto průměrném, standardním a neinvenčním podání. Ani chlup navíc. Jen odvedené řemeslo bez jakéhokoliv vlastního vkladu nebo ksichtu.

Nejvíc na tohle dle očekávání trpí hororová složka – jako kdyby se tu snad ani žádná nenacházela, jak je „The Curse of La Llorona“ neškodné. Atmosféra na bodu mrazu, ta prakticky neexistuje. To považuji za fatální nedostatek, protože právě na ní by horor (a horor tohoto druhu obzvlášť) měl stavět. Tady se jen klouže po povrchu.

Strašení pak „The Curse of La Llorona“ trapně supluje morem soudobého supernatural hororu – lekačkami. Zcela laciný nástroj, jenž se trpělivě budované hutné náladě nemůže nikdy vyrovnat. Něco rychle přeběhne před kamerou, něco se rychle objeví v zrcadle, do toho film spustí decibely, však to sami znáte. Půda pro každou lekačku se navíc připravuje už na minuty dopředu (všechno se ztiší, aby to prásknutí zvuku mělo dvojnásobný účinek), takže vždycky víte, že to přijde, a tudíž se ani neleknete. Za mě naprostá demence tohle vydávat za horor nebo strašení. Osobně tenhle přístup nesnáším a „The Curse of La Llorona“ staví jenom a pouze na něm.

Všehovšudy se tedy jedná o spotřební hororové zboží, jehož existence je zbytečná. Jestli jste viděli aspoň dva podobné filmy, pak jste viděli i tohle, a to i když jste to ještě neviděli. A to v žádném případě není lichotivá vizitka.

Země: USA Rok vydání: 2018 Žánr: supernatural horror Originální název: The Nun Český název: Sestra Režie: Corin Hardy Hrají: Taissa Farmiga, Demián Bichir, Jonas Bloquet, Bonnie Aarons Hrací doba: 96 min Odkazy: web / facebook / twitter Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Můžete hledat, jak chcete, ale asi jen těžko najdete hororovou sérii, která by v posledních letech byla úspěšnější než „The Conjuring“. Tahle značka aktuálně čítající pět filmů (a další tři už se chystají) totiž vydělává jak zběsilá a celkově už v kinech vytáhla z kapes diváků více jak jeden a půl miliardy. Což je dost úctyhodné s ohledem na skutečnost, že těch pět snímků dohromady stálo lehce přes sto milionů. A „The Nun“ / „Sestra“, pátý příspěvek do tohoto populárního hororového univerza, si vede prozatím nejlépe.

„The Nun“ je už druhou spin-off větví v univerzu vybočující od hlavní série „The Conjuring“. A zdá se, že stejně jako u „Annabelle“, ani zde nezůstane jen u jednoho filmu. Už dlouho před vydáním totiž duchovní otec série James Wan mluvil o možném pokračování, bude-li „The Nun“ úspěšné, tudíž je myslím jen otázkou času, kdy přijde čas na dvojku. Film totiž vydělal více jak 16násobek svého rozpočtu.

Všechno to zní jako hororová pohádka, ale snad všichni víme, že komerční úspěch a skutečná kvalita jsou dvě odlišné věci, které spolu mohou, ale nemusejí souviset. Série to potvrzuje, protože její úroveň rozhodně není tak stabilní jako peněžní výdělky. Doposud nejlepším příspěvkem stále jednoznačně zůstává první „The Conjuring“ z roku 2013 a doposud nejhorším jednoznačně první „Annabelle“ z roku 2014. „The Nun“ je tak nějak mezi. Asi je o něco lepší než oba díly „Annabelle“, ale rozhodně horší než oba díly „The Conjuring“. A čistě jako samostatný biják se rochní v průměru s dobrou výpravou.

Hlavním strašákem v „The Nun“ má být démon Valak, jenž se stál i za událostmi v „The Conjuring 2“. Relativně lákavě se Valakova „sólovka“ tvářila i díky tomu, že měla být zasazena do vzdálenější minulosti. Nevím proč, ale někde jsem nabyl dojmu, že to bude ještě vzdálenější než rok 1952. Kdyby se strašilo třeba ve středověku, přišlo by mi to dost cool, už jen protože se podobné historické horory v posledních letech vůbec netočí, což mi přijde jako velká škoda. Ale nevadí, to je samozřejmě můj problém.

Mnohem víc mě zamrzelo, že samotný Valak vlastně ve filmu nakonec tolik prostoru nedostane. Pořádně do toho začne bušit až v samotném finále, které je ovšem zbytečně přepálené a přehnané. To je trochu škoda, protože samotný vzhled démona je docela v cajku. Možná víc než make-up za to může herečka Bonnie Aarons, jejíž ksicht je strašidelný i v civilu. S tímhle nosem hraje život na nejvyšší obtížnost. Pro horor nicméně super. K čemu to ale je, když to nemůže uplatnit v lepším filmu.

Co do příběhu je „The Nun“ těžce předvídatelná záležitost bez výraznějšího zvratu. Kněz a novicka jsou vysláni do kláštera v Rumunsku, aby zde prověřili aktuální situaci, když se jedna z místních jeptišek nedávno zabila. Co tu najdou a jak jejich setkání dopadne, je krutě očekávané.

Ždímáno naneštěstí není ani samotné prostředí zapadlého kláštera v rumunských lesích. To je místo jako stvořené pro hutnou hororovou atmosféru, obzvlášť když se hned vedle nachází i hřbitov, v němž se moc ráda drží mlha. I přesto to ale celé vyznívá trochu sterilně. Na atmosféru se tak trochu sere a film se radši spoléhá jen na vysoký počet jump scarů (mor moderního hororu!), které jsou navíc dost nefunkční. Já mívám tendence se lekat (aby taky ne, když u toho vždycky brutálně vystřelí hlasitost a něco se rychle mihne před kamerou, toho by se člověk lekl i v pohádce), ale tady mě to nijak nebralo. Jediná lekačka, u níž by člověk eventuálně mohl nadskočit, byla ukázána už v traileru, takže pro samotný snímek nezbývá prakticky nic zajímavého.

A přitom jestli nějaký dílek z „The Conjuring“ univerza mohl dopadnout dobře a nabídnout něco jiného než standardní pohodlné lekání, pak právě „The Nun“ díky svému prostředí a stylizaci do minulosti. Namísto toho tu máme další sterilní hororovou rutinu, která možná v kinech udělala bordel, ale z hlavy se vypařila pár dnů od promítání.

Země: USA Žánr: supernatural horror Originální název: The Conjuring Český název: V zajetí démonů Rok vydání: 2013 Režie: James Wan Hrají: Vera Farmiga, Patrick Wilson, Lili Taylor, Ron Livingston Hrací doba: 112 min Odkazy: facebook Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Hororové filmy mám dost rád, ale vždycky jsem upřednostňoval zombie, slashery, exploitation a podobné subžánry do určité míry stojící na explicitním zobrazení násilí. Což je svým způsobem zvláštní, poněvadž obecně si rozhodně nemyslím, že se dobrý horor pozná podle hektolitrů prolité krve a co největší koncentraci hnusu na filmové políčko. Nicméně duchařiny, které papírově poskytují největší živnou půdu pro budování hrůzy a temné atmosféry, mě prostě většinou nudí. Ne, že bych je a priori neměl rád, ale přijde mi, že se tenhle subžánr točí dost nudně. Z vrzajících dveří, průvanu a hýbající se židle se totiž strachy fakt nezeseru, takže se ve finále většinou jen dloubu v nose (a když je to echt nuda, tak třeba i v uchu nebo v kaďáku) a nijak zásadně mě to neosloví.

„V zajetí démonů“ mě i přesto docela zajímalo. Jednak snímek předchází záviděníhodná pověst (výborné ohlasy od kritiků i fanoušků, nevídaný komerční sukces, jenž z toho při nepříliš vysokém rozpočtu udělal jeden z nejvýdělečnějších hororů vůbec), druhak jsem věřil postavě režiséra, jímž není nikdo jiný než malajský talent James Wan. Ten se vyšvihnul hned svým prvním větším počinem, což byl první díl dnes již kultovní série „Saw“.

„V zajetí démonů“ (trochu debilní „překlad“ – v originále se snímek jmenuje „The Conjuring“, což mi připomíná, že odteď budu radši používat původní název) nese nálepku podle skutečné události. Než se tedy přesuneme k vlastnímu zpracování, možná neuškodí si něco málo povědět i o tom, kde se vzala ona inspirace. Tou byli Ed a Lorraine Warrenovi, manželský pár vyšetřující paranormální jevy. Jejich asi nejznámějším případem je strašidelný dům v Amityville, což je jen tak mimochodem další událost, jež dala vzniknout dlouhé hororové sérii (k čemuž pomalu směřuje také „The Conjuring“) – to říkám jen tak pro úplnost, jinak samozřejmě předpokládám, že „The Amityville Horror“ všichni znáte.

Každopádně, „The Conjuring“ se týká jiného případu Warrenových, shodou okolností rovněž strašidelného domu, kam se nastěhovala rodina Perronových. Kromě toho se snímkem mimoděk prolíná i náznak jejich dalšího případu týkajícího se panenky Annabelle, což bylo později rozvinuto v samostatném stejnojmenném filmu. Ale zpátky k našemu domu, v němž kdysi údajně žila čarodějnice, která se nyní snaží vypudit každého, kdo se pokusí vzít její půdu. Neváhá použít standardní strašení, a když nezabere, s radostí posedne jednoho člena rodiny, aby začal vraždit ostatní. Alespoň takto historku prezentuje film. Ponechám na vás, nakolik a jestli vůbec oněm „skutečným“ událostem budete věřit.

Záměrně jsem použil pojem „standardní strašení“ – chtěl jsem tím naznačit jednu z největších slabin „The Conjuring“. Tou je monstrózní klišé, louhování již dávno provařených základních žánrových obratů a motivů, velká podobnost s jinými filmy. Shodou náhod především s „The Amityville Horror“. Zpočátku se „The Conjuring“ skutečně tváří jako úplně standardní duchařská sráděra, a abych řekl pravdu, minimálně první třetinu, možná i skoro polovinu mě to celé tak trochu nudilo. Šlo totiž o další obyčejnou předváděčku vrzajících a samovolně se otvírajících dveří, modřin neznámého původu, zabedněných sklepních prostor a obligátních lekaček, které na mě příliš nefungovaly. Hele, já jsem možná relativně vycvičený divák, ale u těch trapných lekaček stejně skoro vždycky nadskočím, a to i v jinak průměrných filmem. Jenže tady téměř nic a vesměs jsem se leknul jen jednou a ještě ne nijak zásadně. Budu upřímný – po cca 45 minutách jsem se víc než filmu bál jeho dvouhodinové stopáže.

Další věc, co mě trochu iritovala – „The Conjuring“ kromě vlastního příběhu rozehraje i určité vedlejší linky či náznaky, které ovšem nedokáže dotáhnout do žádného smysluplného konce a nechává je nedořečené, čímž z nich činí zcela zbytečnou výplň hracího času. Krásným příkladem za všechny může být ona panenka Annabelle, jež zde byla úplně navíc. Prudce nevyužitý byl i útok démona na rodinu paranormálních vyšetřovatelů – snímek jen načrtne, ale nakonec cukne a nic z toho nevyždímá, ačkoliv v jednom flashbackovém případu manželů ukáže, že i exorcismus se může zvrtnout a ohrozit vyšetřovatele. Rovněž mě zamrzelo, že tvůrci neměli koule a odvahu na něco jiného než očekáva(tel)ný happy end. Smrt alespoň jedné postavy nebo nějaké démonovo vyjebání s vyšetřovateli (postava Lorraine Warrenové si o to vyloženě říkala) by výsledku hodně prospělo a posunulo by jej někam dál než za výborně a zručně natočenou rutinu.

Zatím to tedy může vyznívat jako pořádný průser, ale něčím takovým „The Conjuring“ rozhodně není. Dokonce bych i řekl, že navzdory všem výhradám jde o nadprůměrný hororový kousek. Po nudnějším začátku se totiž film začne hýbat kupředu a s nástupem vyšetřovatelů se rozjede do povedené žánrovky, jíž možná chybí originalita, ale rozhodně jí neschází tempo a koňská dávka hutné atmošky. „The Conjuring“ dokáže mocně gradovat, projevy démona se neustále stupňují a jsou čím dál tím ostřejší. Závěrečné vymítání je regulérní maso, i když se obejde bez tun vnitřností a krve. James Wan je v tomhle ohledu borec, moc dobře ví, jak ve filmu vytvořit napětí a děs, a právě jeho jisté režijní vedení činí z „The Conjuring“ horor, jenž za vidění stojí. Díky nehorázně našlapané druhé půli a strhujícímu závěru (byť s poněkud slabším rozuzlením) opravdu ano.

Záporů má film dost. Ve výsledku však kladné dojmy převažují, jelikož plusy „The Conjuring“ jsou natolik silné, že to celé zachrání. A to říkám o snímku, u nějž jsem první polovinu vlastně prozíval; skvělá druhá půle ovšem situaci bezpečně zachraňuje. Na druhou stranu mi však snímek přijde poněkud přeceňovaný. Takovou hromadu klišé lze totiž hltat leda tak u filmu, který je pomáhal zavést, nikoliv u filmu s rokem vzniku 2013. Není možné přehlížet ani ty chyby, ani skutečnost, že „The Conjuring“ mohlo dopadnout mnohem lépe. Rezervy a kus nevyužitého potenciálu totiž stále visí ve vzduchu. Na překonání většiny novějších duchařin to ovšem bohatě stačí.