Silent Stream of Godless Elegy nepochybně patří k výrazným jménům domácí metalové scény. Dokonce bych si hned zkraje dovolil nadhodit odvážnou myšlenku, že některá jejich starší alba patří k tomu nejlepšímu, co kdy v českém metalu vyšlo. Když ale tohle říkám, rozhodně při tom nemám na mysli minulou desku „Návaz“.
Jistě si všichni vzpomenete, jak se tenkrát mluvilo o tom, jaká to není senzace, že Silent Stream of Godless Elegy budou vydávat u labelu jako Season of Mist. A zprvu se zdálo, že pod křídly velkého francouzské vydavatelství pustili do světa výborné album. Tento dojem ale trval jen chvíli. „Návaz“ mě v době svého vydání tuze bavil, ale nadšení zanedlouho přešlo a s časovým odstupem již s jistotou můžeme říct, že jde pravděpodobně o nejméně záživnou nahrávku kapely. Nebyla hloupá nebo vysloveně průměrná, ale pět let po vydání už si člověk pouští jenom skutečně výrazná alba. A mezi taková „Návaz“, na rozdíl od třeba „Behind the Shadows“, „Themes“ nebo „Relic Dances“, nepatří.
Novinka „Smutnice“ přichází po dlouhých sedmi letech, během nichž opět došlo k výrazným obměnám sestavy. Od minulé desky zbylo jen (dnes již) ústřední manželské duo Radka a Hany Hajdových, druhý zpěvák Pavel Hrnčíř a cellista Michal Sýkora, po Radku Hajdovi nejstarší stálice v řadách Silent Stream of Godless Elegy. Pryč je i kapitola u zahraničního labelu, protože počin vyšel opět v Čechách, ale jistá zajímavá jména zvenku se přece jenom objevují – Yossi Sassi (ex-Orphaned Land) jako producent a Roland Grapow (Masterplan, ex-Helloween), s nímž Silent Stream of Godless Elegy nakonec nespolupracují prvně, na mixu.
Záměrně jsem psaní o „Smutnici“ mírně pozdržel a nechal album déle odležet, abych si pořádně rozmyslel, co o něm napíšu, a nedopadl jako posledně s „Návazem“, které jsem v dobové recenzi zbytečně přechválil a s po čase se k němu už prakticky nevracel. A s tímto menším odstupem mohu říct, že takto s dost velkou pravděpodobností dopadne i „Smutnice“, byť je asi o kousek silnější než její přímý předchůdce.
Pokud se mě zeptáte, jaké mám důvody k takovému tvrzení, co je na „Smutnici“ nepovedené, pak zpříma odpovědět nedokážu. Nepřijde mi, že by Silent Stream of Godless Elegy dělali něco vyloženě špatně. Mají svůj rukopis na pomezí folk a doom metalu kořeněný lokálním feelingem, nápady mají také a některé pasáže „Smutnice“ jsou moc fajn. Zejména ty jemnější a baladičtější, v nichž to kapele v její současné podobě sluší o moc víc než neohrabaný metal, který se nesměle objevuje především ve druhé písni „Kdo z nás je víc“. Což je asi nejméně sympatický song na albu, společně s úvodním kusem „Ten, který ukoval slunce“, jenž se už notně oposlouchal. I z těchto důvodů mě tak napadá, že nemetalové, čistě folklórní album, dejme tomu něco na styl Tomáše Kočka, s nímž ostatně kapela v minulosti intenzivně spolupracovala, by možná současným Silent Stream of Godless Elegy sedělo víc.
Střed alba je vlastně dost fajn. „Synečku“, „Ptákoprav“ a „Malověrná“ jsou povedené a při zmiňování toho nejzajímavějšího bych k nim navíc dodal ještě poslední „Bezbřeží“. Slušné motivy se nicméně objevují i v dalších dosud nejmenovaných písničkách. Přesto jsem po nějaké době zjistil, že vlastně nemám chuť poslouchat „Smutnici“ dál. Dal jsem tomu nějakých x poslechů, nemůžu tvrdit, že by se mi to nelíbilo nebo že by mě snad poslech dokonce obtěžoval, nakonec se mi to vcelku líbilo. Ale jaksi nemám potřebu v tom poslouchání pokračovat, z dlouhodobějšího hlediska ke „Smutnici“ člověka nic moc netáhne. Chybí tomu jakýsi punc nadčasovosti, jímž se mohla pyšnit starší, výše jmenovaná alba Silent Stream of Godless Elegy.
Je to pro moravskou stálici ostudný výsledek? Myslím, že ne. Ostuda vypadá a zní trochu jinak. Na „Smutnici“ je znát, že jejímu vzniku někdo věnoval péči a záleželo mu na ní, což je samozřejmě chvályhodné, ale ještě to automaticky nezaručuje hluboké zážitky i pro lidi, kteří nakonec desku poslouchají. Zdá se mi, že Silent Stream of Godless Elegy se s aktuální a minulou nahrávkou dostali do toho stádia kariéry, kdy už řekli to hlavní a svá zásadní díla mají za sebou, a dnes si jen s přehledem udržují solidní kvalitativní standard, za nějž se nemusejí stydět. Ale to nakonec taky nemusí být úplně špatně.
Nová deska Silent Stream of Godless Elegy by měla vyjít ještě v letošním roce. Kapela hlásí, že 50minutový je hotový a již odeslán producentovi Yossimu Sassimu (ex-Orphaned Land).
Murderous Productions se podařilo získat a do své distribuce zařadit kompletní doposud nevyprodaný katalog kultovního českého labelu Leviathan Records. V časově omezené akci si nyní můžete doplnit sbírku o špatně sehnatelné kousky z 90. let, mezi nimiž se namátkou nacházejí jména jako Entrails, BigBoss, Silent Stream of Godless Elegy, Age of Storm, Astral, Enochian, Crux, Sorath, Sezarbil, Pergamen Luciferian či Euthanasia. V případě zájmu své kroky směřujte sem.
V létě 1995 se ve Skaličce, malé obci nedaleko Hranic na Moravě, dala dohromady skupina EPITAPH, u jejíhož zrodu stáli bratři Radek (kytara) a Michal (bicí) Hajdovi, k nimž se přidali Petr Staněk (kytara a zpěv), Zuzana Zamazalová (housle a později i zpěv) a Filip Chudý (baskytara). V tehdejších poměrech bylo běžné, že kapely přichystaly demonahrávku co nejdříve to šlo, EPITAPH nebyli výjimkou. Měsíc jim stačil na to, aby složili čtyři skladby a v září je nahráli ve studiu Fors, kde tehdy nahrávala řada undergroundových kapel. Demo „Apotheosis“ vyšlo s podporou Shindy Productions pod novým názvem SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, protože krátce před vydáním kazetky pánové a dáma zjistili, že by nebyli jediným EPITAPHEM na světě. Jediné demo stačilo k tomu, aby zavětřil Tomáš Košuta resp. jeho slibně se rozjíždějící label Leviathan Records a na začátku roku 1996 začal se SSOGE jednat o vydání plnohodnotného alba. Jeho předzvěstí se stalo demo číslo dvě nahrané v červenci ve studiu Poličná, vydané u Shindy Productions pod názvem „… Amber Sea“. V době, kdy MC vyšlo, už SSOGE pobývali ve studiu Shaark a nahrávali debut „Iron“.
V první jarní den letošního roku vydá Pařát Productions dema SSOGE poprvé na CD. Konkrétně na digipacku s vloženým bookletem a samozřejmě novou grafikou. Toto vydání se nestane součástí magazínu Pařát. K dispozici bude též nabídka merchandise. Podrobnější informace již brzy.
Moravští Silent Stream of Godless Elegy rozšíří svou sbírku vinylů o další kousek. 21. července vyjde druhá deska „Behind the Shadows“ (původně 1998) na průhledném rudém LP v limitaci 333 ručně číslovaných kopií, a to pod značkou Nasphyr.
Datum: 3.-6.7.2012 Místo: Festivalpark Hradec Králové Účinkující (obsažení v reportu): August Burns Red, Enter Shikari, Example, Franz Ferdinand, Niceland, Scarred by Beauty, Silent Stream of Godless Elegy, Skrillex, The Computers, The Prodigy, The Subways
Předmluva H.: Čtenářům, kteří Sicmaggot navštěvují delší dobu, možná jméno Seda, což je jméno autora tohoto článku, nebude neznámé. Pokud zaštracháte na dně své paměti (případně zabrousíte do Infa o blogu), zjistíte, že se jedná o bývalého redaktora, který svého času zanechal na tomto malém webu znatelnou stopu. Ne, že by se v případě tohoto reportu, který je díky přítomnosti minima vyloženě metalových kapel zařazen do sekce všeobecných článků [zpětně přesunuto do klasických reportů – pozn. 2014], jednalo o klasický comeback se všemi těmi fanfárami, poctami, vzpomínáním na staré časy a mohutnou oslavnou alkopárty, jde spíše o takové menší hostování, v jehož rámci Seda oprášil svůj psavecký orgán (obvykle se říká psavecké střevo, ale zrovna u něj bych si tím moc jistý nebyl) a upekl menší povídání o svých zážitcích z letošního deštivého ročníku festivalu Rock for People…
Jak již nadpis napověděl, bude se zde jednat o report z festivalu Rock for People, který se odehrál 3. – 6. července ve Festivalparku v Hradci Králové. Jelikož nejsem příliš velký fanoušek festivalů, jednalo se teprve o druhou návštěvu podobné akce. Tou první byl před dvěma roky Brutal Assault. Jenže letošní Rock for People měl opravdu pro mě obrovské lákadlo, a to dnes již velmi profláklého Sonnyho Moora alias Skrillexe. Přidejte k němu The Prodigy, Enter Shikari a jasný headline pro někoho jako mě je vytvořen! Tuto trojici doplňovaly i další kapely, jako třeba metaloví Scarred by Beauty, August Burns Red nebo Franz Ferdinand. Den před odjezdem jsem si dokonce všiml, že na Rock for People vystoupí i Silent Stream of Godless Elegy, kteří tedy doplnili hlavní trojici. Rock for People celkově v sobě moc metalu neskrýval, a tak je možné, že se v reportu objeví i jiné, nepřímo metalové kapely.
Celý festival trval čtyři dny. Čtyři, pokud připočtete i úterý, které bylo spíše jako “warm-up”, kde vystoupily hlavně české kapely. Tohoto dne jsem se neúčastnil, ale lidé mohli vidět věci jako Cocotte Minute, Status Praesents, Shogun Tokugawa a další menší české skupiny. Dorazil jsem tedy až na středu.
Středa:
Můj plán byl jasný – dorazit kolem druhé hodiny, podívat se po areálu a začít s metalcorem od Scarred by Beauty. Jelikož jsem byl ale v Hradci poprvé a můj internet s GPS, na který jsem velmi spoléhal, odmítl spolupracovat, cesta do Festivalparku mi zabrala mnohem déle, protože autobus, který byl doporučen pořadately, jezdil na místo asi třikrát za den. Ve zkratce: šel jsem asi 45 minut pěšky, ale nakonec jsem dorazil. Scarred by Beauty jsem celé nezastihl, spíše jsem je slyšel v pozadí. Po příchodu a opáskování jsem šel rovnou za známými, kteří seděli u druhé hlavní stage, kde se měl odehrát další metalcore, a to v podobě August Burns Red. Bohužel mě to ale tolik nezaujalo, ani tak jako Scarred by Beauty. Klasický metalcore, který často zní furt stejně. Vystoupení kapely nemá chybu, vše je odehráno precizně, ale myslím, že nic nového mě v metalcoru už nezabaví, kromě klasik, které mám naposlouchané a znám je. I tak jsem viděl většinu vystoupení a pak se přesunul na svoje oblíbence Enter Shikari.
Enter Shikari jsem naposledy viděl před dlouhou dobou v Lucerně. Na jejich tehdejší vystoupení pořád vzpomínám s obdivem. A protože jsem je pořádně dlouho neslyšel, čekal jsem, co předvedou. A nezklamali. Na Enter Shikari je vidět, že je vystupování baví pořád stejně. Zářilo z nich skvělé nadšení a to strhne diváky ještě více. Zazněly klasické pecky jako “Sorry, You’re Not a Winner” i novější “Destabilise”. Mnohem více dnes oceňuji i dubstepové vložky, které Shikari přidávají aktuálně mnohem více. Enter Shikari předvedli skvělou show a výborně mě uvedli do festivalu. Tihle kluci snad nikdy nezklamou.
Dále jsem toho v plánu tolik neměl, nechtěl jsem určitě prošvihnout večer hrající Franz Ferdinand a hlavní headline středy – The Prodigy. Následovalo pro mě nejvetší překvapení festivalu – The Subways. První půlku vystoupení jsem spíše jen poslouchal z povzdálí, na druhou půlku se přišel i podívat blíž a bylo to výtečné. Ač jsem od kapely skoro nic neslyšel (vlastně nic), tak to bylo skvělé rockové vystoupení. The Subways se ukázali opravdu výborně a po návratu je nemůžu přestat poslouchat. Thumbs up.
Two Door Cinema Club na druhé hlavní stagi jsem neviděl, zašel jsem tedy až na Franz Ferdinand. Jejich show se mi líbila, i když jsem toho od nich slyšel docela málo, nicméně mi stačilo půlhodiny a druhou půlhodinu už jsem se tolik nebavil. Nic proti kapele nebo hudbě, jen mě tento žánr prostě tolik nezajímá.
Další na řadě byl známý Brit Example. Od něj jsem znal pouhé dvě písničky, ale jeho live show mi přišla zajímává. Měl s sebou živou kapelu, což je při jeho žánru určitě velké plus. Skoro vůbec jsem se nechytal, zajímavější části střídaly horší atd. Lidé z něj byli nadšení, mně to přišlo jako lehčí nadprůměr.
Po Examplovi měl nastat konečně hlavní headliner dne – The Prodigy. Přišel jsem k stagi trošku pozdě, ale bát jsem se nemusel. Kapele se nechtělo prvních 40 minut hrát, a tak přišla až v 11. Doteď nevím proč, co jsem četl vyjádření pořadatele, tak byl problém ze strany kapely. No, konečně jsme se dočkali a The Prodigy začali. Setlist byl téměř totožný jako s tím dva roky starým v pražské Tesla Areně, jen do něj byly přidány nové songy, které bohužel nepoznám. Zazněly největší klasiky od “Breathe”, “Firestarter” až po nové “Omen”. Klasičtí The Prodigy, jak je všichni znají. Zajímavé také bylo, že se rozhodli udělat dvakrát odchod a přídavek, během kterých jim odešla asi půlka lidí. Holt chodit o 40 minut později asi nebývá nejlepší nápad.
Čtvrtek:
Tento den se pro mě dal popsat dost jednodušše – ráno Silent Stream of Godless Elegy, pak dlouho nic a o půlnoci Skrillex. U Silent Stream of Godless Elegy jsem se ze začátku bál, že budou hrát za světla, koukat na ně za světla se prostě nehodí. Nakonec ale hráli pod takovým velkým stanem, kde hrála většina českých kapel. Díky stanu nebylo uplně vidět denní světlo a trošku tmy tam bylo, takže se vždycky tímto par procent k vystoupení přídá. Silent Stream of Godless Elegy na Rock for People zahráli díky tomu, že skončili třetí v soutěži zvané Český Youtube Fest. Má další obava byla, že tam skoro nikdo nedorazí. Přeci jen, Rock for People má už hodně nemetalových a nerockových žánrů a nějaký doom metal se přece nemůže vůbec uchytit. Nakonec tam lidí bylo opravdu málo, ale to bylo spíše tím, že byla po stranách místa k sezení, a tak spíše lidé nalezli tam. Vystoupení Silent Stream of Godless Elegy bylo jako vždy skvělé, jen už to chce asi nové songy. Viděl jsem je před nějakou dobou v Praze se Septicflesh, a setlist byl také jako u The Prodigy skoro stejný. Nejsem si jistý, jestli momentálně pracují na nové desce, pokud ano, je to jen dobře. Tato kapela a jejich hudba mě jinak pořád baví a určitě to patřilo k top vystoupením, co jsem viděl.
Teď nastala ta velká díra. Na všechno, co jsem mohl jít, by byl jen náhodný tip. Volba padla na Niceland, které jsem spíš ani neviděl, protože jsem ležel na trávě pod stromem a poslouchal je. Niceland je indie-pop kapela a spíš jsem tam také byl kvůli lidem, co je chtěli vidět, ale mě vůbec nezaujali.
Na hlavní stagi jsem poté zhlédl část The Computers, což je celkem zajímavá punková kapela, která nahrála svou desku bez jakýkolich počítačových doplňků – klasická čistá nahrávka. Hráli dobře, bohužel mě punk moc nebere a viděl jsem stejně asi jen půlku, protože jsme se přesunuli na další českou indie kapelu Holden Caulfield. Tihle tři hoši byli nakonec dost zajímaví, hráli příjemně poslouchatelný rock’n’roll a jejich vymezená čtyřicetiminutovka utekla dost rychle a zajímavě.
The Refused, na které jsem se šel podívat hned poté, nakonec nevystoupili. Jejich bubeník se někde ztratil po trase Španělsko-Česko, a tak byli posunuti na půlnoc (to ještě nikdo nevěděl, co se stane). Přišla tedy další díra. The Kooks mě vůbec nebavili, a asi mě tam nahoře vyslyšeli a přivovali obrovskou bouřku, která, jak jste jistě četli, musela přerušit festival na pár hodin. Kvůli bourče tedy nedohráli The Kooks a ani nevystoupili Faith No More, Orbital atd.
Jediný, kdo zahrál (čti: zmáčkl play), byl Skrillex. Kvůli němu jsem tam jel a málem jsem zkolaboval z toho, že by nevystoupil. Ale protože je Skrillex třída a skoro jako jediný ze zbylých kapel zahrát chtěl, přesunuli ho pořadatelé na kratší show do toho stanu, kde hrály české kapely. Do tohoto malého prostoru se namačkalo přes sedm tisíc lidí a další již nebyli vpuštěni. Skrillex mačká play opravdu výborně a jeho show byla skvělá. Tahle hudba mě prostě baví. Atmosféra byla paradní, protože Skrillex se dostal už dávno do mainstreamu, a tak to zná úplně každý. Koncert byl jen z původnich 70 minut o 30 minut zkrácen a značně improvizován. Set měl Skrillex připravený jiný, který jen trošku osekal. Přesto největší hity zahrány byly a já byl spokojen – kvůli tomuto jsem přijel.
Po Skrillexovi jsem vyrazil domů, a tudíž jsem páteční a poslední den neviděl. Stejně se opět evakuovalo, takže jsem byl rád, že jsem opět o tento zážitek přišel.
Zhodnocení:
Rock for People byl celkem vydařený festival. Všechny kapely, co jsem vidět chtěl, jsem viděl, i přes technické potíže kvůli bouřce. Jen se mi nelíbilo chování pořadatelů a organizace, kterou třeba Brutal Assault měl uplně nekde jinde. Pořadatelé po bouřce nebyli schopni oznámit, co se bude dít, kdo bude hrát a kde. Já jsem měl se Skrillexem štěstí – přišel jsem se podívat k jeho stagi a zrovna oznámili, že bude hrát kousek vedle. Někomu ale bylo řečeno, že se hrát nebude už vůbec, někomu, že se to posouvá na zítřek. A najednou bum – Skrillex vleze na pódium a na internet vyleze zpráva, že začíná hrát. Nic moc řešení vzhledem k tomu, že třeba místní wifi byla zaheslovaná a ještě docela dost lidí má telefony bez možnosti jít na internet. Z tohoto hlediska má u mě Rock for People mínus. Pátek už byl ale asi zvládnut lépe – bouřka se oznamovala dlouho dopředu a doporučovalo se lidem se schovat, i stage musely být lépe chráněné. Musím ale říci jedno – kdyby nakonec Skrillex nevystoupil, nebo o něj jako spousta lidí přišel, byl bych na Rock for People velmi naštvaný a už bych tam nikdy nejel. Naštěstí to vše dobře dopadlo.
Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Thy Catafalque – Rengeteg
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla “Flammentriebe” vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu… Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdánlivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím…
3. Septicflesh – The Great Mass
Hrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech “The Great Mass” a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!
4. Thy Catafalque – Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. “Rengeteg” je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba…
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení a “Redemtion at the Puritan’s Hand” vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste…
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi však doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! “Dolores” je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí…
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Nebozí Silent Stream of Godless Elegy. Od ledna jsem považoval “Návaz” za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to “Návaz” však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi…
Neřadový počin roku:
Enslaved – The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý…
Koncert roku:
Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 – Plzeň, 26.10.2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi…
Videoklip roku:
Behemoth – Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale “Lucifer” mě prostě dostal. Behemoth a Grupa 13 prostě umí a “Lucifer” je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku…
Potěšení roku:
Metalfest 2011: Plzeň – amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše – očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou…
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy – norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl…
Účinkující (obsažení v reportu): Momma Knows Best, Silent Stream of Godless Elegy, Smashed Face, Stíny plamenů
H.: Report z průběhu letošního ročníku festivalu Brutal Assault, který se koná každoročně ve vojenské pevnosti Josefov poblíž Jaroměře, vám opět z důvodu přílišné délky přinášíme rozdělený na tři části (text je tak rozsáhlý, že jej blog odmítal zveřejnit i rozdělený na poloviny). Teď si můžete přečíst, jak to tam vypadalo nultý den na rozehřívací party a první regulérní festivalový den. Pokud vše půjde plánu, druhá část by se zde měla objevit zítra dopoledne a finále se třetím dnem a pár dalšími poznámkami o organizaci by mělo vyjít v průběhu zítřejšího večera.
H.: Stejně jako loni vám i tentokrát přinášíme pohledy dvou redaktorů – H. a Ježury. Společně se nám podařilo pokrýt 62 vystupujících ze 70 v hlavním programu, i se středeční předehrou dělá účet 67 skupin z celkových 78.
H.: Už podruhé se Brutal Assault rozjel již ve středu takzvanou warm-up party pro lidi, kteří dorazili o den dříve. A stejně jako v loňském roce, i tentokrát zde dostaly prostor výhradně domácí zástupci metalu, na něž se v hlavním programu dostává čím dál tím méně (tentokrát to byla ze 70 vystupujících pouze jediná formace – Debustrol… a něco mi říká, že se tam dostali jen díky tomu, že hráli vzpomínkový set). Těžko soudit, zdali je to vážně ideální řešení, vyházet z hlavního programu všechny české kapely a radši dát přednost kolikrát i ne tak dobrým spolkům ze zahraničí. Na druhou stranu se dá ale pochopit, že pořadatelé třeba dají přednost radši někomu zvenčí, kdo tu tak často nevystupuje, před tuzemskou bandou, na jejíž koncert lze zajít v průběhu roku relativně bez problému (pokud tedy nejde o podobné specialitky jako Hermafrodit ve warmp-upu nebo zmiňovaný retro set Debustrol). Možná, že právě warm-up je pro Shindyho & spol. ideálním řešením, jak nakrmit vlka, ale nepřijít o kozu, čili uspokojit jak ty návštěvníky, kteří radši budou sledovat ne tak okoukané věci ze zahraničí, tak ty posluchače, kteří zastávají názor, že i domácí scéna si zaslouží podporu na akci takového formátu. Ale podobné úvahy tu asi nemají tak úplně co dělat, tak si je jdu strčit za klobouk, a pojďme radši na kapely…
H.: Odpálili to Smashed Face z Brna se svou deathcore mazanicí. Doma bych si to nepustil ani náhodou, ale na koncertech mě tahle cháska neskutečně baví a nezklamala ani tentokrát. Bylo to brutální, naživo drtivé, technicky precizní a promakané, vokálně zničující. Nelze opomenout ani viditelně sečvičené pohyby na pódiu, což působí velice příznivým dojmem. Navíc je to snad jediná domácí žánrová skupina, co znám, jež si může beze strachu dovolit “měřit ptáka” se zahraničními kapelami, a to Smashed Face také přidává na kreditu. Závěr jim vyhrazené části se pak nesl klasicky ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence, s níž si opět poradili bez problému.
H.: Na následující Momma Knows Best bych se za normálních okolností nejspíše s klidným srdcem vybodnul, avšak vzhledem k tomu, že mě kolega Seda před odjezdem na Brutal Assault strašil tím, že je to prý něco tak strašného, že na to nesmím za žádnou cenu chodit, abych neutrpěl psychickou újmu, musel jsem se prostě jít podívat (smích). A musím říct, že Seda klasicky, jak on to má ve zvyku, přeháněl, protože mě osobně to docela bavilo. Netvrdím, že bych z Momma Knows Best seděl na zadních kapsách kalhot, ale i pro člověka, jemuž podobné moderní styly moc neříkají, to bylo naprosto v pohodě. Koncertní prezentace samotných skladeb na výbornou (hezky to tam běhalo, skákalo, vyvádělo… dobře se na ně dívalo), akorát mě celkem rozčilovala brutální kadence vulgarismů po každém songu, to si pan frontman mohl vážně odpustit. Asi stárnu, že mi to vadilo (smích).
H.: Odpadní zlo vládne světu! Taktéž plzeňští kanálníci Stíny plamenů v čele Lordem Morbivodem, který už pomalu, ale jistě začíná aspirovat na titul kultovní postavy, zahoblovali ten svůj black metal velice dobře. Módní policie by se sice určitě pozastavila nad kvalitní obuví hudebníků (holínky až pomalu až ke krku), ale každý normální člověk si vystačil s poslechem kadence černěkovových riffů. Více vám o nich ale poví kolega Ježura, který je pravidelným účastníkem všech jejich pražských seancí, tudíž má větší možnost konfrontace…
Ježura: H. má pravdu. Stíny plamenů jsem viděl už skutečně mnohokrát, v tomto případě podruhé v sestavě, kterou doplnil nadějný Lord Opat. A ani tentokrát mě nečekalo žádné překvapení. Tradičně profesionálně odehrané vystoupení. Tentokrát kapela působila poněkud méně staticky než v minulých případech a celé věci to jen pomohlo. Dostal jsem o něco málo víc, než jsem čekal a požadoval, a za to dávám palec nahoru. Začínám si být jistý skutečností, že jsou Stíny plamenů kvalitním držákem a koncertní jistotou!
H.: Na Gride jsem přišel až někdy v polovině a můj dojem je takový, že šlo o vcelku solidní grindovou sypanici, ale přiznám se, že mě to moc nesložilo, což bude dost dobře možná dáno tím, že nejsem zrovna velkým příznivcem žánru. Jak do toho někdo nemíchá diskotéku nebo z toho alespoň nedělá ultimátní prdel, tak mě to moc nebere. Ale aby nedošlo k nedorozumění, ti Gride nebyli nijak špatní, neměl jsem problém to dokoukat. Víc vám k tomu však asi nepovím.
H.: Silent Stream of Godless Elegy poslední dobou hrají úplně všude. Ale ono proč vlastně ne, když je to v podstatě koncertní sázka na jistotu a zároveň kapela, jíž se česká scéna opravdu může chlubit. I na Brutal Assaultu předvedli svůj vysoký standard, jehož nedílnou součástí je zejména silná atmosféra. Jen malou výtku bych věnoval směrem k tomu, že po vydání “Návaz” z koncertních setlistů nadobro vymizely staré vály (myslím opravdu staré, z éry ještě před “Relic Dances”), ale to je spíš takové osobní rýpnutí od dlouholetého posluchače, ne přímo objektivní chyba. Na druhou stranu se konečně v setlistu nastálo usadila geniální “Pohanská” z EPčka “Osamělí” – tu už nikdy za žádnou cenu nevyndávat!
Ježura: Nemám co dodat. Výkladní skříň českého metalu opět potvrdila svůj status a předvedla tradičně výborné vystoupení. Kdo Silent Stream of Godless Elegy ještě neviděl naživo, měl by to honem napravit!
H.: Po Silent Stream of Godless Elegy warm-up pro redakci Sicmaggot skončil, i když byly na programu ještě dvě skupiny – Hermafrodit a Psychotic Despair – a ohňová show (kromě toho si někteří z vás jistě všimli, že jsme kompletně vynechali také ČAD). Já osobně jsem se byl docela unaven (což mi vlastně ani není jasné z čeho, ale to je vedlejší), tak jsem se rozhodl jít spánkem našetřit energii na následující tři dny; Ježura šel zase chlastat jako prase a celou noc mě budil (smích).
Datum: 15.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain
H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…
Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…
H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).
Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…
H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance” z “Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…
Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!
H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…
H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.
H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.
Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…
H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!
Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!
H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.
Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!
H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.
Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Endless, Et moriemur, Silent Stream of Godless Elegy, Somnus aeternus
Silent Stream of Godless Elegy jsem měl tu čest vidět už dvakrát. V obou případech to bylo pod otevřeným festivalovým nebem a v obou případech celkový dojem něco pokazilo (ať už radikálně zkrácený set na Metalfestu nebo jakési neuvěřitelně zapáchající individuum na Masters of Rock 2010)… Proto jsem považoval návštěvu pražské zastávky aktuální Návaz Tour za svou takřka svatou povinnost už jenom proto, že klubová prezentace ještě čerstvého alba “Návaz” představovala lákadlo vpravdě neodolatelné. Bohůmdík, žádné okolnosti mi v tomto záměru nezamezily, a tak jsem se vydal zjistit, jak na mě Silent Stream of Godless Elegy zapůsobí tentokrát…
Rozepisovat se o místě konání, tedy žižkovském klubu Exit Chmelnice, se mi po stoprvní nijak zvlášť nechce, neb se tam od posledně nic viditelně nezměnilo. Za povšimnutí stojí snad jen fakt, že ještě dlouho před nástupem první kapely a tedy ještě mnohem déle před naplněním sálu vystoupala teplota ovzduší do značně nepříjemných výšin. Nevím, nakolik to měla na svědomí nepoužitá/nepoužitelná ventilace, teplé klima vně budovy nebo snad nějaký nenápadný požár v sousedství, ale sotva jsme s doprovodem vkročili do sálu, už jsme zase mířili ven objevovat krásy jarního podvečera…
Přítmí klubu nás opět přivítalo v okamžiku, kdy už na pódiu předváděla svůj um první kapela večera. Brněnští Somnus Aeternus byli zároveň první ze tří vystupujících kapel, o kterých jsem doposud neměl sebemenší povědomí. Nulová očekávání způsobila, že jsem se občas přistihl, že i podupávám do rytmu, neb to, co na návštěvníky Exitu vypustili, nebylo vůbec špatné – obzvlášť na první kapelu. Jenže vzhledem k tomu, že si z doomu vybírám jen velmi opatrně a pomálu, má ochota zůstat poblíž pódia vydržela jen o něco málo déle než plná pivní sklenice v mé pravici. Nebylo to špatné, ale ani tak dobré, aby mě to přimělo vydržet…
Další kolečko po tou dobou už celkem šerém okolí a vidina další mně zcela neznámá kapely – domácí Et Moriemur – možná svádí k myšlence na určitou repetici první části večera a vskutku. Snad jen s tím rozdílem, že zde jsme vydrželi snad ještě kratší dobu. I přes nezpochybnitelné profesní kvality a úctyhodné hráčské nasazení si nemůžu pomoci – buď jsem pro tvorbu téhle skupiny ještě nedospěl, nebo mě prostě a jednoduše nebaví.
Setlist Silent Stream of Godless Elegy:
01. Mokoš
02. Zlatohlav
03. Look
04. Tváří v tvář
05. Skryj hlavu do dlaní
06. Pramen, co ví
07. Přísahám
08. Dva stíny mám
09. Slava
10. I Would Dance
– – – – –
11. Pohanská
12. Cantara [Dead Can Dance cover]
Následující Endless jsem znal akorát podle jména, a tak je asi skutečně pouhým dílem náhody, že jsem průvodní informaci “Hrajou takovej českej metal” dekódoval správně jako popis jakéhosi crossoveru, který se po – z mého pohledu lehce problematickém – zvučení začal linout z reproduktorů. Nevím, nakolik to způsobil zvuk, který měl do ideálu celkem daleko, technické problémy se zpěvákovým mikrofonem, kvalita samotné hudby nebo snad stále narůstající těšení na hvězdu večera, ale můžu odpovědně prohlásit, že mě vystoupení Endless nudilo od samého počátku do (z mé strany předčasného) konce. Jednotlivinám nemám co vytknout (snad jen nápadná podobnost zpěvákova vokálního projevu a vousu s tím, kterým se honosí James Hetfield), ale dohromady mi to všechno přišlo značně ubíjející. Při téhle konstelaci jsem s povděkem vyměnil zbytek setu Endless za sklenici nedaleko točeného Svijanského Mázu, který po útrpných zkušenostech s neidentifikovatelnou tekutinou, vytékající z pochybných trubek Chmelnické pípy, zapůsobil jak zásah shůry…
Sotva ale vyschlo i to nejposlednější mokré kolečko po vyprázdněném půllitru, hodiny a napjaté očekávání zavelely k návratu do útrob Exitu. Horko sice nepochybně atakovalo nějaký rekord, ale příjemně potěšilo zjištění, že ventilace jakýmsi zázrakem funguje, čehož se hned využilo. Riziko nachlazení však rostlo úměrně s dobou, na kterou se protáhlo zvučení celého ansáblu, jež se zove Silent Stream of Godless Elegy a na nějž všichni toužebně vyčkávali. Jakýsi zmatek v zapojení kabelů totiž na dobu delší než dlouhou odsoudil k mlčení violoncello a celý problém se podařilo vyřešit až po dlouhé půlhodině usilovného snažení. Vzápětí poté, co sálem dozněla poslední slova veršovaného intra, však vyšlo najevo, že ono snažení nevyšlo nazmar, ba naopak. S prvními tóny otevíračky “Mokoš” mi začalo docházet, že takhle dobře nazvučený koncert jsem dlouho neslyšel. Za mimořádně citlivé vyvážení té spousty instrumentů patří mistru zvukaři moje upřímná poklona.
Musím se přiznat, že jsem v hloubi duše chval obavy, jak novinka zafunguje naživo nebo jestli budou zpěváci schopni dosáhnout kvalit studiové nahrávky. Čím déle jsem však poslouchal, tím více mi docházelo, jak byly moje obavy zcestné. Poprvé toho večera totiž všechno zafungovalo, tak jak mělo. Kapela hrála brilantně, odezva publika byla odpovídající a celková atmosféra byla ve své bezprostřednosti ukázková. Neužít si dosytosti zbrusu nových (“Skryj hlavu do dlaní”) i starších (“I Would Dance”) hitovek tak prakticky nešlo. Důkazem budiž nejen mocné hulákání notoricky známého refrénu “Slava”…
Už tak příjemně nabitý desetipoložkový setlist byl na hlasité naléhání nadšeného publika rozšířen ještě o dva přídavky a tím se večer dobral svého konce. Exit jsem opouštěl ve vybrané společnosti nejen lidské podstaty, ale na cestě půlnoční Prahou mě vyprovázely rovněž navýsost utěšené dojmy. Není divu, když mě uplynuvší koncert přesvědčil nejen o nesporných kvalitách “Návazu”, ale také mě utvrdil v domnění, že Silent Stream of Godless Elegy mají obrovský potenciál stát se českým vývozním artiklem no.1. Věřím, že si ani kapela, ani label Season of Mist nenechají tuto vzácnou příležitost ujít a troufám si tvrdit, že o Silent Stream of Godless Elegy ještě mnohé uslyšíme…
