Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 23.9.2016 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Breakin’ Outta Hell
02. Rivalry
03. Get Back Up
04. Never Too Loud for Me
05. Thin the Blood
06. I’m Going to Hell for This
07. Down on You
08. Never Been Rocked Like This
09. When I Drink I Go Crazy
10. Do Me Like You Do Yourself
11. It’s All for Rock N Roll
Aniž bych chtěl tvrdit, že existence australských Airbourne neměla doposud žádné reálné opodstatnění, tak si myslím, že čas, kdy budou moci svým kritikům dokázat opak, se kvapem blíží. Stejně jako klepe na dveře nevyhnutelný konec legendárních AC/DC, kteří už jsou v dnešních dnech vlastně jen Angus Young, tak pomalu a jistě přichází čas, kdy můžou své pozice posílit právě jejich možní nástupci Airbourne, kteří koncem minulého měsíce vydali své čtvrté studiové album „Breakin’ Outta Hell”.
Důvod je snad jasný, ale řeknu to asi tak, že dokážu pochopit něčí averzi k této kapele v době, kdy světová pódia neúnavně brázdili právě slavnější australští kolegové party kolem bratří O’Keeffů. Když budu mluvit jen za sebe, jakkoli mě hudba Airbourne ve své podstatě baví, tak kdybych na pultu hudebního krámu narazil na novinku Airbourne a AC/DC, vždycky sáhnu po Angusově formaci a stejně tak je to s možnou návštěvou živého vystoupení. Kdo by chtěl koukat radši na kopii, když si může vychutnat originál. A právě tady přichází chvíle pro Airbourne, kteří sice nemají na to, aby plně nahradili AC/DC a vyprodávali velké stadiony, ale určitě by se jim mohlo podařit zaplnit tím svým šlapavým hard rockem alespoň částečně díru v duších příznivců rock’n’rollových titánů, kteří před takřka padesáti lety pomáhali utvářet žánr.
Airbourne se srovnání s AC/DC už nikdy nevyhnou, a protože se o to ani nijak okatě nesnaží, tak nemá důvod zastírat, že by se na novince „Breakin’ Outta Hell“ od dosavadní praxe něco změnilo. Kdepak. Hnacím motorem Airbourne jsou i nadále hybné kytary a lehce zapamatovatelné refrény, jež jsou tak nakažlivé, že i při letmém poslechu jsem měl nutkání si řadu z nich i notovat spolu s Joelem O’Keeffem. A věřte, že celá řada písní na novince by se s trochou nadsázky neztratila ani na albech skupiny, která stojí Airbourne již od počátku kariéry modelem.
Abych pravdu řekl, tak nejvíce jsem se bál toho, jestli to na čtvrtý pokus hladové čtveřici opět vyjde. Přestože dosavadní placky nebyly kdovíjaký zázrak, tak v jádru se jedná o poctivý rock’n’roll staré školy, který je vkusně tvrzen heavymetalovými kytarami, a výsledkem je tak skoro až vidlácky šlapavá hudební formule, na níž toho moc vymyslet nejde. A proto jsem čekal, že další pokus už se Airbourne nepovede a na patře zůstane po „Breakin’ Outta Hell“ pachuť nudné desky plné (na poměry skupiny) generického materiálu. To se naštěstí neděje a novinka tak navazuje svou poctivou prací, staromilským přístupem a hlavně kvalitou na své předchůdce, takže je vlastně vše v naprostém pořádku. Kdo Airbourne žral dosud, tak si bude chrochtat blahem dál; no a kdo jim nemohl přijít na jméno, tak na tom taky nic měnit nebude.
„Breakin’ Outta Hell“ obsahuje hned několik písní, které by se v podání Airbourne daly již krátce po vydání považovat za klasické. Bez ohledu na zjevnou inspiraci u svých učitelů totiž obsahují vše, co lze na této čtveřici mít rád. Mluvím teď o úvodní řízné titulce „Breakin’ Outta Hell“, „Get Back Up“ či „When I Drink I Go Crazy“. Je to samozřejmě čistě subjektivní výběr, protože stejně tak bych mohl za tahouny nahrávky označit „Down on You“ nebo třeba rychlovku „Thin the Blood“. Nemá však příliš smysl vytahovat nad rámec celku několik vybraných válů, protože celkově vzato je „Breakin’ Outta Hell“ albem, jež je slušně vyrovnané a obsahuje dostatek dobrých a poctivých rockových hymen, díky nimž si ani neuvědomíte, že hrací doba dosáhla 40 minut. Ta mimochodem není ani po opakovaném poslechu vůbec otravná a deska mě bavila v celé své délce.
Ono ve výsledku není „Breakin’ Outta Hell“ ničím novým pod sluncem; nemá cenu si nalhávat, že by u Airbourne šlo o něco víc než jen o prachsprostou kopírku rock’n’rollových velikánů, ale přesto nedokážu přehlížet skutečnost, že bratři O’Keeffové a jejich dva kumpáni zvládají složit natolik silné písně, abych neměl důvod album vypínat ještě před jeho skončením, což je pro moji maličkosti v takto orientované hudbě velmi podstatné. Nezajímá mě, že jsem podobný riff už někde někdy určitě slyšel, protože z tohoto hlediska by se dala odpálkovat celá nahrávka bez mrknutí oka, ale to by se zase k Airbourne nebylo zcela fér. To, co dělají, dělají prostě dobře. A z „Breakin’ Outta Hell“ je to zase jednou pěkně cítit. Pohodová deska, která si na nic nahraje.
Další deska Australanů Airbourne se bude jmenovat „Breakin’ Outta Hell“ a vyjde na podzim letošního roku pod hlavičkou Spinefarm Records. Prvním singlem nahrávky se stane titulní track.
Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 21.5.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Ready to Rock
02. Animalize
03. No One Fits Me (Better Than You)
04. Back in the Game
05. Firepower
06. Live It Up
07. Woman Like That
08. Hungry
09. Cradle to the Grave
10. Black Dog Barking
11. Jack Attack [bonus]
12. You Got the Skills (to Pay the Bills) [bonus]
13. Party in the Penthouse [bonus]
Říkal jsem si, že se tomu srovnání, na které všichni čekáte, vyhnu, ale ať jsem se na “Black Dog Barking” a vlastně Airbourne jako takové díval z jakékoli strany, tak se člověk může snažit, jak chce, ale stejně se neubrání pocitu, že tohle všechno už v Austrálii bylo vyřčeno z úst legendy legend – AC/DC. Navíc, pokud chcete někomu Airbourne představit, stačí zmínit zkratku střídavého a stejnosměrného proudu a hned všichni ví, která bije, bez nutnosti nějakých doplňujících otázek. V zajetí lyrických žánrových klišé a riffů Anguse Younga se toho papírově už moc vymyslet nedá, ale tahle parta už po třetí ukazuje, že i prachsprostá kopírka se dobře poslouchá, pokud je vše zahráno s chutí a energicky od podlahy.
První album “Runnin’ Wild” před šesti lety rozdělilo posluchače i kritiky na dva tábory. Samozřejmě, že jedni jej milují, druzí nenávidí. Já jsem si Airbourne hned oblíbil, protože jejich hudba má koule a chytlavé riffy doplněné stadiónovými refrény můžu. Stejné ambice mělo i druhé album “No Guts, No Glory”, které ovšem dojelo na delší stopáž a slabší skladby, protože už v polovině dost nudilo. Letošní studiový zásek sice nepřináší zhola nic nového, ale pořád je radost jej poslouchat a kvalitativně se blíží debutu, který kapelu zastihl v opravdu dobré formě.
Joel O’Keeffe a jeho kumpáni ví, že pouhé nadšení nestačí, takže i když jsou na tom s originalitou na štíru, jsou jejich skladby postaveny na jednoduchém schématu, kde je vše podřízeno chytlavosti vokálních linek a instrumentálního podkladu, což dělá jejich hudbu moc dobře stravitelnou. Tuto formulku můžeme aplikovat na kteroukoli z desíti skladeb, které se nakonec na “Black Dog Barking” dostaly, takže si vyberme hned tu první, která zároveň představuje jeden z největších hitů kapely. “Ready to Rock” začíná stadiónovým halekáním a po chvíli už se z repráků spustí starý známý hard rock, který je jak dělaný pro živou produkci. Riff i rytmika se slušně doplňují a refrén není nikterak složitý, ale jednoduché “Ready to rock” prostě funguje. V případě Airbourne je vlastně zbytečné se snažit nějak rozepisovat nad jednotlivými písněmi, protože ač to zní sebevíc urážlivě, tak všechny jejich skladby zní takřka stejně, což z nich ale nedělá jednolitou kouli, protože od toho jsou tady snadno zapamatovatelné refrény, které vám pomůžou skladby od sebe bez problému odlišit. Z aktuálního alba alespoň některými momenty vyčnívají pomalá “Cradle to the Grave”, “Animalize” s hutným riffem nebo třeba “Back in the Game”, která ze všech skladeb zní nejvíc původně. Tím nechci říct, že nezní do jisté míry jako AC/DC, ale přesto na mě působí tak nějak odlišně a nádech legendy je z ní cítit jen tak, aby se neřeklo. Spolu s klipovou “Live It Up” jsem si ji nakonec oblíbil nejvíc.
Deset písní, pětatřicet minut a člověk má tak akorát, aby nezačal koukat na tracklist, kolik že to ještě zbývá skladeb do konce. Milovníci rozšířených edicí však určitě ocení trojici bonusových skladeb, které nejsou žádný póvl, ale jediná “Party in the Penthouse” mi přišla skutečně zajímavá, a to hlavně díky chytlavé kytarové lince a riffu, který ji žene kupředu. Úderný refrén z této skladby dělá slušnou hitovku a možná bych si ji dokázal představit v základní verzi na místo nevýrazné “Woman Like That”, která oproti ní nemá nic, díky čemu bych si ji měl pamatovat.
Nemá cenu to dál rozmazávat. “Black Dog Barking” stejně nikomu názor nezmění. Kdo měl doteď Airbourne za nudnou a zbytečnou kopii slavných kolegů, bude je tak vidět i dál, ti ostatní by se mohli slušně pobavit. Tohle album si zaslouží, aby hrálo nahlas a ještě líp hodně nahlas. Jednoduchost refrénů, kdy se většinou skandují názvy skladeb a přímočará hudební stavba skladeb samotných možná nevydrží v přehrávači na dlouhé týdny, ale vždyť Airbourne jsou tu od toho, aby bavili, takže není co řešit, volume doprava a jde se na to.
Druhý pohled (H.):
Zdá se mi, že na svůj vkus v posledních dnech poslouchám na hodnocení až příliš mnoho alb, o nichž se dá naprosto s přehledem prohlásit, že to zní stejně jako posledně. To je samozřejmě i případ Airbourne, kteří na svém debutu “Runnin’ Wild” přišli s totálním obšlehem AC/DC, na dvojce “No Guts, No Glory” zněli úplně stejně a na třetím “Black Dog Barking” znějí zase úplně stejně, což se ale tak nějak dalo čekat od kapely, která si do erbu své hudební kariéry vetkla snahu kopírovat skupinu, která zní stejně už 40 roků. Akorát u těch AC/DC je to prostě zábavnější.
Přesto mi “Black Dog Barking” přijde o něco záživnější než předešlé “No Guts, No Glory”, které žádné koule a tudíž ani žádnou slávu – budeme-li parafrázovat jeho název – opravdu nemělo. Černý pes štěká o poznání zábavněji a některé pecky se tentokrát rockovým Australanům docela podařily, namátkou bych zmínil například “No One Fits Me (Better Than You)”, “Back in the Game” nebo “Woman Like That”. Fakt to není nějaký zázrak, ale i tak – oné kurevské neoriginálnosti navzdory – to jako chytlavá pohodová rocková deska funguje bez problému. Rozhodně jsou kapely, jejichž aktuální alba mi v žaludku leží mnohem více, protože u Airbourne je aspoň cítit, že je to opravdu baví a že to rozhodně není nějaká křeč. Solidní oddechovka…
Datum: 15.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain
H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…
Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…
H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).
Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…
H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance” z “Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…
Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!
H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…
H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.
H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.
Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…
H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!
Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!
H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.
Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!
H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.
Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…
Už to vypadalo, že se AC/DC nedočkají svého následovatale. Ovšem to by se nesměli zjevit Airbourne, kapela, která pochází ze stejné země a má stejný cíl – bláznit na pódiu a hrát do té doby, než to jen půjde.
Co se týče historie Airbourne, tak ta je poměrně krátká, přesto obsáhlá. Prvně o sobě dali vědět už v roce 2004, kdy vyšlo ven EP “Ready to Rock”. První studiové album se jmenuje “Runnin’ Wild” a obsadilo vyšší patra všemožných žebříčků. Tímto albem se Airbourne dostali poměrně vysoko a jejich hitovky se umisťovaly do různých soundtracků. Songy “Too Much, Too Young, Too Fast” nebo “Runnin’ Wild” se staly poměrně žádaným zbožím.
I s pouze dvěma alby Airbourne objíždí svět, momentálně mají v pořadníku Evropu, poté je čeká zámořský kontinent a v létě samozřejmě festivaly. Skupina si zahraje i na velikém Download Festivalu.
Po otvíračce “Born to Kill” poznáte, o co se jedná. Je tu vidět značná inspirace od AC/DC, nezkušený posluchač by nepoznal rozdíl. Dále jsou tu slyšet i prvky další klasiky, Motörhead. Prostě hard rock, jak má být. Hudba od Airbourne zní, jako kdybyste vzali pecky od AC/DC a dali jim modernější kabát. Omlouvám se, že je neustále srovnávam s AC/DC, ale ono to jinak nejde… Prvek Motörhead je výborně poznat ve čtvrté “Raise the Flag”, kde se oproti první trojici vše zrychluje a dostává do trošku tvrdší podoby. Dále není k hudbě co dodat, není tu co popisovat. Vše se odehrává ve stejném duchu a není tu žádny větší výkyv. Hard rocková jízda až do konce. “No Guts, No Glory” je album, které neurazí. Hodí se skvěle k jízdě do auta, na odreagovaní.
Airbourne dokázali, že i v dnešní době vzniká nový kvalitní rock. Toto a předchozí album kapely může opět dotáhnout k rocku i mladší generaci a mlaďoši získají nové vzory. Stejně jako tenkrát, když byl Angus Young vzorem pro naše otce. Airbourne budou určitě vynikat skvělou živou show, na kterou, až bude šance, se budu muset zajít podívat. Uvídíme, jak si povedou v budoucnosti, zda za takových 20 let budou mít status legendy jako právě AC/DC. Co se týče hodnocení, tak pro mě je to jasná šestka. Doby, kdy jsem ujížděl na rocku, už jsou dávno pryč, a proto to na víc než šest není. Klasičtí rockeři tuto desku ovšem ocení více.
