Země: Německo Žánr: pagan metal Datum vydání: 5.10.2012 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Willkommen
02. Guten Tag
03. Frei wie der Wind
04. Was nicht darf
05. Blut un Feuer
06. Angriff
07. Horizont
08. A Thousand Eyes
09. Wieder mal verloren
10. Gedanke und Erinnerung
11. Leben
12. Anti
13. Apokalypse
Pokud si dobře pamatuji, o německé kapele Varg se na těchto stránkách už hovořilo mnohokrát, a nemyslím tím zdaleka jen novinky nebo reporty. Důvod je prostý – většina redakce shledává tvorbu téhle kapely tak špatnou, že se hodí leda tak jako náplň nelichotivých přirovnání a vděčný zdroj stížností nad zoufalým stavem pagan metalové scény. Dnes je však na pořadu dne namísto různých kopanců a sarkastických poznámek plnohodnotná recenze, která by měla nabídnout plus mínus objektivní obrázek o tom, jak si na tom vlastně Varg hudebně stojí, takže konec srandy, buďme taky jednou vážní.
Ono to ale nebude zase tak jednoduché, protože mám dojem, že si z posluchačů dělá srandu samotná kapela. Jinak mi totiž opravdu nejde do hlavy, co by mohlo stát za názvem “Guten Tag”, kterým se aktuální novinka honosí. Jedna spojitost by se ale přeci jen našla – název je nemlich stejně pitomý jako 90 % materiálu, který je na desce prezentován. A když zde mluvím o 90 %, jedním dechem dodávám, že těch zbylých 10 % na tom sice není tak moc zle jako zbytek, ale ani v nejmenším se nejedná o nic tak zázračného, aby to Varg přineslo byť jen zlomek popularity, které se jim v jejich domovině dostává, nebo dokonce – Cthulhu chraň – nadprůměrné hodnocení.
A co že je na tom tak špatně? Říct že prakticky všechno není úplně diplomatické, takže jinak. Muzika, jakou nám Varg na “Guten Tag” překládají, je dokonalou přehlídkou toho nejextrémnějšího primitivismu, jaký si jen lze představit. Český jazyk pro to má krásný pojem “odrhovačka” – a to je přesně to, co Varg vyprodukovali. Nemám nic proti přímočaré hudbě, ale musí mít něco do sebe. To tahle hudba nemá ani omylem. Je to prachsprostá hoblovačka s invencí, která dosahuje snad záporných hodnot a kdybych měl srovnávat, tak proti Varg hrají zajímavou hudbu i Kabát. Důvodem je zcela evidentní neschopnost nejen složit něco opravdu zajímavého v širším měřítku, ale dokonce se nedostává ani většího množství pouze poslouchatelných skladeb, které si nečiní nárok na titul umění. Ale buďme fér, když posluchač vypne mozek a nezatouží po nějaké opravdu slušné muzice, skladba “Frei wie der Wind” a třeba refrén “Gedanke und Erinnerung” asi nezpůsobí akutní krvácení do mozku a jako podklad k nějaké úplně jiné činnosti bych si je snad i dovedl představit. To je ale, jak jistě sami uznáte, na více než tři čtvrtě hodinové desce o třinácti skladbách zoufale málo, a když těmto v rámci možností obstojným počinům oponují ultra dementní srágory typu “Angriff” nebo “Was nicht darf” a pak zcela obyčejné hovadiny, člověk rázem zapomene, že deska obsahuje i momenty, které neškádlí dávivý reflex.
Varg se tentokrát rozhodli být světoví a přizvali si dvojici hostí. Ironií osudu je však skutečnost, že obě skladby, kde se pánové Jonne Järvelä (Korpiklaani) a Päde Kistler (Eluveitie) realizovali, jsou neméně stupidní než ty v čistě bavorské režii. V prvním případě (“A Thousand Eyes”) sice Jonne joikuje sympaticky, ale jinak dokonale tupé skladbě to moc nepomáhá. Stejná skladba se navíc pyšní tak strašlivě debilním textem, že jsem skoro rád, že nerozumím německy, takže se mi podobného zjištění nemůže dostat ani u ostatních skladeb. V druhém případě pak ani nejde o nikterak úchvatné dudácké vystoupení a celá skladba navíc zní jako bohapustý obšleh In Extremo. A když jsme u těch obšlehů, zajímalo by mě, jestli je do očí bijící podoba grafického motivu přebalu s tím od Caliban (“The Awakening”) jen čistě náhodná, či nikoliv…
Ani hostující muzikanti tedy “Guten Tag” na přitažlivosti nepřidávají, takže zbývá jen to, na co od začátku nadávám – zoufale úporná skladatelská impotence. Když si vzpomenu, co se dá vykouzlit s jednou, neřkuli dvěma kytarami, při poslechu “Guten Tag” se mi otevírá kudla v kapse, protože Varg občas používají dokonce tři kytary, ale ty přitom hrají takové nesmysly, až se hory zelenají. Jak už jsem zmínil, občas se sice vyloupne pasáž, která nezní úplně hrozně (když už se tak děje, děje se tak většinou v refrénech), ale nic to nemění na tom, že i tyhle ojedinělé záblesky nemají s dobrou hudbou co do činění, takže se v nejlepším případě dá hovořit o slušně provedené odrhovačce nebo její části. A jelikož už mě vážně nenapadá, co na adresu téhle muziky napsat (kdybych chtěl, mohl bych tuhle recenzi shrnout několika málo větami – tak strašně o ničem ta muzika je), tak si ještě rýpnu. Jakkoli mi to dříve vadilo, po zkušenosti s “Guten Tag” mi totiž už tuplem nedochází, proč jsou Varg řazeni do škatulky pagan metal. Tohle album s ním totiž nemá společného prakticky nic – atmosféra nulová, inteligentní inspiraci mytologií taky aby člověk pohledal, a že s omalovánkami na obličeji tuhle a támhle zazpívají o lese nebo vlkovi, to za argument vážně neberu… A jestli by se někomu zachtělo nesouhlasit, račte si nejdřív pustit Bathory a teprve pak něco vykládat.
Chtě nechtě ale musím uznat jednu věc – mají to chlapci dobře vymyšlené, protože s výjimkou oněch dvou vypíchnutých hudebních zločinů a několika dalších pasáží, které nutí mozek, aby si to hodil, je to sice pořád pitomé až hrůza, ale když tomu posluchač nevěnuje pozornost, prohučí mu to ušima a nenechá za sebou větší škodu. Pořád ale platí, že kdokoli rozumný by se měl téhle desce obloukem vyhnout, protože je opravdu velmi špatná nebo chcete-li zoufale málo dobrá, záleží na měřítku, které chcete používat. Poslech “Guten Tag” otravuje, je fyzicky nepříjemný a věřte mi když říkám, že náslech téhle desky na recenzi byl solidní očistec. Nakonec ale mohu být spokojený – čekal jsem, že to bude blbost, a ona to opravdu je blbost, takže všechno v nejlepším pořádku. A teď už to nechci nikdy slyšet…
Další názory:
Podobně jako kolega, ani já nemohu mít pro Varg jakákoliv slova chvály, právě naopak. Klidně to řeknu na rovinu – tuhle kapelu nemám a nikdy jsem neměl rád. Jenže s každým novým albem a každým dalším koncertem mi tihle červeně počmáraní ocasové, nejspíše bojující ve jménu hudební primitivnosti, dokazují, že k tomu mám sakra dobrý důvod. Varg jsou jednoduše dokonalým ztělesněním toho, jak se dobrá hudba nemá dělat; jejich produkce je tak neskutečně tupá, až z toho slzí oči, bolí mozek a zvedá se žaludek. Nemám víc co k tomu dodat, je to prostě hnůj. H.
Putovní festivaly Heidenfest a Paganfest z dílny německých Rock the Nation jsou zvláštní podniky. Snad každý ročník nabízí minimálně jedno opravdu zajímavé jméno a pak spoustu přinejlepším průměrných kapel, které však většinou zastávají nejvyšší příčky v hierarchii lineupu, čímž atraktivita příslušné akce pro lidi, kterým nestačí jen se ožrat a následně zapařit na skočné rytmy mainstreamového folk metalu, klesá někam blízko bodu mrazu s vědomím, že ty zajímavé kapely se stejně dříve nebo později objeví na nějakém tom lokálním festivalu. Také se často stává, že když už sestava stojí za to, tak se jako na potvoru nepočítá se zastávkou v České republice, takže našinec opět ostrouhá, pokud se mu nechce trmácet do Němec. Ale to už odbíhám. Letošní podzimní svátek folk a pagan metalu (ano, je to děsné klišé, ale zachovejme roli) však proti jiným svým ročníkům nabídl alespoň pro mě docela unikátní situaci – vedle špatných a průměrných kapel se totiž na soupisce objevilo i jméno Wintersun, a to rovnou v pozici headlinera. Překvapilo mě to zejména proto, že jim vedle trojice Trollfest, Varg a Krampus dělali společnost i nesmírně populární Korpiklaani, kteří většinou podobným akcím vévodí z jednoho prostého důvodu – dovedou vyprodat lokál. A jelikož jsem si od Wintersun sliboval hodně, Trollfest na mě dělali dojem že když nic jiného, tak by to alespoň mohla být sranda, a Korpiklaani jsem se pár let cílevědomě vyhýbal, takže už pominula nehorázná přesycenost jejich muzikou, usoudil jsem, že utrpení z poslechu Varg a Krampus za to nakonec stojí.
Pořadatelé celou akci umístili do prostoru Kulturního centra Vltavská, na jehož adresu jsem už naplival hodně síry, leč v poslední době se moje výhrady zejména k úrovni odvětrávání začaly ukazovat jako liché. Nevím jestli někdo do stropu proboural díru, instaloval klimatizaci nebo zprovoznil nějakou stávající, která do té doby stála stranou zájmu, ale i když musím vzít v potaz relativně nevelkou návštěvnost několika posledních koncertů (Heidenfest nevyjímaje), celý večer se v sále dalo bez nejmenších problémů existovat, což je třeba proti stavu z podzimu 2010 obrat o 180° k lepšímu. A když už jsem nakousl návštěvnost, pokusím se to trochu rozvést. Čekal jsem, že je především účast Korpiklaani na turné zárukou ve švech praskajícího podniku, kde si člověk ani nemůže dojít pro pivo, aniž by ztratil svoje místo bez sebemenší naděje na jeho znovuzískání. Tenhle předpoklad se však ukázal jako velmi nepřesný, protože ani na zmíněné lesní muže nebyl sál úplně plný, a to ani nebyl umožněn přístup na balkón – dost určitě proto, aby se již tak ne zcela vysoká návštěvnost nepromítla do zaplnění hlavní plochy sálu ještě více.
Ale teď již k samotným vystoupením. Večer přesně podle vyvěšeného programu zahájili mladí Italové Krampus, jejichž aktuální studiovou prvotinu doprovází hutná mediální masáž, což vnímavější jedince tak nějak předem varuje. Co se ale samotného vystoupení týče, Krampus odvedli dobrou práci, které nemám prakticky co vytknout. Něco ale přece, a to “něco” je naprosto zásadního charakteru – byl bych vrcholně spokojený, kdyby mi celou dobu nepřišlo, že poslouchám a sleduji nějaký revival Eluveitie. Hudba prakticky totožná, jen s jiným obsazením. Napadá mě přirovnání k hollywoodským předělávkám britských sitcomů – styl humoru zůstane podobný, jen se to trochu přiblíží požadavkům většinového publika, nasadí se mladí, krásní a sympatičtí herci a penízky se jen sypou. Kupodivu ale tohle všechno po živé zkušenosti nepřipisuji na účet samotným Krampus. Je to prostě kapela, která si hrála to svoje (dobře, asi špatně zvolený výraz), bavilo ji to, ale objevil ji nějaký vydavatel (NoiseArt Records jen tak na upřesněnou), který s vidinou výdělku zamával smlouvou, protože tohle holt lidi žerou. Taky bych podepsal a vyrazil na velké turné, kdybych uvěřil řečem o tom, jak je moje hudba originální, i když není. Co naplat – kdyby mi bylo 14 a v životě neslyšel žádnou jinou folk metalovou kapelu (neřku-li rovnou Eluveitie), budu z Krampus nadšen. Takhle mi ale opravdu nezbylo, než okukovat fešnou houslistku a trochu litovat ty sympaťáky, kteří věří, že jsou opravdu dobří…
Žezlo převzali Norové Trollfest a již během přestávky bylo zřejmé, že tohle bude svérázné vystoupení každým coulem. Řekněte, kolikrát vám kapela nechala během zvukové zkoušky z reproduktorů znít bzučení nějakého žluto-černého bodavého hmyzu? Další šok přišel se začátkem samotného koncertu. Milí muzikanti totiž na pódium naběhli ozdobeni umělými tykadélky na pružinkách a korunu všemu nasadil prostorově výraznější zpěvák navlečený do pruhovaného kostýmu s křidélky a černou kuklou s nezbytnými tykadly. Tomu říkám entrée! K vizuální dokonalosti pak přispěly i painty, ve kterých jsem nenašel jinou logiku, než dělat si naprosto okatou prdel ze všech trů black metalových omalovánek, co jich jen po světě běhá. Co se týče samotného koncertu, nemám větších výhrad – ba naopak. Poté co se srovnal zvuk (s tím měli ostatně zpočátku problém i Krampus), jsem zjistil, že Trollfest hrají skočnou, chytlavou a zatraceně energickou míchanici všeho možného. Slyšet z toho byl thrash metal, balkánské melodie, občas maličko jazzu a spousta dalších věcí. Bylo to nehorázně pošahané a bylo to super v každém ohledu. Zpěvák tu a tam zaperlil nějakou tou neokoukanou hláškou, všichni přítomní instrumentalisté vyváděli nejrůznější koniny, házeli do publika jeden úsměv za druhým a já se celou dobu velmi dobře bavil. Konečně taky kapela, která to, co dělá, dělá s láskou, ale přitom se nebere ani trochu vážně. Prostě super!
To, co jsem tu prohlásil o Trollfest můžete vzít, převrátit do záporu a aplikovat na následující Varg, protože ti opět předvedli, proč si z nich už pěknou řádku let dělám srandu. Tahle skupina je na západ od našich hranic neuvěřitelně populární a label (stejní NoiseArt Records jako u Krampus) se zjevně snaží dosáhnout stejného úspěchu i na středo a východoevropských trzích. Bohužel, Varg hrají takový hnůj, že z toho každému uvědomělejšímu posluchači vstávají hrůzou a odporem chlupy na krku, zádech a kdoví kde ještě, a jak se opět potvrdilo, nezachraňují to ani naživo. Vystupování na úrovni provinčních no name muzikantů třetí kategorie, navíc plné trapných a kýčovitých póz na mě opravdu neplatí. A když to není podloženo ani nějakou slušnou muzikou, jakože v případě Varg se tak opravdu neděje, nevidím jediný důvod, proč být sebeméně shovívavý. Z celého setu mi přišly ještě relativně snesitelné pouhé dvě skladby, zbytek ale těžká bída. A nepomohla tomu ani hostovačka joikujícího Jonneho Järvely ani zoufale trapné výkřiky o vikinských bojovnících pod pódiem a vybírání toho nejdrsnějšího zmrda ze všech, který měl rozjet circle pit (což se mu tuším nepodařilo, ale mohu se mýlit, protože jsem ze zadních částí sálu dopředu moc neviděl). Velmi úsměvná byla rovněž scénka z počátku koncertu, kdy po několikanásobném mocném provolání názvu skladby (nechtějte ho po mě, ale byl to hned druhý song v pořadí) nepřišla očekávaná odezva, a milí počmáraní Němci chvilku jen nevěřícně zírali. Inu, tak to dopadá, když kapela zvyklá na tisícové davy zfanatizovaných lobotomiků přijede tam, kde se ještě dost hlav vypumpovat nepodařilo. Varg jsem viděl počtvrté (proč proboha?) a počtvrté jsem se přesvědčil, že tohle opravdu není kapela, jejíž tvorba by stála třeba jen za ohlédnutí. Snad se nebudu muset přesvědčovat popáté…
Jak jsem již nastínil v úvodu, koncertům Korpiklaani jsem se v posledních letech vyhýbal jako čert kříži, protože mi bylo jasné, že vidět to samé ve čtyřicáté variaci na jedno téma by mi opravdu moc zážitků nepřineslo. Stačí že si člověk občas omylem pustí nějakou desku. Jenže po těch letech jsem nabyl přesvědčení, že by to možná stálo za pokus, a s tím jsem se uvelebil v okolí zvukaře a byl zvědavý, jestli Korpiklaani náhodou nepřekvapí. Jakkoli jejich muziku prakticky neposlouchám a nepřisuzuji jí jakoukoli reálnou uměleckou hodnotu, tentokrát veselí Finové opravdu překvapili. Prvním jasným rozdílem proti předchozím zkušenostem byla indispozice frontmana Jonneho Järvely, který se kvůli zranění ruky vzdal kytary a věnoval se pouze mikrofonu. Hudbě to nijak neuškodilo (popravdě nechápu, proč Korpiklaani normálně hrají se dvěma kytarami), ale naopak to velmi pomohlo zpěvu. Bylo to totiž vůbec poprvé, co jsem Jonneho ani jednou nepřistihl při falešném tónu. Zbaven břemene kytary se po pódiu pohyboval naprosto přirozeně a musím říct, že mu to jen takhle nalehko s mikrofonem sedělo mnohem víc, než jak jsem byl zvyklý z dřívějška. Kdyby to tak nechali natrvalo, určitě bych se nezlobil. Za zmínku dále určitě stojí velmi živý projev kytaristy Caneho a také nový houslista Tuomas Rounakari, který se několikrát pěkně utrhl ze řetězu a pařil jak pominutý. Krom toho si vystřihl zajímavé sólo a co se mě týče, kapela je nyní bohatší o velmi platného člena. Zbytek kapely si potom jel takový ten svůj slušný standard a celé to fungovalo velmi obstojně. Co se výběru skladeb týče, zazněly jak klasiky, tak nové skladby (vyjmenovat bych ale dokázal tak maximálně čtyři), ale všimnul jsem si jedné zajímavosti – tentokrát se nedostalo snad na žádný chlastací song (“Vodka” a “Tequilla” nebyly určitě a nepamatuji si ani zdánlivě povinné “Beer Beer” nebo “Happy Little Boozer”) a já jsem za to opravdu vděčný, protože celý koncert tím získal na vážnosti, což bych do něj předem opravdu neřekl – stejně jako bych v posledních letech neřekl, že bych si mohl koncert Korpiklaani celkem slušně užít. Stalo se, a i když to rozhodně nebyl žádný hudební orgasmus, byl to určitě nejlepší koncert Korpiklaani, kterého jsem byl zatím svědkem.
Podle očekávání po konci setu Korpiklaani publikum znatelně prořídlo a já se bál, že na headlinera a můj jediný opravdová tahák večera zbude nestoudně málo lidí. Masový odliv obecenstva však postupně ustal, sál zůstal zaplněný tak do poloviny a pohled na postupně připravované pódium sliboval, že se zůstavší dočkají velké show se vším všudy. A když sál potemněl, ožila světla a rozezněly se první tóny intra “When Time Fades Away”, očekávaní publika se dalo krájet. Postupně nastoupili bubeník, basák s druhým kytaristou a dostalo se jim značné odezvy, ale to pravé pozdvižení nastalo až v okamžiku, kdy na pódium vtrhl hlavní mozek kapely, Jari Mäenpää. A když říkám vtrhl, myslím to doslova, protože nadšení, s jakým se mezi ostatními muzikanty zjevil, skutečně dělalo dojem, jako by ho přinesl nějaký divoký vítr. Velmi působivý začátek, to se musí nechat. A neméně působivě se pokračovalo. Na intro navázala pochopitelně první regulérní skladba ze žhavé, očekávané a poněkud rozporuplné novinky “Time I” – “Sons of Winter and Stars” – a jakkoli uznávám, že má celá deska, tuhle skladbu nevyjímaje, svoje mezery, tady jsem zůstal stát s otevřenou pusou a nebetyčná epičnost té muziky mě málem porazila. Skladba navíc získala na dynamice díky několika kratičkým přestávkám a já se prostě nestíhal divit, kde se taková síla vzala. Nejinak na tom byla následující “Land of Snow and Sorrow” a tehdy jsem si začínal uvědomovat, co za tím asi vězí. Paradoxně tomu totiž pomohl ne moc zdařilý zvuk, ve kterém značně zanikly klávesy a samply, které na “Time I” tvoří většinu dojmu, a naopak se dostaly do popředí kytary, které sice nezakryly svůj poněkud prostší charakter, ale zato hnaly muziku neuvěřitelně dopředu a dodávaly celku koňskou dávku energie. Tím spíše pak fungovaly skladby starší, kde hrály kytary mnohem důležitější roli, a celkově to mělo ohromný tah na branku, který dokonale korespondoval s Jariho výkonem. Ten totiž celý koncert pokračoval způsobem, jakým vtrhl na pódium, a bylo na něm vyloženě vidět, jak do hraní dává úplně všechno. Tryskala z něj nakažlivá radost z toho, že konečně může vyrazit před lidi s jiným než osm let starým materiálem a on se ji nesnažil nijak omezovat. Entusiasmus v pravém slova smyslu. Zcela přesvědčivý byl i co se týče zpěvu, a i když se v některých pasážích spoléhal na half playback (z pásky jela stopa čistého vokálu a Jari k tomu přidával svůj scream), musím před ním smeknout, protože veškeré zpěvy, do kterých se pustil, zněly naprosto fenomenálně.
Hrálo se dlouho a proto také dále řídlo publikum, jak se lidé pokoušeli chytit poslední denní spoje. I v téhle situaci se však dařilo poskytovat Wintersun velmi solidní odezvu, která se při nevalném počtu přítomných dala označit jako hromová. Kapela fanouškům oplácela neutuchajícím nasazením, což dohromady vyústilo ve skvělou atmosféru, která naplnila sál až po strop. Není tedy divu, že se muzikanti nechali po konci titulní skladby “Time” vytleskat a vrátili se s přídavkem (i když pošťuchování fans kytarou z backstage moc nezafungovalo). Ti kteří vydrželi se tak dočkali přímočaré pecky “Beyond the Dark Sun” a na samý závěr také mojí oblíbené “Starchild”, a to byl konec. Byl to ale konec slavný, kapela se rozloučila se vší parádou, rozhazování trsátek a pozdravy s fanoušky nebraly konce. Wintersun předvedli vynikající vystoupení, při kterém zazářily nejen časem prověřené klasiky, ale naživo se ukázaly jako funkční i skladby nové, kterých jsem se trochu obával. K tomu přidali ohromný hráčský zápal a energii, s jakou jsem se u vystupující kapely mnohokrát nesetkal. Výsledkem byl opravdu skvělý zážitek, který bych přál zažít každému, kdo má k Wintersun pozitivní vztah.
Jak vidno, Heidenfest 2012 se tedy vydařil a když nepočítám tragické Varg, od kterých se to dalo čekat, hudební zážitky se pohybovaly od těch snesitelných přes obstojný průměr až k těm mimořádným. Wintersun přesvědčili, že jim místo headlinera patří plným právem, Trollfest předvedli výbornou odlehčenou show, která kouzlila úsměvy na tvářích a Korpiklaani překvapili nečekaně slušným vystoupením, a to i přes frontmanovu zdravotní indispozici. Domů jsem odcházel spokojen a Heidenfest jsem si definitivně zaškatulkoval jako hudební akci s potenciálem i pro náročnějšího fanouška. Uvidíme, s čím se Rock the Nation vytasí příště…
Datum: 13.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: A Forest of Stars, Agalloch, Heol Telwen, King of Asgard, Mistur, Rabenschrey, Varg, Voluspaa, Waldgeflüster
H.: Německý Ragnarök Festival každoročně láká vskutku zajímavou sestavou, přičemž v tomto ohledu nebyl výjimkou ani ročník letošní, jenž nabízel několik velice zajímavých jmen, na něž se určitě vyplatilo nějakou tu cestu zpoza české hranice vážit. Právě to byl důvod, proč jsme onu cestu nakonec s kolegou (a čtyřmi dalšími spolucestovali) vážili. Zlomek dojmů, jaké jsme si odsud přivezli, si můžete – máte-li zájem – přečíst v několika řádcích níže.
H.: Článek je díky své délce, kterou admin Blogu nezvládl zpracovat, rozdělen na dvě části – logicky první a druhý den. Páteční dění právě vychází, pokračování ze soboty můžete očekávat zítra – stylově v sobotu.
H.: Cesta do německého Lichtenfelsu, kde se Ragnarök Festival odehrává, se nám trochu protáhla, čemuž padly za oběť první tři skupiny úvodního dne a většina čtvrté. Než se však pustíme do rozboru samotných účinkujících, jistě nebude na škodu věnovat trochu prostoru tomu, jak to zde vůbec vypadalo…
H.: Ragnarök se odehrává v městské hale dvacetitisícového Lichtenfelsu. Jsou zde dvě pódia, jejichž umístění a systém je srovnatelný s českým Brutal Assaultem, čili obě jsou vedle sebe, přičemž na jednom se hraje a na druhém probíhá přestavba a zvučení následující kapely. Ve vestibulu haly byl umístěn oficiální merchandise všech vystupujících skupin, místo pro autogramiády a v letošním roce taktéž jedna norská specialitka, k níž se dostaneme hned vzápětí. Do samotného areálu festivalu patří rovněž venkovní parkoviště před vchodem do haly, které posloužilo jako umístění občerstvení (pravda, nějaké to pitivo bylo k dostání i přímo uvnitř, aby člověk nemusel v průběhu kapel běhat pryč) a také metal marketu, který byl vskutku výživný, že by v něm člověk z fleku rozfofroval tisíce Euro [i ty stovky, co jsme tam nechali my, bohatě stačily – Ježura].
H.:Vnitřní umístění obou pódií mělo tu výhodu, že úplně všechny kapely hrály za tmy s plnou podporou světel, mlhy a podobných atmosféře-libých věciček. Na hudebním festivalu je samozřejmě rovněž důležitý (ne-li nejdůležitější) zvuk, který – a za to si Němci zaslouží opravdu pochvalu – byl opravdu výborný u drtivé většiny skupin. Pokud byla nějaká nesrovnalost, vždy se během první skladby setu spravila, mnozí vystupující však měli křišťálový sound hned od počátku. V tomto ohledu snad nemám výtek, ani jsem jich nezaznamenal od nikoho okolo (snad jen u závěrečných Dordeduh si pár lidí stěžovalo na utopenou kytaru, dle mého názoru to ovšem stále bylo v normě oproti hlukovým koulím, jež jsou občas ke slyšení v našich zeměpisných šířkách).
H.: Výše zmiňovaná norská specialitka se týkala malého stánku (v uvozovkách – byl to vlastně jen prostý stolek) folk/viking/black metalového jednočlenného projektu Myrkgrav, který živě nevystupuje. Lars Jensen, mozek kapely, však na Ragnarök přijel jednak prezentovat své chystané druhé album (po celou dobu festivalu jela muzika pořád dokola z přítomného notebooku, na nějž byla napojena sluchátka, tudíž si člověk mohl volně poslouchat do sytosti, měl-li zájem), jednak doprodat poslední kusy svého dlouhohrajícího debutu “Trollskau, skrømt ok kølabrenning”, kterých měl podle svých vlastních slov už jen 50 a šetřil si je pro zvláštní příležitost, jíž se stal právě Ragnarök. Zakoupené CD (+ ještě sedmipalcový split s Voluspaa, jenž byl rovněž k dispozici) pak Lars zájemcům na místě ochotně podepisoval. Docela příjemná záležitost, jen co je pravda… že jsem ji bez váhání využil, to snad ani není třeba dodávat…
H.: Nyní už však k samotným vystupujícím. Jak bylo řečeno výše, s kolegou Ježurou jsme kvůli pozdějšímu příjezdu promeškali koncerty Švýcarů Abinchova, domácích Imperious a Velnias z USA. Jak jsme se ovšem dozvěděli za další dva dny po návratu do České republiky, Abinchova svůj set nakonec stejnak musela za 5 minut 12 zrušit ze zdravotních důvodů. První skupinou se tedy pro nás stává norský projekt Voluspaa (ano, ten samý projekt ze zmiňovaného splitka s Myrkgrav – svět je holt malé místo), z jehož vystoupení jsme ale bohužel viděli pouze závěrečnou skladbu, což mne obzvlášť mrzí, jelikož zrovna Voluspaa patřili k tomu nejzajímavějšímu z prvního dne. On byl pátek celkově takový odpočinkovější a byly zde pouze dvě formace, které jsme pod trestem smrti nesměli minout (pravda, jedna z nich byla tím hlavním důvodem, proč jsem se já osobně do Německa vůbec vydával), to hlavní nastalo až druhý den. Každopádně soudě dle té jedné písničky Voluspaa (šlo o “Hymne til våre udødelige forfedre” z prvního demosnímku “Volvenes spådom”), jednalo se o podařený set, a to i přes zjevnou opilost Freddyho Skogstada, hlavní postavy kapely.
Ježura: Z té jedné skladby skutečně nejdou vyvozovat jakkoli erudované závěry, ovšem pravdou zůstává, že až do dvou pátečních es byli právě Voluspaa tím nejzajímavějším a na rozdíl od drtivé většiny páteční sestavy mě skutečně navnadili k bližšímu průzkumu jejich tvorby.
H.: Následující King of Asgard ze Švédska předvedli jedno z nejpovedenějších vystoupení dne. Sice jim chvilku trvalo, než se pánové rozjeli, ale poté jejich čtyřicetiminutovka dostala opravdové grády a rozhodně se bylo na co dívat. Hlavní díl show si vzal na svá bedra zpěvák a kytarista Karl Beckmann, jenž celou kapelu znatelně táhnul kupředu a bez něj by to bylo o poznání slabší. Naopak kytarový kolega Lars Tängmark vypadal, jako kdyby si spletl pódium se zkušebnou a celý koncert odehrál v brýlích a kšiltovce (plus samozřejmě další oblečení, aby si někdo nemyslel), neudělal jediný krok a pohled věnoval pouze své kytaře. Přesto byl výsledek více než solidní. Co se týče setlistu, hrálo se samozřejmě především ze zatím jediné desky “Fi’mbulvintr”, ale padla i ukázka z chystané druhé nahrávky.
Ježura: King od Asgard, tedy další kapela, o které jsem do té doby neměl sebemenší ponětí, mě zprvu vůbec, ale vůbec nebavili. Na jejich značně agresivním kytarovém thrash-pagan metalu mi toho moc zajímavého nepřišlo, jenže člověk míní a King of Asgard mění. Čím více se jejich set blížil finiši, tím více se mi to líbilo a v samém závěru už jsem byl vyloženě spokojený, což je mnohem víc, než jsem od kapely s tak stupidním názvem kdy čekal.
H.: Přesně opačně než King of Asgard u mne dopadli další Heol Telwen. S keltským metalem z Francie mám prozatím dobré zkušenosti (viz třeba výborní Bran Barr, kteří na Ragnaröku zahráli vloni), avšak Heol Telwen působili velice rozpačitě. Pánové zjevně nebyli příliš sehraní, jako by každý nástroj hrál něco úplně jiného, což se v důsledku (vcelku logicky) neukázalo být příliš šťastným, a to dokonce do té míry, že jsem po chvíli s kolegou vypadli prošmejdit místní merchandise. Když jsme se ke konci setu Heol Telwen vrátili, kapela už působila, že se v mezičase trochu našla, přesto však zůstal dojem spíš horší.
Ježura: Z vystoupení Heol Telwen jsem si odnesl dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu to bylo občas dost slušné, na stranu druhou bylo takových momentů pomálu, takže celkový dojem znatelně pokulhává. V paměti mi však ulpěl výkon bubeníka, jehož práci byla skutečně radost sledovat. Nestává se každý den, že by mě bicí vysloveně nadchly, ale tady to bylo na velmi dobré cestě. I když Heol Telwen na Ragnaröku vážně nezahráli moc dobře, pořád mám tušení, že mají co nabídnout, takže jsem ochoten jim ještě šanci nebo dvě dát.
H.: Waldgeflüster se stejně jako všechny domácí formace těšili velké přízni německého publika, mně ovšem jejich black metal příliš zajímavý nepřišel. Což o to, rozhodně se zde objevovaly i velice nadějné pasáže, zároveň se však Waldgeflüster nevyvarovali i veskrze průměrných a podprůměrných momentů, pročež jejich set působil spíše polovičatě. Zvláště když ony podprůměrné momenty měly nebezpečně blízko německým pagan jódlovačkám, na něž místní publikum, celosvětově proslulé svým poněkud tupým vkusem, letí. Extrémně fousatý zpěvák sice vypadal cool, výkon celé kapely, která pařila seč mohla, byl rovněž sympatický, ale hudebně to bylo chvílemi opravdu děsné. Na druhou stranu, důkazem toho, že to jde i dobře, byla předposlední pomalá píseň (název vám bohužel neřeknu), jež byla naopak opravdu famózní.
Ježura: Kdyby těmhle muzikantům někdo vysvětlil, že roubovat na ty výborné atmosféricky black metalové pasáže naprosto uchcané melodie, které mohou najít odezvu jen v řadách emo puberťaček nebo obyčejných Němců, kteří jsou schopni zpracovat kdejaký hudební odpad, mohlo to být skvělé. Nikdo tak ale zjevně neučinil, a tak se s výjimkou poslední skladby a těch pomístně rozesetých špičkových momentů jednalo o cosi, co lze asi nejlépe popsat imaginární škatulkou atmosférický emo-black metal. Většinu setu jsem buď proklimbal nebo se snažil potlačit dávivý reflex. Toho nevyužitého potenciálu je vážně škoda…
H.: Norští Mistur ve mně zanechali dojem takový trochu… nijaký. Sice to byl vcelku solidní koncert, ale příliš vzpomínek na něj mi v hlavě neutkvělo, ať už co do té pozitivní či do té negativní stránky, což tedy svědčí spíše o průměru. Víc k tomu asi nemám co dodat, protože si toho díky svým sklonům ke skleróze víc nepamatuji.
Ježura: Na Mistur jsem se docela těšil, i když jsem vlastně neměl ponětí, co od nich čekat. A nakonec to nebylo vůbec špatné. Problém je, že si z toho pamatuji přibližně stejně, jako H., tedy skoro nic. Počkat, něco přeci jen. Celou dobu jsem trpěl neodbytným dojmem, že Mistur nemají moc dobře nazvučeno. H. se mě sice snažil přesvědčit o opaku a že je to samotnou hudbou [upřímně si nepamatuju, že bych něco takové tvrdil – H.], ale čert ho vem. Pořád mám za to, že Mistur hrají solidní muziku, kterou určitě podrobím bližšímu průzkumu – byť ve studiové podobě.
H.: Oproti tomu z Rabenschrey mám těch vzpomínek víc, než by bylo zdrávo. Že má německé publikum slabost pro kdejaký kýč, to není a nikdy nebylo žádné tajemství, avšak tahle kapela, to už bylo učiněné peklo. Až doposud jsem o nich neslyšel, ale podle popisu z Wikipedie (německý středověký metal) jsem očekával, že to nic zrovna uměleckého nebude, ale že to bude až takhle hrozné… s prominutím, ale hudební produkce Rabenschrey byla totální, ale opravdu totální apokalyptická sračka, ze které se soudnému člověku chtělo zvracet – takové jódlování s kytarou. Němci na to však pařili jak diví, až jsem musel kroutit hlavou. Pokud se na to podíváme z druhého úhlu pohledu, i přes značně odpudivou muziku se musí Rabenschrey nechat, že si evidentně byli vědomi toho, jak to zahrát, aby to Němcům chutnalo, a že věděli, jak si udržet kotel ve varu. Musím se ale přiznat, že bych zase lhal, kdybych tvrdil, že nejsem rád, že jsem Rabenschrey viděl živě, jelikož k podobné kravině se jen tak zase nedostanu (zjevně to není náhoda, že metr za hranicemi Německa po téhle skupině neštěkne ani pes), ale dobré to věru nebylo.
Ježura: Důkladně odrazen zvuky, které se linuly z reproduktorů, jsem se odvážil nahlédnout na pódium pouze ze strany a to mi úplně stačilo. Kytarista, který jako by z oka vypadl Jokerovi z posledního “Batmana”, zpěvák působící dojmem hybrida mezi zpěvákem švédské Katatonie a Penguinem (tedy antagonistou ze staršího netopýřího trháku), plus muzika, ze které mi bylo na blití, to je skutečně vražená kombinace. Právě tohle byl jeden z nezpochybnitelných důkazů obskurního německého vkusu. Jak vidno, Němci se nevyžívají jen v sexuálních úchylkách, když byli schopni svým nadšením takřka nadzvednout střechu haly…
H.: Opravdu zajímavé to začalo být až chvíli před desátou večerní, kdy se oproti předchozím Rabenschrey citelně přehodila stylová i náladová výhybka, jelikož na programu byl zámořský atmosférický klenot Agalloch. Skupina hrála především z posledních dvou desek “Ashes Against the Grain” a “Marrow of the Spirit”, a přestože se jedná převážně o delší skladby, které stojí především na silné gradující atmosféře a spoustě malých detailů, Agalloch dokázali kouzlo své hudby přenést na pódium. Nebylo to ani tak z důvodu husté umělé mlhy, ani na začátku rituálně zapáleného kadidla (ačkoliv obojí jistě udělalo své, o tom netřeba pochybovat), ale díky neskutečně soustředěnému výkonu hudebníků, kteří svou muziku opravdu prožívali a dokázali jí vtisknout tu správnou tvář i v Lichtenfelsu. Dojem z jinak opravdu výtečného koncertu kazilo pouze stupidní publikum, nad nímž jsem v tomto případě opravdu kroutil hlavou – ať se každý baví jak chce, nic proti tomu, ale rozjíždět moshpit na muziku, jakou hrají Agalloch, mi prostě přijde jako něco naprosto hovadského. Samotná kapela však zaslouží plný počet bodů, o tom žádná.
Ježura: Bohudík, po ultradebilních Rabenschrey přišel čas na necelou hodinku inteligentní muziky. Agalloch jsem toužil vidět už dlouho a sotva jsem si mohl přát lepší premiéru, než jaké se mi dostalo v lichtenfelské městské hale. Už samotný začátek a takřka obřadní pálení kadidla (nebo nějaké obdobné vonné substance) naznačily, že živé vystoupení nezůstane atmosféričnu, jaké Agalloch páchají na deskách, nic dlužno. A vskutku – jakkoli se mi to zdálo nereálné, Agalloch celé to kouzlo dovedli převést na velké pódium velmi sugestivně. Nemalou měrou tomu přispěl výjimečně zdařilý zvuk a úchvatnému zážitku tak nebránilo zhola nic. Tedy, něco přeci jen – jediným rušivým elementem byla ta samá ožralá hovada, která již zmínil H. – mor na ně! Když ale pominu tenhle detail, celé vystoupení Agalloch bylo úžasným zážitkem, na který se jen tak nezapomíná.
H.: Varg to měli spočítané předem, i kdyby čistě náhodou zahráli ten nejlepší set svého života, protože zde vystupovali jako záskok za odpadnuvší Borknagar. Že to Norové zrušili… čert to vem, ačkoliv i to člověka naštve, ale zvolit jako náhradu jejich vizionářské hudby německý zpocený pivní (samozvaně pagan) metal, to je další věc, kterou mi prostě hlava nebere a upřímně to považuji za snad jediný přešlap ze strany pořadatelů, který se v rámci celého letošního Ragnaröku objevil. Ale stalo se a namísto Borknagar se na pódiu objevila parta červených počmáranců, kteří předvedli vesměs úplně to stejné jako vždycky, jen s tím rozdílem, že na rozdíl od jejich českých setů z jejich muziky domácí publikum neuvěřitelně šílelo, což krásně korespondovalo s tím, že v kempu i v areálu byla právě trička Varg nejfrekventovanější. Upřímně by mne zajímalo, jakou měl letošní Ragnarök návštěvnost a jaká by ta návštěvnost byla, kdyby místo Varg hráli původně avizovaní Borknagar. Ale to asi nemá cenu řešit, tudíž zpátky k samotnému setu – ten mi (kromě výše zmíněných faktů) nepřišel ničím zajímavý, na čemž nic nezměnila ani klasická ohňová show.
Ježura: Jakkoli Varg nemám rád, tak tentokrát jsem byl vyloženě naštvaný. Skutečnost, že právě tahle banda počmáraných jelimanů vystřídala na postu headlinera norské progresivce Borknagar, jejichž účast mě přemluvila k nákupu lístku, mi vážně hnula žlučí nehorázným způsobem, takže jsem snad celý jejich set protrpěl u hrazení druhého pódia a v očekávání A Forest of Stars, kteří měli zahrát vzápětí. Jediným zmíněníhodným zpestřením tak zůstala neznámá banda, která dlouho a nahlas vyvolávala Borknagar (asi na truc tomu fiasku, jaké se vyklubalo z jejich náhrady) a potom také jakási slečna, která, zjevně unešená produkcí Varg, předváděla na volném place před druhým pódiem vskutku působivé taneční kreace…
H.: Zakončit první den dostal za úkol britský gentlemanský klub A Forest of Stars, což je právě ta skupina, kvůli níž jsem se do Lichtenfelsu vydal. Přiznám se, že jsem čekal opravdu velké věci, neboť nadpozemská hudební produkce tohoto sedmičlenného tělesa se k tomu přímo vybízí, přesto samotné vystoupení dalece předčilo veškerá má očekávání, a to do té míry, že jsem zcela vážně ochoten vám tu na místě odpřísáhnout, že to byl ten nejpůsobivější koncert, na jakém jsem kdy měl tu čest být. A Forest of Stars se totiž dokázali neskutečnou intenzitou, s jakou svou hudbu podali živě, dostat na úroveň ohromné impozantnosti svých desek, což je vskutku obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouhé a jak složité kompozice mají.
Muzika zněla z pódia naprosto totožně jako z desky, ale přece jinak, což si člověk uvědomil na takových detailech, že The Gentleman si například obohacoval klávesové linky, některé vokály byly mírně pozměněny… každopádně neuvěřitelně famózní výkon podal zpěvák Mister Curse – zcela upřímně vám řeknu, že nic podobného jsem v životě neviděl. Nejenže sám vypadal jako naprostý ďábel, ale ten vokál doslova tahal až ze samotného pekla – ještě mnohem více dechberoucí než na albech. Z toho, jak předvedl třeba poklidnou pasáž “Even the sun’s afraid to rise around here” v “God”, postavenou čistě na jeho hlasu, doteď mrazí v zádech a naskakuje husí kůže. Kromě toho se za celou skoro hodinu téměř nepohnul (jednou (!) zvednul ruku) a do mikrofonu řekl všeho všudy tři věty, a to až v samotném závěru před přídavkem a po něm (přičemž dvě věty z toho byly prosté “Thank you”, ta třetí už byla složitější – celá tři slova), bylo to o tisíc koňských délek působivější než všichni zpěváci, kteří potřebují stokrát za písničku někoho hecovat, dohromady. Když se totiž opřel do mikrofonu, byl to doslova maniakální přednes. Mohl bych tu na vás ještě vychrlit celý setlist (kromě zmiňované “God” ještě třeba “Male”, “Female” nebo “Summertide’s Approach” atd.), ale bylo by to zbytečné, jelikož zde se není o čem bavit – A Forest of Stars je skupina asi tak o deset levelů výše než cokoliv jiného, umění po všech stránkách a každým coulem, a svou genialitu dokázali i naživo.
Ježura: Páteční program uzavírající A Forest of Stars byli hlavním lákadlem naší šestičlenné výpravy a já, i když jsem to s tím očekáváním zase tak nepřeháněl, jsem nakonec také div nezačal samou nedočkavostí poskakovat na místě. A tenhle ostrovní septet se mi odvděčil měrou vrchovatou. Mix působivé stylizace a ještě mnohem působivější hudby totiž naprosto triumfoval. Naprosto fantastický zvuk, který mi přišel snad ještě lepší než z desky, dal vyniknout všemu, co dělá A Forest of Stars tak výjimečným tělesem, a to v několikanásobně intenzivnější podobě. Bylo to hypnotické a zároveň strhující. O mikrofon se opírající zpěvák působil dojmem bestie v lidském těle, a i když za celý koncert promluvil sotva pár slov, všechny přítomné si zcela podrobil. Takhle nějak to musí vypadat, když k někomu promlouvá ďábel – ve vší své zlověstnosti i dokonalé eleganci. Čert vem, že během přídavku vypověděla službu jedna z kytar a že nebylo slyšet kratičký příspěvek jistého obskurního hudebního nástroje kdesi uprostřed setu. Na kutě jsme toho večera všichni odcházeli takřka v transu…
Datum: 15.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain
H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…
Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…
H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).
Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…
H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance” z “Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…
Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!
H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…
H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.
H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.
Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…
H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!
Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!
H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.
Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!
H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.
Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…
Ráno jsem chtěl mrknout na Fata Morgana, ale nějak se mi protáhla snídaně, takže jsem kouknul až na Powerwolf, kteří zahráli výborně. Na jejich živáky jsem slyšel opravdu dobré ohlasy a vážně tomu tak bylo. Kapela se se svým hracím časem v jednu odpoledne zjevně nijak netrápila, na pódium vtrhla ve svém typickém nalíčení a hlavně ve velkém stylu (headbanging jak na death metal) a svou jízdou strhla veškerý přítomný lid. V setlistu figurovaly hlavně songy z minulé desky “Lupus dei”, z novinky “Bible of the Beast” zazněly jen tři pecky a šlus. Nových válů bych uvítal klidně víc, ale ono do tak krátké hrací doby se toho moc asi vměstnat nedalo. Show výborná, dojem výborný, prostě super začátek dne. Zaznělo: “In Blood We Trust”, “Lupus dei”, “Prayer in the Dark”, “Raise Your Fist, Evangelist”, “Resurrection by Erection”, “Saturday Satan”, “We Take It from the Living”, “Werewolves of Armenia”
To se však nedá říct o dalších Němcích Varg. Ti, ač opět namalovaní, byli nemastní a neslaní. Ty barvičky à la Turisas byly na nich to nejzajímavější. Průser to nebyl, ale oproti Powerwolf působili jak banda škrobených panáků. Dojem nevylepšila ani parta ohníčků a svícnů (ve dvě odpoledne vskutku efektní). Jo a ještě jedna věc (a to mi u nich v paměti utkvělo asi nejvíce) – zpěvák má vanu jako sviňa, je vidět, že ten si pivečko a bůček vážně neodpírá (smích). Zaznělo: “Blutaar”, “Skål”
Aby těch Němců po ránu nebylo málo, přicházejí na řadu Leaves’ Eyes (i když jim kazí skóre norská zpěvačka, ale i tak…). Musím říct, že na ně jsem se vcelku těšil, ale čekal jsem z jejich strany trochu víc, než nakonec předvedli. Přišli, zahráli, nuda to nebyla, ale na zadku jsem z toho taky neseděl. Špatné to nebylo, Metalfest však nabídnul nejeden o třídu lepší koncert. Během jejich setu se také spustil déšť spojený s menším krupobitím (si tak stojím v první řadě, hezky si moknu a najednou: “ty vole, ten déšť nějak bolí”, tak se podívám – ruka plná krup (smích)), což, pravda, jim přidalo na atmosféře a hezky ladilo s jejich plachtami. Zaznělo: “At Heaven’s End”, “Elegy”, “My Destiny”, “Ocean’s Way”
Na Citron jsem se vydal na hokejového semifinále do nějaké plzeňské knajpy, takže jsem je neviděl, stejně tak jako po nich nastoupivší Freedom Call (žíly mi to u těchto dvou skupin ale vážně netrhalo, jen co je pravda), takže vidím až Eluveitie v podvečer. Nestačím zírat, jak moc tahle cháska za poslední rok, dva vyrostla. Dobrého podvečerního času se zhostili na výbornou a v kotli to vřelo. Celkově velmi solidní výkon. Jinak se mi celkem líbí, že na rozdíl od ostatních stylových souputníků nové folk metalové vlny nevystupují v rádoby folk krojích, ale v civilu, nevím proč, ale působí to celkem sympaticky. Zaznělo: “Inis Mona”, “Kingdom Come Undone”, “Quoth the Raven”, “Thousandfold”
Určitě jsem nebyl sám, koho lákali Nevermore. Pro mě osobně to bylo první koncertní setkání s nimi, takže jsem byl zvědav (a natěšen), co předvedou. No… ze začátku se mi to moc nezdálo, kapela vypadala jaksi nesehraně a zpěvák Warrel Dane (který jinak zpívá famózně) taky nic moc. Ale během druhé, třetí písničky se to nějak srovnalo a jejich set nabíral víc a víc na síle, zábavnosti i zajímavosti. Když o tom přemýšlím s odstupem času, tak to bylo trochu jiné, než jsem čekal, ale bylo to výborné. V konečném důsledku můžu jenom chválit. Holt Nevermore, zase mě ty holomci něčím překvapili :) Zaznělo: “Enemies of Reality”, “The Obsidian Conspiracy”, “Your Poison Throne”
Po progresivních Nevermore přichází na řadu banda zmalovaných děvek (vtip) Deathstars, kteří vysoko nastavenou laťku rozhodně nepodlezli. Jejich vysoce chytlavá muzika dělá (zvláště naživo) své, na zteč navíc vyrazili už za šera, takže se mohli opřít o podporu světel, a zábava tak mohla propuknout v plném proudu. Nechyběly Whiplasherovy tradiční úchylné hlášky, drtivé tempo a ani další typické znaky vystoupení Deathstars. Na pódiích tahle banda holt válí. Zaznělo: “Arclight”, “Babylon”, “Blitzkrieg”, “Blood Stains Blondes”, “Chertograd”, “Cyanide”, “Death Dies Hard”, “Mark of the Gun”, “Night Electric Night”, “Tongues”
Jako poslední skupina druhého dne nastoupil jeden z hlavních plakátových headlinerů – Sonata Arctica. Sice nejsem jejich nějaký fanda, ale i tak… fakt sorry, ale tohle byl asi nejhorší výstup Metalfestu. Málem jsem se uzíval nudou. Kapela prostě hrála, tvářila se jako kdyby ji to bavilo, ale bylo to jednoduše bez života, žádná show, nic. Nejzábavnější byly jalové kecy Tonyho Kakka mezi písničkami a vrcholem koncertu bylo, když začal jódlovat (pozor, tohle není ironie, vážně to bylo to nejlepší). Jednoznačné zklamání. Zaznělo: “8th Commandment”, “Black Sheep”, “Flag in the Ground”, “Fullmoon”, “Juliet”, “Last Drop Falls”, “Paid in Full”, “The Cage”
