Dornenreich představují lyric video k třetímu singlu z nového alba „Du wilde Liebe sei“. „Dein knöchern’ Kosen“ poslouchejte níže, následovníka sedm let starého „Freiheit“ vydají Prophecy Productions.
Archiv štítku: Dornenreich
Dornenreich – Freiheit
 |
| Země: Rakousko Žánr: neofolk Datum vydání: 2.5.2014 Label: Prophecy Productions Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,2/10 Odkazy:
|
Předchozí počin Dornenreich, “Flammentriebe”, mě před pár lety sebral a unesl kamsi na jih Rakouska, do Tyrol, maloval pro mě do té doby nezvyklou a velmi podmanivou směsicí black metalu a (neo)folku. V průběhu času jsem vyposlechl i několik předchozích kusů a se zjištěním, že “Flammentriebe” je nejvytříbenějším a nejvyzrálejším kusem tohoto tria, jsem u něj po většinu času zůstal a těšil se, co ze sebe Dornenreich vydají na dalším albu. Dlouho ohlašovaný odklon od metalu mě poněkud zklamal, neboť o takhle kvalitní folk/pagan/black metal člověk nezakopává každý den, na druhou stranu mě i naplňoval zvědavostí. Kapelu netvoří žádná ořezávátka a věřil jsem, že se jim podaří vypořádat se i s takovým oříškem, jakým plnohodnotné akustické album bezesporu je.
Upřímně můžu říct, že při prvním poslechu jsem se mírně zděsil. Čistě akustická poloha prvních skladeb mě i přes veškerá očekávání prostě zaskočila. Přítomnost ničeho jiného než akustické kytary, houslí a vokálu na mě působila na první poslech jednak nezvykle, oproti předchozí tvorbě ale především dost chudě. Absence basového základu dala kromě jiného vyniknout výškám, které několik prvních poslechů tahaly za uši, a v některých případech jsem si ještě teď úplně nezvykl. Pomyslné ledy začaly tát až v polovině alba se skladbou “Das Licht vertraut der Nacht”, která jako jediná na desce sáhla k tvrdému metalovému hávu. Následující “Aus Mut gewirkt” se ještě nese v ostřejší, tentokráte už “pouze” rockové poloze. Závěr alba už plyne především v klidné, melancholické náladě a vyhovuje mi asi nejvíc. V závěru “Traumestraum” se sice naposledy ozve elektrická kytara, ne však už v poslední, krásné baladě “Blume der Stille”.
Ačkoliv předchozí odstavec nemusí pro album vyznívat kdovíjak pozitivně, se vzrůstajícím počtem poslechů jsem se deskou prokousával hlouběji a hlouběji a jen v několika výjimečných případech jsem narazil na mělké dno, na něž u Dornenreich nejsem zvyklý. Na křiklavou úvodní skladbu “Im ersten aller Spiele” jsem si pořád příliš nezvykl, nicméně za to skladba vděčí spíše výrazným houslím. Ale pokud mi některé písně prve připadaly poněkud chudé a prázdné, čas ukázal, že tomu tak rozhodně není. Album postupně prochází zřetelným vývojem směřujícím od energických, skočných skladeb postavené na silných melodiích ke klidnějším, podmanivým kompozicím, jež vynikají silnou atmosférou. Zejména poslední tři skladby v tomto ohledu excelují a sebejistě vás obklopí charakteristickými podzimními náladami a obrazy přírody ukládající se ke spánku.
Pokud bych ale měl na účet “Freiheit” nějakou výtku, bude směřovat především k první části alba. Prvé trio písní mi přijde v mnoha ohledech dost nejisté a hudebně jakoby nedotáhlé. Když jsem zmiňoval nezvykle mělké dno, měl jsem na mysli právě tyhle tři kusy, v nichž se Dornenreich oprostili od většiny nástrojů a nechali jen velmi jednoduchou kostru, což z mého pohledu nedopadlo úplně dobře. Třetí ze zmiňovaných, “Des Meeres Atmen” už táhne alespoň atmosférou, ale kombinace samotných houslí a kytary na mě výrazně nezapůsobila. Hutnější podmaz skladbám prostě chybí, stejně jako rytmická sekce. Tento nešvar v akustických skladbách v druhé části alba odpadá a za sebe můžu říct, že ačkoliv metalová “Das Licht vertraut der Nacht” je jednoznačně nejvýraznější skladbou alba, nejoblíbenější kusy jsem nalezl právě až ke konci. “Im Fluß die Flammen”, “Traumestraum” nebo právě “Blume der Stille” nabízejí řadu skutečně krásných momentů. Zejména ústřední melodie poslední jmenované skladby je úchvatná, a když se v její druhé polovině znovu vrátí a začne se rozvíjet od samého základu, běhá mi mráz po zádech. Velice povedený závěr alba.
Na účet produkce nelze než pět chválu. Sama o sobě je na vysoké úrovni, zvuk je i v čistě akustických skladbách výborný a zároveň má stále ono typické zabarvení, které Dornenreich již nějakou dobu doprovází. Co se týče celkového dojmu z alba, je docela škoda poněkud jalového úvodu, který po stránce atmosféry ani hudby samotné nemůže zdaleka nabídnout tolik, co zbytek alba. “Freiheit” v některých ohledech zkrátka trpí neduhy, které je třeba dotáhnout a vyléčit. Musím ale uznat, že Dornenreich se s převážně akustickým albem popasovali velmi dobře, a když nepočítám dokola omílaný úvod, nemám mu příliš co vytknout. I přesto ale doufám, že pokud budou někdy v budoucnu v tomto akustickém trendu Rakušané pokračovat (což vzhledem k nedávným prohlášením není jisté), vyslouží si s příštím albem vyšší známku.
Další názory:
Já osobně jsem se k Dornenreich dostal vlastně docela pozdě, až s předcházející deskou “Flammentriebe”, která je snad i díky tomu i po zpětném poslechu starších alb stále mým nejoblíbenějším kusem v diskografii kapely. Tak jako tak, v případě rakouského tria u mě o několik koňských délek vedou black metalové nahrávky, protože těm neofolkovým jsem nikdy nedokázal úplně přijít na chuť, což byl i důvod, proč jsem novinku “Freiheit” nevyhlížel s očekáváním nějakého geniálního opusu, z něhož si sednu na zadek. Už samotný příliš optimistický a sluníčkový (doslova) obal mi příliš nesedl, takže mě nakonec ani nepřekvapilo, že hudba je na tom stejně. Obzvláště začátek alba v podobě trojice “Im ersten aller Spiele”, “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” a “Des Meeres Atmen” se mi zdá vyloženě slabý. Jakmile ovšem Dornenreich ve čtvrté “Das Licht vertraut der Nacht” vytáhnou elektrické kytary a spustí black metal, najednou tam tu sílu cítím a zničehonic mě to začne bavit. Nicméně vzhledem k faktu, že neofolk na “Freiheit” převažuje, je asi jasné, jak budu hodnotit. Uznávám, že finální tři akustické songy jsou o dost lepší než ty úvodní tři, ale v celkovém součtu nemůžu jít výš, protože mě to prostě moc nebaví.
H.
Dornenreich mám vážně rád a možná právě proto jsem na dlouhou dobu poslední album “Freiheit” očekával v obavách, jak to dopadne, protože překonat tři roky starý skvost “Flammentriebe” se zdálo být úkolem nadmíru složitým. “Freiheit” nakonec skutečně na laťku nasazenou svým předchůdcem nedosahuje, ovšem z mého úhlu pohledu to rozhodně není tím, že jde o desku z drtivé většiny neofolkovou, jak vadí ostatním, když motiv “In Luft geritzt”, tedy alba, které je výhradně akustické, nosím pár let na tričku, a to s velkou hrdostí. Problém spočívá v tom, že ne všechny skladby jsou úplně dobré. V textech kolegů je v tomto ohledu často zmiňováno úvodní trio, s čímž více méně souhlasím (byť “Des Meeres Atmen” a zejména “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn” mají i tak hodně co říct) a naopak vyzdvihována nejostřejší “Das Licht vertraut der Nacht”, která je dobrá, ale proti podobně střiženému “Flammentriebe” je o level níž… Podle mě celá první polovina “Freiheit” tak trochu zaostává za vysokým standardem kapely, ale ta druhá zase vše srovnává. Všechny čtyři poslední skladby jsou totiž opravdu výborné a především trio “Aus Mut gewirkt”, “Im Fluß die Flammen” (pro mě jasný vrchol alba) a “Traumestraum” v plné míře nabízí to, co na hudbě Dornenreich tolik obdivuji a miluji – krásné melodie, silné emoce a uvěřitelnost, díky které se člověk ani nenaděje a Dornenreich ho mají omotaného okolo prstu. Když dám tohle všechno dohromady, nemůžu tvrdit, že by se Dornenreich loučili v kdovíjak velkém stylu, ale na důstojné na shledanou to alespoň mně bohatě stačí.
Ježura
Ani nevím proč, ale Dornenreich jsem měl v podvědomí zaškatulkované jako špinavou black metalovou partu, nicméně poté, co je kolega Ježura vychválil v minulém eintopfu, jsem zjistil, že vše je trochu jinak. Docela dost mě překvapila míra folku, který má na “Freiheit” obrovský manévrovací prostor. Ve výsledku se mi dokonce folkovější songy jako úvodní dvojice “Im ersten aller Spiele” a “Von Kraft und Wunsch und jungen Federn”, v nichž byste black metalovou špinavost hledali zbytečně, líbí víc než kytarovější “Das Licht vertraut der Nacht”. Co mě však dostalo do kolen, jsou smyčcové party, které jsou opravdu podmanivé a v úvodní písni bych se nebál označit je za geniální. “Freiheit” je chytré, přemýšlivé, atmosféricky velmi vyrovnané album, jež si po celou dobu udržuje konzistentní hladinu zajímavých momentů, které jsou pro mě (jedná se o mou úplně první zkušenost s Dornenreich) neoposlouchané a neotřelé, takže nemůžu srovnávat s tím, jak to fungovalo minule, ale za mě palec nahoru, protože tohle za poslech rozhodně stojí.
Kaša
Dornenreich mám rád. Jejich osobité podání neofolkem nasáklého black metalu, respektive čistého neofolku, je natolik originální a nezaměnitelné, že se tahle parta těší už delší dobu mé pozornosti. Není proto těžké odhadovat, že “Freiheit” jsem už netrpělivě vyhlížel. Jak to celé dopadlo? Trvalo to hodně dlouho, než jsem se do tajů “Freiheit” naplno ponořil (a nebýt faktu, že jde o desku Dornenreich, “Freiheit” bych ani nedal další příležitost) a až s posledními poslechy si album naplno užívám. Dornenreich se stále drží svého specifického zvuku, pestrých instrumentálních vyhrávek a v neposlední řadě šeptaného vokálu Jochena Stocka, který tvoří snad polovinu celého výraziva kapely. Black metalové tóny se objevují jen zřídka a víceméně celá deska je v režii akustických kytar a smyčců. Metalový fanda by si možná řekl – nuda. Jenže opak je pravdou. Dornenreich za svou dobu existence vyrostli v ostřílené muzikanty a skladatele, kteří dokážou naléhavou atmosféru budovat třeba jen za pomocí výše vyřčených fidlátek. A právě v budování atmosféry, náhlých zvratů a kontrastů (opět s velkým přispěním šeptaného vokálu) vidím hlavní sílu “Freiheit”. Těžko jmenovat jednotlivé skladby, protože album funguje perfektně jako celek. Pokud bych se přesto vybírání nejlepší skladby nevyhnul, sáhl bych po “Schlangenheil” z bonusového disku, v které Dornenreich tasí své trumfy v plné parádě. Dornenreich nahráli moc příjemnou desku, která má několik skvělých momentů, jen si člověk musí dát práci s jejich objevováním. A že jich není málo!
Skvrn
Redakční eintopf #63 – květen 2014
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Agalloch – The Serpent & the Sphere |
| H.: Lykke Li – I Never Learn Index očekávání: 7/10 Ježura: Kaša: nK_!: Atreides: Zajus: Skvrn: Thy Mirra:
|
Květnový eintopf s vcelku solidním přehledem a náskokem jasně ovládli Američané Agalloch se svou očekávanou novinkou “The Serpent & the Sphere”. Nemá cenu to nijak zvlášť zapírat, protože jestli nás nějakou chvíli sledujete, tak už to stejně víte, ale zrovna Agalloch vždycky byli skupinou, jež si u nás stála hodně vysoko, což je asi docela lehce vidět jen z toho, že když se tu na ně objevily doposud tři recenze, které dohromady hodnotilo sedm lidí a jenom v jednom jediném případě šla známka pod 9 bodů, což je při naší hodnotící filozofii docela ojedinělé. Není tedy divu, že i “The Serpent & the Sphere” velká část redakce očekává velmi netrpělivě (celkem za 31,5 bodu z 80). Samozřejmě ovšem nejde o jediné album, protože barometr očekávání vyletěl docela vysoko i nahrávek “Freiheit” od Dornenreich (22,5) a stejnojmenného debutu projektu Casualties of Cool (21), za nímž nestojí nikdo jiný než starý známý Devin Townsend. Samozřejmě ani tímhle není výčet kompletní, ale to už si můžete přečíst níže, protože nemá cenu to tu duplovat :)
H.:
Zde se původně nacházel oslavný odstavec o “Esoteric Warfare” od norské black metalové legendy Mayhem, nicméně vzhledem k tomu, že byla deska o pár dnů přeložena, díky čemuž se datum jejího vydání přehouplo do června, jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Zůstaneme-li v metalovém ranku, rozhodně tu je pár desek, na něž se poměrně těším, jmenovitě se jedná o novinky Dornenreich, Agalloch a Den Saakaldte, ale ani v jednom případě to není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, tudíž jsem se opětovně vydal do nemetalových vod. Švédská hudebnice Lykke Li si mě na svou stranu získala naprosto hravě pomocí své předchozí nahrávky “Wounded Rhymes” z roku 2011, na níž nabídla velice inteligentní indie pop. Skladby jako “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo “Rich Kid Blues” jsou i po třech letech od svého vydání naprosto skvělé a stále si je pouštím s obrovskou chutí, takže není divu, že jsem hodně zvědavý, jak na tom bude pokračování s názvem “I Never Learn”, jež vyjde hned zkraje měsíce. Podaří-li se udržet laťku nastavenou “Wounded Rhymes”, pak to bude pecka, která všechny ty Sabatony a podobné hovadiny nechá daleko za sebou…
Ježura:
Jak to tak vypadá, jaro leze asi i na muzikanty, protože květen je po nějaké době první měsíc s opravdu zajímavou nabídkou vydávaných nahrávek, a to jak co se týče mainstreamovějších záležitostí, tak opravdových lahůdek. Bude rozhodně zajímavé sledovat, s čím se vytasí Epica, Hour of Penance, Arkan, Vallenfyre nebo Vader, přičemž všechna tato jména mají potenciál k tomu, aby dodala na trh opravdu výtečné desky. I když se ale na všechny tyto novinky opravdu těším, jsou tu ještě dvě, které nesnesou konkurenci. V první řadě mám na mysli počin “The Serpent & the Sphere” od portlandských Agalloch a já nemám nejmenších pochyb, že opět půjde o excelentní výpravu do nálad, které umí kouzlit jedině Agalloch. I Agalloch ale musí sklonit hlavu před deskou “Freiheit”, kterou se má na delší dobu uzavřít tvůrčí epocha Rakušanů Dornenreich. Předchozí “Flammentriebe” byl skvost, všechny ostatní počiny Dornenreich jsou vlastně také skvost a Dornenreich jsou pro mě absolutní srdcovka, takže tady není o čem diskutovat. Očekávám zlatou tečku za výjimečnou tvorbou jedné výjimečné kapely – nic míň!
Kaša:
Zatímco minulý měsíc jsem měl pravidelnou vobu zjednodušenou díky přítomnosti Triptykon, tak na květnové soupisce jsem si našel hned několik alb, která mě nenechávají chladným, přičemž do finálového souboje jsem si vybral trojici jmen Killer Be Killed, Vader a Casualties of Cool, za nimiž stojí Devin Townsend. Zatímco Vader a Devin jsou jména léty osvědčená, tak spojenectví mezi Maxem Cavalerou a Gregem Puciatem na eponymním debutu “Killer Be Killed” bude novinka, ačkoli z dvou doposud zveřejněných skladeb to nezní vůbec marně, takže se docela těším. Vybírat mezi Vader a Casualties of Cool není vůbec jednoduché, ale nakonec se přeci jen musím přiklonit ke kanadskému géniovi, který se na “Casualties of Cool” spojil s Ché Dorval. Vader budou nářez, to je mi jasné, ale první uvolněná píseň Casualties of Cool, “Forgive Me”, napovídá, že by se mělo jednat o něco jiného, než s čím doposud Devin Townsend přišel (tentokrát to vypadá na trochu víc folku), takže jsem zvědavý. No, a protože špatná alba neumí, tak jsem zvědavý hodně. Minimálně na osmičku.
nK_!:
V poslední době mě švédští Sabaton baví více a více. Předloňská deska “Carolus Rex” i předchozí “Coat to Arms” byly bezvadné, ať si někteří kolegové myslí cokoliv :-) Na “Carolus Rex” se mi nejvíce líbil nápad se zpracováním švédské historie do konzistentní metalové desky, který docela dobře vyšel, a album bylo zábavné i informačně přínosné zároveň. V květnu mě zajímají ještě Mushroomhead (7/10), kteří jdou s kůží na trh po dlouhých čtyřech letech. Celkem jsem zvědav i na nového Devina Townsenda v podobě projektu Casualties of Cool (5/10), i když mám jeho projev raději živě. Naopak co jde už úplně mimo mě, jsou polští Vader (2/10), které jsem přestal sledovat někde kolem fošny “Impressions in Blood”. Od té doby mi jejich tvorba nepřijde nijak zajímavá, natož lákavá.
Atreides:
Přiznávám, Swans nejsou zdaleka takovou srdcovkou, jakou by mohli být, přestože jejich hudba je mi opravdu velmi blízká. Nelze jim upřít, že byli jednou z kapel, díky kterým jsem se začal zajímat o složitější hudbu spolu třeba s Melvins, Crippled Black Phoenix a dalšími jmény. Ani vlastně neznám všechny jejich desky (což je mimochodem dost obtížný cíl, když člověk zváží nepřístupnost a rozsáhlost jejich tvorby), ale dva roky stará “The Seer” pro mě byla skutečnou výzvou, jako ostatně každá deska, kterou jsem se poté snažil naposlouchat. Swans se nebojí rozmáchlých kompozic ani dlouhých alb, nebojí se týrat svoje posluchače a nebojí se experimentů. A věřím, že “To Be Kind” bude stejnou výzvou jako předchozí deska. Jasně, mohl jsem v eintopfu doporučit třeba Dornenreich, případně Agalloch, s jejichž hudbou jsem se většinou seznamoval “na první dobrou” (čímž nechci jejich díla nijak shazovat), ostatně věřím, že oba počiny budou veskrze kvalitní. Nicméně vzhledem k tomu, že v eintopfu už obě vycházející desky zmíněny jsou, rozhodl jsem se vypíchnout Swans, a to i přesto, že k Dornenreich mám možná ještě o kousek bližší vztah, než k těmhle americkým velikánům.
Zajus:
Nebýt vlastní nedočkavosti, měl bych volbu nejočekávanějšího alba měsíce května těžkou. Své novinky vydají totiž dva z mých oblíbenců, Swans a Agalloch, a rozhodnutí mezi “To Be Kind” a “The Serpent & the Sphere” by tak nebylo vůbec snadné. Ovšem protože mi zvědavost nedovolila vyčkat, než ke mně “To Be Kind” dorazí oficiální cestou, přišel jsem nejen o radost z prvního poslechu započatého tichým dosednutím jehly do drážek vinylu, ale i o rozhodování o nejočekávanějším albu měsíce. Agalloch je kapela, která mě svým posledním dlouhohrajícím počinem “Marrow of the Spirit” značně překvapila, překročila hodně vysoko stanovenou laťku a na následném EP “Faustian Echoes” vše navíc stvrdila. O tom, že “The Serpent & the Sphere” naváže na kvality předchůdců, tak vlastně vůbec nepochybuji. Na závěr se tak zmínim už jen o jediné kapele, kanadském triu BadBadNotGood. Ti vydávají hned zkraje měsíce třetí řadový počin “III”, který narozdíl od minulého “BBNG2” bude již zaplněn výradně vlastní tvorbou. Jsem proto zvědav, jak se kapela, která se proslavila jazzově laděnými covery hip-hopových skladeb, vypořádá s nověm získanou pozorností i hodinou prostoru pro vlastní nápady.
Skvrn:
Konečně! Konečně je tu měsíc, který mě posluchačsky pořádně zaměstná. Už několikrát jsem v minulých eintopfech avizoval, že onen měsíc brzy přijde, nuže co nás tak výjimečného čeká? Začněme tedy od toho nejočekávanějšího, americkými Agalloch, jejichž volbou jsem si nedělal hlavu. Je jen málo kapel, od kterých se pravidelně očekává, že každým vydaným počinem budou potvrzovat ty nejvyšší ambice, a jsem hodně zvědavý, jak se “The Serpent & the Sphere” vyvede. I přes extrémně kvalitní díla, co tato čtveřice vydala, mám dojem, že nejpropracovanější opus Agalloch ještě přijde, a proč by to nemohlo být právě “The Serpent & the Sphere”, že? Abych žánrově hned úplně neuhnul, je tu další nahrávka, na kterou jsem nesmírně zvědav, a sice “Freiheit” od Rakušanů Dornenreich. Ačkoli kapela dopředu hlásala, že vydáním “Flammentriebe” metalová éra Dornenreich končí, už v minulosti jsme se mohli přesvědčit, že tahle parta umí bavit i na čistě folkových deskách. Dále už jen ve stručnosti, tak tedy Casualties of Cool, Lantlôs a možná i na ty Sabatony se podívám, už jen kvůli tomu, že redakci čeká zase po dvou letech od vydání “Carolus Rex” pěkná názorová přestřelka.
Thy Mirra:
Tak je tu to, na co jsem dlouho čekal, o čem se mluvilo už od vydání singlu “Rise of the Fallen” v roce 2010, na kterém se Soulfly spolupracoval Greg Puciato. The Dillinger Escape Plan jsou u mě už nějakou dobu na nejvyšších příčkách oblíbenosti, odkud de facto vyšachovali právě Soulfly, kteří pro mě byli několik let zpátky naprostou modlou. Dneska už mě nová tvorba Maxe Cavalery absolutně nebere, ale na jeho spolupráci s Gregem se těším fakt hodně. Pak tu máme Vader, jejichž “Necropolis” je naopak jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže se mi “Tibi et Igni” jeví jako naprostá povinnost, i když mě minulá “Welcome to the Morbid Reich” moc nebrala. Nakonec stejně jako Kaša musím zmínit Devina Townsenda a jeho projekt Casualties of Cool. Jsem zvědav, jestli se mi Devin trefí do vkusu jako s “Addicted” nebo “Ziltoid the Omniscient”, nebo ne jako s “Deconstruction”, každopádně to určitě bude zajímavá deska. No, a pak je tu na květen ještě EP od Down, které by bylo záhodno projet, před návštěvou Brutal Assaultu, a taky Lantlôs s jejich první deskou, na které se nepodílí Neige.
Redakční eintopf #32.2 – speciál 2011 (Ježura)
|
Ježura: |
| Top5 2011: 1. Dornenreich – Flammentriebe 2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire 3. Septicflesh – The Great Mass 4. Thy Catafalque – Rengeteg 5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla “Flammentriebe” vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu… Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdánlivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím…
3. Septicflesh – The Great Mass
Hrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech “The Great Mass” a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!
4. Thy Catafalque – Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. “Rengeteg” je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba…
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení a “Redemtion at the Puritan’s Hand” vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste…
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi však doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! “Dolores” je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí…
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Nebozí Silent Stream of Godless Elegy. Od ledna jsem považoval “Návaz” za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to “Návaz” však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi…
Neřadový počin roku:
Enslaved – The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý…
Koncert roku:
Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 – Plzeň, 26.10.2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi…
Videoklip roku:
Behemoth – Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale “Lucifer” mě prostě dostal. Behemoth a Grupa 13 prostě umí a “Lucifer” je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku…
Potěšení roku:
Metalfest 2011: Plzeň – amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše – očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou…
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy – norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl…
Phantoms of Pilsen 5
 |
| Datum: 28.2.2015 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: Agrypnie, Bane, Cor Scorpii, Dornenreich, Galar, Infest, Panychida, Stollice, The Batallion
|
Plzeňský minifestival Phantoms of Pilsen si v metalovém undergroundu za uplynulá léta své existence vydobyl zasloužený věhlas a platí za záruku kvalitního zážitku. Pro mě byl letošní pátý ročník premiérou, ale vzhledem k neustálému objevování další a další kvalitní hudby a black metalu zvláště bylo de facto jen otázkou času, kdy i já vytáhnu paty z hlavního města a poctím západočeskou metropoli svojí návštěvou. Důvod, proč padla volba právě na letošní ročník, je vesměs prozaický – Dornenreich. Jelikož tuhle kapelu považuji za to nejlepší, co kdy vzešlo z Rakouska (a ani zdaleka nemám na mysli jen pole hudební), její oznámení na postu headlinera s definitivní platností rozhodlo o náplni soboty 29. října léta Páně 2011…
Na cestu jsem pln očekávání vyrazil někdy v dopoledních hodinách, a dokonce i samo počasí jako by chtělo dokreslit atmosféru nadcházející události. Pohled na mlhou zahalený božkovský kopec, na jehož úpatí se vše schylovalo k vypuknutí festivalu, pobídl moji obrazotvornost a vzápětí už jsem si představoval, jak se v oparu prohánějí fantómové, jejichž jméno si festival propůjčil do svého názvu. Živá realita restaurace Pod Kopcem však mé bujné představy zase usměrnila a já se s vědomím, že mám ještě necelou hodinu, než zahraje první kapela dne, oddal všeobecné družbě a jiným sociálním praktikám. Když se ale přiblížil okamžik, kdy měli otevřít program pánové z plzeňské Stollice, došlo mi, že umírám hlady, pročež jsem první vystoupení dne obětoval na oltář pudu sebezáchovy. Zpětně toho celkem lituji, protože co jsem slyšel, Stollice nezahrála vůbec špatně. Na moji obranu však svatosvatě slibuji, že to příště napravím…
Co jsem si ale nechtěl nechat ujít, to byla kapela pořádající, v pořadí druhá Panychida. A naživo se mi potvrdil dojem, kterého jsem nabyl předešlého večera při brouzdání na YouTube – na české poměry silně nadprůměrný pagan black má v plzeňském podání skutečně koule. Co mi ale na celém vystoupení učarovalo nejvíc, to byl vokální projev vokalisty Vlčáka. Do půl těla obnažený jinoch totiž ze svých hlasivek dovede vyloudit skutečně šmakózní zvuky a troufám si tvrdit, že právě jeho podíl status nadprůměru, o kterém jsem již mluvil, korunuje. Jen škoda, že po instrumentální stránce zpočátku nášlehové kompozice, mi postupně začaly trochu splývat, a proto jsem se ke konci už lehce nudil. Na nějaké zvraty v hodnocení to ale nestačilo, a proto svůj opatrně vztyčený palec sklánět nehodlám.
Další v pořadí figurovala na lineupu dvojice srbských kapel, jmenovitě Infest a Bane. Prvně jmenovaní převzali otěže po domácí Panychidě a já v sobě živil zvědavost, co z toho vyleze. A vylezlo z toho něco, co se u mě zcela minulo účinkem. Ze sálu jsem zmizel po pár tónech šíleného chaosu, který buď nemá co nabídnout, nebo od posluchače vyžaduje mnohem větší trpělivost, než jakou jsem byl ochoten projevit. Reputaci srbské výpravy trochu napravili mladíci Bane se svým sice nepříliš originálním, zato však celkem fajnovým blackem. Bohužel, někdy během třetí skladby jsem zjistil, že se pomalu začínám dusit všudypřítomným cigaretovým kouřem, jehož koncentrace během koncertu Bane dosáhla děsivých hodnot a mě donutila potupně vyklidit pozice. Sál restaurace Pod Kopcem se bohužel nemůže chlubit efektivním odvětráváním a jinak vesměs sypatický výkon Bane tento nedostatek nedovedl přebít…
|
Setlist Galar: |
Vykašlávání zbytků dusivého dýmu mi zabralo ještě drahnou chvíli, ovšem během té doby jsem se stačil dozvědět, že následující Galar rozhodně stojí za poslech a neměl bych si je nechat ujít. A protože jsem stejně neměl nic lepšího na práci, v doprovodu grupy kamarádů jsem vyrazil zpět do sálu zjistit, nakolik bylo doporučení opodstatněné. Nevím, jestli se na tom podepsala doposud převládající skepse, ale Galar si mě získali už první skladbou a do samotného konce setu mi nedali důvod na tom cokoli měnit, ba naopak. Norský viking black, ze kterého jsem tu a tam zaslechl náladu ne nepodobnou té, kterou tvoří Enslaved, doprovázený čistým vokálem, který mi zase nepatrně připomněl Vintersorga, při tom všem však svůj, působivý a naživo dokonale fungující. Třešničkou na dortu bylo živé použití fagotu (ano, čtete správně, fagotu), mistrně ovládaného pěvcem čistých partů… Nevím, co víc dodat. Galar využili svých 45 minut k tomu, aby si mě obtočili okolo prstu a udělali ze mě svého oddaného fanouška, což je myslím celkem dobré na kapelu, od které jsem do té doby neslyšel ani notu. Ne dobré, úžasné!
|
Setlist Cor Scorpii: |
Lákavé zvěsti, hovořící o výborné hudbě, předcházely rovněž kapelu následující, Cor Scorpii, a tak jsem byl zákonitě zvědavý, jestli se tyto zvěsti naplní stejně vrchovatou měrou jako v případě Galar. Abych pravdu řekl, úplně se to nepodařilo. Cor Scorpii sice předvedli výborné vystoupení se vším všudy, u kterého jsem si beze studu a upřímně zakřičel, ale k úplné hudební nirváně mi na tom všem scházela nějaká přidaná hodnota, něco, co by mě strhlo. Takhle se mi dostalo “jenom” brilantně prezentovaného a po kompoziční stránce nadprůměrného melodického blacku. Až na tu absenci přidané hodnoty ale nemám co vytknout, takže bych oněch padesát minut, které dostali Cor Scorpii k dispozici, hodnotil jen o necelý stupeň níže než Galar.
Čas postoupil, okolo půl deváté jsem měl za sebou dva výborné koncerty, v sobě nějaký ten alkohol a to jsou, uznejte sami, ideální předpoklady pro dobrou náladu. Důkazem její přítomnosti budiž ochota, se kterou jsem se nechal zmanipulovat k účasti na vystoupení poslední norské kapely večera, bergenských The Batallion. A nevím, co jiného než dobrá nálada, mě mohlo udržet v sále po celé dvě skladby. Po povznášejících zážitcích, které mi poskytla uplynulá dvě vystoupení, jsem se totiž stal svědkem sice pekelně energické a našláplé show, která se ale naprosto minula s mým, troufám si říct docela širokým záběrem. Je mi líto, ale motorkářské bundy, upnuté kožené gatě, letecké Ray Bany a hektolitry potu míchaného s testosteronem mě spíš než co jiného odpuzují. A když ani hudba samotná nedovedla přinutit moji maličkost k setrvání, vzdal jsem to. Soudě podle dění v sále ale “blackoví Motörhead” našli svoje publikum a to zvládlo rozjet relativně obstojný kotel. Inu, každému, co jeho jest…
|
Setlist Agrypnie: |
Když se na celé Phantoms dívám s odstupem, jsem jedině rád, že The Batallion zahráli tehdy, kdy zahráli. Po nich totiž nastoupili Němci Agrypnie a s nimi sál restaurace Pod Kopcem naplnila Atmosféra s velkým A. Když jsem si předešlého večera pustil narychlo jednu ukázku, usoudil jsem, že to asi bude dobré, ale sotva jsem si dovedl představit, že to bude tak moc dobré. Dámy a pánové, právě tohle je black metal s přidanou hodnotou, kterou jsem postrádal u Cor Scorpii a která mi chybí u spousty dalších, byť uznávaných příslušníků žánru! Agrypnie nejenže zprostředkovali výborné vystoupení, oni mezi čtyři stěny vměstnali atmosféru tak hutnou, že musela prostoupit snad každým přihlížejícím. Nemám za sebou moc black metalových koncertů, ale klidně prohlásím, že tenhle by se na pomyslném absolutním žebříčku zařadil zatraceně vysoko. A to dokonce tak, že jsem si po uplynutí padesátiminutového opojení dovedl jen stěží představit, že by Dornenreich mohli předvést něco lepšího…
|
Setlist Dornenreich: |
A přiznám barvu, samotný začátek tomu až tak úplně nenasvědčoval, neboť celé první dvě skladby mě trápil dojem, že něco nesedí. S vědomím věcí, které však záhy nastaly, si ale říkám, že to muselo být jedině tím, že jsem se ještě úplně nevzpamatoval z výkonu Agrypnie. Ať už to bylo jakkoli, spolu s prvními tóny “Flammenmesch” začala asi nejlepší hodina, kterou mi letošní podzim mohl nabídnout. Co se Dornenreich týče, pořád úplně nechápu, jak na studiovém albu dovedou tři muži ze svých nástrojů vyloudit tak barevnou paletu nejrůznějších emocí. Toho večera jsem však zjistil, že je živé provedení těchto emocí a vůbec všeho, co dělá Dornenreich tím, čím jsou, ještě mnohokrát intenzivnější! Jen ten, kdo hudbě a vlastně i poezii Dornenreich propadl podobným způsobem jako já, si pak dovede alespoň vzdáleně představit, jak fenomenálně Phantoms of Pilsen 2011 vrcholilo. Ať se snažím sebevíc, moje slovní zásoba na popis toho všeho nestačí. Mohl bych se tu ohánět pojmy jako geniální, vášnivé, intenzivní nebo nadpozemské a esenci by to vystihlo jen vzdáleně. Znáte ty vzácné okamžiky, kdy svět zmizí, a vy se necháte unášet hudbou, která je všude okolo vás, a to klidně do sebezničení s úsměvem a rtech? Tohle byl jeden z nich…
Nevím co víc dodat k samotnému koncertu; jak už jsem říkal, moje schopnost převádět myšlenky a dojmy do vět je pro tento účel zcela nedostačující, nehledě na skutečnost, že obsah výrazů, které by se realitě alespoň přiblížily, je jejich přílišným používáním nenávratně degradován a ani zdaleka tak nedosahuje původní intenzity. Zmíním tak alespoň pár okolností, které jsem zatím pomíjel a které se týkají festivalu jako celku. V první řadě mám na mysli účast publika a jeho odezvu. Podle toho, co jsem se z nejrůznějších zdrojů dozvěděl, platících návštěvníků letos nebylo oproti předchozím letům vůbec hodně. Že to organizátorům asi moc vrásek nevyhladilo, to je zjevné, ovšem ze sobeckého pohledu jednoho takového ochotně a vděčně platícího však počet fanoušků nepřesáhl hranici snesitelnosti a člověk se bez větších problémů dovedl proplést až k pódiu, aniž by mu při tom hrozila smrt zalknutím, jak se občas stává. Co mě ale trochu překvapilo, to byl poněkud vlažnější přístup publika k účinkujícím. V rámci možností skutečně hromové odezvy se dočkali snad jedině pánové z Agrypnie, a i když ostatní áčkové kapely taky jakýs takýs ohlas vzbudily, čekal bych trochu víc. To platí dvojnásob v případě Dornenreich, u kterých jsem měl dojem, že jejich vystoupení snad polovina lidí úplně vypustila. To mi přijde u headlinera večera docela zvláštní, v duchu pak považuji ty, co se toho jedinečného zážitku zřekli dobrovolně, za pusté heretiky. Toliko moje dojmy zpod pódia. Na druhou stranu to ale vypadalo, že si kapely hraní užívaly na maximum, a rozhodně jsem nenabyl dojmu, že by je míra odezvy jakkoli demotivovala. Inu, underground je svébytná kultura a bude mi asi ještě nějakou dobu trvat, než plně pochopím její zásady…
Snad jediný vážnější problém tak představovalo už zmíněné kouření. Ovšem ani to nebylo zas tak žhavé, protože už na Galar nebyl s dýchatelností ovzduší žádný problém a do konce večera se na tom nic nezměnilo. Co se ostatních záležitostí týče, nemám výhrad. Nezaregistroval jsem žádné organizační kiksy, a pokud k nějakým došlo, podařilo se je brilantně zamaskovat. Důkazem budiž naprosto přesně dodržené hrací časy, za což před organizátory pokorně smekám. V našich končinách nevídané! Zapomněl jsem ještě na něco? Ano, na zvuk, ovšem při téhle konstelaci pozitiv působí zmínka o skvělém zvuku už tak nějak samozřejmě…
Nějaké slovo závěrem? Snad jen že doufám, že festivaly ražení Phatoms of Pilsen přetrvají věky a postupně nevymizí. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil, undergroundové akce dovedou návštěvníkovi za velmi příznivou cenu zprostředkovat zážitky, které se nezapomínají – jako třeba v tomto případě. Obrazy blaženě se usmívajícího Ingveho a možná trochu nepříčetného, ale hudbou a její poetikou prostoupeného Evigy, mi totiž zůstanou vypáleny do mozku hodně dlouho…
Dornenreich – Flammentriebe
 |
| Země: Rakousko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 11.2.2011 Label: Prophecy Productions Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 9/10 Odkazy:
|
Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?
Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.
A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…
Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.
A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.
Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?
Další názory:
Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda