Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko.
Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí, a jestli by dávalo smysl spárování Uncle Grasha’s Flying Circus s nějakým z Gruppiho projektů, je to jednoznačně Il vuoto…
A bum, letos vyšla kolaboračka mezi Uncle Grasha’s Flying Circus a Il vuoto. Kazeta „withoutbreathing“ nabízí dvě cca dvanáctiminutové písně, na nichž se instrumentálně podíleli oba hudebníci. Akorát aranžování a mix si pánové rozdělili po skladbách – první „glasSmother“ si vzal na paškál Gruppi, druhou „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ zase Grasslich. Asi tedy nebude náhoda, že se každý song víc blíží domovské tvorbě toho, kdo v něm měl hlavní slovo. I když ve druhém případě jen způlky.
„withoutbreathing“ jako celek zní podle mě vyrovnaněji než diskutovaný split s |||, avšak ne nutně lépe. Tou nejlepší pasáží počinu je ta, kdy se hudba nejvíc blíží standardní tvorbě Uncle Grasha’s Flying Circus, tedy první část druhé stopy. Jedná se o bzučivý industrial / drone, který sice nepředvede nic zásadního, ale kouzlo nepostrádá a oproti okolní muzice vyznívá dvojnásob dobře.
Zato melancholické pidlikání na akustickou kytarou, které se nese celou „glasSmother“ a druhou půlí „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“, mě nijak zvlášť nebere. Nejde sice o vyloženou tragédii a třeba poštovní black metálek ||| na starším splitu se mi zdál horší, ale pořád to není ono. Na můj vkus je to přílišný cajdák, moc ubrečené a tak dále, však si to asi dokážete představit. A jestli ne, tak se někde tady okolo válí přehrávač, kde si to můžete pustit.
Rozporuplnost „withoutbreathing“ podtrhuje skutečnost, že ta melancholie je snesitelnější v „glasSmother“, kde zabírá celou dobu. Druhá polovina „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ se ale moc nepovedla, což solidní první půli téže skladby ponižuje.
Shrnul bych to asi tak, že tvorba Mattea Gruppiho prostě není pro mě. Cokoliv, co jsem od něj slyšel, se mi nelíbilo, což platí i na „withoutbreathing“, kde lze dost jasně slyšet, jaké nápady budou z jeho hlavy. Uncle Grasha’s Flying Circus mám vcelku rád, ale radši si tenhle projekt dopřeju sólově než zde. „withoutbreathing“ tedy největší radost udělá jen svým fyzickým nosičem, protože jde o další hezkou kazetu z dílny Sky Burial Productions. Po hudební stránce mě to ovšem nijak zvlášť neoslovilo a těch ucházejících sedm minut na začátku „Sōryū, Drowned into Blessed Quiescence“ úplně nestojí za to, aby se posluchač s „withoutbreathing“ musel zabývat nějak hlouběji.
Země: Švédsko Žánr: neofolk Datum vydání: 13.9.2019 Label: Out of Line
Tracklist:
01. Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle)
02. Two Girls and a Goat (I Never Knew…)
03. Evil Wears a Mask with Your Name
04. I Met Jesus in a Dream (Till Illusions Fall Apart)
05. Let’s Play Said the Rose to the Goat
06. This Is Life This Is War (Let’s Play and Make Believe)
07. This Knife Will Steal You Heart – Let’s Waken the Judas in You
08. There’s No Pride Love is Dead (Kiss My Eyes and Crush My Head)
09. Anoint Me with Vomit, and Desecrate My Beliefs
10. There’s a Chalice with My Semen (and Another with My Blood)
11. [Social Darwinist Contortion] Who Is Born to Rule the World?
12. Ménage à Trois – There Is Nothing to Regret
13. The Hierophant & the Devil (You Taste Like Innocence, and Broken Dreams)
Ordo rosarius equilibrio není skupina jako každá druhá, abyste její existenci mohli v klidu ignorovat s tím, že podobně nebo snad dokonce prakticky stejně znějících záležitostí najdete všude okolo hromadu. Hudba téhle švédské formace v sobě vždycky měla určitý specifický náboj doplněný o úžasnou atmosféru a lascivní, nikoliv však prvoplánovou prezentaci.
U takové kapely by se člověk na nové album těšil prakticky za každých okolností, ale u „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ vyšponovala očekávání ještě výš prohlášení o tom, jak se bude jednat o definitivní manifest toho, o čem Ordo rosarius equilibrio jsou, o dílo, které by mělo jejich dosavadní tvorbu korunovat. Což o to, velkohubá prohlášení před vydáním nových nahrávek jsou v hudebním světě běžnou praxí, ale tady jim trochu přidávala na věrohodnosti skutečnost, že Tomas Petterson šlechtil „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ celých sedm let (asi není těžké spočítat, že v průběhu tohoto procesu muselo být složeno a nahráno také celé „[Vision:Libertine] – The Hangman’s Triad“, což byla navíc dvojdeska).
„Scarlet girls confined in rubber Love a goat disguised as lover In their heels they‘re just as tall as heaven“ (Two Girls and a Goat (I Never Knew…))
Pak přišel první singl „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“, což je prakticky dokonalá skladba. Od doby, kdy byl zveřejněn videoklip, jsem ten song slyšel mnohokrát, možná se to pomalu bude blížit už k čisté stovce přehrání, a pořád mě ta skladba neskutečně baví. A přibližně v té době, kdy jsem „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ a posléze i celé EP „Ménage à quatre“ (zbylé tři písně na něm jsou exkluzivní a na albu se neobjevují) sjížděl pořád dokola, jsem si uvědomil, že už dlouho jsem se na nějakou desku netěšil takovým způsobem jako právě na „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“.
A nejsem zklamán ani v nejmenším.
Velká očekávání dost často bývají předchůdcem velkého zklamání, ale „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ je natolik fantastická nahrávka, že nenechala žádný prostor pro pochybnosti o tom, že by tohle neměla být jedna z nejvýraznějších desek letošního roku. Už docela dlouho tu sedím, civím do monitoru a přemýšlím, co přesně bych měl napsat, abych nějak uspokojivě vystihl, jako moc nádherný kus muziky to je. A přitom je to v základě „prosté“.
„There’s no answer to the riddle There’s no meaning to our lives Our existence has no context There’s no god or grand design“
(Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle))
Je to celé o tom, že všech třináct písniček do jedné jsou skvělé. Unikátní náladotvornost a neodolatelná atmosféra, spousta skvělých instrumentálních nápadů od stěžejních motivů až po malé detaily, které začnou vylézat až s větším počtem poslechů, krásné refrény, poetické texty s myšlenkou a zpěv tak podmanivý, že kdybych byl homosexuál anebo ženská, tak bych z toho permanentně topořil respektive vlhnul. Věci jako „Forty Years After Null (There’s No Answer to the Riddle)“, „Two Girls and a Goat (I Never Knew…)“, „There’s a Chalice with My Semen (and Another with My Blood)“, „[Social Darwinist Contortion] Who Is Born to Rule the World?“ nebo „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ budiž důkazem. Namátkou. A mimo jiné.
Jeden ze stěžejních pocitů, jaké jsem si z poslechu „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ odnesl, je – nadšení. Nadšení z toho, že mi zase jednou něco naprosto učarovalo a opět se dostavil ten blažený pocit, kdy nějakou dobu prakticky nechci poslouchat nic jiného.
Čert vem hovadinky jako vibrátor nebo erotické punčošky přibalené k limitované verzi v dřevěném boxu, byť zrovna u Ordo rosarius equilibrio nejde o samoúčelnou provokaci, nýbrž součást dlouhodobého (!) konceptu. Nejdůležitější je hudební obsah a ten je v případě „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ výstavní. Tohle totiž není album, které si párkrát pustíte a pak zahodíte, nýbrž impozantní deska, k níž se člověk bude rád vracet i po letech.
„There is nothing to regret, we did it all
There is nothing to feel, we felt it all
There is no one left to kill, we killed them all There is no one to resent, we hate you all“
(Ménage à trois – There Is Nothing to Regret)
Myslím, že jméno Grift není třeba příliš představovat, jelikož na poli severského melancholického black metalu, toho švédského konkrétně, se jedná o dobře známý pojem. Na svém aktuálním počinu „Vilsna andars boning“ se však Erik Gärdefors představuje v pozici, která sice Grift nebyla úplně cizí ani v minulosti, nikdy ovšem nebyla tak výrazná. A já můžu hned ze začátku říct, že mi je opravdu líto, že tohle akustické EP je jen dvouskladbové.
Obě písně jsou úzce spjaty se stolovou horou Kinnekulle nacházející se ve švédském Västergötlandu a s její přírodou, folklórem a tradicemi (její vyobrazení z počátku 19. století posloužilo také jako obal alba). Ostatně jako většina tvorby Grift. Kinnekulle má však být spíše jakousi metaforou pro neochvějný přelud, který člověka neustále přitahuje a tento motiv společně s hudbou by podle E. Gärdeforse měl dát posluchači prostor k zasnění se a určitému úniku. Což se dle mého ani v nejmenším nemíjí účinkem.
Při poslechu „Vilsna andars boning“ totiž nic jiného není možné. Díky jednoduchosti melodií i rytmů nic nebrání tomu zcela se do hudby ponořit již během prvního poslechu, při němž stačí prostě zavřít oči, nejlépe usazený v měkkém, pohodlném křesle (krb s planoucím ohněm by také nebyl od věci) a nechat pracovat síly mimo dosah každodenního života. Samotné melodie by ale byly k ničemu nebýt famózního čistého vokálu. Zatímco při zoufalstvím naplněném řevu mi Gärdefors mnohdy připomíná Niklase Kvarfortha, v čistých polohách jsem si několikrát, a to hlavně u „Bortom berget“, vzpomněl na Einara Selvika. Ne, že by se jejich hlasy vyloženě podobaly, ale charakterově mi ten projev přijde velmi blízký. Co se týče nástrojového obsazení, měl bych snad jedinou výtku – tibetská mísa na začátku zmíněné „Bortom berget“ (zaslechnout ji sice lze i na druhé „Dårarnas massiv“, ale ani zdaleka ne tak výrazně) se mi do celkové atmosféry vůbec nehodí. Na druhou stranu, kdybych do okolí Kinnekulle osobně zavítal, třeba bych jejímu použití porozuměl lépe. Jinak se jedná ve folkovém žánru o takovou klasiku, ačkoli třeba použití harmonia, které Grift s oblibou zakomponovával i do předchozích dvou dlouhohrajících desek, mne dokáže potěšit vždy.
Kromě tibetské mísy mám směrem k „Vilsna andars boning“ snad jen jedinou připomínku, jež jinak podle mě perfektní desku kazí – je jí už zmíněná krátkost, protože 11 minut je na tak povedený materiál opravdu málo. Tohle chce bez debat fošnu alespoň o délce „Syner“ nebo „Arvet“, jejichž kvalit by bez problému mohla dosáhnout. Grift se totiž v akustické podobě velmi blíží úrovni jeho běžných desek, a jakože ty mám opravdu rád. Jedna pozice v neřadových počinech roku tak je už určitě obsazena.
Na podzim roku 2016 vyšlo první album dámského jednočlenného projektu Ols, jehož recenze se zde objevila o nějaký ten měsíc později. Pokud si tehdejší článek nalistujete, vedle trochy vepřového nedospělého humoru v něm najdete i sdělení o tom, že se bezejmenný debut Ols docela povedl a že se jednalo o zajímavou hudbu. Už tehdy jsem se nechal slyšet, že budu zvědavý na další tvorbu, jelikož bylo znát, že tady nějaký talent a hudební vize dřímá. Dnes se podíváme na to, zdali se na příjemný debut podařilo důstojně navázat.
Ještě předtím bych se ovšem rád zastavil u toho, co se s Ols dělo v mezičase. Prezentace projektu v době „Mszarna“ je totiž dost odlišná v porovnání s prezentací v éře debutu, přičemž si nejsem jist, zdali v tomto ohledu došlo k posunu k lepšímu. Tehdy mi vystupování Ols přišlo relativně střízlivé a nohama na zemi. Samozřejmě už se v tom nacházela určitá estetika a jakási teatrálnost, ne vždy to bylo bez výhrad (některé fotky vyretušované do té míry, až na nich sama představitelka vypadala skoro jako zombie), ale pořád vše bylo ve snesitelné míře.
Před vydáním „Mszarna“ však začala Ols zásobovat svoje sociální sítě miliardou fotek, historek, přírodních a pohanských slintů, až to začalo být dost otravné. Všeho moc škodí a platí to i o prezentaci sebe sama, kde si čím dál tím více začínám cenit uvážlivé střídmosti namísto snahy být všude vidět, což dost často zavání regulérním „attention whore“ chováním. K čemuž bohužel trochu sklouzla i Ols.
Což je velká škoda, protože její muzika je jinak moc fajn, což platí i o „Mszarna“. Ať je ale síla sociálních sítí v dnešním světě jakkoliv velká, pořád nemusejí zkurvit dojmy z hudby, pokud na nich nejste, protože člověka nikdo nenutí sledovat něco, co sledovat nechce. A přesně to jsem v případě Ols učinil, tudíž mi nic nebránilo věnovat se samotné produkci, jejímž prostřednictvím polská hudebnice ukazuje, že bezejmenný debut nebyl dobrý jen tak náhodou.
A hned si dovolím vypálit jedno zásadní hodnocení: „Mszarna“ je lepším albem „Ols“. Výrazně. Což je velice příjemné zjištění, poněvadž už debut za poslech stál. Byly na něm ale cítit určité nedostatky, které se pro druhou desku podařilo velmi úspěšně odstranit. „Mszarna“ nabízí mnohem pestřejší a skladatelsky jistější skladby. Což se ostatně projevuje i v jejich délkách, protože nyní si Ols troufla na delší plochy – vždyť s výjimkou videoklipové „Wiedźmowa“ se všechny s velkou rezervou vyšplhaly nad sedm minut, dvě dokonce nad devět minut. Kompozice jsou ovšem dostatečně kvalitní na to, aby nenudily. Nabízejí dostatek povedených momentů a ani z hlediska atmosféry si nelze nijak stěžovat, protože ta je místy skoro kouzelná.
Nálada „Mszarna“ je sice trochu jinde než „Ols“, ale zrovna v tomto případě jde o posun dobrým směrem. Na první nahrávce dominoval vokál a písně byly relativně jednoduché. „Mszarna“ je v tomto ohledu ambicióznější a „hudebnější“. Zpěvu je tu pořád dost, ale Ols jej zapustila přirozeněji do celku a soustředí se na celkový dojem, který je vysoko. Přesně v takové poloze to Ols velmi sluší. Přirozeně do toho zapadá i skutečnost, že druhá nahrávka obsahuje výhradně vlastní tvorbu a žádné předělávky, což rovněž považuji za rozumný krok.
Určitě to bude znít jako klišé, ale „Mszarna“ je ve všech směrech dospělejší deska než její předchůdkyně. Ols za nějaký rok a půl od vydání eponymní prvotiny udělala obrovský pokrok, ne-li přímo skok, a jestli tehdy šlo o poměrně zajímavý počin, jenž věštil případný potenciál do budoucna, „Mszarna“ už je albem, které byste měli slyšet, pokud máte rádi (neo)folkovou hudbu. Už jen z toho důvodu, že je moc příjemné konečně slyšet začínající žánrové jméno, jež nezní jako kopie Wardruny, ale snaží se o trochu svého ksichtu. Za mě rozhodně ano, velká spokojenost.
O významu a možné podobě split alb jsem zde v recenzích spekuloval už nejednou, tudíž se nebudu opakovat, ačkoliv nemám iluze o tom, že byste si ty pindy v tom kvantu článků, co tu vychází, ještě mohli pamatovat. Omezím se pouze na konstatování, že počin s názvem „αρχάος“ bych neváhal zařadit do sorty těch zajímavých splitek, dokonce bych i řekl, že tahle nahrávka by mohla sloužit za názornou ukázku, jak by měla vypadat split alba, která mají smysl a stojí za to je poslouchat.
Vzhledem k tomu, že se na splitech potkává více rozdílných kapel, jež tvoří samostatně (což je základní rozdíl oproti kolaboračním nahrávkám, kde rozdílné skupiny tvoří dohromady), je důležité, aby zde byl nějaký jednotící prvek nebo koncept, aby výsledek mohl fungovat jako ucelené hudební dílo. Ruské formace Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ [Qamat is-sa’atu] zde tento předpoklad rozhodně splňují.
„αρχάος“ se totiž zaobírá určitými epizodami ze života Alexandra Velikého, ale vybírá si události, které nejsou notoricky známé, dotýká se mytických a z hlediska historie objektivně nevyjasněných aspektů, a k tomu přimíchává dávku blízkovýchodního folklóru, děl antických historiků nebo náboženských odboček. Obě formace na tomto materiálu pracovaly dva roky a výsledek skutečně stojí za to, poněvadž „αρχάος“ nabízí 50 minut vysoce působivé experimentální hudby s hypnotickou atmosférou.
Strana Krrau nabízí celkem tři písně. „Триумф в Персеполе“ („Triumph in Persepolis“) popisuje Alexandrovo ovládnutí Persepole, metropole perské říše, respektive hostinu v místním paláci na oslavu vítězství a jeho následné vypálení. „Гедросия“ („Gedrosia“) se zaobírá částí cesty zpět z indického tažení. Zde se Alexandr rozhodl vést své lidi skrze Gedrósii, což je historická oblast rozkládající se na území dnešního Pákistánu, Íránu a zčásti Afghánistánu, protože se jednalo o nejkratší přímou trasu do Babylonu. Tato cesta se ovšem pro jeho armádu stala katastrofou – odhaduje se, že při bloudění v nehostinné poušti postupně zemřela polovina válečníků a většina doprovodu. „Роушанак и тень Диониса“ („Roshanak & the Shadow of Dionysus“) představuje legendu o tom, jak Alexandrova manželka Róxana a bůh Dionýsos spřádají plány na vojevůdcovu smrt – motivací manželky je pomsta za smrt jejího otce, motivací boha je vyplenění Théb. Dionýsos Róxaně poví o mytické oblasti na severu s otráveným říčním pramenem, jehož voda dokáže zabít i Alexandra považovaného za syna bohů.
„Триумф в Персеполе“ z této trojice vyznívá ještě „nejslaběji“, přestože je to z obecného hlediska stále skvělá skladba. Umně graduje, a i když nevyvrcholí do vyloženě extatických výšin, napětí v její druhé půli citelně zhoustne a orientální motivy v kombinaci s ženským vokálem fungují výtečně. „Гедросия“ je možná můj nejoblíbenější kus z celého „αρχάος“ – provází ji hustý psychedelický opar s odzbrojujícím výkonem zpěvačky Iriny. Nad základním temným rytmem probíhá elektronika, kytarový nárůst i dronové plochy. „Роушанак и тень Диониса“ jako by svým způsobem míchala přístupy obou předchozích písní, a přitom je opět svá a jiná, aniž by snad z celkového ladění „αρχάος“ vybočovala. Svým způsobem vyznívá o něco experimentálněji a díky rytmičtějšímu pojetí i rituálněji, rozhodně je ale taktéž bravurní, nabídne množství skvělých nápadů, opět nádherný vokál nebo didgeridoo finále. Zmiňované nástroje zde ovšem berte s rezervou, jelikož v sestavě Krrau uvedeny nejsou – přinejmenším je to něco, co je zvládne uvěřitelně imitovat.
Oproti tomu ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ různých instrumentů využívají hodně – dechové, strunné i smyčcové nástroje, dva vokály, syntezátory, perkuse. Snad i proto jejich strana působí v dobrém slova smyslu chaotičtějším, experimentálnější a nervóznějším dojmem. Z obou jejich skladeb mě asi o něco víc zaujala „Триумф в Вавилоне“ („Triumph in Babylon“), již táhne kupředu neúprosný basový rytmus, do něhož se vpíjí další útržky a zpěvy, z nichž nejnápadněji působí dekadentní cellové tóny nebo trubky (?) cca ve třech čtvrtinách. Netvrdím však, že je „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ („Roshanak & the Gelid Headwaters of Hurla Kel“) v porovnání se svou kolegyní špatná! „αρχάος“ je totiž strhující po celou dobu, což platí jak zde, tak i u „Триумф в Персеполе“. Zdánlivě i „méně dobré“ (záměrně neříkám „horší“ nebo „slabší“) je zde stále extrémně vysoko nad hranicí průměru.
Před koncem se asi sluší ještě dotáhnout povídání o konceptu na straně ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ. „Роушанак и леденящий исток Хурла Кёль“ vypráví o cestě Róxany do mytické oblasti Nonakreeds na severu, kde se setká s místním pohanským bohem, od něhož získá jed na otrávení Alexandra. „Триумф в Вавилоне“ má poněkud ironický název, protože na rozdíl od úvodní „Триумф в Персеполе“ se tentokrát nejedná o Alexandrův triumf, nýbrž o jeho skon – vojevůdce je otráven a jeho generálové si mezi sebou rozdělí dobytou říší. Možná stojí za zmínku, že otrava je výplodem konceptu „αρχάος“, neboť skutečná příčina Alexandrovy smrti známa není, byť jed se mezi teoriemi samozřejmě objevuje. Jisté je pouze to, že Alexandr Veliký v Babylonu v roce 323 př. n. l. onemocněl a krátce před svými 33. narozeninami vydechl naposledy.
„αρχάος“ je ze všech možných úhlů pohledu ohromně zajímavý a sugestivní počin. K hudební a koncepční stránce je nutno přidat i grafické provedení. Album vyšlo ve dvou kazetových edicích, a sice u slovenských Sky Burial Productions (49 kusů; září 2016) a u ruských Oriental Prophecy (50 kusů; duben 2017). Obě verze vypadají úplně jinak, ale obě nádherně – o trochu lépe asi ta starší slovenská už jen díky atypickému balení v ručně malovaném tvrdém papíru. Ať ale sáhnete po jakékoliv z nich, za koupi to podle mě jednoznačně stojí.
Zpětně mohu „αρχάος“ s klidným srdcem vyhlásit za jednu z nejzajímavějších desek, jaké se v loňském roce objevily, a kdybych nebyl kokot a naposlouchal to zavčasu, možná by to zamíchalo i s pořadím nejlepší pětky v tradičním ročním shrnutí. Ale to už je nyní jedno, stejně je stěžejní sdělení, že se jedná o bez přehánění fantastickou a působivou věc.
V dnešní recenzi si povíme o jednom velmi dobře skrytém, ale o to hodnotnějším klenotu. Nebudu tvrdit, že se jedná o záležitost, kterou byste měli všichni slyšet, to v žádném případě. Tím samozřejmě nenaznačuji, že by zde bylo něco špatně, pouze říkám, že ne všichni jsou schopni takovou hudbu pochopit a ocenit a že zdaleka ne všichni si něco takového zaslouží poslouchat.
„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ toho v sobě skrývá o trochu víc než jen vlastní zvukovou stopu a Апорєа je vlastně o trochu víc než jen další obyčejná zapadlá hudební skupina. Abychom alespoň povrchně porozuměli (nebudu vás lakovat – sám tomu ani zdaleka nerozumím opravdu plně) všem aspektům počinu, bude nutno se trochu zavrtat v okolnostech a historii. Nicméně slibuji, že dnes to nebude klasická nudná omáčka a balast, ale docela zajímavé povídání.
Počátky Апорєа se táhnout až do hloubi 80. let a musíme se za nimi vydat na industriální / experimentální scénu někdejší Jugoslávie, konkrétně na území dnešního státu Makedonie. Апорєа – někdy též známá jako Апокрифна реалност, ale nedokážu odlišit, kdy a za jakých okolností byl ten který název používán – není ani tak skupina, jako spíš jakýsi volný kolektiv umělců. Ten se skládal z určitého hlavního jádra, jehož součástí a jakýmsi duchovním vůdcem byl i kněz makedonské pravoslavné církve, a dalších okolních lidí, mezi nimiž nebyli pouze hudebníci, ale také malíři či kaligrafové.
Činnost kolektivu zasahovala hned do několika kulturních odvětví a zahrnovala umělecké instalace a výstavy, vlastní fanzine, knihu a hudbu. Nicméně kvantita nebyla na prvním místě a ode všeho vzniklo vesměs jedno dílo, a to včetně té muzikální stránky. Tímto jediným počinem je právě „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, kteréžto vyšlo v roce 1988 na audiokazetě v nevalné kvalitě a nevalném nákladu. Přesto se tato silně atmosférická dvacetiminutovka dochovala až do dnešních dnů, kdy byla konečně opětovně vynesena na světlo a vydána firmou AnnapurnA na CD i LP.
Stejně tak se dochovala i kniha, nicméně ke smůle nás všech, pro normálního smrtelníka není šance si ji přečíst. Veškeré materiály totiž byly vytvořeny v církevní slovanštině, ale do zápisu cyrilicí jsou dle všeho ještě nějak vmíchána pravidla řecké abecedy. To ovšem nedokážu nijak posoudit, protože takové vzdělání v oblasti jazyků vskutku nemám. Nicméně to vše jen přidává neopakovatelné auře, jaká se kolem Апорєа prostírá. A navíc i bez možnosti přečtení slov je ze samotné hudební produkce jasně cítit, že se kolektiv zabýval spirituální a duchovní stránkou slovanství.
Přesně tohle, co jsem řekl na konci předchozí věty, je z „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ cítit skutečně silně – a pochopili byste to, i kdybyste nic z výše napsaného nečetli. Už dlouho jsem nenarazil na nahrávku, z níž by tak sálala sakrální atmosféra jako odsud, ale to chápejte v tom nejlepším možném slova smyslu. Když to řeknu trochu hloupě a s jistou dávkou nadsázky, tak Апорєа je záležitost, vedle níž může jít Batushka akorát tak s hanbou do kouta. To ale berte jen jako takové nevinné odlehčení textu, poněvadž jinak na „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ nic humorného není. Jedná se o hluboce působivou akustickou seanci, jejíž síla je skutečně natolik velká, aby posluchače zasáhla.
Hudebně jde o minimalističtější experimentální záležitost se spirituálním podtextem, který jen umocňují náboženské chóry. Skladby jako „Ѕвѣздо, Ѩвлѩющаѩ солнцє“, „На рєкахъ Вавилонскыхъ: Пс. 137“ nebo „Кондак на Св. Прохор Пчинс҃ки“ jsou skutečně působivé a mají hloubku, která prostě musí potěšit všechny, kdo v hudbě hledají něco víc než jen pouhou zábavu či rozptýlení. Zde je onen duchovní rozměr hmatatelný a uvěřitelný. Nenechte se ovšem zmýlit, i obě nejmenované stopy jsou víc než jen obyčejnými písničkami. Celá dvacetiminutovka je vysoce atmosférická, hypnotická a svým způsobem – už by to mělo zaznít – výjimečná.
„На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je rozhodně neobyčejným počinem, a to nejen optikou doby, v níž vznikl. Před téměř třiceti lety byl v Makedonii jednoduše nahrán malý poklad a je moc dobře, že byl nyní vynesen na světlo reedičním vydáním, takže se k němu může dostat i obyčejný smrtelník. Věřte, že na nahrávky takového formátu se nenaráží každý den.
Апорєа / Апокрифна реалност za sebou nezanechali mnoho materiálu a jejich činnost vlastně nebyla nijak rozsáhlá. Nikdy nevystoupili živě, a jak již padlo, „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“ je jediným dokumentem jejich hudebního počínání. Přesto se jedná o dvacet minut, jejichž hodnota je vyšší než celá tvorba mnohých jiných a kvantitativně plodnějších skupin.
Seskupení dle dostupných pramenů zaniklo nejspíše v roce 1988. Dva členové tvůrčího jádra, Goran Trajkoski a Zoran Spasovski, o pár let později založili kapelu Anastasia (někdy též Анастасиїа či Анастасија), jejíž tvorba má se stylem Апорєа cosi společného a také si hraje s etnickými motivy. A přestože už se zdaleka nejedná o tak obskurní záležitost jako „На рєкахъ Вавл҃нскыхъ“, vaše další kroky by měly směřovat právě sem, bude-li vaše zaujetí Апорєа stejně velké jako moje.
Nutno říct, že jsem povídání o historii a okolnostech audiokazety odvyprávěl velice stručně a vágně. Pokud máte zájem o podrobnější a zasvěcenější pohled, neváhejte následovat tento odkaz, na němž vedle rozsáhlého (a řekl bych, že jediného skutečně uceleného o tomto počinu) povídání najdete i odkaz ke stažení ripu původní kazety a naskenovanou knihu, jež také stojí za vidění, i když jí nebudete rozumět ani slovo.
Země: Švédsko Žánr: neofolk / martial industrial Datum vydání: 16.12.2016 Label: Sun & Moon Records
Tracklist:
01. Ironclad
02. I rörelse
03. Against It All
04. Vapenvakt
05. Parables for the Blind
06. Tomma ögon
07. Grafven utan namn
08. Vargarne tjuta
09. Risen from Ruins
10. Alas, for Woe!
11. Ve mig!
Kultovní label Cold Meat Industry sice před čtyřmi lety zanikl, ale jeho útroby stále skýtají mnoho příležitostí k objevování skvělé hudby – tedy pokud už kompletní diskografii této švédské firmy nemáte v malíku. Pod jejími křídly vyšla mnohá alba zásadních formací žánrů jako martial industrial, industrial, neofolk, dark ambient či noise, ale najde se zde i množství skupin, jež na první pohled možná nejsou tak nápadné, přesto jejich produkce za pozornost stojí. Dnes se podíváme na záležitost, která spadá do druhé zmiňované množiny.
Stormfågel, kteří u Cold Meat Industry vydali první dvě desky „Den nalkande stormen“ (2005) a „Ett berg av fasa“ (2007), jsem až doposud pozornost nevěnoval. Loňské páté album „Arla gryning“ (to již vychází pod značkou převážně metalových Sun & Moon Records; jen pro pořádek – třetí a čtvrtá řadovka se objevila u rakouských Steinklang Industries, což je rovněž zajímavý label) mě ovšem přesvědčilo, že to byla chyba. Nyní jsme se tu sešli, abych se pokusil i vás přesvědčit, že by bylo chybou Stormfågel ignorovat.
Švédové stojí kdesi na pomezí mezi neofolkem a martial industrialem, přičemž o trochu více má na „Arla gryning“ navrch první jmenovaný žánr. Zde si ovšem pod pojmenováním neofolk nepředstavujte uondané táborákové drnkání na španělku, které nudu a nedostatek nápadů vydává za zasněnou atmosféru. Zvuk akustické kytary u Stormfågel má blíže spíš k takovým Death in June. K tomu přidejte výraznou rytmiku, která možná není ortodoxním martial-industriálním pochodovým maršem, přesto není sporu, k jakému stylu má nejblíže. Nechybí ani občasné klávesové linky a v neposlední řadě rovněž charismatický vokál Andrease Neidhardta.
A tohle je, jak vidno, plně dostačující, aby vznikla výborná a podmanivá nahrávka, jež servíruje jednu skvělou skladbu za druhou. Chcete-li se bavit o vrcholech, nemůžu vynechat osudovou „Against It All“ s temnějšími slokami a – myšleno v tom nejlepším slova smyslu – vzletným refrénem. Okamžitě jsem si zamiloval taktéž „Parables for the Blind“, již provází nervní rytmika, do níž posléze vstupuje nádherný kytarový motiv předznamenávající další povedený refrén. Baví mne „Grafven utan namn“, která se lehce vzdaluje neofolkovému vyznění a ve své druhé půli nabídne excelentní melodické linky. Desce však nedochází dech ani ke konci hrací doby, protože tomu zabraňuje příjemné osvěžení s „Alas, for Woe!“ s lehce elektroničtějším hávem a především působivé finále „Ve mig!“, kde se naopak dostává do popředí martial industrial.
I zbylé písně jsou skvělé, to zas nechápejte, že právě zmiňované by měly být tím jediným, co na „Arla gryning“ stojí za poslech. Hned úvodní „Ironclad“ zaujme především povedeným refrénem, jinde zase potěší využití švédštiny. Když už jsme u toho, tak z těch švédsky zpívaných věcí stojí vedle už jmenovaných za zmínku i „Tomma ögon“. No, abych to zkrátil, tak nějaké dílčí výhrady mám pouze k „Vargarne tjuta“, kde jsou klávesy především v začátku songu trochu moc sladké a vzdáleně mi připomínají vánoční koledy (naštěstí vše zachraňuje výtečný refrén), „I rörelse“, která se mi už dost ohrála. Ale problém s onou druhou písničkou ve velké míře plyne i z toho, že poslední dobou „Arla gryning“ hraju jak blázen, takže to vlastně bylo jen otázkou času, kdy se nějaký kousek trochu vyčerpá – holt to padlo na druhou položku tracklistu. Nicméně ten zbytek mě stále baví, přestože už znám album skoro zpaměti, to zase všechna čest!
Neřekl bych, že „Arla gryning“ je skutečně výjimečná deska, ani netvrdím, že zpětně zamíchala s vrcholy loňského roku. Ale něco takového není nutnou podmínkou, aby se jednalo o záživný poslech. Stormfågel totiž natočili počin, jemuž nechybí síla, atmosféra ani několik nádherných momentů. Je to málo? Myslím, že přinejmenším v tomto případě nikoliv!
U hudební formace na prvním místě samozřejmě stojí (neboli erektuje, chcete-li to odborně) hudební stránka věci, to je snad povšechně jasné a není nutno o tom sáhodlouze vést diskuze a zasvěcené dišputace. Přesto potěší, když ten který projekt nabízí i cosi navíc. Takřka ideální kombinací je, když pěknou muziku tvoří pěkná lidská samička, aby i takový zhovadilý dobytek jako já mohl potěšit nikoliv jen ucho, ale i oko. Skuteční labužníci pak mohou potěšit i jiné části těla.
Nutno říct, že jednočlenný dámský projekt Ols z Polska onu poutavost co do vizuálu splňuje na jedničku s hvězdičkou. Na fotkách je sice slečna mocně vyleštěná počítačem, přesto není problém poznat, že co příroda ubrala na kráse mně, dostala do vínku tahle holka. Anebo si na ní rodiče prostě dali echt záležet. Což mě jen tak mimochodem napadá, že bych možná měl začít doufat, že téhle pasáži recenze holčina nebude rozumět, pokud se k ní dostane, haha.
No nic, dosti bylo vepřového humoru, přesuňme se konečně k muzice – ostatně jsem hned zpočátku prohlásil, že právě ta je nejdůležitější, tak asi bylo zřejmé, že tenhle text nebude pouze o literárním sebeukájení. Nutno hned zkraje zmínit, že Ols je jednočlenným projektem v tom pravém slova smyslu – slečna (nějak jsem si nevšiml, že by někde bylo její jméno… asi jí budeme říkat rovněž Ols) si zde dělá vše sama. Skládá hudbu i texty, hraje na veškeré nástroje a stará se i o všechny vokály. Když už sólo projekt, tak prostě sólo se vším všudy.
Ve výčtu toho, co všechno si Ols zařizuje sama, jsem možná mohl dvojnásob zdůraznit zpěv, jelikož právě na něm bezejmenná debutová deska ve velké míře stojí (erektuje, haha). S nadsázkou řečeno tvoří notnou část stopáže pouze prozpěvování na na na (Batman už ne). Vokálních linek je na albu mnoho, vzájemně se překrývají, často mají hlavní slovo a v některých momentech dokonce i jediné slovo. To ale ničemu nevadí, protože i tak je výsledek velice příjemný.
Z právě řečeného asi nepřímo vyplývá, že vlastní instrumentální stránka nebude nijak monumentální a ponese se spíše v minimalističtějších vodách. Jedná se o vcelku jemnou záležitost, již bychom formálně mohli střelit někam na pomezí neofolku a ambientu, byť to zní asi trošku jinak než standardní neofolkové formace. Což samozřejmě nemyslím jako výtku.
Hlavní ovšem je, že se nahrávka poslouchá skutečně skvěle a v některých momentech je opravdu hezká. I navzdory relativně jednoduchému výrazivu se daří držet dobrou atmosféru. Sice nepopírám, že po čase přijde stav, kdy už zábavnost opadne a počin poněkud zevšední, ale stane se tak až za překvapivě dlouhou dobou. Nejedná se o žádnou rychlokvašku, lze s tím strávit nadstandardní množství poslechů, aniž by se člověk začal nudit.
Navíc ačkoliv „Ols“ jako celek časem vybledne, stále jsou tu písně, které mě ještě neomrzely a netváří se, že by se tak mělo stát. Zde svá slova směřuji především ke třetí „Chmielna“, kde se jen tak mimochodem dostanou ke slovu třeba i brumle, a uhrančivá „Krew na mchu“, což je asi vrcholná skladba celé kolekce. Nicméně třeba „Woda“ je taktéž zajímavá, především ve své druhé klidnější půli, kde dojde i na jednu jednoduchou, leč výbornou melodii.
Dokud se budeme bavit o šesti autorských písních, lze hovořit o velkém překvapení. Ols stvořila vážně zajímavý kousek jak co do stylu (jsem zvědav na případnou další tvorbu, už zde je možno cítit náznaky vlastního rukopisu), tak i co do kvality. Pouze bych si odpustil závěr, kde se nacházejí dvě předělávky od Katatonia respektive Agalloch. Paradoxně se jedná o suverénně nejslabší kousky, které dojem z desky spíše srážejí. Osobně jsem tedy poslech končil po šesté „Pożegnalna“ a to samé doporučuji i vám. Sice si tím zkrátíte stopáž na pouhých 34 minut, ale je to výživná půlhodinka, jež za slyšení erektuje.
Země: Norsko Žánr: neofolk Datum vydání: 15.11.2016 Label: Secret Quarters Records
Tracklist:
01. Gån-lenkur driv i havet
02. Spor i snø
03. Heimferd
04. Dyr på sprang over fuktig skaugbunn
05. Søvn i september
06. Nattegjest
07. Utferd
08. Endestasjon
S norským duem Havnatt jsem se poprvé setkal v roce 2012, když vyšlo debutové EP „Havdøgn“. To jsem sice neslyšel už pěkně dlouho, v paměti mi ovšem zůstalo. Vzpomínám si na něj jako na dost příjemnou záležitost holdující jemnému a minimalistickému neofolku postavenému na akustické kytaře a ženském vokálu. V jeho útrobách však šlo nalézt kus poutavé atmosféry. Navzdory původu nešlo o žádné zpodobnění drsného severu a jeho hlubokých lesů, fjordů či zamlžených hor. Havnatt holdovali spíše melancholii. Mimochodem, tři přítomné skladby byly ve skutečnosti zhudebněnými básněmi a v té době již měly šest let na křížku, jen zbylé dvě byly čerstvé.
Jenže i navzdory tomu, že jsem si Havnatt díky „Havdøgn“ zapamatoval a uložil si je v paměti jako formaci, již se vyplatí poslouchat, postupem času se mi dočista ztratili z očí. Nezapomněl jsem na ně, ale nějak jsem jejich kroky přestal sledovat. Tím pádem mi úplně uniklo, že Norové v létě 2013 vydali svůj dlouhohrající debut „Etterlatte“. A musím se přiznat, že jsem jej dodnes neslyšel. K opětovnému shledání totiž došlo až v loňském roce, když jsem náhodou narazil na informaci, že Havnatt připravují svou druhou řadovou desku „Heimferd“. A právě ta mi nakonec posloužila jako důvod, proč Havnatt opětovně vytáhnout na světlo boží respektive do svého přehrávače (což je to v podstatě to samé). A s pozitivní vzpomínkou na „Havdøgn“ na mysli jsem se těšil na další krásnou porci mlhavých nálad.
Základní recept Havnatt zůstal vesměs nezměněn. V hlavní roli jsou opětovně akustická kytara Toma Simonsena a zpěv Cecilie Langlie. Vedle toho ovšem přibyly i další prvky, v písních se objevují i perkuse, smyčcové nebo dechové nástroje. Obecně vzato je „Heimferd“ samozřejmě stále minimalističtější záležitostí, oproti „Havdøgn“ je však novinka o něco rozmáchlejší… byť tohle vzhledem k povaze hudby Havnatt asi není to úplně nejpříhodnější pojmenování, ale snad si rozumíme.
Nicméně tenhle odklon trochu jinam „Heimferd“ nijak neškodí. No, popravdě řečeno, právě naopak, nahrávce jenom prospívá, protože právě v takových momentech je asi nejpoutavější. V oněch nejjemnějších momentech, kdy Havnatt operují jen se zpěvem a akustickou kytarou, mi totiž deska nepřipadá zdaleka tak poutavá, jak bych si býval představoval. Namísto podmanivé melancholické atmosféry mi to – řečeno s jistou mírou nadsázky – přijde jen jako prachobyčejné táborákové zpívánky. Jednoduše mě to neoslovuje.
„Heimferd“ tak drží nad vodou právě ty chvíle, kdy se Havnatt vydají nad rámec základní formy zpěv-kytara. V tom uspávacím brnkání tak potěší třeba i smyčcové finále druhé „Spor i snø“. Opravdu příjemná v celé délce je ale pouze šestá „Nattegjest“. Ve všech dalších písních se nacházejí pasáže, k nimž mám své výhrady a které mě spíš nebaví. V některých skladbách to lze bez problémů překousnout, protože to není tak hrozné a zbytek (pasáže s dalšími nástroji) má něco do sebe, v jiných nuda citelně převažuje, což se týká kupříkladu poslední zívačky „Endestasjon“.
Samozřejmě, i mě napadlo to, co nejspíš napadlo vás při čtení předchozích řádků. Nebyla má očekávání příliš vysoká? Nepamatuji si náhodou „Havdøgn“ lepší, než jaké ve skutečnosti je? Co když je „Heimferd“ vlastně stejně dobré, akorát to, co mě dokázalo oslovit před pěti lety, mě už dnes míjí, protože jsem se za tu dobu posunul jinam? To jsou všechno zcela legitimní otázky a odpovědět na ně mohla pouze jediná věc – oprášit „Havdøgn“ a poslechem experimentálně ověřit, kde je pravda.
Naneštěstí pro Havnatt se ukázalo, že debutové EP je i s odstupem času výborné a baví mě. A to z „Heimferd“ bohužel nutně činí zklamání. Alespoň tedy pro mě. Co si z toho vezmete vy, jestli si album pustíte a jak se vám zalíbí, to je všechno samozřejmě jenom na vás, vašem vkusu a chutích.
H.: 24. říjen byl přinejmenším v mém případě docela vyhlíženým dnem, jelikož na tuto sobotu si na Nové Chmelnici v Praze daly sraz čtyři vysoce zajímavé formace. Trio Der blaue Reiter, Sophia a Ordo rosarius equilibrio pohybující se někde na pomezí mezi martial industrialem a neofolkem (příklon na tu kterou stranu se samozřejmě ve všech případech trochu liší) doplnili rakouští okultní kozlové The Devil & the Universe. A to byla prostě přespříliš zajímavá kombinace na to, aby člověk zůstal sedět doma. Ve finále to byl skutečně zajímavý večer, avšak bohužel ne dokonalý…
Atreides: Sobota čtyřiadvacátého skýtala solidní program za účasti jmen mému uchu vpravdě libozvučných – Ordo rosarius equilibrio je zkrátka kult, k The Devil & the Universe těžko něco dodávat, protože ódy na Ashley Dayoura a jeho suitu jsme tu pěli již několikrát, a ačkoliv jsem Der blaue Reiter ani Sophii neznal, rozhodně jsem se těšil. Prostor koncertu mě sice trochu odrazoval, neboť zvuk ve Chmelnici je prostě sázka do loterie a člověk do poslední chvíle netuší, zda se na něj z repráků vyvalí čistoskvoucí vlnění nebo kanální koncentrát, ale jediné, co mi skutečně chybělo, bylo zasazení téhle akce do německého příhraničí, protože ona sociální deprese a tíživost by sedla jako prdel na hrnec. Nicméně všichni víme, jak to chodí s kulturou v Sudetech (nebo spíš nechodí, protože její stav připomíná dětskou obrnu v pokročilém stadiu), takže nezbývalo než sednout na vlak směr Prag.
H.: Trochu nevděčnou pozici prvního vystupujícího dostali Der blaue Reiter. Ústřední dvojici Sathoryse Elenortha a Cecilii Bjärgö v Praze nedoplnil nikdo jiný než Peter Bjärgö – což ten večer bylo poprvé, ale ne naposledy, co se manželé Bjärgövi sešli na pódiu. Živě byly pouze perkuse (všichni tři) a zpěvy (stálé duo), zbytek jel ze samplu. Díky tomu – a také díky skutečnosti, že Der blaue Reiter na koncertě neprezentovali vlastně nic ze své jemnější tvorby – vyzněli jako čistokrevný martial marš, což ovšem není myšleno v negativním slova smyslu. Výjimkou byla pouze jediná skladba, v níž se Peter ujal akustické kytary, čímž vnesl trochu neofolkového závanu.
H.: Nicméně pochodový rytmus a deklamující vokály hrály hlavní roli. A vlastně to fungovalo parádně, hned na začátek šlo o povedené vystoupení, jemuž se dají vytknout snad jen dvě drobnosti, z nichž jednu ani nelze přičítat samotné skupině. Tím mám na mysli projekci, již nějaký koumák namířil nikoliv na zadní stěnu, nýbrž na podlahu pódia, tudíž z ní bylo vidět úplné hovno… alespoň že na další účinkující už byla sjednána náprava a projektor byl namířen správně. Druhým neduhem pak bylo, že ke konci již set Der blaue Reiter začal trochu zavánět jednotvárností. Naštěstí se ale nejednalo o nic natolik zásadního, aby to pokazilo pozitivní dojem.
Atreides: Jak jsem naznačil výše, španělský projekt Der blaue Reiter byl mým uším neznámý, nicméně pohled na trojici perkusí a dva vokály naznačovala, že nás čeká poctivý pochoďák. Nemůžu říct, že bych se mýlil, trio pod vedením principála Sathoryse Elenortha do publika valilo martial industrial hutný tak, že by se odér germánství přítomný v ovzduší dal krájet bodákem prvoválečné přilbice. Říkal tu snad někdo Triarii? Wappenbund? Pohlcující a vysilující zážitek, jehož jedinou výraznější slabinou byla přílišná délka – chápu, že velkorysá časová dotace jedné hodiny je více než férová vůči ostatním, na druhou stranu by mi 40, 45 minut šlapavého tempa a wagnerovské epiky vlastně docela stačilo k tomu, aby se končilo v nejlepším, neboť v posledních skladbách již nastupoval mírný pocit monotónnosti.
H.: Následoval rohatý okultismus. Seskupení okolo Ashleyho Dayoura (ten si jen tak mimochodem nechal narůst vousy a na pódiu nyní vypadá démonicky) svůj rituál začalo skladbou „Hail! Mary“ z posledního alba „Benedicere“, při níž došlo i na modlitbu směrem k Panně Marii. Poté už přišla na řadu očekávaná sprška kozlích pecek, mezi nimiž nechyběly ty největší šlehy jako „Danaus plexippus“, „Stygian“ s ikonickým „Someone you know might be using drugs and perhaps even practising witchcraft“, „Nod“ z debutu nebo naopak „Nikopoia“ z aktuální desky… a samozřejmě také mocný cover „What Time Is Love?“ (jen tak mimochodem jediná zpívaná věc na koncertech kapely).
H.: Nebudeme chodit kolem horké kaše, The Devil & the Universe živě setsakra umí. Je vidět, že pravidelné koncertování jim svědčí, protože jim to na pódiu ukázkově šlape, a také je na jejich suverénním vystupování znát, že se už vymanili z pozice pouhého vedlejšího projektu frontmana Whispers in the Shadow a jsou dnes regulérní nezávislou jednotkou. Živě kozlové fakt vraždí, obzvláště v těch hybnějších věcech, které na pódiích dávají na odiv svůj bez přehánění hitový potenciál. Ne nadarmo jsme jim s kolegou Atreidem vymysleli nový žánr: rituální disco. Sice byla malinko škoda, že The Devil & the Universe neukončili svůj set s „What Time Is Love?“, která byla jasným vyvrcholením a po níž finální pomalá píseň působila už trochu navíc. Ale i přes tohle rýpnutí to musím říct: nejlepší set večera!
Atreides: Když jsem viděl The Devil & the Universe prvně na předloňských Hradbách samoty, bylo to energické a rituální. Nicméně to, co ďábelští kozlové rozjeli na Chmelnici, působilo jako pozdravy z jiné dimenze. Bizarní směsice divoké elektroniky s rituálním nábojem byla skutečná šleha, která strčila do kapsy taneční kluby v Praze. Nespoutané proudy taneční energie podtrhla teatrálnost celého projevu a groteskní projekce, jež publikum častovala satanistickým Mickey Mousem, panoptickými výjevy okozlených tváří, kterak nahánějí svoji světici po všech koutech Rakous, či zakrvácenou pannou Marií, k níž se upínaly modlitby všech tří kozlů. Bylo to lepší než dobré, bylo to surrealistické a plné černého humoru, který mě nejednou málem dostal do kolen – aniž bych to jakkoliv očekával, protože jsem byl připraven na všechno, jen na tohle „rituální disco“ ne. Jak by řekl nejvyšší z nejvyšších: „Satan is happy with your progress“.
H.: The Devil & the Universe měli cestu za pomyslným vítězstvím lehčí i proto, že Ordo rosarius equilibrio to bohužel trochu odnesli zvukově. Nebyl to vyložený průser, ale znělo jim to prostě divně a zvukař to nedokázal až do konce vystoupení spravit do uspokojivé podoby. Baskytara takřka neslyšitelná (resp. slyšitelná byla, ale přišlo mi, že jen druhá linka jedoucí ze samplu, ta živá jen velmi letmo) a zpěvačka Rose-Marie úplně neslyšitelná. Až v závěru koncertu ji šlo místy tušit, ale slyšet fakt ne. Set tedy stál na akustické kytaře Ronnieho Bäcka (ta naopak zněla skvěle) a hlavním vokálu Tomase Petterssona. Navíc soudě dle neustálé gestikulace kapely to zvukově zjevně mělo k dokonalosti hodně daleko i v odposleších na pódiu. Když pominu některé už fakt hnidopišské detaily (baskytarista Fredrik měl úbor, jak kdyby šel hrát spíš kýčovitou gotiku, a Pettersson měl tak upnutá kaťata, že si všichni v sále mohli do sytosti užít obrysu jeho koulí), tak mi trochu vadila ještě jedna věc. V závěru už vystoupení působil lehce natahovaně, jako by se skupině nechtělo z pódia odejít.
H.: Na druhou stranu, i přes všechny zmiňované neduhy se Ordo rosarius equilibrio stále místy dařilo tvořit velmi silnou atmosférou a kouzlit působivé nálady. Však ještě aby se to nedařilo, když Švédové tahali tak skvělé písně jako „Hell Is Where the Heart Is – The Gospel of Tomas“ (obzvláště ta mě potěšila), „A Song 4 Hate & Devotion“ či – také nějaký příklad těch starých věcí ještě za původního názvu Ordo equilibrio – „The Perplexity of Hybris. I Glorify Myself“. Kolem a kolem jsem rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl, protože až doposud se mi vyhýbali, a obecně vzato jsem se vlastně i docela bavil a neměl jsem problém tam vydržet celou dobu. Nemohu ovšem popřít, že jsem doufal v o něco větší uhranutí.
Atreides:The Devil & the Universe nasadili laťku zatraceně vysoko, nicméně jsem nepochyboval o tom, že Ordo rosarius equilibrio využijí energie doposud pulzující sálem k tomu, aby Chmelnici položili na lopatky… alespoň dokud nedozněla první skladba. Jinak výborný set, který by ze mě za běžných okolností udělal Alenku v říši divů prostě… ne, že by nefungoval na výběr skladeb nebo snahu hudebníků, ale totálně ochrnul vinou nijakého zvuku. Bicí souprava zněla, jako by ji snad někdo zapomněl nazvučit, živá baskytara byla oproti samplované lince silně upozaděná, o Rose-Marii a jejím naprostém utopení ve zvukové nicotě snad škoda mluvit. Ne, že by Tomase Petterssona a jeho uhrančivého vokálu bylo nějak málo, ale zkrátka pasáže, s nimiž mám v hlavě zafixován ženský vokál nebo snad duet obou hlavních protagonistů, zůstaly pokulhávat za horizontem. Tím nechci říct, že by to bylo neposlouchatelné a já měl nutkavou potřebu utéct ze sálu, nicméně vyblitý zvuk potopil upřímnou snahu hudebníků vložit do koncertu to nejlepší a pečlivě budovaná intimní atmosféra plná plíživé perverze a fetišismu utrpěla značné ztráty, nehledě na možnou hitovost jejich nejpopovějších skladeb. Takhle jsem „jen“ rád, že jsem Ordo rosarius equilibrio konečně viděl živě (natož po šestileté pauze) a nezbývá než doufat, že příští setkání dopadne lépe.
H.: Večer už nabral znatelný skluz oproti ohlášenému programu (nakonec se začalo hrát o něco později a Ordo rosarius equilibrio dle mého vyhrazený čas přetáhli), díky čemuž se Sophia dostává ke slovu až nedlouho před jednou hodinou ranní. Na scénu se opět vrací Peter a Cecilia Bjärgö, aby Nové Chmelnici naložili další dávku martial industrialu. Ačkoliv mi sedělo, že Sophia měla z celého večera asi nejvíc nepřátelskou atmosféru a ačkoliv skupina sama hrála podmanivě, únava si již začala vybírat svou daň, takže jsem jejich vystoupení jen stěží vnímal a místy víc bojoval s nutkáním usnout na místě. Víc k tomu bohužel nemám co říct, jelikož evidentně výborný koncert jsem musel opustit někde (odhadem) po jeho půlce a zdekovat se předčasně.
Atreides: To já nabral směr domov rovnou po konci setu Ordo rosarius equilibrio – ze stejných důvodů jako o něco později H. Únava si spolu se zpožděním vybraly svou daň a vidina čtvrtého hodinového setu, který by se protáhl nejspíše až ke druhé hodině, mě vzhledem k pracovním povinnostem následujícího dne nelákala, jakkoliv jsem si zpětně říkal, že jsem na další martial industrialy zůstat mohl. Nezbývá než večer krátce shrnout – jakkoliv jsem byl ze zvuku, jaký Ordo rosarius equilibrio vyfasovali, mírně rozmrzelý, The Devil & the Universe byli jednoduše perfektní a i Der blaue Reiter byli skvělí, takže účasti těžko litovat. Snad jen příště začít dříve a vystříhat se zpoždění, protože končit ve dvě je fakt oser.
H.: Na závěr ještě několik málo poznámek. Stejně jako kolegovi mi moc mi nesedlo rozhodnutí začít hrát až po osmé a skončit v jednu. Vzhledem k tomu, že se průběh večera protáhl, nebyl konec ani v půl druhé, kdy jsem to zabalil. Třeba to mělo nějaký smysl (přání kapel, logistické důvody… nevím), ale pro měkké sráče jako já, kteří chodí spát v deset večer, by bylo přívětivější při počtu čtyř skupin začínat nejpozději v sedm, víkend nevíkend.
H.: Na druhou stranu si velmi cením rozhodnutí, aby všechny čtyři formace dostaly stejnou časovou dotaci. Formálním headlinerem možná byli Ordo rosarius equilibrio (na plakátě byla použita jejich grafika a byli na něm nejvýše, pozici třetí kapely lze rovněž považovat za nejexkluzivnější), ale všichni na svou prezentaci dostali důstojnou hodinu. Za to rozhodně palec nahoru – stejně jako za vlastní uskutečnění samotné akce, jelikož sestava to byla kurevsky lákává, dobře poskládaná a papírově ohromně silná. Je pravda, že od Ordo rosarius equilibrio jsem čekal husí kůži a mrazení v zádech, zatímco jsem dostal „jen“ dobrý koncert, a Sophii mi zase pokazila má vlastní únava, ale v konečném součtu byly všechny čtyři sety i přes některé výhrady dobré až skvělé a vyplatilo se jít.
![Ordo rosarius equilibrio - Let's Play [Two Girls & a Goat]](https://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2019/09/Ordo_rosarius_equilibrio_-_Lets_Play_Two_Girls_and_a_Goat.jpg)
