Dantez:
01. Spelling – The Turning Wheel
02. Cold Cave – Fate in Seven Lessons
03. Beyond Man – Beyond Man
H.:
Kapely s kytarama.
Metacyclosynchrotron:
Thy Darkened Shade, Amestigon, Inconcessus Lux Lucis a Shaarimoth vydali v minulosti kvalitní až výjimečné nahrávky a zvlášť první jmenovaní to s přehlíženou „Liber Lvcifer I: Khem Sedjet“ před sedmi lety kurevsky rozbili a dokázal bych na ni chrlit superlativa celý den. Tohle elitní, přes hodinu dlouhé splitko už pomalu poslouchám, mám své výhrady zejména k „mezihrám“, ale jakmile přijde na ryze blackmetalové skladby, tak není co řešit. Povinnost.
„Resplendent Grotesque“ jsem se svého času poslouchal rád a vypuštěná „Rat King“ z nových Code mě zaujala, protože z ní subjektivně cítím podobu se zmíněnou deskou. Že by se kapela po letech soustředila na silnou muziku od srdce? Dřívějším dvěma deskám kvality upřít nejdou, ale trpí podle mě nucenou progresí (poštovní syndrom?), ze které si člověk reálně odnese jen málo, a pak, má-li skutečně chuť na pořádný prog, ho to zavane k smysluplnějším klasikám.
A nakonec teda zmíním debutové album Beyond Man, kde se sešli lidi z trondheimské scény a kapel jako Saligia nebo Mare, plus borec, který ještě nikde nehrál, a tipuju, že by tohle mohlo být zejména jeho dílo. Debut působí průměrně, ale muzika mě k sobě mocně přitahuje, takže uvidíme, jak se dojem vyvine.
Cnuk:
Synové Kyuss, Brant Bjork a Nick Oliveri, se znovu potkávají v řadách jedné formace, které dali vysoce originální, ale zato všeříkající název Stöner. Na dvou vypuštěných ukázkách mě ovšem zaujala snad jen krásně nasvícená scenérie mohavské poušti, jelikož hudebně to zatím nevypadá na nic převratného. Jak prostý jejich název je, tak prostě jejich hudba zní. Jsou v tom znát bluesové kořeny i nálada jamujících kapel. Snad se z toho na ostatních skladbách z prvotiny „Stoners Rule“ podařilo vytěžit více.
To další duo Fenriz a Nocturno Culto to spolu táhne bez jakýchkoliv přestávek už dlouhá léta a nic nenasvědčuje tomu, že by se chystali pauzírovat. „Eternal Hails“ se velice pravděpodobně ponese v duchu několika posledních nahrávek, což mi absolutně vyhovuje. Riffy, riffy a zase riffy. Nakonec „Old Star“ je jedno z mých nejoblíbenějších alb Darkthrone.
Deska „Naiv“ od Thy Catafalque patřila k tomu nejlepšímu z uplynulého roku, takže od novinky „Vadak“ samozřejmě čekám dost. Už dvě desetiletí ale platí, že tvorba Tamáse Kátaie si drží svůj vysoký standard. Nemám tedy obavy, že by „Vadak“ v něčem výrazně strádalo, a nenasvědčují tomu ani uveřejněné videoklipy.
Dantez:
V červnu mám celkem jasno: první místo zabírá Spellling s „The Turning Wheel“, ovšem trochu s překvapením, protože předchozí deska na mě působila jako házení hovna na zeď – něco se zarylo, větší porce ale rychle opadla. „Mazy Fly“ působila jako cvičení se synťáky a pokus o tvorbu co nejdivnějšího art popu najednou. Aura umělkyně ovšem i tak dost probíjela, proto mě zajímalo, jakým směrem se bude cesta Spellling ubírat dál. Dva singly z novinky jsou úplně jinde – jak kvalitou, tak hudebním směřováním. „Little Deer“ a „Boys at School“ pracují s honosnou živou produkcí, zapomínají na dětskopokojské standardy z minula a sluchovody pokořují vibem, který se inspiruje Minnie Riperton a psychedelickým nábojem z „Alenky v říši divů“. Obě ukázky patří k tomu nejpoutavějšímu, co jsem letos slyšel, proto se na celou desku velmi těším a očekávám ještě více.
Američtí synth/darkwave gotici Cold Cave vydali poslední plnohodnotnou desku před deseti leti. „Cherish the Light Years“ mě moc nebavila a Cold Cave mě spíše upoutali EP „You & Me & Infinity“, na kterém se osmiletý kapelní vývoj výrazně podepsal. Singly z nové „Fate in Seven Lessons“ napovídají, že by se progres mohl blýsknout i zde.
Na konec zmíním eponymní debut od Beyond Man z Trondheimu. Kapele vévodí renesanční workoholik Wraath. Z hudby je cítit inspirace jeho ostatními projekty, nejvíce pak asi Darvaza, Fides Inversa, občas se ozvou i cinkrlátka z Ritual Death. Beyond Man ale působí břitčeji a divočeji, jako by šli v první řadě po agresi, až pak po okultním fluidu.
Jubilejní desáté album maďarského projektu Thy Catafalque pojmenované „Vadak“ vyjde 25. června u Season of Mist na CD i LP. Předobjednávky již běží a první ukázku „Piros-sárga“ najdete v přiloženém přehrávači.
Top5 2020:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Plague Organ – Orphan
4. At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight
5. DomJord – Sporer
CZ/SVK deska roku:
1. Vyšehrad – I.
2. Lamia Vox – Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer
3. Malokarpatan – Krupinské ohne
Neřadový počin roku:
1. Zalmoxis – A Nocturnal Emanation
2. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Berliner Vulkan
3. Brånd / Häxenzijrkell – Seis wies sei / Der Totenrijtt
Thy Catafalque patří k nejzajímavějším metalovým kapelám vůbec. Snad i proto, že se Tamás Kátai nenechavá metalem svazovat a stejně přirozeně pracuje i s elektronikou nebo elementy folku a jazzu. „Naiv“ je možná tou nejrozmanitější deskou Thy Catafalque, ale pořád s přehledem naplňuje vysoký standard a tahá jednu fantastickou skladbu za druhou. Jestli dobře počítám, tak tohle je už počtvrté, co se Thy Catafalque objevuje v mém top5, a potřetí se jedná o první flek. Až tak výjimečná tahle skupina je.
Jakmile Yuri Gagarin odpálí s metalovou razancí svou třetí desku „The Outskirts of Reality“, začne strhující spacerocková jízda. Už předešlé tituly jsem měl hodně rád, ale tady se Švédové dokázali překonat a naservírovali excelentní záležitost, která snad nemůže zklamat žádného příznivce vytripovaného kosmického rocku. „Oneironaut“ pak patří k nejpůsobivějším skladbám roku.
Už v recenzi jsem „Orphan“ označoval za černého koně roku a už tehdy jsem také tušil, že se to při sestavování první pětky potvrdí. Netvrdím, že se jedná o nahrávku určenou každému, ale mně osobně debut Plague Organ zachutnal fest. Vždycky jsem měl ve velké oblibě monotónní hypnotické věci a taky mi vždycky imponoval netradiční avantgardní sound. „Orphan“ skvěle kombinuje obojí do intenzivní psychedelické palby.
Prvotina At the Altar of the Horned God, bočního projektu Heolstora z Mystagos, se mi hodně strefila do vkusu. „Through Doors of Moonlight“ odměřilo perfektně vyvážený poměr mezi podmanivým ritual ambientem a ekvivalentně podmanivým black metalem. Ve finále to dělá jednu z mých nejposlouchanějších desek tohoto roku.
V rámci Funeral Mist si sice Mortuus důstojnost zachovává, ale Marduk se na posledních deskách stali synonymem průměru. Proto bych si netipnul, že mě prvotina Mortuusovy bokovky bude takhle bavit. DomJord je nicméně super a „Sporer“ podobně jako několik předešlých příček boduje monotónní muzikou s úchvatnou atmosférou – tentokrát ale v ambientním hávu.
Rozhodně bych nečekal, že se mi v roce 2020 takhle moc zalíbí v základě neobjevná a vlastně ani neskrývaná variace na Burzum. Vyšehradu se nicméně na „I.“ daří uctívat ducha „Filosofem“ přímo bravurně a minimálně píseň „Chronos“ je síla jak čuně.
Dobře, uznávám, že s tímhle výběrem trochu podvádím, protože Lamia Vox pochází z Ruska. Žije ale v České republice, díky čemuž jsem si dovolil sem „Alles ist Ufer. Ewig ruft das Meer“ zařadit. Přece jenom se jedná o album, jež mě dokázalo uspokojit, přestože se na něj čekalo hromadu let. A to rozhodně není nic samozřejmého.
Chápu, proč někdo bude tvrdit, že „Nordkarpatenland“ bylo mnohem lepší, ale podle mě jsou obě placky super a Malokarpatan to v rozmáchlejších epických písních hodně sluší. Já jsem si tedy poslech „Krupinské ohne“ užil a k albu jsem se tu a tam vrátil i v průběhu roku. Za mě tedy spokojenost a zasloužený třetí flek v československém rybníčku.
Mírně pohádkový obal může na první pohled odrazovat, ale nenechte se zmýlit. „A Nocturnal Emanation“ nabízí propracovaný syrový black metal vysokých kvalit. Oproti starší tvorbě Zalmoxis se jedná o výrazný odklon a také řekněme ambicióznější pokus, ale tenhle pokus vyšel na výbornou. Skvělá záležitost.
Wędrowcy~tułacze~zbiegi můj žebříček z roku 2019 opanovali s deskou „Marynistyka suchego lądu“. Na EP „Berliner Vulkan“ uhnuli úplně jinam a pustili se do elektroniky, zabodovat se jim ovšem podařilo i tak.
Sedmipalcová splitka typicky nepatří k počinům, v nichž bych spatřoval takovou hodnotu, abych je řadil k nejlepším nahrávkám roku. Tenhle malý asfalt mě ale baví fakt krutě. Na straně A rakouská podivnost Brånd, na straně B další impozantní sabat Häxenzijrkell – dohromady dva výrazně odlišné náhledy na raw black metal, ale oba výborné.
„Éons“ bych určitě označil jako jednu z nejpozoruhodnějších desek roku. Jedná se o monstrózní a těžko uchopitelné dílo, jednak kvůli obludné délce, především ale kvůli vlastnímu obsahu. Asi nemůžu tvrdit, že bych měl prvotinu Neptunian Maximalism zevrubně naposlouchanou (jde to vůbec?), ale rozhodně mě to hrozně bavilo a mám k tomu velký respekt. „Éons“ by si každopádně možná zasloužilo svou pozici i mezi pěti nejlepšími alby, ale vzhledem k tomu, že tohle má navíc i vynikající přebal, rozhodl jsem se dát počinu prostor radši tady.
Tentokrát jako objev roku nevybírám konkrétní formaci, nýbrž obecně tvorbu německého muzikanta Entheogena nebo také Stulperta. Dříve jsem jeho projekty neznal a seznámil jsem se s nimi až začátkem roku 2020, ale všechny mi setsakra zachutnaly. Spadá sem už výše jmenovaná formace Zalmoxis a dále také A Binding Spirit (vyšlo povedené bezejmenné demo) a Fortress of the Olden Days (full-length „Verlassenheit“). Kromě toho má má borec ještě poslední projekt Ås, ale ten v roce 2020 nic nevydal, takže jsem mu prozatím nevěnoval takovou pozornost. Letmé poslechy ale slibují, že i tady to bude stát za to.
Archeologický objev roku:
The Masque of the Red Death (1964)
Asi je trochu zvláštní vydávat tohle za nějaký velký objev. Vincent Price ostatně patří ke klasikům hororu, Cormanova série gotických hororů ze šedesátých let má nepochybně svoje místo v žánrové historii a já sám jsem kouzlo tohoto komba samozřejmě objevil už dříve. Zrovna „The Masque of the Red Death“ mi ale až do roku 2020 unikalo. O to víc jsem si však tenhle letitý kousek nyní užil. Pro historické kostýmní horory z dané doby mám slabost, takže se mi to hodně líbilo. Price ve vrcholné formě byl fakt ďábel.
Musím říct, že tohle hodně bolí. Určitě jsem v roce 2020 slyšel i formálně horší věci, ale v kombinaci s obrovským zklamáním musím tenhle nelichotivý titul přiklepnout Jaye Jayle. „Prisyn“ nabízí jednu dobrou skladbu, okolo níž se nachází jen nudná zoufalost. Nesere mě, že stylově jde o něco úplně jiného než bravurní „No Trail and Other Unholy Paths“. Neskutečně mě však točí, že došlo k tak markantnímu propadu kvality.
Videoklip roku:
Grausame Töchter – Klinik
Tradičně jako každý rok musím zopakovat, že na klipy nečumím, takže nemám dostatečný přehled, abych mohl s klidným srdcem vybrat ten nejlepší. Klasicky sem tedy dávám ten nejsledovanější. Jde o ukázku z chystaného alba Grausame Töchter („Zyklus“ vyjde v únoru 2021) a jde o sakra lákavou ukázku. „Klinik“ jsem se fakt nemohl doposlouchat a pořád mě ten track ohromně baví. Jestli bude celá deska na téhle úrovni, tak by klidně mohlo jít o nejlepší řadovku Grausame Töchter.
Film roku:
1. Possessor
Letos nebyla nijak závratná konkurence, tudíž si „Possessor“ od Cronenberga juniora docela pohodlně dokráčel pro prvenství. Snad jako jediný dokázal předvést nějakou odvahu, specifickou náladu a zanechat dojem. I v nabušenějším roce by „Possessor“ pravděpodobně dokázal zaujmout, ale za stávající konstelace jsem jednoduše neviděl pamětihodnější snímek.
Důvody, proč „Tenet“ patří mezi nejlepší filmy roku 2020, jsem se pokusil nastínit v příslušné recenzi (která ostatně právě kvůli tomu vznikla), takže vás případně odkážu tam. Pokud se vám však nechce překlikávat, tak jen ve stručnosti řeknu, že „Tenet“ určitě nepovažuji za nějakou extra náročnou nebo složitou podívanou. Já jsem v tom viděl „jen“ akční spektákl s ambicí a osobitě pojatou akcí, jehož údajná náročnost spočívá jen v tom, že svého diváka nepovažuje za vola s vypnutým mozkem. A to mi ke spokojenosti vlastně stačilo.
Leigh Whannell je talent, umí pracovat s napětím a jeho bijáky mě dost baví. „The Invisible Man“ tohle potvrzuje a také v praxi ukazuje, že známá poučka, že největší obava plyne z toho, co nevidíme, skutečně funguje. Zde na ní stojí celé dvě hodiny a výsledkem je jeden z nejlepších čistokrevných hororů roku 2020.
Potěšení roku:
mimořádný nášup skvělých desek
Obvykle se mi stává, že za každý rok narazím jen na hrstku skutečně výstavních alb, z nichž bych si sednul na prdel. Vzpomínám si, že některé roky by mi do eintopfového speciálu klidně stačilo třeba jen top3. No, rok 2020 na tom byl jinak, protože tentokrát se objevilo nebývalé množství nahrávek, které u mě splňovaly ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně potěšilo.
Zklamání roku:
mimořádně málo skvělých filmů
U filmů se situace naopak obrátila. V posledních letech se vždycky objevil nějaký úchvatný snímek, někdy jich dokonce bylo i víc – rok 2019 například přinesl „Der goldene Handschuh“ a „The Lighthouse“, rok 2018 zase „The House That Jack Built“. 2020 ovšem v tomhle ohledu zůstal za očekáváním a nenarazil jsem v jeho průběhu na žádný biják, který by u mě splňoval ty nejvyšší nároky. A to mě samozřejmě hodně nepotěšilo.
Zhodnocení roku:
V závěru eintopfového speciálu pro rok 2019 jsem prorocky uvedl, že rok 2020 podle mě bude úplně standardní a nečekám od něj zvláštního. Víc vedle už jsem snad být nemohl, protože od jara se převrátil život vzhůru nohama prakticky v celé společnosti. Vím, že mnohé celá ta krize semlela dost nepříjemně, takže to může působit jako provokace, ale mně osobně tenhle rok vlastně vyhovoval. Dlouhodobý home office si docela užívám, v osobním a pracovním životě se mi dařilo, s muzikou si taky nemám na co stěžovat a vlastně mi nic moc nechybělo. Soucítím s těmi, komu uplynulých dvanáct měsíců takhle dobře nevyšlo, ale pro mě to byl příjemný rok.
Čtenáři jsou jistě s poslední deskou maďarských Thy Catafalque dobře obeznámeni, a pokud byste rádi doplnili poslech o vizuální prožitek, tak vás bude zajímat videoklip ke skladbě „Napút“, který si můžete pustit níže.
Ruský label GS Productions chystá ultimátní kompilaci Thy Catafalque a spřízněných projektů s názvem „Köd utánam“. Kniha limitovaná na 300 kopií bude obsahovat celkem 13 CD. Devět z nich je vyhrazeno pro všech devět dlouhohrajících nahrávek Thy Catafalque, které dále doplní eponymní deska vedlejšího projektu Neolunar a obě sólová alba Tamáse Katáie. Na posledním disku se pak objeví dosud nevydané EP „Zápor“ obsahující pět skladeb z „Tűnő idő tárlat“ v nově nahraných verzích.
Vydání kompletu je plánováno na 16. listopadu, ale předobjednávky běží již nyní.
Thy Catafalque je unikátní kapela a Tamás Kátai je fenomenální skladatel, jehož cit pro působivé nápady, při nichž se posluchačovi rozlije blaho po celém těle, si jen těžko hledá konkurenci. Důvody – byť nezastírám, že ve velké míře subjektivní, ale o subjektivním vnímání přece recenze jsou, že jo – už jsem zde uváděl nejednou v několika různých recenzích. Ať už na desky samotné skupiny Thy Catafalque nebo v kritikách Kátaiovu sólovku „Slower Structures“ či desku elektronického projektu Neolunar. Stejně tak i jeho další aktivity, některé z nich již dlouho mrtvé nebo snad dnes i polozapomenuté, mají vysoké kvality a zaslouží si poslech.
Z toho všeho vyplývá, že každá další nahrávka Thy Catafalque (a Tamáse Kátaie obecně) budí velká očekává. Novinka „Naiv“ na tom nebyla jinak. Musím se ale přiznat, že i když jsem byl jako vždy fest zvědavý, s čím tenhle talentovaný Maďar zase přijde, trochu jsem obával, že tentokrát to bude trochu „slabší“. Jasně, i „slabší“ alba z jeho tvorby, například „Meta“ z roku 2016, jsou z obecného hlediska stále skvělá a dokážou nabídnou fantastické momenty, ale trochu kolísává ta úroveň je.
Každopádně jsem měl dojem, že „Naiv“ bude po excelentní „Geometria“ opět patřit k tomu „horšímu“ z katalogu Thy Catafalque (byť uznávám, že mluvit v případě Thy Catafalque o tom, že je něco „slabší“ nebo „horší“, je čistá rozežranost, protože celá diskografie projektu patří přinejmenším do vysokého nadprůměru). Jednak mi obal novinky použitím červené barvy trochu připomínal už zmiňované „Meta“, jednak mě z v předstihu zveřejněných ukázek – „Szélvész“, „Embersólyom“ a „Tsitsushka“ – posadila na prdel jen jediná, a sice ta třetí zmiňovaná.
„Naiv“ nicméně ukazuje, jak mohou být prvotní dojmy klamné a jak mohou být předčasná očekávání mylná. A také jak rozdílně mohou některé skladby fungovat samostatně a v rámci kontextu vyššího celku – desky. Potom, co jsem si album vpálil celé a poslouchal jej dost intenzivně nějakou dobu, si totiž nemám na co stěžovat. Netvrdím, že „Naiv“ překonává stěžejní veledíla jako „Tűnő idő tárlat“ nebo „Róka hasa rádió“, ale zrovna Thy Catafalque je kapela, u níž takové srovnávání nemá smysl, poněvadž upřednostněním jedné nahrávky na úkor jiné by člověk ponižoval význam té druhé, přičemž v diskografii Thy Catafalque není jediný počin, jenž by si něco takového zasloužil. Po „Naiv“ to platí stále. I proto, ale nejen proto si dovolím bez váhání tvrdit, že také novinka je excelentní deska, kterou byste měli bez keců slyšet.
Dokonce i ty songy, u nichž jsem výše řekl, že mě v předstihu nijak zásadně nevzaly, tedy „Szélvész“ a „Embersólyom“, na samotném albu fungují prakticky bezchybně. Až si skoro říkám, že jsem snad tehdy musel poslouchat prdelí, ne ušima. „Embersólyom“ je krásně vystavěná atmosférická perlička a „Szélvész“ celé „Naiv“ uzavírá ve víc než uspokojivém duchu. Navíc hezky předvádí, jak plynule dokáže Kátai přecházet mezi přívětivými melodickými chvilkami s čistým zpěvem a až nečekaně ostrými riffy. Třetí již jmenovaná, „Tsitsushka“, je hravá metalová avantgarda. Mysleli jste si, že jazzový nádech a saxofon už se v kombinaci s metalem vyčerpal? „Tsitsushka“ předkládá důkaz, že to pořád může znít svěže.
I nad rámec tří omílaných singlů „Naiv“ nabízí hodně zajímavého k poslechu. Třeba „A valóság kazamatái“ a „Kék madár (Négy kép)“ ukazují, jak variabilním skladatelem Kátai je a s jakou samozřejmostí dokáže skloubit tři různé světy jako metal, elektroniku a folklórní nádech. Vezměte si druhou jmenovanou instrumentálku – první polovina má folkový nádech a flétnu, aby se skladba ve druhé části vydala k subtilní elektronice a zírání na hvězdnou oblohu. Působí to naprosto přirozeně, jako by k sobě tyhle věci odjakživa patřily. Stejně jako má obal „Naiv“ raketku i vlaštovku, obě poletující okolo květiny vyrůstající z hlavy kosmonauta.
Mimo jiné právě ve zcela organickém a logickém propojení zdánlivě nesouvisejících kontrastů a z toho plynoucí nevšední atmosféry tkví unikum Thy Catafalque. „Naiv“ s tímhle konceptem pracuje na stejně vysoké úrovni jako starší alba, a přitom má stejně jako předešlé počiny svůj osobitý nádech v rámci celé tvorby Thy Catafalque. Jak by člověk mohl být za takového stavu nespokojen nenadšen?
H.:
1. Thy Catafalque – Naiv
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Jordablod – The Cabinet of Numinous Song
Metacyclosynchrotron:
1. Vaeok – Vaeok
2. Yuri Gagarin – The Outskirts of Reality
3. Aethyrick – Gnosis
Cnuk:
1. Algiers – There Is No Year
2. Thy Catafalque – Naiv
3. Midnight – Rebirth by Blasphemy
Dantez:
1. Grimes – Miss Anthropocene
2. Midnight – Rebirth by Blasphemy
3. Bohren & der Club of Gore – Patchouli Blue
H.:
Leden 2020 za mě skýtá překvapivě lákavou hudební nabídku. Mám tu tři hodně vyrovnaná želízka v ohni, která seřadím trochu nahodile.
Na první místo z „povinnosti“ pošlu Thy Catafalque, a to i přestože dvě ze tří doposud vypuštěných ukázek značí, že asi půjde o trochu slabší album podobně jako třeba „Meta“. Na druhou stranu, „Tsitsushka“ je bez keců excelentní a u Thy Catafalque znamená „slabší“ pořád skvělý poslech. Moc nepochybuji o tom, že „Naiv“ bude v lednu patřit k mým nejprotáčenějším deskám.
Ukázky mě moc nezaujaly ani v případě „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin, ale nepřikládám tomu velkou váhu, poněvadž šlo jen o krátké úryvky z jednotlivých songů. Vzpomínka na hodiny strávené zejména s „At the Center of All Infinity“ jsou pro mě směrodatnější. Plus obal novinky vypadá opět výborně, takže se těším.
Dále nebude radno minout „The Cabinet of Numinous Song“ od Jordablod. Jejich debut „Upon My Cremation Pyre“ mě bavil fakt zběsile, tak snad jeho pokračování dostojí očekáváním. Pokud ano, půjde opět o povinnou koupi.
Metacyclosynchrotron:
Leden (alespoň na mě) nepůsobí zrovna nabušeným dojmem, ale jedna povinnost pro hudební fajnšmekry by se na úvod roku přeci jen našla, a to „The Outskirts of Reality“ od Yuri Gagarin. Psychedelická jízda předchozího alba „At the Center of Infinity“ mě baví strašně moc a Háčko muziku Švédů v recenzích popsal, jak se sluší a patří, takže neváhejte. Za poslech by mnohým mohlo stát i nové album Aethyrick. Očekávejte tradiční black metal finského střihu s autentickým esoterickým podproudem. Z vypuštěné ukázky jsem moc odvařený nebyl, ale „Gnosis“ vydávají The Sinister Flame a z těch lednových blackových nahrávek, které by teoreticky mohly stát alespoň za jeden poslech, Aethyrick vyčnívají. No, a jak nepřímo uvádím v recenzi, debutové EP Vaeok je skvost.
Cnuk:
Britští Algiers o sobě dali naplno vědět s poslední řadovkou „The Underside of Power“, která vyšla před dvěma lety. Ovšem už předchozí eponymní deska ukazovala, o jak svojskou hudbu se toto těleso bude starat. Letos vyjde zkraje roku novinka „There Is No Year“ a věřím, že ani ta na unikátní kombinaci post-punku, industrialu, ale i gospelu a typické motown music nic nezkazí. Alespoň tak svědčí dosavadní singly „Dispossession“ a „Void“. Navíc rovněž nedávno vydali ambiciózní jazzovou poezii v podobě „Can the Sub_Bass Speak?“, ta by se však na nové nahrávce neměla objevit. Zkrátka Algiers jsou v ráži a tahle forma se s největší pravděpodobností odrazí rovněž na „There Is No Year“.
Albem pojmenovaným „Naiv“ otevře letošní sezónu také Tamás Kátai, respektive jeho uskupení Thy Catafalque. Předešlé „Geometria“ mě bavilo více, než bych sám čekal, takže není důvod nevěřit také „Naiv“. Nyní jsou již k dispozici již tři singly, a přestože mě na první poslechy moc neoslovily, stále jsem přesvědčen, že „Naiv“ nabídne slušnou porci maďarské avantgardy.
Poslední příčkou pro leden jsou dobytci z Midnight. I když mě jejich tvorba ze studiovek úplně neohromuje, v paměti mám stále loňskou jízdu na Brutal Assaultu. Díky tomu se na chystané „Rebirth by Blasphemy“ vlastně docela dost těším. Jen doufám, že má očekávání nejsou až moc nadnesená, přeci jenom zážitek to byl silný.
Dantez:
„Miss Anthropocene“ se už nějakou tu dobu po internetech válí, ale nikdo na 100 % netuší, zda jde o finální verzi. Z materiálu jde nicméně dedukovat, že Grimes nabídne další solidní a pravděpodobně její produkčně nejvyzrálejší future-popovou desku s přesahem do EBM, industrialu nebo synthwavu.
U Midnight není o čem. Nic nenapovídá tomu, že by Athenar chtěl na svém rukopisu něco měnit. A je to jen dobře. Od „Rebirth by Blasphemy“ chci primitivní načernalý rokenrol bez pokusů o delší a sofistikovanější skladby, které se objevily na předešlé „Sweet Death and Ecstasy“.
Ke konci ledna vyjde také novinka od dark-noir-jazzových Bohren & der Club of Gore. Do pozdější tvorby tohoto uskupení jsem ještě pořádně nezabředl, ale novinka za zmínku určitě stojí.
Nová deska Thy Catafalque se jmenuje „Naiv“ a vyjde 24. ledna příštího roku u Season of Mist. Předobjednávky už běží, k dispozici bude mediabook CD (330 kusů), černé LP (330 kusů) a červené LP (170 kusů – zde je v evropském shopu již vyprodáno). Tracklist, obal a ukázka „Szélvész“ následují. Hrací doba se vyšplhá na 47 minut.
01. A bolyongás ideje 02. Tsitsushka 03. Embersólyom 04. Számtalan színek 05. A valóság kazamatái 06. Kék madár (Négy kép) 07. Napút 08. Vető 09. Szélvész
