Dantez:
01. Spelling – The Turning Wheel
02. Cold Cave – Fate in Seven Lessons
03. Beyond Man – Beyond Man
H.:
Kapely s kytarama.
Metacyclosynchrotron:
Thy Darkened Shade, Amestigon, Inconcessus Lux Lucis a Shaarimoth vydali v minulosti kvalitní až výjimečné nahrávky a zvlášť první jmenovaní to s přehlíženou „Liber Lvcifer I: Khem Sedjet“ před sedmi lety kurevsky rozbili a dokázal bych na ni chrlit superlativa celý den. Tohle elitní, přes hodinu dlouhé splitko už pomalu poslouchám, mám své výhrady zejména k „mezihrám“, ale jakmile přijde na ryze blackmetalové skladby, tak není co řešit. Povinnost.
„Resplendent Grotesque“ jsem se svého času poslouchal rád a vypuštěná „Rat King“ z nových Code mě zaujala, protože z ní subjektivně cítím podobu se zmíněnou deskou. Že by se kapela po letech soustředila na silnou muziku od srdce? Dřívějším dvěma deskám kvality upřít nejdou, ale trpí podle mě nucenou progresí (poštovní syndrom?), ze které si člověk reálně odnese jen málo, a pak, má-li skutečně chuť na pořádný prog, ho to zavane k smysluplnějším klasikám.
A nakonec teda zmíním debutové album Beyond Man, kde se sešli lidi z trondheimské scény a kapel jako Saligia nebo Mare, plus borec, který ještě nikde nehrál, a tipuju, že by tohle mohlo být zejména jeho dílo. Debut působí průměrně, ale muzika mě k sobě mocně přitahuje, takže uvidíme, jak se dojem vyvine.
Cnuk:
Synové Kyuss, Brant Bjork a Nick Oliveri, se znovu potkávají v řadách jedné formace, které dali vysoce originální, ale zato všeříkající název Stöner. Na dvou vypuštěných ukázkách mě ovšem zaujala snad jen krásně nasvícená scenérie mohavské poušti, jelikož hudebně to zatím nevypadá na nic převratného. Jak prostý jejich název je, tak prostě jejich hudba zní. Jsou v tom znát bluesové kořeny i nálada jamujících kapel. Snad se z toho na ostatních skladbách z prvotiny „Stoners Rule“ podařilo vytěžit více.
To další duo Fenriz a Nocturno Culto to spolu táhne bez jakýchkoliv přestávek už dlouhá léta a nic nenasvědčuje tomu, že by se chystali pauzírovat. „Eternal Hails“ se velice pravděpodobně ponese v duchu několika posledních nahrávek, což mi absolutně vyhovuje. Riffy, riffy a zase riffy. Nakonec „Old Star“ je jedno z mých nejoblíbenějších alb Darkthrone.
Deska „Naiv“ od Thy Catafalque patřila k tomu nejlepšímu z uplynulého roku, takže od novinky „Vadak“ samozřejmě čekám dost. Už dvě desetiletí ale platí, že tvorba Tamáse Kátaie si drží svůj vysoký standard. Nemám tedy obavy, že by „Vadak“ v něčem výrazně strádalo, a nenasvědčují tomu ani uveřejněné videoklipy.
Dantez:
V červnu mám celkem jasno: první místo zabírá Spellling s „The Turning Wheel“, ovšem trochu s překvapením, protože předchozí deska na mě působila jako házení hovna na zeď – něco se zarylo, větší porce ale rychle opadla. „Mazy Fly“ působila jako cvičení se synťáky a pokus o tvorbu co nejdivnějšího art popu najednou. Aura umělkyně ovšem i tak dost probíjela, proto mě zajímalo, jakým směrem se bude cesta Spellling ubírat dál. Dva singly z novinky jsou úplně jinde – jak kvalitou, tak hudebním směřováním. „Little Deer“ a „Boys at School“ pracují s honosnou živou produkcí, zapomínají na dětskopokojské standardy z minula a sluchovody pokořují vibem, který se inspiruje Minnie Riperton a psychedelickým nábojem z „Alenky v říši divů“. Obě ukázky patří k tomu nejpoutavějšímu, co jsem letos slyšel, proto se na celou desku velmi těším a očekávám ještě více.
Američtí synth/darkwave gotici Cold Cave vydali poslední plnohodnotnou desku před deseti leti. „Cherish the Light Years“ mě moc nebavila a Cold Cave mě spíše upoutali EP „You & Me & Infinity“, na kterém se osmiletý kapelní vývoj výrazně podepsal. Singly z nové „Fate in Seven Lessons“ napovídají, že by se progres mohl blýsknout i zde.
Na konec zmíním eponymní debut od Beyond Man z Trondheimu. Kapele vévodí renesanční workoholik Wraath. Z hudby je cítit inspirace jeho ostatními projekty, nejvíce pak asi Darvaza, Fides Inversa, občas se ozvou i cinkrlátka z Ritual Death. Beyond Man ale působí břitčeji a divočeji, jako by šli v první řadě po agresi, až pak po okultním fluidu.
Britové Code vydají 25. ledna nové EP s názvem „Lost Signal“, a to skrze Agonia Records. Objeví se zde několik starších skladeb v přepracované a nově natočené podobě, jmenovitě tři písničky z „Mut“ (2015) a po jedné z každého předchozího alba. Upoutávka zde, obal tady, tracklist následuje:
01. On Blinding Larks 02. Cocoon 03. Affliction 04. The Rattle of Black Teeth 05. The Lazarus Cord 06. Brass Dogs
Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli? Stačilo to opět na nejvyšší příčky, nebo zůstalo jen u svěšených hlav, krčících se hluboko v poli poražených? Jednoduché odpovědi není. Raději začněme pěkně popořadě a unáhlené závěry přenechejme jiným.
Code jsou na scéně už poměrně osvědčeným jménem a na všech dosavadních řadovkách působili dojmem jistoty. Pokud se s tímto uskupením z britským ostrovům setkáváte prostřednictvím “Mut” poprvé, vězte, že Code doposud okupovali black metalová kolbiště. A jestli v rámci sondování diskografií sáhnete po agresivnějším debutu “Nouveau Gloaming” či progresivnějších “Resplendent Grotesque” a “Augur Nox”, nemůžete se spálit, jelikož všechny mají svou kvalitu. Je tedy jasné, že “Mut” by to mělo složité i bez opuštění černého kovu.
Dočasný (?) přechod k progresivnímu rocku samotný vydavatel akcentoval dlouhou dobu dopředu, tudíž šok s prvními tóny pocítili snad jen ti, kteří prohlášení labelů už naprosto ignorují. Což o to, šoku jsem byl ušetřen, nemalého zklamání však ne. Prvním poslechům jsem dával zelenou jen a jen z povinnosti a snad ani není třeba dodávat, že ani jedna z výše zmíněných řadovek kapely se do takové šlamastyky nedostala. Code s pečlivostí zahodili takřka vše, co by snad mohlo připomínat uplynulé včerejšky, a rozhodli se tak ukázat svou nejčistější tvář. Bez příkras, bez pomoci hutných kytar. To vše je úplně v pořádku, jenže problém nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že se Code v na obale vyobrazených vodách nejednou utápějí a nerozvážně zahazují atributy, které zdobily jejich minulou tvorbu.
Code vlastně pokračují v nastolené cestě, jež započala agresivní “Nouveau Gloaming” a přes progresivní rebelii “Resplendent Grotesque” vedla až k znatelně učesanější “Augur Nox”. “Mut” se tak zdá být jen logickým následovníkem. Proč to ale tentokrát nefunguje? Vysvětlení mám hned dvě. Code mě vždycky bavili primárně tehdy, kdy se na mě pohlédli tváří šibala. Ta jim vážně slušela a s ohledem na momentálně praktikovaný prog rock melancholického rázu je evidentní, že po ní nezůstalo památky. Druhá věc se má tak, že Code na “Mut” víc než je zdrávo skladatelsky tápou. Zde se již definitivně dostáváme k jádru celého problému. Kapele se povedlo nahrát několik ucházejících se skladeb, většina z nich ale obsahuje atmosféričtější pasáže, v nichž to dříve extrovertním Code zas tak moc nejde, a atmosféra tak vyznívá jen do ztracena.
Několik solidních momentů se novince odpárat nedá a některé z nich vážně stojí za vyposlechnutí. Člověku sice chvíli trvá, než se k nim probojuje, ale právě nápaditost jednotlivých útržků “Mut” zdobí. Ne vždy se člověk se výborného momentu dopátrá, ale ku prospěchu kapely musím říct, že ve většině skladeb je trpělivé ucho nakonec úspěšné. A hned je to o poznání pohodovější poslech. Z 36 minut, na jejichž ploše se “Mut” odehrává, není původně nezáživná hodina, ale svěží půlhodinka, jež baví poslech od poslechu víc. Získaly si mě především průbojnější pasáže a rytmické finesy, s kterými se bohužel pytel dvakrát neroztrhnul. Za opravdu vydařené kousky mohu jmenovat třeba “Inland Sea” či druhou polovinu “Undertone”. A když už jednou chválím, přidám ještě pochvalu na adresu frontmana Waciana, který několik nevýrazných ploch zachraňuje zajímavými vokálními variacemi, jež snad pomalu jako jediné drží rozpoznatelnost rukopisu Code.
Nerad bych se dopustil zásadního otočení a z nové nahrávky dělal něco výjimečného, protože tím “Mut” rozhodně není. Novinka zní v porovnání s předchůdci o poznání obyčejněji, poslední poslechy ovšem mohu s čistým svědomím prohlásit za příjemné. Dáte-li “Mut” nějaký ten čas, s jistotou se dostanete do stavu, kdy již nebudete cítit potřebu desku utnout v polovině a věnovat se něčemu zábavnějšímu. Dojmu převažující nevýraznosti jsem se však za celou dobu nezbavil. No a co příště? Možná se budete divit, ale po metalových, po těch osvědčených, zábavných Code sveřepě nevolám. Ne, že by mě tvrdá poloha kapely nepřitahovala, ale já se raději spokojím s tím, aby to bylo příště o třídu lepší než “Mut”. A je vážně fuk, jestli to bude rock, metal nebo pop.
Druhý pohled (H.):
Na Code jsem narazil již po vydání jejich prvního alba “Nouveau Gloaming” z roku 2005 a od té doby jejich tvorbu sleduji. Byť excelentní debut zůstal nepřekonán, i druhé “Resplendent Grotesque” svého času Code opětovně představilo jakožto vyzrálou formaci s vysoce kvalitní hudbou. Ačkoliv formálně vzato Code laťku nesnížili ani s “Augur Nox” a ačkoliv mě to album v době, kdy bylo aktuální, bavilo, s odstupem času jsem zjistil, že jako by se mi kapela se svým třetím dlouhohrajícím počinem začala vzdalovat. Jinými slovy řečeno, později už jsem necítil potřebu se k “Augur Nox” vracet, obzvláště pokud by to mělo být na úkor předcházejících alb.
V případě novinky “Mut” se děje přesně to, čeho jsem se obával – Code jsou mi zase o kousek vzdálenější. Na rozdíl od jiných lidí (nijak nenarážím na kolegy nade mnou a pode mnou, mluvím obecně) nepovažuji novou desku za nepovedenou, ani mi v zásadě nevadí posun Britů od inteligentního black metalu do post-rockových vod. Naopak, ve své podstatě mě poslech “Mut” relativně (tohle slovo bylo důležité) baví – nahrávka sice nenabízí žádné vrcholné momenty, ale díky kombinaci jakési “ospalé” melancholické nálady a střízlivé stopáže 35 minut je to poměrně příjemná záležitost. Místy by asi nezaškodilo trochu víc zatlačit na pilu a zahrát i kontrastnější notu (jako se tomu částečně stane v polovině “Affliction”) namísto toho se celou dobu převalovat v podstatě v jednom rozpoložení, ale obecně vzato si nemyslím, že by byl počin úplně bez nápadů, byť jsou mnohdy trochu zbytečně rozmělněné. A když nic jiného, přinejmenším vokalista Wacian baví a odvádí výtečný výkon, a přestože to měl při příchodu do Code těžké vzhledem k tomu, že musel nahradit mistra Kvohsta, ukazuje, že byl bezesporu výtečnou volbou.
Jenže i když mi společnost “Mut” nijak nevadí a nemám problém si ten počin pustit a pár pohodových poslechů jsem s ním i strávil, pořád mám pocit, že to prostě není tak úplně to pravé ořechové. Snad to bude tím, že minulá alba (zejména “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”) prostě byla na vyšší úrovni než jen “příjemně se poslouchá”, ale prostě to tak je. Problém rozhodně netkví ve stylovém převratu, jako spíš v tom, že “Mut” prostě a jednoduše obsahuje i nejednu poměrně hluchou pasáž. Výsledkem je tak bohužel doposud nejméně záživná deska Code… na druhou stranu, i s tímhle cejchem “Mut” stále není propadák, pohybuje se lehkém nadprůměru a poslouchat se dá bez sebemenších problémů. Tak či onak, snad příště bude lépe – ať už to bude v jakémkoliv žánru.
Třetí pohled (Onotius):
Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dozvěděl o změně stylu u anglických Code, optimismem mě to nějak přehnaně nenaplňovalo. Ne snad, že bych byl nějaký hudební konzervativec, který automaticky odsuzuje vše, co není tak jak na minulém albu, ovšem jejich dosavadní hudební směřování nesoucí se v duchu progresivního black metalu jim zkrátka neskutečně slušelo. Jako nejreprezentativnější zástupce pak může sloužit skvělá “Resplendent Grotesque” – v mých očích deska, jež nejlépe vyladila hranici mezi experimentální a inovativní a chytlavou popřípadě melodickou složkou. S novinkou však přichází změna a žánr se ocitá někde na pomezí progresivního a post-rocku, což samo o sobě nelze považovat za krok špatným směrem za předpokladu, že si s tím kapela bude schopna adekvátně poradit. A byla?
“Mut” se po většinu času nese v celkem konstantní melancholické náladě, jež je definována relativně jednotným zvukem, jenž na jednu stranu tvoří desce pomyslný rámec, na druhou stranu bere prostor pro jakoukoliv výraznější pestrost. To co je ovšem větší problém, je, že stavba jednotlivých kompozic přes leckdy velice dobře vymyšlené nápady díky této náladotvorné neprůraznosti nezanechává moc prostoru pro gradace a i přes výtečné prvky, jakými jsou například vokály v “Dialogue”, nakonec bohužel často končí tak trochu do ztracena. Některé nadstandardní melodie, jakou disponuje například “Inland Sea”, pak tvoří spíš takové jednohubky.
Deska jako celek rozhodně netrpí na absenci nápadů jako takových, spíš hudebníci moc neví, jak si s nimi v novém kabátu poradit. Během poslechu má člověk pocit, že se jedná o výstavu jednotlivých motivů, než že by byly motivy nějak výrazněji rozvíjeny. Možná to takhle může znít trochu nefér, protože je tam jednak několik světlých momentů a co se týče instrumentální stránky věcí, je to mnohdy velice dobře promyšleno, jenomže výsledný dojem zkrátka napovídá, že “tomuhle ještě něco chybí”.
Nějak jednoznačně zhodnotit novou desku Code bude tedy trochu oříšek. Na jednu stranu je tu množství zajímavých a povedených nápadů (“Inland Sea”, “Dialogue”, “The Bloom in the Blast”) a fascinující atmosférické provedení evokující ve mně srážku Virus s Pain of Salvation, na druhou stranu změna stylu s sebou přinesla několik zádrhelů, jež celkový dojem trochu sráží. Prvním z nich je ztráta diverzity, jíž by občasné zatlačení na pilu určitě prospělo, a dále především absence výraznějších gradací, jež by se trochu postaraly o větší transparentnost a orientaci v poslouchaném materiálu. Takto se pak jedná o zajímavou sbírku motivů leckdy procítěně zahraných, ovšem až na výjimky bez nějaké významnější pointy, což je vzhledem ke kvalitě některých z nich slušná škoda.
Code je kapela, kterou všichni fajnšmekři do inteligentního black metalu, jenž se nebojí nezůstat stát na místě a v rámci žánru jít směrem kupředu, dávno znají – a to zdaleka nejenom kvůli dřívější personální provázanosti s kultovními industrial black metalovými Nory Dødheimsgard, s nimiž Code dříve v sestavě sdíleli vokalistu Kvohsta (nyní Hexvessel) a kytaristu Vicotnika, ale i díky hudební stránce, jež byla dle mého skromného názoru naprosto skvělá již od debutu “Nouveau Gloaming” z roku 2005.
“Nouveau Gloaming” sice v mých očích zůstává v diskografii Code dodnes nepřekonáno, na čemž nic nezměnila ani druhá deska “Resplendent Grotesque” z roku 2009, ani čerstvě vydaná třetí velká nahrávka “Augur Nox”, přesto se ani omylem nedá tvrdit, že by se snad kapela od té doby motala v nějakém bludném kruhu a nevěděla kudy kam. Toho je důkazem i samotná novinka “Augur Nox”, která je ve skutečnosti vysoce kvalitní a obsahuje několik opravdu výborných skladeb jako “Becoming Host”, “Glimlight Tourist”, “The Lazarus Chord” či “White Triptych” (ačkoliv jak už tomu tak na albech, kde si laťku drží všechny písničky, bývá, jde o songy, jaké jsem si oblíbil jen já osobně, někdo další může mít favority v jiných kusech). Věřím tomu, že jestli je mezi vámi někdo, kdo minulé desky nezná, klidně si z “Augur Nox” může sednout na prdel, protože ta úroveň tam jednoduše je a není zrovna nízko, spíš naopak.
Nicméně i kdybyste starší nahrávky znali, pořád “Augur Nox” stojí za nejeden poslech a rozhodně jde o počin, který lze jenom doporučit – a to i lidem, kteří zrovna příliš neholdují black metalovému žánru, jelikož Code svojí muzikou mají mnohem blíže k progresivním skupinám než k Darkthrone. Přestože mým favoritem i nadále zůstává debutové “Nouveau Gloaming”, novinka “Augur Nox” v žádném případě není zklamání a jen potvrzuje pozici Code mezi výtečnými kapelami.
Code viseli až doteď na tom imaginárním (zajisté u několika lidí i fyzickém) seznamu kapel, jejichž prozkoumání diskografie prostě musí stát za to. A i když jsou tihle Britové už poměrně zavedeným jménem, “Augur Nox” se stalo prostředníkem mého prvního setkání s kapelou. Kapely, ke kterým se řadí i Code si mé oko často získají jak kvůli pozitivním ohlasům, vizuální prezentaci, osobním sympatiím k zainteresovaným hudebníkům nebo kvůli vnitřním pocitům, které mi právě v tomto případě říkaly, že si s Code budu rozumět. A jelikož se na zmíněném seznamu Code tedy neobjevili náhodou, čekal jsem jen vysokou kvalitu, kterou jsem v podobě “Augur Nox” dostal.
Druhý pohled (Skvrn):
Code viseli až doteď na tom imaginárním (zajisté u několika lidí i fyzickém) seznamu kapel, jejichž prozkoumání diskografie prostě musí stát za to. A i když jsou tihle Britové už poměrně zavedeným jménem, “Augur Nox” se stalo prostředníkem mého prvního setkání s kapelou. Kapely, ke kterým se řadí i Code si mé oko často získají jak kvůli pozitivním ohlasům, vizuální prezentaci, osobním sympatiím k zainteresovaným hudebníkům nebo kvůli vnitřním pocitům, které mi právě v tomto případě říkaly, že si s Code budu rozumět. A jelikož se na zmíněném seznamu Code tedy neobjevili náhodou, čekal jsem jen vysokou kvalitu, kterou jsem v podobě “Augur Nox” dostal.
Kapela se na desce prezentuje velice dobrou, v dnešní době již poměrně populární směsicí progresivního metalu a blacku. A především progrese tu hraje prim tak, že vokálně pestré chytlavé kompozice jen doplňuje blacková atmosféra. A právě zmíněná vokální práce je to, co na “Augur Nox jednoznačně dominuje a evokuje tím několik norských legend, které black metal víceméně pověsily na hřebík a vydali se také vstříc progresi, za všechny jmenujme třeba Enslaved, Borknagar jen z těch konzervativnějších a nejméně ulítlých. “Augur Nox” je album nesmírně vyrovnané a každá pasáž má v rámci celé délky své právoplatné místo. Nejvíce jsem si oblíbil zřejmě třetí “Ecdysis” a šestou “Garden Charcency”, nic to však nemění na tom, že i ostatní skladby jsou perfektní. Jedinou výjimku tvoří úplně závěrečná “White Triptych”, která mi přijde na finální skladbu až příliš nevýrazná, ale to je už jen otázka vkusu a nálady, protože píseň je to opět kvalitní jako všechny ostatní.
Code bezpochyby natočili skvělou desku, která příjemně plyne, po několika málo posleších vás chytne a na dlouhou dobu nepustí. Pokud máte v oblibě black metal tak trochu “jinak”, ale stále v relativně konzervativní podobě, “Augur Nox” je pro vás povinností a zpříjemněním i na několik týdnů.
Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom
Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.
Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.
Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.
Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.
Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.
Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.
Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.
Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.
Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.
Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.
Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.
Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.
Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.
