Archiv štítku: Six Feet Under

Redakční eintopf #89 – květen 2016

1.5.2016 Sicmaggot Komentáře: 15

Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures

H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“ s O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.

Recenze

Six Feet Under – Crypt of the Devil

9.6.2015 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 5.5.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Gruesome
02. Open Coffin Orgy
03. Broken Bottle Rape
04. Break the Cross in Half
05. Lost Remains
06. Slit Wrists
07. Stab
08. The Night Bleeds
09. Compulsion to Brutalize
10. Eternal in Darkness

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Když lídr Six Feet Under, Chris Barnes, ohlašoval jedenácté studiové album titulované jako „Crypt of the Devil“, nic nenasvědčovalo tomu, že by posluchači měli zbystřit nad rámec ohlášení běžné studiové placky těchto smrtonošů. Důvod? Není to žádné drama, Six Feet Under prostě sypou svá alba z rukávu s docela vysokou kadencí a vzhledem k tomu, že dvojice počinů „Unborn“ a „Undead“ vyšla v letech 2012 a 2013, tak jsem nečekal, že se Barnesovi v šuplíku naskládá tak rychle nový materiál, a když už ano, tak výsledek bude znovu převařená voda, z níž tento growler kuchtí už roky.

Nicméně, „Crypt of the Devil“ je v jistém ohledu jiné. Jakmile Barnes vypustil informaci, že pro účely vzniku nového alba se spojil s Philem Hallem z Cannabis Corpse, které v nahrávacím procesu doplní i zbytek zkouřené party (jmenovitě bubeník Josh Hall a kytarista Brandon Ellis), bylo záhodno očekávat, že s příchodem nového impulzu by mohla být nakopnuta i stagnující kariéra velikánů death metalu, s jejichž studiovými alby je to jako na houpačce. Je docela paradox, že nové album s Barnesem natáčí doprovodná kapela, jejíž jméno je parodií jeho bývalé domovské skupiny Cannibal Corpse, nemyslíte?

Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik je „Crypt of the Devil“ jiné a jestli se naplnila očekávání, že by s mladou krví po ruce mohla novinka znít o něco víc nebezpečně. Nebudu z toho dělat kovbojku, ale musím říct, že „Crypt of the Devil“ ve své podstatě nijak nevybočuje z linie alb nedávných, ačkoli je cítit, že Barnes je o něco málo žíznivější a skladby neznějí v několika případech tak tuctově, jako tomu bylo zejména na „Unborn“, ale vyložený průser to není. Skladatelskou taktovku v ruce držel zřejmě pořád Chris, protože ačkoli má tvorba Six Feet Under a Cannabis Corpse jisté společné ingredience, jsou alba obou part odlišná a domácí působiště Joshe Halla z „Crypt of the Devil“ necítím tak silně, jak bych před prvním poslechem očekával.

Oproti „Unborn“ a „Undead“, které si ke srovnání vybírám záměrně z toho důvodu, že jsou nejmladší a mám je díky starším recenzím jakž takž v paměti, zní materiál na „Crypt of the Devil“ lehce techničtěji a přijde mi, že i skladby jsou rychlejší. Ne, že by Chris Barnes rezignoval na střední tempa a vrhl se pouze do sfér zběsilých sypaček, ale kytarové riffy nejsou tak jednoduché jako na starších deskách a řežou více do hloubky. Jen tak mimochodem by mě docela zajímalo, jakou pozici v kapele má Steve Swanson, což je dlouholetý kytarista, na nějž ve studiu tentokrát nezbylo místo. Jinak je ale vše na svém místě. Typické texty plné utrpení a násilí, průrazný zvuk a samozřejmě vokální práce ústřední postavy. Chris Barnes není jedním z nejznámějších death metalových chroptičů jen tak pro nic za nic, jeho hluboký growling, jemuž jde i navzdory té brutalitě šikovně rozumět, má stále co říct a nevypadá to, že by se s blížící padesátkou měl chystat do důchodu.

Pojďme ale k samotným skladbám, jichž se na novince sešlo deset a jejichž celková hrací doba se vměstnala pod slušných 40 minut, což je pro Six Feet Under taková ta klasická porce, kterou jsou v současné formě schopni ještě obstojně utáhnout. Jako celek není album vyloženě špatně a většina písní mě baví, ovšem ne vždy je slunce pouze zářivé, takže se na obloze přeženou i občasná mračna, jež v případě „Crypt of the Devil“ přicházejí se slabším závěrem desky. To úvod se povedl a právě skladby typu „Gruesome“ a „Broken Bottle Rape“ bych očekával v mnohem vyšší míře, abych dokázal říct, že skladatelsky unavený Chris Barnes dostal ve studiu adrenalinovou injekci. Mezi zmíněné rychlejší pecky se vměstnala klasická hymna jménem „Open Coffin Orgy“, v níž se vystřídají snad všechny rychlostní stupně, jimiž Six Feet Under disponují, a to bez ztráty pevné půdy pod nohama, takže se začne pochodovým rytmem, který vystřídá unavený kytarový motiv a v refrénu se rozohní pořádné peklo.

Vůbec nejlepší songy přicházejí s dvojicí, již tvoří už zmíněná „Broken Bottle Rape“ a staromilská „Break the Cross in Half“. Druhá jmenovaná možná zní na první poslech tuctově jako kráva, ale ten zničující riff, který se celou skladbou táhne, nemá chybu. Trošku škoda učesaného kytarového sóla, protože do takové divočiny bych si představil něco chaotičtějšího, ale nejedná se o nic, co by se nedalo vydržet, protože Brandon Ellis je zdatným hráčem. „Broken Bottle Rape“ je spolu se „Stab“ jednou z nejchytlavějších písní na „Crypt of the Devil“. Škoda, že „Stab“ rychle zevšedněla a zůstalo mi z ní hlavně nečekané zpomalení ve druhé polovině.

Jak už jsem řekl, konec placky prostě a jednoduše ztrácí dech, a to prostřednictvím nezáživné „Slit Wrists“, kterou trpím jen kvůli fantastickému kytarovému sólu, „Lost Remains“ a „Compulsion to Brutalize“, jíž jsem taky nepřišel na chuť i navzdory nezvyklému množství kytarových melodií, jež zaoblují ostré hrany tvrdých riffů a kompozici tak ozvláštňují oproti standardní porci kytarové brutality. I díky těmto písním nelze mluvit o výtečném albu jakožto celku, protože aniž by zněly na první poslech nepatřičně, tak sílu, aby si získaly pozornost, nemají, a tak nějak mnou jenom propluly bez emocí.

Six Feet Under jsou stále sví a obměna nástrojového osazenstva tomu příliš nepomohla, což je na jednu stranu dobře, protože letití fanoušci dostanou to své, i když na druhou stranu mohl duch Cannabis Corpse z „Crypt of the Devil“ promluvit hlasitěji. Chrisu Barnesovi sice nemůžu odpárat neuvěřitelnou zarputilost, s níž ten svůj mrtvolně shnilý death metal přivádí každý rok k životu, ale pořád si myslím, že kdyby trochu zvolnil a ze dvou relativně průměrných alb, jimiž nás pravidelně zásobuje, udělal jedno skvělé, tak bych si jména této legendy vážil mnohem víc, než je tomu nyní. „Crypt of the Devil“ je z posledních tří počinů určitě tím nejlepším, ovšem pořád za možnostmi kapely, která má stále na to, aby stála v čelní linii americké death metalové scény.

Druhý pohled (H.):

Abych to řekl na rovinu a popravdě, Six Feet Under je kapela, která mě vlastně už dávno přestala zajímat. Ne, že bych snad zanevřel na death metal nebo že bych dokonce měl vůči mrtvolné partě okolo Chrise Barnese nějaké osobní výhrady – jde čistě jen o to, že posledních pár alb téhle smečky mi přijde jako těžká, přetěžká nuda. I když jak tak o tom přemýšlím, ono to už tak úplně není jen pár alb, neboť poslední placka Six Feet Under, k níž jsem ochoten se zpětně vracet, je „Bringer of Blood“… a to je už dobrých dvanáct roků, co tahle fošna vyšla. Sice tuhle smečku stále z povzdálí sleduji, vydávání nových desek registruji a vlastně si tu novou nahrávku vždycky i pustím, ale posléze zjistím, že je to jen další porce rutinního death metalu, která mě nebaví, a opětovně se utvrdím v tom, že ten prdel-nakopávají tah na bránu, kterého měli Six Feet Under na svých prvních počinech na rozdávání, je už dávno v čudu.

Six Feet Under by ve své tvorbě nějaký impuls potřebovali jako koza drbání. A zpočátku se mohlo zdát, že „Crypt of the Devil“ by právě tenhle impuls mohlo přinést – teoreticky. Nebyl jsem tak naivní, abych něco takového skutečně očekával, nicméně jsem někde v koutku alespoň doufal, že se fakt, že s nadsázkou řečeno „Crypt of the Devil“ není albem Six Feet Under, ale albem Cannabis Corpse, na němž chroptí Chris Barnes, nějak projeví. Bohužel se tak nestalo a novinka prodlužuje linii +/- průměrných počinů o další položku. „Crypt of the Devil“ je zase o kousíček nudnější než minulé „Unborn“, o chlup lepší než předminulé „Undead“, ale ve finále je to beztak šumák, protože posledních deset roků je to pořád jen na jedno nezáživné brdo.

Jasně, vyložená píčovina skrz naskrz to zase není, a když na to přijde, tak se „Crypt of the Devil“ vlastně dá poslechnout… ale to je tak maximum, co lze z nejnovějšího počinu Six Feet Under vymámit, protože ten poslech nijak zvlášť nebaví. Sice to má jen 37 minut, ale abych řekl pravdu, mnohokrát jsem to ani nedojel do konce, protože jsem se u toho tak brutálně nudil, že jsem to prostě musel vypnout. Jediný song, který mě vždycky alespoň trochu dokáže vytrhnout z letargie, je „Slit Wrists“ s chytlavým refrénem (je docela paradoxní, že kolega nade mnou tuhle písničku naopak považuje za nezáživnou), což je vlastně jediný track, jenž mi dokázal nějak utkvět v paměti… a to jsem to fakt neposlouchal jen dvakrát nebo třikrát.

Zklamaný však z „Crypt of the Devil“ vlastně nejsem – jednoduše jsem to tak nějak čekal, že to (zase) dopadne takhle. Při vší úctě, Six Feet Under už jsou dávno za zenitem a novinka to jen potvrzuje. Kdyby na obálce nebylo logo Six Feet Under, tak by ta placka jen prošuměla okolo a nikdo by si jejího vydání ani nevšiml.

Music News

Novinky 8-5-15

8.5.2015 Pan novinkář Komentáře: 2

Belakor - Of Breath and Bone

>>> Australané Be’lakor v současné době natáčejí novou desku, jež naváže na počin „Of Breath and Bone“ z roku 2012. Novinka bude koncepční a objeví se na ní celkem osm skladeb.

>>> Kanadská death metalová mlátička Cryptopsy ohlásila, že namísto další desky chystá pustit do světa sérii několika minialb. Tato řada EPček ponese název „The Book of Suffering“.

>>> Maskovaní Američané Gwar se rozešli zpěvačkou Kimberly A. Dyllou (dále A Winter Lost), která zde působila od loňského roku. Postavu Vulvatron, již Dylla hrála, bude dále ztvárňovat někdo jiný.

>>> King of Asgard hlásí příchod nového kytaristy – stal se jím Ted Sjulmark (Grimner). Tím byla po odchodu dvou členů začátkem letoška zkompletována sestava. Kapela se také pustila do příprav dalšího alba.

>>> Nightwish zveřejnili nové lyric video ke svému aktuálnímu albu „Endless Forms Most Beautiful“ – to vzniklo k novému singlu v podobě titulní písničky. Sledujte na YouTube.

>>> Persefone z ministátu Andorra hlásí, že začali pracovat na dalším albu, jež se stane následovníkem nahrávky „Spiritual Migration“ z roku 2013.

>>> Powerwolf streamují nový song „Army of the Night“, jenž se objeví na chystané desce „Blessed & Possessed“ (vychází v červenci). Poslouchejte na webu Revolvermag.

>>> Řekové Rotting Christ začali s nahráváním své další desky. Novinka by měla vyjít začátkem roku 2016.

>>> Finští funeral doomaři Shape of Despair streamují druhou píseň ze svého nadcházejícího alba „Monotony Fields“ (vychází 15. června), jež bude prvním albem kapely po 11 letech. „Descending Inner Night“ poslouchejte na webu No Clean Singing.

>>> Six Feet Under mají venku videoklip ke své čerstvé novince „Crypt of the Devil“. Natáčelo se k songu „Open Coffin Orgy“ a výsledek na jdete na YouTube nebo níže.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #76 – květen 2015

1.5.2015 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Arcturus – Arcturian

H.:
1. Princess Chelsea – The Great Cybernetic Depression
2. Mortis Mutilati – Mélopée funèbre

Ježura:
1. Arcturus – Arcturian
2. Faith No More – Sol Invictus

Kaša:
1. Faith No More – Sol Invictus
2. Armored Saint – Win Hands Down

nK_!:
1. Coal Chamber – Rivals
2. Six Feet Under – Crypt of the Devil

Atreides:
1. Arcturus – Arcturian
2. Sóley – Ask the Deep

Zajus:
1. Leprous – The Congregation
2. Nick Cave and Warren Ellis – Loin des hommes
3. Faith No More – Sol Invictus

Skvrn:
1. Arcturus – Arcturian
2. Leprous – The Congregation

Onotius:
1. Arcturus – Arcturian
2. Kamelot – Haven
3. Leprous – The Congregation

Staré kapely táhnou. Ať už je to z nostalgie, z úcty k dřívějším úspěchům, nebo jsou skutečně staré páky o tolik zajímavější než nové dravé štiky, jinému pocitu se po přečtení 76. dílu redakčního eintopfu ubránit nelze. Už dlouho si nepamatuju, že by se v téhle rubrice objevilo tolik nahrávek, které lze bez ostychu označit jako návratové… první desky po spoustě let, po dlouhých přestávkách v činnosti a od kapel, které ve svých žánrech něco znamenají.

Právě tyhle formace květnový eintopf ovládají, přičemž úplně nejvíc naši redakci dráždí comeback avantgardních Norů Arcturus, kteří s novinkou „Arcturian“ začnou opětovně úřadovat po dekádě studiového mlčení. Legendární Faith No More se však za nimi nijak nekrčí a jejich první album po 18 letech, které se jmenuje „Sol Invictus“, si nemalou dávku pozornosti taktéž zaslouží. Jedinou mladší a „necomebackovou“ skupinou, jež dokázala proklouznout do první trojky počinů, na něž se naše redakce nejvíce těší, jsou další Norové Leprous s nahrávkou „The Congregation“. Jak je však naším dobrým zvykem, jednotliví redaktoři mají těch tipů v rukávu mnohem víc, popem počínaje a black metalem konče, ale to už si zvládnete přečíst sami bez dalších zbytečných komentářů…

H.:

Abych pravdu řekl, květen 2015 pro mě žádné velké pecky nechystá. Desek, které si pustím, sice nacházím hned několik, nicméně mezi nimi nevidím žádnou, o níž bych mohl s klidným svědomím říct, že se samou natěšeností nemůžu dočkat, až to bude venku a já to vrazím do přehrávače. V tomto jakémsi polovakuu jsou pro mě nejzajímavější dva počiny z diametrálně odlišných žánrů. Tím prvním je novozélandská zpěvačka Princess Chelsea, jež stejně jako v koncertním eintopfu kartami zamíchala na poslední možnou chvíli. Nicméně vzhledem k tomu, že mě její debut „Lil’ Golden Book“ velice baví, rozhodně jsem zvědavý na to, jak si povede pokračování „The Great Cybernetic Depression“. Druhým mým kandidátem v eintopfu je pak album „Mélopée funèbre“ jednočlenného black metalového projektu Mortis Mutilati z Francie. Předchozí nahrávka „Nameless Here for Evermore“ mě i přes velkou neoriginalitu dost bavila, a to dokonce i s odstupem, což u formací, jež hrají vlastně jen obyčejný black metal ve středním tempu, zdaleka není pravidlem. Ostatně i proto si „Mélopée funèbre“ dozajista nenechám ujít, abych se přesvědčil, zdali to byla minule náhoda, anebo jestli Macabre, tedy onen jediný člen Mortis Mutilati, skutečně umí.

Ježura:

Jak tak koukám, co má v květnu vyjít, říkám si, že je to s mým očekáváním na jednu stranu dost jednoznačné, na druhou ale poměrně neutěšené. Co že tím myslím? Co se týče první strany, tady opravdu není o čem. Po deseti letech čekání totiž vydávají novou desku avantgardní hvězdoplavci Arcturus a v takovém případě jaksi nepřipadá v úvahu, že bych se na novinku „Arcturian“ těšil jakkoli méně než opravdu hodně. První vypuštěná skladba „The Arcturian Sign“ nikterak nenapovídá, že by mé těšení mělo vyjít nazmar, takže sem s tím! Moje druhá položka na dnešním seznamu je na tom ale dost odlišně. Faith No More jsou legenda, a jak je mým hloupým zvykem, legendy se mi daří dlouhou dobu zbytečně ignorovat. Řekněte mi ale, kdy jindy bych se měl dát takové legendě šanci, než když vydává novou desku po 18 letech od té předchozí! Troufám si tedy tvrdit, že „Sol Invictus“ sluchovody párkrát proženu, a upřímně doufám, že budu moci po čase říct, jaký jsem byl debil, že jsem Faith No More nezkusil už dřív. Tolik ta jednoznačná část… Neutěšenost vidím jednoduše v tom, že jsem si takřka jistý, že mi právě teď mezi prsty utíká řada desek, které by zde místo měly, ale prostě o nich nevím, a pokud se o nich v dohledné době dozvím, bude to spíše náhodou – a to je vážně k vzteku, to mi věřte.

Kaša:

Souboj návratů. Tak nějak bych ve zkratce vystihl květen co do chystaných počinů. V mém personálním ringu totiž proti sobě stanuli Armored Saint a Faith No More. U Armored Saint by se s oním návratem dalo sice slušně polemizovat, protože „Win Hands Down“ vychází „pouhých“ pět let po „La Raza“, nicméně první ukázky znějí zatraceně dobře, a já tak v koutku duše doufám v návrat někam k formě „Symbol of Salvation“ a překonání slabého „La Raza“, které nějakým záhadným způsobem nefungovalo. To u Faith No More není naopak co řešit. První album po takřka dvou dekádách se již dopředu usadilo na širším vrcholu toho nejočekávanějšího, co mi letos kytarová scéna může přinést, takže doufám, že legendární rockeři dostojí své vlastní výjimečnosti a „Sol Invictus“ bude událostí, která je hodná jména Faith No More.

nK_!:

Sláva, konečně mi také něco vychází. Nejvíce se těším na navrátilce Coal Chamber a jsem zvědav, co třináct (!) let po poslední řadovce předvedou. Tuhle muziku jsem poslouchal za mlada a dva roky zpět byli Coal Chamber naživo fakt nářez, takže docela i věřím tomu, že parta kolem Deze Fafary přijde s něčím alespoň trochu poslouchatelným. Dále vyjde novinka Six Feet Under, a protože poslední dvě fošny byly docela slušné, jsem si téměř stoprocentně jist, že „Crypt of the Devil“ se ponese v podobném duchu. V květnu bude určitě co poslouchat.

Atreides:

Dvě jména, dvě naprosto opačná spektra. Prvním a naprosto jasně vítězným je Arcturus, které netřeba nijak obšírně představovat. „Arcturian“, první album téhle norské vesmírné pošahanosti po deseti letech, je jasná květnová trefa do černého, která je v mém hledáčku od doby, co kapela vypustila první píseň „The Arcturian Sign“. Posun od předchozí „Sideshow Symphonies“ se zdá být na první pohled zřejmý a jsem náramně zvědavý, co s nastíněným elektronickým peklem kapela předvede na celé délce alba. Druhou je Sóley. Něžná indie popová pěnice z Islandu, jíž ve stejný den vyjde druhá deska „Ask the Deep“. Z debutu „We Sink“ doposud dýchá nezaměnitelná islandská atmosféra, intimita a těžko uchopitelná… cizost? Jinakost? Vzdálenost civilizaci a stádovému myšlení? Snad, nicméně to něco mě k ní stále táhne a upřímně doufám, že své další řadovce vtiskne podobné kouzlo.

Zajus:

Mám rád měsíce, kdy je naprosto jasné, co budu poslouchat a v jakém pořadí se na to těším. Květen je právě takovým měsícem, protože moje číslo jedna v podání Leprous je nezpochybnitelné. Malé zrníčko nejistoty tu však zůstává. Předposlední počin „Bilateral“ si mě ovázal kolem prstu, jenže následné „Coal“ jsem prostě nedokázal vstřebat, a „The Congregation“ tedy může dopadnout všelijak. Z prvního singlu ale tuším, že by to mohlo být spíše dobré. Naopak o kvalitě dalšího alba nepochybuji, i když vyloženě natěšený nejsem. O genialitě Nicka Cavea se přesvědčuji s každým novým (starým) poslechnutým albem, nikdy jsem však neměl čest s jeho soundtracky, které obecně nejsou mojí oblíbenou hudební formou. Když však v květnu vychází „Loin des hommes“, nejnovější filmová hudba z pera Nicka Cavea a Warrena Ellise, bylo by hloupé takové příležitosti nevyužít. Poslední do party jsou Faith No More, kteří vydají novou hudbu po dlouhých osmnácti letech. Nejsem ani tak fanoušek kapely, jako spíše jejího výstředního frontmana Mikea Pattona. Už kvůli němu si „Sol Invictus“ nenechám utéct.

Skvrn:

Ani květnové vyhlídky nejsou zlé. Vychází toho opět dost a i tentokrát lze v té nekonečné záplavě novinek nalézt pár kousků zasluhujících zvýšenou pozornost. Začněme tím nejočekávanějším, tedy návratovou deskou Arcturus. S jejím vydáním to, co si budeme namlouvat, dlouhé roky vypadalo všelijak. Chvilky naděje pravidelně střídala hrobová ticha a až po 10 letech od vydání „Sideshow Symphonies“ může být spaní nedočkavců o něco klidnější. Ne však o moc. Moudřejší budeme až s časovým odstupem, se kterým je zvláště v případě Arcturus záhodno počítat. Uvidíme, jakým směrem se „Arcturian“ vydá, zda vsadí na vyšlapanou stezku jistoty, nebo se vrhne vstříc neklidným vlnám experimentů. Ať tak či onak, pevně věřím, že se „Arcturian“ podrobilo důkladnému uzrávání a výsledek tomu bude odpovídat. Málo nečekám ani od progresivních Leprous, kteří v minulosti dokázali, že na první ligu mají, a já doufám, že „The Congregation“ v tomto ohledu poslouží jen jako další utvrzení. Je dost možné, že se znovu dočkáme nějaké zvukové obrody, avšak na ztrátu progresivních choutek bych nesázel. V případě Leprous jedině dobře.

Onotius:

Ačkoliv květen na první pohled může vypadat trochu jalově, je zde několik titulů, na něž by byl hřích si neposvítit. Prvním z nich je určitě novinka norských avantgardních Arcturus. To, že tato kapela, jež stojí za nejedním hudebním skvostem, ještě zdaleka neřekla své poslední slovo, dokazuje koneckonců hned první zveřejněná ukázka „The Arcturian Sign“ – perfektně poskládaná kompozice plná skvělých nápadů. Nenechám si ovšem ujít ani novou desku amerických Kamelot, neboť jsem zvědav, jakou cestu tentokrát zvolí. Zatímco předposlední nosič „Poetry for the Poisoned“ totiž znamenal velice zajímavý úkrok k progresivnějšímu, temnějšímu a kompozičně neotřelejšímu pojetí power metalu, předloňský „Silverthorn“ se bohužel až moc snažil neurazit a ve mně zanechal spíš rozpačité pocity. Podobně by mě zajímalo, jakým směrem se vydají norští progresivní Leprous. Ačkoliv to minule mělo své mouchy, pokud by se některé aspekty vypilovaly, mohlo by to dopadnout věru zajímavě. Tak se nechme překvapit.

Music News

Novinky 22-4-15

22.4.2015 Pan novinkář Napsat komentář

Cradle of Filth - Hammer of the Witches

>>> Není tomu zas tak dávno, co proběhla zpráva o dalším konci legendárních norských black metalistů Immortal a o tom, že se jejich lídr Abbath pouští do nového projektu pojmenovaném podle sebe sama. Kapela nyní podepsala smlouvu s labelem Season of Mist, který se tím pádem postará o vydání chystané debutové desky – ta by se měla objevit začátkem roku 2016. Kromě toho byla odhalena jména dalších muzikantů v sestavě Abbath – k vrchnímu principálovi se připojili baskytarista King ov Hell (God Seed, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-Audrey Horne, ex-Sahg), který se s Abbathem zná již heavy metalového projektu I, a bubeník Baard Kolstad (Borknagar, God Seed, ICS Vortex, Leprous).

>>> Poláci Blindead hlásí příchod nového člena – stal se jím Jan Galbas (Ampacity, Octopussy, ex-Broken Betty). Ten bude hrát na kytaru a hlavně se s baskytaristou Matteo Bassolim podělí o vokály. Kapela zároveň hlásí, že 1. července začne natáčet další desku, která by měla vyjít začátkem roku 2016.

>>> Cradle of Filth ukázali obal svého chystaného alba “Hammer of the Witches”, které vyjde v červenci u Nuclear Blast. Najdete jej tady anebo napravo.

>>> Holandské folk metalisty Heidevolk opustili dva dosavadní členové – zpěvák Mark Splintervuyscht a kytarista Reamon Bomenbreker. Oba s kapelou naposledy vystoupí 2. května na release party k novému albu “Velua” (vyšlo 20. března). Další koncerty Heidevolk odehrají prozatím se sezónními muzikanty.

>>> Norská formace Manii, což je vedlejší projekt členů Manes, který se nese v duchu rané tvorby samotných Manes, podepsal smlouvu s labelem Debemur Morti Productions. Kapela aktuálně pracuje na druhé desce. Kromě toho také vyjde 7” EP s dvěma znovunahranými starými songy, jmenovitě “I helvetes haller” a “Dansen gjennom skuggeheimen” (původně se objevily na druhém resp. třetím demu Manes). Bicí pro tento počin nahrál Bornyhake (Borgne, Enoid, Kawir).

>>> Paradise Lost zveřejnili nové lyric video k chystanému albu “The Plague Within” (vychází 1. června u Century Media). “No Hope in Sight” poslouchejte na YouTube.

>>> Thorbjörn Englund, současný kytarista Sabaton, bude zanedlouho vydávat své druhé sólové album. Počin se jmenuje “From the Wilderness” a k mání bude od 22. května u Lion Music. Obal tady, tracklist vypadá takto:

01. Wildborn 02. Stormy Nights 03. A Lonely Hunter 04. Life from Death 05. Justice of Nature 06. Hunting Under a Blood Red Moon 07. Surviving 08. Eternal Struggle 09. Vargen öde 10. Fingerspitzengefühl [bonus]

>>> Vydání dlouho očekávaného (prvního po 11 letech) alba finských funeral doomařů Shape of Despair se blíží. Novinka ponese název “Monotony Fields”, datum vydání je stanoveno na 15. června a kapela nyní zveřejnila první, titulní skladbu, obal (viz tady) a tracklist:

01. Reaching the Innermost 02. Monotony Fields 03. Descending Inner Night 04. The Distant Dream of Life 05. Withdrawn 06. In Longing 07. The Blank Journey 08. Written in My Scars

>>> Six Feet Under streamují další vál ze své novinky “Crypt of the Devil”, jež vyjde 5. května. “Gruesome” poslouchejte na webu No Clean Singing.

>>> Stone Sour teprve před čtyřmi dny vydali své EP cover verzí s názvem “Meanwhile in Burbank…” a už hlásí, že vydají další dvě minialba předělávek – “Straight Out of Burbank” and “No Sleep ‘Till Burbank”. Každé z nich bude obsahovat dalších pět coverů, mezi nimiž se objeví songy třeba od Bad Brains, Mötley Crüe, Violent Femmes nebo Rage Against the Machine.

>>> Symfoničtí metalisté Xandria hlásí detaily o svém novém EP. To se jmenuje “Fire & Ashes”, vyjde 31. července a obsahovat bude tři nové songy, dvě předělávky sebe sama a dva regulérní covery. Obal tady.

Recenze

Six Feet Under – Unborn

18.4.2013 H. Napsat komentář

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 18.3.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Depths of Depravity
02. Neuro Osmosis
03. Prophecy
04. Zombie Blood Curse
05. Decapitate
06. Incision
07. Fragment
08. Alive to Kill You
09. The Sinister Craving
10. Inferno
11. Psychosis
12. The Curse of Ancients

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6,5/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
facebook / twitter

“A nedají si říct, a nedají.” Řeč tentokrát není o strážných z pohádky “O statečném kováři”, nýbrž , jak už titulek článku napovídá, o Six Feet Under, respektive o jejich vrchním principálovi, nestárnoucím Chrisu Barnesovi, který se s tím nepáře a necelý rok po loňském “Undead” přichází s další kolekcí svého death metalu, tentokrát pod názvem “Unborn”. Pokud si dáte tu práci a loňskou recenzi si dohledáte, zjistíte, že nadšením jsem tehdy neoplýval, takže je snad pochopitelné, když se přiznám, že do recenze novinky se mi moc nechtělo a vlastně jediný důvod, proč jsem do toho šel, byl fakt, abych zjistil, zda se od minula Chris Barnes poučil, či nikoli, ovšem jak prozrazuje hned úvodní citace z tvorby české kinematografie, tak musím říct, že nikoli. Tedy abych byl přesnější, nijak výrazně…

Od minula uběhlo pouhých deset měsíců, přesto se v řadách Six Feet Under stačila udát nějaká ta personální změna, která se na konečném vyznění desky podepsala minimálně, takže jen ve zkratce připomeňme, že kytaru už neobsluhuje Rob Arnold, ale už loni jej nahradil švédský drtič Ola Englund, jenž se nyní poprvé představuje ve studiové formě a není vůbec marný. Ve studiu se mihli ještě Benjamin Savage z Whitechapel a právě Rob Arnold, který za svým působením v kapele udělal tečku v podobě několika kytarových partů. Tak či onak, skladatelské otěže nadále dřímá dredatý Barnes, takže i kdyby se obklopil kýmkoli, tak ve výsledku bude jeho album znít stále precizně, nicméně hudebně pořád stejně bezzubě, jako je tomu v posledních letech u něj obvyklou praxí, což v případě death metalové kapely není nic, co by člověk zrovna vyhledával.

O tom, že “Unborn” přímo navazuje na “Undead”, nemůže být pochyb snad v žádném ohledu. Již při pohledu na velmi podobný obal je jasné, že k sobě budou obě desky spojeny víc, než tomu bylo v minulosti. Zvuk je stále v pohodě, to se Six Feet Under nedá upřít, ale stejně jako loni, i tentokrát je na tom partička na štíru se zajímavostí svého materiálu. A protože o to jde především, nemůžu ani letos legendu death ‘n’ rollu vyloženě pochválit, protože i když se tentokrát rozhodli přijít s materiálem o trošku různorodějším, pořád jedou ve vyjeté stopě, takže žádné výrazné překvapení se nekoná. Co mne potěšilo, byl nárust thrashových pasáží, které jsou patrné v “Psychosis”, “Incision” či “Decapitate”, jejíž kytarová vyhrávka ústředního riffu se dotýká veličin Slayer. Některé písně jdou v tomto ohledu tak daleko, že jejich hudební kostra působí doslova priminitivně, což mne hned napadlo při “Zombie Blood Curse”, která však díky své rock ‘n’ rollové přímočarosti dává vzpomenout na starší počiny a kterou jsem si hned oblíbil. Nebyl by to Chris Barnes, který i přes svá klasická velkohubá prohlášení o návratu ke kořenům a desce, která bude zabíjet, je schopný na konečnou verzi zařadit takovou vatu jako úvodní nudu “The Depths of Depravity”, “Inferno” či “Alive to Kill You”, které nijak nevybočují z průměrného death metalu americké školy, k němuž se kapela na posledních počinech stále radši uklání na úkor death ‘n’ rollovým vlivům, které jí zajistily mnoho fanoušků, včetně mé maličkosti.

V mnoha ohledech natočili Six Feet Under svou klasickou desku, která si cestu mezi zástupy fanoušků zajisté najde. Vzhledem k tomu, že i já jsem si našel celkem rychle své favority v podobě “Neuro Osmosis”, valivé “Prophecy”, chytlavé “Decapitate” či závěrečné “The Curse of Ancients”, která díky barvitým kytarovým plochám působí oproti zbytku tak nějak epičtěji, nemám důvod k vyložené nespokojenosti, jak jsem před prvním poslechem očekával. Srovnání s minulým albem (a vlastně i těmi předchozími) se přímo nabízí, a pokud se omezím pouze na dvojici “Undead” a “Unborn”, tak mi víc sedí letošní kousek. Sice jen o trošku, ale je to tak. K loňskému zářezu na pažbě jsem se od sepsání recenze vrátil teprve nyní v souvislosti s novinkou a můj názor na něj se stále nezlepšil, naopak bych ještě bodík ze svého hodnocení ubral. Nijak výrazně mě novinka sice nenadchla, ale taky neurazila, takže za slušně poslouchatelné album, které mi žádné vrásky na čele nepřidalo, si Chris Barnes zaslouží slabé uznání.

Další názory:

Vzhledem k tomu, že předcházející “Undead” bylo těžce průměrné, že novinka má velmi podobné jméno i obálku a že vychází s odstupem pouhých deseti měsíců, jsem tak nějak očekával, že i “Unborn” bude takové nemastné neslané, jak se říká, nicméně nakonec jsem docela příjemně překvapen, protože je to album úplně v pohodě. Jasně, rozhodně to není žádný zázrak, ale ten snad od kapely jako Six Feet Under může čekat jen blázen, ale poslouchá se to v klidu, stopáž o 36 minutách uběhne docela příjemně a tak nějak celkově mám z “Unborn” docela solidní pocit – zcela jistě o dost solidnější, než jsem před samotným poslechem očekával. Určitě si to v budoucnu nebudu pouštět moc často, možná spíš vůbec, protože jestli dostanu chuť na Six Feet Under, přece jen dám přednost osvědčeným starším flákům, ale těch několik protočení za účelem hodnocení jsem si dal relativně s chutí, takže nemám problém dát o malinko vyšší známku než moji kolegové…
H.

Six Feet Under udělali další album. Tím bych mohl skončit. Kdo tvorbu Barnesovy smečky adoruje, bude ji adorovat dál, kdo si to poslechne s nějakou špetkou respektu s tím, že jeden poslech a stačí, udělá přesně to samé, co v případě minimálně posledních dvou nahrávek. Ono to není vyloženě špatné album, jen je to takový kolovrátek a já tu přece jen postrádám nějaké výraznější momenty. Barnese si asi přece jen nejvíce vychutnám na starých fošnách Cannibal Corpse.
Stick

Reporty

Brutal Assault 17 (sobota)

19.8.2012 Ježura Komentáře: 9

Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…

Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!

Recenze

Six Feet Under – Undead

22.6.2012 Kaša Napsat komentář

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Frozen at the Moment of Death
02. Formaldehyde
03. 18 Days
04. Molest Dead
05. Blood on My Hands
06. Missing Victims
07. Reckless
08. Near Death Experience
09. The Scar
10. Delayed Combustion Device
11. Vampire Apocalypse
12. The Depths of Depravity

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Death metalová stálice Six Feet Under utvořená kolem zpěváka Chrise Barnese nám servíruje již devátý chod své chorobné večeře. A bohužel musím konstatovat, že už jsem těch jeho výtvorů lehce přejedený. Ne snad proto, že by se jednalo o devátou porci stejného jídla, to by mi nevadilo, ale spíš proto, že se Chris se svou kapelou posunul zase o něco blíže ke klasičtějšímu pojetí amerického death metalu, ale o tom až později. Na začátek si odbudeme takové ty nezbytné informace z nedávné historie, které je zapotřebí zmínit.

Takže, od poslední studiovky (nepočítáme-li třetí díl alba předělávek “Graveyard Classics”) uplynuly čtyři dlouhé roky a za tu dobu se toho v řadách této legendy událo na personálních postech až až. Po téměř 18 letech opustila Six Feet Under rytmická sekce ve složení Terry Butler a Greg Gall. Oba s kapelou zažili to nejlepší (nejúspěšnější) období, takže ano, budou mi chybět. Na jejich místo naklusali celkem nečekaně odpadlík z Chimairy a bubeník Dååth – Matt DeVries a Kevin Talley. Jako pomyslná třešnička na dortu se připojil Rob Arnold taktéž z Chimairy, který se chopil druhé kytary. DeVries a Arnold to před vydáním “Undead” zase pěkně rychle zabalili (Arnold však prý nadále zustává členem týmu Six Feet Under, takže čert aby se v tom vyznal), aby se na jejich místa dostali neznámí Jeff Hughell a Ola Englund. Že budou mít tyto čachry na podobu novinkové kolekce nějaký vliv, bylo jasné i tomu poslednímu v řadě, nově zúčastnění totiž nejsou žádné ořezávátka a je jasné, že co do hudebních výkonů je na tom “Undead” přímo skvěle.

Teď se pomalu přesunu k tomu hlavnímu mínusu “Undead”, i když tenhle trend je patrný na deskách Six Feet Under už někdy od dob “13” z roku 2005, a sice že novinka je zase o něco víc klasický death metal než death’n’roll, se kterým si mě kdysi tahle parta okamžitě získala, základ je sice pořád stejný, ale opět ubylo rockové dynamiky. Na posledních albech se tak ze Six Feet Under stala v mých očích kapela, která už nemá čím překvapit a jejíž alba působí čím dál víc nezáživně a průměrně. “Undead” není výjimka a avizované znovuzrození (a další reklamní žvásty, které vydání alba předcházely) se samozřejmě nekoná a “Nemrtvý” je tak bohužel dalším z řady. Není to žádný vyložený průser, nebo že by se to nedalo poslouchat, to zase ne, ale všeho se člověk časem přejí. Chris Barnes má v hrdle pořád tu samou bestii jako kdysi, ale může chroptit, seč mu síly stačí, stejně mu to v případě nezáživného hudebního materiálu nebude nic platné. “Undead” tak na patře zanechá spíše dojem dobře odvedené rutiny, než aby něčím skutečně zaujal. Pokud Barnes v souvislosti s novinkou udělal nějaké dobré rozhodnutí, tak se konečně vybodl na produkci a pozval si někoho, kdo dokázal vnést čerstvý a svěží vítr. Poslední tři alba jsou na tom zvukově slušně, ale dle mého názoru tam chyběl nějaký ten nadhled a nezávislý pohled třetí strany, který by pomohl oddělit hrách od popela (viz “Commandment” z roku 2007, které působí spíš jak sbírka B-stran singlů a nedodělků z minula). “Undead” naproti tomu působí přece jen o něco kompaktnějším a vyrovnanějším dojmem.

Kdybych měl na novince (kromě technického provedení a instrumentálních výkonů) hledat nějaká další pozitiva, tak bych nakonec přece jen pár skladeb vybral, i když po prvním poslechu jsem měl jiný názor. Třeba hned úvodní “Frozen at the Moment of Death” ukazuje naplno kvality nových členů, především pak bubeníka Kevina Talleyho. Sice se jedná o klasická death metalovou sypačku, ale musím uznat, že je dost chytlavá a návyková. Místy v ní slyším stopy Chimairy, což je pochopitelné. “Blood on My Hands” je další povedenou peckou. Ta stojí na nebezpěčně chytlavém riffu a povedeném refrénu s atmosférickou pasáží někde v druhé půlce písně (škoda toho konce – nesnáším tyhle ukončení skladeb jakoby do ztracena). Ale tahle pecka by taky šla. Škoda jen, že mezi zmíněnými skladbami se nachází trojice slabších kousků, kterých Six Feet Under na posledních čtyřech albech nahráli dost.

Jedním z nejlepších momentů z “Undead” je pro mě sedmička “Reckless” s rockovou rytmikou a úderným frázováním. Přesně tohle jsou pro mě ti Six Feet Under, které jsem si kdysi zamiloval a které bych rád poslouchal i na novince. Jsou prostě kapely, u nichž člověk žádný vývoj nepotřebuje a chce si poněkolikáté poslechnout osvědčené postupy. O závěr se postará poněkud temnější a nápaditou kytarovou linkou ozvláštněná “The Depths of Depravity”. Tahle skladba mě dokázala na chvíli vyvézt z omylu, protože lepší píseň jsem od Six Feet Under už dobrých šest, sedm let neslyšel, doslova mě dostala, jenže pár dobrých songů celé album neutáhne, bohužel.

Byl jsem z “Undead” poměrně dlouho v rozpacích, po prvním poslechu ve mně zavládlo silné zklamání a upřímně jsem litoval, že jsem si novinku na recenzi vůbec vybral, nakonec se to po pár posleších o dost zlepšilo, i když to pořád není to pravé ořechové. Přestože se na desce několik výtečných momentů přece jen nachází, tak ty slabší převládají a celkově na mě působí “Undead” jako průměrná, ničím nevyčnívající řadovka, ke které asi nebudu mít v budoucnu potřebu se vracet.

Další názory:

Six Feet Under to prostě mají těžké. Dokud drhli beze změny ten svůj kulervoucí death’n’roll, s nímž začali už v 90. letech a díky němuž se jim přezdívalo AC/DC death metalu, postupem času si všichni pomalu začínali stěžovat, že je to pořád to samé a že už to začíná být příliš na jedno brdo. Což byla jistě pravda. Když se ale Six Feet Under pokusí malinko změnit, zase se ozývají hlasy, že už to není ono a že ta dřívější podoba byla lepší. Jenže – i tohle je pravda. Nejspíš na to bude mít vliv i výrazná proměna sestavy, ale novinka “Undead” už opravdu není takovým tím rockovým death metalem, který jsme měli od Six Feet Under rádi, ale spíše klasickým (a nutno říct, že ničím zvlášť výrazným) death metalem, díky čemuž ovšem kapela – nemůžu si pomoct – ztratila to své kouzlo a stala se z ní de facto úplně obyčejná normální deathovka, kterých jsou stovky. Ten death’n’roll byl opravdu lepší, i když to bylo furt to samé dokola…
H.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #4 – leden 2010

3.1.2010 Sicmaggot Komentáře: 7

Nejočekávanější album měsíce:
In Vain – Mantra

Corey(8):
Six Feet Under – Graveyard Classics 3
Index očekávání: 2/10

H.:
In Vain – Mantra
Index očekávání: 10/10

Earthworm:
Overkill – Ironbound
Index očekávání: 8/10

Seda:
Divinity – The Singularity
Index očekávání: 6/10

Speedy nám kdesi přimrzl (nebo na Silvestra trochu přebral), Corey(8) má velké problémy s výběrem desky pro leden (proto vychází Eintopf tak pozdě), a H. prožívá až do 18.1. vyčkávací orgasmus (k tomu snad do závorky podrobnosti doplňovat nemusíme). To jsou holt ty novoroční dny v redakci…

Corey(8):

Ani nechtějte vědět, jak hlasitě jsem se v prosinci kolegovi pode mnou vysmíval, když nedokázal za celý měsíc najít byť jen jedinou desku, jejíž očekávání by nebylo na jeho teploměru hodnot kdesi v arktických nížinách. Hle, měsíc se s měsícem sešel a do naprosto stejného kompostu (voliči SZ nahradí biomasou) jsem zabředl i já. Tak co hezkého nám leden upekl – Six Feet Under, kapela mého mládí, kterou jsem miloval pro jejich oduševnělé texty o lásce a metrosexuální image jednotlivých členů, vydávají už třetí sbírku hřbitovních klasik, tedy třetí album plné cover verzí známých, převážně ne tolik extrémních kapel. Že bude asi třiapadesáté album v diskografii Six Feet Under zase drtit koule, netřeba pochybovat. Že už se to trochu zajídá, netřeba připomínat…

H.:

Původně jsem chtěl svoji pracku za leden zdvihnout pro jinou kapelu, když jsem ale zjistil, že první měsíc nového roku vyjde druhá placka mých avantgardně-progresivních norských miláčků In Vain, musel jsem hned otočit. Jejich debut “The Latter Rain” je něco nádherného a i tři roky po svém vzniku mě nepřestává udivovat. Deska se překlenuje od atmosférických meziher, přes lehké hravé songy až k předlouhým a majestátním kompozicím, při nichž mrazí v zádech. Jsem jak na trní, jak se In Vain podaří na něco takového navázat. Kdyby se ale s novinkou “Mantra” dokázali “The Latter Rain” vyrovnat, či jej dokonce překonat, budeme mít co dočinění s něčím dokonalým. V lednu ale nepůjde o jediné zajímavé album, i když vím, že máme doporučovat pouze jednu nahrávku, musím prostě udělat výjimku a zmínit zde i nové počiny kapel Sigh, Abigor a Dark Fortess, které budou také jistě stát za hřích. Začátek roku bude holt zajímavý.

Earthworm:

V seznamu kapel, které vydají v lednu novou desku, se určitě vyskytuje několik známých a zajímavých jmen, nejvíce mě ale dostal název Overkill. Jedna z kapel, která mě provázela, když jsem začínal s metalem, a stále drtí mé ušní bubínky, byla jasná volba při výběru do eintopfu. Těším se na další thrashový náklep, snad se deska vyvede alespoň tak jako poslední “Immortalis”…

Seda:

Když jsem se díval na leden, tak jsem nenašel tolik alb, na která bych se opravdu těšil. Nedávno jsem ale narazil na tuhle partičku z Kanady a zjistil, že “The Singularity” má vyjít pravě první měsíc nového roku. Divinity hrají moderní thrash metal s příměsí death metalu, hudebně by se dali popsat jako DevilDriver s jinými vokály. “The Singularity” se mi od poslechu k poslechu líbí stále více. Skupina totiž už své album zveřejnila celé na svých MySpace stránkách. Jelikož kapelu tolik neznám a album už jsem slyšel, je index očekávání menší. Nicméně toto album doporučuji, a poslechněte si ho třeba hned. Stojí za to.

Reporty

Brutal Assault 13 (sobota)

10.9.2008 H. Komentáře: 10

Datum: 16.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom

Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.

Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.

Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.

Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.

Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.

Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.

Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.

Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.

Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.

Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.

Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.

Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.

Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.

Od hudebních fandů pro hudební fandy