Debutové album Mannveira je nahráno už nějaký ten pátek a Dark Descent ho vydají na začátku příštího roku. K dispozici máme pouze obal s „cenzurovanými“ cecky.
Archiv štítku: Mannveira
Oration MMXVIII (čtvrtek)
 |
|
Datum: 8.3.2018
|
Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.
Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.
Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.
Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.
Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.
Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.
Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.
Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.
Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.
Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.
Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.
Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!
Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.
Wormlust, Mannveira
 |
|
Datum: 3.10.2016
|
První pohled (H.):
Důvody, proč jít na koncert Wormlust v Praze, snad není třeba rozebírat – ostatně jsme nad tím snad dostatečně celoredakčně masturbovali v příslušném koncertním eintopfu. Nezdržujme se tedy formální omáčkou a pojďme rovnou na místo na místo činu, jímž se stala hospoda Nad Viktorkou. Byl jsem tam prvně v životě, tudíž jsem netušil, co bych měl od lokálu očekávat. Hrálo se ve sklepě, kde to působilo patřičně undergroundově (vzhledem k tomu, že šlo o sklep, tak doslova, cha!) a mělo to atmosféru, nicméně šlo o dost malý prostor. A jak se záhy ukázalo, o kombo Wormlust + Mannveira byl docela slušný zájem, pročež tam bylo skutečně našlapáno. Ale dalo se s tím žít, byť je pravda, že jakmile člověk stál dál jak ve druhé řadě a zároveň neměl dva metry na výšku, tak viděl velké hovno.
Do sálu (nejspíš lehce nadnesené označení) jsem dorazil až v momentě, kdy už Mannveira hrála. Ono když totiž člověk seděl nahoře v hospodě, tak dost dobře nešlo poznat, že už se dole něco děje. Tím pádem jsem viděl velké hovno, poněvadž jsem stál tak v půlce sklepa (rozuměj: ve čtvrté řadě) a dva metry nemám. Nicméně i navzdory tomu, že jsem skrz lidi přede mnou viděl jen hlavy muzikantů (a to ještě ne zřetelně, jelikož světelná show nebyla a pódium osvětlovalo pouze pár svíček – což nemyslím jako zápor), jsem se nenudil. Z reproduktorů se totiž valilo vyjebané zlo. Mannveira živě nakládali mnohem víc než z alba, kde je jejich muzika relativně stravitelná – zde byli zemitější, syrovější a ošklivější. Vyřvaným vokálem počínaje, zvukem nástrojů konče. Nakonec mě ani moc nesralo, že jsem ze samotné kapely moc neviděl, protože co jsem tak zahlédl, stejně jejich malování působilo docela lacině. Hudebně ovšem super, líbilo se mi.
Zato Wormlust, kteří přece jen byli tím hlavním důvodem, proč jsem u vchodu do sklepa vysolil 250 kaček, dopadli poněkud rozporuplně. Opravdu rád bych řekl, že to bylo zkurveně mocné, ale nemůžu, protože prostě nebylo. A hlavní důvod je nasnadě. Wormlust hrají chaotický bordel, což je muzika, jež živě nutně potřebuje čitelný zvuk, jinak se z toho stane amorfní koule hluku. A tušíte správně, že přesně takhle to dopadlo. Baskytaru jsem za celý koncert ani jednou nezaslechl, ten basák mohl jít klidně úplně do píči a vůbec by to nebylo poznat. Kytara tam zpočátku taktéž nebyla a v první skladbě (tedy třetinu koncertu) si ji člověk musel pouze domýšlet, měl-li na to dostatek fantazie. Až později se tu a tam začala nesměle objevovat, jenže hrubě skřípala a přišlo mi, že místy i vynechávala.
Všechno přehlušovala bicí palba. Což o to, Bjarni Einarsson to sypal jako ďábel, to všechna čest, ale nějakou kytaru bych přece jen taky rád slyšel. Vedle bicích pak zněl už jen vokál, nicméně ten byl skutečně ohavný a H. V. Lyngdal místy předváděl působivé hrdelní běsnění. Navíc zase musím uznat, že i přes domrdaný zvuk to pořád mělo koule a z kapely – především tedy z frontmana – táhlo charisma jako svině. Jeho chování bylo mistantropicky odtažité, ale neskončilo jen u toho – v jednom momentě totiž Lyngdal zničehonic začal agresivně mlátit do lidí v první řadě (byť někteří z nich to evidentně spíš ocenili). Záhy se k němu přidal i kytarista, pro nějž výlet k fans skončil držkopádem přes odposlech, když se vracel zpátky.
Celkem Wormlust zahráli tři skladby. Pomineme-li tu jedinou interakci à la pěstní souboj, tak žádná komunikace, žádné poděkování na konci, okamžitě pryč. Deset minut před desátou bylo hotovo. Nicméně v tom problém nebyl. Wormlust by živě zjevně měli sílu, aby nemilosrdně vraždili, ale zvuk jim jednoduše nepřál – především právě ten nedovolil, aby šel tento večer zapsat na seznam těch opravdu silných zážitků. Na druhou stranu, pořád jsem rád, že jsem nakonec šel. Už jen z toho důvodu, že kdybych tam nebyl, tak by mě to žralo ještě pěkně dlouho.
Na závěr bych si ještě dovolil doplnit zhodnocení akce samotným pořadatelem, protože je to docela zábavné čtení. Wormlust totiž zjevně vyznávají pravý rock’n’rollový život. Vyjádření ponecháno v původním znění včetně chyb:
„Koncert to byl pěkný, ale Wormlust nás svým chováním po koncertě naprosto zklamali, nakupovat si všude možně feťácký dobroty a utratit velkou část výdělku a pak odmítat v noci zaplatit spaní, z peněz, které dostali navíc na spaní hotel a obviňovat nás, že jsme je vlastně my okradli nám přijde jako maximální level buranský drzosti. Škoda, tahle kapela klesla v naších očích a nás to zase i když zbytečně bude stát prachy navíc, když jsme jim veškerý výdělek odevzdali. Takhle se vydělává. A díky že jste přišli.“
Druhý pohled (Onotius):
Pondělní koncert islandských psychedelicky blackmetalových Wormlust byl opět jednou z těch akcí, o nichž jakmile jsem zaslechl první zmínku, věděl jsem, že tam nesmím chybět. Ne snad, že by se jednalo o nějakou mou ultimátní srdcovku, ale specifická atmosféra, jež prýští z jejich debutového „The Feral Wisdom“, zkrátka byla něčím, co jsem naživo zažít chtěl. Avantgarda, psychedelie, trocha šílenství i špetka správného ortodoxního zla – to jsou ingredience, pomocí nichž se téhle kapele podařilo vytvořit vytříbenou koláž, která i po nezměrném množství poslechů nepřestává překvapovat, bavit a fascinovat. Nechat si ujít jejich vystoupení v komorním prostředí a za cenu více než lidovou, to prostě nepřicházelo v úvahu. A jak že tedy nakonec tenhle temný žižkovský večírek v mých očích dopadl?
V době příchodu v půl sedmé se záhy dozvídám, že organizátoři stihli harmonogram upřesnit s tím, že samotné kapely spustí až ve 20:20, jak se také později stalo. Takže byl čas na občerstvení a zběžný pokec doprovázený o pohled na postupně se scházející fanoušky podzemních temnot islandské blackmetalové školy. Jakmile nastal čas, pelášilo se do sklepa, kde už začínaly úvodní tóny od první skupiny.
Od první formace Manniveira jsem před koncertem neznal ani tón, což po zhlédnutí jejich setu rozhodně chystám napravit, neboť jejich vystoupení působilo upřímně a vyrovnaně. Nešlo sice o nic nějak extrémně vymykajícího se žánrovým normám, působilo to ovšem slušně a do stísněného prostoru ta hudba krásně sedla. Co se týče vizuální složky koncertu, je jasné, že Nad Viktorkou skutečně nebylo ideální místo – pokud člověk vysloveně nestál v první řadě, musel hudebníky luštit v pralese hlav a rukou. Navíc v podstatě žádná světla, pouze čistá temnota, s níž jako by se svými černě špinavými obličeji hudebníci snažili splynout. Co se týče zvuku, bicí a kytary byly slušné, ale vokál byl až moc vytažený, přičemž zněl trochu podivně. Přesto všechno však první banda zanechala pozitivní dojem.
U první kapely mi přišel zvuk až na vokály v pohodě, jenže když přišli na řadu očekávaní Wormlust, po chvíli bylo jasné, že ti to odnesou o kapku víc. Vzhledem k tomu, že jsem ukořistil lepší pozici, výhled na fanaticky sebou házící postavy v kapucích s šátky přes obličeje byl solidní. Z hudební složky jsem ovšem slyšel převážně rytmiku a vokály – na zbytek jsem musel ostřit uši, což pro tak komplexní zvukový organismus, jakým jsou Wormlust, je zkrátka nedostačující. Navzdory tomuto neduhu samotní Wormlust prezentovali autentický zápal, v rámci něhož mimo samotného obsluhování svých hudebních nástrojů v jeden moment narazili do předních řad publika tak, že byli odraženi a pěkně se pomlátili o vlastní aparaturu (což působilo punkově a ve výsledku samozřejmě i trochu komicky).
Trojice kompozic se linula prostorem a fandy bavila, jenomže k naprosté extázi něco chybělo. Mohla za to především zmiňovaná zvuková nevyrovnanost zastírající některé podstatné detaily. Dále by nevadilo, kdyby kapela přihodila ještě jeden song, neboť vystoupení bylo dosti krátké. Atmosféra však byla celkem solidní, tudíž jsem byl bezprostředně po koncertě i tak celkem spokojen. I když v kontrastu s očekáváními, jaká jsem do téhle akce vkládal, byl pondělní večer spíš příjemné zabavení než naprostý odvaz. Celkem shrnuto tedy fajn – Manniveira byla super, ale Wormlust přeci jen trochu rozpačití. Příště bych ocenil jinde a především s lepším zvukem. (I když je otázka, zda se k nám ještě podívají s vizitkou, co si dle organizátora udělali).
Koncertní eintopf #16 – říjen 2016
|
| Nejočekávanější koncert: Wormlust, Mannveira – Praha, 3.10. |
|
H.: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
H.:
Navštěvování koncertů začátkem října a navíc ještě ve všední den se mi popravdě řečeno kurevsky nehodí, ale jsou akce, jaké nelze vynechat i navzdory nepříliš příznivé konstelaci okolností. Povím vám to asi takto: Když Wormlust svého času měli vydávat debut „The Feral Wisdom“, každý den jsem poctivě kontroloval stránku labelu Demonhood Productions, abych neminul začátek předobjednávek a mohl se stát jedním z pouhých padesáti hrdých majitelů splatter LP verze. Asi je jasné, že když taková kapela konečně přivalí do České republiky, tak u toho nehodlám chybět. A skutečnost, že společnost Wormlust dělají další Islanďané Mannveira, jimž mnozí věští slibnou budoucnost, je jenom a pouze plus!
Nicméně je z čeho vybírat i v dalším průběhu měsíce, kde se nachází hned několik potenciálně zajímavých koncertů. U mnohých z nich však bude záležet právě na oněch jmenovaných okolnostech, zdali se dostavím nebo ne. Proto do eintopfu radši napíšu něco, u čeho jsem si vcelku jistý, že se tam objevím. Nenechte se ovšem zmýlit, rozhodně se nejedná o nějakou podměrečnou volbu, jen aby tu něco bylo. Pro black/sludgovou hnusotu Alkerdeel – a v neposlední řadě i pro jejich krásné pšoukací obaly – mám taktéž docela slabost. A nepochybuji o tom, že živě budou Belgičané vraždit a vyhlazovat ukázkovým způsobem.
Atreides:
Vzhledem k tomu, že si nejsem jist, na jaké akce se během října dostanu, jmenuji zde jednu, na níž se ukážu určitě: Priessnitz v Priessnitzových lázních je jednak nomen omen, jednak domácí půda kapely, která je pro českou scénu naprosto zásadní unikátním zvukem i pochmurnou tématikou. A vzhledem k tomu, že mi utekla předloňská vánoční šňůra, je koncert v Jeseníku jednak reparát, jednak rozloučení s jedinečným tělesem. Zkrátka a dobře, večer plný sudetské poezie, melancholie a z ní vyvěrajícího stavu (bez)tíže. Těžko se netěšit.
Skvrn:
Podzimní klubové hody jsou zpět a na dva volné sloty tu máme ďábelský přetlak. Ponejvíc vyčnívá akce vedená progresivními harcovníky Enslaved z norských krajů. A protože sever nejlépe vyvažuje jih, Ne Obliviscaris z Austrálie jsou tou pravou a neméně progresivní volbou pro doprovod. Obě formace jsem sice už jednou viděl v Josefově, ale klub je klub. Snad jen škoda, že se ukázalo zrovna na Chmelnici. Death Grips dám jako dvojku. Je sice vyprodáno a já lupen nemám, ale doufám, že se do MeetFactory nějak vecpu. A oč že vůbec jde? O brutálně roztěkaný experimentální hip-hop, což tedy funguje jako parádní zástěrka pro ještě brutálnější hipsteřinu. Uvidíme, jak peripetie s lístky dopadnou, třeba to vzhledem k počtu akcí skončí celé úplně jinak a juchat budu jinde. Jedno se zdá být každopádně jisté, ucho během října nepřijde zkrátka.
Onotius:
Říjnová nabídka koncertů opět dokazuje, že užít si naplno koncertní podzim je ekvivalentem osobního bankrotu. Pečlivě vybírat je tedy na místě. Jasnou jistotou je pro mě vystoupení norských blackových vikingů Enslaved po boku technických blackerů Ne Obliviscaris. Obě dvě kapely jsem si sice měl již tu šanci užít na loňském Brutal Assaultu, ovšem klubové vystoupení je povinnost. Doufejme, že se podaří solidní zvuk (i když pravda, že na účet Nové Chmelnice, co se týče ozvučení, se přeci jen poslední dobou snáší vlna kritiky – doufejme tedy, že s sebou přivezou vlastního zvukaře), jak tomu bylo právě vloni v létě, kde především druzí jmenovaní vynikli naprosto parádně.
To však není všechno. Ani náhodou. Na islandské blackmetalové scéně to jiskří a jeden z naprosto nejreprezentativnějších příkladů – psychedelickými náladami oplývající Wormlust – nás přijedou rozsekat hned v pondělí 3. října. Jejich opus „The Feral Wisdom“ otestovat naživo, to je povinnost, kór za lidovou cenu 250,-. No neberte to!
Metacyclosynchrotron:
Říjen nabízí minimálně dvě akce, které by mohly undegroundové fanoušky zaujmout. Hned ze startu měsíce se v Praze zastaví islandské kapely Wormlust a Mannveira. První jmenovaní hrají excentrický, halucinogenní black metal a opravdu si nedovedu představit, jak to bude naživo znít, haha. Mannveira drhnou islandský sound tradičnějším způsobem, ale nuda to snad nebude, protože o jejich koncertech na domácí půdě jsem četl zajímavé věci. Pokud budete mít prostředky a čas, tak si výlet určitě udělejte. Já se dozajista vypravím na Venom Inc. do Ostravy, a to nejen kvůli tomu, abych se přesvědčil, zda jsou oldschool Venom v podání Abadonna, Mantase a Demolition Mana přesvědčivější než v podání Cronose a spol., jak se mnohdy proslýchá. Mnohem více se ale těším na nekromantický black metal Italů Mortuary Drape, kteří na turné s Venom Inc. oslaví třicet let své nesvaté existence. Solve et coagula!
Redakční eintopf #89 – květen 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Tamás Kátai – Slower Structures |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.
Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!
H.:
Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.
Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.
No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“ s O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!
Kaša:
V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.
Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.
A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.
nK_!:
Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.
Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.
Atreides:
Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.
Skvrn:
Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.
Onotius:
V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.
Metacyclosynchrotron:
Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.
Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.