Archiv štítku: True Black Dawn

True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

True Black Dawn - Come the Colorless Dawn

Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.5.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Intro
02. Come the Colorless Dawn
03. The Light Goes Out
04. Cinereous
05. The Ring-Pass-Not
06. Downwards the Serpent Spiral
07. Strange Shaded Sky
08. The Sectile Shadow
09. Eyes of the Cadaver
10. Into the Tomb of Her Mirror
11. Outro

Hrací doba: 48:31

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Vydávat novou desku po dlouhé době je vždy spojeno s velikými očekáváními. Už po pětileté pauze se mnozí ptají, co se děje, natožpak když mezera mezi dvěma alby trvá dekádu nebo více. A právě v takovéto pozici jsou nyní finští True Black Dawn, jejichž předchozí dlouhohrající nahrávka „Blood for Satan“ vyšla v roce 2001 a předchozím počinem jakéhokoliv typu je split „O.B.C“ z roku 2005, kde se objevili po boku personálně spřízněných formací Enochian Crescent a O. Jistě se shodneme na tom, že více jak deset let bez jediné nové skladby je prostě hodně.

Očekávání je pak v případě True Black Dawn o to větší, že se kapela navzdory své sporadické aktivitě v některých kruzích těší kultovnímu statusu. „Blood for Satan“ možná nebyla vysloveně geniální deska, ani se nejedná o počin, jenž by výrazněji promluvil do vývoje žánru, ale i přesto má tento kousek své právoplatné místo v mnoha sbírkách. Obzvláště pak původní a dnes již velmi raritní vydání ještě pod originálním názvem Black Dawn (k přidání „True“ došlo v roce 2002 kvůli sporům s americkou heavymetalovou skupinou téhož jména).

Nemáte-li toho ještě dost, pak lze zmínit, že pro člověka neznalého „Blood for Satan“ by očekávání mohla vzbuzovat i samotná sestava. Zde totiž najdeme muzikanty nejen z již jmenovaných Enochian Crescent (i když ti už jsou nyní také nefunkční) a O, ale třeba i současné či bývalé členy formací jako Archgoat, Baptism, Jess and the Ancient Ones (byť ti jsou žánrově jinde) či Alghazanth. Ani nemluvě o tom, že i v bývalých sestavách True Black Dawn bychom našli zajímavé lidi.

Řečeno stručněji, „Come the Colorless Dawn“ rozhodně nemá lehkou výchozí pozici. A výsledkem není deska, jež by dokázala zničit vše, co jí stojí v cestě, a před jejímž majestátem by se každý příznivec black metalu musel pokorně poklonit. Přesto dle mého názoru True Black Dawn obstáli se ctí a nahráli album, za nějž se vůbec nemusejí stydět. „Come the Colorless Dawn“ není výjimečné, ale rozhodně je dobré a nadprůměrné.

Na „Blood for Satan“ kapela nabízela nekompromisní anihilaci a animální agresi bez náznaku slitování. Není tedy žádným překvapením, že i na novince se True Black Dawn drží ortodoxního podání černého kovu. Je ovšem nutno zdůraznit, že „Come the Colorless Dawn“ není až taková ultimátní zběsilost. Finové tentokrát k ortodoxnímu black metalu přistupují poněkud inteligentněji, aniž by sami sebe vykastrovali o auru zla. Jistě, skladby jsou agresivní, nekompromisní a „pravé“, o tom není sporu, nejsou ale složeny bezmyšlenkovitě a mají nějaký vývoj. Zejména kytarová stránka je vysoce propracovaná a celé to táhne kupředu. Svůj vysoký standard si ovšem odvádí i ďábelský Wrath, jenž svými hlasivkami umí vzývat samotné peklo, ale i přesto si musím postesknout, že v avantgardnějších Enochian Crescent, kde nebyl svázán pravověrným soundem a mohl se více vyřádit, jsem jej měl ještě radši.

True Black Dawn

Co do skladatelské stránky vlastních písní tedy nelze True Black Dawn vytýkat mnoho, neboť síla – a ne zrovna zanedbatelná – v tom jistě je. Menší výhrady by však asi šlo mít k dramaturgii celého „Come the Colorless Dawn“. Jednotlivé songy lze mezi sebou rozeznávat poměrně těžko, protože se všechny nesou v +/- obdobném duchu a žádný neobsahuje natolik vybočující nápady, aby ho to odlišilo od ostatních. Snad jen některé motivy z „Eyes of the Cadaver“ a „Strange Shaded Sky“ mi v hlavně utkvěly. Toto by nemuselo vadit, pokud by se stopáž zastavila dříve než na bezmála 50 minutách, což se nestalo. Na druhou stranu ale musím přiznat, že žádného adepta na vyřazení nevidím a že se nejedná o tak výrazný neduh, aby to dojmy z „Come the Colorless Dawn“ pohřbívalo.

Musím ovšem ocenit, že True Black Dawn během dlouhého období nevydávání nezamrzli v čase, tudíž novinka není jen nostalgickým vzpomínáním na to, jak black metal vypadal na přelomu tisíciletí. „Come the Colorless Dawn“ je nahrávka, která není ani retro, ani zpátečnická; neztratí se ani v soudobé konkurenci a dává smysl i v roce 2016. Právě toto byla jedna z věcí, jichž jsem se já osobně před poslechem bál nejvíce, takže mě těší, že se mé obavy nevyplnily.

Vzato kolem a kolem jsem s „Come the Colorless Dawn“ spokojen. Ne nadšen, ale rozhodně spokojen, ve finále mě ta deska vlastně dost baví. V jejích útrobách je stále zloba a zlo, ale ne v tak primitivním pojetí jako na „Blood for Satan“, což lze dle mého považovat za dobrý krok. Rozhodně se jedná o důstojný manifest formace, jejíž jméno v severském podzemí něco znamená. Na pokorné uctívání to není, ale stojí za to vynaložit nějaký čas na poslechové seance a stojí to i za koupi.

Závěrem bych připojil už jen dvě malé poznámky. Zaprvé bych si dovolil bych tvrdit, že „Blood for Satan“, jakkoliv mám tu zvířecí půlhodinu rád, bylo pokořeno. A zadruhé si myslím, že True Black Dawn jsou i přes několik jmenovaných výtek jsou stále přesvědčivější než třeba krajané Behexen na svém letošním albu „The Poisonous Path“.

True Black Dawn


Redakční eintopf #89 – květen 2016

Tamás Kátai – Slower Structures
Nejočekávanější album měsíce:
Tamás Kátai – Slower Structures


H.:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Grausame Töchter – Vagina dentata
3. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn

Kaša:
1. Hatebreed – The Concrete Confessional
2. Grand Magus – Sword Songs
3. Death Angel – The Evil Divide

nK_!:
1. DevilDriver – Trust No One
2. Six Feet Under – Graveyard Classics IV: The Number of the Priest
3. Suidakra – Realms of Odoric

Atreides:
1. Astronautalis – Cut the Body Loose

Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional

Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux

Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split

Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.

Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!


H.

H.:

Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.

Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.

No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!


Kaša

Kaša:

V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.

Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.

A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.


nK_!

nK_!:

Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.

Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.


Atreides

Atreides:

Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.


Skvrn

Skvrn:

Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.


Onotius

Onotius:

V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.

Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.