 |
| Nejočekávanější album měsíce: Tamás Kátai – Slower Structures |
|
H.: Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.
Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!
H.:
Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.
Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.
No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“ s O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!
Kaša:
V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.
Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.
A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.
nK_!:
Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.
Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.
Atreides:
Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.
Skvrn:
Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.
Onotius:
V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.
Metacyclosynchrotron:
Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.
Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.
