Archiv štítku: Hate Meditation

Hate Meditation – Scars

Hate Meditation - Scars
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.3.2013
Label: Indie Recordings

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8,5/10

Odkazy:

První pohled (H.):

Když Nachtmystium v loňském roce vydali desku “Silencing Machine”, spoustu lidí tehdy docela zklamal návrat z experimentálnějších vod předchozích dvou počinů “Assassins: Black Meddle Pt. I” a “Addicts: Black Meddle Pt. II” zpátky do black metalového bahna, opiový opar vystřídala agrese a špína. Komu tento přístup příliš nesedl, v žádném případě by se neměl pouštět do první desky “Scars” projektu Hate Meditation, na níž Blake Judd, hlavní postava Nachtmystium, v tomto ohledu zašel ještě mnohem dále.

Samozřejmě, v porovnání se svými dvěma předchůdci bylo “Silencing Machine” bordel a špína (v tom dobrém slova smyslu), ale stále zde byla alespoň náznakem cítit touha po malých experimentech. Na “Scars” ovšem Judd odboural i tohle a v rámci (staro)nové kapely vytvořil ještě větší humus než na “Silencing Machine”. Na “Scars” už totiž není žádné místo pro jakékoliv byť jen minimální experimentování, jedná se o čistou agresi toho nejhrubšího zrna, o muziku, která je přesně v duchu názvu Hate Meditation prostoupena nenávistí a misantropií. Zvuk je skoro až kanální, zahuhlaný, skoro až demáčový, zde to ovšem není dáno technickou nedokonalostí nebo nedostatkem prostředků, nýbrž se jedná o zjevný záměr, který vyšel na jedničku, jelikož k celkové kompoziční náladě a atmosféře “Scars” to pasuje naprosto dokonale a právě i díky prasáckému soundu je aura hnusu dotažena do naprostého finále.

Stále se však nejedná prachsprostou rubanici bez mozku, do toho má i přes nepopiratelnou extrémnost cokoliv, co Judd stvoří, hodně daleko. Vlastně je “Scars” docela dost prostoupeno melodie, ale ve zvukovém kanále vám to na první poslech vlastně ani nepřijde, protože i ty melodie jsou mnohdy schované v okolním bahně, takže je člověk musí objevovat, což poslech činí ještě náročnějším, ale jsou lidi, kteří to tak mají rádi, což je přesně můj případ. Příkladem budiž dlouhá titulka “Scars”, jež jako jediná jede v pomalejším tempu, nebo třeba úžasné sólo v “End Times”. Podle mě doslova skvělá deska.


Druhý pohled (Ježura):

Dočasný útlum činnosti zámořských Nachtmystium, který přišel v dubnu letošního roku, asi mnoha fanouškům kapely – mě nevyjímaje – moc vrásek nevyhladil, avšak o to větší naděje se tehdy upnuly k ohlášené desce “Scars” oživeného projektu Hate Meditation. A to, co se ze “Scars” nakonec vyklubalo, dává za pravdu všem informacím, které jeho vydání předcházely, protože Blake Judd, ústřední mozek NachtmystiumHate Meditation, skutečně přišel s deskou, která je co do extrémního výrazu a neotesanosti produkce ještě mnohem mnohem dál než cokoli, co nám za poslední roky naservírovali Nachtmystium. “Scars” je ztělesněná vyprahlost, chorobnost, jedovatost a přehlídka negativních emocí v jejich krystalické podobě. Valnou měrou k tomu přispívá neskutečně zahulený a špinavý zvuk, v němž se nástrojové linky všemožně prolínají, díky kterému Blakeův vokál zní až nelidsky řezavě, a který si vyloženě žádá, aby případná živá produkce probíhala v prostředí, ve kterém nebude na muzikanty přes hustou kouřovou mlhu pomalu ani vidět…

Ačkoli se ale na první poslech zdá být hudba Hate Meditation primitivním zvířeckým rámusem, který staví akorát na snaze o co největší extrém, není to tak docela pravda. Zdánlivě primitivní agrese je totiž jen jedním ze základních kamenů “Scars”. Tím druhým je typická melodika a inteligentní, nezaměnitelný a nesmírně působivý způsob, jakým Blake Judd skládá. Jsou to přesně ty samé postupy, které dělají hudbu Nachtmystium tak uhrančivou, jen jsou zde předvedeny v mnohem neotesanější, hrubější a syrovější podobě, jako by se pan Judd snažil – a ono to tak dost určitě bylo – oholit svůj skladatelský jazyk na samou dřeň. Právě proto není “Scars” jen pouhopouhá agresivní rubanice beze smyslu, ale ve svém extrémním výrazu velmi inteligentní a podmanivá deska, které stačí přijít na chuť a pak už si jen užívat dlouhé hodiny v její společnosti. Zkrátka a jednoduše vynikají počin, který dostál mým nárokům v plné šíři a za který dám ruku do ohně.


Redakční eintopf #50 – květen 2013

Darkestrah - Манас
Nejočekávanější album měsíce:
Darkestrah – Манас


H.:
Darkestrah – Манас
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Hate Meditation – Scars
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Alice in Chains – The Devil Put Dinosaurs Here
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Suidakra – Eternal Defiance
Index očekávání: 7/10

Stick:
Immolation – Kingdom of Conspiracy
Index očekávání: 9/10

Atreides:
Fjoergyn – Monument Ende
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Leprous – Coal
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Burzum – Sôl austan, mâní vestan
Index očekávání: 7/10

Hezky nám to utíká. Rubrika redakční eintopf začala koncem roku 2009 a nyní se dohrabala již ke svému jubilejnímu 50. dílu! Kdo jej ovládl? Žádné jasné vítězství to sice nebylo, ale největší index očekávání si tentokrát odnesli black metalisté Darkestrah, kteří jsou sice oficiálně z Německa, nicméně jejich kořeny jsou až v dalekém Kyrgyzstánu, což se do jejich tvorby stále promítá. Jestli to bude platit i na nejnovější desce “Манас”, to nejvíce zajímá šéfredaktora H., díky jehož desítce Darkestrah vyhráli. Žádní dva redaktoři totiž nevolili stejné album a nikdo další nejvyšší index neudělil. A co redakce tedy doporučuje dále? Vezměme to heslovitě – Alice in Chains, Burzum, Fjoergyn, Hate Meditation, Immolation, Leprous a Suidakra. Zmínit se pak dále sluší ještě “Dirty” od Italů Aborym, které sice nikdo jako nejočekávanější album měsíce nevybral, přesto se jejich jméno objevuje v následujících textících se solidní kadencí…

H.

H.:

Květen tedy bude kurevsky našlapaný a těch desek, které spadají do ranku “musím bezpodmínečně slyšet”, je tam opravdu požehnaně, a to i když nebudu počítat industriálně black metalové Holanďany Control Human Delete a jejich druhou desku “The Prime Mover”, jelikož si její poslech protekčně užívám už nějaký ten pátek. Co tu tedy máme dál? Určitě bych doporučil novinku “Fenris Kindir” švédského black metalového projektu Arckanum, jehož muziku jsem měl vždy rád a staré desky z 90. let jsou pro mne dodnes nepřekonatelný kult. Osobně určitě nevynechám ani “Ultraviolet” od zámořské sludge/metalové stálice Kylesa, jež na svých deskách udržuje konstantně vysokou kvalitu, tudíž jaksi nepředpokládám, že by kapela tentokrát polevila. Trochu mimo rámec našeho běžného zaměření si pak jistě počíhám i na fošnu “When Evil Speaks” aggrotechové veličiny Suicide Commando z Belgie. Co do míry natěšenosti začíná jít opravdu do tuhého s novinkou “Anomima” řeckého projektu Chaostar, na níž se čekalo předlouhých devět let. Nesmím zapomenout ani na kontroverzní Graveland, za jejichž poslech by mě asi mnozí pranýřovali, ale já mám Darkenovu muziku velmi rád, tudíž jistě i “Thunderbolts of the Gods” svýma ušima proženu s chutí, stejně tak jako další studiový zásek od průkopníků industriálního black metalu Aborym, jejichž “Dirty” jsem původně zařadil jako nejočekávanější desku měsíce – ovšem jen do té doby, než jsem zjistil, že 17. května konečně vyjde nový opus jedné z mých největších srdcovek, “Манас” od Darkestrah, jejichž epický black metal s orientálním nádechem je pro mě naprosto unikátní záležitostí a za některé jejich desky bych snad dal i ruku do ohně, jak dokonalá muzika to je. Poslední “The Great Silk Road” sice bylo o malinko slabší oproti prvním třem albům, zejména v porovnání se svým geniálním předchůdcem “Epos”, nicméně i tak šlo o záležitost vysoko nad běžným standardem ostatních kapel. Jednoduše řečeno, nejvyšší možná očekávání jsou v tomto případě na místě a osobně opravdu věřím, že Darkestrah nabídnou další fenomenální nahrávku, protože cokoliv menšího by snad u tohoto klenotu z Kyrgyzstánu bylo zklamáním.

Ježura

Ježura:

Věřte nebo ne, do poslední chvíli jsem byl přesvědčený, že květnový eintopf opanuje norsko-sardinská Tristania, na jejichž desku “Darkest White” se opravdu velice těším od té chvíle, co o ní prosákly na veřejnost první informace. Ale bohužel, tito mí dlouhodobí favorité musí nakonec sklonit hlavu před kapelou nebo spíše projektem Hate Meditation, za jehož kormidlem stojí ústřední mozek geniálních Nachtmystium, pan Blake Judd osobně. Zkrátka jsem ohromně zvědavý, jaký mix syrového garažového zla a podmanivého drogového oparu se svými kumpány pro desku “Scars” namíchal, a ta zvědavost se stále stupňuje, takže ač byla tentokrát konkurence velmi zdatná, prostoru pro pochyby moc nezbývá.

Kaša

Kaša:

Z květnového eintopfu se pro mne hned od začátku měsíce vyklubal tuhý souboj mezi australskými hard rockery Airbourne a grungovými legendami Alice in Chains, kteří po svém znovuzrození chytli druhý dech. Na poslední chvíli se do tohoto boje vložil ještě blues rockový nezmar Joe Bonamassa, který zničehonic ohlásil pokračování kolaborace s Beth Hart v podobě druhého alba “Seesaw”. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže na rovinu prozradím, že parta kolem Jerryho Cantrella to u mě nakonec s albem “The Devil Put Dinosaurs Here” vyhrála. Následovník skvělého “Black Gives Way to Blue” by při troše štěstí mohl dopadnout velmi podobně. Abych nebyl za páprdu, který o metalové věci zakopne jen omylem, tak z těch ostřejších jmen nemůžu nezmínit novinky Evile “Skull” a především “One of Us Is the Killer” od The Dillinger Escape Plan, které si v žádném případě nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Suidakra je taková moje malá srdcovka. Je tomu už drahně let (možná osm?), co jsem měl s jejich melodickým metalem poprvé tu čest, a od té doby očekávám každou další fošnu s velkým entuziasmem. “Book of Dowth” mě před dvěma lety sice tolik nechytla, ale její starší bratříček “Crógacht” se poslouchal výborně, a tak doufám, že se podaří vysoko postavenou laťku když ne přeskočit, tak alespoň shodit.

Stick

Stick:

Květnová nadílka je dosti bohatá na výběr, tudíž jsem musel chvíli přemýšlet nad tím, které album nakonec postrčím v rámci svého očekávání trochu víc do popředí než ta ostatní. Nakonec zvítězili death metaloví veteráni Immolation, kteří s věkem neuvěřitelně zrají. Od jejich nového počinu neočekávám o nic menší porci inteligentního death metalového nářezu než v případě excelentní předchůdkyně “Majesty and Decay”. Svým konceptem, navážejícím se do politiků a do sítí jejich lží, zajisté nebude spadat mezi nejveselejší alba tohoto roku.

Atreides

Atreides:

“Květen. To jako už?” “No, to jako už.” Vidíte, duben se ztratil někde v časoprostoru a přede mnou je, abych opět vybral jedno z toho kvanta alb, jehož dodávku na pulty obchodů s hudebninami očekávám zhruba nejvíc. A že je z čeho vybírat. Původní plán zněl Summoning, ale vydání “Old Mornings Down” bylo odsunuto na začátek června a mně nezbývá než vybírat znovu – a že je z čeho. Nebudu počítat pro mě nezajímavé věci a přejdu rovnou k těm zajímavějším. Velice slibně vypadá nové album Aborym, “Dirty”, které už jen svým názvem slibuje kvalitní řezničinu. Nic menšího nečekám ani od Arckanum a jejich “Fenris Kindir” nebo od nové desky Svartsyn, nesoucí název “Black Testament”. Pozornosti však neujdou ani další alba, ač může jít o skvadry, kterým se od mé maličkosti nedostává takové pozornosti, přesto mi jsou žánrem blízké – jmenovitě jde o Suidakra a Fejd. Bylo by toho víc, musím však přiznat, že s květnovými novinkami doufám i v to, že některým kapelám teprve přijdu na chuť, pokud se staré počiny nedokázaly dostatečně vetřít do mé přízně, či jsem se k tomu prostě nedokopal (ostuda, ostuda, ostuda). Nakonec však volím Fjoergyn a jejich album, na které si budu muset počkat až do konce května – “Monument Ende”. Popravdě, je to z mojí strany spíše zbabělá sázka na jistotu, na druhou stranu i očekávání toho, zda se německému kvartetu podaří mne uchvátit tak, jak se mu to povedlo na předchozích albech “Jahreszeiten” či “Sade et Masoch”. Přecijen, člověk nikdy neví.

Zajus

Zajus:

Květen přinese hned několik alb, do nichž vkládám velká očekávání, ovšem jedno z nich vyčnívá s jasnou převahou. Jmenuje se “Coal” a na svědomí jej mají Norové Leprous. Jejich doposud poslední deska “Bilateral”, která představovala moderní progresivní metal z velmi originálního úhlu, pro mě byla nesmírně příjemným překvapením. Za vše ostatně mluví skutečnost, že jsem ji na konci roku 2011 umístil na čtvrté místo mezi nejlepšími alby roku. Leprous však samozřejmě nebudou jediní, kdo v květnu vypustí očekávanou novinku. Mezi další zajímavá alba lze zařadit “Tetragrammaton”, po pěti letech první řadovku technických death metalistů The Monolith Deathcult, či “One of Us Is the Killer” bláznů The Dillinger Escape Plan. Elektronikou pulzující black metal přinesou Aborym na svém albu “Dirty” a pro chvíle oddechu tu bude nový Joe Satriani a jeho “Unstoppable Momentum”. Jinými slovy, ani květen nebude slabým měsícem.

Skvrn

Skvrn:

I když nad ním spousta lidí zlámala tucty holí po loňském “Umskiptar” a pro mě nepříliš přesvědčivém “Fallen”, vybral jsem jako nejočekávanější desku pro nadcházející měsíc nové album “Sôl austan, mâní vestan” z dílny fenomenálního Varga Vikernse a jeho projektu Burzum. A o výběru jsem byl pevně rozhodnut i navzdory prohlášením, že deska nebude mít s metalem nic dočinění a žánrově se nejspíš vrátí zpět do druhé poloviny let devadesátých, do doby ambientních placek “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”. Mé sluchové orgány jistě neuchráním také před novou deskou švédských Dark Tranquility, Finů Shade Empire, slovinských cyber metalových Neurotech ani blackově industriálních Aborym.