Když se na konci roku 2016 objevila zpráva, že se scifisté Vektor de facto rozpadli, mozek kapely David DiSanto zároveň fanoušky ujišťoval, že Vektor bude nějak pokračovat. Trvalo ale čtyři roky, než se tak skutečně stalo. Samozřejmě jsem moc rád, protože už v době vydání prvotiny „Black Future“ se stali mojí velice oblíbenou kapelou, od níž mě bavilo úplně všechno. Bohužel jsem je propásl na Brutal Assaultu, takže navíc kromě nové muziky doufám dojde i na turné a příležitost je konečně vidět naživo. V nynější sestavě kromě DiSanta působí také původní kytarista Erik Nelson, takže kytarová sekce zůstává v klasickém složení. Novými členy tedy jsou baskytarista Stephen Coon a bubeník Mike Ohlson. Oba již prošli pár formacemi, ale žádná mi nic neříká.
Jak si noví Vektor stojí, lze posoudit na základě dvouskladbového EP nazvaného příznačně „Activate“. Jedná se vlastně o jednu polovinu splitu „Transmissions of Chaos“, na němž se spolu s Vektor potkali Cryptosis, dříve známí jako Distillator. Nyní však vychází příspěvek Vektor i na samostatném CD v limitované edici tří set kusů u District 19. A když jsem si s nadšením pustil tuto novou tvorbu poprvé, byl jsem nemile překvapen.
První skladbu „Activate“ nedokážu poslouchat, aniž bych si u toho nevzpomněl na Megadeth a jejich „She-Wolf“. Brzy se k sekanému riffu začnou přidávat další kytarové linky, které už v sobě nesou typický rukopis Vektor, nicméně v této stopě se celkově nic extra neodehrává. Na poměry Vektor je „Activate“ až nečekaně přímočará a znatelně cílící na chytlavý refrén. Takové rozpoložení se mi u nich ale zrovna nepozdává. Za povedené bych z ní mohl označit snad jen krátkou rychlou pasáž, která následuje po ještě kratší klidné mezihře.
Druhá skladba „Dead By Dawn“ není předělávkou Deicide a už se z hlediska délky blíží více tomu, na co jsme byli u Vektor zvyklí. Ovšem i ona v sobě nese nestandardní postupy. Tím myslím hned její úvod. Volné vybrnkávání by mě ještě nepřekvapilo, ale čistý zpěv už teda jo. A není to dobré. První půlka této skladby je tím nejhorším, co kdy Vektor vydali. Je to příliš natahované, naprosto obyčejné, nic neříkající, prostě zbytečné. Vysvobození nastává, až když DiSanto předvede svůj charakteristický ječák připomínající orla v náletu. Hudba se také rozjede a začne to znít daleko přijatelněji. Jeho zpěv na obou stopách je však umírněnější a vyznívá trochu jinak, než jak jej známe z minulosti. Překvapí tu i docela rockově znějící kytarové sólo. Jinak se i „Dead By Dawn“ docela dost orientuje na refrén, což je prostě trochu zvláštní.
Struktura písní je tak docela jiná. V případě „Activate“ se Vektor pouští do celkem fádního thrashe, progresivní prvky se začínají ozývat až v „Dead By Dawn“, ale nejedná se o nic zvláštního, stejně tak po technické stránce tu nejsou žádné krkolomné party. Tohle EPčko zní jako chudá verze Vektor.
V porovnání s předchozími nahrávkami je „Activate“ mnohem horší. Změny jako odlišně znějící vokál a větší jednoduchost kompozic vedou jenom k horšímu. Z hlediska thrash metalu se sice stále jedná o lepší průměr, ale na Vektor je to zkrátka málo. Doufám, že s „Activate“ si jenom vybrali nějakou slabší chvilku a i tahle sestava dokáže na případném dalším albu nabídnout nápaditější, odvážnější a povšechně lepší hudbu, která bude moci stát po boku ostatních řadovek.
Američané Vektor se po několika letech ticha opět probouzejí k aktivitě. Kromě hlavní persóny Davida DiSanto se vrací i další kytarista Erik Nelson. Dvojice k sobě přibrala nové členy Mikea Ohlsona (bicí) a Stephena Coona (baskytara). Kapela aktuálně pracuje na novém materiálu a na příští rok plánuje hojně koncertovat.
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.
2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.
4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.
5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.
CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá. A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.
2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.
Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…
Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…
Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…
Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani Shining s Intronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…
Videoklip roku:
Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…
Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.
Zklamání roku:
konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.
Zhodnocení roku:
Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.
Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – Emperor i Master’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.
Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, Agalloch i Eths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.
Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.
Personální zemětřesení právě probíhá u amerických thrasherů Vektor. Kapelu svorně opustili kytarista Erik Nelson, baskytarista Frank Chin a bubeník Blake Anderson. V sestavě tedy osiřel zpěvák / kytarista David DiSanto, který však vzkazuje, že Vektor budou pokračovat i nadále.
Datum: 10.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor
Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.
Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.
Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.
Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.
Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.
Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.
Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.
Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.
Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.
Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.
Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…
Skvrn:King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.
Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.
Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.
Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.
Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.
Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.
Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.
Onotius: S Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.
Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.
Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.
Já vím, že je to poněkud debilní začínat recenzi na thrashmetalovou desku prohlášením, že thrash metal poslouchám tak okrajově, až skoro vůbec, ale realita taková skutečně je. Když dostanu na tenhle žánr náladu, tak si vlastně vystačím s několika konkrétními oblíbenci, kteří se rekrutují z řad veteránů a stylových kultovek a jejich počet se pohybuje v řádu jednotek. Vlastně bych si sám myslel, že pravděpodobnost, že se nějaká (relativně) nová thrashmetalová smečka zařadí mezi moje oblíbence, je tak mizivá, až je to ve skutečnosti nemožné. A stejně se to Američanům Vektor povedlo.
Podobně jako thrash metal obecně vzato nemusím ani technicky vymakanou muziku… radši dávám přednost hře na atmosféru nad instrumentální ekvilibristikou. Jenže výjimka potvrzuje pravidlo, a když Vektor svého času vydali druhou desku „Outer Isolation“, tak mě to regulérně odpálilo – a od té doby jsem tuhle smečku začal ne přímo uctívat, to je zase přespříliš silné pojmenování, ale rozhodně uznávat a v neposlední řadě i poslouchat. Toliko jen pro začátek, abychom si vyjasnili, z jaké pozice recenzi píšu.
Za nějaký čas po vydání „Outer Isolation“ i po zpětném dostudování taktéž skvělého debutu „Black Future“ se pomalu začínal dostavovat hlad po nové muzice. Vektor si ovšem se svým třetím dlouhohrajícím zářezem „Terminal Redux“ dali poněkud na čas a svým příznivcům jej i po několika málo odkladech servírují až pět roků po „Outer Isolation“. Ale jak se říká, lepší pozdě nežli vůbec – hlavně aby byla udržena nastavená laťka! Tak pojďme na věc.
Hned na první pohled, aniž by to člověk slyšel, je zcela zjevné, že Vektor ani na „Terminal Redux“ nijak neuhnuli z linie nastolené předchozími deskami. Opětovně ambiciózní délka (tentokrát 73 minut), skladby povětšinou delšího rázu, jejichž stopáž může na poměry daného žánru, v němž se to obecně nehraje spíš na nějaké velké přemýšlení, může vypadat až rozmáchle. A názvy písniček zase zcela jasně ukazují, že Vektor neopustili ani svou sci-fi tématiku, s níž opětovně koresponduje i skvělá obálka. Na té bych si snad odpustil jen to logo a název alba, radši bych ten artwork (jehož autorem je Adam Burke, který dělal věci třebas pro Hexvessel, Occultation nebo Pilgrim a sám hraje v kapele Fellwoods) viděl čistý.
Ostatně, obálka už tak trochu předurčuje, jakým směrem by se materiál na „Terminal Redux“ mohl ubírat. Když se vzpomenu na artwork „Outer Isolation“, tak ten bych si popravdě dokázal představit třeba i u nějaké spacerockové party, nešlo o explicitně thrashový výjev. A také šlo o nahrávku, na níž Vektor nad ostrým thrashmetalovým základem, který byl sám o sobě složen chytře, stavěli další množství vyhrávek, sólíček a melodií. Oproti tomu přebal „Terminal Redux“ je zjevně temnější a takříkajíc metalovější. A také mi novinka připadá agresivnější.
Samozřejmě jde o agresivnější materiál v rámci nastavených mantinelů Vektor, takže samozřejmě nečekejte, že by snad Američané zahodili jakékoliv přesahy a chytrost za hlavu. Nicméně zde necítím tak ultimátně pohlcující momenty, které by hned na první poslech rvaly koule, jako tomu bylo na „Outer Isolation“ i „Black Future“. „Terminal Redux“ tedy může na první poslech působit o něco přímočařeji, byť je pravda, že i to je v podání Vektor natolik dobré, aby se člověk nemusel nudit. Veškerá lahůdková zvolnění nebo skutečnost, jak moc promakané ty kytarové party jsou, začnou na povrch vyplouvat až po větším počtu poslechů.
Naštěstí tam ale stále jsou a hned první „Charging the Void“ je toho nepochybným důkazem. Mezi moje další favority pak patří zejména „LCD (Liquid Crystal Disease)“, „Pteropticon“ a ještě „Pillars of Sand“. Před vydáním mi příliš nevoněl první singl „Ultimate Artificer“, ale i ten nakonec v kontextu „Terminal Redux“ jakožto celé desky působí sympatičtějším dojmem než samostatně, jakkoliv mezi mé nejoblíbenější kusy stále ani zdaleka nepatří a v konečném zúčtování bych jej asi musel zařadit až na spodní místa. Jinak je ovšem většina tracklistu skvělá, což vedle již jmenovaných platí i o „Cygnus Terminal“, „Psychotropia“ a „Recharging the Void“.
Dojem z alba nijak nezabíjí ani krátká a po většinu času jemnější instrumentální mezihra „Mountains Above the Sun“, jež uvozuje právě onen zmiňovaný singl „Ultimate Artificer“. Jestli mi ovšem na „Terminal Redux“ něco nevoní, tak je to kořenění některých pasáží ženským vokálem. Kdybyste mi tohle řekli před vydáním, tak bych se těšil jak prase a myslel bych si, že to musí být super, že tohle prostě musí znít v podání skupiny jako Vektor mocně. A přesto nakonec právě tohle považuji za ty nejslabší momenty alba. V „Charging the Void“ a „Recharging the Void“ se jedná jen o krátké výstřelky, které mi dojmy z jinak výtečných kompozic nezkazí, nicméně první půle „Collapse“ mě mocně nebaví, a i když se píseň po pěti minutách zlomí do mnohem zajímavější podoby, ten rozjezd mi to hyzdí.
No, a pak je tu ještě jedna taková nemilá věc. „Terminal Redux“ je bezesporu inteligentní thrashmetalovou deskou, jež je složena s nadstandardním umem. Kytarové souboje jsou parádní, riffy řežou jako pily a David DiSanto stále disponuje ječákem ostřejším než šmirgl papír. Všechno se zdá být naprosto v pořádku a vlastně i je… jen s poněkud škodolibou poznámkou, že „Outer Isolation“ i „Black Future“ na tom byly ještě lépe.
Může to znít paradoxně, ale „Terminal Redux“ je pro mě doposud nejméně dobrým albem Vektor – oba předcházející počiny byly prostě působivější a dokázaly nabídnout i dechberoucí momenty, jaké jsem na novince tak trochu neslyšel. Jedním dechem však musím dodat, že Vektor jsou i na své takzvaně nejhorší desce stále hodně vysokým nadprůměrem, svým pojetím thrash metalu doslova ční nad okolní konkurencí bez sebemenšího zaváhání a průměrnou žánrovou masu válcují o několik koňských délek.
Druhý pohled (Kaša):
Nebudu dělat drahoty a zdržovat zbytečnými řečmi a radši hned takhle z fleku řeknu, že „Terminal Redux“ je pecka jako kráva. Vlastně si nepamatuju, kdy jsem naposledy slyšel takto propracované thrashmetalové album. Album, které je až po okraj plné skvělých momentů a chytrých pasáží. Těch je tam tolik, až se jejich koncentrace blíží tomu nejlepšímu z dílny velkých Voivod, kteří jsou již od počátku kariéry Vektor předhazováni coby předobraz jejich tvorby a mladé čtyřce je vytýkána až přílišná inspirace u slavnějších Kanaďanů. Díky vysoce položenému vokálu zpěváka Davida DiSanta a technickým kytarovým riffům jsem si při poslechu novinky zase nejednou vzpomněl i na Chucka Schuldinera a pozdní tvorbu Death. Takhle dobré mi totiž „Terminal Redux“ přijde…
…jako album, na nějž celá thrashmetalová scéna čekala již nějaký ten rok, protože aniž bych chtěl nějak shazovat poslední placky velkých kapel, tak tohle je trefa do černého, která má na to, aby se mohla měřit s tím nejlepším, co je v daném stylovém ranku vůbec ke slyšení. Poslech je jako jízda na horské dráze, nijak mi nevadí ani ta předlouhá hrací doba, jež se zastavila za hranicí jinak vražedných 70 minut. Právě ona rozmáchlost a snaha zaplavit posluchače co největším množství materiálu (nutno dodat, že to nemá žádný vliv na výslednou kvalitu) jen umocňuje jeho nadpozemskost.
„Terminal Redux“ je nesmírně promakaná a do detailu promyšlená deska, jíž se nedá vlastně z formálního hlediska snad ani moc vytknout, protože když si člověk sečte, co všechno se tentokrát povedlo, tak je nutno to vzít od samotného konceptu, přes zvuk, famózní instrumentální výkony a konečně dechberoucí skladby. Od „Collapse“ s teskným intrem a čistým, docela líbivým vokálem až ke zběsilosti jménem „Ultimate Artificer“ si mě Vektor zase jednou obmotali kolem prstu a nedali mi vydechnout. Vrchol z mého pohledu přichází s dvojicí „Cygnus Terminal“ a „Charging the Void“, kdy obě jsou jednak skvěle vygradované, ale ty kytarové linky jsou jak z jiného světa.
S přibývajícími minutami se nijak neubírá z intenzity a krom „Collapse“ se pořádně zpomalí a zmírní jen v dlouhé „Recharging the Void“, kde se Vektor dotknou nálad britských Pink Floyd a jim podobným part, a přesto to nezní nijak rušivě. Naopak. Takový ten nepřeslechnutelný technický a progresivní vklad k hudbě Vektor patří a já se soudě dle poslechu „Terminal Redux“ nijak nebojím toho, že by tohle měla být z jejich strana konečná.
Abych to shrnul… Nejlepší album Vektor? Rozhodně. Nejžhavější kandidát na první příčku nejlepších alb letošního roku? Bezpochyby.
Třetí pohled (Onotius):
Američtí Vektor mají nejvyšší čas, aby se o ně začala širší veřejnost zajímat. Poslechneme-li si totiž jejich novinku „Terminal Redux“, zjistíme, že se jedná o dílo, jaké se v thrash metalu neurodilo požehnanou dobu. Pečlivá kombinace natlakovaného hoblování, naprosto precizní techniky (rytmickými kličkami počínaje, brilantními zběsilými sóly konče) a kompoziční vychytralosti odrážející se na deseti pečlivě propracovaných kompozicích zde totiž zachycuje technický thrash metal v jedné z jeho vrcholných podob. Ve spojitosti s novinkou dokonce často rezonuje i jméno nestora extrémních žánrů Chucka Schuldinera. A ačkoliv je zvuk Vektor zase něco trochu jiného, onu podobnost zde také pozoruji – jeho styl evokuje především zběsilá technika, avšak kompozičně velmi pečlivě rozvržené skladby s promyšlenými stavbami. Pravda, do oné lehkosti a citu pro nesmrtelné kompozice stále Vektor něco chybí – v tomto ohledu přeci jen Vektor více tlačí na pilu. Nicméně přesto je novinka zkrátka povedená.
Hned úvodní devítiminutová kompozice „Charging the Void“ odhalí naprosto bravurní skladatelskou práci a silné momenty. Technika se zde snoubí s úderností a melodie s riffy zde vytváří pečlivě vytříbenou hudební koláž. Z kratších, hitovějších a údernějších je skvělá „Pillars of Sand“ či kytarovou bravurou šperkovaná „Ultimate Artificer“. Z delších a propracovanějších kompozic pak kromě otvíráku funguje především skvělá „Cygnus Terminal“ a různorodá závěrečná „Recharging the Void“. Ta odhalí několik dosud neslyšených poloh a působí až epicky. Baladicky začínající „Collapse“ disponuje zajímavým vývojem a dobrou atmosférou – od klidnějších, takřka progrockových vyhrávek až po technicky naprosto precizní uragán. Za jediný zápor považuji občas možná až kontraproduktivní snahu technicky vyšperkovat skutečně vše. Myslím, že i pár jednodušších momentů by celkově kompozice mohlo pomoct a posílilo jejich gradaci a pestrost.
Zkrátka a dobře, pokud máte rádi thrash metal techničtějšího střihu, a přitom ještě neznáte Vektor, měli byste se sebou něco udělat. Zpočátku možná překombinovaná řežba se totiž zde dobře snoubí s citem pro skladatelskou preciznost. Pravda, trocha odvahy zvolnit od neustálého zahlcování posluchače by možná neuškodilo, nicméně zase má kapela již vybudovaný charakteristický rukopis, díky němuž je asi oproti konkurenci jasně rozpoznatelná. Co se týče thrashové scény, jedná se jednoznačně o svěží vítr na hoře mrtvol zetlelých džískařů.
Skvrn:
1. Tamás Kátai – Slower Structures
2. Hatebreed – The Concrete Confessional
Onotius:
1. Katatonia – The Fall of Hearts
2. Gorguts – Pleiades’ Dust
3. Vektor – Terminal Redux
Metacyclosynchrotron:
1. True Black Dawn – Come the Colorless Dawn
2. Grave Miasma – Endless Pilgrimage
3. Ellorsith / Mannveira – split
Řešení osobních mimohudebních záležitostí je teď sice v redakci na prvním místě co do priorit, ale tradiční redakční eintopf vynechat nelze. Stačí, že jsme na květen vynechali koncertní eintopf, jelikož se u nás všech nad účastí na koncertech vznášejí otázníky, pročež se nikdo moc necítil na to, aby se do článku zapojil.
Nicméně zpátky k redakčnímu eintopfu. Pro dnešek to moc nebudeme zdržovat a v rámci povinných úvodních tlachů zmíníme jen to, že tentokrát byl boj o pozici nejočekávanějšího alba dost těsný. Žádné suverénní převálcování konkurence, jako se to minulý měsíc povedlo Ihsahnovi, se tentokrát nekonalo. S nejtěsnějším možným náskokem si tedy pro sebe vítězství uzmul Tamás Kátai, původem maďarský muzikant aktuálně sídlící ve Skotsku. V květnu však nenabídne novou desku svého hlavního projektu Thy Catafalque (však také poslední album „Sgùrr“ je venku půlroku), nýbrž druhé sólové album „Slower Structures“… Zbytek už si přečtěte sami níže, ha!
H.:
Na první pohled květen zas takové pecky nenabízí, ale na ten druhý už je výběr o poznání přívětivější, akorát člověk musí koukat i mimo vody zkreslených kytarových riffů. Flek nejočekávanějšího alba je ode mě docela očekávatelná volba – samozřejmě to bude druhá sólová deska Tamáse Kátaie, lídra Thy Catafalque. Tomuhle chlapíkovi žeru úplně všechno, takže prostě nemůžu zvolit cokoliv jiného. Jako vždy, i vůči „Slower Structures“ mám ta nejvyšší očekávání a nic jiného než dokonalost neberu! První ukázka „Raining This Morning“ je super, takže opětovně doufám v dávku tuze nádherné muziky.
Druhé místo tentokrát musím přisoudit holkám se zálibou v tvrdé elektronice a v estetice až od 18 let. Je to tak, vážení, Aranea Peel a její armáda skoro-nahých subinek se opět hlásí o slovo s novou deskou „Vagina dentata“. Minulý počin „Glaube Liebe Hoffnung“ byl po čertech skvělý, tak nemám problém věřit tomu, že Grausame Töchter nezklamou ani tentokrát.
No, a do třetice všeho dobrého zlého už nějaký ten metal. Vydání nové desky True Black Dawn totiž nelze přehlížet, obzvlášť když tato kapela svými počiny šetří. Však od minulé dlouhohrající desky „Blood for Satan“, vydané ještě pod dřívějším názvem Black Dawn, uběhlo již 16 roků a od poslední nahrávky jakéhokoliv typu, tedy splitka „O.B.C.“ s O a Enochian Crescent, uplynulo už 11 let. A to je sakra dlouhá doba, tudíž je jenom dobře, že je „Come the Colorless Dawn“ konečně tady!
Kaša:
V květnu se toho z hudebního hlediska stane opravdu dost a mě jen mrzí, že při této příležitosti můžu do tradičního eintopfu vybrat pouze tři události. Na své si totiž přijdou fanoušci thrash metalu, kteří již určitě mají v kalendáři zaškrnuto hned několik jmen, na něž se těším i já, protože jsem tenhle hudební směr poslední dobou lehce zazdíval. Z těch několika chystaných počinů musím ale vybrat jen jeden a finální volba padla logicky na ten, do kterého vkládám největší naděje. A ty směřují k další studiovce kalifornských thrasherů Death Angel, „The Evil Divide“. Death Angel sice nejsou mojí thrashovkou číslo jedna, ale vždycky jsem pro ně měl slabost, a protože si od svého návratu na scénu drží stabilní formu, tak kdyby to bylo možné, tak bych si na ně určitě vsadil.
Něco podobného by se dalo říct také o Grand Magus. Přestože mě tahle severská trojka dlouhá léta míjela, tak od vydání „The Hunt“ na ně nedám dopustit. Poslední studiovky jsou velmi sympatickým posluchačským zážitkem, JBho živelnost a přednes je velmi uhrančivá kombinace, jež mě baví. Když si k tomu člověk připočte pozoruhodně poslouchatelnou variaci zatěžkaného heavy metalu, který je prostý na debilní momenty, tak je snad jasné, proč „Sword Songs“ na tomto místě prostě nemůžu opomenout.
A jdeme do finále, o němž jsem měl jasno hned v první vteřině, kdy jsem se dozvěděl, že novou placku na květen ohlásili hardcoroví bijci Hatebreed. Nečekám sice, že by se parta kolem Jameyho Jasty dokázala vzedmout k takové formě, aby pokořila svůj nepřekonatelný monolit „The Rise of Brutality“, ale poctivou náloží metalického HC z jejich rukávu nikdy nepohrdnu. Při poslechu prvního singlu z „The Concrete Confessional“, jimž se stala skoro až thrashová rychlovka „A.D.“, se ve mně rozohnila nostalgie, která mi připomněla doby, kdy jsem s touhle kapelou vstával i usínal, takže míra natěšenosti je na hodně vysoké úrovni.
nK_!:
Téměř tři roky stará placka „Winter Kills“ od DevilDriver mě tehdy kdovíjak nechytla a v recenzi jsem jí udělil pouze čtyřkové hodnocení. Předchozí počiny těchto Američanů v čele s Dezem Fafarou mě zkrátka bavily mnohem více. Dez v mezičase stačil vydat novou fošnu s Coal Chamber, i ta se ale rychle oposlouchala. Spraví „Trust No One“ pošramocenou reputaci? Doufám, že s přehledem.
Six Feet Under jsou sázka na jistotu a jejich série „Graveyard Classics“ nikdy nezklamala. A slyšet třeba „The Evil That Man Do“ v deathové úpravě? To chceš. Nebo alespoň já jo. Jako takovou malou třešničku na dortu volím coby svého třetího favorita německou Suidakru. Že jste o téhle folk/death metalové kapele nikdy neslyšeli? Velká chyba, starší tvorba stojí minimálně za jedno či dvě poslechnutí.
Atreides:
Pokud jsem od začátku roku neměl problém najít hrstku interpretů, jejichž nové počiny mě tuze zajímají, v květnu došla munice takřka na všech frontách. Nicméně se našel alespoň jeden: americký indie rapper Astronautalis, na jehož novou desku čekám už nějaký ten pátek. Konkrétně od doby, kdy vyšla fantastická „This Is Our Science“, což je, pokud mě paměť neklame, pět let nazpět. A vzhledem k tomu, že to je jedna z desek, která mě víceméně k rapu a hip-hopu vůbec dotáhla a ukázala mi, že tenhle žánr není jen tlupa negrů s tunou zlata na krku, to jakýkoliv nástupce bude mít setsakra těžké – už jen pro tuhle nostalgickou hodnotu. Na druhou stranu, již dříve vypuštěné náznaky („Sike!“, „Running Away from God“) napovídají, že čekání se v tomhle případě vyplatilo, protože to vypadá, že tahle nenápadná persona opět přišla s nápaditým materiálem vybočujícím z dosavadní diskografie, aniž by porušila svůj rukopis a osobitý styl.
Skvrn:
Dubnové hody začíná střídat květnová chudoba. Nevím, jak je tomu u vás, ale v mém případě to vypadá právě takto. Květen od vyložené bídy uchránil Tamás Kátai, který po deseti letech od debutu vydává druhou sólovou nahrávku. Uvidíme, co „Slower Structures“ nabídne, alespoň já čekám minimalisticky laděné jemnosti někde na pomezí ambientu, folku a soudobé klasiky. Připravte se na mlhavé tóny klavíru, houslí a kontrabasu, jež zaštítí (nejen) Kátaiovy vokály; připravte se urychleně – album vychází již druhého. Což mi nenápadně říká, že bychom si mohli udělat čas i na druhou příčku měsíce – „The Concrete Confessional“ z pera Hatebreed. Co vám budu říkat, hardcore takřka neposlouchám. Jako univerzální léčivo na bolístky se však Hatebreed pokaždé osvědčili, a i když ani novinku na pravidelné otáčení nevidím, jednou za čas si humpolácky zařvat neškodí.
Onotius:
V květnu vyjde sice hromada desek, jež si ze zvědavosti pustím, avšak znatelně těžší je vybrat z nich trojici, která by nějak výrazněji vyčnívala. Kdybych však měl jmenovat jednu jedinou, již bych chtěl slyšet už teď, byla by to novinka švédské Katatonie. Pravda, očekávat nějaké překvapivé žánrové kotrmelce by bylo asi naivní, ale přesto jsem zvědav v jaké formě se kapela na desce „The Fall of Hearts“ bude nacházet. Dále si rozhodně nenechám ujít nové EP death metalových Gorguts, protože pokud bude mít novinka stejně hutnou atmosféru, jak tomu bylo na comebackové „Colored Sands“, máme se na co těšit. Mimochodem obal se velmi povedl. Dále nevynechám novinku technicky thrashmetalových Vektor, jejichž „Black Future“ mě svého času dost bavilo.
Metacyclosynchrotron:
Květen neslibuje žádné pecky, ze kterých bych měl chcát maggi v kostkách, ale pár titulů, na něž jsem docela zvědavý, se přeci jen najde. Například nová deska finských (True) Black Dawn. Nekompromisní, patnáct let starou prvotinu „Blood for Satan“ jsem v nějakých patnácti/šestnácti sjížděl dost často, své kouzlo má i teď, takže jsem byl za překvapivé oznámení nové desky rád. Díky pisálkovské protekci již taje nového alba „Come the Colorless Dawn“ pomalu rozkrývám a prozatím mohu alespoň říct, že se průser nekoná. Avšak o konečném verdiktu, který by se měl objevit v recenzi, jasno stále nemám.
Britští Grave Miasma taky nepatří k těm, co by novinky chrlili jednu za druhou a chystané EP „Endless Pilgrimage“ je navíc posledním titulem před plánovanou tvůrčí pauzou. Vypuštěnou ukázku jsem ani pořádně neposlouchal, protože věřím, že EP poskytne přesně ten záhrobní a nepříjemný zážitek, který předchozí tituly Grave Miasma nabízely v míře vrchovaté. No, a eintopf dnes tak trochu z nouze doplním splitkem skotských Ellorsith a Islanďanů Mannveira. Nehořím láskou ani k jedné kapel, ale debutová ípka obou byla dost slušná. Fakt, že split vydávají Dark Descent, přeci jen skýtá možnost, že by nováčci mohli příjemně překvapit.
Ne, že bych to snad vůbec neposlouchal, ale i tak musím upřímně říct, že jsem nikdy nebyl nějaký velký příznivec thrash metalu – co se extrémních metalových odnoží týká, jedničkou pro mne vždy byl, je a bude black metal. Úplně stejně příliš nemusím technickou muziku, vždycky mě spíš oslovovala monotónní hudba stavěná víc na atmosféře než hráčské ekvilibristice. A pak bum – zničehonic se objeví thrashová kapela s vymakanou technikou, která člověka složí. A touhle kapelou jsou Američané Vektor, jejichž druhou fošnu „Outer Isolation“ a posléze i zpětně nastudovaný debut „Black Future“ vážně žeru. A i když vím, že je z jejich hudby cítit obrovská inspirace u kanadských kolegů z Voivod (ty vole, už jen to logo!), přesto mě jejich podání ohromně baví. Když se tedy tahle zámořská parta vydala na své první evropské turné a v jeho rámci se vůbec poprvé zastavila i v České republice, bylo mi jasné, že si to ujít nenechám.
Jako první se ve Vopici v roli domácího supportu měli představit Haw, nicméně ti nějaké tři týdny před akcí svou účast odřekli, takže koncert nakonec zůstal jen o třech zahraničních kapelách, které jedou celou šňůru. To mi vůbec nevadilo, protože mi často přijde zbytečné koncerty natahovat o předkapely, zvlášť když je následující den všední. A navíc, v tomhle konkrétním případě jsem beztak šel hlavně na Vektor a to, co hrálo před nimi, jsem vlastně předem vůbec neznal a ani mě to moc nevzrušovalo, takže tím spíš mě odpadnutí lokálního předskokana netrápilo.
Jako první tedy nastupuje holandské trio Distillator, jehož podání thrashe se zdá být zřejmé už jen podle image samotných muzikantů – upnutá kaťata, bílé tenisky, nábojové pásy, však to znáte. Nic nenasvědčovalo tomu, že by nemělo jít o vcelku standardní cvičení na téma oldschool thrash metalu. A přece to nakonec nebylo tak jednoduché a z Distillator se vyklubalo docela příjemné překvapení, protože ta jejich muzika nebyla jen bezhlavá cirkulárka. Nizozemci i ve třech hráli relativně nápaditě, nebáli se zajímavých přechodů, tu a tam se objevil dokonce hrubší growling a výjimečně střihli i nějakou tu baladičtější pasáž. Samozřejmě, základ pořád tvořilo zběsilé thrashové riffování a ječivá kytarová sóla, ale mělo to hlavu a patu. Obzvláště potěšila baskytara, která byla naladěna proklatě hluboko a ve zvuku vytažena proklatě vysoko, takže všichni milovníci čtyř tlustých strun si mohli dosyta užít. Navíc Distillator předvedli nejenergetičtější vystoupení večera a i na malinkém Vopičním pódiu zvládli si trochu zaběhat a zaskákat. Speciální plus pak u mě má baskytarista Frank R., jehož džíska se pyšnila celozádovou nášivkou A Forest of Stars (!), což bych u takové kapely fakt nečekal.
Oproti tomu druzí Španělé Angelus Apatrida předvedli o poznání přímočařejší podání žánru, přestože měli o jednu kytaru víc a zdánlivě tedy větší prostor pro nějaké instrumentální hrátky. A i když ani jejich koncert nebyl špatný, víceméně to byla vcelku standardní thrash metalová palba, jakých je všude dost. Fanoušci thrashe (což tam ten večer byli asi všichni kromě mě) si to asi užívali, a zatímco na Distillator se objevilo jen několik nesmělých hrozičů, Angelus Apatrida už vybudili první moshpit i první plavce (tyto kratochvíle pak samozřejmě pokračovaly i na Vektor). Z mého ne-thrashového úhlu pohledu to ovšem byla taková normální pohodovka, u níž mě nejvíc zaujaly dva konkrétní momenty, kdy zpěvák Guillermo Izquierdo na chvilinku přešel od řvaní k regulérnímu zpěvu, byť šlo v obou případech jen o vteřinky. Celkově vzato jsem neměl problém se na to podívat a žíly mi to netrhalo, ale jak si u Distillator dokážu představit, že bych si jejich letošní debut mohl pustit i doma, vystoupení Angelus Apatrida mě o tom samém nepřesvědčilo. Na druhou stranu, jestli se zas někdy objevím na akci, kde budou tihle Španělé v roli předkapely, utíkat před nimi taky nebudu.
Nyní už ale přichází čas na hlavní chod v podání Vektor. Kvarteto okolo zpěváka a kytaristy Davida DiSanta, jenž předvedl roztomilou kérku „Sci-fi or die!“ na svém rameni, na nic nečekalo a ze zvukovky přešlo plynule ke hraní. Hned začátek vystoupení se nese ve velkém stylu, protože rozjezd obstarává úvodní skladba z „Outer Isolation“, „Cosmic Cortex“. Počáteční atmosférická pasáž se zanedlouho zvrhne ve vymakané riffy, kytarista Erik Nelson pálí zběsilé vyhrávky a melodie a DiSanto hned zkraje předvede, že má v hrdle regulérní šmirgl. Za jeho vysoký ječák by se vůbec nemusel stydět ani Dani Filth ve vrcholné formě – a taky když ten nejvyšší jekot nasadil, tak šel s hubou radši kousek dál od mikrofonu, aby to lidem neustřelilo uši.
Setlist Vektor:
01. Cosmic Cortex
02. Deoxyribonucleic Acid
03. Ultimate Artificer
04. Tetrastructural Minds
05. The Cygnus Terminal
06. Black Future
07. Psychotropia
08. Accelerating Universe
09. Asteroid
Jízda ale pokračuje i nadále, protože hned po úvodní desetiminutovce Vektor nasazují song ze svého debutu – „Deoxyribonucleic Acid“ s naprosto kulervoucími melodiemi. Vzápětí pak přichází první ukázka z nadcházejícího třetího alba „Terminal Redux“, jež vyjde v březnu, jmenovitě již zveřejněná „Ultimate Artificer“. Celkem z chystané zazněly tři kusy, a jak mě „Ultimate Artificer“ na prdel příliš neposadil, ani ze zveřejněného streamu, ani živě, tak zbylé dvě novinky „The Cygnus Terminal“ a „Psychotropia“ zněly mnohem lépe. Především první jmenovaná mě hodně zaujala, protože šlo o opět dlouhý strukturovaný kus, který od atmosférického začátku parádně vygradoval, v půli nabídl krátkou baladickou vsuvku, po níž přišla naprosto mocná pasáž, ve které se obzvláště bubeník Blake Anderson urval ze řetězu. Ostatně, jeho výkon byl obecně skvělý a hlavně v těch rychlejších techničtějších chvilkách, kdy nemusel jen držet tempo, se do toho uměl vážně opřít.
Většinu setu však obstaraly písně z debutového „Black Future“, což je na jednu stranu super, protože nejen „Deoxyribonucleic Acid“, ale i závěrečná dvojice „Accelerating Universe“ a „Asteroid“ jsou výtečné pumelice. Na tu druhou mě trochu mrzelo, že se nedostalo na víc věcí z „Outer Isolation“, neboť vyjma již jmenované „Cosmic Cortex“ zazněla už jen natlakovaná hitovka „Tetrastructural Minds“. Ale jasně, chápu, že nejde zahrát všechno, a navíc ani tak si není moc na co stěžovat, protože to bylo vážně super a Vektor to šlapalo na plné obrátky.
Nechci to nějak zbytečně přehánět, ale takhle jsem se na thrash metalovém koncertu bavil snad naposled u Overkill v MeetFactory, což už jsou nějaké tři roky… i když je pravda, že já thrashové koncerty nijak zvlášť neobrážím, takže to z mojí strany zas tak ultimání prohlášení není. Nicméně i tak si furt stojím za tím, že to byla velká paráda a vážně se mi to líbilo. Jediným zklamáním tak byl merch, protože Vektor už měli kompletně vyprodanou veškerou muziku (a to nejsou ani v polovině turné!), takže měli v nabídce jen trička, která mám na salámu. Ale tak jejich škoda, já jsem aspoň tolik neutratil…
