Thaw na sebe poprvé výrazně upozornili v roce 2013, kdy vydali svůj bezejmenný dlouhohrající debut, s nímž se okamžitě zařadili mezi nadějné formace alternativních odnoží black metalu. Od té doby už ale něco málo času uplynulo a Thaw se během těch několika málo let na takzvané scéně – oné pověstné abstraktní entitě, o níž všichni mluví, ale nikdo pořádně neví, co to je – dokázali etablovat a vybudovat si slušné jméno. Jejich čtvrtá řadovka už tedy nepřichází jakožto neznámý počin, který může jen překvapit, nýbrž jako nahrávka, na niž dost lidí čekalo a také od ní dost očekávalo…
Na Thaw je sympatická přinejmenším jedna věc – Poláci nestojí na jednom místě a s každým novým albem zkoušejí něco jiného. Asi bych ani neřekl, že svůj výraz posunují nějakým směrem, spíš to vypadá, jako kdyby na každém počinu píchli do blackmetalového vosího hnízda z jiné strany, jako kdyby pořád zkoušeli, odkud to bude nejlepší. Proti tomu nakonec nic, pořád lepší než kdyby drhnuli pořád to samé dokola, ačkoliv Thaw ani v jednom případě z doposud předložených případů nepatřili k vizionářům.
„Grains“ v tomto ohledu není výjimkou. Po black/noisovém debutu, blackmetalovějším a agresivnějším „Earth Ground“ a ambientním „St. Phenome Alley“ se čtvrtá řadovka vydává do drone/blackových vod. K čemuž bych navíc dodal, že ten drone má zde nad black metalem o notný kus navrch.
Na svém místě ovšem zůstává intenzita, s níž Poláci své sdělení dokážou předávat. Dokonce bych řekl, že právě k intenzitě přednesu a prožitku „Grains“ míří především. Což je samo o sobě správně, poněvadž ve výsledku jde papírově rozhodně o poutavější záležitost než prachobyčejné nenadchne-neurazí. Bohužel mám trochu pocit, že tento cíl, k němuž se novinka všemi možnými prostředky upíná, nebyl splněn jednoznačně a bez výhrad.
Zdá se mi totiž, že obecně vzato intenzita „Grains“ plyne spíše z produkční stránky, než aby posluchače připoutala čistě skladatelskou kvalitou, je to víc o zvuku než o samotných skladbách. Paradoxně nejlépe tím pádem vyznívá, když v minimalistickém závěru konci „The Cabalist“ utichne bezedné dronové hučení a objeví se nenápadný jednoduchý tón. Podobně zase jiná minimalistická melodie výrazně povyšuje nad ostatní i následující „The Harness“.
Jako celek mě ovšem „Grains“ nedokázalo pohltit s takovou samozřejmostí, jakou od daného žánrového konglomerátu očekávám a vyžaduji. Neberte mě špatně, rozhodně tomu albu neupírám jeho kvality, které tu bezesporu jsou a ne úplně nízké. Pouze říkám, že Thaw stále proklouzává mezi prsty jakási prchavá esence génia, jejímž uchopením by konečně mohli vstoupit do vybrané společnosti kapel, které jsou něco víc než „jenom“ dobré. Na „Grains“ Poláci opět pouze klepou na dveře elitního klubu.
Pořád věřím, že Thaw na to mají. Jejich talent je nesporný, stejně tak mohu dodat, že na koncertním pódiu tu škvíru do pekla dokážou pootevřít. Na deskách jim však ten pověstný poslední krok navíc prozatím schází, něco skutečně hlubšího se děje pouze v dílčích momentech. Možná by pomohlo, kdyby se s každou novou nahrávkou nepokoušeli nabídnout jinou tvář a nový výraz a namísto toho dotáhli jednu až dvě polohy do konečného důsledku. Za současné situace jsme stále „pouze“ v lehkém nadprůměru, který je ovšem svým nátlakem nanejvýš sympatický.
Týden po závěru Žižkovské noci, již Heartnoize Promotion pomáhali spoluorganizovat, přišla na řadu další akce – nyní čistě pod jejich taktovkou. A to událost, jíž skutečně nebylo radno si nechat ujít. Moderní black metal s v různé míře namíchanými elementy progresu, sludge, postu, noisu, dronu, ba i art rocku si to namířil do sklepa smíchovského. Na jednom pólu line-upu návyková progresivní Furia, jež i v rámci pestré polské scény platí za poměrně unikátní uskupení, na druhém pak hrubozrnná natlakovaná šlehačka uší v podobě jejich krajanů Thaw. Někde mezi tím pak post-blackmetaloví Au-dessus z Litvy, kteří jako první významně nahodili Bílou sobotu do o poznání ponuřejších barev.
Hned u Au-dessus mnozí lamentují nad neuvěřitelně nahuleným zvukem – sklepní prostor Underdogs’, tedy klub s takovým tím správným malebným undergrounodvým interiérem (a to včetně řešení sociálního zařízení, jež je zde open space), už v tuto chvíli rezonuje věru slušně. Pobalťané v kápích disponují pohltivou atmosférou a jejich nazvučení vyniká poměrně důstojně – ať už co do kytar, rytmiky, tak vokálů. Pravda, jejich muzika nalezla účinný úderný model, jejž inovují poměrně minimálně, nicméně takhle naživo to funguje o poznání lépe než na studiovkách. Jejich naléhavé a zároveň střízlivě aranžované kompozice vyznívají zkrátka sympaticky. To se také posléze odráží na reakcích publika, jež se postupně začíná chytat a na konci je odmění zaslouženými ovacemi. Au-dessus ve výsledku zanechali solidní dojem – šlo o vyrovnané a ucelené vystoupení, které sice nelze označovat nějakými superlativy typu “úchvatné”, nicméně zkrátka příjemně zabavilo a přichystalo půdu pro to, co následovalo.
Pokud set Au-dessus potěšil, pak Thaw nekompromisně rozdrtili. Pravda, nezanedbatelnou zásluhu na tom měla právě zvuková intenzita, jež co do decibelů vystoupala tak, že někteří v obavách o své ústrojí rezignovali na přímý poslech a hudbu se jali vychutnávat pouze z hospody v druhé půlce klubu, nicméně zkrátka jejich muzika jako taková je ve svém základu nehorázně heavy. A když se spojí tyhle dva atributy – výsledek neúprosně válcuje.
Pokud u Au-dessus až zas tak výrazně nevadilo, že sloup prochází pódiem, pak u Thaw už s tím trochu nepříjemnost byla. Z mého pohledu totiž tenhle rušitel panoramatu nezanedbatelně zacláněl výhled na samplotvůrce a noisotvůrce P., což byla pochopitelně škoda, protože chemie mezi ním a bubeníkem Michałem Leksem působila jako docela zajímavý atribut dění na pódiu. Rytmická sekce se do toho věru neostýchala opřít – a hra s dynamikou byla nanejvýš fascinující. Ač mají Thaw na svém kontě i regulerně ambientní zářezy (vzpomeňme na předposlední desku), naživo je nebrali potaz a vzdávali hold hutnému drone black metalu. Ten vskutku vraždil.
Vizuálně kapela překvapila civilnějším vzezřením – když jsem je viděl naposledy naživo, hráli v kápích. Nyní se přízraky tranformovaly do lidí, což nemělo ale žádný negativní efekt na vnímání neskutečně sugestivní těžkotonážní show, kterou předvedli. S koncem vystoupení lituji, že ještě nepřihodili alepoň pár songů – protože tohle bylo jednoduše mocné.
Asi nejočekávanější kapela večera Furia s sebou přivezla vlastní zvukaře včetně vlastní techniky, takže chvíli trvalo, než se vše připravilo k akci. Nicméně nakonec se rozezněly první tóny postupně gradující „Zabieraj łapska“ a z neprostupných světel vystoupily siluety muzikantů. V tvrdších pasážích se sice zvuk trochu slévá, nicméně Furia napomáhá čitelnosti svými houpavými tempy, takže zklamání ohledně nazvučení se rozhodně nekoná. Hraje se převážně z poslední „Księżyc milczy luty“, nicméně k závěru se čím dál častěji dostává i na klasičtější blackovky z jejich reperotáru. Nejvíce si přesto užívám otvírák z poslední desky – „Za ćmą, w dym“, který kombinuje až folkovou atmosféru s post-metalovými kontrasty a blackmetalovým fundamentem. Ze starší tvorby bohužel mám dojem, že nezazní nic z „Grudzień za grudniem“, což je škoda, neboť společně s novinkou je mi tahle deska nejblíže.
Ve výsledku Furia taktéž velmi bavila, byť nedokázala udržet entuziasmus po celou dobu, jak se to podařilo právě Thaw. Jako celek nicméně akci nelze hodnotit jinak než veskrze pozitivně, neboť tento line-up byl ucelený, vyvážený a jednotlivá vystoupení rozhodně nepodlezla očekávání, jaká jsem na tento večer kladl. Naopak – v případě Thaw jsem dostal mnohem víc, než jsem čekal. Očista.
Metacyclosynchrotron:
1. Oration MMXVIII – Reykjavík (Island), 7.-9.3. (event)
2. Nile, Terrorizer, Exarsis, Veins – Ostrava, 1.3. (event)
3. Profanatica, Rites of thy Degringolade, Auroch – Praha, 12.3. (event)
H.:
Do rubriky koncertního eintopfu přispívám pravidelně, ale samotné chození na koncerty už mi jde o poznání hůře. Na březen jsem si připravil rovnou dvě akce, tak schválně, jestli to tentokrát skutečně klapne (což je samozřejmě zatím v plánu, jinak bych to sem nepsal), poněvadž dva gigy za měsíc jsem nedal už ani nepamatuju.
Pokus číslo jedna by se měl odehrát 9. března, kdy na strahovskou Sedmičku dorazí italští The Spiritual Bat. Jejich studiová tvorba mě hodně baví a minulé vystoupení v dnes již nefungujícím Basementu bylo hodně fajn. Divoženka za mikrofonem a slepý kytarista si nějaké publikum určitě zaslouží, takže neváhejte přijít.
Pokus číslo dva si schovám na poslední březnový den. Sestava Furia, Thaw a Au-dessus je hezká, ale upřímně řečeno, druhé dvě jmenované kapely by mě samy o sobě asi nenalákaly. Tahákem je pro mě hlavně Furia, s níž živě tu čest ještě neměl. Muzika těchto Poláků je výborná, takže ne, že bych si to nenechal líbit…
Onotius:
Březen bude co do koncertů pestrý a nemalou zásluhu na tom má pražský multižánrový klubový festival Žižkovská noc, jenž letos opět přiveze řadu zajímavých jmen. Pro mne jsou velkým tahákem především němečtí brutal/technical deathmetaloví Cytotoxin a pak fascinující mix noisu a blacku v podání Gnaw Their Tongues. Program je ovšem velmi různorodý – lze se těšit Prago Union, Catastrofy, Lenku Dusilovou, Villages, Pacino, Hentai Corporation, The Corona Lantern… nemluvě o nezanedbatelném množství mimohudebních akcí typu divadel (bude tam například svérázná americká interpretace Kafkovy Proměny – Metamorphosis) či autorských čtení, filmů a výstav. Vzhledem k tomu, že je program rozházený po celém Žižkově, nedělám si iluze, že uvidím vše, co by mě mohlo zajímat. Nicméně se na tyto dobrodružné toulky Žižkovskými útrobami zatraceně těším.
Další akcí, u níž se nebojím dát na odiv svá poměrně velká očekávání, je koncert kapel Furia, Thaw a Au-dessus To jsou všechno v rámci moderního blacku více jak solidní jména. S dvěma z nich jsem již naživo měl tu čest a byl jsem unesen, třetí jmenovaná skupina si u mne střihne premiéru, ale věřím, že taktéž nezklame.
Metacyclosynchrotron:
Sám se tomu trochu divím, ale ještě jsem nikdy neviděl Nile naživo a to mi jejich muzika určitě není lhostejná. Hned prvního března se zastaví v Ostravě a jelikož setlist je zaměřený na ranou tvorbu, tak se dokonce začínám mírně těšit. Navíc lze předpokládat, že Terrorizer svůj setlist postaví na stylotvorném „World Downfall“ a to je víc než příjemný bonus. Rád bych vyrazil i do Prahy na Profanaticu, protože na vystoupení v rámci Prague Death Mass III stále vzpomínám rád. Hells Bells se loni osvědčilo jako vhodný prostor pro zlometalový koncert a taky to bude konečně bez rozmazlených skopčáckých píč. Plus Rites of Thy Degringolade a Auroch rozhodně nejsou žádná ořezávátka.
Ale povinností číslo jedna, kvůli které se možná vzdám i výše uvedených akcí, je festival Oration na Islandu, kde vystoupí například Aluk Todolo, Vemod, Virus, Abyssal, Sortilegia, snad všechen zásadní islandský export včetně Rebirth of Nefast, kteří přehrají komplet „Tabernaculum“, a pódiím dají na čas (a možná definitivně) vale. Pokud nezdechnu, tak slavnostně přísahám, že s reportem si dám záležet.
Mythago:
1. Jess and The Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales
H.:
Letošní prosinec sice vyloženě slabý není, ale nevyhlížím tu nic, co by mě vyloženě zvedalo ze židle, jako tomu bylo třeba v listopadu. Asi nejzajímavější mi přijde novinka komanda Iperyt. Poláci svými nahrávkami dost šetří, ale „Particular Hatred“ a „Totalitarian Love Pulse“ jsou památné zlo-násery. „No State of Grace“ bylo svého času zklamání, protože se zde Iperyt vydali přístupnější cestou, ale postupem času jsem si i k téhle fošně našel cestu a dnes ji vlastním na LP i CD. Poslech „The Patchwork Gehinnom“ mě rovněž nemine, tím jsem si docela jist.
Na druhé místo mohu s klidným srdcem jebnout druhou desku norského projektu Deathcult, v němž se angažují Hoest, Skagg a Thurzur. Debut „Cult of the Dragon“ byl, vzpomínám-li si dobře, v cajku. Po „Kultu draka“ přichází „Kult kozy“, tak snad to nebude žádná… hm, kozovina a Deathcult se představí v dobré formě.
Do třetice zahlasuju pro další Poláky. U Thaw se mi nejvíc líbil eponymní debut, jenž přinesl dobrou směsici black metalu a hluku. Druhé album bylo zbytečně moc blackmetalové a třetímu ambientnímu také něco scházelo, tak doufejme, že se „Grains“ konečně plně zužitkuje velký potenciál a talent, který zde nesporně dřímá.
Zajus:
Stejně jako v listopadu jsem po velkém úsilí našel jediná dvě zajímavá alba. Vyhnu se tedy veškerým okolkům a půjdu rovnou na věc.
Diablo Swing Orchestra nepatří mezi moje srdcovky. Dnes již pětileté „Pandora’s Piñata“ mě sice při občasném poslechu baví dodnes, k náhledu do minulosti kapely mě však nemotivovalo. „Pacifisticuffs“ si ovšem poslechnu rád, a pokud udrží solidní úroveň svého předchůdce, bude to nejspíš i dobrým důvodem se konečně navrátit k prvním deskám.
To v případě Brockhampton znám historii skupiny velice dobře, ostatně to není příliš těžké, neboť debut „Saturation“ vyšel teprve v červnu letošního roku. Jak název nadcházející desky „Saturation III” napovídá, stihli Brockhampton vydat letos již dvě alba, na nichž poměrně odvážně ukázali, jak se dělá hip-hop v době Tinderu a neochoty čekat více než dvacet sekund na první chytlavý motiv. Pokud Brockhampton uzavřou trilogii stejně vlezle, povrchně a barvitě, jak ji začali, půjde o jeden ze zajímavějších prosincových počinů.
Onotius:
Zatímco se nekompromisně blíží tradiční čas kapří genocidy, svou zprávu o tom, jak spletitý a komplikovaný je svět lidské fantazie, nabídnou progresivně deathmetaloví The Faceless. Obal desky, tracklist i výtečné první ukázky napovídají, že zřejmě půjde o další krok směrem od tradičního technického deathu k progresi a svébytnému přístupu k muzice. A ten název „In Becoming a Ghost“… není to pro vánoční čas náhodou naprosto ideální? Nezbývá než napjatě čekat, jak nakonec nahrávka zapůsobí jako celek. Očekávaní nejsou malá a deska vychází už dnes [teď už včera – pozn. H.].
Svátky bez black metalu? Vyloučeno. Z téhle sorty tady mám připravenou černotu s notnou dávkou ambientu, noisu či postu. Nová deska Thaw ponese název „Grains“ a vyjde osmého. Tak to už máme morbidního Mikuláše, morbidního čerta – a kdo nám ještě chybí? Morbid Angel! Pravda, artwork je neskutečně šeredný, ale o to větší zvědavost budí hudební obsah. Jak kapela naváže na kontroverzně přijaté „Illud divinum insanus“?
Metacyclosynchrotron:
Úplně špatně na tom prosinec není, ale po hojném období opět přichází eintopf, kdy sem pár desek nasekám, jen aby se neřeklo. Určitě jsem zvědavý na návrat Morbid Angel k muzice, která se dá brát vážně, ale pokud náhodou bude „Kingdoms Disdained“ nuda, tak snad potěší debut finských Obscure Burial, který nabídne metal smrti v surově nesvaté formě, kterou vytvořili výše zmiňovaní společně s Necrovore a Death. Teda pokud se kapela od prvního dema a koncertu na Prague Death Mass II nějak výrazně nezměnila. Ukázky jsem totiž neslyšel.
Minulá deska Iperyt„No State of Grace“ byla záležitostí pouhých několika poslechů a následného nezájmu, ale na „The Patchwork Gehinnom“ zvědavý jsem, protože pořádný elektro-blackový námrd typu „Totalitarian Love Pulse“ nebo „Particular Hatred“ mi už trochu chybí a v další nekompromisně intenzivní desku můžu aspoň doufat.
Prosincová trojka je uzavřena, dovolím si jen malou myšlenku. Němečtí blackmetalisti Ascension vydali své předchozí dvě desky 24. prosince a v posledních týdnech na svém facebooku párkrát naznačili, že se chystá něco nového. Na druhou stranu, vánočnímu vydání vždy předcházelo EP, kterého jsme se tentokrát nedočkali…
Cnuk:
Ve značně pozměněné sestavě se vrací legenda deathmetalového žánru, Morbid Angel. Z klasických členů zůstal pouze Trey Azagthoth, na post basisty/zpěváka se vrátil Steve Tucker a bicí a druhou kytaru obsluhují úplní novicové. Novinka nese jméno „Kingdoms Disdained“ a vychází hned prvního prosince, takže žádné dlouhé čekání. Je to výzva, na kterou je upřena spousta pozornosti. Těžko lze po odezvě na „Illud divinum insanus“ očekávat další experimentování. Je úplně jedno, že nějaké kusy byly docela povedené, tohle album bylo jednoduše šlápnutím vedle a ortodoxní fanoušci ho budou trávit ještě dlouho. Od „Kingdoms Disdained“ lze tak spíše čekat návrat ke klasickému floridskému death metalu, kterému vtiskli tvář právě Morbid Angel. Jestliže se povede navázat například na placku „Gateways to Annihilation“, jen stěží si někdo bude stěžovat.
Mythago:
Tentokrát budu poměrně stručný. V prosinci se totiž opravdu těším jen na jednu věc a tou je finská okultní psychedelie jménem Jess and the Ancient Ones v čele se, jak již jméno kapely napovídá, skvělehlasou divou Jess. Venku už je i jedna ukázková skladba, ale já jsem se pro změnu rozhodl, že si raději počkám až na celé album a nechám se překvapit.
Thaw zveřejnili první skladbu ze svého chystaného alba „Grains“, které vyjde 8. prosince u Agonia Records. „The Brigand“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Poláci Thaw podepsali nový kontrakt s Agonia Records, pod jejichž křídly vydají své nadcházející čtvrté album. To se jmenuje „Grains“ a k mání bude 8. prosince. Tracklist a obal následují.
01. The Brigand 02. The Thief 03. The Cabalist 04. The Harness 05. Wielki piec
Vinylová edice posledního alba Thaw, „St. Phenome Alley“, vychází 15. května u Pagan Records. K mání bude černý asfalt. Předobjednávky již byly spuštěny.
Datum: 10.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Abbath, Chelsea Wolfe, Dying Fetus, King Dude, Mastodon, Neurosis, Shining, Tábor radosti, Thaw, The Algorithm, Vektor
Skvrn: Na josefovské pivní slavnosti s obstojným doprovodným programem jsem zavítal již potřetí, vůbec poprvé však s vyhlídkami krutých zim, mlh a všemožných plískanic. I když, společný prvek s minulými lety by se přece jen našel – Celsiova stupnice byla opět dosyta proklínána. Dva poslední ročníky za čtyřicítky, letos za noční teploty i o třicet pět stupňů nižší. Tak příště poprosím nějaký kompromis. Cesta vlakem docela fajn, přestup na první dobrou sice kvůli zpoždění nevyšel, ale s nějakou hodinovou prodlevou jsem byl v Jaroměři a cílil k pevnosti. Lépe řečeno jsem se o to snažil, přívalový déšť si vybral pravou chvíli a zalil mě nadměrnou pohostinností. Stan jsem stavěl v konstantním lijavci a do fronty jsem se postavil s nezanedbatelným zpožděním oproti plánu. Deštivé odbavení nakonec trvalo nějakých 90 minut, což je oproti nešťastníky proklamovaným trojnásobkem vlastně moc pěkné číslo. Co si budeme, fronty byly průser a k pořadatelem vyřčené omluvě by to chtělo pro příště přidat velké, velké zlepšení.
Onotius: Po jubilejním dvacátém ročníku člověk ani nestíhá zamáčknout slzu dojetí a už je tady další Brutal Assault. A že by organizátoři slevili ze svých nároků neustále se vyvíjet a zlepšovat, o tom nemůže být řeč. Nejdiskutovanější letošní novinkou byl jednoznačně čipový systém na vstupy i platby (o němž ještě časem budu mluvit), dále pak zbrusu nová ambientní scéna či nová výstava výtvarného umění. To společně s počasím, jež zpočátku budilo dojem, že letošek bude co do teplot a přeháněk diametrálním opakem loňska, přidávalo festivalu zase trochu jiný nádech, než tomu bylo v letech minulých. Co se týče kapel, opět se jich zde objevilo nad stovku, co se týče návštěvnosti, prošlo festivalem kolem 18 tisíc návštěvníků (z nichž údajně 70 % byli cizinci); a kolik se vypilo piva, to by mě taky celkem zajímalo (hehe). Osobně mi sice loňský line-up přišel o špetku nadupanější (také trochu kvůli tomu, že se mi toho letos asi ještě víc krylo), nicméně jsem se opět těšil jak děcko.
Skvrn: Okolnosti mě připravily nejen o čas, ale rovněž o skupiny. Zvědavost na první vystoupení festivalu se v mém případě nikdy nekonala, tedy až na letošek… kdy jsem, ehm, úvodní koncert celého Brutalu vůbec prvně zmeškal. Utekla mi litevská Tesa, jejíž ač nikterak objevný post-metal mohl dění následujících dnů svou intenzitou sympaticky odstartovat. A ani Vektor celé nestíhám. Když konečně vcházím do areálu – onáramkován, očipován a frontou duševně poctěn –, Američané jsou za půlkou svého setu. Brzy přicházím na to, že je proč litovat. Nazvučení předčilo má očekávání a kapela sama samozřejmě nezklamala. Precizní technický thrash, který mě dokázal zaujmout a vzápětí i trochu naštvat. Čas se totiž naplnil a prostor dostali jiní.
Onotius: Pro mě též festival odstartovali až američtí Vektor svým inteligentním, zároveň však živočišným technickým thrashem. A jejich vystoupení se skutečně velmi vyvedlo. Na rozdíl od časté zvukové nemoci, jež se později na hlavních stagích začala hojněji objevovat, jejich sound nebyl zbytečně přebasovaný a ohoblovaný o ony zrovna pro hudbu Vektor podstatné výšky, takže jejich propracované kompozice byly celkem čitelné a zkrátka naživo patřičně bavily. Setlist se skládal nejvíc asi z nového alba „Terminal Redux“, které v živém provedení neztrácelo nic ze svého kouzla. Nejvíce pak nejspíš vynikla hitovka „Pillars of Sand“. Zaplaťpánbůh za dobrý zvuk, jaký jim mohli jejich vzorové z Voivod, kteří hráli v pátek, jen závidět. Atmosféra sice nebyla nějaká přehnaně divoká, festival koneckonců teprve začínal, ale přesto se dočkali Vektor slušného ohlasu. A na základě množství lidí, jež jsem pak v průběhu dalších dní potkával oblečené v zbrusu novém tričku s vzorem kapely, si říkám, že rozhodně nejsem sám, pro koho bylo vystoupení Vektor něčím víc než jen pohodovkou na začátek festivalu.
Skvrn: Víc deště = víc lidí na střechou kryté Metalgate Stage, viz vystoupení francouzských The Algorithm. Djenty ani přímočarou elektroniku ze studiovek nevyhledávám, jenže koncert je kategorie sama pro sebe a tyhle blbinky typu The Algorithm mě naživo zpravidla chytí. Francouzi nebyli výjimkou, hodně rytmický set na rozmrznutí bodnul. Melodicky vévodila elektronika, rytmicky (nikterak náročné) party kytarové a bicí. Hlavní hesla? Přímočarost, výborná světla. Po čase i předvídatelnost, to když každá ze skladeb nabízela obdobný djentový groove, případně skočný rytmus jak z vesnické diskošky. Ale nakonec proč ne, občas není třeba jen zapeklitostí, bavil jsem se. Rémi Gallego navíc vypadal jako civilizovaná verze Blakea Judda, který opustil svět nadpřirozených schopností, takže i z estetického hlediska zážitek.
Onotius: Zatímco ze zamračené oblohy spustil déšť a na hlavním pódiu už nějakou chvilku hráli teatrální Tribulation, já se vydal pod střechu – na scénu klubovou, abych se mrknul, jak naživo vypadá, když se člověk, jehož srdce bije v rytmu elektronické hudby, pustí do něčeho na přelomu djentu, progressive metalu a právě elektronické muziky. Mám teď na mysli The Algorithm. Naživo jejich hudba působila mnohem více elektronicky, což vlastně pro vnímání muziky moc nevadilo, neboť kytary zde mají spíš rytmický charakter. Jistě, přeci jen z desky znějí ty elektronické serepetičky víc různorodě, nicméně už jen ona zajímavá rytmická hektičnost zde udělala hodně. Lidé si to užívali slušně. U sebe nemohu říct, že by panovalo nějaké závratné nadšení, ale i tak jsem rád, že jsem jejich vystoupení viděl.
Skvrn: Doba kolem osmé až desáté večerní znamenala docela nehezké kolize, stále jsem si však dokázal jasně zvolit priority. Neurosis versus Mortal Cabinet; King Dude versus Conan; Shining versus Mastodon. Tam všude zvítězili první jmenovaní. Protože jsem nechtěl slyšet zprzněné Master’s Hammer; protože King Dude je parádní festivalové zpestření; protože jsem byl lačný po krvi. Jak vše nakonec dopadlo? Po přečtení dalších odstavců budete moudřejší.
Skvrn: Některých formací je pro prostředí velkého festivalu škoda. Říkal jsem si to alespoň během koncertu Neurosis, kteří na jedno z hlavních pódií vkročili za doprovodu bubnujícího deště. Úplně bez okolků a naprosto elitářsky, největším nepřítelem téhle sludgové legendy byla záplava nevychovaných hlav pod pódiem. Jedinci nadržení na sebemenší tělesný kontakt spustili od prvního songu zuřivý moshing, který k Neurosis prostě nepatří. Tupé hlavy to naštěstí v polovině pochopily a odebraly se s hřejivým pocitem zřetelně vyslovené demence kamsi v dál. Nebylo to ale vše. Po celou dobu se kecalo do tichých pasáží, které v případě Neurosis vážně neznamenají povel k hulákání a rozebírání pitného režimu. Samotná kapela samozřejmě dělala, co mohla. I během stále přítomného světla krásně vynikala vytříbená skladatelská kvalita, nechybělo nasazení a i přes ne zrovna dokonalý zvuk byly dobře slyšitelné samply. Ty, které josefovský zvuk tak rád polyká. Příjemný koncert, ale příště raději v klubu.
Onotius: Namísto Sadist jsem si dával večeři a nabíral síly na vystoupení, na nějž jsem se v rámci festu těšil skoro nejvíc – a tím nemám na mysli nikoho jiného než americké Neurosis. Naživo jsem je sice už viděl, když hráli před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru, nicméně tam nás rozmetali na kousíčky takovým způsobem, že očekávání byla ohromná. I když také obavy, neboť velké festivalové pódium v porovnání s intimitou klubu přeci jen nemusí pohltit tolik. A jak že to tedy dopadlo? Nu, za slabinu bych jednoznačně označil dramaturgický přešlap, že kapela tohohle formátu začíná hrát za světla. Nicméně postupné setmění, navíc později korunováno lehkým deštíkem, který ve spojení s hypnotickými světly vytvářel pohlucující vizuální auru, to nakonec taky mělo něco do sebe. A hrálo se samozřejmě průřezově, takže zazněly věci jak z „Enemy of the Sun“ („Lost“), „A Sun That Never Sets“ („Stones from the Sky“), tak z posledního alba (konkrétně pak má oblíbená „At the Well“ s neskutečně vygradovaným závěrem). Navíc skupina přihodila i novou skladbu z plánovaného alba „Fires Within Fires“, jež vyjde v září. Bohužel na mě bylo vystoupení krátké, přesto si mě opět omotali kolem prstu. Snad zavítají zase někam do klubu, až budou mít venku novinku, na niž už se nemohu dočkat.
Onotius: Následující Dying Fetus byli ukázkou naprosté preciznosti a brilantního deathmetalového řemesla. Jejich technický styl naživo drtil s oslnivou přesností. Na druhou stranu jejich unifikovaný zvuk v živém provedení po čase začal působit trochu konstantně a show namísto nějakého stupňování napětí spíše tak nějak pořád stejně drtila. Což je však asi trochu o mých preferencích. Objektivně lze těžko něco kapele vytknout. Zvuk byl relativně v pořádku a ty rychlé prsty hudebníkům nejde nezávidět.
Skvrn: Žertík jménem Oriental Stage se loni vpravdě nepovedl. Na Cult of Fire a Phurpu se tehdy zastavili nejen příznivci, ale rovněž čumilové toužící po zkušenosti s dalším pódiem. Nic proti nim, zvědavost je vlastnost přirozená, jen nešlo mluvit o pořadatelském úspěchu. I proto překvapilo, že se východní pódium v programu objevilo i letos. Jenomže tentokrát se loňský průšvih s davy neopakoval. Kouzlo nového zřejmě dostatečně vyprchalo a dění na pódiu navíc odstartoval pro metalové masy neznámý King Dude. Bez odezvy přesto nezůstal…
Skvrn:King Dude byl skutečně pravým Kingem i Dudem zároveň, přestože byl v porovnání s konkurencí za toho tichého a uklidňujícího (tedy pokud zrovna nevytáhl rock’n’rollovou pecku „Sex Dungeon (USA)“ z ještě nevydané desky… nazvané „Sex“). Jinak se většina setu opírala o loňské „Songs of Flesh & Blood – In The Key of Light“, v rámci něhož se King Dude nebál křehkosti a procítění. Zvuk nebyl proti. Zatímco z Chelsea Wolfe si zvukař udělal metalový dobrý den (viz níže), Královi nebyla metalová tvář násilně vnucena a zachoval si zvuk podobný tomu studiovému. King Dude dostál svého jména, plně opanoval pódium hudbou i sarkasmem a předvedl jeden z nejpříjemnějších setů dne.
Onotius: Po chvilce sledování Mastodon, kteří měli dost podivný zvuk – především ze zpěvu se nějak ozývaly jenom některé frekvence, jsem se vydal opět na Metalgate Stage – tentokrát na švédské blackmetalové Shining. Ti byli solidní, ale naživo působili o dost víc heavymetalově, zatímco v opravdu depresivní atmosféře měli své rezervy. Niklas Kvarforth do vystoupení dával mnoho, ovšem ve srovnání s minulostí působil nakonec ještě celkem krotce. Herec je ovšem obstojný, to zas jo. Popíjel nějakou whisky, oháněl se jezdeckým bičíkem a pochválil české prostitutky. Hudebně pak zazněl nejeden kultovní kousek napříč deskami. Nicméně stále mám dojem, že jsem čekal asi trochu víc.
Skvrn: Davy já nerad, a i když se na Shining nedal čekat stav vylidnění, zajisté šlo o přijatelnější klima než na Mastodon. Ovšem i tak jsem ve společnosti švédského maniaka strávil sotva pár minut. Důvody pro brzký odchod se na mě počaly sypat ze všech stran. Shining jako by nasákli nehodící se heavymetalové esence a naopak ztratili depkovitost, jíž jsem se šel občerstvit. Pryč z areálu mě hnaly i zástupy mobilofoťáků. A vidina dalšího náročného programu? Ta už jen vše stvrdila. Čau, třeba jindy.
Onotius: Letos přebíhání mezi hlavní a vedlejší scénou nebyl žádný med a pravidelně stávalo, že jsem přicházel na kapely a prošvihl jsem začátek (ba párkrát skoro i půlku) vystoupení. Tak se stalo například u Abbatha, který na Jägermeister Stage spustil svůj chladný blackmetalový rock’n’roll a já přiběhl až ve chvíli, kdy dohrávala druhá pecka – „Winterbane“. Přiznám se, že až na pár vybraných kousků mě nakonec tenhle metalový panda moc nepřesvědčil. Zatímco ze studiovky mě ještě celkem bavil, při tomhle vystoupení, z něhož nejlépe vyznívala především ona předvídatelná rytmika, mi to zkrátka moc nesedlo. Navíc v kombinaci s tím, že se na Abbatha přišly podívat davy lidí, a tak byl celkem oříšek vidět na pódium, nebyl celkový dojem zkrátka nejvalnější. Navzdory tomu si říkám, že za jiných okolností jsem mohl být klidě i velmi spokojen. Jenže nepoštěstilo se. Každopádně mě však potěšilo zařazení několika Immortalovských kousků korunovaných hitovkou „All Shall Fall“. Mimochodem, Abbathův herecký projev se zasloužil o to, že se stal takovým malým Brutalovým memem, neboť jeho štěkavá mluva měla za následek, že univerzální hláškou festivalu se stalo podobně intonované skandování „Abat!“.
Skvrn: Když jsem na josefovský festival zamířil poprvé před dvěma lety, počet tří pódií vypadal jako strop. Jenže kdepak. Loni přibyla k třípódiovému standardu vůně orientu a také letošek zaznamenal další občerstvení, ambientní stage. Tam, kde během minulého ročníku probíhala výstava k festivalovým narozeninám, letos vládly ambientní plochy, absint a zelená světla. V méně atraktivní hodiny jely mrtvé ambientní smyčky, v čase pokročilejším se hrálo živě.
Skvrn: Zastavil se i Tábor radosti a já na něm. Počátek stanovený na třiadvacátou večerní se oddálil, ale dočkal jsem se, dvojice kouzelníků nasadila úchvatné masky a počala čarovat. Silně rytmizovaný dark ambient fungoval dokonale, okamžitě strhnul a pouze blížící se koncert Chelsea Wolfe musel mou návštěvu pár minut před koncem utnout. Těžké rozhodnutí, zvlášť když ve zpětném zrcátku vidím set Tábor radosti jako ten úplně nejlepší ambientní. Před odchodem ještě jedna zajímavost: Bylo to snad naposled, kdy na ambientním pódiu posluchačstvo stálo, s přibývajícími dny se totiž přítomní uchylovali k čím dál mrtvolnějším pozicím. Vlastně docela smutné. Hrály zde spolky vhodné i k soustředěnému poslechu, nikoli jen k vystřízlivění a nabírání sil.
Skvrn: Chelsea Wolfe na Brutalu, a to hned na velkém pódiu, toť kombinace před ohlašováním programu jen stěží předpovídatelná. Dramaturgie však stále nápadněji otevírá dveře jiným než metalovým žánrům a je fajn, že mediánový – nikoli průměrný, nač ta pejorativa – návštěvník si může rozšířit obzory. Z jasného rozhodnutí Brutal žánrově rozevírat ale zvukař udělal polovičatou únikovku. Chelsea Wolfe se proměnila z křehké divoženky v temnou doommetalovou dámu, kterou raději slyším někde jinde. Nezahodila sice své unikum, nicméně možnost výrazně se vymanit ze zbytku přítomné produkce, tu ano. Navzdory nevyužité šanci ale Chelsea Wolfe elektrizovala. Počínala si naprosto sebejistě, s nečekanou jistotou, grácií. Z již zmíněných důvodů cítím rozporuplnost a nevyužitou příležitost, nicméně samotný výkon lze považovat za jeden z nejlepších festivalových.
Onotius: S Chelsea Wolfe jsem do té doby naživo neměl tu čest, avšak tušil jsem, že půjde o něco výjimečného, a také jsem se nemýlil. Pravda, v živé verzi působila Chelsea mnohem metalověji a intimnějších kousků moc nezaznělo, avšak mně to nějak ani nevadilo. Možná je to tím, že jsem právě ještě neměl šanci vidět její klubové vystoupení, a proto na mě tvrdší charakter muziky nepůsobil jako nepatřičné zkreslení jejího rukopisu. Vystoupení působilo hypnoticky a kombinace jejího melancholického zpěvu a nečekaně hutného zvuku na mě zkrátka zafungovala na výbornou. Zpětně když nad tím tak přemýšlím, možná za to mohl i fakt, že mi její projev trochu připomínal oblíbené post-rockové Marriages. Zkrátka povedené vystoupení.
Skvrn: Srovnávat s nedávným představením v klubu jsem mohl stejně jako v případě Chelsea Wolfe i na Thaw. Neprostupná mlha a ďábelská červeň zůstaly, bezprostřednost a osobní kontakt samozřejmě ne. Tahle změna se nakonec ukázala jako zásadní, div jsem nepovažoval dění přede mnou za dříve neviděné a neslyšené. Měrou vrchovatou za to může i zvuk kulovité konzistence, který z Poláků sice udělal monstrózní fabriku na zlo, avšak za cenu zbytečné nečitelnosti. Těžké vystoupení, z něhož jsem si příliš neodnesl, a rovněž raději vzpomínal na klub. Částečně však viním i únavu. Mlel jsem z posledního, následující Slagmaur padli. Já taktéž, ve stanu. Těch šest, sedm stupňů nad nulou prostě nešlo odmítnout.
Onotius: Nepočítáme-li jednu skladbu od Slagmaur, tak mým posledním středečním vystoupením byli Thaw, jejichž klubové zastávky (poslední například v rámci pražské Žižkovské noci) jsem zatím úspěšně míjel. Ti nyní okupovali Metalgate Stage a jejich dronem jako houba nasáklý black metal působil zkrátka mohutně. Možná na mě působil naživo ještě trochu minimalističtěji, než ze studiových desek, ale bavilo mě to – velmi.
Brutal Assault rozšiřuje sestavu o další jména. Zdi Josefovské pevnosti rozezní kromě jiných také 1349, PERTURBATOR, KRONOS nebo zbrusu nový projekt tuzemské scény MORTAL KABINET.
Svůj kotel chaosu rozvíří na Brutalu norské black metalové tornádo 1349! Stejně tak se do pevnosti vrací mistr potemnělých retro syntezátorů PERTURBATOR, aby představil zbrusu nové album The Uncanny Valley.
Sestavu festivalu doplňují i dvě kapely z odlišného death metalového spektra, jmenovitě francouzská brutal death metal drtička KRONOS a italští progresivní veteráni SADIST. Na letošním Brutalu se také představí jedna z nejzajímavějších polských kapel THAW, která za sebou má turné s Behemoth a stylově se pohybuje na rozhraní black metalu, noisu a ambientu.
Z domácí scény sestavu podpoří klasický thrash v podobě DEBUSTROL a nový projekt Františka Štorma z Master’s Hammer MORTAL KABINET, který spokojuje metal, temnou elektroniku a horror core a na němž se podílejí Samir Hauser z Vanessy a rapper Řezník.
