Archiv štítku: Deathcult

Taake / Deathcult – Jaertegn

Taake / Deathcult - Jaertegn

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.7.2020
Label: Edged Circle Productions

Hrací doba: 23:28

Odkazy Taake:
facebook / bandcamp / instagram

Odkazy Deathcult:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Edged Circle Productions

Norský kult Taake už si letos jedno splitko na konto připsal. V březnu vyšel počin „Pakt“, na jehož druhé straně se představili krajané Whoredrom Rife. V červenci se pak Taake podílel na dalším splitu s opětovně norskými kolegy – Deathcult.

V případě „Jaertegn“ je spojitost mezi oběma zúčastněnými kapelami zcela zřejmá. Hlavní persónou Taake vždycky byl, je a bude Hoest. Vedle svého domovského a hlavního projektu se ale angažuje či angažoval i v dalších skupinách, přičemž jednou z nich jsou právě Deathcult, kde Hoest hobluje na baskytaru. Mimoto, ostatní členové Deathcult, bratrské duo Skagg a Thurzur, bývali svého času součástí koncertní sestavy Taake a také se podíleli na různých nahrávkách Taake jako hosté (z řadovek se oba objevili jen na „Noregs vaapen“ z roku 2011). O sounáležitosti a propojení obou formací tedy nemůže být pochyb.

TaakeDeathcult na „Jaertegn“ přispěli jednou exkluzivní písní a jedním coverem. V případě Taake se jedná o flák „Ravnajuv“ z desky „Total Death“ (1996) od Darkthrone. Deathcult šli také po klasice a vzali si na paškál „Black Arts“ z kultovního „Drawing Down the Moon“ (1993) od finských Beherit. Na obě předělávky já ale zcela upřímně kálím, neboť mě nezajímají. Jsou sice zahrané dobře, jak se na podobně zkušené kapely sluší a patří, ale já jako obvykle nevidím důvod, proč bych to měl poslouchat. Originální verze od původních interpretů mě vždycky budou zajímat víc. Pojďme radši na vlastní songy…

„Slagmark“ není nic zásadního, co by znalce Hoestovy tvorby zvedlo ze židle. Jedná se o takovou klasiku Taake, která baví hlavně v rychlých momentech a v průběhu zvonivé melodie rozprostírající se prakticky přes celou druhou polovinu skladby. Pasáž přibližně od dvou minut až do nástupu zmiňované melodie mi ale přijde maximálně průměrná. Celkově tedy neurazí, ani nenadchne, ale fanatiky Taake pravděpodobně uspokojí, protože píseň určitě není tak špatná, aby to někoho nasralo.

„Der Würger“ od Deathcult mě baví víc. Trio zde osm minut sype syrovou bezbožnost v ortodoxním severském stylu. Nikdo se ani nesnaží vymýšlet nic objevného, radši se jede dle nejlepších tradic true norwegian black metalu, což se může zdát jako málo – ať už málo na osmiminutový song nebo málo na dnešní dobu. „Der Würger“ nicméně maká a podařilo se do ní otisknout feeling esence norské odnože žánru, jakou máme všichni rádi. Příznivci tradicionalismu by tedy příspěvkem Deathcult pohrdnout neměli. Jestli „Jaertegn“ kvůli něčemu stojí za poslech, je to právě „Der Würger“.


Deathcult – Cult of the Goat

Deathcult - Cult of the Goat

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.12.2017
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. Climax of the Unclean
02. Bloodstained Ritual
03. Ascension Rite
04. Man Versus Beast
05. The Oath
06. Devilgoat
07. Laudate hircum

Hrací doba: 49:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Není tomu nijak dlouho, co jsme si zde v recenzích povídali o „Kong vinter“, nové desce norské blackmetalové stálice Taake. Na její adresu mohu připomenout, že se mi líbila, a dodat, že prozatím nemám důvod na tomto názoru cokoliv měnit. Přesto si dovolím tvrdit, že se nejedná o to nejzajímavější album, na němž se Hoest, lídr Taake, v loňském roce podílel.

Hoest je sice spjat především s Taake, ale není žádným tajemstvím, že mu nedělá problém si zahrát i v jiných kapelách nebo dát někomu hostovačku. Z těch nejvýraznějších můžeme připomenout třeba jeho několikaleté působení v Ragnarok anebo jeho současné vřískání do mikrofonu v koncertní sestavě Gorgoroth.

Jednou z dalších kapel, kde aktuálně působí, jsou i Deathcult, u nichž hraje na baskytaru. Společně s ním tvoří sestavu bratrské duo Thurzur (Gaahlskagg, Dead to This World, dříve koncertní sestava Taake) za bicími a Skagg (Gaahlskagg, dříve v koncertních sestavách Taake nebo Gorgoroth), jenž má na starosti kytaru a vokály.

Ačkoliv je sestava Deathcult složená z matadorů norského black metalu, přijde mi, že se o téhle skupině příliš neví. Na jednu stranu ale asi není divu, protože je to spíš vedlejší projekt, který příliš velkou aktivitou nehýří. Doposud vyšlo jediné album „Cult of the Dragon“, což je už nějaký ten pátek – v červenci 2007. Jeho pokračování „Cult of the Goat“ tedy přišlo po rovných deseti letech. Kdybychom si potrpěli na otřepaná prohlášení, dalo by se říct, že to čekání stálo za to.

Řečeno stručně a bez obalu: „Cult of the Goat“ je fakt parádní fošna. Až takhle jednoduché to je. Deathcult hoblují norský black metal jak noha, v jejich případě ovšem nejde o zběsilé kopírování dávno provařených postupů. O žánrové příslušnosti nebo čistotě „Cult of the Goat“ sice pochybovat nelze, ale přesto se jedná o nahrávku, která je do určité míry otevřená. Je tu hromada zajímavých, leckdy až sugestivních pasáží, skladby jsou skladatelsky propracované a kompozičně chytré, mají svůj vnitřní vývoj a prakticky každá z nich dokáže nabídnout nějaký výborný moment.

Někdy to je třeba jen povedené kytarové sólo jako třeba v „Man Versus Beast“, jindy jde o kurevsky chytlavou pasáž jako v „Bloodstained Ritual“, jejímž prostřednictvím Deathcult dokazují, že ječení „Hail Satan“ nemusí znít směšně ani v dnešní době. „Acension Rite“ se zase blýskne dobrou pomalejší pasáží s atmosférickým závanem a třeba „The Oath“ se také nebojí trochy svěžího větru. Vrcholem celé fošny, společně s „Bloodstained Ritual“, je pro mě desetiminutová „Devilgoat“, v níž je koncentrace zajímavých momentů nejvyšší.

Deathcult

Musím však dodat jednu důležitou věc. Zmiňoval jsem především ty chvilky, v nichž „Cult of the Goat“ vystoupá nad rámec žánrových standardů. Nicméně i ty formálně usedlejší „výplně“, v nichž se Deathcult drží blackmetalového kopyta, jasně ukazují, že Norové moc dobře vědí, co dělají a jak ten černý kov zahrát ve vysoké kvalitě.

Nebudu nijak zastírat – „Cult of the Goat“ mě hodně potěšila. Je to deska, která ctí žánrové tradice, ale neparazituje na nich prachsprostým kopírováním. Má to koule a určitou divokost, jaká k black metalu patří, a přitom je to složené inteligentně. Prostě parádní záležitost, kterou byste určitě měli slyšet, fandíte-li norskému black metalu.


Redakční eintopf – prosinec 2017

Morbid Angel – Kingdoms Disdained
Nejočekávanější deska měsíce:
Morbid Angel – Kingdoms Disdained


H.:
1. Iperyt – The Patchwork Gehinnom
2. Deathcult – Cult of the Goat
3. Thaw – Grains

Zajus:
1. Diablo Swing Orchestra – Pandora’s Piñata
2. Brockhampton – Saturation III

Onotius:
1. The Faceless – In Becoming a Ghost
2. Thaw – Grains
3. Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Metacyclosynchrotron:
1. Obscure Burial – Obscure Burial
2. Morbid Angel – Kingdoms Disdained
3. Iperyt – The Patchwork Gehinnom

Cnuk:
1. Morbid Angel – Kingdoms Disdained

Mythago:
1. Jess and The Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales

H.

H.:

Letošní prosinec sice vyloženě slabý není, ale nevyhlížím tu nic, co by mě vyloženě zvedalo ze židle, jako tomu bylo třeba v listopadu. Asi nejzajímavější mi přijde novinka komanda Iperyt. Poláci svými nahrávkami dost šetří, ale „Particular Hatred“ a „Totalitarian Love Pulse“ jsou památné zlo-násery. „No State of Grace“ bylo svého času zklamání, protože se zde Iperyt vydali přístupnější cestou, ale postupem času jsem si i k téhle fošně našel cestu a dnes ji vlastním na LP i CD. Poslech „The Patchwork Gehinnom“ mě rovněž nemine, tím jsem si docela jist.

Na druhé místo mohu s klidným srdcem jebnout druhou desku norského projektu Deathcult, v němž se angažují Hoest, Skagg a Thurzur. Debut „Cult of the Dragon“ byl, vzpomínám-li si dobře, v cajku. Po „Kultu draka“ přichází „Kult kozy“, tak snad to nebude žádná… hm, kozovina a Deathcult se představí v dobré formě.

Do třetice zahlasuju pro další Poláky. U Thaw se mi nejvíc líbil eponymní debut, jenž přinesl dobrou směsici black metalu a hluku. Druhé album bylo zbytečně moc blackmetalové a třetímu ambientnímu také něco scházelo, tak doufejme, že se „Grains“ konečně plně zužitkuje velký potenciál a talent, který zde nesporně dřímá.

Zajus

Zajus:

Stejně jako v listopadu jsem po velkém úsilí našel jediná dvě zajímavá alba. Vyhnu se tedy veškerým okolkům a půjdu rovnou na věc.

Diablo Swing Orchestra nepatří mezi moje srdcovky. Dnes již pětileté „Pandora’s Piñata“ mě sice při občasném poslechu baví dodnes, k náhledu do minulosti kapely mě však nemotivovalo. „Pacifisticuffs“ si ovšem poslechnu rád, a pokud udrží solidní úroveň svého předchůdce, bude to nejspíš i dobrým důvodem se konečně navrátit k prvním deskám.

To v případě Brockhampton znám historii skupiny velice dobře, ostatně to není příliš těžké, neboť debut „Saturation“ vyšel teprve v červnu letošního roku. Jak název nadcházející desky „Saturation III” napovídá, stihli Brockhampton vydat letos již dvě alba, na nichž poměrně odvážně ukázali, jak se dělá hip-hop v době Tinderu a neochoty čekat více než dvacet sekund na první chytlavý motiv. Pokud Brockhampton uzavřou trilogii stejně vlezle, povrchně a barvitě, jak ji začali, půjde o jeden ze zajímavějších prosincových počinů.

Onotius

Onotius:

Zatímco se nekompromisně blíží tradiční čas kapří genocidy, svou zprávu o tom, jak spletitý a komplikovaný je svět lidské fantazie, nabídnou progresivně deathmetaloví The Faceless. Obal desky, tracklist i výtečné první ukázky napovídají, že zřejmě půjde o další krok směrem od tradičního technického deathu k progresi a svébytnému přístupu k muzice. A ten název „In Becoming a Ghost“… není to pro vánoční čas náhodou naprosto ideální? Nezbývá než napjatě čekat, jak nakonec nahrávka zapůsobí jako celek. Očekávaní nejsou malá a deska vychází už dnes [teď už včera – pozn. H.].

Svátky bez black metalu? Vyloučeno. Z téhle sorty tady mám připravenou černotu s notnou dávkou ambientu, noisu či postu. Nová deska Thaw ponese název „Grains“ a vyjde osmého. Tak to už máme morbidního Mikuláše, morbidního čerta – a kdo nám ještě chybí? Morbid Angel! Pravda, artwork je neskutečně šeredný, ale o to větší zvědavost budí hudební obsah. Jak kapela naváže na kontroverzně přijaté „Illud divinum insanus“?

Thaw

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Úplně špatně na tom prosinec není, ale po hojném období opět přichází eintopf, kdy sem pár desek nasekám, jen aby se neřeklo. Určitě jsem zvědavý na návrat Morbid Angel k muzice, která se dá brát vážně, ale pokud náhodou bude „Kingdoms Disdained“ nuda, tak snad potěší debut finských Obscure Burial, který nabídne metal smrti v surově nesvaté formě, kterou vytvořili výše zmiňovaní společně s Necrovore a Death. Teda pokud se kapela od prvního dema a koncertu na Prague Death Mass II nějak výrazně nezměnila. Ukázky jsem totiž neslyšel.

Minulá deska Iperyt „No State of Grace“ byla záležitostí pouhých několika poslechů a následného nezájmu, ale na „The Patchwork Gehinnom“ zvědavý jsem, protože pořádný elektro-blackový námrd typu „Totalitarian Love Pulse“ nebo „Particular Hatred“ mi už trochu chybí a v další nekompromisně intenzivní desku můžu aspoň doufat.

Prosincová trojka je uzavřena, dovolím si jen malou myšlenku. Němečtí blackmetalisti Ascension vydali své předchozí dvě desky 24. prosince a v posledních týdnech na svém facebooku párkrát naznačili, že se chystá něco nového. Na druhou stranu, vánočnímu vydání vždy předcházelo EP, kterého jsme se tentokrát nedočkali…

Iperyt

Cnuk

Cnuk:

Ve značně pozměněné sestavě se vrací legenda deathmetalového žánru, Morbid Angel. Z klasických členů zůstal pouze Trey Azagthoth, na post basisty/zpěváka se vrátil Steve Tucker a bicí a druhou kytaru obsluhují úplní novicové. Novinka nese jméno „Kingdoms Disdained“ a vychází hned prvního prosince, takže žádné dlouhé čekání. Je to výzva, na kterou je upřena spousta pozornosti. Těžko lze po odezvě na „Illud divinum insanus“ očekávat další experimentování. Je úplně jedno, že nějaké kusy byly docela povedené, tohle album bylo jednoduše šlápnutím vedle a ortodoxní fanoušci ho budou trávit ještě dlouho. Od „Kingdoms Disdained“ lze tak spíše čekat návrat ke klasickému floridskému death metalu, kterému vtiskli tvář právě Morbid Angel. Jestliže se povede navázat například na placku „Gateways to Annihilation“, jen stěží si někdo bude stěžovat.

Mythago

Mythago:

Tentokrát budu poměrně stručný. V prosinci se totiž opravdu těším jen na jednu věc a tou je finská okultní psychedelie jménem Jess and the Ancient Ones v čele se, jak již jméno kapely napovídá, skvělehlasou divou Jess. Venku už je i jedna ukázková skladba, ale já jsem se pro změnu rozhodl, že si raději počkám až na celé album a nechám se překvapit.

Morbid Angel