 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 30:42 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
King Dude. Některými obdivován, mnohými stále nenáviděn. Vlastním jménem T.J. Cowgill si poměrně zvláštním způsobem, podobně jako jeho „sestra“ Chelsea Wolfe, našel příznivce zejména v metalové komunitě. Zatímco Chelsea získala obdiv díky fúzi temné atmosféry a začlenění sludge-doomových prvků, King Dude zaujal hlavně luciferiánskými chvalozpěvy v písničkářské podobě.
S časem však obliba tohohle věčně přichcaného ulízance s barytonem lehce klesala. Z hudebního pohledu je to celkem s podivem. King Dude se totiž stále více pouštěl do komplexnějších a rockovějších poloh, což vyeskalovalo na deskách „Sex“ a „Music to Make War To“. Možná je to tím, že lidem vyhovovala surovost lo-fi nahrávek. Možná, že na kost ohlodaná emoce vyjadřovaná jen vokálem a strunou působila autentičtěji. Pozdní alba jsou totiž ve všech ohledech daleko více vybroušenější než prvotiny.
Nelze opomenout, že si to King Dude u metalové komunity kurví i jinak. Nejvíce se zatím shodil last-minute odmítnutím turné s Taake, protože i s navijákem sežral anti-fašistickou agitku, kterou Hoest už nějakou tu dobu nosí kolem krku jako chcíplého albatrosa. Ona vlastně celá ta stále sílící Kingova přeměna na nahipstrovatělého následovníka americké ateistické církve Satanovy celkem čpí.
Možná i proto novinka působí celkem retrospektivně, jako by si King Dude chtěl skalní udobřit. Studiová kvalita sice zůstává. Jinak se jde ale v čase zpátky, zhruba k desce „Songs of Flesh & Blood“. Cowgill na „Full Virgo Moon“ spoléhá hlavně na ověřenou akustickou kytaru. Občas si dopomůže nějakým tím synťákem nebo perkusí. Nosný je většinu času nicméně čistý folk.
„Full Virgo Moon“ je vlastně pěkným dokladem toho, proč Cowgill posledních několik let tahal inspiraci z jiných žánrů. Jako folkový písničkář – jak deska dokazuje – totiž nemá už moc co nabídnout. Hned během prvního poslechu lze slyšet, že se hudební motivy a nápady opakují. „My Rose by the Sea / Satyr Boy“ a „Full Virgo Moon“ připomenou zejména momenty z alba „Songs of Flesh & Blood“, kde se King Dude snažil emulovat Nicka Cavea. Rozdílem je, že skladbám oproti starším pokusům chybí drive. Ne, že by pro dark/goth folk bylo typické, aby nějak kopal, ale něčím by chytit měl. Na zmíněných skladbách se to daří jen první jmenované během refrénu, pokud posluchač stráví (s největší pravděpodobností zamýšlenou) grotesknost.
Další skladby jdou v čase zpět ještě o kuse dále. Nejevidentnější je to pravděpodobně u „Forty Fives Say Six Six Six“, která zní jako něco, co by mohlo být zplozeno během nahrávání věcí jako „Lucifer Is the Light of the World“ nebo „Jesus in the Courtayrd“. V tomto případě však skladby baví, a to hlavně proto, že se King Dude pohybuje ve spektru, které mu sedne nejvíce. Neuráží ani věci jako „The Satanic Temple“ a „Make Me Blind“ ve stejném duchu.
„Full Virgo Moon“ to ve stejném duchu doklepává až do konce. Střídá se mezi původní akustickou polohou a variacemi na gotického Cavea. Nejde jen o krok zpět v čase, ale trochu i ve kvalitě. „Full Virgo Moon“ proto vyznívá jako průměr, místy jako dobře zahraná nuda. Deska dokazuje, že žánrové limitace Cowgillovi v dnešní době úplně neprospívají.
