Archiv štítku: folk

The Moon and the Nightspirit – Aether

The Moon and the Nightspirit - Aether

Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 19.6.2020
Label: Auerbach Tonträger

Tracklist:
01. Aether
02. Kaputlan kapukon át
03. Égi messzeségek
04. A szárny
05. Logos
06. A mindenség hívása
07. Asha

Hrací doba: 40:28

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prophecy Productions

Přesycená moderní doba s sebou nutně přináší jistou vyprázdněnost, zejména v dekadentní přežrané západní společnosti, kde lidé mají nebo mohou mít prakticky všechno, takže nevědí, co by ještě roupama vymysleli. Mnozí si tuhle prázdnotu a touhu po nějaké identitě začali kompenzovat návratem takříkajíc ke kořenům, tedy k pohanským a předkřesťanským tradicím. Nevím jak vy, ale já osobně tuhle vlnu zájmu ve společnosti vnímám, především tedy v (relativně) mladších generacích.

Protože jsme se tu ale dnes nesešli kvůli tomu, abychom diskutovali o společenských náladách, nýbrž kvůli kritice hudební desky, asi vám je jasné, že tenhle úvod hodlám použít jako přemostění k muzice. Zmiňované tendence totiž začaly přát folkové hudbě, která v poslední řekněme desetiletce výrazně nabrala na popularitě.

Nicméně i ve snaze o nějaký příklon k tradiční spiritualitě se projevuje nešvar doby (nebo snad nešvar člověka obecně?) v podobě povrchnosti a instantní touze po hlubokých zážitcích, za kteréžto jsou tím pádem mnohdy nesprávně považovány pouhé náznaky. Abych to řekl trochu lidověji, asi spousta z nás zná nějakého fanatického pohana, jenž furt mele o tradicích, ale svou víru objevil s poslechem Wardruny, na níž narazil po jejím zpopularizování díky jednomu nejmenovanému seriálu, odkud čerpá i své znalosti. A to ještě v tom lepším případě. V tom horším dotyčný své přesvědčení čerpá z poslechu Korpiklaani.

Povrchnost nepatří k ctnostem, to vám asi řekne každý. Vezmeme-li v potaz čistě hudební aspekt, platí to prakticky stoprocentně. To dobré se skrývá pod povrchem, nikoliv na něm, a to ať už se bavíme o kapelách, které nemusí být na první pohled vidět, nebo o způsobu, jakým kdo muziku vstřebává. Jinými slovy, pokud poslouchám jen to, na co narazím jako první, a ještě jen tak na půl ucha, asi z toho nevydoluji hluboký zážitek, i když sám sobě můžu nalhávat opak. Anebo někdo může být nenáročný a fakt mu to stačí, co já vím.

Každopádně, celé tohle zamyšlení pomalu směřuje ke sdělení, že folkový žánr v sobě ukrývá skvělé věci, které člověk objeví, když trochu zapátrá a nezastaví se u toho, na co narazí jako první. Podle mě to přesně sedne i na maďarské The Moon and the Nightspirit. Ti dlouhodobě plodí kouzelnou muziku, ale pořád mám pocit, že zůstávají trochu skryti a jejich obliba zůstává jejich kvalitám hodně dlužna.

Předešlé album „Metanoia“ (2017) mi přišlo excelentní a také jsem jej svého času umístil do ročního shrnutí mezi pět nejlepších řadovek roku. Na „Aether“ jsem se tedy samozřejmě těšil, ale moje očekávání prudce zchladil obal. Jasně, můžeme si nalhávat, že hlavní je přece hudba, ale ta vizuální prezentace k jakékoliv desce prostě neodmyslitelně patří a na poslech dokáže nalákat stejně jako od něj odradit. Samozřejmě nejsem slepý a vím, že i předešlé věci od The Moon and the Nighspirit měly docela pohádkové obálky, ale nechyběla jim určitá nálada a taky se mi líbilo, jak všechny ty artworky užívaly primárně hnědé tóny. „Aether“ tohle hází za hlavu a prezentuje se digitální zrůdností. Fujky.

The Moon and the Nightspirit

Přebal „Aether“ mě znechutil natolik, že mi trvalo hodně dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal. Hudební složka alba však naštěstí nezklamala a opět ukazuje, že The Moon and the Nightspirit prostě umí, a to i ve své aktuální podobě. „Aether“ zvukově i stylově jasně navazuje na „Metanoia“, která oproti starším věcem přinesla relativně výraznou změnu. Pokud se vám tedy minulá deska zamlouvala, pravděpodobně nebudete zklamáni ani z té aktuální. A to i přesto, že „Metanoia“ mi přijde ještě o kousek lepší než „Aether“.

To ale nic nemění na tom, že i letošní počin dokáže nabídnout hromadu magických momentů a krásných písniček s neodolatelnou atmosférou. Tenhle zvuk, jakým The Moon and the Nightspirit aktuálně disponují, mi nepřipomíná žádnou jinou kapelu, což je samozřejmě pochvala jak hovado. Specifické a nevšední nálady si na muzice cením snad ze všeho nejvíc a tahle kapela je umí zprostředkovat. Už jen z toho důvodu prostě nemůžu na „Aether“ jakkoliv nadávat. Ne snad, že bych k tomu měl mít – kromě obalu – jakýkoliv důvod.

Nad verdiktem se tedy nemusím nijak rozmýšlet: „Aether“ byste si určitě měli pustit. Akorát u toho zkuste co nejméně čučet na přebal.


Forndom – Faþir

Forndom - Fathir

Země: Švédsko
Žánr: nordic folk
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Nordvis Produktion

Tracklist:
01. Jakten
02. Yggdrasil
03. Finnmarken
04. Fostersonen
05. Munin
06. Hel, jag vet mig väntar
07. Hemkomst

Hrací doba: 35:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

Švédský muzikant H. L. H. Swärd vystupující pod hlavičkou projektu Forndom dokázal zaujmout již na svém debutovém minialbu „Flykt“ z roku 2015 a svůj talent potvrdil i na o rok mladší dlouhohrající nahrávce „Dauðra dura“. Poté se Forndom na chvíli odmlčel a vlastně to není úplně špatně. Přijde mi rozumnější si dát na chvíli oddech, radši nechat nový materiál uzrát a poté přijít s deskou, která svým předchůdcům nedělá ostudu…

Nehledě na to, že Forndom v mezičase úplně nezahálel. H. L. H. Swärd své původně jen studiové dítko přenesl i na koncertní pódia. V neposlední řadě pak došlo i k citelnému posunu ve vlastním hudebním přednesu, takže lze asi tvrdit, že ona čtyřletá prodleva nebyla jen pro nic za nic.

Navzdory jasnému progresu, s nímž letošní album „Faþir“ vyrazilo do éteru ulovit pozornost posluchačů, však stále přetrvává jeden výrazný neduh, který se s Forndom táhne už od dob „Flykt“. A myslím, že projekt tohle srovnání asi jen tak setřást nedokáže:

Neřekl bych, že se dá Forndom vyčítat absence kompozičních kvalit nebo citu pro atmosféru. V tomhle ohledu nahrávky skupiny nestrádají a v určité míře to platí také pro „Faþir“, ačkoliv mám pocit, že se letošní počin obehrál o dost rychleji než „Dauðra dura“. Ale to možná bude dáno i laděním materiálu souvisejícím s oním posunem, k němuž se ještě dostaneme. Jestli se ale Forndom něco vyčítat dá, je to zcela jistě okatá podobnost s norskou Wardunou.

Sám Swärd tuto inspiraci nepopírá, což je svým způsobem sympatické, protože mě vždycky rozesmívá, když někdo hraje fádní zaměnitelnou pičovinku a všude rozhlašuje, že se u té kapely, jejíž muzika zní prakticky totožně, vůbec neinspiroval, ačkoliv ji poslouchá. Nic to ale nemění na tom, že se u Forndom přes tuhle skutečnost musíte přenést a počítat s ní, abyste si hudbu užili. Na druhou stranu, těch kopírek Wardruny všude okolo běhá hromada, ale Forndom pořád patří k těm důstojnějším.

Co se týče samotného „Faþir“, to je oproti „Dauðra dura“„Flykt“ o něco výpravnější, s trochou nadsázky „rozmáchlejší“ a písničkovější. Samozřejmě to berte s rezervou, protože ani „Faþir“ nenabízí žádné epické kejkle, fantasy cvrlikání nebo pouťovou rozjuchanost. Starší věci nicméně byly introvertnější a pokornější. Novinka se tak vydává víc směrem čistokrevného nordického folku a omezila dřívější vlivy dark ambientu. Nepochybuji o tom, že mnozí posluchači tuhle změnu ocení a bude jim po chuti, mně osobně seděl o něco víc ten dřívější přístup.

Forndom

Netvrdím ovšem, že by snad „Faþir“ mělo být špatným albem. Pořád se jedná o umně provedený náhled na zhudebněný severský folklór (s rezervou). Většinu písniček provází nějaký poměrně výrazný ústřední motiv, díky čemuž se od sebe dají lehce odlišit, takže „Faþir“ ve finále nepůsobí dojmem celistvé poutě do hlubin lesů opředených ranní mlhou jako minulé nahrávky. Opět se pro mě jedná o krok zpátky a navíc právě kvůli tomu není nahrávka tak trvanlivá. Skladby „Jakten“, „Yggdrasil“ nebo „Finnmarken“ (asi nejlepší kus celé kolekce) se ovšem povedly a baví mě.

I ostatní písně mají také svou kvalitu a přinejmenším ze začátku fungovaly naprosto bezproblémově. „Fostersonen“ a „Hemkomst“ však po více posleších trochu začal docházet dech a nejdelší „Hel, jag vet mig väntar“ do jisté míry rovněž. Minutu a půl dlouhá mezihra „Munin“ se mi pak zdá docela zbytečná od začátku.

Všehovšudy se tedy nejedná o tak dobrou věc jako „Flykt“ a „Dauðra dura“, ale pořád je to fajn, a jak už jsem zmiňoval, na první poslechy to dokáže zapůsobit bez většího zaváhání. Komu se tedy ten sound nordického folku ještě nezajedl, nemusí se bát „Faþir“ vyzkoušet, protože nějakou chvilku s ním lze strávit. Komu se ten sound už zajedl, ten pravděpodobně přestal číst už dávno…


Myrkur – Folkesange

Myrkur - Folkesange

Země: USA
Žánr: folk
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Ella
02. Fager som en ros
03. Leaves of Yggdrasil
04. Ramund
05. Tor i Helheim
06. Svea
07. Harpens kraft
08. Gammelkäring
09. House Carpenter
10. Reiar
11. Gudernes vilje
12. Vinter

Hrací doba: 46:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Oukej, řeknu vám to hned na rovinu úplně na začátku, ať všichni máme představu, na čem jsme. „M“ a „Mareridt“, předešlé dvě řadovky samozvaně éterické rádoby divy Myrkur, byly pičoviny až za roh. Pokud tedy věříte, že holka dělá fakt hluboké umění, svým pohlavím způsobuje blackmetalovou revoluci a že její fotky s mimískem na Instragramu jsou fakt boží, tak dál nemusíte ztrácet čas čtením a čekat na argumenty, které vás stejně nebudou zajímat. Rovnou si můžete myslet, že jsem čůrák, a napsat do diskuze nějakou udivenou otázku, jako třeba proč se takovou muzikou zabývám a ztrácím s ní čas, když se mi to nelíbí.

Jenže ono není nutné recenzovat jen to, z čeho má člověk prudce nahoníno. Má-li recenzent co říct a má-li na něco utvořený názor, přijde mi to jako dostatečný důvod tento názor prezentovat. Zvlášť když názor na Myrkur si skoro snad ani nešlo neutvořit, když okolo vydání „Mareridt“ byl ten její ksichtík skoro všude.

Přišlo mi, že do pozice revolucionářky ženství v black metalu Myrkur dotlačila spíš média, takže to bych jí o hlavu úplně nemlátil. Nicméně evidentní snaha působit dojmem, že veškeré počínání okolo kapely je hluboké a umělecké jak díra do prdele, otravná byla a sama Myrkur na téhle image usilovně pracuje. V kombinaci s plytkou blackmetalovou složkou a obecně spíš průměrnými kvalitami, notabene pro mě nepochopitelně na spoustě míst vychvalovanými a přechvalovanými, nebyl problém si k Amálce a jejímu strojenému pódiovému divadélku vytvořit odpor. Takovou averzi nemohu nikomu vyčítat, protože ji vlastně sám cítím. I přes všechny blbosti okolo si ale myslím, že ten největší problém tkví v tom, co by u hudebních skupin mělo být na prvním místě – v hudbě.

Oproti humbuku okolo „Mareridt“ mi přijde, že letošní deska „Folkesange“ přišla na svět s menší pompou, což trochu koresponduje s jejím introvertnějším zaměřením. Doposud jsem mluvil hlavně o black metalu, ale samozřejmě by byla hloupost se tvářit, že hudbou Myrkur neprostupuje také záliba ve folku. A právě ona vrcholí v novém počinu „Folkesange“, což je také důvod, proč jsem se rozhodl album zkusit. Právě ta folková složka mi u Myrkur vždy přišla snesitelnější než chabé pokusy o black metal s afektovaným vřískáním (ta ženská řvát fakt neumí a zní to hrozně).

Po všem, co jsem doposud napsal, budu chápat, když mi tohle nebudete věřit, ale „Folkesange“ jsem si nepouštěl s tím, že půjde o sranec a já si budu moct v recenzi zanadávat. Ve skutečnosti jsem si nahrávku pouštěl spíš s neutrálním postojem. A na první poslech to vlastně i docela šlo a neměl jsem s „Folkesange“ nějaký větší problém. Nesednul jsem si na ánus, ale představa dalších pokusů mě nijak nestrašila, což lze vlastně považovat za pozitivní posun, když si vzpomenu, jak jsem se svého času musel nutit do „Mareridt“, jen abych ze sebe mohl vyzvracet recenzi.

To všechno říkám, abyste si nemysleli, že za můj názor na „Folkesange“ mohou předsudky. Vlastně si myslím, že s ohledem na dřívější zkušenosti s muzikou Myrkur, jsem k novince přistupoval možná až nezaslouženě smířlivě. Nicméně i navzdory tomu všemu nakonec nemohu o „Folkesange“ hovořit v pozitivním smyslu.

Folkový sound obecně mám hodně rád a klidně se přiznám, že se mi líbí zvuk folklórních nástrojů sám o sobě, v čemž mají podobná alba výhodu. Snad i proto zpočátku „Folkesange“ znělo ok a první dojmy byly příjemné. Podrobnější poslech ovšem odhalil, že Myrkur se ani tady nedokázala zbavit určité povrchnosti a mělkosti. Pod líbivou slupkou mi to jednoduše přijde prázdné a nezajímavé, po ne úplně dlouhé době až vyloženě nudné a ohrané.

Myrkur

S tím se trochu pojí dvě myšlenky, které mě v souvislosti s „Folkesange“ napadají. Pomalu se mi zdá, že čisté folkové album je ze strany Myrkur splněná povinnost. Ty elementy se tam vždycky nacházely a příchod celé desky v takovém duchu na mě působí strašně očekávaně a nepřekvapivě. Stejně jako je nepřekvapivá i vlastní náplň. Za druhé podle mě „Folkesange“ odhaluje, že nakonec ani ta folková poloha Myrkur není nijak zvlášť dobrá, jen ten black metal je v jejím podání natolik zoufalý, že ony folkové elementy vedle něj působily mnohem lépe, než ve skutečnosti jsou.

Dle standardních zvyklostí folkových alb podobných interpretů (chápejte v hodně širokém slova smyslu) pak stopáž ani není vyplněna výhradně vlastním materiálem. Klasicky se krade z tradiční a folklórní tvorby, což prostě a jednoduše bylo zpracováno už tolikrát (a mnohdy i lépe než zde), že to snad nemůže překvapit, natožpak oslnit nikoho. „Folkesange“ je tedy plné povědomých motivů a melodií, což jen prohlubuje dojem obyčejnosti a nezáživnosti.

„Folkesange“ není deskou, která by mě vyloženě otravovala. Jen se z toho strašně rychle stane hrozná nuda. Ve výsledku se tím tedy nemá smysl zabývat, na základě čehož se dá říct, že Myrkur si i zde udržela svůj kvalitativní standard. Což nemyslím jako pochvalu.


Ols – Widma

Ols - Widma

Země: Polsko
Žánr: folk
Datum vydání: 17.4.2020
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. Widma
02. Starucha
03. Siostry
04. W ciemny las
05. Ziarenko
06. Drzewa dawno zmarły
07. Ukojenie
08. Pod lodem

Hrací doba: 44:17

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Pagan Records / Ols

V recenzích na začínající formace se často používá několik klišé průpovídek. Někdy mohou být myšleny upřímně a autor si skutečně danou věc myslí, ale jindy se mi zdá, že jde spíš jen o obligátní plkání blbostí, bez nichž to zdánlivě nejde. Nemůžu ovšem tvrdit, že bych sám nebyl vinen jejich občasným použitím, obzvlášť v počátcích své pisálkovské kvazi-kariéry. Čím jsem starší, tím spíš se snažím se klišé vyhnout, není-li takové prohlášení skutečně na místě.

Jistě si dokážete představit, o čem hovořím. Všechny ty prázdné floskule jako „na poměry začínajících skupin“, „vzhledem k podmínkám“ anebo vůbec nejdebilnější: „cítím v tom potenciál do budoucna“. To poslední typicky recenzent prohlásí, pokud prvotina stojí za hovno, ale nechce urazit, takže to diplomaticky zahraje do autu tímhle hlodem, že kapele věří do budoucna. Případně už prostě neví co psát – tohle je tak nic neříkající slint, že si jej neobhájíte snad jen u těch nejtupějších gore tancovaček s (k)análním zvukem.

Svým způsobem mi však přijde škoda, že se některé věty takovým způsobem zprofanovaly a význam jejich sdělení byl ponížen zbytečným nadužíváním. V jistých případech se totiž hodí je použít. Jistě, pokud vezmeme například magickou formuli o potenciálu do budoucna, vždy se nutně musí jednat jen o hádání, pokud druhým koníčkem recenzenta není věštectví. Pravdu nicméně ukáže až čas. Přesto prvotiny občas fakt znějí slibně a na dalších počinech dojde k rozvinutí představeného zvuku k vyšším kvalitám.

Polská hudebnice Ols patří přesně k takovým interpretům, kteří na své první nahrávce ukázali, že by to někdy příště mohlo být zajímavé, a poté se jim podařilo daný předpoklad naplnit. Takříkajíc naplnili potenciál. Bezejmenný debut z dnešního pohledu trpí dětskými nemocemi. Přestože na něm bylo poznat, že Ols talent má, o skutečně skvělou věc se ještě nejednalo.

To se ovšem změnilo s příchodem druhé desky „Mszarna“, na níž Ols udělala velký pokrok. Z vokálních kreací doprovázených druhořadým minimalistickým doprovodem se posunula k většímu důrazu na hudebnost a stvořila povedené album.

Třetí studiová nahrávka „Widma“ tak výrazný progres ve zvuku nepřináší, ale svou kvalitou na „Mszarna“ navazuje bez sebemenšího zaváhání. Posun se tentokrát odehrál spíš v náladové rovině. Novinka působí temněji a pracuje se zádumčivějšími podtóny. Na tomhle dojmu se výrazně podepisuje i orientace některých skladeb na průraznější a „tvrdší“ rytmiku, viz třeba „Starucha“, „Siostry“, „Drzewa dawno zmarły“ nebo „Pod lodem“. Najdou se samozřejmě i jemnější písně jako například „W ciemny las“, ale i těmi proplouvá jakýsi zasmušilý podtext. Snad jedinou výjimkou budiž baladičtější, pozitivněji laděná „Ziarenko“, ale i ta má naštěstí daleko k nějakému kýči nebo snad rozjuchané náladě. Celkovou atmosféru desku nenabourává, nýbrž oživuje.

Ols

Obecně vzato je pak na „Widma“ jasně cítit, že Ols roste především skladatelsky. Novinka opět působí sebejistěji a sebevědoměji, aniž by se topila v ambicích, na něž vlohy nestačí. Schopnostem navodit atmosféru a pracovat s náladami se toho moc vytýkat nedá, a přitom album nezapomíná ani na zajímavé motivy a melodie. Tady bych vyzdvihnul hlavně písničku „Siostry“.

V neposlední řadě pak musím zopakovat ještě jednu věc, již jsem svého času zmiňoval už v recenzi na „Mszarna“, a myslím si, že si zaslouží připomenout i nyní: Ols nechybí ani určitá svébytnost a snaha o nalezení vlastního zvuku. Jinými slovy, je prostě fajn si jednou poslechnout folk, který se nesnaží o další variaci na severský sound ani fantasy romantiku.

Jestli „Ols“ bylo jen nástřelem a „Mszarna“ přineslo revoluci, pak „Widma“ volí spíš evoluci. Díky jejímu charismatu, silným skladbám i výborné atmosféře se však nebojím říct, že novinka je ze všech tří nahrávek nejdotaženější a také nejlepší. U mě panuje spokojenost.


Osi and the Jupiter – Nordlige rúnaskog

Osi and the Jupiter - Nordlige rúnaskog

Země: USA
Žánr: folk
Datum vydání: 29.11.2019
Label: Eisenwald

Tracklist:
01. Fjörgyn
02. Lœra∂r
03. Dødelig fartoy
04. Much Wisdom Is Such Grief
05. Ettr storman
06. Nordlige eik tre
07. Grå hest
08. Det hører til skogen
09. Galdrafö∂r
10. The White Elk
11. Fylgja I (Blood of Yew)
12. Ymir
13. Fylgja II (To Tread the Path of Fire)

Hrací doba: 70:23

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Asi se budu trochu opakovat s tím, co jsem psal vloni v malé recenzi na singl „Grå hest“, ale přijde mi, že v případech jako Osi and the Jupiter má smysl o takových věcech diskutovat. Myslím si totiž, že u projektu, jehož tvorba se točí okolo nějaké místně specifické tématiky, ale ve skutečnosti pochází úplně odjinud, vždycky vyskočí otazník, nakolik je jeho tvorba autentická.

Osi and the Jupiter hrají typický severský folk a i tématicky se jejich muzika zaobírá nordickou mytologií. Na čemž by v zásadě nemuselo být nic špatného, kdyby tu nebyl jeden malý detail, a sice že formace pochází z amerického státu Ohio, což působí přinejmenším zvláštně. Nebudu lhát, napadlo mě, jestli jde skutečně o upřímnou uměleckou výpověď, anebo se tu někdo pokusil naskočit na vlak popularity. Protože co si budeme nalhávat, podobná muzika už pěkných pár let dost frčí.

Samozřejmě se ale najdou i argumenty z druhé strany. Mohli byste namítat, že v současném globalizovaném světě se tahle místní příslušnost může smazávat. Taky by třeba někdo oponoval, že vím hovno o tom, jestli Sean Kratz, hlavní postava Osi and the Jupiter, nemá předky v severní Evropě. Jistě – nevím. Jeho rodokmen jsem fakt nestudoval a ani to nemám v plánu, takže teoreticky to může být košer. Ale trochu o tom pochybuju, protože i v přiložených promo pindech se píše, že původ Osi and the Jupiter může být překvapující vzhledem k soundu.

Nebo je tu také možnost, že si Sean Kratz na nordické vlně zafičel, našel se v tom a jedná se o věc, o niž se jednoduše do hloubky zajímá. Proti takovému scénáři toho vlastně zas tolik namítat nelze. Navíc je pravda, Kratz tuhle oblast prozkoumával i v některých svých metalových projektech jako třeba v doomových Lucian the Wolfbearer. Název jeho pravděpodobně nejznámější metalové kapely Ulven taky nezní zrovna anglicky.

Nakonec to tedy asi můžeme obligátně zahrát do autu prohlášením, že hlavní slovo má vlastní hudba a že primárně s ní by si Osi and the Jupiter měli obhájit právo na svou existenci. Řekl bych to asi tak, že i když má muzika nějaké mouchy, k nimž se níže dostaneme, zní asi lépe, než byste nejspíš čekali od projektu, jejž někdo pojmenoval po svých psech. Má to ale chyták – psi se nejmenují Osi a Jupiter, nýbrž Osiris a Jupiter. Osiris and the Jupiter asi bylo moc dlouhé a Osi and the Jupi asi znělo moc debilně.

Ale dost srandy i spekulací, pojďme se konečně podívat na album „Nordlige rúnaskog“, kvůli němuž jsme se zde sešli. Jedná se o třetí řadovku Osi and the Jupiter, takže se dá předpokládat, že přinejmenším nějaká elementární kvalita tu bude. To platí. „Nordlige rúnaskog“ je samozřejmě udělané „dobře“ – v tom smyslu, že je zahrané na úrovni, nejde o žádnou retardovanou blbost a celkově by jen hluchý neslyšel, že autor v zásadě ví, co chce a jak toho docílit. Tyhle věci samy o sobě nezaručují, že výsledek bude skutečně kvalitní a pamětihodný, ale máme se od čeho odpíchnout.

Osi and the Jupiter

Můj celkový dojem z „Nordlige rúnaskog“ nicméně asi nejlépe vystihuje následující slovo: nevyrovnanost. V některých částech se opravdu jedná o povedený folk, jenž dokáže navodit příjemnou náladu a dejme tomu, že má jistou hloubku. Dostatečnou na to, aby měl člověk důvod si to poslechnout. Bavíme se ovšem jen o konkrétních skladbách, i když naštěstí jde o nezanedbatelnou část nahrávky. „Lœraðr“, „Dødelig fartoy“, „Ettr storman“, singlová „Grå hest“ nebo „Det hører til skogen“ mě baví a vlastně ne úplně málo. Takhle by to za mě docela šlo.

„Nordlige rúnaskog“ ale bohužel nabízí i vyloženě nudné písně a i v tomto případě jde o nezanedbatelnou část hrací doby. Nudí mě především ty minimalističtější cajdáky. Na hraně a v určitých pasážích ještě docela snesitelné jsou první „Fjörgyn“ a poslední „The White Elk“, i když druhá jmenovaná teda deset minut opravdu nepotřebovala a výhrady bych měl k oběma. Osmiminutová „Nordlige eik tre“ už je ale regulérní nuda. Já vím, měla to být tklivá melancholická atmosféra, ale mě to fakt nebere. Stejně tak bych si odpustil baladickou „Much Wisdom Is Such Grief“ a hlavně „Galdraföðr“, v níž dojde na povinné šamanské zaříkávání a porci „hu-ha“. Tohle má snad každá folková kapela a já osobně už jsem na to kurva alergický. Ještěže se to na „Nordlige rúnaskog“ objevuje jen tady. Ale sere mě to i tak.

Největší nuda ovšem nastupuje v bonusových písních. Standardní digitální verze končí po 55 minutách. Deluxe digitální verze, CD i LP (tudíž všechny fyzicky vydané nosiče) přinášejí další čtvrthodinu a tři songy navíc. „Fylgja I (Blood of Yew)“ a „Fylgja II (To Tread the Path of Fire)“ jsou regulérní uspávání hadů, to už se fakt nedá poslouchat, a první jmenovaná jednoznačně dokazuje, že Osi and the Jupiter by se v ideálním případě měli držet primárně instrumentální tvorby. Ten zpěv mi přijde fakt hrozný. „Ymir“ je z větší část vykrádačka ambientní tvorby Burzum doplněná o další porci vokálů, u nichž by snad bylo lepší, kdyby tam nebyly.

Nejlepší písničky na „Nordlige rúnaskog“ ukazují, že Osi and the Jupiter umí udělat dobrou hudbu. Ty nejhorší ale dojem výrazně sráží a z hrací doby navíc ukrajují tu větší část, což není dobré. Dokud jsem album poslouchal jako kulisu, tak znělo fajn, ale soustředěné poslechy bohužel ukázaly, že „Nordlige rúnaskog“ není až tak zajímavé. Některé songy jsou jednoduše profesionálně udělané nic, které se tváří hluboce a snaží se posluchače opít rohlíkem, ale na mě to tedy nezabralo. A čím víc jsem nahrávku poslouchal, tím spíš mi docházelo, že toho kvalitního tam zas tolik není a to málo nemá šanci výsledek zachránit. Celkově tím pádem nic moc.

Osi and the Jupiter


King Dude – Full Virgo Moon

King Dude - Full Virgo Moon

Země: USA
Žánr: dark folk
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Intro (A Shadow’s Theme)
02. My Rose by the Sea / Satyr Boy
03. Full Virgo Moon
04. Forty Fives Say Six Six Six
05. The Satanic Temple
06. Forgive My Sins
07. Make Me Blind
08. A Funeral Song for Atheists
09. Something About You

Hrací doba: 30:42

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

King Dude. Některými obdivován, mnohými stále nenáviděn. Vlastním jménem T.J. Cowgill si poměrně zvláštním způsobem, podobně jako jeho „sestra“ Chelsea Wolfe, našel příznivce zejména v metalové komunitě. Zatímco Chelsea získala obdiv díky fúzi temné atmosféry a začlenění sludge-doomových prvků, King Dude zaujal hlavně luciferiánskými chvalozpěvy v písničkářské podobě.

S časem však obliba tohohle věčně přichcaného ulízance s barytonem lehce klesala. Z hudebního pohledu je to celkem s podivem. King Dude se totiž stále více pouštěl do komplexnějších a rockovějších poloh, což vyeskalovalo na deskách „Sex“ a „Music to Make War To“. Možná je to tím, že lidem vyhovovala surovost lo-fi nahrávek. Možná, že na kost ohlodaná emoce vyjadřovaná jen vokálem a strunou působila autentičtěji. Pozdní alba jsou totiž ve všech ohledech daleko více vybroušenější než prvotiny.

Nelze opomenout, že si to King Dude u metalové komunity kurví i jinak. Nejvíce se zatím shodil last-minute odmítnutím turné s Taake, protože i s navijákem sežral anti-fašistickou agitku, kterou Hoest už nějakou tu dobu nosí kolem krku jako chcíplého albatrosa. Ona vlastně celá ta stále sílící Kingova přeměna na nahipstrovatělého následovníka americké ateistické církve Satanovy celkem čpí.

Možná i proto novinka působí celkem retrospektivně, jako by si King Dude chtěl skalní udobřit. Studiová kvalita sice zůstává. Jinak se jde ale v čase zpátky, zhruba k desce „Songs of Flesh & Blood“. Cowgill na „Full Virgo Moon“ spoléhá hlavně na ověřenou akustickou kytaru. Občas si dopomůže nějakým tím synťákem nebo perkusí. Nosný je většinu času nicméně čistý folk.

„Full Virgo Moon“ je vlastně pěkným dokladem toho, proč Cowgill posledních několik let tahal inspiraci z jiných žánrů. Jako folkový písničkář – jak deska dokazuje – totiž nemá už moc co nabídnout. Hned během prvního poslechu lze slyšet, že se hudební motivy a nápady opakují. „My Rose by the Sea / Satyr Boy“ a „Full Virgo Moon“ připomenou zejména momenty z alba „Songs of Flesh & Blood“, kde se King Dude snažil emulovat Nicka Cavea. Rozdílem je, že skladbám oproti starším pokusům chybí drive. Ne, že by pro dark/goth folk bylo typické, aby nějak kopal, ale něčím by chytit měl. Na zmíněných skladbách se to daří jen první jmenované během refrénu, pokud posluchač stráví (s největší pravděpodobností zamýšlenou) grotesknost.

Další skladby jdou v čase zpět ještě o kuse dále. Nejevidentnější je to pravděpodobně u „Forty Fives Say Six Six Six“, která zní jako něco, co by mohlo být zplozeno během nahrávání věcí jako „Lucifer Is the Light of the World“ nebo „Jesus in the Courtayrd“. V tomto případě však skladby baví, a to hlavně proto, že se King Dude pohybuje ve spektru, které mu sedne nejvíce. Neuráží ani věci jako „The Satanic Temple“ a „Make Me Blind“ ve stejném duchu.

„Full Virgo Moon“ to ve stejném duchu doklepává až do konce. Střídá se mezi původní akustickou polohou a variacemi na gotického Cavea. Nejde jen o krok zpět v čase, ale trochu i ve kvalitě. „Full Virgo Moon“ proto vyznívá jako průměr, místy jako dobře zahraná nuda. Deska dokazuje, že žánrové limitace Cowgillovi v dnešní době úplně neprospívají.


Lindy-Fay Hella – Seafarer

Lindy-Fay Hella - Seafarer

Země: Norsko
Žánr: folk / ambient / dark pop
Datum vydání: 20.9.2019
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Seafarer
02. Two Suns
03. Skåddo
04. Bottle of Sorrow
05. Nåke du finn i skogen
06. Mars
07. Three Standing Stones
08. Tilarids
09. Horizon

Hrací doba: 34:59

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

„Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je…

Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.

Je tedy evidentní, že když zpěvačka a zároveň jeden ze dvou nejviditelnějšíc členů takové skupiny vydává sólové album, marketing se k tomu dělá úplně sám. Škarohlíd by ale určitě řekl, že když se něčemu pozornosti dostává, ještě to neznamená, že si ji daná věc zaslouží. Což je nakonec něco, co si v obecnosti myslím i já sám. Nyní se tuhle záhadu pokusíme rozluštit.

Sólová desky Lindy-Fay Helly hned na začátek nabídne svou titulní skladbu, jakousi vlajkovou loď doprovázenou také videoklipem. Řekl bych, že se určitě jedná o song, jenž by se měl posluchačům Wardruny líbit, ačkoliv „Seafarer“ působí trochu písničkovějším a „popovějším“ dojmem. Přesto se jedná o skvělou, procítěnou a atmosférickou píseň, jíž se vlastně nedá nic moc vytknout. Snad až na jednu věc – celé album příliš nevystihuje, protože je vlastně jediná takhle „hitová“ a podobně zaměřená.

Určitě bych považoval za plus, že „Seafarer“ zní docela jinak než Wardruna (ačkoliv určité reminiscence se najdou, viz třeba „Tilarids“). Opak by nakonec ani moc nedával smysl. Pokud bych měl k někomu přirovnat, spíš bych řekl, že sólová Lindy-Fay Hella víc připomene faerskou kolegyni Eivør Pálsdóttir. Tudíž asi i jejím fanouškům by se dalo „Seafarer“ doporučit.

Asi nejslabší mi album přijde v momentech, kdy působí nejvíc „popově“. Konkrétně mám na mysli hlavně „Two Suns“, což je pro mě osobně suverénně nejslabší song nahrávky. Víc se mi „Seafarer“ zamlouvá v těch zádumčivějších, folklórnějších a také minimalističtějších momentech, ať je to třeba „Mars“ nebo už zmiňovaná „Tilarids“. Trochu paradoxně bych z toho ale vyňal tu nejvíc minimalistickou píseň „Horizon“, která se mi zdá docela nudná. Kromě toho zde nalezneme ještě jednu kategorii songů, a sice ty ovlivněné jemnou elektronikou. Tento výraz nahrávky reprezentuje „Skåddo“ a „Three Standing Stones“.

Lindy-Fay Hella

Skutečné vrcholy jsou tu každopádně dva. Jedním z nich je už propíraná „Seafarer“, která se povedla fakt hodně. Speciální zmínku si pak zaslouží také „Nåke du finn i skogen“, která se stala mou druhou nejoblíbenější stopou, a to zejména kvůli jednomu naprosto perfektnímu motivu.

Celkově bych ale neřekl, že „Seafarer“ nabízí nějaký působivý poslech nebo zážitek, jaký byste si neměli nechat ujít. Je to vcelku příjemná deska s několika povedenými písničkami (minimálně ty dvě vyzdvihované jsou dobré) a samozřejmě dobrými pěveckými linkami, ale když se nad tím zamyslím, většina stopáže nepřesáhne úroveň důstojné jednohubky. Párkrát se to otočit dá a je to vcelku příjemné, ale nějakou adoraci si tohle zase nezaslouží.


Lord Wind – The Forest Is My Kingdom

Lord Wind - The Forest Is My Kingdom

Země: Polsko
Žánr: folk
Datum vydání: 30.7.2019
Label: Warheart Records

Tracklist:
01. Chants on the Forgotten Palace
02. Severnyj veter
03. Leshy
04. Czarny kruk
05. Królowa śniegu
06. Oj, moroz moroz
07. Drzewo przodków
08. Pagantiga
09. Rusalki
10. Cult of Seth
11. Herr Mannelig

Hrací doba: 56:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

Představovat Roba Darkena na převážně metalovém webu asi nemá valného smyslu. Klidně si můžete myslet, že to je kokot, ale nemůžete popřít, že Graveland je kultovní kapela, která má na kontě hned několik excelentních desek a další řádku desek, které jsou přinejmenším dobré. Stejně tak asi pro drtivou většinu z vás nebude španělskou vesnicí ani jeho vedlejší projekt Lord Wind, v němž Darken pravidelně opouští kytarové vody a nechává volný průchod svým nemetalovým ambicím.

Osobně si myslím, že minimálně první tři desky „Forgotten Songs“ (1996), „Heralds of Fight“ (2000) a „Rites of the Valkyries“ (2001) mají své kouzlo. Vlastně bych se nebál říct, že je mám dost rád, čehož ostatně může být důkazem i to, že si pro čas od času do police sáhnu a pustím si je. I další počiny „Atlantean Monument“ (2006) a „Ales Stenar“ (2012) mi připadají dost fajn (přestože na později jmenovaném už začalo docházet k výrazným změnám, k čemuž se ještě dostaneme), takže vzato kolem a kolem si myslím, že s Lord Wind ještě Darken nešlápl vedle.

Všichni nicméně víme, je to v posledních letech s Darkenovou kreativitou. Pozdější alba Graveland prostě za moc nestála, což Rob začal suplovat všelijakou jinou aktivitou a vydávání nové muziky se vyhýbá. Vždyť poslední regulérní deskou je stále „Thunderbolts of the Gods“, které vyšlo už před šesti lety. Namísto toho radši pilně přetáčí a znovu vydává svůj starší katalog (předělaných verzí už se dočkala alba „Memory and Destiny“, „The Fire of Awakening“ a „Dawn of Iron Blades“ + vyšla kompilace „1050 Years of Pagan Cult“ s přetočenými songy z devadesátých let), plus přibral další členy a vrhnul se na živé hraní.

Podobné rozšíření sestavy neminulo ani Lord Wind, přestože tenhle projekt na svém předešlém albu – myšleno „Ales Stenar“ – alespoň ještě neutrpěl vysychající studnou inspirace. Každopádně, už na tomhle počinu Darken nebyl sám, když přizval houslistku Alrunu, s jejímž příspěvkem se ještě víc dostala do popředí folková stránka Lord Wind.

V takto nastaveném směru pokračuje také letošní „The Forest Is My Kingdom“. Předně (a podobně jako u Graveland) opět došlo k rozšíření sestavy – Alruna je sice dávno pryč, ale Lord Wind jsou nyní pětičlennou skupinou, kde kromě samotného Darkena mimo jiné vystupuje také jeho manželka Olga Lantseva, s níž se oženil v roce 2016. Co se hudební náplně týče, na novince již dočista vymizely i poslední stopy po darkwave či ambientu. Namísto toho se dnes Lord Wind prezentuje prakticky čistokrevným folkem (lze cítit i vlivy východní Evropy, což dává smysl, protože Olga je z Ruska), který je v posledních letech na vzestupu. Do jaké míry se jedná o přirozený vývoj, částečně třeba daný i příchodem nových členů, a do jaké míry o kalkul, to už ponechám na vašem vlastním uvážení. Tak či onak bych ale řekl, že „The Forest Is My Kingdom“ bude bližší posluchačům skupin jako Percival či Faun než lidem, kteří mají rádi „Forgotten Songs“

Lord Wind

Tohle samozřejmě bude bohapustá spekulace, ale mám trochu obavu, že navzdory rozšíření sestavy a změně stylu už se Darkenova skladatelská impotence posledních let začíná projevovat i v Lord Wind. Nebo přinejmenším nevím, jak jinak si mám vysvětlit, že v projektu, který byl odjakživa postavený na autorských písních, se najednou objevují nepůvodní věci. Jsem líný dělat podrobnější rešerši a zjišťovat, které všechny songy jsou na „The Forest Is My Kingdom“ tradiční, ale přinejmenším „Oj, moroz, moroz“ a „Herr Mannelig“ jsou fakt jasné. Navíc ani nejde o příliš originální výběr, poněvadž miliontou verzi „Herr Mannelig“ podle mě fakt nikdo nepotřebuje. Vedle toho se tu nachází také nová verze písně „Cult of Seth“ původně z alba „Ales Stenar“, k čemuž rovněž nemám příliš sympatií.

„The Forest Is My Kingdom“ samo o sobě se poslouchá docela v pohodě. Nakonec jen samotný zvuk folklórních nástrojů je mi příjemný, takže někdo musí produkovat fakt echt kýč, aby mě to sralo, což se tady naštěstí neděje. Přesto je evidentní, že Lord Wind probíraným posunem ztratili specifickou náladu dřívějších nahrávek a naopak se vydali směrem k větší zaměnitelnosti, což nepovažuji za dobrý krok. Když nad tím přivřu oko a také se budu tvářit, že album má jen deset skladeb, abych nemusel poslouchat poslední „Herr Mannelig“, na kterou už jsem fakt alergický, tak je to vlastně docela slušná záležitost s vrcholem v podobě „Królowa śniegu“.

Přesto s tím mám jeden problém. Jakkoliv následující názor může někomu připadat zabedněný, já si nemůžu pomoct. Hudbu Lord Wind jsem vždycky vyhledával kvůli něčemu jinému, co na „The Forest Is My Kingdom“ postrádám, a tudíž se pro mě jedná o nejméně poutavou řadovku skupiny. Když ji postavím vedle jakéhokoliv staršího počinu, vždycky prohraje a radši si pustím cokoliv z minulosti.

Nechci vám tu ale tvrdit, že „The Forest Is My Kingdom“ je kopa hnoje, protože mě to navzdory výhradám a nepotřebě to poslouchat nakonec neuráží. Nepochybuji o tom, že své fanoušky si nahrávka najde (byť asi jiné než ty, co Lord Wind poslouchali doteď), a vůbec nic proti tomu nemám. Podobně smířlivý ale nemohu být u obalu, který se nepovedl fakt extrémně. Takové pohádkové kýče si Lord Wind můžou strčit za klobouk hučku s kožešinkou. Fuj.

Lord Wind


Ďyvina – Počva

Dyvina - Pocva

Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 16.6.2019
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Molitva
02. Lovec a vòlk
03. Počva
04. Vlčí mák

Hrací doba: 23:00

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ďyvina

Ďyvina je ostravská folková formace, v jejímž čele stojí Vít PřibylaPilgrim, další české folkové skupiny, jejíž album „The Roots“ zde kdysi recenzoval jeden z našich bývalých kolegů. Já osobně jsem ale Pilgrim vlastně nikdy pořádně neslyšel; až nyní před touhle recenzí jsem si pustil nějaké dva náhodné songy a příliš mě to nezaujalo, plus mi to na můj vkus připadalo moc veselé a trochu mi vadilo využití angličtiny. Ale možná jsem se jen trefil do špatných písniček. Co se ovšem týče Ďyvina a jejich prvního EP „Počva“, zde je situace docela jiná. Čtyřskladbová nahrávka mě baví víc, než jsem si ze začátku připouštěl.

Nakousl jsem jazykovou stránku Pilgrim, takže v ní mohu pokračovat i u „Počvy“, protože tady mi to přijde zajímavé. Ďyvina totiž zpívají převážně v mezislovanštině, což je umělý jazyk zamýšlený jako univerzální dorozumívací prostředek mezi všemi slovanskými národy. V poslední době byl hojně diskutován také v souvislosti se snímkem „Nabarvené ptáče“ Václava Marhoula, kde byl rovněž použit. Jako perličku mohu říct, že jedním z autorů mezislovanštiny je i docent katedry, kam jsem chodil, který mi přednášel hned několik předmětů (doteď si pamatuju, že ze softwarového inženýrství mi dal céčko, chacha) a také byl v komisi u mých státnic. Docela fajn týpek se zajímavými přednáškami.

Ale to už jsem trochu odbočil, tak zpátky k Ďyvina. Osobně se mi užití mezislovanštiny dost líbí. A nejen kvůli tomu, že jsem se potkal s autorem jazyka, ale především proto, že mi to přijde sympatičtější a hlavně smysluplnější (!), než když se někdo snaží dělat podobnou folkovou muziku a zpívat v nepasující angličtině anebo se pokoušet o staroslověnštinu, aniž by na to měl patřičné znalosti. Zde má tedy kapela plusové body.

Tohle samo o sobě samozřejmě na dobré album nevystačí, ale „Počva“ toho má naštěstí víc k nabídnutí. Jejich pohanský folk je opravdu příjemný, plný hezkých melodií (viz třeba „Lovec a vòlk“ nebo titulní „Počva“) a s uspokojivě podmanivou náladotvorností. Cením si toho, že celý materiál je pojatý s jakousi přirozeností – folklórních nástrojů se sice objevuje poměrně dost, ale jejich užití je citlivé. Také zpěv je úplně na pohodu a není zbytečně přepálený, což mi vadilo třeba na desce Jednoho kmene. Jednoduše se mi zdá, že nejdůležitější je samotná kompozice a její atmosféra, a to mě baví.

Rovněž se mi líbí, že Ďyvina se ani nepokoušejí o nějakou chytlavost a rozjuchanost, jejich pojetí folku na žánr nahlíží spíš z hlediska melancholie a zádumčivosti, aniž by se jednalo jen o minimalistický balast. V neposlední řadě je super, že se konečně nějaká taková skupina obešla bez obligátního hu-ha, na které už jsem fakt alergický, a radši skutečně zpívá.

Když tak o tom přemýšlím, vlastně na „Počva“ nevidím příliš chyb, snad vyjma detailů jako obal, který mě příliš nezaujal. Dokonce bych si i nechal líbit, kdyby byla nahrávka delší než jen pouhých 23 minut, a také bych se nezlobil za vydání na fyzickém nosiči, protože tohle je muzika, u níž si určitě dokážu představit, že bych si ji koupil a občas pustil. A to si podobné záležitosti kupuju spíš zřídka, protože většinou raději vysypu prachy za nějaké další raw black metal zlo z Portugalska.


Osi and the Jupiter – Grå hest

Osi and the Jupiter - Gra hest

Země: USA
Žánr: folk
Datum vydání: 2.8.2019
Label: Eisenwald

Hrací doba: 06:55

Odkazy:
twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Na první pohled by se mohlo zdát, že Osi and the Jupiter je další z početné rodinky severských folků. On svým způsobem je, přinejmenším tedy hudebně. Akorát je tu jeden malý háček, a sice že jediný člen kapely, Sean Kratz, nepochází ze severní Evropy, nýbrž z Ohia ve Spojených státech amerických.

Nebudu vám nic podsouvat a ponechám na vašem uvážení, nakolik je uvěřitelný projekt zcela evidentně vycházející z tradice nordické mytologie (názvy skladeb jako „Baldur“ nebo „Hlidskjalf“ z desky „Uthuling hyl“ mluví za všechno), když jeho autor pochází z USA. Takové otázky jsou vždy údělem podobných kapel, které se věnují tématice plně neodpovídající jejich místnímu původu.

Osi and the Jupiter každopádně vydal už dvě alba, „Halls of the Wolf“ z roku 2016 a již jmenované „Uthuling hyl“ z roku 2017, přičemž to první jmenované vyjde za měsíc v reedici. Předně se ale schyluje ke třetí dlouhohrající desce „Nordlige rúnaskog“, která se objeví na sklonku listopadu. Nalákat má ni sedmipalcové EP „Grå hest“, na nějž se nyní ve stručnosti podíváme.

Sedmipalec nabízí celkem dvě skladby, z nichž ta titulní na straně A bude i součástí „Nordlige rúnaskog“. A ta se mně osobně líbí dost. „Grå hest“ má blíž ke klasickému folku, takže nečekejte další ambientní folk à la Wardruna, což mi docela vyhovuje, protože těch wardrunovských klonů už jsem se kurevsky přejedl. Skladba je postavena na zvuku tagelharpy, jemných perskusí a mírného vokálu, což na tři minuty bohatě stačí. Samozřejmě jde o příliš malý prostor na to, aby Osi and the Jupiter dokázal navodit nějaké výraznější duchovní souznění, ale jako ochutnávka z „Nordlige rúnaskog“ mi „Grå hest“ posloužilo uspokojivě. Jinými slovy, mám po tomhle chuť slyšet album celé.

Strana B ukrývá písničku „Autumn“, která je exkluzivní pro tohle EP, a v jejím případě už nemohu být tak smířlivý. Pro mě je to jednoduše ambientní nuda bez nápadu i atmosféry. Asi to mělo být melancholické a kdesi cosi, ale pomalé klavírní ťukání s absolutně zaměnitelným kvazi-atmo podmazem na mě prostě nefunguje.

Což mě přivádí k myšlence, jestli má vůbec případná koupě sedmipalce smysl. Jedna skladba je povedená, druhá nikoliv. Ta povedená se však objeví i na „Nordlige rúnaskog“, tudíž mi dává větší smysl eventuálně investovat rovnou do řadové nahrávky, bude-li stát za to. Pořizovat si tohle ípko kvůli jednomu exkluzivnímu songu, který je tak brutálně nudný, mi přijde jako hovadina. Malý vinyl je tedy podle mě vhodný jen pro skalní. Vy ostatní si pusťte „Grå hest“ z YouTubu nebo Bandcampu a počkejte si na řadovku.