Archiv štítku: folk

Recenze

Aneta Langerová – Na Radosti

1 komentář
Aneta Langerová - Na Radosti
Země: Česká republika
Žánr: pop / folk
Datum vydání: 28.11.2014
Label: Art Shock s.r.o.

Tracklist:
01. Dívka
02. Svatá Kordula
03. Panna
04. Tragédie u nás na vsi
05. Intermezzo Tráva
06. Tráva
07. Maják
08. Bříza
09. Lehkost
10. Slova z hor
11. Divoká hejna
12. Nevěsta
13. Na Radosti

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Abych pravdu řekl, k téhle desce jsem se dostal jako slepý k houslím. Autorskou tvorbu ani jiné aktivity Anety Langerové jsem nikdy nesledoval, nechávala mě chladnou i v dobách, kdy z ní byla dobře půlka národa na větvi díky jejímu vítězství ve vůbec prvním ročníku místní mutace Superstar, a i když jsem později přistoupil na to, že zrovna ona asi nebude další z řady plytkých rychlokvašek českého zdegenerovaného showbysnysu, pořád jsem neviděl jediný důvod, proč bych měl její muzice věnovat větší než žádnou pozornost, a to málo, co se ke mně doneslo z rádia, prostě prohučelo kolem. Když by se mě tedy někdo zeptal, proč jsem před časem kliknul na článek, v němž se povídalo o desce “Na Radosti”, jejíž vydání tehdy bylo na spadnutí, odpovědět bych nedokázal. Náhoda však chtěla, že mě to povídání proti všem předpokladům nalákalo, a když se v éteru objevil singl “Svatá Kordula”, už jsem na něj čekal. Když čtyřminutové lyric video dohrálo, byl jsem přesvědčený, že pokud je zbytek desky stejně dobrý, tak mám o domácím albu roku jasno.

Vzhledem k tomu, co jsem psal výše, asi nemusím zdůrazňovat, že jsem od novinky nečekal nic konkrétního, ale to, co jsem dostal, mě stejně příjemně šokovalo. “Na Radosti” je totiž úžasně pestrá, silná a upřímná nahrávka, která si mě kombinací svých předností doslova omotala okolo prstu. Pro mě asi největším překvapením je folkový charakter celé desky a způsob, jakým je zde folk namíchán s dalšími vlivy. Je v tom pop, je v tom šanson, je v tom špetka hip-hopu, jsou v tom orchestrální aranže… Jednou se víc projeví to a jindy zase ono, ale vždy je to s červenou folkovou nití, jež se táhne napříč celým albem, namícháno s lehkostí a nenuceností, která je místy vyloženě okouzlující.

Ústředním motivem alba jsou příběhy a každá skladba je jedním takovým příběhem. Jedná se o příběhy přesně v duchu folklórních kořenů desky vesměs melancholické až smutné, ale vyloženou temnotu nečekejte, protože stejně jako posmutnělost je v nich i hodně naděje, smíření a špetka návykové hravosti. Dobrou zprávou je, že záměr nahrát album, které bude vyprávět příběhy, Anetě vyšel naplno, protože jsou podané tak, že člověku v nejednom případě ožívají před očima a z jejich emocí pramení silná a především působivá atmosféra, která je přítomna i navzdory oné lehkosti a nenucenosti a která se vine napříč celým albem a představuje jeho jednotící linku, jíž “Na Radosti” vděčí za svou soudržnost.

“Na Radosti” je velice vyrovnaná deska, která funguje jako celek, a vytrhávat z celkového kontextu jednotlivé skladby nemá ve výsledku příliš význam. Přesto si ale neodpustím jmenovat následující – “Svatá Kordula”, “Tragédie u nás na vsi”, “Tráva”, “Nevěsta” a “Divoká hejna”. Tahle pětice totiž představuje asi nejvýraznější jednotliviny a ve všech případech jde o nesmírně silné písničky, které se zaseknou do paměti jak nic. S výjimkou “Slov z hor”, kterým jsem doposud nepřišel úplně na chuť (nebo na kloub – toť otázka), ale zbytek desky nikterak nezaostává a posluchači nabízí nepřeberné množství skvělých melodií, nápaditých aranží (Jakub Zítko odvedl skvělou práci a na kvalitách alba má značnou zásluhu), obecné přitažlivosti, jakou se “Na Radosti” může chlubit, a v neposlední řadě skvostný zpěv samotné Anety, v němž se skrývá tolik charismatu, že se mi až nechce věřit, že to zpívá stejná slečna, jejíž vokální projev mě vždycky něčím trochu iritoval…

Co dodat. “Na Radosti” je prostě ve všech směrech vynikající nahrávka, na kterou nedám dopustit a Aneta Langerová se jejím prostřednictvím v mých očích vyšvihla mezi opravdové hudebníky, kteří mají co říct, a když to řeknou, stojí to za to. Celé je to tím kouzelnější, že Aneta při své popularitě u mainstreamového publika vydala album, jež je lecčím, jen ne prázdným mainstreamovým produktem. To u nás ani ve světě není vůbec samozřejmostí a zaslouží si to tedy náležitě ocenit. Upřímná osmička a titul příjemného překvapení roku je snad adekvátním oceněním.

Recenze

The Moon and the Nightspirit – Holdrejtek

Napsat komentář
The Moon and the Nightspirit - Holdrejtek
Země: Maďarsko
Žánr: folk
Datum vydání: 15.8.2014
Label: Auerbach / Prophecy Productions

Tracklist:
01. Mohaszentély
02. Égnyitó
03. Magban Alvó
04. Bolyongó
05. Mikrokozmosz pt 1
06. Tavaszhozó
07. Mikrokozmosz pt 2
08. Álomszövő
09. Holdrejtek

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.

Stejně jako na předchozích albech se kapela drží rodné maďarštiny – ačkoliv to v zásadě není nic tak důležitého a věci, které chtějí vyjádřit, byste vyčetli spíš z názvu (které beztak můžou vzhledem k užitému jazyku znamenat prakticky cokoliv) a samotné hudby než z textů, protože Ágnes Tóth svoje hlasivky zrovna dvakrát nepředře a její éterický zpěv mnohdy zní spíš coby další melodická linka, neboť samotný text je jeho samotnou povahou mírně zatlačen do pozadí. Občas je k zaslechnutí i Mihály Szabó, ten už ale skutečně jen jako doplněk, Ágnesin protiklad a zdůraznění hloubky skladeb. To ale k The Moon and the Nightspirit tak nějak patří, stejně jako lehkost, s jakou nakládají se skladbami. Zůstávají úchvatné melodie ztvárněné tradičními nástroji (a přijde mi, že jich pár ubylo a není jich tolik, co dřív), které zpočátku působí dost nenápadně, po několika posleších ale zůstanou pevně ve vaší paměti a jen tak je už nevyženete. Jednotlivé linky totiž dvojice splétá dohromady a vytváří z nich obrazce, jež mi svým charakterem nejvíc připomínají keltské uzly. Jednoduché stavební prvky tvořící celistvé dílo, které ke svému konci plyne naprosto samovolně.

Velmi podobně se to pak má se samotným albem, které je tentokráte tvořeno devítkou skladeb. Nevím, jestli se The Moon and the Nightspirit drží nějakého konceptu, ale “Holdrejtek” drží pohromadě jak hudebně, tak svojí atmosférou. Stejně jako z předchozí desky nemám pocit, že by šlo o “písničkový” počin, protože každá skladba má určitý náboj a náladu, která ovšem neporušuje náladu celku a naopak do něj zapadá, ačkoliv bych se asi nezlobil, kdyby hudební motivy byly trochu různorodější. Každopádně mám ale z desky dojem, že nese nějaké směřování a cíl, kterého se snaží dobrat, který se snaží posluchači předat. Stejně tak je možné, že myšlenkově je co skladba, to jiná ves a já se tu se svými kecy šeredně pletu, ale protože maďarštině rozumím asi tolik co astrofyzice, nezbývá než se nechávat unášet samotnou hudbou a texty písní neřešit. O což se člověk nemusí kdovíjak snažit, protože The Moon and the Nightspirit podávají svojí hudbu naprosto přirozeně a nekonfliktně.

Velký díl na tom má i atmosféra, se kterou dokáže kapela pracovat takovým způsobem, že by se leckterá parta mohla učit. Stejně jako v případě “Mohalepte” jim k docílení kýženého výsledku stačí pár vhodně zvolených tónů. Z tajuplné a dost vypjaté “Mikrokozmosz pt 1” se mi za nočních poslechů sem tam ježily chlupy na zátylku a to jen díky kombu houslí a vydrnkávané melodie. Šestá “Tavaszhozó” je zase neskutečně živá, závěrečná titulka pak asi nejkouzelnější skladbou za poslední dobu. Pohanská mystika kapele tolik vlastní se opět proplétá celým albem, tentokráte na tesknější, melancholičtější a subtilnější notu. “Holdrejtek” není tak bujará deska jako její předchůdce, spíš věrným nočním společníkem. Specifická směska čerpající z maďarského a slovanského folku, středověké hudby a snad i orientu velmi dobře funguje i tentokrát, myslím si ale, že v rámci možností mohli být The Moon and the Nightspirit o něco intenzivnější a rozmanitější. “Holdrejtek” má na délku sice nějakých 45 minut, pokud se ale netrefí do nálady, může být jako celek působit nebezpečně jednotvárně. V opačném případě ale odmění výborným zážitkem, a jakkoliv dvojice v zásadě nepřišla s ničím pro svou tvorbu převratným (což od nich snad nikdo neočekával), potvrdila svoje standardy i místo na scéně, takže nemůžu být nespokojen.

Minirecenze

Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar

Napsat komentář
Robert Plant - Lullaby and... The Ceaseless Roar
Země: Velká Británie
Žánr: rock / folk / world music
Datum vydání: 8.9.2014
Label: Nonesuch Records / Warner Bros. Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Když vydává jubilejní desáté sólové album jeden z největších hlasů rockové historie, tak člověk očekává přeci jen něco jiného než v případě “obyčejných” desek, které každoročně zaplavují regály hudebních obchodů. Zvlášť, když je oním hlasem Robert Plant, pěvec Led Zeppelin, jenž má v posledních letech na krku nejedno skvělé album (“Band of Joy” nebo kolaboraci s Alison Krauss, “Raising Sand”). Nechci tím říct, že by měl Plant automaticky přisouzeno nadprůměrné hodnocení, ale na druhou stranu není vynikající výsledek velké překvapení.

“Lullaby and… The Ceaseless Roar” je albem, které oficiálně vychází pod hlavičkou Roberta Planta, ovšem záda mu kryje nová kapela The Sensational Space Shifters, jejíž nástrojové obsazení je natolik rozmanité, že bez problémů dokáže zhmotnit žánrovou neuchopitelnost, s níž Plant již nejednou překvapil. A překvapuje i nyní. Album pojí dohromady prvky anglického folku, africké a východní hudby, rocku a špetky blues s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Netvrdím, že jsem vyložený znalec Plantovy sólové tvorby, ale pokud mě paměť nešálí, tak tahle rozmanité album ještě nevydal.

Samozřejmě, že s pokročilejším věkem už není Plant takový divočák a zpívá spíš v poklidnějších rovinách, což je určitě dáno místy až meditační atmosférou “Lullaby and… The Ceaseless Roar”, které zní jako taková malá cesta kolem světa, ale to vůbec nevadí. Na albu nevidím jedinou slabší skladbu, všechny do sebe zapadají i přes stylovou různorodost jako kousky puzzle a svůj smysl tak mají jak “hitovější” věci “Rainbow” a “Pocketful of Golden”, tak folkové a experimentálnější písně typu “Poor Howard”, “House of Love” a “Little Maggie”. Vybírat jen několik z nich ale není fér, protože tohle je jeden z těch případů, kdy se k desce musí přistupovat jako k celku a dát jí svůj čas, než začne sklízet ovoce.

Za mě je “Lullaby and… The Ceaseless Roar” jedno z nejlepších alb, které jsem letos slyšel, ne-li vůbec to nejlepší. Fantastická záležitost stále vitálního zpěváka, který hudebně nestárne.

Recenze

Pilgrim – The Roots

Napsat komentář
Pilgrim - The Roots
Země: Česká republika
Žánr: folk
Datum vydání: 18.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Written in Blood
02. Bewitched
03. Into the Woods
04. Cheers!
05. Feast
06. Son of the Trees
07. Follow the Trail
08. Hunting of a Song
09. Carnivorous Desire
10. Canterbury Road

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pilgrim

Česká scéna je na folkové kapely všeho druhu bohatá až až, a kdybyste po mně chtěli vyjmenovat jen ty, které se nechají inspirovat Bretaní, Irskem nebo středověkem, z fleku vám jich vysázím alespoň pět, přičemž každá z nich má něco do sebe. A protože takových smeček není nikdy dost, jsem popravdě rád, když se z našich luhů a hájů vyklube nějaká další. A ač Pilgrim podle kapely samotné není kdovíjak mladé uskupení a jeho cesta sahá pěkných pár let zpátky, mluvit se o něm začíná až v současnosti ve spojitosti s debutovou deskou “The Roots”, která vyšla letos v červenci.

Čtyřčlenné uskupení o své hudbě mluví jako o fairy folku, což je pojmenování nečekaně přesné. Já ani nevím, kam bych Pilgrim šoupl, protože lavírují někde mezi irskými lidovkami, středověkými písněmi, silně se nechávají inspirovat ve fantasy a k tomu se celou deskou jako had proplétá podmanivá melancholická nálada, která se snaží skladby držet pohromadě a dát jim hloubku. Upřímně, kdyby většina alba neměla tak třeskutě smutný a místy až zádumčivý nádech, přišlo by o většinu svého kouzla. Bohumínské kvarteto je navíc hudebně dost na úrovni a písně jsou řádně rozmanité, od pomalejších balad přes veselejší písně až k naléhavým, místy až trýznivým kusům. To platí hlavně pro druhou “Bewitched”, ze které jsou sice cítit poslední Dornenreich na sto honů, zároveň mi ale nepřijde, že by k onomu dost specificky vypjatému souznění nástrojů došli kopírováním. Jen možná škoda příliš afektovaného refrénu, který mi do písně příliš nezapadá.

Obecně se ale dá říct, že co píseň, to jiný kus. Pilgrim zvládají s přehledem rozmáchlé balady (osmiminutová “Son of the Trees” je vážně parádní), stejně tak i kratší, skotačivé písničky, které v kontextu alba zní zhruba jako když se snažíte rozproudit bujaré veselí ve městě stiženém morovou ranou. Nevím, jestli to byl záměr, ale díky tomu na mě působí spíš trochu cynicky (ostatně, nějaký ten závan melancholických nálad v nich pořád najdete), což ovšem není nic proti ničemu a na rozdíl od většiny tupých alkosongů nepostrádají hlavu a patu. Nejvíc u mě ale boduje dvojice “Follow the Trail” a klipovka “Hunting of a Song”. První z nich je krystalická atmosféra vystavěná na minimalismu. Tibetská mísa, buben a široká škála nejrůznějších zvuků a řinčení. Druhá pak nejpovedenější kus, který na “The Roots” najdete. Nádherná práce s náladou písně, jejím vývojem, gradací, vokály a k tomu krásná melodie. Jestli jsem si během poslechu říkal, jaká je škoda, že Pilgrim nezpívají česky, bylo to právě tady.

Což mě tak nějak vede asi k jediné výtce, kterou vůči jejich prvotině mám. Já si nemůžu pomoct, ale prostě mi k jejich hudbě angličtina nesedí a myslím, že kdyby si pohráli s českými texty, dojem z písní by to ještě prohloubilo a umocnilo. Chápu, že se snaží překročit jazykové bariéry a nehrát jen českému publiku (což podporuje i klip ke coveru “Aidu” od Eluveitie), i tak bych ale ocenil rodný jazyk. Ostatně, dokud angličtinou nevládnete dejme tomu jako A. A. Nemtheanga z Primordial (či jemu podobní, což v tomhle případě bohužel nehrozí), dostatečně silný vjem jí asi jen tak nevytvoříte. Hudebně se to ale Pilgrim daří náramně, širokou paletu nástrojů (vedle těch běžnějších najdete třeba niněru, bouzouki a řadu dalších) dokáží vhodně použít a jemně dokreslovat detaily jednotlivých písní. Totéž se dá říci i o zpěvu, na kterém se více či méně podílí všichni členové kapely. Dobrý dojem podporuje i kvalitní, čistá produkce, která překvapí vysokou mírou profesionality – a to i v případě videoklipů.

“The Roots” k tomu všemu jen o pár minut překračuje sympatickou čtyřicítku, takže hrací doba je tak akorát, aby člověk nezačal v půlce zívat a na konci desky už vůbec nevnímal. I přes značnou různorodost skladeb je debut překvapivě kompaktní. Pilgrim jsou z alba sice nejsilnější ve výpravných kusech, které dokážou při soukromém poslechu prodat řadou příjemných vyhrávek a melodií, živější skladby ale mají na druhou stranu slušný potenciál pro živé hraní. Zároveň jsem rád, že “The Roots” není jen doprovod ke koncertům, aby “bylo z čeho hrát”, což u folkových kapel tohohle ražení není až takovým zvykem. Vlastně je to spíš další důkaz toho, že Pilgrim jsou prostě sví a uvěřitelní, zpívají si své příběhy a hledají si svůj rozpoznatelný ksicht. Nesnaží se prorazit tam, kde už jsou dávno jiní, namísto toho si razí svojí vlastní cestu. Takových kapel je obecně pomálu a bohumínská čtveřice ukazuje, že potenciálu má na rozdávání. A pokud příště ještě o něco víc zapracuje a sáhne do vlastních rezerv, o kterých jsem si jist, že stále má, věřím, že to bude víc, než za “pouhých” sedm. Výborná prvotina.

Reporty

Gram Bazaar 2

Napsat komentář
Gram Bazaar 2
Datum: 6.9.2014
Místo: Praha, Bajkazyl
Účinkující: Five Seconds to Leave, Kill the Dandies!, Kittchen, Were Mute

Letošní začátek podzimní sezony koncertů (furt je sice oficiálně léto, ale podzim pro mě začíná už na začátku září a ne až třiadvacátýho) jsem začal tak trochu netradičně. Protože po Brutal Assaultu se už žádná pořádná kulturní akce, která by mě někam táhla, nenašla, první hudbu někde mimo festivaly jsem si užil až na na pražské Náplavce v rámci akce Gram Bazaar.

Co vám budu povídat, už podle jména je docela jasné, že nejde jen o hudbu, která je tu spíš doprovodem celé akce než nosným programem. Gram Bazaar je hlavně o bazaru vinylů. Kdo by to byl řekl, že jo. A že se tam sešel slušný počet prodávajících, mezi jejichž sortimentem se objevily i velmi zajímavé kusy. A to takové, že jsem si až říkal, že snad začnu taky sbírat vedle CD a triček i LPčka, nebýt toho, že do výplaty zbýval asi tak týden a já lovil z kapsy poslední fufně. Trochu na pendrek plánování, nicméně náladu mi to nezkazilo. Ostatně se klidně přiznám, že za takové situace jsem přišel spíš pokecat se známými a poslechnout si trochu dobré hudby, než zběsile přehrabovat krabice vinylů a rvát si vlasy, co všechno bych si mohl po příští vejplatě koupit.

Vzhledem k poměrně nabitému programu dne jsem dorazil až na šestou, kdy měl začínat Kittchen. Během zvučení jsem v klidu dal pivo, užíval si pohodovu náladu a čekal, kdy se začne hrát. Mistr kuchař vystupoval tentokrát sólo, bez doprovodu Tomáše Neuwertha na baskytaru. Celé to díky absenci podia bylo hodně civilní a Kittchen toho využil bravurně. Ještě během zvučení navíc začalo lehce krápat (u čehož taky zůstalo), takže o melancholickou náladu bylo postaráno. Navíc sám začal pěkně z těžka a v první skladbě otevřel doposud bolestivé téma Sudet ve stejnojmeném (anti)singlu, který vypustil na YouTube konci srpna. A můžu vám říct, že onu podělanou zasmušilost toho kusu země snad ještě nikdo líp nevystihnul. A že pak náladě moc neulehčil… “Berlín”, “Sobota”, “Holka”, snad “Exit” a pár dalších. K tomu přihodil pár nových kusů a set zakončil “Bouřkou“. Ne, že by Kittchen dělal veselou hudbu, věděl jsem, že to nebude 45 minut na žoviální notu, ale že mě to sebere až tak, to jsem vážně netušil.

Nechápu, jak ten člověk dokáže sólo se starou, omlácenou, polepenou kytarou a podmazem z iPhonu dokázat vytřískat z minima takovou atmosféru. Dobře, k těm tématům musí mít člověk asi trochu vztah, aby ho to alespoň trochu sebralo, ale s tím se tak nějak počítá, ostatně jako u všeho. Příjemně lidský, bořící svojí upřímností všechny hranice mezi ním a publikem. Paradoxně během “Bouřky” přestalo krápat a snad i nebe se trochu umoudřilo, takže průtrž mračen a krupobití alespoň v tu chvíli nepřicházelo v úvahu. Nezbývalo než to nějak vstřebat do doby, než začnou hrát Five Seconds to Leave.

Čtveřice z Jindřichova Hradce začala hrát víceméně na čas a nutno říct, že na ně jsem se vážně těšil. Od jejich loňského vystoupení před Crippled Black Phoenix se mi je i přes několik příležitostí ke vší smůle nepovedlo zastihnout a vyšlo to až teď. Kdo tuhle kapelu sleduje nějakou dobu, nejspíš pochopí, jaké překvapení u mě vyvolala přítomnost mikrofonů, která napovídala, že se bude hrát materiál, se kterým jsem neměl tu čest. Nebo alespoň upravené starší skladby. Jak to ve skutečnosti bylo, nedokážu přesně posoudit, protože z toho mála, co si ze studiového poslechu pamatuji, bych jednotlivé kusy dohromady asi nedal. Já Five Seconds to Leave vyhledávám především pro dechberoucí atmosféru, se kterou dokážou posluchače usadit na prdel, a sic bych si je dokázal představit spíš na pořádném pódiu v klubu, na výbornou to zvládli i v prostředí velmi civilní Náplavky.

Nicméně jestli hranice mezi kapelou a publikem prve bořil Kittchen sám, tentokrát se do toho vložilo samo publikum, respektive jedna paní (slečna?), která se jala na posledních pár písní tančit mezi kapelou, což nakonec vyústilo v zakopnutí o odposlech, následný pád a téměř i k odnesení si odposlechu s sebou. Od dalšího tance to však dotyčnou slečnu bohužel neodradilo. Hutnou atmosféru však naštěstí příliš nezkazila. I tak jsem se ale po výborných Five Seconds to Leave rozhodl raději nabrat směr domov a raději oželet poslední Kill the Dandies! ve prospěch strávení dvou vydatných porcí atmosférické hudby, jejichž nálady se ve mně prolínaly ještě dlouhou dobu. Pro mě velmi solidní začátek sezóny.

Minirecenze

The Bordellos – Extra Smooth / Will.I.Am, You’re Really Nothing

Napsat komentář

Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání.

The Bordellos - Extra Smooth
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Extra Smooth

Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad každý z vás. “Extra Smooth” zní na první poslech, jako když tohle táborákové brnkání zkouší někde v teple domova hipster s pečlivě pěstěnou bradou, oblečen v již z výroby omšelém svetru za pár tisíc korun. A je k tomu v teskném, melancholicko-depresivním rozpoložení.

Nicméně tohle smutné brnkání do strun s táhlým vokálem jej po chvíli přestane bavit, takže do onoho folku začne přimíchávat bicí a kytaru, za které usadí pár dalších spoluhráčů. V duchu lo-fi filosofie je ukňouraná kytara řádně falešná a zahulená a o vokálu, stejně jako v předchozí skladbě, je docela škoda mluvit. Upřímně řečeno, měl jsem občas co dělat, abych zvládl úvodní dvě skladby (titulní “Extra Smooth” a následující “Harmonium Glass”), protože zpěvák Brian (alespoň doufám, vzhledem k tomu, že zpívá i druhý člen, Dan a není tak docela jasné, kdo se v jaké skladbě vyznamenal) zkrátka zní, jako když tahá kočku za ocas.

To se sice po zbytek alba nijak nelepší, nicméně instrumentální stránka je na tom znatelně lépe. V následující písni “Nostalgia” se objevuje jednoduchý beat a minimalistická elektronika, v “Running Back to You” pro změnu klavír a foukací harmonika. Zpěv je výjimečně snesitelný a poprvé na albu do celé písně skutečně tak nějak sedne. Pomalá melancholie je jednoznačně nejlepším kusem “Extra Smooth”. Poslední “Tastes Like Summer” se obloukem vrací zpět k první polovině alba, namísto ukňourané elektrické kytary však tasí jinou, hutnější, poslouchatelnější. Takovou stonerovější, chtělo by se říct. Každopádně lepší, než tomu bylo v “Harmonium Glass”. Otravný vokál bohužel zůstává.

Z “Extra Smooth” je cítit, že The Bordellos zkrátka chtějí dělat věci jinak, nicméně v jejich podání to vypadá tak, že se to “jinak” v zásadě nedá poslouchat. Deska není ani extra, ani smooth, spíš z ní mám dojem, že přístupem tu mám co dočinění s přístupem pokus-omyl. A podle toho i album vypadá – pár slušných nápadů, ale taky spousta věcí, které raději měly zůstat v koutě harddisku a nikdy nespatřit světlo světa. Věřím tomu, že tohle ípko si nějaké fanoušky určitě najde, stejně jako přístup k hudbě (který je v základu docela sympatický), osobně si ale nedokážu tak docela představit, kde bych je hledal. Ani ne čtyři body z deseti, především za skladby “Nostalgia” a “Running Back to You”.

The Bordellos - Will.I.Am, You're Really Nothing
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 5/10

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Will.I.Am, You’re Really Nothing

Druhým pomyslným pánem na holení je ípko odvážného jména “Will.I.Am, You’re Really Nothing”. A pokud bych se měl hned od začátku pustit do srovnávání s předchozím počinem, pak tahle fráze platí doslova. Delší ze dvou nahrávek je v kontrastu s podivným hipsta folkem jako nebe a dudy. Pořád je v tom slyšet prapodivný styl, který s sebou tahle kapela vláčí, je ale třeba uznat, že druhá nahrávka je podstatně silnější a jistější v kramflecích.

Úvodní song na tom sice opět není nejlépe, nicméně tentokráte není na místě mizerný zpěv, který je ve středních tónech kupodivu velmi dobře poslouchatelný a uchu příjemný. Ve většině případů to je ale spíše změnou zpěváka (přičemž pořád nevím, kdo kdy vlastně stojí za mikrofonem). Horší je to s kytarou, která je rozladěná jako ženská s krámy. Zbytek alba je na tom ale většinou podstatně lépe. Kytara sice zní pořád více nebo méně falešně, jenže v rockovějších písních dává faleš písním slušný kus punkového feelingu, vychlastaného mládí a prvních garážových pokusů. To na rozdíl od otravného kňourání zní přece jen mnohem sympatičtěji.

Písně z tohoto ranku, třeba “Public Execution – Gangnam Style” (i přes ten debilní název) nebo “The Gospel According to Julian Cope”, jsou rozhodně z té lepší části. Stejně jako na “Extra Smooth” se najde i nějaký ten klavírní song (v tomto případě kratičká skladba “Moonface”), stejně jako příjemná folková vydrnkávačka “The Sweetest Hangover”. “Will.I.Am, You’re Really Nothing” je ale mnohem pestřejší a nabízí i písně, které ani nevím, jak bych zaškatulkoval. “My Dream Festival” ze všeho nejvíc připomíná psychedelický dialog mezi atmosférickou elektronikou a špinavou kytarou. Sedmá “Straight Outta Southport” se nese v podobném duchu, jen namísto kytar tu hladí uši minimalistická klavírní melodie.

Jestli je z “Extra Smooth” cítit, že The Bordellos chtějí dělat a dělají hudbu jinak, z “Will.I.Am, You’re Really Nothing” tohle poselství křičí z plných plic. Docela mě po prve recenzované desce překvapilo, jak dobře se dá tahle divná alternativa poslouchat a ani u těch nejdivnějších tracků člověk vyloženě netrpí. Má svoje osobité kouzlo, kterým promlouvá k posluchači skrze svoji sbírku nálad. Z většiny z nich je sice cítit silné zamlžení alkoholem a noční melancholii, to ale na jistém geniu loci nic moc nemění.

I proto není “Will.I.Am, You’re Really Nothing” vyložený průser. Na rozdíl od “Extra Smooth” totiž dokáže tahle nahrávka s pojmem “lo-fi” pracovat výrazně ve svůj prospěch. Pokud bych měl nějak hodnotit, bude to hlavně o pár zajímavých nápadech a především pak pocitech, protože čistě objektivně se “Will.I.Am, You’re Really Nothing” pořádně hodnotit rozhodně nedá, přinejmenším po stránce produkce a zpracování. I výkony hráčů bych raději přešel, nicméně to by z toho hodnocení nezbylo nic než jen relativně pozitivní dojem, který známku dost zkresluje směrem nahoru. Když vezmu v potaz všechny aspekty, se střízlivou hlavou sáhnu k čistému průměru – což můžou brát The Bordellos ještě jako docela výhru.

Recenze

Grand March – One Crowded Hour…

Napsat komentář
Grand March - One Crowded Hour...
Země: Francie
Žánr: folk / rock
Datum vydání: 22.4.2014
Label: #14 Records

Tracklist:
01. Running on My Own
02. The Dark Horse
03. Lady Belle
04. Let There Be Light
05. Walk It Down
06. Pistols and Guns
07. On My Mind
08. Sister Beware
09. Hard Times to Come

Hodnocení:
H. – 8/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
#14 Records

Grand March by klidně mohl být dost parádní název pro nějakou vykrádačku švédského black metalového komanda Marduk, ve skutečnosti však tato skupina nemá s nějakým metalem společného zhola nic. Tihle Američané totiž… počkat, vážně jsem řekl Američané? Pardon, to bylo nedopatřením. Grand March jsou totiž Francouzi, konkrétně sídlící ve Štrasburku. Kdyby vám ale jejich hudbu někdo pustil jen tak, aniž by vám o ní cokoliv řekl, s velkou pravděpodobností byste si tipnuli, že opravdu pochází ze zámoří.

Grand March na své nové desce “One Crowded Hour…” produkují velice lehký a provzdušněný rock, nebo spíše ještě lépe řečeno folk rock (plus nejeden další vliv), jímž opravdu prostupuje takový mírně americký feeling. Tedy alespoň zpočátku během prvních poslechů mi to tak přišlo, později už tolik ne, což však bude nejspíš dáno tím, že jsem si na tu hudbu prostě a jednoduše zvyknul. Možná na tom třeba budete podobně, možná to tam nebudete cítit vůbec, možná vás ten pocit neopustí jako mě, ale rozhodně byste prohloupili, kdybyste alespoň nezkusili, do jakého z těchto tří možností spadnete, protože ať už Grand March hrají cokoliv, zcela nepochybně je to hodně moc super.

Je velice příjemné, že ve své podstatě se na “One Crowded Hour…” nenachází vůbec nic složitého, ať už co do žánru, jeho pojetí nebo přístupu, naopak je to vlastně velmi jednoduché, možná až prosté. Grand March se totiž soustředili na ten úplně nejtriviálnější způsob, jakým dělat hudbu – soustředili prostě na písničky. Nejsou to žádné dvacetiminutové monolity plné uhrančivé gradace a zvukové masy, jsou to prostě jenom moc příjemné jednoduché písničky a “One Crowded Hour…” není nic jiného než příjemné jednoduché písničkové album.

Nemám sebemenších pochyb o tom, že když se to řekne takhle, nejspíš si řeknete, že to asi nic moc zvláštního nebude. Jenže jakkoliv jsem mluvil o jednoduchosti, Grand March vám hravě ukážou, že to se nijak nevylučuje s tím, aby šlo pořád o inteligentní záležitost, která má co říct; že jednoduše se automaticky nerovná hloupě – a právě v tom je ten vtip, ono pověstné jádro pudla, třešnička na dortu, gró a dalších tisíc pojmenování, jaké si jen vymyslíte pro to, co je stěžejní. A to už by mohlo znít trochu zajímavěji, no ne?

Především, muzika Grand March se sice na první pohled opravdu tváří jednoduše a přívětivě (protože taková je), zároveň však ukrývá velké množství velmi chytrých detailů a právě (ovšem nejen) díky nim se to tak hezky poslouchá… tak hezky a tak dlouho. Asi na tom budeme stejně, že když se o něčem řekne, že je to písničková deska, tak si zrovna nepředstavíme něco, co by nám vydrželo na nějaký dvojciferný počet poslechů, ale opět chyba lávky – přinejmenším u mě “One Crowded Hour…” vážně funguje již dlouhou dobu a v žádném případě to nevypadá, že by to mělo nějak brzo přestat. A popravdě řečeno, poslední dobou nevychází zas tolik alb, o nichž bych mohl tohle tvrdit. Nějaká vyložená genialita to sice stále není, ale to vůbec nevadí, když to takhle parádním způsobem funguje i ve stávající podobě.

Přejděme už však ke konkrétním skladbám, nezmíním však každou do jedné, abyste neřekli, že vám vykecám úplně všechno. Nicméně pojďme na věc a začněme třeba hned s úvodním kouskem “Running on My Own”. Ten je sice velmi dobrý, ale nedá vám úplně přesnou představu o tom, co se bude dít v následující půlhodince, jelikož jde asi o nejrockovější song celé kolekce. Na druhou stranu se tu ale hned ve skvělém světle ukáže zpěvačka Hélène Braeuner, jejíž vokál patří mezi další ozdoby “One Crowded Hour…”. Sice to možná není nejoriginálnější hlas, jaký jste kdy slyšeli, ale do samotné muziky pasuje přímo výtečně a stejně jako u všeho dalšího na desce – i zde je radost to poslouchat.

To o té chytré muzice a chytrých detailech Grand March poprvé v plné síle předvedou ve druhé “The Dark Horse”. Klidnou kytaru, umírněnou rytmiku a opět výtečnou Hélène zde totiž v pozadí doplňují fantastické klávesy, díky nimž si možná vzdáleně vzpomenete na psychedelii ze 60. let nebo na nějakou krautrockovou zkouřenost (které tento odkaz udržují dodnes) v mnohem stravitelnějším a jednodušším podání… ostatně, rozhodně to není naposled, co hudba Grand March působí trochu vintage dojmem. Ale funguje to úžasně a pro mě osobně se jedná o jeden z vrcholů “One Crowded Hour…”. Podobnými klávesami se na chvilinku blýskne třeba i “Let There Be Light”, ale zde už opravdu hrají roli pouhého doplňku, protože mnohem větší pozornost na sebe poutá třeba povedená pasáž s harmonikou těsně před polovinou písně nebo gradace do zajímavého kytarového sóla s trochu bluesovým feelingem.

Začíná vám připadat, že to až tak jednoduché nebude a že to naopak začíná znít jako splácanina kdovíčeho? Nerad vám to říkám, ale opět špatně… jednak všechny tyhle vlivy nijak nenarušují onu lehkost a písničkovou formu, jednak je zde vše zapracováno tak přirozeným a nenásilným způsobem, že kdybych vám to takhle explicitně neřekl, tak byste si toho možná ani sami nevšimli… ostatně já sám jsem to tam také neobjevoval na první nebo druhý poslech. Co jsem však na první poslech rozhodně objevil, to byl chytlavý country song “Sister Beware”, v němž dostává spoustu prostoru banjo.

“One Crowded Hour…” deskou roku asi nebude, ale přesto nijak nebudu zastírat fakt, že mě tenhle počin opravdu upřímně potěšil a že jsem si jeho poslech mezi tunami průměrného death a thrash metalu, který tu mám aktuálně na stole, vyloženě užíval. Možná vám bude připadat, že to s osmičkou přeháním, ale když si vezmu, že si mě nahrávka Grand March získala hned na první poslech, že mě pořád bavila i po deseti posleších, že mě dokonce pořád bavila i po dvaceti posleších a že mě vlastně baví pořád, tak by zase bylo nefér to neocenit výbornou známkou… Tím spíš, když “One Crowded Hour…” výborné prostě je…

Další názory:

“One Crowded Hour…” je jednou z těch desek, které jsou co do věhlasu svých tvůrců i charakteru své hudební náplně absolutně nenápadné, ale přesto jim nečiní žádný problém omotat si člověka okolo prstu. Je to formálně jednoduché, uvolněné a klidné album, které nikam nespěchá a nechává posluchače pochutnat si na nezaměnitelně bluesové náladě tohohle technicky vzato folk rocku, ale přitom není ani omylem triviální, a celou deskou včetně přímočařejších nebo, chcete-li, veselejších písniček se táhne jemně melancholická nit, která “One Crowded Hour…” dodává ohromné kouzlo. Jednoduchá, ale pestrá, barvitá a promyšlená kompozice v kombinaci s lehounce zastřeným a na každý pád krásným vokálem zpěvačky Hélène Braeuner funguje naprosto ukázkově, a když tuhle desku poslouchám, hřeje mě příjemný pocit, že je na ní naprosto všechno tak, jak by být mělo. Ačkoli mezi devítkou skladeb mám své favority, jmenovat je nebudu, protože každý song je opravdu výborný a Grand March ani na moment neslevují z vysoko nasazené kvalitativní laťky. “One Crowded Hour…” je prostě opravdu nesmírně povedená deska, pro mě osobně určitě jeden z objevů roku a nemám nejmenších pochyb, že se v mém playlistu zabydlí pohodlně a na dlouho. Potom tedy není divu, že jde hodnocení tak vysoko…
Ježura

Recenze

Stroszek – Wild Years of Remorse and Failures

Napsat komentář
Stroszek - Wild Years of Remorse and Failures
Země: Itálie
Žánr: neofolk / folk
Datum vydání: 7.12.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Remorse
01. A Nightwalk in Partille
02. Color of the Street
03. The Night Porter
04. The House Told Me
05. Stones in My Throat
06. Bury the Bottle with Me [Dick Curless cover]
07. The Railroad Track
08. Not Even the Half
09. Slow Sleep
10. Was It Worth the Wait?
11. Wheels to Rust
12. Sand

II. Failures
01. The Unlucky Ones
02. Gone by the Fall
03. Undead Hotel
04. Turn the Sky to Winter
05. Nighthawks and Underdogs
06. I’ll Keep Everything
07. The Devil’s Chair
08. A Life Failure
09. Land of Silence and Darkness
10. Tecumseh Valley [Townes Van Zandt cover]
11. Secret of the Earth
12. From Mound to Mound
13. Green Jade
14. Autumnal

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Asi jen těžko lze recenzi na projekt jako Stroszek začít jinak než povídáním o tom, co je tato formace vlastně zač a odkud se vzala. Skupinu má na svědomí jistý Claudio Alcara, jenž by měl být čtenářům metalové stránky znám především asi jako zakládající kytarista italských black metalistů Frostmoon Eclipse, kteří by se vzhledem k době působení na scéně (od roku 1994) již pomalu dali zařadit do sorty veteránů; kromě toho se ovšem v minulosti mimo jiné mihl i na jednom albu u další italské black metalové smečky Handful of Hate, jejíž historie se rovněž táhne už nějaký ten pátek.

Časem se však podle všechno Claudio dostal do bodu, kdy si nejspíš potřeboval ulevit od hraní black metalu a zkusit také trochu klidnější muziku – a právě tohle je ta pravá chvíle, kdy na scénu nastupuje jméno Stroszek. Jedná se totiž o Claudiův vedlejší projekt, v jehož rámci se ovšem ani v nejmenším nevěnuje black metalu, dokonce ani jakémukoliv jinému metalu. Hudba, jakou pod hlavičkou Stroszek tvoří, je totiž povětšinou akustická a zasahuje do žánru folk nebo, chcete-li, neofolk a v těch “nejostřejších” momentech by se dala nazvat folk rockem.

První deska Stroszek se jmenovala “Songs of Remorse” a původně vyšla v roce 2007. Že vám její název vzdáleně připomíná jméno počinu v nadpisu tohoto článku? Inu, není to náhoda. Když zmíním, že dále v roce 2009 ještě vyšlo druhé velké album “Life Failures Made Music” a EP s názvem “The Wild Hunt” (podobnost s Watain čistě náhodná) už by vám mohlo začít svítat. “Wild Years of Remorse and Failures” totiž není dalším dlouhohrajícím počinem, nýbrž kompilací, jež pod jednou střechou schraňuje všechny tři jmenované nahrávky v podobě 2CD kompletu. Důvodem, proč tato záležitosti nyní vychází, je především ten, že tyto prvotní počiny Stroszek jsou již nyní vyprodané a nedostupné.

Přináší “Wild Years of Remorse and Failures” ještě něco navíc oproti původním vydáním? Ano, přináší… sice toho není moc, ale i když pomineme samotný fakt, že opětovně zajišťuje dostupnost téhle hudby na oficiálním nosiči, něco málo dalšího se přece jenom ještě najde. Oběma deskám i minialbu se dostalo nového masteringu, v případě debutového “Songs of Remorse” byly znovu nahrány vokály, s nimiž prý nebyl Claudio Alcara zpětně úplně spokojen, a u každého alba se navíc objevila jedna předělávka – “Bury the Bottle with Me” od amerického countrymana Dicka Curlesse u prvotiny a “Tecumseh Valley” od rovněž amerického hudebníka Townese Van Zandta na novém “Life Failures Made Music”. Jaké změny remastering (a čerstvě natočený zpěv) v samotné hudbě udělal, to bohužel posoudit nemohu, protože původní podobu neznám…

Co by měl posluchač očekávat po hudební stránce? Jak už asi nepřímo plyne z výše nastíněného žánrového vymezení, v žádném případě se nejedná o nějakou ostrou muziku a třeba se stylem Frostmoon Eclipse to s výjimkou stejného jména v kolonce autora nemá společného zhola nic. “Wild Years of Remorse and Failures” potažmo Stroszek nabízí poslech spíše uklidňující a relaxační… je pravda, že se stále nejedná o nic vysloveně a prvoplánovitě pozitivního, ale to nic nemění na tom, že po většinu hracího času ta muzika posluchači předává poměrně hřejivý pocit a pohodu. Je to taková ta hudba, kterou bychom mohli nazvat příjemnou poslechovkou.

Oběma diskům (na tom prvním se nachází “Songs of Remorse” a první cover, na tom druhém “Life Failures Made Music”, “The Wild Hunt” a druhý cover) vládne především lehká akustická kytara, zastřený a poměrně monotónní zpěv, konejšivě brumlající baskytara a umírněné bicí, jež se drží poměrně zkrátka. V momentech, kdy rytmika vystoupí trochu do popředí a výjimečně se ozve i elektrická kytara, vstupují Stroszek do fáze, kdy by se jejich produkce dala nazvat folk rockem, ale na ploše celých 110 minut, které oba disky dohromady čítají, jsou takové pasáže v naprosté menšině.

To je asi tak všechno, co lze o “Wild Years of Remorse and Failures” říct, aniž bych se neměl nadále opakovat. Je to velice příjemná hudba, jež se moc hezky poslouchá, je náladotvorná, lehounce melancholická a pořád dostatečně chytře vystavěná, aby s takto na první pohled jednoduchým receptem dokázala udržet posluchačovu pozornost po celou dobu trvání jednoho disku… pravda, dát oba těsně za sebou už může trochu zavánět nudou, ale vzhledem k tomu, že oba vlastně stojí samostatně, není důvod dávat celých 110 minut na jeden zátah, když si lze užít nejdřív 45 a třeba za pár hodin zbylých 65.

Možná byste se mohli zeptat, jaký z obou disků (alb) je lepší, jestli tu jsou nějaké vrcholy, které by stály za vypíchnutí… víte, já ani nevím. Líbí se obě CD, obě tak nějak přibližně nastejno a to i to si ten poslech zcela jistě zaslouží. S konkrétními písničkami taktéž neposloužím, protože se musím přiznat, že to v tomto případě tak nějak nevnímám… vždy si to pustím a jen to kolem sebe nechám plynout a nasávám atmosféru. Při jednom poslechu mě víc zaujme třeba tenhle moment, při dalším pak zase splyne s ostatními v rámci celkové nálady a do popředí vypluje jiný. Snad jediné, co bych zmínil, je ona předělávka “Bury the Bottle with Me” na prvním disku, jež mi do kontextu zbytku “Songs of Remorse” příliš nesedí; druhý cover je do celku zapuštěn mnohem citlivěji, a i když i on trochu vystupuje, nijak zvlášť to neruší.

Tak či onak se rozhodně jedná o povedenou, příjemnou a přinejmenším zajímavou hudbu, která – pokud jste s ní doposud do styku nepřišli – zcela jistě stojí za slyšení… tedy, za předpokladu, že nejste ortodoxní metalisté, protože pro ty to určeno vážně není. Ovšem za předpokladu, že si sami sebe dokážete představit, jak posloucháte něco, co zní tak, jak to bylo přibližně popsáno na předcházejících řádcích, není sebemenší důvod tvorbu Stroszek nedoporučit. Vzhledem k tomu, že je “Wild Years of Remorse and Failures” kompilačním počinem, tak se zdržím hodnocení, nicméně asi není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že čistě po hudební stránce bych s body asi tak úplně nešetřil…

Recenze

Wardruna – Runaljod – Yggdrasil

Napsat komentář
Wardruna - Runaljod - Yggdrasil
Země: Norsko
Žánr: folk / ambient
Datum vydání: 15.3.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Rotlaust tre fell
02. Fehu
03. NaudiR
04. EhwaR
05. AnsuR
06. IwaR
07. IngwaR
08. Gibu
09. Solringen
10. Sowelu
11. Helvegen

Hodnocení:
Atreides – bez hodnocení
H. – 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je noc. Všudypřítomné ticho je rušeno jen vzdáleným krákáním havranů a lehkými kapkami deště, když tu je násilně proříznuto mohutným zadutím rohu, následované sborovým zpěvem, jež vítá zapalované ohně. Bubny šamanů, které udávají rytmus, náhle ztichnou, aby mohly být vyjmenovány runy futharku. Yggdrasil. Druhý rituál právě započal.

Vykulené oči nevěřícného pohledu do nikam, zatímco uši byly zaplavovány přívalem čehosi mně do té doby neslýchaného a zároveň naprosto uchvacujícího. Zhruba tak by se dalo ve stručnosti popsat několik prvních setkání s hudbou Wardruny, když před čtyřmi lety spatřila světlo světa první ze tří částí “Runaljod”, “Gap Var Ginnunga”. Dalo by se bez nadsázky říci, že svou prvotinou tehdy způsobilo uskupení soustředěné kolem Einara “Kvitrafna” Selvika, jenž byl do té doby znám především díky bubnování v Gorgoroth a svému dalšímu projektu Jotunspor, nemalý rozruch nejen v kruzích hudebních, nýbrž i v kruzích duchovních, které mají co dočiněním s pohanskou vírou ve všech možných formách i neformách a především pak s runovou magií. Ač historie Wardruny sahá až kamsi do roku 2002, bylo první album vydáno až sedm let poté, roku 2009. Na “Runaljod – Gap Var Ginnunga” se vedle Kvitrafna objevili i další dva hudebníci – Gaahl, do té doby znám hlavně díky skřehotání rovněž v Gorgoroth a v současnosti i v God Seed, jenž Wardruně propůjčil svůj unikátní hrdelní hlas, a světu neznámá Lindy Fay Hella, která pro změnu zaujala vyšší polohy a svým uhrančivým a unikátně zabarveným zpěvem učarovala mnohým posluchačům. Sedm let práce se na albu patřičně odrazilo a výsledkem byl dokonalý zážitek nejen v rovině hudební, ale i v rovině duchovní. Od té doby uteklo už mnoho vody a očekávání druhého dílu runového eposu v řadách těch, jimž šamanská hudba Wardruny přirostla k srdci (či snad ještě hlouběji), postupně rostlo. Až bylo po čtyřech letech ukončeno a rozpuštěno v hlubině času oznámením o blížícím se vydání.

Hybná síla započínající rituál značící nový začátek. Podmanivý rytmus a jasný hlas nesoucí Freyino požehnání zdraví a plodnosti – ať už fyzické či duševní, jež může znamenat nevysychající zásoby inspirace a nápadů. Fehu, značící začátek čehosi nového. Fehu, stíhána dokonalým vyjádřením potřeby a touhy, která vychází z nově vzniklé energie. Hutné, rytmické části jsou střídány ambientními, monotónními pláněmi, na nichž neroste téměř nic kromě občasného recitovaného slova. Tajuplná kombinace, z níž se ježí chlupy na zátylku a budí nepříjemný pocit v podbřišku, volající touhou – jež v posledních okamžicích eskaluje do extrému, dokud nedojde jejímu naplnění. Z počátku se zrodila Odinova touha po vědění, která vyslala jej na cestu. NaudiR v celé své kráse.

Jak jsem se zmínil výše, sedm let práce se na první části “Runaljod” – na rozdíl od mnoha jiných nahrávek, jež čekaly na vydání podobně dlouho – opravdu projevilo. Ať už v unikátnosti, která spojuje duchovní tradice severského šamanismu a runové magie s tamní lidovou hudbou a vlivy dalších etnických prvků z různých koutů světa, či snad neskutečné atmosféře, přirozenosti, propracovanosti a promyšlenosti kompozic. Tak nebo onak, Wardruna si díky své prvotině zajistila přední pozici na poli evropské a nebál bych se říci že i světové duchovní či rituální hudby. A stejně jako “Runaljod – Gap Var Ginnunga” je i “Runaljod – Yggdrasil” výsledkem opravdu dlouhodobé práce, jež se na poli hudby jen tak nevidí. Spojení starých hudebních postupů a nástrojů, které jsou ke všemu z velké části vyráběny ručně, spolu s duchovní naukou severského šamanismu a tajemstvím run, se totiž Kvitrafnovi daří bezesporu skvěle i v případě pokračování tohoto zhudebnělého rituálu. Ač novinka příliš mnoho výrazných změn v hudbě nepřináší, přesto se posouvá pomalu a jistě vpřed, avšak znalému čtenáři musí být jasné, že jen o hudbu tady zdaleka nejde.

Slepnirův frkot a monotónní rytmus provázející ubíhající krajinu pokrytou sněhovou peřinou. Za doprovodu hlasu Lindy a později i Kvitrafna a Gaahla ubíhá Odinova cesta za poznáním rychle, možná rychleji, než by si mnozí cestovatelé přáli. Přesto EhwaR končí tam, kde končit má. Přivázáním Slepnira k Yggdrasilu. Odinovo poselství však mluví skrze AnsuR jasně – absolvovaná cesta vede k moudrosti a poznání. Dlouhá a nesnadná cesta k oběti sama sebe, cesta, kterou si každý si ji musí projít sám. I hlasy se jako by vzdálily a zastaly úlohu pozorovatelů Odinova utrpení, jež právě započalo.

Kvitrafn svůj runový epos rozvíjí do větší šíře a barvitosti, mnohovrstevnosti. Dalo by se říci, že oproti první části rituálu je “Runaljod – Yggdrasil” o něco málo vyspělejší, vyjadřovací prvky postupně gradují a otevírají se novým, neokoukaným nápadům. Nejvýraznější ukázkou je nejspíše úvod “AnsuR”, jež svou ozvěnou odkudsi z dáli a celkovým zabarvením dokonale kontrastuje nejen se zbytkem skladby, ale vůbec se zbytkem tvorby, kterou můžete na obou albech nalézt. Větší prostor si získal zpěv obecně, obzvláště pak sborové zpěvy všech tří zainteresovaných – Kvitrafna, Lindy i Gaahla. Pokud si dal Kvitrafn na něčem opravdu záležet, pak je to určitě gradace a zabarvenost vokálů. To je nejvíce poznat především u po sobě jdoucí dvojice run “IwaR” a “IngwaR”, ve kterých je většina napětí postavena právě na tajuplném a později i agresivnějším vokálu, jenž postupně graduje až k hranicím únosnosti. Rovněž struktura písní získala na hloubce. Kvitrafn ve většině skladeb nevyužívá větší množství nástrojů, než tomu bylo dříve, ale často je využívá ve více vrstvách nad sebou, přičemž stále je tak činěno s citem a výsledný dojem rozhodně není přeplácaný a jednotlivé skladby jsou poměrně snadno rozeznatelné. Sluší se připomenout i fakt, že “Runaljod – Yggdrasil” je podle mého názoru o něco zpěvnější než jeho předchůdce a skýtá větší množství různorodých melodií i rytmů, které opravdu velmi snadno utkví v paměti.

Odinovo sebeobětování vede skrze zbraň. Bájný oštěp Gungnir, jenž nikdy nemine svůj cíl, kterým byl po devět dní a nocí probodnut a připoután ke kmeni stromu světa, Yggdrasilu, aby získal moudrost. I to může být jeden z významů IwaR, části, jež ne nadarmo svým nejasným vyzněním a napětím nahánějícím husí kůži připomíná trojici o runě Thurs. Napětí postupně graduje, rituální zpěv se z prostého šepotu stává agresivnějším a agresivnějším, tenze dosahuje hranic nesnesitelnosti – kde mizí. Tam, kde bylo napětí, zůstala rovnováha a klid a mír. Husí kůži a strachu z nejistoty je konec. IngwaR.

Nemůžu říct, zda je “Runaljod – Yggdrasil” lepší či horší než první část tohoto unikátního zhudebněného rituálu. V lecčems je jiná, v lecčems zachovává původní koncept. Změny nejsou zásadní, avšak postihly všechny stránky. Největší změnou si vedle struktury prošla především délka skladeb. Ta se u většiny z nich drží na hodnotách kolem šest minut, nejkratší skladba pak trvá něco málo pod čtyři a půl minuty – což je oproti předchozímu počinu poměrně výrazný posun vzhůru. Avšak ani přes větší délku skladeb, která ve výsledku natáhla celkovou délku nahrávky o dobrou čtvrthodinu nemůžu říct, že by “Yggdrasil”, podobně jako “Gap Var Ginnunga”, trpělo nudnou vatou. Každá část je víceméně nutná, nic nechybí ani nic nepřebývá, aby byl postihnut význam a vlastnosti každé z osmi run, které “Yggdrasil” zachycuje, co nejpřesněji a nejvýstižněji.

Gibu je schopností. Gibu je darem. Gibu je přijetím moudrosti run, za kterou bylo zaplaceno nejvyšší cenou. Gibu je smířením s přijatým osudem, smířením, které stojí na sklonku deváté noci a vítá konec utrpení. Solringen je úsvitem desátého dne, jež přichází pomalu, ale o to jistěji. Úsvitem přinášejícím klid a vítězství ve všech rovinách bytí. Sowelu pak se sluncem přináší naději a energii nového dne, ale rovněž nejistotu zítřků, která přichází stejně neodvratně, jako jednou přijde jeho poslední část. Spolu s koncem světa.

A o nich to vlastně celé je. Jak jsem naznačil výše, jednou částí je dokonalá hudební stránka věci, co však dělá Wardrunu opravdu unikátem, je právě spojení s šamanismem a runami. V Kvitrafnově podání se každá z run stává doslova živoucím organismem, který je jednak navzdory vyprávěnému příběhu schopen stát sám o sobě, není-li z podstaty věci vázán k jiné runě, tak jako tomu bylo na předchozím počinu, ale jednak dokonale drží dokonale pohromadě, vzájemně se doplňuje a rozvíjí. Celek je tím, čím Wardruna táhne. Nejen hudebně, ale i myšlenkově a příběhově je “Runaljod – Yggdrasil” kompaktním dílem, které dokonale drží při sobě. Dílem, které vás unese kamsi mimo reality a běžné vnímání světa. A jen tak vás odtamtud nepustí.

Helvegen uzavírá rituál v duchu poslední runy, poklidně za sborového zpěvu. Procítěn odevzdaností a smíření s osudem, který má neodvratně přijít. Klidem před bouří. Plameny ohňů dohasly v přicházejícím dešti, který díky vycházejícímu slunci kreslí duhu nad obzor. Rituál je u konce. Prozatím.

“Deyr fé
deyja fræaendur,
deyr sjálfur ið sama.

Eg veit einn
að aldrei deyr:
Dómur um dauðan
hvern.”
(Helvegen)

Další názory:

Po kouzelném debutu “Runaljod – Gap Var Ginnunga” nechala norská Wardruna na pokračování čekat déle, než by se mnohým líbilo, ale jak se říká, v tomto případě se čekat vyplatilo. “Runaljod – Yggdrasil” je totiž opět pohlcující deska, která v dnešní překotné době dokáže zastavit čas a na chvíli člověka přenést jinam. V porovnání s debutem mi novinka přijde trochu rozmanitější a takříkajíc se toho na ní “víc děje”, nicméně podobné záležitosti vždy byly a vždy budou především o atmosféře – a tu obě desky čarují naprosto bravurně. Wardruna je do jisté míry záležitost opravdu unikátní, minimálně však obdivuhodná a dech beroucí. Pokud se dá o nějaké hudbě tvrdit, že má duši, pak je to zcela jistě právě Wardruna.
H.

Recenze

Lord Wind – Ales Stenar

Napsat komentář
Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…

Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir