Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání.

Země: Velká Británie Žánr: indie lo-fi folk / rock Datum vydání: 31.5.2014 Label: Small Bear Records Hodnocení: 3,5/10 Odkazy: facebook / twitter K recenzi poskytl: Small Bear Records

The Bordellos – Extra Smooth

Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad každý z vás. “Extra Smooth” zní na první poslech, jako když tohle táborákové brnkání zkouší někde v teple domova hipster s pečlivě pěstěnou bradou, oblečen v již z výroby omšelém svetru za pár tisíc korun. A je k tomu v teskném, melancholicko-depresivním rozpoložení.

Nicméně tohle smutné brnkání do strun s táhlým vokálem jej po chvíli přestane bavit, takže do onoho folku začne přimíchávat bicí a kytaru, za které usadí pár dalších spoluhráčů. V duchu lo-fi filosofie je ukňouraná kytara řádně falešná a zahulená a o vokálu, stejně jako v předchozí skladbě, je docela škoda mluvit. Upřímně řečeno, měl jsem občas co dělat, abych zvládl úvodní dvě skladby (titulní “Extra Smooth” a následující “Harmonium Glass”), protože zpěvák Brian (alespoň doufám, vzhledem k tomu, že zpívá i druhý člen, Dan a není tak docela jasné, kdo se v jaké skladbě vyznamenal) zkrátka zní, jako když tahá kočku za ocas.

To se sice po zbytek alba nijak nelepší, nicméně instrumentální stránka je na tom znatelně lépe. V následující písni “Nostalgia” se objevuje jednoduchý beat a minimalistická elektronika, v “Running Back to You” pro změnu klavír a foukací harmonika. Zpěv je výjimečně snesitelný a poprvé na albu do celé písně skutečně tak nějak sedne. Pomalá melancholie je jednoznačně nejlepším kusem “Extra Smooth”. Poslední “Tastes Like Summer” se obloukem vrací zpět k první polovině alba, namísto ukňourané elektrické kytary však tasí jinou, hutnější, poslouchatelnější. Takovou stonerovější, chtělo by se říct. Každopádně lepší, než tomu bylo v “Harmonium Glass”. Otravný vokál bohužel zůstává.

Z “Extra Smooth” je cítit, že The Bordellos zkrátka chtějí dělat věci jinak, nicméně v jejich podání to vypadá tak, že se to “jinak” v zásadě nedá poslouchat. Deska není ani extra, ani smooth, spíš z ní mám dojem, že přístupem tu mám co dočinění s přístupem pokus-omyl. A podle toho i album vypadá – pár slušných nápadů, ale taky spousta věcí, které raději měly zůstat v koutě harddisku a nikdy nespatřit světlo světa. Věřím tomu, že tohle ípko si nějaké fanoušky určitě najde, stejně jako přístup k hudbě (který je v základu docela sympatický), osobně si ale nedokážu tak docela představit, kde bych je hledal. Ani ne čtyři body z deseti, především za skladby “Nostalgia” a “Running Back to You”.

Země: Velká Británie Žánr: indie lo-fi folk / rock Datum vydání: 31.5.2014 Label: Small Bear Records Hodnocení: 5/10 K recenzi poskytl: Small Bear Records

The Bordellos – Will.I.Am, You’re Really Nothing

Druhým pomyslným pánem na holení je ípko odvážného jména “Will.I.Am, You’re Really Nothing”. A pokud bych se měl hned od začátku pustit do srovnávání s předchozím počinem, pak tahle fráze platí doslova. Delší ze dvou nahrávek je v kontrastu s podivným hipsta folkem jako nebe a dudy. Pořád je v tom slyšet prapodivný styl, který s sebou tahle kapela vláčí, je ale třeba uznat, že druhá nahrávka je podstatně silnější a jistější v kramflecích.

Úvodní song na tom sice opět není nejlépe, nicméně tentokráte není na místě mizerný zpěv, který je ve středních tónech kupodivu velmi dobře poslouchatelný a uchu příjemný. Ve většině případů to je ale spíše změnou zpěváka (přičemž pořád nevím, kdo kdy vlastně stojí za mikrofonem). Horší je to s kytarou, která je rozladěná jako ženská s krámy. Zbytek alba je na tom ale většinou podstatně lépe. Kytara sice zní pořád více nebo méně falešně, jenže v rockovějších písních dává faleš písním slušný kus punkového feelingu, vychlastaného mládí a prvních garážových pokusů. To na rozdíl od otravného kňourání zní přece jen mnohem sympatičtěji.

Písně z tohoto ranku, třeba “Public Execution – Gangnam Style” (i přes ten debilní název) nebo “The Gospel According to Julian Cope”, jsou rozhodně z té lepší části. Stejně jako na “Extra Smooth” se najde i nějaký ten klavírní song (v tomto případě kratičká skladba “Moonface”), stejně jako příjemná folková vydrnkávačka “The Sweetest Hangover”. “Will.I.Am, You’re Really Nothing” je ale mnohem pestřejší a nabízí i písně, které ani nevím, jak bych zaškatulkoval. “My Dream Festival” ze všeho nejvíc připomíná psychedelický dialog mezi atmosférickou elektronikou a špinavou kytarou. Sedmá “Straight Outta Southport” se nese v podobném duchu, jen namísto kytar tu hladí uši minimalistická klavírní melodie.

Jestli je z “Extra Smooth” cítit, že The Bordellos chtějí dělat a dělají hudbu jinak, z “Will.I.Am, You’re Really Nothing” tohle poselství křičí z plných plic. Docela mě po prve recenzované desce překvapilo, jak dobře se dá tahle divná alternativa poslouchat a ani u těch nejdivnějších tracků člověk vyloženě netrpí. Má svoje osobité kouzlo, kterým promlouvá k posluchači skrze svoji sbírku nálad. Z většiny z nich je sice cítit silné zamlžení alkoholem a noční melancholii, to ale na jistém geniu loci nic moc nemění.

I proto není “Will.I.Am, You’re Really Nothing” vyložený průser. Na rozdíl od “Extra Smooth” totiž dokáže tahle nahrávka s pojmem “lo-fi” pracovat výrazně ve svůj prospěch. Pokud bych měl nějak hodnotit, bude to hlavně o pár zajímavých nápadech a především pak pocitech, protože čistě objektivně se “Will.I.Am, You’re Really Nothing” pořádně hodnotit rozhodně nedá, přinejmenším po stránce produkce a zpracování. I výkony hráčů bych raději přešel, nicméně to by z toho hodnocení nezbylo nic než jen relativně pozitivní dojem, který známku dost zkresluje směrem nahoru. Když vezmu v potaz všechny aspekty, se střízlivou hlavou sáhnu k čistému průměru – což můžou brát The Bordellos ještě jako docela výhru.