Země: Finsko Žánr: folk rock Datum vydání: 17.4.2020 Label: Svart Records
Tracklist:
01. Billion Year Old Being
02. Demion
03. Fire of the Mind
04. Bog Bodies
05. Sic Luceat Lux
06. Phaedra
07. Family
08. Kindred Moon
09. Magical & Damned
10. Joy of Sacrifice
Obliba pohansky laděné muziky roste v poslední době místy do totální debility. Jako by lidem už nestačila evokativní muzika vycházející z folkových a rockových klasik a muselo se jít dále, někdy až přes retardované mrtvoly. Toto vnuknutí jsem dostal na loňském Brutal Assaultu, konkrétně při vystoupení Heilung, kdy v jedné chvíli na pódium přicupitalo komando umazaných válečníků. Jejich podíl na vystoupení tkvěl v dělání grimas na publikum, zatímco zbytek kapely mlátil do bubnů ze zvířecích kůží a klepal drůbežími kostmi o jelení paroh.
Hexvessel naštěstí patří mezi skupiny, které dokážou tvořit evokativní hudbu bez zacházení ke grotesknosti. Akusticky laděné pasáže vycházejí z těles jako Current 93 a Sol Invictus. V momentě, kdy se hudba přikloní k tvrdšímu, připomene zejména King Crimson nebo Styx. Společně s rozmanitou instrumentací kapelu táhne charakteristický vokál Mata McNerneyho ze současných gothrockových Grave Pleasures, také známého jako Kvohst, který hlas jednou propůjčil třeba i Dødheimsgard.
Od poslední desky finských pagan folkařů neuplynul ani rok a už servírují novinku. Dává to celkem smysl. Předešlá „All Tree“ je totiž dosud tím nejplanějším, co kapela dosud vydala. Vše je hráno až moc na jistotu, bez lepších nápadů a větší vervy. Desce nepomáhá ani kontrast s předchozí „When We Are Death“, která se vydala neprobádanou cestou – kapela zde zaobalila svůj typický pagan folk do psychedelicky-rockového hávu.
„Kindred“ je ve srovnání s „All Tree“ naštěstí odvážnější a zapálenější. Hexvessel se stále drží zejména osvědčeného. Ne ale jen toho nejosvědčenějšího. Vrací se psychedelic-rockový přístup, což jde slyšet hned v první skladbě, která se přes pochodující šroťák přemosťuje do psych jam session á la Hawkwind. Největší silou posléze zasahuje druhá „Demian“ – kratší skladbu nese poměrně jednoduchý, ale za to údernější rockový akord.
Po rázném výkopu „Kindred“ zvolňuje, ale nenudí. Cover „Fire of The Mind“, původní skladby Coil, funguje skvěle. To samé platí pro následující „Bog Bodies“, která disponuje pro kapelu typickou akustickou instrumentací. Nádech je však prostoupen trip-hopem, v určitých momentech až jazzovým noirem. Atmosféra skladby se dá srovnat s nejevokativnějšími momenty Portishead. Podobný, trubkou tažený, stejně efektivní vibe prostupuje věcí „Phaedra“, která následuje po zbytečném instrumentálním předělu „Sic luceat lux“.
Následující intermezzo „Family“ dělí desku od inovativnějšího. Tři poslední skladby nejvíce připomenou původní dvě desky. Ze všech nejvíce uspívá „Magical & Damned“, který navzdory své vleklosti baví a zarývá se návykovým houpavým refrénem. Předchozí „Kindred Moon“ rozvleklost už tak dobře nekočíruje a trpí na poměrně přestřelenou patetičnost. Finální „Joy of Sacrifice“ pak připomíná ritualistické momenty Hexvessel z dob „Dawnbearer“.
„Kindred“ nastiňuje krok správným směrem. Deska sice mohla být ještě odvážnější. Mohla více pracovat s elementy využitými v první polovině. Je zde ale cítit typický náboj ze začátků kapely – ten, který připomíná květnaté rity z původního „The Wicker Man“. Hexvessel tak pomocí „Kindred“ dokazují, že „All Tree“ bylo jen lehčím zaváháním a že i nadále mají co nabídnout.
Země: USA Žánr: atmospheric folk rock Datum vydání: 18.5.2018 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Dukkha
02. Darker Days
03. Alap
04. Ancient Sunrise
05. The Mouth of God
06. The Destroyer
07. The Void
08. Awakening
09. Sukha
10. Diana and Ouroboros Dance
King Dude je jméno, jež už asi není třeba představovat. Tenhle týpek si v průběhu let vysloužil zasloužený ohlas a já věřím, že všichni z vás mají přinejmenším povědomí o tom, kdo to je. Trochu záludnější už ale bude otázka na jeho doprovodnou kapelu. Nechci vás samozřejmě nijak podceňovat, ale hádám, že tady už se většina lidí chytat nebude. A přesto v ní lze najít zajímavé muzikanty…
Jedním z nich je i kytarista Tosten Larson, jenž prostřednictvím svého osobního projektu The Dark Red Seed jasně ukazuje, že má co říct i bez svého známějšího parťáka. V sestavě jej doplňuje ještě Shawn Fleming, který se také mihl u Kinga Dudea, konkrétně se podílel na jeho desce „Songs of Flesh & Blood – In the Key of Light“ z roku 2015. V rámci tohoto projektu duo doposud vydalo debutové EP „Stands with Death“ (2017) a loni také dlouhohrající prvotinu „Becomes Awake“. Za chvíli to sice bude už rok, co ji němečtí Prophecy Productions pustili do světa, ale osobně si myslím, že za připomenutí rozhodně stojí. Sice se na ní najde i pár slabších momentů, ale ty silné jednoznačně převažují a ty nejsilnější jsou jednoduše fantastické.
„Becomes Awake“ (mimochodem, všimněte si, že názvy nahrávek utvoří společně s názvem kapely malou větu, což začne zvlášť dávat smysl při vědomí, že The Dark Red Seed má být metaforou pro srdce) patří k těm albům, které není úplně lehké žánrově zařadit. První zjevná asociace vás asi napadne, aniž byste nahrávku vůbec slyšeli – ano, i s muzikou Kinga Dudea lze najít jisté paralely. Stejně tak nejspíš nepřekvapí zmínka o starší tvorbě Chelsea Wolfe. Spokojit se s takovým tvrzením by nicméně bylo dost zkratkovité a ani zdaleka by to plně nevystihovalo, co se v muzice The Dark Red Seed všechno odehrává.
Z určité části je v tom rocková hudba, ale stejně tak na „Becomes Awake“ najdete i prvky folku (folk rocku, chcete-li). Někdy vykoukne southern / americana feeling, jindy si zase člověk může vzpomenout na potemnělé country à la Jaye Jayle. Kdybych nadhodil takové Wovenhand, taky by to nebylo úplně od věci. Někde okolo prostředku alba začnou The Dark Red Seed znatelně připomínat finské Hexvessel z období „No Holier Temple“, ale třeba taková „Awakening“ zase tepe v až psychedelicky rockovém rytmu. Ani nemluvě o občasných orientálních závanech, jak lze slyšet kupříkladu v „Alap“. Ostatně i sama kapela připouští inspiraci ve folklórní hudbě z Indie a Persie.
Při takové smršti jmen a vlivů to může vyznívat všelijak, ale nebojte se. „Becomes Awake“ vůbec není rozhádané nebo nekonzistentní album. The Dark Red Seed mezi tím vším přecházejí naprosto plynule a průběžný vývoj nahrávky dává smysl. „Becomes Awake“ dokáže nabídnout jak chytlavé písničky jako „Darker Days“ či „Awakening“, tak atmosférické rozjímání, aniž by se vytratil onen písničkový feeling. Což je tak strašně fajn, až je skoro nedostačující říkat tomu jenom fajn.
V každé téhle poloze je nicméně hudba The Dark Red Seed emocionálně vypjatá. I z toho důvodu považuji za jedinou výraznější kaňku sedmou „The Void“, jejíž uvolněný saxík mi do kontextu „Becomes Awake“ moc nesednul. Nějaká velká pecka není ani předposlední „Sukha“, ale ta alespoň nevybočuje z nastavené náladové cesty. Akorát nedokáže předat takový zážitek jako okolní písně.
Řekněme, že vše vyjma dvou právě jmenovaných je skvělé, takže i ty songy, které dále nebudu zmiňovat, za slyšení stojí. Pokud však vezmu to skutečně nejlepší, tak je to jednak atmosférické trio „Ancient Sunrise“, „The Mouth of God“ a „The Destroyer“, jednak nádherná „Diana and Ouroboros Dance“ v úplném závěru desky. Tohle prostě chceš poslouchat a netvař se, že ne!
Finální odstavec už snad bude jen formalitou, protože doufám, že z předešlých řádků vyplývá, jak excelentní deskou „Becomes Awake“ je. Na tohle si čas určitě udělejte; jestli se vám líbí kterákoliv ze skupin, jaké jsem výše jmenoval, pak určitě neprohloupíte.
Nechci se tvářit jako kdovíjaký znalec, ale nemohu se zbavit dojmu, že folk metal je žánr, který Češi vcelku umí. Je tu pár zajímavých kapel (zatímco v případě jiných žánrů žádné české solidní představitele neznám) a po poslechu „Pamětí“, donedávna posledního počinu Žrec, jsem s radostí tento seznam o jednu skupinu rozšířil. O Žrec jsem do vydání „Klíče k pokladům“ poněkud ztratil přehled, ovšem hned první poslech (dokonce první minuty EP) mě přivedly na myšlenku, že mezi „Pamětmi“ a „Klíčem k pokladům“ muselo dojít k výrazným personálním změnám – a měl jsem pravdu.
Začněme však na pozitivní notě. Intro „Uvedení“ kombinací akustické kytary, houslí a flétny udělá přesně to, co by mělo, totiž navodí atmosféru, kterou by folková deska měla oplývat. V podobném duchu jako „Uvedení“ se nese také třetí „Řeka domova“, jež je však plnohodnotnou skladbou a ukazuje, že to Žrec v této podobě nesmírně sluší. Těžko zde mluvit o jakýchkoli náznacích metalu, ostatně elektrická kytara se přidá až v druhé půli písně a za houslemi a flétnou, které se objevují a zase mizí, hraje až třetí roli. Naopak příjemně výrazná zvonivá baskytara příjemně vyplní prostor, jenž vznikl díky velice čitelnému zvuku.
Bohužel, odsud dále to půjde již jen z kopce, neboť problém nastává ve chvíli, kdy Žrec přitlačí a snaží se do svého folku vložit kapku metalu. Riffy jsou v porovnání s předchozí deskou bezzubé, skladby opakovaně ztrácí a nalézají atmosféru a v místech, kde zcela chybí housle či flétna, zní Žrec jako dosti běžná hospodská rocková kapela. Ovšem ani folkové nástroje situaci nezachraňují, neboť zejména flétna má zvyku hrát motivy nesmírně ohrané a vlezlé, zatímco housle jsou sympatické, dostávají však poměrně málo prostoru. Jenže to vše bych byl ochoten kapele odpustit, nebýt zpěvu. Zpěv byl asi nejsilnější stránkou „Pamětí“ a i na „Klíči k pokladům“ zpěv vybočuje, ale úplně jiným směrem. Ve stručnosti, a nerad bych někoho urazil, je prostě špatný. Solidní je jen při časté recitaci, všude jinde mě ovšem tahá za uši, a to rozhodně nejsem náročný. Vše umocňují poměrně prostoduché texty. Netuším, zda mě sympatie k minulému albu zaslepily, ale „Klíč k pokladům“ je plný klišoidních obrazů jako třeba „zavezou tě časem zpět, až ke hvězdám“ v poslední skladbě.
Je tedy v metalové poloze kapely vše špatně? V žádném případě. V první řadě musím ohromně pochválit bubeníka Sarapise, neboť bicí jsou ozdobou desky a dodávají jí výbornou dynamiku. I některé kytarové party mě baví (byť s jinými je to přesně naopak) a třeba sólo ve „Vozkovi“ je pěkné, i když není nikterak originální. Většinu času mě baví i housle a nejlepší jsou v druhé polovině závěrečné kompozice, kde, zdá se, na chviličku vystrčí růžky inspirace u A Forest of Stars. Tím však seznam kladů končí, a co zbývá, je EP, které si jednoduše nemám důvod opětovně pouštět. Nezbývá než doufat, že „Klíč k pokladům“ není předzvěstí toho, jak bude znít příští deska kapely. To samé v plnohodnotné stopáži by totiž bylo, a omluvte mi ten výraz, k nevydržení.
Druhý pohled (H.):
Na rozdíl od kolegy nemám s „Klíčem k pokladům“ po hudební stránce žádný zásadní problém. Instrumentální kousky „Uvedení“ a „Řeka domova“ se mi líbí, baví mě nenápadný posun od folk metalu k folk rocku, místy až téměř primitivní riffy v titulní skladbě na mě zabírají, ani nemluvě o krásných klávesových detailech v pozadí. Bezmála devítiminutový „Vozka“ v závěru minialba má taktéž svou kvalitu a dokáže nabídnout silné nápady. Před vydáním „Klíče k pokladům“ tu samozřejmě byly otazníky, jak bude výsledek potažmo Žrec obecně znít po zásadních personálních obměnách, když kapelu opustil nejprve Ingvarr a nějaký čas po něm i Soulburner, ale nakonec jsem spokojen a myslím, že skupina se s danou situací poprala se ctí.
Dojem z jinak povedeného EP ovšem hatí jeden prvek, přes nějž se prostě nemohu přenést – je jím zpěv. Čisté vokály vždy bývaly ozdobou Žrec a dalo se očekávat, že v tomto ohledu dojde ke změně, když někdejší pěvci sestavu formace opustili. Volba, aby „Klíč k pokladům“ jako host nazpíval Styrbjørn z Tears of Styrbjørn, mi ovšem připadá velice nešťastná. Po technické stránce možná zpívá čistě a papírově v pořádku, ale v jeho projevu zoufale postrádám jakékoliv zaujetí či prožitek, jako kdyby to odezpíval bez jakýchkoliv emocí. A když má člověk ze zpěváka dojem, jako by mu to celé bylo úplně jedno, automaticky to sráží i sebelepší muziku.
Kolega vyjádřil přání, aby příští nahrávka Žrec nezněla takhle. Mně by naopak nijak nevadilo, kdyby po hudební stránce zněla podobně jako „Klíč k pokladům“. Apeluji však na to, aby na ní nezpíval Styrbjørn – kohokoliv jiného nebo radši klidně i instrumentálně! Jeho zpěv na tomto EP mě vysírá takovým způsobem, že jak nemám rád, když kapely přetáčejí své dřívější počiny, tady bych se snad i přimlouval za to, aby Žrec někdy v budoucnu vydali „Klíč k pokladům“ znovu a přezpívaný někým schopnějším a talentovanějším.
Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…
„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.
Dvojice Artsiom Vileita – Siarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.
Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.
Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!
A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.
Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.
Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.
Země: Maďarsko Žánr: experimental / progressive folk rock Datum vydání: 14.12.2016 Label: Secret Entertainment
Tracklist:
01. Kegyelmet
02. Nyitás a Kozmosz felé
03. Üst a gríz felett
04. Intermező
05. Az eke rosszabbik oldalán
06. Éjjeli hús
07. Hegyitangó
08. Engedelmet
„Somebody who is called a ‚guruzsmás‘ is a person who’s able to put a spell on someone else, or who himself/herself is being enchanted.“
Na rockové hudbě je krásné, kolika rozličných podob může nabývat, aniž by přišla o své rockové srdce. Velké stadiónové hymny, které rozskáčou tisíce lidí naráz, klasiky plné ikonických kytarových riffů, špinavý garážový marast, nadrogované psychedelie, dlouhé progresivní odysey… a vše mezi tím a ještě vše, co jde dál za naznačené hranice. A někde v tomhle nepřeberném množství inkarnací rockové muziky se ukrývají i různé divnověci, které mohou míchat nespočet odlišných přístupů dohromady, experimentovat s čímkoliv, co se jen zamane, anebo prostě jen znít strašně zvláštně. Jako třeba Guruzsmás.
Jak jste už asi dle názvu odhadli, Guruzsmás pocházejí z Maďarska. Na fotkách vypadají jak banda nějakých vidláckých cucáků, takovou fotku by klidně mohla mít česká agrometalová kapela ze čtvrté cenové – v tom lepším případě. V tom horším mi to trochu připomíná image smeček ze Šlágr TV. Nenechte se ovšem zmást, poněvadž Guruzsmás ve skutečnosti žádnou takovouhle vyprcanost neprodukují. Jejich hudba je naopak pořádný rockový čardáš!
Způsobů, jak muziku Guruzsmás pojmenovat, je evidentně hodně. Vydavatelská firma to propaguje jako „alternative psychedelic experimental progressive industrial shaman post-folk rock“, což je – ty vole, respekt! – nejvíc pošukaná škatulka, co jsem v poslední době viděl. Sama kapela si na Facebook napsala „shaman world rock \ malternatív népzene \ eklektikus post-folk“ anebo taky „Béla Bartók goes punk“ (Béla Bartók byl významný maďarský skladatel vážné hudby). Všechna tahle pojmenování znějí příšerně / zajímavě (přijde na úhel pohledu), ale jistou představu, oč by mohlo jít, jste si nejspíš vytvořili. Přesto se to pokusím pojmenovat trochu lidštěji – progresivní folk rock.
Jedna věc je nad slunce jasná – na „Üst a gríz felett“ se toho děje tolik, že jen těžko si lze vybrat, odkud s povídáním začít. Vlastně se tam pořád něco děje, jelikož Guruzsmás sypou z rukávu jeden nápad za druhým, což mě přivádí k jednomu z mých hlavních dojmů z desky. Jen těžko si lze poslech užít, budete-li „Üst a gríz felett“ poslouchat na půl ucha jako podklad k nějaké činnosti. Tohle je album, jež si vyžaduje vaši plnou pozornost – a to není žádný kec, poněvadž jsem hodně rychle přišel na to, že pokud se na poslech vyloženě nesoustředím, tak to ani zdaleka není ono. Je to z toho důvodu, že Guruzsmás nabízejí tolik kliček a zvratů, že bez oné pozornosti prostě nemáte šanci to všechno pochytit. Ale nebojte se, je tam toho tolik, že na nudu není čas.
Sice to bude znít jako nechutné klišé, to si uvědomuji, jenže u nahrávek jako „Üst a gríz felett“ se prostě nabízí vytáhnout onu otřepanou frázi, že je v tom tolik nápadů, až by to mnohým jiným formacím vystačilo na několik alb a pořád by zněly nadprůměrně. A to ani nemluvím o tom, že deska hraje pouze nějakých 26 minut! Leckde se výborné motivy střídají s takovou kadencí, až si člověk říká, že Maďaři s těmi nápady vysloveně plýtvají. Ha, podle fotek prý agrometal! Nic by nemohlo být vzdálenější realitě, protože Guruzsmás jsou lahůdkou pro náročnější, kteří chtějí slyšet tuny chytrých a nečekaných zvratů. A právě díky tomuhle všemu se jedná o záležitost, u níž je na místě mluvit o progresivním přístupu v tom pravém slova smyslu.
No, a to vše navrch zalijte znatelným folkovým feelingem. Žádné přicmrdávačky, náznaky nebo půlminutová intra (i když ta tam jsou taktéž – viz „Kegyelmet“, „Intermező“ a „Engedelmet“). Už jen z pouhé kytarové hry a zvuku kapely cítíte uherský folklór. Lehké pocukrování několika folkovými nástroji, které se tu a tam na chvilku objeví, už je jen taková třešnička na dortu. Ten folklórní pocit skutečně vyvěrá především ze základního nástrojového obsazení. A přitom – navzdory vší progresi a ctění folkových tradicí – Maďaři nijak nepostrádají živelnost rokenrolu. Když jsem výše zahlásil, že Guruzsmás hrají pořádný čardáš, mohlo to vypadat pouze jako barvité přirovnání, ale věřte tomu, že ten příměr byl mnohem přesnější, než se na první pohled asi zdálo. Neříkejte, že na to nejste zvědaví!
Je skoro až zarážející, že „Üst a gríz felett“ obsahuje jen pět regulérních písní, které ani nejsou příliš dlouhé – skoro všechny mají něco málo přes čtyři minuty, pouze „Hegyitangó“ se vyškrábala nad šest minut. A přesto je tam toho tolik, že lze album poslouchat opakovaně a mnohokrát a pořád se je možno se nechat unášet vodopádem nápadů. Nejvyšší blaho přichází v druhé půli nahrávky ve skladbách „Az eke rosszabbik oldalán“, „Éjjeli hús“ a již jmenované „Hegyitangó“. Všechny tři jsou učiněné majstrštyky plné silných motivů, stačí si poslechnout třeba jen začátek „Éjjeli hús“, kde Guruzsmás hravě přecházejí mezi proklatě bohovskými vyhrávkami a skoro až metalovou riffáží. To je jednoduše chuťovka jako svině!
Hele, lidičky, sranda stranou. „Üst a gríz felett“ je překvapení jako hrom. Nečekal jsem od toho vůbec nic a dostal jsem setsakra poutavou a inteligentní nahrávku, která v sobě spájí rockovou drzost, progresivní elitářství a folkovou osudovost. A navíc se tyto tváře mezi sebou nijak nebijí, naopak se moc příjemně doplňují a fungují spolu jedna báseň. Po všech směrech velmi sympatická nahrávka, v níž je pořád co objevovat a která vydrží na dlouho. Velké doporučení!
Země: USA Žánr: country / folk rock / psychedelic Datum vydání: 9.9.2016 Label: Sargent House / Glitterhouse Records
Tracklist:
01. Come Brave
02. Swaying Reed
03. The Hired Hand
04. Crystal Palace
05. Crook and Flail
06. The Quiver
07. All Your Wvaes
08. Golden Blossom
09. Go Ye Light
10. Five by Five
11. Low Twelve
Jméno David Eugene Edwards a jeho tvorbu není třeba nijak zásadně představovat – o Wovenhand jsem se tu již párkrát rozepsal a ve všech případech jen pozitivně. Uskupení soustředěné kolem této charismatické persony si doposud ostatně nic jiného nezasloužilo – indiánská mystika umně zakomponovaná do směsice západního country a rocku je svého druhu unikátní (nebo alespoň neznám nic, co by se Wovenhand případně 13 Horsepower blížilo) a její síla mi uhranula už před nějakou dobou. Omamná kombinace duchovna a psychedelie se potom v živém podání mění v živelnou jízdu, která silou železného oře drtí kosti i představy o poklidném drnkání na mandolínu, jak se mohli přesvědčit i někteří účastníci poslední zastávky v Brně.
Od té doby už ovšem uplynul nějaký ten pátek a stejně tak i od vydání donedávna poslední desky „Refractory Obdurate“, jež zavedla Wovenhand na cestu skočných rytmů a noiserockového nádechu, takže je nejvyšší čas se podívat na její pokračování v podobě novinky „Star Treatment“. Jak název napovídá, Eugene se se svojí suitou tentokrát vydal rozjímat pod otevřené nebe plné zářících perel, vyprávět o vztahu člověka a hvězd – a jakkoliv singl „Come Brave“ vypuštěný před vydáním alba mohl napovídat další nespoutanou jízdu prérijní krajinou, není tomu tak.
Pokud bych měl „Star Treatment“ krátce charakterizovat, do jisté míry zní jako kombinace prvků předchozích alb. Zachovává si atmosféru ne nepodobnou „The Laughing Stalk“, avšak balí ji do tvrdšího, hutnějšího zvuku, jaký Wovenhand představili na „Refractory Obdurate“. Zároveň však není ani jedním, nová deska je svébytná a má svoji charakteristickou náladu, jakkoliv v jejím rámci Wovenhand příliš neuhýbají ze svého trademarkového rukopisu. Jak jsem naznačil, na „Star Treatment“ se Edwards a jeho parta výrazně zklidnili, a ačkoliv se najde několik tvrdších písní, namísto divokosti se vydali spíše cestou zahloubanosti a středních temp. Album nikam nespěchá a nechá vás, abyste si jej sami prozkoumali, protože rozhodně neukazuje vše na první dobrou. I když má do nepřístupnosti daleko, zkrátka chvíli trvá, než se mu dostanete pod kůži.
Ostatně, „Star Treatment“ vypráví, jak napovídá název, příběh o hledání vztahu mezi člověkem a rozsypanými perlami na černém nebi – a hledání je v tomto případě stěžejní, neboť výrazná část nahrávky na první pohled budí dojem cesty do nikam pod hvězdami. Cesta je tentokrát cíl, a jestli je na jejím konci přece jen něco víc, je spíš na vás a vaší fantasii. Bez té se ostatně příliš nepohnete, protože písně jako „Swaying Reed“ vás obklopí plochou, do níž sází bez ladu a skladu jednotlivé prvky, útržky motivů, zvuky, ruchy. „All Your Waves“ či „Crook and Flail“ jsou již konkrétnější, melodičtější, a první jmenovaná se navíc vyznačuje nádhernou brumlající baskytarou, avšak stále jde spíše o rozmáchlé pláně, na něž Eugene maluje zastřeným vokálem obrazy. Zbylé skladby jsou přece jen přívětivější, i přesto vás ale za ruku zrovna nepovedou – když se jich ovšem budete držet, ukáží vám na svých toulkách svět z pohupujícího se koňského hřbetu.
Kolem a kolem je „Star Treatment“ krásná nahrávka, která ale nemá v rámci diskografie sílu překvapit. Wovenhand jsou pořád ti samí Wovenhand s vypracovaným a ustáleným rukopisem i zvukem, přičemž obojí sice prochází postupnou proměnou, ale očekávat od tohoto indiánského klanu výrazné změny je přece jen trochu krátkozraké. Bez výčitek můžu říct, že by se mi líbilo, kdyby se celá deska ještě víc nesla ve stylu „Swaying Reed“ a jí podobných skladeb, jelikož je právě ta je jednou z mála, která v rámci celku opravdu výrazněji vybočuje. Ale i když tomu tak není, pořád se mi „Star Treatment“ líbí a do jisté míry mi učarovalo, jakkoliv to je album, k němuž se nejspíš nebudu vracet tak často – jednak pořád nabízí krásné písně (jakkoliv jde o „klasické“ Wovenhand), jakými jsou třeba „The Quiver“, „Go Ye Light“ či „Five by Five“, jednak výborně funguje, když si jej člověk vezme na noční toulky Prahou a někde za světelným smogem si představuje všechny ty hvězdy a souhvězdí, podle nichž by se řídil v době, kdy svět ještě neznal všechny navigační vymoženosti dneška.
Největší nástrahou je hrací délka přesahující 50 minut, neboť v dojezdu přece jen počin ztrácí na síle a zejména během prvních poslechů drolí pozornost k jiným podnětům (navzdory tomu, že výše jmenované kompozice se nachází právě k jeho konci). Nejde o problém, který by nešel překlenout – jak jsem naznačil výše, tahle deska je hlavně o hledání, nicméně se nelze divit, když si k ní někdo cestu nenajde, protože závěr by přece jen mohl být výraznější, kdyby byl počin o skladbu, dvě kratší. Vzhledem k této skutečnosti je rovněž třeba kriticky přiznat, že ačkoliv je „Star Treatment“ stále nadprůměrným albem, Wovenhand už mají na pažbě i hlubší zářezy, které se i po letech skví, jako by je kapela vyřezala včera. Jinými slovy – je to krásné, ale už bylo i líp.
Nedá se říct, že by česká celticrocková scéna v posledních letech překypovala aktivitou. Spíš naopak, když se nějaká z domácích kapel zpracovávajících irské, skotské či bretaňské lidovky rozhoupe k vydání alba, je to skoro zázrak. V případě Hakka Muggies se na pokračovatele druhé desky „Feed the Fairies“ čekalo šest let – zčásti i proto, že se věnovala sbírce povídek „Svatba v městě Glasgow“, které doplnila minialbem, či spolupráci na audioknize „Stín Černého hvozdu“. Pražská smečka si zkrátka žije vlastním životem, takže nezbývalo než čekat, následně vydržet dva roky nahrávání novinky, a ejhle: „MDCCXLVI“ je na světě.
Prve je třeba se zastavit u formátu, jenž je nejen na naší kotlinu poměrně netradiční. Nemluvím (o jinak velice fešném) gatefoldu, v němž je uložený disk a ilustrovaný booklet s texty, jako spíš o flashdisku, na němž je nejen aktuální deska, ale i zbytek diskografie kapely a další materiály. Rozhodně příjemná změna se solidním zpracováním, která jednak zaujme, jednak vypovídá o tom, že Hakka Muggies svoje hudební dítko zdaleka nemají na párku – tím spíš, že si desku vydali vlastním nákladem. Plusové body má kapela i za vtipný copyright ve znění: „Klidně si to kopírujte, půjčujte a šiřte, budeme rádi!“
Novinku kapela pojala coby koncepční příběh zasazený do událostí roku (jak název alba napovídá) 1746 – tedy druhého jakobitského povstání a (ne)slavné bitvy u Cullodenu. Osudy jednotlivých postav se proplétají na ploše deseti skladeb (respektive devíti, neboť první „Ro-radh“ je intro), přičemž jednotlivé charaktery jsou zastoupeny vlastním hlasem některého ze členů kapely. Koncept tak trochu připomíná Ayreon či Avantasii, nicméně dojíždí na skutečnosti, že ne všichni obsazení zvládají zpěv na výbornou a místy to docela tahá za uši. Osobně by mi taky přišlo zajímavější, kdyby Hakka do rolí jednotlivých postav utáhli pěvce ze spřízněných spolků – což platí zejména pro growling, který sice reprezentuje postavu Trolla, ale jednak mi příliš nesedl, jednak místy zní jako nachlazený Pavel Trávníček. Na druhou stranu chápu, že v případě živého přednesu (a že Hakka Muggies osobně vnímám hlavně jako koncertní kapelu) by vznikl jen těžko řešitelný problém, jenž by znemožnil hraní velké části nového materiálu.
Příběh sám o sobě je srozumitelný a pěkný. Jsem rád, že kapela nesáhla po hrdinech daných událostí, jako spíš po obyčejných postavách, které mají docela jiné starosti, tužby a povinnosti. Jejich činy nejsou o hrdinských skutcích, jako spíš o přežití války a šťastném návratu, a nechybí ani trocha zamyšlení nad odpouštěním, cenou přátelství či hledáním sama sebe. Nicméně i když mě zhudebněné vyprávění samo o sobě docela baví, texty v některých pasážích působí možná až zbytečně prkenně a v těch největších extrémech pak budí dojem, že je nasázel perverzní deváťák za domácí úkol. To platí zejména pro sloky v „Angusovi“, kde do takřka romantického kytarového sóla úlisným hlasem zní verše jako „Po ránu když zvracíš – perspektivu ztrácíš – osamělá matka – hledá zadní vrátka“, z čehož bych osobně zvracel kdykoliv nehledě na denní dobu. Ale abych jen nekřivdil, sloka docela dobře vystihuje povahu postavy, která danou pasáž zpívá, a mám takové tušení, že to možná byl i autorův záměr.
Vzhledem k povaze desky je hudba v rámci možností výpravnější, což je čitelné hlavně v kompozicích, kdy typické odrhovací schéma sloka – refrén – sloka není pravidlem, a struktura skladeb spíš odráží příběh, který vypraví. Irských, skotských a dalších tradicionálů se tak jen porůznu využívá coby motivů či inspirace, rozhodně se na nich ale nestaví – skvělá je třeba melodie z „Drowsy Maggie“ hraná v úvodu „Maggie“ na kytaru, a když v „Hammishovi“ po šlapavé kytarové pasáži zazvoní skočná melodie houslí, je to taky paráda. Rovněž je slyšet, že Hakka Muggies výrazně přitvrdili, nasadili agresivnější riffy a těžší zvuk. Výsledek je ale poněkud dvousečný, protože hlavně v pasážích, kde toho kytara tolik nehraje, vyznívá nařvaný sound spíš jako snaha stoner, grunge či něco podobně špinavého, což mi dohromady s bujarým folkem příliš nejde. Nejvíc mi nahrávka sedne v jemnějších, folkovějších pasážích, do nichž se zapojuje i akustika, protože díky vyváženějšímu zvuku v nich vynikne víc detailů. Živě ale může hudba znít docela jinak a vzhledem k tomu, že jsem prošvihl křest, nemám s čím porovnat.
Navzdory všem výtkám ale „MDCCXLVI“ rozhodně není špatná deska. Občas to zdaleka není ideál a některé pasáže by chtěly výrazně dotáhnout, nicméně těch příjemných, neřkuli parádních momentů, jež si člověk zapamatuje spolu s příběhem, je pořád dost na to, aby se ty horší daly prominout, případně při poslechu s klidem přeskočit. Taky mám dojem, že řada nedostatků, které jsou terčem mé kritiky, vznikla skutečností, že Hakka Muggies zkusili trochu jiný formát než tradiční album napěchované (více či méně upravenými) tradicionály, a pokud se v budoucnu znovu vydají podobnou cestou, výsledek dopadne lépe. Osobně v to doufám, protože i když mi některé věci na „MDCCXLVI“ opravdu vadí, jako celek mě album dokázalo zaujmout a zabavit, což je ve své podstatě vše, co od podobně laděné hudby očekávám.
Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.
Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…
Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.
Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.
A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.
Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.
Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.
Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.
Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…
Druhý pohled (Atreides):
Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.
Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.
Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.
Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.
No, musím se přiznat hned na začátek, že bezejmenné debutové album polské formace Pospolite ruszenie mi dalo docela zabrat. Nicméně i navzdory tomu, že jsem se k nahrávce snažil přistupovat férově a dát jí odpovídající prostor a čas, snažení nakonec nebylo úspěšné, a ač se několik málo pozitivních věcí na „Pospolite ruszenie“ najde, jako celek mi to těžce nesedlo. Než se ale dostaneme k jádru pudla, pojďme si tuhle skupinu nejprve trochu představit…
Pospolite ruszenie se vrhli na vcelku specifické pole míchání rockové a středověké hudby. To je dle mého názoru poměrně těžká disciplína, kterou jen zlomek interpretů zvládne pojmout takovým způsobem, aby to neznělo jako zoufalost a utrpení v notách. Kamenem úrazu číslo jedna bývá, že to je prostě hovno středověk, že je to jen taková pseudo-středověká hudba a že se na tenhle pojem jen tahají posluchači jako na reklamní slogan. Jenže pozor – Pospolite ruszenie tímhle neduhem netrpí, což je dozajista pozitivní, a přestože mě výtvor Poláků z obecného hlediska dokonale minul, zrovna tohle je věc, jíž si na jejich debutu cením.
Jenže aby taky „Pospolite ruszenie“ neznělo středověce, když si skupina vypůjčuje motivy skladeb právě z této doby – přesně tohle je vedle plejády tradičních nástrojů asi ten hlavní důvod, proč Poláci co do „středověkosti“ znějí autenticky. Do tohoto daného vypůjčeného základu pak Pospolite ruszenie dosazují své vlastní nápady a právě odsud plyne ta rocková složka jejich muziky. V tomto ohledu se navíc skupina nebojí vybočit ze stanoveného schématu, díky čemuž znějí některé momenty možná až nečekaně ostře (rozuměj: metalově), zatímco v jiných jsou cítit i vlivy progressive rocku (třeba „Do Kasie“).
Tohle všechno vypadá na papíře dost sympaticky a slibně, nicméně to vlastní provedení „Pospolite ruszenie“ jsem strávit nedokázal ani za mák. I přes hezký záměr a vykročení správným směrem to totiž občas zní tak brutálně kýčovitě, že to prostě nedávám. Jednoduše – místy to jsou regulérní vánoční koledy (to je bohužel bez nadsázky – fakt to jsou koledy), což je asi jediná věc, kterou nesnáším ještě víc než Michala Davida, a to už je kurva co říct. Jakmile tedy začnou hrát skvosty jako „Dobranoc ci, Anusieńku“ nebo „Pieśń o narodzeniu Pańskim“, tak mám prostě chuť vrhnout, sorry. Další věc – někdy ta muzika zní jako nefalšované agro. Jedním příkladem za všechny může být začátek „Nie złodziejem“, což je naprostá příšernost. V těchto momentech jsem měl vždycky chuť zmáčknout magický knoflík stop a víc už se s tím neotravovat.
Jak říkám, základní myšlenka Pospolite ruszenie – tedy pojmout středověký rock skutečně středověkým způsobem – je dobrá a oceňuji ji. Naneštěstí je to však jediná věc, již mohu skutečně ocenit. Nevím, třeba je to nepříliš vhodným výběrem předloh, na nichž Poláci staví, a třeba by se mi to líbilo víc, kdyby tam necpali vánoční koledy, které evidentně byly příšerné i tehdy, ale za stávající situace nemohu říct nic jiného, než že se mi to fakt nelíbí…
Můj výlet na Moravu symbolicky začal Wardrunou a skončil – netřeba vás napínat, beztak to máte v nadpisu – u Wovenhand. Co se dělo v několika dnech dělících tyto dva koncerty bych popisoval vpravdě nerad, nicméně pokud bych měl být přece jen obšírnější, původně to byli právě pouze Wovenhand, kvůli kterým jsem chtěl do Brna zavítat. Tahle jedinečná kapela z Colorada poskládaná kolem persony Davida Eugena Edwardse si mě získala právě a především jabloneckým koncertem, kde mě odrovnala jako málokterá jiná. Protože ačkoliv z desky jsou Wovenhand uhrančivý folk (rock) řízlý indiánskou mystikou, živé provedení si v ničem nezadá s noise rockovými bandami a dávkou psychedelie strčí do kapsy kdejaký stoner.
Opáčko je tak jasnou povinností, tím spíš, že se ve Flédě po boku indiánského šamana ukázálo jméno hodné jeho umu: Marriages. Tahle tří členná bokovka Red Sparrowes mne doposud míjela, jakkoliv mám „Vrabčáky“ opravdu rád, a pondělní večer se zdál být výbornou příležitostí k nápravě. Bohům žel, prvním vjemem, jímž mě Marriages vítají, je naprosto přehulený zvuk, v němž se naprosto ztrácí kytara i Emmin vokál. Nezkoumám, na čí straně je chyba, raději bezprostředně poté intuitivně mířím směrem doprava před pohlednou zpěvačku/kytaristku, kde je zvuk k mému štěstí podstatně srozumitelnější a čistší. Jestli se během setu ve zbytku sálu lepší, netuším, nemám potřebu se hnout z místa, neboť i tak chvíli trvá, než se zvuk srovná úplně.
Začátek setu díky tomu není z nejsilnějších a chvíli trvá, než se do toho Marriages trochu obují. Jak se jim to ale podaří, atmosféra postupně houstne jako mlha v údolí, chlupy na zátylku se samovolně ježí a člověk při pohledu na perfektně fungující těleso raději mlčí, pohroužen do dění na pódiu. Čarovný post-rock nasáklý svébytnou intimitou je naprosto pohlcující a sám o sobě spotřebovává většinu smyslů. Raději ani nemluvím o Emmině nádherně zabarveném vokálu, s nímž jeho majitelka umně zachází – dokáže jemně česat vzduch, stejně jako jej rázně proříznout a zarýt se hluboko do sluchového ústrojí. Neřeknu vám, jaké písně během čtyřiceti minut poslali Marriages kolovat publikem, bylo to však famózní, už jen svým naprostým kontrastem k tomu, co mělo přijít o pár desítek minut později. Zasněné, přívětivé, lidské.
Nicméně sebelépe mohlo trio z Los Angeles zahrát, měřit se s Wovenhand zkrátka nemohou. Sebevědomí velikáni zatraceně dobře vědí, jak svoji muziku podat tak, aby neztratila nic ze své podstaty a přesto skalpovala všechny přítomné a navrch je připravila o rozum. Ruchový mikrofon, vazbení, hutný kytarový zvuk a riffy kopající jako splašený kůň mění čarovný folk v očistný rituál, nejhlubší katarzi a nedobrovolné pohroužení do sebe sama. Eugene čaruje emoce z masivního zvuku, zhmotňuje je skrze struny svých nástrojů a posílá ve vlnách energie do publika. V botách z hadí kůže doslova klouže po pódiu a mezi zpěvem po indiánsku gestikuluje: zaklání hlavu při vytí na měsíc, střílí z luku, mění se v lesní zvěř.
Setlist Wovenhand:
01. In the Temple
02. Hiss
03. Closer
04. Maize
05. Masonic Youth
06. King o King
07. El-Bow
08. Corsicana Clip
09. King David
10. The Refractory
11. Obdurate Obscura
12. Long Horn
13. Field of Hedon
– – – – –
14. Glistening Black
15. Salome
16. Good Shepherd
Výběr z posledních dvou alb „Refractory Obdurate“ a „The Laughing Stalk“ tentokrát není doplněný o žádný exkurs do starší, jemnější tvorby, první půle proto uhání zběsile vpřed na hřbetech stáda mustangů. „Hiss“, „Masonic Youth“ a paradoxně i „Closer“. Nakonec se konečně láme s „El-Bow“ do očekávaných hypnotických vod. Šamanský rituál postavený na pohlcující nesrozumitelnosti ruchů pak znovu funguje až s navazující trojicí „King David“, „The Refractory“ a „Obdurate Obscura“. V opačném případě se vás Wovenhand pokouší roztančit v tanci svatého Víta kolem ohně, spíše však oddělit duši od tělesné schránky prostřednictvím ostře nabroušených strun. Hořící „Field of Hedon“ nakonec pálí vše doposud vybudované a vytváří prostor pro mohutný aplaus, zatímco se kapela poprvé loučí s publikem. Nakonec jí nezbývá, než se vrátit a přidat ještě závěrečnou trojici písní, žádost pětistovky krků a dvojnásobného počtu rukou je zkrátka příliš silná.
Definitivní konec tak přichází až po vyčerpávající hodině a půl, po níž nezbývá než uklidnit třes rukou, udržet se na nohou, s hrdostí přeživších dokráčet do šatny a následně z klubu pryč do tmy. Pohroužení do sebe sama a divoký, opojný stav mysli však stále trvá až do následujícího dne, jakkoliv se mu tělo snaží ubránit. Jediný (zato pořádný) rýpanec opět směřuje do řad fotografů, z nichž někteří dost bezohledně fotili i po upozornění ostrahy, že po třetí písni mají své hračky schovat – přinejmenším slečna nalevo ode mě svoji hipsterskou retro napodobeninu starých fotoaparátů ne a ne schovat. Příště sekat pracky. Dost však zlé krve – pokud se Wovenhand za nějaký čas objeví v naší republice znovu, neváhám. Opět mě totiž přesvědčili, že jejich vystoupení jsou jedinečná, charismatická a v jistém ohledu bezkonkurenční.
