Praha, červen 2016. V pražském klubu Vagon během léta zahrají kapely z Irska i Asie. Ve středu 13. 7. do Prahy zavítá v rámci svého evropského turné mongolští Nine Treasures. V úterý 26. 7. zazní irské lidové motivy kombinované s moderním rockem v podání Sliotar z Dublinu. Jako support vystoupí na obou koncertech pražská celtic-rocková formace Hakka Muggies.
Klub Vagon v Praze na Národní třídě již mnoho let pravidelně uvádí kromě předních kapel české bigbítové scény také koncerty s přesahem do folkloru a s tradičními lidovými nástroji. Do tohoto konceptu spadají i dva červencové hudební happeningy, jejichž společným prvkem je rockový základ a inspirace tradiční lidovou hudbou z dalekých krajů.
Nine Treasures je folkmetalová formace s původem ve Vnitřním Mongolsku. V písních kombinují lidové melodie a tradiční nástroje s rockovými a metalovými aranžemi. V některých skladbách využívají také unikátní spojení rockové hudby a techniky hrdelního zpěvu, která je úzce spojená s mongolskou spiritualitou a mystikou.
Výsledkem jsou písně hravé a plné elánu, zároveň ale i emočně nabité. Nine Treasures do Evropy vyráží již podruhé. Na svém kontě mají nejen koncerty v předních evropských klubech, ale také například vystoupení na největším metalovém festivalu Wacken nebo na polském Woodstocku.
Dublinští Sliotar jsou folkrockové trio, energicky mísící moderní sound s irskou hudební tradicí. Jejich domovskou scénou je tradiční irský pub ‘The Porterhouse’ ve slavné čtvrti Temple Bar. Klub Vagon je již několik let jejich oblíbenou zastávkou v rámci každoročního turné po významných evropských festivalech i lokálních klubech. Tradiční svižné melodie i autorské skladby Sliotar představují s překvapivě moderním zvukem za použití irských loketních dud, elektroakustické kytary a bicích.
Jednotícím prvkem obou koncertů je kromě tradičních nástrojů, folklorních prvků a autentické atmosféry dalekých krajů také předskokan v podobě pražské celtic-rockové formace Hakka Muggies, která představí na každé z akcí odlišnou tvář své tvorby. Repertoár kapely je zaměřen od veselého folkrocku až po temnější alternativní tvorbu s prvky metalu. V současné šestičlenné sestavě kapely uslyšíte kromě elektrické kytary, baskytary a bicích také elektrické housle, irské flétny tin a low whistles, bodhrán, garrahand, bombard, irské dudy a bouzuki.
Skupina Skiltron byla oficiálně založena v roce 2004 v Argentině a jsou momentálně přední folk metalovou kapelou z jižní Ameriky, nyní se sídlem v Evropě. V témže roce vydávají třískladbové demo „Gathering the Clans“, po němž v roce 2006 následovalo první regulérní album s názvem „The Clans Have United“, což bylo zároveň i první folk metalové album vydané v Argentině. V roce 2008 vydávají Skiltron své druhé album „Beheading the liars“ a v roce 2010 třetí album „The Highland Way“, je nutné i poznamenat, že s každým albem si zároveň krystalizují svůj jedinečný styl a zvuk.
Většinu svých koncertů v počátcích odehráli v Argentině, kde sdíleli podia s Grave Digger, In Extremo, Martin Walkyier a Korpiklaani, s kterými také absolvovali South American tour v roce 2010.
Jejich zatím poslední album „ Into the Battleground“ , které vyšlo v roce 2013 u německého labelu Hellion records, našlo kapelu ve své nejlepší formě a silnější než kdy jindy! Následuje evropské turné a účast na festivalech, jako např. Headbangers open air (Německo), Bloodstock (UK), Hornerfest nebo Dong open air. Rok 2015 byl pro kapelu mezníkem, když hráli na festivalu Wacken Open Air, což bylo také poprvé, kdy argentinská kapela hrála na největším metalovém festivalu na světě.
V první polovině roku 2016 chystají Skiltron nové album u německého labelu Trollzorn Records.
V průběhu posledních 12 let Skiltron neustále získávají renomé v rámci folk metalové scény a představují sebe jako jeden z odkazů na tento hudební styl.
Hakka Muggies je pražská kapela, založená v roce 2002. Ve své tvorbě kombinuje lidové melodie Irska, Skotska a Bretaně s rockem a občasnými odbočkami k metalu a punku (zkráceně a nepřesně někdy “celtic rock”), využívá mužský i ženský vokál a texty jak vlastní v češtině, tak i původní folklorní zejména v angličtině.
Stálici pražské klubové scény, působící od roku 2009, snad ani netřeba představovat. Pagan metal s říznými kytarami protkaný orchestrálními samply a folkovými motivy nezanechá suché oko ani tričko žádného fanouška, který si přišel zapogovat.
Nedá se říct, že by česká celticrocková scéna v posledních letech překypovala aktivitou. Spíš naopak, když se nějaká z domácích kapel zpracovávajících irské, skotské či bretaňské lidovky rozhoupe k vydání alba, je to skoro zázrak. V případě Hakka Muggies se na pokračovatele druhé desky „Feed the Fairies“ čekalo šest let – zčásti i proto, že se věnovala sbírce povídek „Svatba v městě Glasgow“, které doplnila minialbem, či spolupráci na audioknize „Stín Černého hvozdu“. Pražská smečka si zkrátka žije vlastním životem, takže nezbývalo než čekat, následně vydržet dva roky nahrávání novinky, a ejhle: „MDCCXLVI“ je na světě.
Prve je třeba se zastavit u formátu, jenž je nejen na naší kotlinu poměrně netradiční. Nemluvím (o jinak velice fešném) gatefoldu, v němž je uložený disk a ilustrovaný booklet s texty, jako spíš o flashdisku, na němž je nejen aktuální deska, ale i zbytek diskografie kapely a další materiály. Rozhodně příjemná změna se solidním zpracováním, která jednak zaujme, jednak vypovídá o tom, že Hakka Muggies svoje hudební dítko zdaleka nemají na párku – tím spíš, že si desku vydali vlastním nákladem. Plusové body má kapela i za vtipný copyright ve znění: „Klidně si to kopírujte, půjčujte a šiřte, budeme rádi!“
Novinku kapela pojala coby koncepční příběh zasazený do událostí roku (jak název alba napovídá) 1746 – tedy druhého jakobitského povstání a (ne)slavné bitvy u Cullodenu. Osudy jednotlivých postav se proplétají na ploše deseti skladeb (respektive devíti, neboť první „Ro-radh“ je intro), přičemž jednotlivé charaktery jsou zastoupeny vlastním hlasem některého ze členů kapely. Koncept tak trochu připomíná Ayreon či Avantasii, nicméně dojíždí na skutečnosti, že ne všichni obsazení zvládají zpěv na výbornou a místy to docela tahá za uši. Osobně by mi taky přišlo zajímavější, kdyby Hakka do rolí jednotlivých postav utáhli pěvce ze spřízněných spolků – což platí zejména pro growling, který sice reprezentuje postavu Trolla, ale jednak mi příliš nesedl, jednak místy zní jako nachlazený Pavel Trávníček. Na druhou stranu chápu, že v případě živého přednesu (a že Hakka Muggies osobně vnímám hlavně jako koncertní kapelu) by vznikl jen těžko řešitelný problém, jenž by znemožnil hraní velké části nového materiálu.
Příběh sám o sobě je srozumitelný a pěkný. Jsem rád, že kapela nesáhla po hrdinech daných událostí, jako spíš po obyčejných postavách, které mají docela jiné starosti, tužby a povinnosti. Jejich činy nejsou o hrdinských skutcích, jako spíš o přežití války a šťastném návratu, a nechybí ani trocha zamyšlení nad odpouštěním, cenou přátelství či hledáním sama sebe. Nicméně i když mě zhudebněné vyprávění samo o sobě docela baví, texty v některých pasážích působí možná až zbytečně prkenně a v těch největších extrémech pak budí dojem, že je nasázel perverzní deváťák za domácí úkol. To platí zejména pro sloky v „Angusovi“, kde do takřka romantického kytarového sóla úlisným hlasem zní verše jako „Po ránu když zvracíš – perspektivu ztrácíš – osamělá matka – hledá zadní vrátka“, z čehož bych osobně zvracel kdykoliv nehledě na denní dobu. Ale abych jen nekřivdil, sloka docela dobře vystihuje povahu postavy, která danou pasáž zpívá, a mám takové tušení, že to možná byl i autorův záměr.
Vzhledem k povaze desky je hudba v rámci možností výpravnější, což je čitelné hlavně v kompozicích, kdy typické odrhovací schéma sloka – refrén – sloka není pravidlem, a struktura skladeb spíš odráží příběh, který vypraví. Irských, skotských a dalších tradicionálů se tak jen porůznu využívá coby motivů či inspirace, rozhodně se na nich ale nestaví – skvělá je třeba melodie z „Drowsy Maggie“ hraná v úvodu „Maggie“ na kytaru, a když v „Hammishovi“ po šlapavé kytarové pasáži zazvoní skočná melodie houslí, je to taky paráda. Rovněž je slyšet, že Hakka Muggies výrazně přitvrdili, nasadili agresivnější riffy a těžší zvuk. Výsledek je ale poněkud dvousečný, protože hlavně v pasážích, kde toho kytara tolik nehraje, vyznívá nařvaný sound spíš jako snaha stoner, grunge či něco podobně špinavého, což mi dohromady s bujarým folkem příliš nejde. Nejvíc mi nahrávka sedne v jemnějších, folkovějších pasážích, do nichž se zapojuje i akustika, protože díky vyváženějšímu zvuku v nich vynikne víc detailů. Živě ale může hudba znít docela jinak a vzhledem k tomu, že jsem prošvihl křest, nemám s čím porovnat.
Navzdory všem výtkám ale „MDCCXLVI“ rozhodně není špatná deska. Občas to zdaleka není ideál a některé pasáže by chtěly výrazně dotáhnout, nicméně těch příjemných, neřkuli parádních momentů, jež si člověk zapamatuje spolu s příběhem, je pořád dost na to, aby se ty horší daly prominout, případně při poslechu s klidem přeskočit. Taky mám dojem, že řada nedostatků, které jsou terčem mé kritiky, vznikla skutečností, že Hakka Muggies zkusili trochu jiný formát než tradiční album napěchované (více či méně upravenými) tradicionály, a pokud se v budoucnu znovu vydají podobnou cestou, výsledek dopadne lépe. Osobně v to doufám, protože i když mi některé věci na „MDCCXLVI“ opravdu vadí, jako celek mě album dokázalo zaujmout a zabavit, což je ve své podstatě vše, co od podobně laděné hudby očekávám.
SKILTRON (ARG) – tour 2016
