Archiv štítku: experimental rock

Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Futurista

Wędrowcy~tułacze~zbiegi - Futurista

Země: Polsko
Žánr: experimental rock
Datum vydání: 23.4.2021
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. Futurista I
02. Futurista II
03. Futurista III
04. Futurista IV
05. Futurista V
06. Futurista VI
07. Futurista VII
08. Futurista VIII

Hrací doba: 34:32

Odkazy:
bandzone

K recenzi poskytl:
Devoted Art Propaganda

Wędrowcy~tułacze~zbiegi dávají poslední dobou ven nějaký počin každý rok. 2019 mělo excelentní řadovku „Marynistyka suchego lądu“ a covidový rok 2020 přinesl elektronické minialbum „Berliner Vulkan“. Letos Poláci vypustili další dlouhohrající titul „Futurista“ a ani tentokrát není co řešit: jde o excelentní záležitost. Vyčerpání, únava materiálu nebo pocit neúnosné nadprodukce se nedostavuje ani v nejmenším.

Loňský počin „Berliner Vulkan“ pro Wędrowcy~tułacze~zbiegi znamenal stylovou odbočku, i když klíčové pocitové atributy dokázal zachovat, ergo se jednalo o skvělý počin bez problémů splňující úroveň nastavenou dřívějšími nahrávkami. „Futurista“ v elektronické podobě nepokračuje. Wędrowcy~tułacze~zbiegi se na letošní desce vrací ke svému standardnějšímu vyznění, jak si jej pamatujeme z „Marynistyka suchego lądu“. Jedním dechem ale musím dodat, že novinka jen slepě neopakuje svého dlouhohrajícího předchůdce. Rukopis Wędrowcy~tułacze~zbiegi lze na „Futuristovi“ jasně slyšet, ale obě alba mají svou vlastní specifickou náladu a vyznění.

V jistém slova smyslu by šlo dokonce „Futuristu“ považovat za o kousek vyzrálejší album, což může znít na první pohled docela zvláštně, protože už na „Marynistyka suchego lądu“ Poláci nabízeli excelentní a skladatelsky vytříbenou muzikou plnou skvělých nápadů. „Futurista“ mi ale přijde o něco kompaktnější a semknutější. Když to řeknu blbě – a nemyslím to nijak pejorativně vůči předešlé desce, již pořád bez keců považuju za fantastickou věc – tak „Futurista“ je víc deska a míň písničková kolekce. Čemuž ostatně odpovídá i pojmenovaní respektive nepojmenování jednotlivých stop.

No, nejdůležitější sdělení za mě každopádně bude to, že „Futurista“ je opět super až na půdu. Už první pořádné tóny první skladby (jmenuje se „Futurista I“, haha) okamžitě zaujmou a tohle zaujetí posluchače neopustí až do konce desky. Wędrowcy~tułacze~zbiegi nabízejí vymazlenou kombinaci rocku, elektroniky a folkového feelingu v avantgardnějším hávu, ale kdyby mi někdo tvrdil cosi o vlivech post-punku, asi bych se taky úplně nehádal. Všechno navíc obestírá unikátní a vysoce podmanivá atmosféra.

Co se srovnání s jinými týče, jako první na mysl samozřejmě přijdou další formace okolo kolektivu Let the World Burn, k němuž Wędrowcy~tułacze~zbiegi náleží, případně nějaké polské věci obecně. No, nějaké aluze třeba na Furia se dejme tomu objeví, s hodně přivřenýma očima i některé polohy Gruzja. V jistém smyslu si lze vzpomenout také na Kły, Wolfkhan nebo na „Kołysanki“ od Lux Occulta. Když se ale vydáme za hranice Polska, najdeme i další příklady. Osobně v tom třeba místy cítím příbuzné nálady jako u maďarských Thy Catafalque nebo švýcarských H E X, minimálně tedy ve smyslu podobně nevšedního pocitu při poslechu. Wędrowcy~tułacze~zbiegi nicméně mají mezi všemi zmíněnými svůj vlastní ksicht, a navíc hodně lákavý ksicht.

„Futurista“ na každý pád znamená další trefu do černého. Stejně jako u „Marynistyka suchego lądu“ jde o vcelku nenápadný počin, o němž se obecně mluví mnohem méně, než by si svými kvalitami zasloužil, ale aspoň můžeme hovořit o skrytém klenotu. Fantastická deska a pro mě nepochybně jeden ze žhavých kandidátů na album roku.


Hifiklub + Matt Cameron + Daffodil + Reuben Lewis – Rupture

Hifiklub + Matt Cameron + Daffodil + Reuben Lewis - Rupture

Země: Francie
Žánr: experimental psychedelic rock
Datum vydání: 19.6.2020
Label: Electric Valley Records

Tracklist:
01. Sans préavis
02. L’air d’un vaincu
03. Navire de sauvetage
04. Terrain vague
05. Le temps gagné
06. Cavale

Hrací doba: 24:56

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Hifiklub je francouzské experimentální trio, jehož přístup k tvorbě je docela specifický. Hlavním motivem jejich hudby se stala spolupráce. U většiny jejich nahrávek se nejedná o muziku čistě od Hifiklub, nýbrž o kolaboraci s jiným interpretem či interprety.

Výjimkou v tomto ohledu není ani letošní počin „Rupture“. Francouze zde doplnil bubeník Matt CameronPearl Jam, hudební producent Anthony „Daffodil“ Belguise, s nímž již Hifiklub dříve spolupracovali, a australský jazzový trumpetista Reuben Lewis. Tahle šestičlenná sestava dala dohromady přibližně pětadvacet minut materiálu a okamžitě můžu prozradit, že byste si jej určitě měli pustit.

„Rupture“ nabízí experimentální / psychedelický rock s jazzovým feelingem. Muzika se vyladila spíš do jemnějšího a minimalističtějšího pojetí, takže byste neměli čekat žádné krautové vyšinutosti ani katarzní vrcholy. To nicméně neznamená, že by „Rupture“ postrádalo dynamiku nebo snad dokonce zajímavost. Právě naopak. Celé to stojí na detailech a malých-velkých motivech – na první poslech to může znít nenápadně, ale občas v tom, byť někdy jen letmo problesknou skutečně bravurní motivy.

Dle řečeného je asi zřejmé, že „Rupture“ vyžaduje pozornost. Povrchní poslech tomu nesluší a nahrávka si jej ani nezaslouží. Plné soustředění a kvalitní sluchátka tedy můžu jenom doporučit. Rozhodně se to ale vyplatí, protože když si tu práci dáte a poskytnete „Rupture“ prostor k tomu, aby mohlo rozkvést, odmění se vám štědře.

Hej, já vím, že to zní jako hrozné klišé. Skoro se trochu stydím za to, že to píšu takhle banálně. Přesně takhle se ale věci podle mě mají. „Rupture“ na mě prostě nejlépe funguje, když se mu věnuji a nedělám u toho blbosti okolo. Přinejmenším mi tenhle přístup pomohl nahrávku plně docenit, protože jak ji má člověk pečlivě najetou, tak už se ty povedené momenty samozřejmě vstřebávají lépe.

Důležité je nicméně sdělení, že šestice skladeb na „Rupture“ se vyvedla takovým způsobem, že počin snese i nadstandardní počet poslechů, aniž by se vyčerpal. Už z ukázek jsem si říkal, že by to mohlo být zajímavé a že by to mohlo krásně vykvést, ale nečekal jsem, že se pouhých 25 minut bude dát protočit tolikrát, a přitom pořád zůstat atraktivní.

Mohl bych pustit do světa ještě další klišé o tom, že „Rupture“ nejlépe funguje jako celek. To samozřejmě platí, ale chápu, že doba je rychlá, takže potřebujete rychle vědět, jestli tohle za váš čas stojí. Zkuste libovolnou ze skladeb „L’air d’un vaincu“, „Navire de sauvetage“ a „Cavale“. Ty jsou nejnápadnější a v určitých momentech také nejhlasitější, zároveň ale asi i nejlepší. Jakákoliv z nich by vám měla napovědět, jestli tohle budete chtít poslouchat, anebo se jedná o záležitost mimo váš okruh zájmu.

Hifiklub + Matt Cameron + Daffodil + Reuben Lewis

Na druhé straně, já sám podobných „najazzlých“ věcí taky neposlouchám moc, přesto se mi „Rupture“ hodně zalíbilo. Pokud se tedy ptáte na můj názor (hádám, že by někoho teoreticky zajímat mohl, když čte tyhle moje vejblitky), osobně můžu „Rupture“ jenom doporučit.

Na všem mě mrzí jenom jedna věc, a sice že jsem zkusil narychlo poslechnout i další počiny Hifiklub, ale ty mi tak zajímavě nezněly, respektive zněly úplně jinak. Ale to asi dává smysl vzhledem ke kolaborační povaze diskografie Francouzů. Jasně, možná by některé z nich taky potřebovaly větší pozornost, aby se mohly ukázat, ale u „Rupture“ jsem i z letmé ukázky poznal aspoň to, že si to budu chtít pustit celé…


Swans – leaving meaning.

Země: USA
Žánr: experimental rock / noise rock
Datum vydání: 25.10.2019
Label: Young God Records / Mute Records

01. Hums
02. Annaline
03. The Hanging Man
04. Amnesia
05. Leaving Meaning
06. Sunfucker
07. Cathedrals of Heaven
08. The Nub
09. It’s Coming It’s Real
10. Some New Things
11. What Is This?
12. My Phantom Limb

Hrací doba: 93:14

Odkazy:
web / facebookinstagram

Krátce po vydání desky „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ asi málokdo čekal, že by resurekce Swans dávala sebevětší smysl. „The Great Annihalator“ a „Soundtracks for the Blind“ se jevily jako ideální epilog pro jeden z nejunikátnějších hudebních projektů vůbec. Na tehdy finálních deskách se snoubily jednotlivé hudební prvky do charakteristické jednoty. Původní primitivitu prodchla neofolkovo-avantgardní instrumentace společně s všeobecně bizarními, ale pro Swans specificky „hezkými“ muzikálními nápady. Vše dohromady nabídlo unikátní hudební jízdu, která labutí tvorbu dodnes primárně definuje.

Návratová „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ ukázala, že Swans stále umí, ale k potenciálu dvou zmíněných desek se nepřiblížila. To se změnilo o dva roky později. V rozmezí následujících čtyř let Swans vypustili pomyslnou trilogii, která posunula předem dokonale kultivované řemeslo ještě o kus dále a pohnula nejen světem muziky, ale vkusem a vnímáním hudby mnoha posluchačů obecně.

„The Seer“, „To Be Kind“ a do značné míry i „The Glowing Man“ jsou definitivním hudebním vyjádřením. Swans zde představují téměř nemožné. Dále rozpínají můlsvou neohraničitelnost. Pro ně nezaměnitelnou no-wave surovost odívají do éterických aranží známých z pozdějších desek. Neortodoxně skáčou mezi dvouminutovými intermezzy do dvacetiminutových instrumentálních meditací, po jejichž frekvencích si posluchač může snadno ujet do jiné dimenze. Vím. Je to klišé. Ale u Swans se dá poměrně snadno tvrdit, že nezprostředkovávají jen hudbu, ale i zkušenost – potvrdí to zejména ti, kteří měli možnost zažít koncert.

Trojice desek uzavřela kapitolu jedné labutí inkarnace. „leaving meaning.“ představuje obměněnou sestavu, která mimo ostatní čítá jména jako Anna Von Hausswolff nebo Ben Frost. Liší se i stopáž, která se z předešlých dvou hodin „zkrátila“ na 90 minut. Skladby samotné také nedosahují gargantuovských délek a většinou se drží okolo deseti minut. Deska je tak stravitelnější. Ne však nutně zábavnější.

Již předešlý „The Glowing Man“ místy působil jako derivát předešlého. S „To Be Kind“ sdílel využitý hudební arzenál. Lišil se zejména větší přímostí, díky které si získal mezi trojicí desek opodstatněné postavení. „leaving meaning.“ působí, že z větší části derivuje derivované. Čerpání není přitom znatelné jen z blízké minulosti, ale i ze starších neofolkově laděných desek a sólového projektu Michaela GiryAngels of Light. To je zjevné už při prvním poslechu. „The Hanging Man“ zní jako středobod mezi „Screen Shot“ a „Oxygen“„To be Kind“. Předchozí „Annaline“ pak jako nezveřejněná skladba ze sentimentálnějších poloh „How I Loved You“ od Angels of Light. Podobných případů je zde více a většina z nich sílu předešlého materiálu výrazně nepřekonává.

To ale neznamená, že by „leaving meaning.“ stálo za nic. Nabízí momenty, které potvrzují, že jde stále o Swans: své, nekompromisní, magické. Skladby jako „Sunfucker“, „The Nub“ nebo „It’s Coming It’s Real“ funkčně komunikují bizarní náboj známý z „The Seer“ a zvládají podobně učarovat i na kratších hracích plochách. Finální „My Phantom Limb“ jde v tomto ohledu ještě dále. Ritualistickou instrumentaci doplňují neurvalé vokální linky podobné těm z dob „Cop“ a „Filth“. Zvrácená kombinace navozuje lynchovskou auru, kterou v minulosti jiným způsobem skvěle evokovala například „Just a Little Boy“„To Be Kind“. Podobně, ale ne tak silně působí i „Some New Things“.

Netuším, kolik toho Michael Gira ještě plánuje se Swans vydat. Obávám se ale, že kvalitu třech předchozích desek předčí jen stěží. „leaving meaning.“ je toho dočasným důkazem. Jde o dobré album. To je ale vše. Moc nového toho nenabízí. Spíše recykluje. A i když onen recyklát stále funguje, „The Glowing Man“ by býval podstatně hezčí tečkou za etapou jednoho z nejcharakterističtějších hudebních těles historie.


Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Wedrowcy-tulacze-zbiegi - Marynistyka suchego ladu

Země: Polsko
Žánr: experimental / progressive rock
Datum vydání: 5.8.2019
Label: Devoted Art Propaganda

Tracklist:
01. Starganiec
02. Reta
03. …
04. Sucha góra
05. Czarnożyły
06. Na górze Ciemno
07. Żelazo
08. Nad Revekol
09. Hoburgsgubben 10104

Hrací doba: 39:28

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Dom Music PR

Už ani nevím kolikrát jsem zde psal o tom, jak zasraně skvělá je celá ta katovická mini-scéna okolo Furia a Massemord. Jsem si jistý, že to bylo mockrát – dost na to, aby se mi to už nechtělo počítat. Ono to totiž u zmiňovaných dvou kapel jen začíná. Vedle nich mají jednotliví členové hromadu dalších výborných vedlejšáků a bočních kapel, namátkou třeba Morowe, Odraza, Cssaba, Biesy, Gruzja, je tu napojení i na Totenmesse nebo Thaw. Hromada jmen, která hledačům kvalitního, svojsky pojatého black metalu jistě nebudou neznámá.

Jedním z takových dalších projektů je i Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi, jehož žádnou nahrávku jsme zde doposud nerecenzovali. Což byla škoda už dřív, ale ignorovat tuhle skupinu i nadále po vydání desky jako „Marynistyka suchego lądu“, tak to už by byla kardinální píčovina. Nebudeme chodit okolo horké kaše a vpálím vám to hned zkraje – tohle patří ke žhavým kandidátům na nejvyšší příčky, až se bude hodnotit hudební sklizeň za sezónu 2019.

Když už jsem výše nakousnul personální záležitosti, tak je rovnou i dokončím. Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi má na svědomí Kamil Staszalek neboli Sars, což je dlouholetý baskytarista pro FuriaMassemord. Co do bočních aktivit není tak pilný jako třeba kolegové Nihil, Namtar nebo Stawrogin, svou vlastní kreativitu soustředí výhradně do Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi. Ne, že by to snad bylo špatně. Vždyť první deska „Światu jest wszystko jedno“ (2016) byla výtečná a obě doposud vydaná minialba „Kiedy deszcz zaczął padać na zawsze?“ (2014) a „Korpus Czechosłowacki“ (2017; našince u této nahrávky jistě zaujme název) stejně tak.

Wędrowcy~Tułacze~Zbiegi jde v progresivním pojetí black metalu tak daleko, až je velmi diskutabilní mluvit ve spojitosti s tímhle projektem o black metalu a možná i metalu obecně. Na nejméně metalových momentech Furia se tady teprve začíná. Rockové srdce v tom nicméně pořád je, o tom žádná. Vedle něj ale i chuť experimentovat, progresivní elektronika a hlavně obrovská porce fantastických nápadů, chytrých motivů a působivých pasáží.

Chvíli jsem přemýšlel, že bych se pokusil napsat i pár vrcholných momentů „Marynistyka suchego lądu“, ale rychle jsem zjistil, že to nezvládnu, protože bych ve finále skončil s vyjmenováváním celého tracklistu. Já vím, že to zní jako klišé, ale tady je to skutečně všechno tak super. Když prostě vypíchnu slovanský šamanismus „Nad Revekol“, tak přece nemůžu vynechat ani „Czarnożyły“, natožpak třeba sugestivní „Reta“ nebo snad „Na górze Ciemno“, která zase ukazuje, že i z jednoho jednoduchého monotónního motivu lze vytřískat sakra dobrý song. Problém ale je, že i ty nezmíněné písně by si tu zmínku zasloužily, jelikož jsou výborné. Byť se samozřejmě vlastně jedná o velice příjemný problém.

„Marynistyka suchego lądu“ je počin, na němž nemá smysl hledat jakékoliv chyby. Hledali byste totiž něco, co tam vůbec není. Klidně mě můžete vypíčovat, až si to pustíte a bude vás to nudit, ale já sám za sebe můžu úplně upřímně říct, že se letos neobjevilo moc nahrávek, jejichž obsah by na mě zapůsobil takovým způsobem jako právě tahle. Skvost.


Sumac, Oxbow, Inter Arma

Sumac, Oxbow, Inter Arma

Datum: 20.4.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Inter Arma, Oxbow, Sumac

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Inter Arma, Oxbow a Sumac, toť exkluzivní balení tři v jednom, které tu nebývá večer co večer. Dvacátého ve čtvrtek však ano. Předkoncertní příběh byl asi takovýhle – Sumac se dali dohromady s Oxbow, aby zjara objeli západní Evropu, k níž si přidali ještě Prahu jako (post‑)východní předkrm. Předkrm proto, že právě onoho dvacátého cesty odstartovaly. Stejného dne a ve stejné Praze zahájili svou evropskou štreku také Inter Arma, která se s dvojicí na O a S potká už jen v nizozemském Tillburgu, u příležitosti Roadburnové. Jak je vidno, v našem hlavním městě se objevila akce věru unikátní a stěží opakovatelná.

Hostitelskou důvěru dostal podzemní prostor Futura, tedy klub, jehož návštěva mi vytrvale unikala. Úvodní seznámení každopádně začíná sympaticky, stíhám, trefuji správný barák i dveře, tudíž první plusové body. Ty další na sebe nenechají dlouho čekat. Občas vzpomenu na Cross, občas na malou Lucernu. Skví se to novotou, sem tam se blýskne lesk, ale stále s dostatečným respektem k tradicím budovy. Jen ono slovíčko podzemní přežívá už jenom ve sférách délkových měr nahoru a dolů, za duchem zaplivaného undergroundu do Futura raději ne, ti dva by se mohli vzájemně ušpinit. Slušná návštěva se již zpočátku zdá býti akurátní, opticky příjemně početná, ale zároveň fyzicky netrýznící. Líbí se mi tu.

Nemalému počtu přítomných navzdory si Inter Arma vybírají daň předkapely, respektive prvních hrajících, ať to máme bez nemístných degradací. Slabší odezva ze strany početného obecenstva každopádně není překážkou, už první tóny velí, že to bude dobré. Zodpovědně vlasatý sludge metal o pěti hlavách se zemitě valí, zároveň ale disponuje energií a svěží řízností. Dobrým pomocníkem je zvuk, který umožňuje registrovat nemalé množství nápadů, aniž by přitom opomínal charakteristicky hřmotné dřevorubectví. V jeho sférách zní Inter Arma nejjistěji, dokladuje to zatěžkaná „An Archer in the Emptiness“ i kytarově odbočující „Transfiguration“. Jakmile se vytratí síla a buldozér, pocity jsou slabší, nicméně stále natolik ucházející, aby bylo potřeba přihlížet. A to ještě nepřišla řeč na ty senzační růžové trenky, co mlátily do škopků. Vskutku pravověrný začátek.

Po sludge s kaťátky je na řadě další hudebně-módní pecka – Oxbow. Uplyne pár minut a čtveřice gentlemanů na pódiu. Ten největší z nich v klobouku, sáčku, košili, další košili a latexu, s přelepenýma ušima, jo a taky za mikrofonem. Zařadit Oxbow již tradičně za úkol nadlidský, ale pokusím se. Nechybí rocková tvrdost, hlučnost, avšak samozřejmě ani bluesový feeling a emocemi prostoupený vokál, který komíhá mezi hořkostí a energickými výbuchy. Zapomeňme na přímočará řešení, Oxbow hledají problémy a s grácií je taky řeší.

Oxbow

Klobouk pryč. Je těžké se něčeho chytit, nebo se dokonce dobrat tušení, co bude dál. Ještě těžší je ale odolat. Sáčko pryč. Hodili mě do vody a líbí se mi to, vlny se noří tak nějak jinak než dennodenně. Knoflík, knoflík, knoflík, knoflík, košile dolů. A další knoflíky a další košile dolů, zbývá už jen ta upnutá věc a hudební konec. Ne, takhle nevypadá prvoplánové showmanství, na prvním místě hudba a emoční vypětí, proto ten dlouhotrvající aplaus. Bez přídavku na pódium, Turnere, nevlezeš, ještě musí být Oxbow. Pořád aplaus, ze zákulisí ale pořád jen svítí ten svítící nesmysl Coca-Cola. Konečně, v trenkách. Závěrečné tóny ubíhají přespříliš rychle, poslední nashle však bereme za definitivní, neradi bychom někoho svlékali donaha.

Sumac

Po tónech avantgardy přicházejí chvíle konzervativnější, ne však méně vypjaté. Tvorba Turnerových Sumac k živému přednesu vyloženě vybízí, jen to není k čaji o páté. Zvuk se šponuje a set otvírají seznamovací noisy. Svršky se třesou, občas zaprotestují vnitřnosti, ale uši chtějí. Nakonec se dá i zvyknout, to když Sumac opustí úvodní, těžce neuchopitelné plochy a přesunou se do sfér sludge metalových. Návrat k počátku večera? Těžko. Zatímco Inter Arma byli ještě za relativní tradicionalisty, Sumac si střihli opravdu extrémní žánrové pojetí. Hodně neobroušenosti, hodně skřípání, hodně nářez, hodně fousů. Nefousatí Oxbow byli sice o fous víc, ale moc rád jsem pobyl až do posledních přídavkových momentů.


Horse Lords, Cloud Becomes Your Hand

Horse Lords

Datum: 10.4.2017
Místo: Praha, (A)VOID Floating Gallery

Účinkující: Cloud Becomes Your Hand, Horse Lords

S americkými Horse Lords jsem se prvně setkal asi rok nazpět za pomoci tehdy vydané řadovky. V českých končinách nás takových nejspíš moc nebylo, internet prázdný, bez nadšení, odsudků, slov, loňskému koncertu v Brně navzdory. Z cizích krajin naopak reakce přicházely. Horse Lords tedy bezejmennými rozhodně nejsou. A svět? Ten možná ještě není tak malý, jak se dnes s oblibou pravívá, však Vltava od jednoho vzpomínaného pondělka ví.

Rok starému setkání dali Horse Lords název „Interventions“. Krom toho, že bylo zatraceně náročné na strávení, nabídlo minimalistický, přesto energií hýřící experimentální rock s mámivými rytmy i saxofonem. Mělo slabší místa, jistě, nezavírám oči, ale celkově dokázalo nemálo, třeba ukázat předpoklady pro setkání živá. Jedna z příležitostí k ověření koncertního potenciálu se nakonec naskytla i milé Praze. Inkriminovaného večera v tom Horse Lords nebyli sami, do plovoucího prostor (A)VOID k sobě přibalili krajany Cloud Becomes Your Hand, těleso, o jehož hudbě jsem naopak neměl jediné zvěsti. Být překvapen ale nebývá na škodu.

První překvapení každopádně nepatřilo k těm nejmilejším, plánovaný start v osm se odkládá. Mé kroky zatím vedou čerstvě setmělou náplavkou, ve vzduchu den uzavírající větrno, předzvěst blížících se kapek. A kdo ví, jestli se vůbec blíží. Jako první z předkapel proto dávám vzdouvající se vlny a duo kytara–hlas s třetím hráčem alkoholem. Občas akord dva vedle, jindy zas přestávka na hec o třetího, který není jen do počtu. Nakonec se ozvou i tóny z lodi, to když Cloud Becomes Your Hand začínají konečně servírovat.

Neměl jsem tu čest, ani studiovou, ani koncertní, takže tentokrát bez předsudků. Američané přijeli v šesti, spolu s hudební i nástrojovou rozmanitostí. Hrabe se do kytar, kláves, xylofonů, jsou tu taky bicí a úchylné housličky a oblečky a ještě další nástroje, všechno, na co se dá v okolí hrát, strop je přitažlivě blízko. Cloud Becomes Your Hand nejen na lodi kotví v avant-progových vodách, nezaleknou se ale jakékoli přísady, včetně až popových motivů, třebaže absurditou a nadhledem patřičně zdeformovaných. Humor vládne, čepka na čepku, přehrávání, pitvoření. Kupa humoru, bezděčná písknutí a ťuknutí za prostředky povolené, ba dokonce vítané. Energie z pódia prýští tryskem a zanedlouho taky dohrává. Navzdory takřka čtyřicet minut dlouhému zpoždění a rozmluvám s prázdnem – ještě si o tom povíme – velmi poctivý set. Takhle si představuji radost.

Kroky do neznáma pryč a za chvíli už Horse Lords. První tóny mezi námi, bude se ctít deska. Šlape to přesně dle očekávání. Jako hodinky, ale hodinky se srdcem, se schopností na tikotu vytvářet neobvyklé cesty a hypnotizovat jimi. Houpeme se, spolu s baskytarou, kytarou, bicími a Andrewem v čele. Čelíme jeho perkusím i elektrikou nadopovanému saxofonu, který neční, ale podporuje rytmický ráz hudební posádky. Rytmy se proplétají a smílají vše kolem pro soukromé účely. Tornádo. Zbývá než jen valit oči, kroutit nevěřícně vším možným a být rád, že pro prázdno – ještě si o tom povíme – Horse Lords zahráli s takovým zápalem. Fenomenální!

Poslední tón v nenávratnu, vítám zpátky na zemi. Kouknu kolem, řekněme tak dvacet lidí, těch přiměřeně vnímajících a platících ještě o kus míň. Už si o tom povídáme. Ale vlastně k tomu nemám moc co říct, snad jen škoda. A zároveň velké díky, že jste to, řekoplavci, nezabalili. Záhy mizím, rekapituluji. Mé kroky zatím vedou dávno setmělou náplavkou. Vítr, předzvěst blížících se kapek, za mnou. Prší.


Guruzsmás – Üst a gríz felett

Guruzsmás - Üst a gríz felett

Země: Maďarsko
Žánr: experimental / progressive folk rock
Datum vydání: 14.12.2016
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Kegyelmet
02. Nyitás a Kozmosz felé
03. Üst a gríz felett
04. Intermező
05. Az eke rosszabbik oldalán
06. Éjjeli hús
07. Hegyitangó
08. Engedelmet

Hrací doba: 25:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Secret Entertainment

„Somebody who is called a ‚guruzsmás‘ is a person who’s able to put a spell on someone else, or who himself/herself is being enchanted.“

Na rockové hudbě je krásné, kolika rozličných podob může nabývat, aniž by přišla o své rockové srdce. Velké stadiónové hymny, které rozskáčou tisíce lidí naráz, klasiky plné ikonických kytarových riffů, špinavý garážový marast, nadrogované psychedelie, dlouhé progresivní odysey… a vše mezi tím a ještě vše, co jde dál za naznačené hranice. A někde v tomhle nepřeberném množství inkarnací rockové muziky se ukrývají i různé divnověci, které mohou míchat nespočet odlišných přístupů dohromady, experimentovat s čímkoliv, co se jen zamane, anebo prostě jen znít strašně zvláštně. Jako třeba Guruzsmás.

Jak jste už asi dle názvu odhadli, Guruzsmás pocházejí z Maďarska. Na fotkách vypadají jak banda nějakých vidláckých cucáků, takovou fotku by klidně mohla mít česká agrometalová kapela ze čtvrté cenové – v tom lepším případě. V tom horším mi to trochu připomíná image smeček ze Šlágr TV. Nenechte se ovšem zmást, poněvadž Guruzsmás ve skutečnosti žádnou takovouhle vyprcanost neprodukují. Jejich hudba je naopak pořádný rockový čardáš!

Způsobů, jak muziku Guruzsmás pojmenovat, je evidentně hodně. Vydavatelská firma to propaguje jako „alternative psychedelic experimental progressive industrial shaman post-folk rock“, což je – ty vole, respekt! – nejvíc pošukaná škatulka, co jsem v poslední době viděl. Sama kapela si na Facebook napsala „shaman world rock \ malternatív népzene \ eklektikus post-folk“ anebo taky „Béla Bartók goes punk“ (Béla Bartók byl významný maďarský skladatel vážné hudby). Všechna tahle pojmenování znějí příšerně / zajímavě (přijde na úhel pohledu), ale jistou představu, oč by mohlo jít, jste si nejspíš vytvořili. Přesto se to pokusím pojmenovat trochu lidštěji – progresivní folk rock.

Jedna věc je nad slunce jasná – na „Üst a gríz felett“ se toho děje tolik, že jen těžko si lze vybrat, odkud s povídáním začít. Vlastně se tam pořád něco děje, jelikož Guruzsmás sypou z rukávu jeden nápad za druhým, což mě přivádí k jednomu z mých hlavních dojmů z desky. Jen těžko si lze poslech užít, budete-li „Üst a gríz felett“ poslouchat na půl ucha jako podklad k nějaké činnosti. Tohle je album, jež si vyžaduje vaši plnou pozornost – a to není žádný kec, poněvadž jsem hodně rychle přišel na to, že pokud se na poslech vyloženě nesoustředím, tak to ani zdaleka není ono. Je to z toho důvodu, že Guruzsmás nabízejí tolik kliček a zvratů, že bez oné pozornosti prostě nemáte šanci to všechno pochytit. Ale nebojte se, je tam toho tolik, že na nudu není čas.

Sice to bude znít jako nechutné klišé, to si uvědomuji, jenže u nahrávek jako „Üst a gríz felett“ se prostě nabízí vytáhnout onu otřepanou frázi, že je v tom tolik nápadů, až by to mnohým jiným formacím vystačilo na několik alb a pořád by zněly nadprůměrně. A to ani nemluvím o tom, že deska hraje pouze nějakých 26 minut! Leckde se výborné motivy střídají s takovou kadencí, až si člověk říká, že Maďaři s těmi nápady vysloveně plýtvají. Ha, podle fotek prý agrometal! Nic by nemohlo být vzdálenější realitě, protože Guruzsmás jsou lahůdkou pro náročnější, kteří chtějí slyšet tuny chytrých a nečekaných zvratů. A právě díky tomuhle všemu se jedná o záležitost, u níž je na místě mluvit o progresivním přístupu v tom pravém slova smyslu.

No, a to vše navrch zalijte znatelným folkovým feelingem. Žádné přicmrdávačky, náznaky nebo půlminutová intra (i když ta tam jsou taktéž – viz „Kegyelmet“, „Intermező“ a „Engedelmet“). Už jen z pouhé kytarové hry a zvuku kapely cítíte uherský folklór. Lehké pocukrování několika folkovými nástroji, které se tu a tam na chvilku objeví, už je jen taková třešnička na dortu. Ten folklórní pocit skutečně vyvěrá především ze základního nástrojového obsazení. A přitom – navzdory vší progresi a ctění folkových tradicí – Maďaři nijak nepostrádají živelnost rokenrolu. Když jsem výše zahlásil, že Guruzsmás hrají pořádný čardáš, mohlo to vypadat pouze jako barvité přirovnání, ale věřte tomu, že ten příměr byl mnohem přesnější, než se na první pohled asi zdálo. Neříkejte, že na to nejste zvědaví!

Je skoro až zarážející, že „Üst a gríz felett“ obsahuje jen pět regulérních písní, které ani nejsou příliš dlouhé – skoro všechny mají něco málo přes čtyři minuty, pouze „Hegyitangó“ se vyškrábala nad šest minut. A přesto je tam toho tolik, že lze album poslouchat opakovaně a mnohokrát a pořád se je možno se nechat unášet vodopádem nápadů. Nejvyšší blaho přichází v druhé půli nahrávky ve skladbách „Az eke rosszabbik oldalán“, „Éjjeli hús“ a již jmenované „Hegyitangó“. Všechny tři jsou učiněné majstrštyky plné silných motivů, stačí si poslechnout třeba jen začátek „Éjjeli hús“, kde Guruzsmás hravě přecházejí mezi proklatě bohovskými vyhrávkami a skoro až metalovou riffáží. To je jednoduše chuťovka jako svině!

Guruzsmás

Hele, lidičky, sranda stranou. „Üst a gríz felett“ je překvapení jako hrom. Nečekal jsem od toho vůbec nic a dostal jsem setsakra poutavou a inteligentní nahrávku, která v sobě spájí rockovou drzost, progresivní elitářství a folkovou osudovost. A navíc se tyto tváře mezi sebou nijak nebijí, naopak se moc příjemně doplňují a fungují spolu jedna báseň. Po všech směrech velmi sympatická nahrávka, v níž je pořád co objevovat a která vydrží na dlouho. Velké doporučení!


The Dillinger Escape Plan – Dissociation

The Dillinger Escape Plan - Dissociation

Země: USA
Žánr: mathcore / experimental rock
Datum vydání: 14.10.2016
Label: Party Smasher / Cooking Vinyl

Tracklist:
01. Limerent Death
02. Symptom of Terminal Illness
03. Wanting Not So Much to as To
04. Fugue
05. Low Feels Blvd
06. Surrogate
07. Honeysuckle
08. Manufacturing Discontent
09. Apologies Not Included
10. Nothing to Forget
11. Dissociation

Hrací doba: 50:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

The Dillinger Escape Plan před vydáním svého aktuálního počinu „Dissociation“ vypustili do světa znepokojující zprávu, že právě novinka bude jejich posledním počinem a že po nadcházejícím turné svoji činnost zcela ukončí. Když budu vycházet z jejich prohlášení, tak ze své pozice údajně dosáhli všeho, čeho mohli, a není tak důvod táhnout tuhle káru dál. Jakkoli je mi tato myšlenka vlastně sympatická a cením si jejich odvahy zabalit to ve chvíli, kdy můžou sami o sobě tvrdit, že jsou na vrcholu, tak je na druhou stranu škoda, že k tomuto poznání dospěla právě tato parta, z jejíž tvorby je náznak vyčpělosti a ohranosti cítit jen minimálně.

The Dillinger Escape Plan jsou již léta považováni za přední představitele mathcoru a jejich vizionářství v náhledu na tvrdou hudbu jim už nikdo neodpáře. Tím spíš je z mého pohledu ohromná škoda, že zrovna v době, kdy tahle parta vydává jedno ze svých nejlepších alb, se rozhodla, že kariéru pověsí na hřebík. „Dissociation“ je totiž právě tou nahrávkou, jež podtrhuje výjimečnost skupiny a zároveň posiluje schopnost napsat brilantní a překvapivý materiál, přestože v jádru se od posledních dvou počinů na přístupu The Dillinger Escape Plan ke kompozici nic zásadního nezměnilo.

Poslední dvě alba totiž představovala The Dillinger Escape Plan v trochu jiném světle, než v jakém si je pamatují posluchači prvních alb. Doba „Calculating Infinity“ i přelomového „Miss Machine“ jsou pryč a od té doby Greg Puciato a Ben Weinman spolu se svými parťáky přesunuli svou tvorbu do trochu přístupnější pozice. Tím pochopitelně nechci nadhazovat obvinění z prvoplánovosti, přesto je šílenost prvních alb v nedohlednu od rafinované propracovanosti „One of Us Is the Killer“ nebo právě „Dissociation“. A musím říct, že zrovna mně toto nečiní žádný problém, protože patřím k zástupu těch, kteří na The Dillinger Escape Plan nahlíží s každým jejich dalším albem jako na kapelu větší a dospělejší.

„Dissociation“ mělo před vydáním jednu velkou konkurenci a tím je právě předchozí „One of Us Is the Killer“, které považuji za esenci toho nejlepšího z dosavadního „Dillingeří“ tvorby. V tomto ohledu tedy novinka neměla zrovna nejjednodušší pozici, a i když se jí nepodařilo předchůdce překonat ve všech ohledech, jedná se o víc než zdařilého následníka. Obsahuje vše, co mám na této partě rád, což znamená nekonečné množství brejků, jazzových vsuvek, disharmonických postupů a šílených kytarových ekvilibristik mistra Weinmana. Na druhou stranu si cením čím dál častějších melodických výletů do vzletnějších a éteričtějších sfér. Greg Puciato totiž umí pořád stejně dobře zařvat jako melodicky zapět s akustickou kytarou v pozadí a osobně jej považuji za jednoho z nejosobitějších zpěváků na scéně.

Potud je tedy všechno při „starém“. Na úvod The Dillinger Escape Plan, jak už je jejich zvykem, připravili explozivní nálož v podobě „Limerent Death“, která začíná, jako kdyby se nástrojů chopili psychicky labilní trestanci. V úvodní palbě se sice najde prostor pro kytarové vyhrávky a melodický vokál Puciata, ale pořád převládá až nepříjemná atmosféra plynoucí z ostřejších momentů, kdy se jede na plný plyn. Nutno dodat, že těchto skladeb je na novince nejvíc, takže na své si přijdou všichni, kdo mají rádi šílenou, avšak technicky bravurně odvedenou metalovou hudbu. Hodně podobná úvodní „Limerent Death“ je příkladně „Honeysuckle“, v níž však Greg vystřihne o něco více melodických nápěvů, a ještě víc tak odlehčuje jinak nervní atmosféru.

Ona právě ta podoba, kdy do mathcorové rubanice vmísí organicky nějakou odlehčující pasáž, sluší The Dillinger Escape Plan nejvíc. Když třeba poslouchám „Wanting Not So Much as To“, v níž se se mezi agresivními slokami zničehonic zjeví potemnělá jazzová pasáž s akustickou kytarou a trubkou, tak nestačím koukat. Přestože to není v podání této party nic neobvyklého, lehkost, s níž toto činí, je opravdu dech beroucí. Druhá polovina písně je mnohem více postavena na melodiích a připravuje půdu pro elektronický experiment v podobě „Fugue“.

Dalším z vrcholů „Dissociation“ je „Low Feels Blvd“, což je taková fúze mezi jazzem s rockovým nádechem a neurvalým mathcorem, již může vymyslet snad jen Ben Weinman. Potěší i veskrze agresivní „Apologies Not Included“, které chybí častější změny temp a progresivní postupy, jimiž překypují ostatní písně, a drží se spíš klasické metalové struktury. Netvrdím, že je na poměry The Dillinger Escape Plan jednodušší na strávení, ale není to taková matematická zvrácenost jako příkladně „Limerent Death“.

The Dillinger Escape Plan

Kdybych měl vybírat ty úplně nejsilnější momenty „Dissociation“, tak budu tahat spíš z vod melodičtějších skladeb, které mě u The Dillinger Escape Plan baví s každým dalším albem víc a víc. Jsem toho názoru, že bez nich už by to pořádně ani nešlo, protože poslouchat bez ustání nervní metal plný brejků a skrytých momentů překvapení se prostě a jednoduše přejí, a právě proto dodávají „Dillingeři“ barvivo v podobě kompozic typu „Black Bubblegum“„Ire Works“ či titulky z předchozí studiovky. Tuto funkci nyní zastává „Symptom of Terminal Illness“, již považuji za naprostý vrchol „Dissociation“. Vyniká zejména vokál Grega Puciata a jeho schopnost napsat podmanivou vokální linku. V podobném duchu, ovšem bez kytarového hřmění se odehrává pak ještě závěrečná titulka, jež díky vrstveným vokálům a smyčcovým aranžmá doznívá ve velmi poklidném duchu a dává tak na moment zapomenout na právě skončivší zhudebněné šílenství.

The Dillinger Escape Plan prostě a jednoduše potvrdili svoji výjimečnost a já jenom doufám, že tohle není úplně poslední slovo, jaké tahle bestie vykřičela do světa. Přeci jen, kdo jiný by měl táhnout tenhle styl kupředu když ne jeho pionýři, jimž to i s přibývajícími odslouženými léty hraje stále parádně. Možná ze mě mluví troška nostalgie z blížícího se konce sebranky, k níž chovám již řadu let velký respekt, ale myslím si, že zrovna v tomhle případě přijde onen zánik dřív, než měl. Skvělé album, víc netřeba dodávat.


Swans, Anna von Hausswolff

Swans, Anna von Hausswolff

Datum: 19.10.2016
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Anna von Hausswolff, Swans

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Swans v České republice už dávno nejsou jevem nevídaným. Vlastně spíš naopak, poslední léta jsou na českých pódiích častým, byť vlastně vždy vítaným hostem. Tuším, že od obnovy činnosti v roce 2010 se u nás nyní ukázali už pošesté, což je dost slušná kadence. Přesto mělo letošní vystoupení lehce speciálnější nádech. Ale tak už tomu bývá, když má něco být naposled.

Není to žádné tajemství, jistě to všichni víte, slyšeli jste, četli jste. Swans, tak jak je známe nyní, v dohledné době skončí. „The Glowing Man“ z letošního června je posledním počinem aktuální sestavy, právě probíhající turné bude poslední koncertní šňůrou aktuální sestavy. Budoucnost je prozatím nejistá – ví se pouze to, že Michael Gira hodlá pod jménem Swans pokračovat sám, na každém dalším albu se obklopí jinými hudebníky, dle všeho asi i změní zvukový koncept, živé vystupování značně omezí.

Swans ve své současné podobě, která má zanedlouho dojít svému konci, jsou však ve vrcholné formě. Sestava je nelidsky sehraná, desky působivé, koncerty ničivě intenzivní – tak moc, že Swans už dávno předchází pověst skupiny, jež z pódia nekompromisně drtí dlouhé hodiny, aby na konce posluchače vyplivla zdecimovaného, leč s vědomím, že něco zažil. Není divu, že tohle naposledy vidět, slyšet a na vlastní kůži pocítit chtěli mnozí. Minule – bez jednoho dne přesně před dvěma lety – Swans hráli v Lucerna Music Baru; letos přijeli do Divadla Archa, které už díky velkému zájmu týden před koncertem hlásilo vyprodanou kapacitu. Přinejmenším co do kvantity důstojné publikum tedy bylo jisté (ačkoliv bych mohl vtipně poznamenat, že v některých částech davu to vypadalo spíš jako na módní přehlídce hipsterských plnovousů než na koncertě)…

Stejně jako posledně nechal Michael Gira blonďatou holku, aby rozehřála sál na požadovanou provozní teplotu. Pharmakon před dvěma lety však nebyla jemnou dámou, nýbrž hlukovým zvířetem. To letošní Anna von Hausswolff ze Švédska se svou kapelou byla mnohem hudebnější a namísto sonického ataku dávala přednost atmosféře. Před koncertem jsem trochu pobaveně zjistil, že existují i lidé, kteří chtěli na akci dorazit a právě droboučká Švédka pro ně byla větším tahákem nežli samotní Swans. Mě osobně ale její studiová tvorba zas až tak nezaujala, a i když papírově na ní nevidím nic špatného, prostě mě to nedokázalo patřičně zasáhnout.

S klidným svědomím ovšem mohu říct, že v živém podání to bylo něco dočista jiného a fungovalo to o mnoho lépe. V minimalistických ambientních plochách už bylo cítit onu kýženou hloubku, hlasité výbuchy – ať se o ně starala kytara, elektronika, elektronická rytmika nebo letmé noisové zahrození – byly působivé. I přesto na sebe hlavní díl pozornosti strhávala samotná Anna von Hausswolff, a to nejen kvůli tomu, že jí to ohromně sluší, což přinejmenším 96 % přítomných pánů taktéž potěšilo. Dokázala vystřídat harmoniku, syntezátor i akustickou kytarou a především – zpívala skutečně nádherně a v tomto ohledu si její přednes zaslouží plný počet bodů.

Jako jediný neduh jejího vystoupení tedy musím označit zvuk, jenž byl sice čitelný, nicméně nepříjemně hlasitý, až v člověku chvílemi vibrovaly vnitřnosti a bolely z toho uši. Dovolím si tvrdit, že v tomto ohledu nejsem úplná citlivka, ale někde by hranice přece jen být měla. Třeba to v zadních částech sálu znělo lépe, ale vepředu by to nějaký ten decibel dolů prostě zasloužilo.

Swans - The Glowing Man

Vzhledem k tomu, jakým nátlakem na ušní bubínky byla převážně ambientní Anna von Hausswolff, člověka nutně musela napadnout otázka, jak na tom budou samotní Swans, jejichž produkce si přece jen zakládá na hlasitosti a tlaku. Neblahá předtucha o neposlouchatelnosti se naštěstí nepotvrdila. Bylo to samozřejmě nahlas, nebylo to odpočinkové vystoupení a ještě den poté ráno člověku hučelo v uších, ale zadělání si na zdravotní potíže nebylo na pořadu dne. Po zvukové stránce tedy šlo o nejlepší možný kompromis – obzvlášť s ohledem na to, že i čitelnost byla skvělá, vše bylo dobře slyšet (hlavně mě potěšila krásně slyšitelná lap steel kytara Christopha Hahna).

K samotnému výkonu šestice na pódiu toho snad ani není moc co dodávat, poněvadž psát o tom, že Swans hráli intenzivně a s obrovským nasazením, by snad bylo nošením dříví do lesa. Michael Gira své spoluhráče opětovně dirigoval a diktátorsky nutil k ještě větším výkonům, ze všech čišela odevzdanost své vlastní hudbě. A to ať se kapela pomalu nadechovala k další ničivé pasáži, anebo ona ničivá pasáž byla na svém vrcholu a všichni sekali riffy a údery s tvrdostí, jakou mohou závidět i deathmetalové formace. Určitě by však stálo za speciální zmínku, že tentokrát se Swans nepřijel Thor Harris se svou plejádou instrumentů, protože turné k „The Glowing Man“ z rodinných důvodů nejede. Na jeho místo nastoupil klávesista Paul Wallfisch, u nějž se mi zdálo, že palicí kroutí jak úplný debil, ale dalo se s tím žít – stačilo se na něj nekoukat.

Na síle vystoupení nijak neubírala ani skutečnost, že bylo předem jasné, co se bude hrát, jelikož setlist byl znám. Na druhou stranu, osobně by mi vůbec nevadilo (vlastně spíš naopak), kdyby byl výběr písní poskládán trochu jinak. Největší část času samozřejmě zabrala letošní deska „The Glowing Man“, což je v pohodě a třeba titulní skladba na závěr koncertu byla asi vrcholem setu. Mrzí mě ovšem, že Swans aktuálně nehrají fenomenální „Frankie M.“ – vím, že ji hráli posledně, ale s obrovskou chutí bych si ji dal znovu. A třeba úvodní, dříve nevydaná kompozice „The Knot“ (která se dle všeho postupně vyvinula z motivů dříve užitých v „No Words / No Thoughts“) mi přišla v některých pasážích zbytečně natahovaná.

Vzato kolem a kolem ale byli Swans velice silní. V živém provedení je to skupina, jež má sama pro sebe celou váhovou kategorii – o tom se nijak nepřu, naopak mohu prohlásit, že i aktuální vystoupení toto potvrdilo. Na druhou stranu bych ale lhal, pokud bych tvrdil, že to tentokrát bylo lepší než před dvěma lety. Jakkoliv totiž byli Swans i tentokrát výteční, Lucerna byla ještě o kousek víc. Přesto není důvod k nespokojenosti, protože pánové dávají do těla vážně obdivuhodně a protože šlo o velmi důstojný poslední koncert současné sestavy v České republice.

Swans Setlist Divadlo Archa, Prague, Czech Republic 2016, The Glowing Man