Archiv štítku: post-punk

Idles – Ultra Mono

Idles - Ultra Mono

Země: Velká Británie
Žánr: post-punk
Datum vydání: 25.9.2020
Label: Partisan Records

Tracklist:
01. War
02. Grounds
03. Mr. Motivator
04. Anxiety
05. Kill Them With Kindness
06. Model Village
07. Ne touche pas moi
08. Carcinogenic
09. Reigns
10. The Lover
11. A Hymn
12. Danke

Hrací doba: 42:52

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Když jsem zde psal v roce 2018 o Idles poprvé, ani v nejmenším mě nenapadlo, že by se už o necelé dva roky později mohli se svou novou deskou nacházet na vrcholu britského žebříčku prodejnosti. Přesně to se ale přihodilo jejich aktuální nahrávce „Ultra Mono“. Humbuk kolem nich panuje už od dob prvotiny „Brutalism“, a jak vidno, stále sílí. Nedá se říct, že by to bylo nezaslouženě a navíc se to netýká pouze Idles. Britské ostrovy v posledních letech zažívají díky kapelám jako Algiers, black midi, Fontaines D.C., The Murder Capital, Girl Band, Savages, Shame nebo Squid znovuobjevení post-punku. Těžko v tuto chvíli říct, jestli to znamená další významnou ostrovní vlnu, ale některá z těchto jmen určitě stojí za pozornost. K těm nejvýraznějším a troufám si tvrdit také nejlepším patří Idles.

Dobití britské hitparády nepřišlo zničehonic. Idles fungují už od roku 2009, avšak k prvnímu albu se dostali až o osm let později. Prvotině „Brutalism“ předcházela dvě EPčka „Welcome“ a „Meat“, která představovala Idles v ještě daleko jemnějším a více indie orientovaném vyznění. Až vydání „Brutalism“ všechno změnilo. Ve zkratce – zasněnost předešlé tvorby nahradila hardcorová agresivita. Idles jsou na své první dlouhohrající desce nasraní, hlasití a nebývale autentičtí, čímž si ihned získali spoustu příznivců.

S následujícím albem „Joy as an Act of Resistance“ vyrukovali Idles ale zase s něčím trochu jiným. V některých skladbách sice navazují na svého studiového předchůdce, avšak ve většině se ubírají do zcela nových směrů, což z této kolekce činí daleko rozmanitější záležitost, než jakou bylo „Brutalism“. Takřka všechny skladby po nemnoha protočeních začínají růst ve svébytné momenty, což ostatně potvrdily úspěšné singly, a navíc drží skvěle i pohromadě. Hudební nápaditost a lehkost, s jakou se dá ztotožnit s textovou náplní „Joy as an Act of Resistance“, znatelně napomohly tomu, že „Ultra Mono“ bylo sledovanou událostí a hned v první týden vydání se vyšouplo do čela britského žebříčku.

Očekávání tak byla veliká, až to mohlo připomínat jakousi punkovou obdobu příběhu třetí desky „Be Here Now“ od Oasis. A vlastně je ten osud „Ultra Mono“ docela podobný, protože i tahle nahrávka, přestože rovněž opanovala žebříček, je pro mnoho lidí nakonec zklamáním. Idles totiž nepřekvapivě opět trochu uskočili. „Brutalism“ je výplach a hukot, „Joy as an Act of Resistance“ je ambiciózní výpovědí doby a „Ultra Mono“ je minimalismus pro ty nejvěrnější.

Idles jsou na „Ultra Mono“ doslovnější než kdy předtím. Sloganovitost textů jim byla vždycky vlastní stejně jako míchání politických názorů s popkulturními odkazy nebo otevřené zpovědi zpěváka Joea Talbota ze svého života. Na novince se však Idles nebojí tohle všechno osekat na úplné minimum, takže si vystačí třeba s refrénem jako „THIS MEANS WAS – ANTI-WAR!“ Je v podstatě jedno, o jakou válku se má jednat, ať už osobní nebo celosvětovou, prostě to jasně říká, že to stojí za hovno. Žádné skrývání a jinotaje, prostě punk napřímo. Podobným stylem se zaryjí do hlavy i ostatní slogany jako „I AM I – UNIFY“ nebo nutně opakované „CONSENT!“ V přednesu samozřejmě zůstává Talbotova dikce a důraz na určitá slova po vzoru Johnnyho Rottena nebo Liama Gallaghera, což jen tak neomrzí.

Stručnost a snaha vytěžit z minima maximum provází „Ultra Mono“ i po stránce hudební. U Idles je už dobrým zvykem, že základ tvoří bicí a basa. Ty postupně doplňuje zpěv a někde úplně vzadu mají svoje místo kytary. To je na rockovou kapelu docela nestandardní, takže kdo vyhledává nosné kytarové riffy, ten tady snadno narazí. Idles zkrátka raději sázejí na pevnou rytmiku. V případě „Ultra Mono“ však i tohle odrbali až na kost, čímž dost zářezů dostává až garážovou jednoduchost. Ať si říká Talbot třeba tisíckrát, že Idles nejsou žádnej zkurvenej punk, ale „Ne touche pas moi“ je nejvíc nejjasnější punkovou věcí a kytary v „Model Village“ drhnou jak MC5 nebo New York Dolls. Minimalismus po vzoru proto-punku. Tohle směřování jsem od Idles nečekal, ale přijde mi to super a sedí jim to.

Zásadnější novinkou v repertoáru Idles je ovšem něco jiného. Na „Ultra Mono“ se totiž nacházejí i skladby, které se vymykají jejich zajetým postupům. Takovou je zejména druhá stopa „Grounds“. Ta stojí na až hip-hopovém a lehce elektronickém instrumentálním podkladu a není v tom jediná. Podobně netradičně zní i ospalá „The Lover“ a závěrečná „Danke“. Opět je to nástrojově velice stručné, nepřeplácané, a tím pádem to souzní s typickým výrazivem Idles. Přesto mě ale právě tyto tři skladby spolu s „Carcinogenic“ baví z celé desky nejméně, ale něco do sebe to uznávám má.

Zbytek stopáže „Ultra Mono“ už ničím podobným nepřekvapí. Jsem rád, že jsou stále přítomny noiserockové vlivy, ostatně v několika skladbách zde hostuje David YowThe Jesus Lizard či improvizátor Colin Webster. Kromě skřípajících kytar atmosféře dost vypomáhá i samotná produkce a její efekty. Zajímavý je hned otvírák „War“, jehož kytary připomínají letecké nálety a bicí explodující nálože. Doslova hlučný je pak refrén „Reigns“, který je úmyslně přeřvaný, a to citelně. Nejprve jsem myslel, že mi nějak blbne zesilovač, ale kdepak, takhle to má skutečně být. Tyhle efekty mě tu baví, stejně jako celkový zvuk desky. Zní trochu mechanicky a plechově, myšleno v dobrém slova smyslu. Důležité je, že má svůj ksicht. Z dosavadních nahrávek Idles se mi zvuk na „Ultra Mono“ líbí nejvíce.

Idles

Oproti svým předchůdcům však „Ultra Mono“ ztrácí v jednom, a to nevýraznosti skladeb. Co víc, klasicky znějící písně jako „Mr. Motivator“, „Anxiety“, „Kill Them with Kindness“ nebo „Reigns“, které se nesou právě v onom stylu – přešlapující bicí, bublající basa a drobné vyhrávky na kytary, tedy poznávacím znamení Idles – si jsou strašně podobné. Něco takového se Idles v minulosti nestávalo. Ačkoliv se mi vyjmenované líbí, netřeba skrývat, že zkrátka nejsou tak silné jako to nejlepší z „Brutalism“ nebo „Joy as an Act of Resistance“. Takové zářezy tu prostě nejsou, a to je hlavní slabinou „Ultra Mono“. Při jakémkoliv porovnávání s minulou řadovou tvorbou novinka prohrává, snad tedy jen s výjimkou zvuku. Asi by se dalo říci, že si Idles dali svými předchozími nahrávkami laťku moc vysoko.

„Ultra Mono“ ovšem vypadá, že snad ani nemělo ambice jako třeba „Joy as an Act of Resistance“. Proto ten minimalismus, jednoduchost, stručnost v textech a pokukování po punkových kořenech. Proto jsem psal, že je to album pro ty nejvěrnější. Já si ho užívám a našel jsem si tu své oblíbence – „War“, „Anxiety“, „Model Village“, „Ne touche pas moi“ i zprvu zapadlou, avšak posléze velice působivou „A Hymn“. To všechno jsou výborné pecky, přestože v sobě nemají tu velikost „Colossus“, „Never Fight a Man with a Perm“ nebo „Mother“. Podobným hitem byl asi zamýšlený „Mr. Motivator“, avšak s tou chytlavostí se to tu přehnalo až na samotnou hranici vlezlosti. Jiný moment jasného hitu tu ale není, nicméně mně to nevadí.

Třetí řadová nahrávka Idles je u mě třetí v pořadí i co se seřazení podle oblíbenosti týče. „Ultra Mono“ vypadá v dosavadní diskografii Idles trochu zapadle. Není to adrenalinová šleha jako „Brutalism“, ani nemá velikost a přesah „Joy as an Act of Resistance“. Působí dost obyčejně, nemá jasné hity a možná vyžaduje více trpělivosti. Svoji kvalitu však bezesporu má. Obsahuje skvělé skladby, nabízí nové nápady a povšechný dojem je pozitivní. Nějaké zklamání rozhodně necítím. Sice si minulé řadovky pustím asi raději, ale i k „Ultra Mono“ se rád vracím a budu vracet.


Protomartyr – Ultimate Success Today

Protomartyr - Ultimate Success Today

Země: USA
Žánr: art / proto-punk
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Domino Recording Company

Tracklist:
01. Day Without End
02. Processed By the Boys
03. I Am You Now
04. The Aphorist
05. June 21
06. Michigan Hammers
07. Tranquilizer
08. Modern Business Hymns
09. Bridge & Crown
10. Worm in Heaven

Hrací doba: 40:07

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem tu před časem psal povídání o EP „Consolation“, tehdy posledním studiovém počinu Protomartyr, zmiňoval jsem na konci něco o tom, že tohle krátké dílko by mohlo být odrazovým můstkem ke skutečně velkému albu. K němu ostatně Protomartyr svými výkony už dlouhodobě směřují, jelikož ty kroky kupředu jsou znát s každou novou nahrávkou. Dva roky na to zde máme nový zářez s vtipně ambiciózním titulem „Ultimate Success Today“ a očekávání jsou nemalá. Dosáhli s ním tedy Protomartyr už na příčky nejvyšší?

„Ultimate Success Today“ je pátou řadovou deskou této deset let fungující detroitské party a sestava Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa) zůstává po celou dobu neměnná. Za ty roky stihli ujít úctyhodnou cestu. Jak je zvěčněno na prvotině „No Passion All Technique“, začínali jako vcelku klasická garage/punková kapela, avšak už tady byl znatelný přesah jejich hudby, který se naplno projevil na albech následujících. Takže ano, hlasitý garážový rachot ztrácející se v alkoholickém oparu, ale také nesourodé post-punkové rytmy, potemnělá atmosféra a citelné vlivy The Fall nebo Pere Ubu.

To vše jim zůstalo dodnes, avšak povedlo se jim to povznést na přeci jenom propracovanější úroveň, což ostatně dokazuje i „Ultimate Success Today“. Na nahrávce lze zaslechnout kromě klasického rockového obsazení také klarinet, flétnu, violoncello a především saxofon Jemeela Moondoca. S noisovými výbuchy kytar jdou tyto freejazzové nálady skutečně skvěle dohromady a tvoří tak ucelený zvuk, který Protomartyr sedí. Přidání nových elementů rozhodně prospělo. Právě nějaké podobné oživení je dost možná tím, co scházelo předchozím deskám, především pak dvojici „Under Color of Official Right“ a „The Agent Intellect“. K nim jsem si cestu nikdy úplně nenašel a myslím, že tu změnu stylu po vydání „No Passion All Technique“ si plně osvojili až na minulém „Relatives in Descent“. Bohatší aranže „Ultimate Success Today“ však nejenom dobře zní, ale také pomáhají nahlédnout na tvorbu Protomartyr zase z trochu jiného úhlu a představují tak další pomyslný krok směrem nahoru.

Joe Casey se na „Ultimate Success Today“ ohlíží za dosavadní dráhou Protomartyr a opět skrze texty reflektuje své chmurné pocity z dění kolem, což ostatně vždycky bylo jednou z hlavních předností tohoto tělesa. Nyní se v tématech odrazila ve velkém krize středního věku. Ta Caseyho dostihla, když si uvědomil, že už to spolu borci táhnou jednu dekádu, a jak to všechno rychle uteklo. Tak jako na minulých nahrávkách, i nyní je to trefné a hudbu Protomartyr výtečně doplňující. Někomu mohou pro bližší přiblížení skladeb pomoci videoklipy. Ty jsou dostupné už ke všem písním, takže s doprovodným visuálem lze iniciovat kompletní poslech „Ultimate Success Today“.

Po EP „Consolation“ se mohlo zdát, že Protomartyr s nadcházející tvorbou možná přitvrdí, ale to se na „Ultimate Success Today“ neděje. Agresivní kousek, jakým byl třeba „Wheel of Fortune“, se tu nenachází. To ale nevadí, jsou tu jiné přednosti. Novinka se obecně pohybuje ve stejných kolejích jako její předchůdci a změnu lze zaznamenat především s oním větším žánrovým záběrem. Protomartyr jsou stále stejně nepředvídatelní a stejně depresivní jako kdy předtím. Jen to zde dokáží vyjádřit i novými způsoby, třeba kvílením saxofonu.

Hudba Protomartyr nikdy nebyla úplně přímočará. A stále není. Písně se sice točí kolem jednoho ústředního motivu, ten však zpravidla bývá doplňován vedlejšími odbočkami, které mohou stěžovat hledání záchytných bodů. Navíc onen stěžejní nápad bývá často dost podivný. I v případě „Ultimate Success Today“ platí, že je to o jistém prokousávání se. Zprvu se mi singly „Processed by the Boys“, „Worm in Heaven“ a „Michigan Hammers“ moc nepozdávaly, vlastně si vzpomínám, že prvně jmenovanou jsem na první zátah ani nedoposlouchal. Jak už to tak ale někdy bývá, nyní je vše jinak.

Právě „Processed By the Boys“ patří na novince Protomartyr k mým favoritům. Výborné už je jenom to, jak útočným dojmem působí po nepříjemně sílícím úvodu „Day Without End“. Když její dusající rytmiku začne narušovat neklidný saxofon a přidá se hlučící kytara, Protomartyr se ocitají na vrcholu svých sil. Tyto vzteklé pasáže, zpravidla se objevující na místech, kde by člověk normálně čekal kytarové sólo, se vhodně prolínají s těmi klidnými. Ty však kolikrát vyznívají ještě více skličujícím dojmem. V tomhle ranku si asi nejlépe vedou mučivá „The Aphorist“ a hořkosladká „June 21“, doplněna i o ženský zpěv Nandi Rose. Absolutním vrcholem „Ultimate Success Today“ je pak „Michigan Hammers“ postavená na netypických, ale sakra účinných bicích, které jako když někam spěchají, ale namísto toho jsou ve výtečném předělu překonány basou a saxofonem. Určitě jedna z nejpovedenějších skladeb Protomartyr, stejně tak jako silné rozloučení (doslova poslední) „Worm in Heaven“.

Celkově se na „Ultimate Success Today“ nenacházejí vyloženě slabá místa. I když jsem si pár skladeb oblíbil o něco méně, stále se jedná o dobré a zajímavé kusy, které sled událostí na albu nijak nenarušují a plně zapadají do konceptu a atmosféry nahrávky. K těm patří „I Am You Now“ a „Tranquilizer“. Možná i z toho důvodu mám stále pocit, že „Ultimate Success Today“ nemusí být tou nejvyšší metou Protomartyr. Dlouhou dobu jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi více líbí „Relatives in Descent“ nebo „Ultimate Success Today“, ale nakonec se přikláním k novince, takže ano, „Ultimate Success Today“ je dosavadním nejlepším albem Protomartyr, a to především díky větší sounáležitost materiálu, kdy má každá z písní co říct, což doposavad na jejich deskách trochu scházelo.

Přesto dodávám, že i na „Ultimate Success Today“ vidím prostor pro zlepšení. Možná jsem na Protomartyr moc přísný. Oni už takhle a už několik let dozajista patří k tomu nejlepšímu ze současného post-punku, „Ultimate Success Today“ je parádní nahrávka a jsem s ní spokojený, ale nemám pocit, že by to nedokázali udělat ještě lépe. Nicméně, Protomartyr jsou v laufu a novinka to jasně ukazuje. Ať už se jim v budoucnu povede to ještě vyšperkovat nebo ne, stále se bude na co těšit, protože kvalitu obstarají určitě.


Rope Sect – The Great Flood

Rope Sect - The Great Flood

Země: Německo
Žánr: post-punk
Datum vydání: 12.8.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Tracklist:
01. Divide et impera
02. Rope of the Just
03. Eleutheria
04. Prison of You
05. The Underground Paradise
06. Hiraeth
07. Flood Flower
08. Non serviemus
09. Issohadores
10. Diluvian Darkness

Hrací doba: 44:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Post-punková enigma Rope Sect zaujme hned několika způsoby – za prvé zvukem, který pojí dohromady špinavost undergroundových počinů z metalových sfér a pro post-punk neobvyklou kytarovou břitkost. Žánrový étos více připomene svižná rytmika a chladný, nezúčastněný projev vokalisty skrývajícího se pod aliasem Inmesher.

Podivně působí samotná obliba Rope Sect, nepřekračuje totiž metalovou škatuli. Složení fanouškovské základny ovlivňuje fakt, že kapele dosavadní počiny vydávaly labely, které se soustředí na extrémnější hudbu. I tak je celkem s podivem, že Rope Sect nesbírají příznivce napříč žánry podobně jako Chelsea Wolfe nebo Amigo the Devil. Netradiční pohled na post-punk, který se ale drží žánrových základů, by mohl být doceněn fanoušky klasik jako Killing Joke, The Sound nebo modernějších Protomartyr.

Do třetice zmíním poutavou hru s vizuální stránkou, která se točí – jak název napovídá – okolo strangulace a sektářství, vše v sépiovo-nažloutlém koloritu. Konzistentně využívaný vizuál souznící s dystopickou tématikou textů se v post-punku moc nevidí, z obecnějšího hlediska ale úplně originálně nepůsobí, připomíná totiž debutovou lo-fi folkovou depresi od Giles Corey.

„The Great Flood“ je první dlouhohrající deskou kapely. Rope Sect předtím svůj zvuk představili prostřednictvím několika singlů a jednoho EP. Na skladbách se pravidelně snoubí post-punková nezúčastněnost s rockovějším drivem, vždy v hávu „nepostpunkové“ produkce, která nedá dopustit na robustní zvuk bicích. Rytmická sekce zní na žánrové standardy placatě. Pozornost si neuzmou ani vokály, které se napříč skladbami táhnou v minimálním tónovém rozsahu. Nosníkem zůstává kytara – ta v menších hudebních dávkách pozornost držela snadno. Otázkou je, zda unese i plnohodnotné album.

Z prvního poslechu „The Great Flood“ jde znát, že si Rope Sect vlažnost materiálu uvědomují. Do rovnice totiž přidávají nové postupy. Post-punkový základ doplňují metalové i punkové prvky. Skladby se občas překlápějí do dynamičtějších pasáží, někdy dokonce i do blast beatů. Nezvyklé hudební obraty napoprvé překvapí, po několika rotacích se ale jeví trochu nuceně, třeba finální sypačka v „Hiraeth“ s úsměvným growlem nabourává vibe jinak uvolněného tracku.

Deska funguje lépe, když se drží post-punkových fundamentů. Svižnější „The Underground Paradise“ a „Rope of the Just“ fungují stejně dobře jako ležérnější „Eleutheria“, a to i navzdory monotónnímu vokálnímu projevu. Že zpěv nevadí, potvrzují hned dva hlasové doprovody Mata McNerneyhoHexvessel a žánrově bližších Grave Pleasures. Jak „Prison of You“, tak „Flood Flower“ si sice hezky hrají se změnami v tempech, v rozvleklejších pasážích jsou ale utahané až moc a ani chemie mezi dvěma vokály nejde příliš cítit.

„The Great Flood“ potvrzuje, že Rope Sect nejvíce sluší tradičnější post-punkové polohy zabalené ve špinavějších, nyní už pro kapelu typických konturách. V užších mantinelech si Rope Sect bez problémů vystačí a na větší části desky dokazují, že střední tempo bez výchylek funguje nejlépe. S vyššími autorskými ambicemi kapela sem tam narazí. Občasné přešlapy ale nejsou zásadní, a proto je „The Great Flood“ velmi solidním debutem.


Algiers – There Is No Year

Algiers - There Is No Year

Země: USA
Žánr: post-punk / soul
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Matador Records

Tracklist:
01. There Is No Year
02. Dispossession
03. Hour of the Furnaces
04. Losing Is Ours
05. Unoccupied
06. Chaka
07. Wait for the Sound
08. Repeating Night
09. We Can’t Be Found
10. Nothing Bloomed
11. Void

Hrací doba: 37:05

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Není moc kapel, které by zněly jako Algiers. Ostatně posuďte sami, jak často slýcháte zhudebnění post-apokalyptických vizí za pomocí gospelu a soulu. Právě tyto dva žánry se velice citelně otírají o jinak silný post-punkový až industriálový základ. Na papíře to může vypadat jako nesmyslný výstřelek a snaha o senzaci, ale jak mi ukázala v roce 2017 jejich druhá řadovka „The Underside of Power“, funguje to velice přesvědčivě.

Algiers stojí především na bedrech multiinstrumentalisty Franklina Jamesa Fishera. Je to právě jeho vokální projev, který poutá největší pozornost. Zní velice zapáleně, charismaticky, lze v něm slyšet klasické soulové legendy z období Motown music, stejně jako drzý punkový předobraz z let následujících. To, co si zdánlivě odporuje, se v jeho projevu a v hudbě Algiers spojuje. Hlukové výpady pak jen podtrhují temnou, chladnou a všeobecně rebelující náladu jejich protestních skladeb. Jak jsem již napsal výše, deska „The Underside of Power“ představila jejich styl v celé své kráse. Dotáhla to, co bylo započato na eponymním debutu, a stala se tak pro mě jedním z nejpříjemnějších překvapení posledních let. O doposavad nejlepší nahrávce Algiers není pochyb a nic na tom nemění ani novinka „There Is No Year“.

Pozornost nad „There Is No Year“ se výrazně zvedla po uveřejnění singlu „Can the Sub_Bass Speak?“. Tenhle pětiminutový, energií nabitý singl fakující všechny předsudky a zabývající se otázkami černé populace v USA zasáhl skutečně silně. V textu sami narážejí na neustálé dotazování ohledně označení jejich stylu – „What genre is this? Gospel-punk, soul-rock…“ a tak dále, ale tenhle singl nabídl zase něco úplně jiného. Jedná se o free jazzový výplach, o poezii založenou na indické teoretičce Gayatri Spivak. Není divu, že očekávání byla hned daleko vyšší. I já jsem si říkal, že jestli se s tím Algiers teď takhle neserou a dělají si doslova, co chtějí, „There Is No Year“ bude mířit hodně vysoko. Menší vystřízlivění nastalo, když byl uveřejněn seznam písní, na kterém tahle výrazná singlovka chyběla. Návrat do reality pak nastal po vydání prvních, tentokrát už albových ukázek.

„There Is No Year“ nakonec není tak experimentální, jak se mohlo zprvu zdát, není ani nijak výjimečné, vlastně nenabízí nic nového. Jedná se o kolekci lepších i horších písniček, které nijak nevybočují, ba se zdá, že snad ani nemají tyto ambice. Po poslechu „Can the Sub_Bass Speak?“ jednoznačné zklamání. Několik dalších poslechů nové desky ukázalo, že „There Is No Year“ není tak špatné, jak se mi zprvu zdálo, dokonce jsem si našel i několik oblíbenců – „Dispossession“, „Hour of the Furnaces“, „Losing Is Ours“ nebo „Wait for the Sound“. Stejně tak se zde ale nacházejí i písně bez většího nápadu, což se dá obecně říci o celém „There Is No Year“. Občas jako by jim ještě chybělo něco k finálnímu dotažení, na nějaké památné momenty je pak novinka výrazně chudší než její předchůdce.

Příliš nepomohlo ani celkově popovější vyznění, kdy Fisher kolikrát zní až příliš jako Michael Jackson. Hudba, přestože stále pochmurná, je také klidnější, hodnější, více přijatelná. Po oněch noisových výpadech už není slechu a výrazně také ubylo industrialu, což výslednému zvuku Algiers po mém soudu dost ubírá na zajímavosti. Tyto poznatky se ještě více umocňují tím vysokým očekáváním po vydání „Can the Sub_Bass Speak?“, kdy jsem vlastně čekal přesně opačný pohyb – tedy žádné ústupky, ale ještě větší nepohodlí pro posluchače.

Konečný dojem z nového alba „There Is No Year“ je rozporuplný. Sice po několika protočeních povyroste, dá se v něm najít několik dobrých pasáží, zejména zkraje desky, ale po tom, co předváděli Algiers v letech nedávných, mělo tohle být prostě lepší. Po třech letech se vytasit s nic neříkající a nevýraznou plackou nemůže být ničím jiným než zklamáním.


(Dolch) – Feuer

Dolch - Feuer

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 15.11.2019
Label: Ván Records & Totenmusik

Tracklist:
01. Burn
02. Halo (Afraid of the Sun)
03. A Funeral Song
04. A Love Song
05. Psalm 7
06. Mahnmal
07. Feuer

Hrací doba: 50:22

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nevím, jestli má smysl tu nějak podrobněji rozebírat, jak vysoko smýšlím o (Dolch), protože jsem to svého času psal už v recenzích na „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ a sedmipalec „An den Mond“. Pokud se vám nechce listovat do minulosti a číst dva roky staré články, tak pro formálnost zmíním, že o (Dolch) smýšlím setsakra vysoko. V hudbě mě příliš nezajímá nějaká techničnost nebo instrumentální výkony, vždycky jsem si výš cenil pocitů a atmosféry. A zrovna (Dolch) dokázali na svých starších počinech vyčarovat magickou a unikátní (!) atmosféru, na jakou jsem nikde jinde nenarazil. A přesně tyhle specifické nálady jsou tím, kvůli čemu se zamilovávám do kapel; prakticky všichni mí nejoblíbenější interpreti nějakou takovou nabízejí, a právě proto mi učarovali také (Dolch).

Trochu zajímavé je, že se (Dolch) k mým srdcovým formacím vypracovali, aniž by vydali jedinou velkou desku. Doposud pouštěli do světa jenom demosnímky a minialba, byť v některých případech je takové označení spíše formální, poněvadž třeba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ se svými 37 minutami prakticky naplňuje dlouhohrající parametry. Podobně by se jako debut dala vnímat rovněž kompilace „I & II“, která na jednom oficiálním nosiči nabízela starší dema „Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“. Papírově nicméně přichází první řadová nahrávka až nyní. A nutno dodat, že když už, tak se s tím (Dolch) nijak nepárali a rovnou ambiciózně ohlásili celý triptych desek souhrnně nazývaný „Feuer, Nacht & Tod“. Aktuálně vychází první část „Feuer“ (vsadím svoje levé varle, že dvojka se bude jmenovat „Nacht“ a trojka „Tod“, haha).

Samotnému „Feuer“ předcházel sedmipalcový singl „Psalm 7“ (na straně B se nachází exkluzivní skladba „December ’85“, která se na albu neobjevuje), přičemž už ten naznačil několik věcí…

Vzpomínám si, že když jsem prvně slyšel „I & II“ (jistě nebudu jediný, kdo kapelu objevil s touhle kompilací, která Němce vytáhla z obskurity na světlo), prakticky okamžitě mě to pohltilo a nemohl jsem se od toho odtrhnout. „Feuer“ je na tom docela jinak. Chybí mu moment překvapení, protože člověk už tuší, co by měl čekat. A vzhledem ke starším nahrávkám jsou očekávání extrémně vysoko. První poslech zní jako (Dolch), nálada je opět krásně ponurá a ženský zpěv je jako vždy éterický a podmanivý. Přesto ten dojem není tak silný a skutečné okouzlení se nedostavuje.

„Psalm 7“ nicméně za pár poslechů vyrostlo, tudíž se dalo domnívat, že podobně na tom bude také „Feuer“ jako celek. První seance s celým albem tomu nasvědčovaly, protože i zde šlo cítit, že to bude chtít víc času na zvyknutí a docenění (paradoxně bych ale neřekl, že by novinka měla být poslechově náročnější než starší věci). Prakticky ihned ale na povrch vyplul jiný dojem – (Dolch) jsou nyní kytarovější a metalovější. Daní za to je, že nový materiál už nezní tak étericky a spirituálně. Přesto kapelu nelze obviňovat z toho, že by snad ztratila svůj ksicht, ten charakteristický rukopis v tom stále je slyšet.

Dolch

Přibývající poslechy a intenzivnější vstřebávání přinesly svoje ovoce. „Feuer“ přináší posun, který může být pro někoho zklamáním, ale určitě nejde tvrdit, že by se jednalo o špatnou desku. Rozhodně budu souhlasit s tvrzením, že není tak dobrá „I & II“ a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“, ale jedním dechem je nutné dodat, že prohrává pouze s dřívější tvorbou samotných (Dolch). Obecně vzato se stále jedná o velmi svébytnou muziku se silnou a nevšední náladotvorností.

Navrch si myslím, že v dílčích momentech se (Dolch) dotýkají i své dřívější úrovně. Děje se tak v závěru alba. Od „Psalm 7“ dál už prakticky nemám výhrad a zejména „Mahnmal“ a titulní „Feuer“ jsou jednoduše fantastické skladby, proti nimž nemohu říct křivého slova. První půle alba je možná v rámci tvorby „slabší“, ale za poslech to bezesporu stojí.

Dolch

Pochopím, pokud fanoušek starších věcí bude ve „Feuer“ vidět zklamání. Nakonec já sám cítím, že dříve bylo ještě lépe. Přesto nedokážu novinku odsoudit, poněvadž se mi vlastně líbí (a moc), plus její finále je skvostné. Určitě si ale dovolím tvrdit, že kdo se s (Dolch) doposud nepotkal, toho by velký debut mohl regulérně nadchnout. V každém případě – poslechnout byste si to měli.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Před dvěma roky na Funkenfluagu jsem se ožralej přimotal ke koncertu (Dolch) a hudba mi natolik uhranula, že jsem bez váhání oželel tehdy probíhající velemoudrou debatu s různými, zajímavými postavičkami blackmetalového undergroundu. Doma jsem pak kompilaci prvních dvou demáčů pořádně sjel a kouzlo bylo dokonáno.

Určitě nejsem fanoušek takového kalibru jako H. ale naše dojmy jsou podobné. „Feuer“ je příjemná záležitost, kterou se vyplatí slyšet, a velice by mě zajímal názor posluchače, jenž do poutavého světa (Dolch) vstoupí právě s ní. Nepříjemným faktem ale zůstává, že výjimečnou atmosféru kapely „Feuer“ představuje v naředěné, méně působivější formě než dřív; kolega podal výše trefné argumenty.

Onen úpadek by se jistě dal svést i na profesionální produkci, a je pravda, že zastřenost demáčů soundu (Dolch) vyhovovala náramně, ale ke zvuku nemohu negativního říct vůbec nic, protože ze sluchátek i z repráků (zvlášť když se trochu ohulí volume) to je prostě žrádlo. Michael „Arioch“ Zech je mistr svého řemesla a záznam i s následnými úpravami hudbě posloužily, přesně jak by měly. Problém je tedy jinde…

(Dolch) prostě ty nejlepší nápady využili ve svých počátcích, a teď, když nabrali něco zkušeností a mají přístup k výtečnému technickému zázemí i vydavateli, tak jejich stávající kreativita na dosažení laťky prostě nestačí. Na další dva díly trilogie jsem samozřejmě zvědavý, ale pokud (Dolch) při jejich tvorbě nepoctila nebo nepoctí svou návštěvou ona pomyslná múza, tak se situace bude opakovat. A to už bude otázkou, zda se vyplatí poslouchat tři naředěné variace na téma perfektně zpracované dřív. Snad názvy jednotlivých dílů implikují nějaký posun.

Dolch


Idles, John

Idles poster 2018

Datum: 13.11.2018
Místo: Praha, Futurum Music Bar
Účinkující: Idles, John

Koncert Idles, to pro mě byla povinnost. Jestli nějakou novou kapelu fakt žeru, tak právě je. Desky „Brutalism“ a „Joy as an Act of Resistance“ představují to nejlepší, co se v punku v tomto století odehrálo, a Idles přerostli během dvou let z lokální bristolské partičky v globálně vyhledávanou záležitost. Ostatně o jejich narůstající popularitě svědčí i vystoupení ve Futurum Music Baru, kdy se tak týden před samotným koncertem objevil na události akce štempl „Sold Out“, tedy vyprodáno. No a já vůl samozřejmě zase neměl lístek. Takže jsem začal shánět všude možně, až se nakonec zadařilo.

Očekávání jsem měl veliká, tomu se prostě nedalo ubránit, ale poučen z předchozích zklamání jsem si od hudby Idles dal na nějaký čas pokoj, abych nebyl úplně přesycen, což vedlo také k tomu, že jsem zapomněl, že je tu nějaká předkapela. Tou byli John. Nikdy předtím jsem je neslyšel a ani nic o nich. Ještě před začátkem vystoupení jsem si v klubu prohlídnul veškeré zboží obou kapel, zjistil, že John mají čerstvě venku prvotinu „God Speed in the National Limit“ a ocenil nezvykle nízké ceny za šatnu a pivo.

John mě mohli jenom překvapit a tak se také stalo. Netuše s čím vyrukují (tedy tuše, že asi půjde o něco alespoň trochu spřízněného s hlavním vystupujícím), jsem se poroučel k pódiu. John jsou klasickou neučesanou garážovkou, která hned od začátku bezpečně fungovala a bavila mě po celou dobu. Údernou hudbu zvládají předvádět pouze ve dvou, jeden John měl kytaru, druhej John bicí a mikrofon, čímž mi připomněli vystoupení Mantar na letošním Brutal Assaultu, kdy to bylo podobně účinné. Jedinou vadou na kráse bylo, že všechny jejich písně jsou vlastně na jedno brdo. Vždy se začalo takovým tím netrpělivým přešlapováním bicích a nabalováním nějakého riffu, z čehož zákonitě muselo přijít urvání ze řetězů, a k tomu ostatně vždy došlo. Bylo to ale chytlavé a John to umějí prodat. Zaujal mě také zpěv, pořádně zvířecí, trochu mi připomínal The BaronaAmebix. Celkově rozhodně spokojenost a příjemné rozehřátí.

Po menší pauze už se sál naplnil do posledního místečka, takže jsem měl co dělat, abych se vecpal trochu blíž, ale povedlo se. Idles začali temným otvírákem nového alba „Colossus“, atmosféra se pomalu zahloubala do všech záhybů Futura a v davu to začalo pořádně houstnout. Tohle zahřívací kolo je na zahájení koncertu úplně geniální. Když Joe Talbot začal zpívat naléhavý part „It’s coming“, bylo všem jasné, že to fakt přichází a s následující hardcorovou explozí to taky přišlo. Přílivová vlna energie se v publiku hned odrazila a souznění s kapelou bylo na výbornou. Co začali Idles na pódiu předvádět, muselo vtáhnout každého.

Idles

Vyprodané Futurum vyřvávalo veškeré slogany tutovek jako „Mother“, „Danny Nedelko“ nebo „1049 Gotho“, které zazněly hned zkraje, a prakticky nebylo kdy si odpočinout. Jedním z vrcholů byl také flák „Divide & Conquer“, monotónní brutalita, při níž se klub otřásal v základech, a pobavil také bizarní cover „All I Want for Christmas Is You“ od Mariah Carey. Idles potvrdili předpoklady, že právě oni jsou jednou z nejzábavnějších kapel současné rockové scény, a upřímně lituji každého, kdo se na koncert nedostal.

Rytmická dvojice Jon Beavis a Adam Devonshir neustále přidávala pod kotlem, hnala všechno kupředu, a vlastně tak byli jedinou jistotou, jelikož zůstávali na svém místě. Kytarista Mark Bowen s radostí zahazoval kytaru, čapnul mikrofon a vydával se do lidí, a ani Lee Kiernan si nenechal ujít pár skoků do rozvášněného davu. Při „Exeter“ dal svoji kytaru nějaké holce, kterou záhy pobídl, aby vylezla na pódium, no a to už jí následovali další fanoušci. Do Talbota neustále někdo narážel, z čehož nebyl zjevně úplně nadšený, ale hrálo se dál.

Co mě trochu překvapilo, byla Talbotova starost o zdraví fanoušků. Je fakt, že některé skoky byly o hubu, třeba když borci zkoušeli salta, ale jednou je to agresivní, naštvaná, ale i pozitivní hardcorová hudba, a tak nějak to k tomu patří. Každopádně vřava neustávala a už po pár odehraných písních klub připomínal spíše prádelnu, takže se po skončení mohl každý jít směle vyždímat. Idles zahráli vlastně celé nové album, s výjimkou „June“, o které Talbot už dříve říkal, že naživo tuhle osobní zpověď zpívat zřejmě nikdy nebude. Končilo se „Rottweilerem“ a tady mi to sedělo daleko líp než na desce. Zakončení si vzal na paškál Bowen, který nám uštědřil několikaminutovou ukázku běsu a hluku, kdy zbytek kapely už dávno stál opodál s lahváčem v ruce, ale on měl ještě potřebu se pořádně hlasitě vyjádřit.

Vystoupení Idles naplnilo má očekávání a je jisté, že se objeví ve finálním zúčtování nejlepších akcí tohoto roku. On to vůbec byl jeden z nejlepších koncertů, kterým jsem byl kdy přítomen. Jestli dnes stojí za to nějakou skupinu vidět, tak jsou to právě Idles. Jejich punk (přestože se tak oni sami neradi označují) nepředstavuje nic dříve neslyšeného, ale dokáže spolehlivě strhnout. Ani nemám, co bych vytknul, prostě to byl zážitek, autentický, uvěřitelný a bez příkras. Ohlas za touto kapelou je zcela oprávněný.


Protomartyr – Consolation

Protomartyr - Consolation

Země: USA
Žánr: art / post-punk
Datum vydání: 15.6.2018
Label: Domino

Tracklist:
01. Wait
02. Same Face in a Different Mirror
03. Wheel of Fortune
04. You Always Win

Hrací doba: 13:28

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Žánr post-punk zažívá v tomto desetiletí obrození. Svůj vrchol zažil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, avšak v dekádě následující upadl do zapomnění. Zpátky do povědomí se dostal začátkem nového století, a to díky revivalovým indie kapelám, které pronikly do středního proudu. Tento náhlý poprask zplodil několik hitů, ale záhy opět vyprchal. Skutečný návrat post-punku lze však vnímat nyní, v několika posledních letech. A zásluhu na tom mají i Protomartyr.

Protomartyr se dali dohromady v Detroitu roku 2008 a fungují ve stále stejné čtyřčlenné sestavě, tedy – Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa). Jen těžko je šlo minout minulý rok, kdy vydali výbornou placku „Relatives in Descent“. Už ani nevím, proč na ni nevyšla recenze, ale tak ve zkratce – je super. To už byl ale jejich čtvrtý zářez. Prvotina „No Passion All Technique“ z roku 2012 byla ještě nijak výrazným, ale dobře zahraným garažovým punkem. Vše se dostávalo do obrátek až s další „Under Color of Official Right“ a především pak s „The Agent Intellect“. Na nich se Protomartyr přeformovali do plně post-punkového tělesa, přičemž se nebojí hrát si také s artovými a noisovými vlivy. A koneckonců, zůstala jim i ta garážová drzost.

Dosavadní diskografie Protomartyr má vzestupnou tendenci. Album od alba jsou lepší a lepší, až se pomalu stali mou nejoblíbenější partičkou současného post-punku. Následovníkem posledního „Relatives in Descent“ je květnové ípko „Consolation“ a opět ukazuje, že Protomartyr jsou ve skvělé formě. Dosavadní tendence v porovnání s minulou řadovkou spíš stagnuje, či lépe řečeno, pokračuje dále na stejné úrovni, jelikož Protomartyr se nezasekli na jednom místě, posunuli se trochu jinam, laťku „Relatives in Descent“ nepřelezli, ale vyrovnali, což neznamená nic menšího než další povedený materiál z jejich dílny.

„Consolation E.P.“ nabízí čtyři skladby, z nichž na dvou hostuje Kelley Deal známá z kapely The Breeders. A není to jen takové to hostování do počtu, kdy kvákne dvě slova v refrénu. Podílela se skladatelsky na dvou písních, „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, což jsou shodou okolností dva nejlepší kusy épéčka. A bez jakéhokoliv přehánění bych také „Wheel of Fortune“ označil za vůbec nejlepší skladbu, se kterou doposavad Protomartyr přišli.

Protomartyr

První dvě písně jsou rovněž v pohodě, ale jsou tak nějak stále standardem kapely. „Wait“ jakožto otvírák začíná hodně tvrdě a dobře to doplňuje návyková kytarová vyhrávka. Trvá pouze dvě minuty, takže se tu toho nestihne moc odehrát, přesto zanechává kladný dojem. O něco delší dvojka „Same Face in a Different Mirror“ je už klidnější, rovněž povedená, ale to nejlepší má teprve přijít. Když jsem výše psal, že Protomartyr se na tomto EP posunuli zase někam jinam, měl jsem na mysli to, co vynikne právě s následující dvojicí písní.

Zatímco doposud se Protomartyr o art punk jen tak opírali, tady ho nechali naplno projevit – a vyplatilo se. „Wheel of Fortune“ má kromě nejzábavnějšího popěvku Protomartyr, „I decide who lives and who dies!“, také noisové části přesně v opačném gardu, ale vše tak skvěle graduje, že tyhle kontrasty jsou nakonec skvělou kombinací. Celá věc je patřičně temná, depresivní, v tradičně netypickém a úderném tempu, jednoduše Protomartyr v tom nejlepším balení. V podobném rozpoložení pokračuje poslední „You Always Win“, pouze s tím rozdílem, že na rozdíl od agresivní „Wheel of Fortune“ působí odevzdaně smířeným dojmem. Snad by se i vzhledem ke své atmosféře dala nazvat baladou, každopádně se jedná o zajímavé experimentální zakončení této anti-utopistické třináctiminutové jednohubky.

Z mých dosavadních slov je doufám zjevné, že „Consolation“ rozhodně doporučuji. Už teď se nemohu dočkat další řadové desky Protomartyr, protože podle všeho mají nakročeno k vytvoření vrcholného díla. Tato očekávání často zůstávají nenaplněna, ale v případě Protomartyr tomu věřím. Dokážu si představit „Consolation“ jako jakýsi předěl mezi kapitolou uzavřenou „Relatives in Descent“ a nějakou novou, tak uvidíme.


(Dolch) – III: Songs of Happiness… Words of Praise

(Dolch) - III: Songs of Happiness… Words of Praise

Země: Německo
Žánr: ethereal doom
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Opening Speech
02. Intro mit Pauken und Trompeten
03. The River
04. Sirenade
05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1)
06. Track Six
07. 100 000 Days

Hrací doba: 37:42

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

(Dolch)

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“„Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.


Ritual Howls – Their Body

Ritual Howls - Their Body

Země: USA
Žánr: post-punk / coldwave
Datum vydání: 22.9.2017
Label: Felte

Tracklist:
01. This Is Transcendence
02. A Manifestation of Time
03. Their Body
04. Perfume
05. Blood Red Moon

Hrací doba: 25:20

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Rovnou se přiznám, že Ritual Howls jsem donedávna neznal, přestože tahle trojčlenná sebranka z Detroitu za sebou již nějaký ten rok existence okořeněný o pár alb (tři) a EP (čtyři) má. Hned po prvním poslechu jejich nového minialba „Their Body“ a přečtení nějakého toho základního infa a pár rozhovorů mi ale bylo jasné, že tahle skupina je přesně pro mě.

Tvrzení z oficiální Facebookové stránky, že „Ritual Howls vytvářejí surreální, introspektivní pochmurno, které by mohlo pohánět diskotéku v pekle; soundtrack pro vaše nejoblíbenější noční můry a nejhrozivější fantasie“ sice může být marketingovou vypočítavostí a je těžké mu dostát a zároveň neznít jen pozérsky zle (!!!) a hnusně (!!!!), v tomto případě ale zcela odpovídá realitě, a to v té (takřka) nejlepší možné podobě.

To nejoptimističtější, „This Is Transcendence“, skladbu, kterou kapela označuje za svou nejpopovější (což ale v kontextu její tvorby může znamenat hodně věcí jen ne něco blížícího se mainstreamové vlně populární hudby), si odbudeme hned ze začátku a pak už jde všechno z kopce (tím nemyslím kvalitativně, nýbrž náladově). Co ale první píseň jednoznačně předznamenává, je transcendentální zážitek dýchající ze všech kusů. Toho trio Bancell, Samuels a Saginaw dosahuje mimo jiné skrze nepřeberné množství ozvěny, tak si rozumějící se žánrem coldwave. Na rozdíl od jiných podobných seskupení se však za touhle neproniknutelnou masou neskrývá jen prázdné bezobsažné nic, ale další a další vrstvy.

Základ je přitom tak prostý – jednoduché elektronické beaty a syntezátor, společně připomínající zlatou éru osmdesátkového diska. Když si k tomu ale přidáte mysticky zahalenou kytaru, místy hutně zkreslenou, místy jen tak tiše předoucí basu a sem tam industriální sample, vznikne daleko komplexnější a zajímavější celek, stále však neúplný.

Možná se to tak nemusí ze začátku zdát, ale přestože hudba je zajímavá a přitažlivá sama o sobě, většinu pozornosti na sebe nakonec upoutá zpěv, kolem nějž se všechno točí. To už je ostatně dáno samotným tvůrčím procesem Ritual Howls, kdy jsou prvotně psány texty a až podle nich vzniká hudba (o to víc mne mrzí, že jsem údajně Lovecraftovské texty nebyl schopen nikde sehnat). Snad ještě větší podíl v nabití tohoto dojmu má však projev Paula Bancella, jehož monotónní hluboký zpěv (místy téměř recitace) zcela dokonává mrazivou atmosféru a svého vrcholu dosahuje v „Perfume“, kde jeho intonace a frázování v kombinaci s klaustrofobickým syntezátorem, akční basou a stále sice zahalenou, ale daleko intenzivnější kytarou než ve zbytku skladeb, získává rozměr zkázonosného proroctví.

Ritual Howls

Za vrchol alba ale považuji jiný kus. V závěrečné „Blood Red Moon“ se střetávají všechny předchozí elementy a jsou zde umě smíchány v depresivně steampunkový western, s kytarou místy připomínající druhé album Davida Lynche a Lindemannovským zpěvem z dřívějších desek Rammstein (němčina by sem padla dokonale). To vše dohromady tvoří celek překypující hypnotickou ponurostí.

Pokud vám tedy nijak zvlášť nevadí trochu toho osmdesátkového patosu, beznadějná atmosféra a místy repetitivní tuc-tuc-tuc-tuc beaty, nebojte se Ritual Howls okoštovat – nemusíte být zrovna unešeni, ale zklamání se s největší pravděpodobností vyhnete.


(Dolch) – An den Mond

(Dolch) - An den Mond

Země: Německo
Žánr: (spi)ritual doom metal / post-punk
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Ván Records

Hrací doba: 08:52

Odkazy:
bandcamp

Dobrých skupin běhá po světě poměrně mnoho, ale pouhý zlomek z nich lze zařadit k těm skutečně výjimečným a ojedinělým. U německých (Dolch) bych se ovšem vůbec nebál tvrdit, že právě oni k té elitě mimořádných a nevšedních formací patří. Z jejich silně atmosférické hypnotické hudby jsem naprosto v prdeli už od doby, kdy jsem před několika lety na tenhle skrytý klenot narazil poprvé. Nejvyšší čas si jej poprvé představit i na našich stránkách, k čemuž nám poslouží letošní květnový sedmipalec „An den Mond“.

Stylově jsou (Dolch) rozkročeni mezi jakousi spirituální formou doom metalu, post-punkem, rockem, blackmetalovou estetikou a doteky ambientu, k čemuž navrch přihazují fenomenální vokály (obě pohlaví). Nečekejte ovšem nějaké laciné skřeky – jde o éterický čistý zpěv. Výsledný koktejl kouzlí neopakovatelnou magickou atmosféru opředenou hypnotickou tajemnou aurou. Transcendentální zážitek a přesun mysli do nadzemských sfér? Skutečně ano! Že volím přespříliš silná slova? Pokud tomu tak je, pak mi vysvětlete, proč se chce člověku až plakat štěstím z toho, jak dokonalé to je…

Naštěstí ani „An den Mond“ extrémně vysoko posazenou laťku nesnižuje a bezezbytku a bez zaváhání potvrzuje, proč jsem výše psal, co jsem psal. Titulní skladba na straně A vesměs „pouze“ pokračuje v tom, co (Dolch) předváděli již na svých starších počinech, ale v tomto případě to za žádných okolností není myšleno v pejorativním slova smyslu. Takřka ihned člověka obklopí již známá nezaměnitelná spirituální nálada, jež asi nepřekvapí nikoho, kdo se s (Dolch) již v minulosti setkal, ale silně zapůsobit dokáže i tak. Zastřené kytary, hluboké rituální údery bicích a fantastické vokály se opětovně spájí do strhující mozaiky, při jejímž poslechu se neochvějně potvrzuje již známá pravda – hudba této formace je hodna uctívání jako málokterá jiná.

Píseň „Dagger Moon“ na B straně se již z běžné produkce (Dolch) malinko vymyká, ale to je dáno tím, že nejde o jejich původní kompozici, nýbrž o předělávku od dnes již nefunkční oregonské punkrockové skupiny Dead Moon. (Dolch) originální skladbu samozřejmě přepracovali do svého specifického stylu a z tohoto hlediska vlastně v kontextu jejich tvorby smysl dává, přestože jsem řekl, že jde o něco trochu jiného. Nakonec ale – tím nejdůležitějším je jako vždy skutečnost, zdali výsledek dokáže zapůsobit. A zde „Dagger Moon“ opět boduje na plné čáře.

(Dolch)

Očekávám, že zanedlouho se jméno (Dolch) v našich končinách a v určitých kruzích dostane více na odiv, jelikož kapelu čeká pražský koncert po boku King Dude a The Ruins of Beverast (29. října). Nicméně jakkoliv jsou tyto dvě formace skvělé a jsem na ně samozřejmě zvědav, právě (Dolch) jsou dle mého nejzajímavějším dílkem téhle extrémně silné soupisky. Fenomenální záležitost, již stojí za to znát.