Země: Německo Žánr: ethereal doom Datum vydání: 10.11.2017 Label: Ván Records Tracklist: 01. Opening Speech 02. Intro mit Pauken und Trompeten 03. The River 04. Sirenade 05. Hydroxytryptamin Baby (Part 1) 06. Track Six 07. 100 000 Days Hrací doba: 37:42 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: Sure Shot Worx

Z toho, jak jsou (Dolch) fenomenální skupina, jsem se tu již letos jednou zpovídal – to když vyšlo sedmipalcové EP „An den Mond“. Na něm se nacházela jen titulní píseň a jedna předělávka, což dohromady nedalo víc než necelých devět minut hudby. To je samozřejmě tuze málo, kór u hudby, která je tak skvělá, že se jí člověk prostě nedokáže nikdy přežrat, nicméně (Dolch) patří do té sorty kapel, od nichž hltám úplně všechno, takže jsem s chutí zhltnul a povinně koupil i „An den Mond“.

Opravdu jsem nečekal, že by se další nahrávka (Dolch) měla objevit ještě v aktuálním roce, ale o to větší radost mi ohlášení „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ udělalo. Obzvlášť když tentokrát se již jedná o větší hudební nadílku. Němci prozatím preferují krátkohrající počiny, takže jejich doposud nejdelším vydáním byla kompilace „I & II“ (na niž novinka svým názvem zcela evidentně navazuje) seskupující oba předcházející demosnímky („Demo I“ a „Licht. Maschine. Herz.“), a „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ tuto stopáž dorovnává.

Před samotným poslechem jsem neměl pochyb o tom, že (Dolch) daný časový prostor vyplní – když nebudu zbytečně přehánět a zvolím střídmější výrazy – smysluplně. Reálná podoba „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ ovšem ukázala, že ani u (Dolch) nemusí platit, že vše, na co sáhnou, je automaticky hudební zlato.

Nechápejte mě špatně – „III: Songs of Happiness… Words of Praise“ rozhodně není špatné album. Vlastně naopak. Popravdě řečeno, když se (Dolch) pustí do své typické polohy, jde opětovně o zasranou genialitu s atmosférou tak silnou, až z toho naskakuje husí kůže a mrazí v zádech. V čem je tedy problém?

Jediné, co je reálně špatně, netvoří ani minutu celkové stopáže, což je přesně ten důvod, proč budu mít ve finále i pro tuto nahrávku slova chvály. Přesto, řekněme si to na rovinu, první stopa „Opening Speech“ je píčovina jak mraky… i když už jsem možná trochu pochopil, co tím (Dolch) chtěli sdělit. Jak už název napovídá, jedná se o mluvené slovo, které vám poděkuje za koupi desky, prozradí, že jde o ukázku rozpracovaného materiálu a že jestli máte zájem, můžete si šestou píseň [poslední na straně A vinylu] pustit pozpátku. Šestá píseň s dokonale originálním názvem „Track Six“ trvá pouhých 14 vteřin, ozve se v ní nějaký potlesk a posléze nesrozumitelný blekot – jako kdyby někdo mluvil pozpátku.

Protože mě tohle fakt mocně sralo a nechápal jsem, proč (Dolch) cpou takovou sračku na svou nahrávku, dal jsem si tu práci a šestou stopu si pozpátku skutečně pustil. Onen záhadný vzkaz zní (ano, klidně se s vámi o to tajemství podělím): „Congratulations, you just played the song backwards.“ No, musím se přiznat, že napoprvé jsem se tomu fakt hodně zasmál a tyhle dvě stopy – „Opening Speech“ a „Track Six“ – chápu jako jeden velký trolling ze strany kapely. Akorát k tomu, co (Dolch) hrají, mi takovéhle vtípečky úplně nesedí.

Zatím jsme vyplýtvali tolik tlachů na něco, co reálně trvá 43 vteřin, takže nyní bychom už měli přistoupit k vlastnímu obsahu „III: Songs of Happiness… Words of Praise“. Padesátivteřinové „Intro mit Pauken und Trompeten“ (taky název za všechny prachy) je docela nezajímavé, ale pak už to začne. „The River“, „Sirenade“ i „Hydroxytryptamin Baby (Part 1)“ jsou fantastické písně, jimž nechybí vůbec nic, kvůli čemu jsem začal (Dolch) bezmezně uctívat. Z monotónních zvukových linek, mezi nimiž pluje dokonale podmanivý ženský vokál, vyvstává neodolatelná hypnotická a éterická atmosféra, jaké se prostě nelze nabažit. To samé nakonec platí i pro 18minutovou „100 000 Days“, jež si sama pro sebe uzmula celou B stranu vinylu, akorát je tu jeden menší háček. Samotná skladba reálně trvá jen lehce přes šest minut a zbylé dvě třetiny stopy vyplňuje jeden dokola se opakující tichý kytarový tón. Samotného mě překvapuje, že ani jednou jsem nebyl schopen vypnout s předstihem a vždy to s nadšením doposlouchám dokonce. Že by to o tom zlatu nakonec přece jen byla pravda?

(Dolch) samozřejmě nehrají pro posluchače, kteří mají rádi množství zvratů a pevné kontury písni. Jejich hudba je určena těm, kdo rádi rozjímají a kdo se zajímají víc o nálady než o písně. Dovolím si tvrdit, že při takovém naladění uslyšíte jednu z nejzajímavějších formací současného podzemí a nepříliš viditelný klenot pro skutečné požitkáře.