 |
|
Datum: 26.4.2017
|
Během loňského roku jsem postupně začal zjišťovat, že ztrácím motivaci a náladu chodit na koncerty a trávit večery v zahulených smradlavých pajzlech. Tuto nechuť navíc podpořila, nikoliv však zapříčinila i skutečnost, že jsem se nedávno odstěhoval z Prahy, kde je kulturní vyžití největší, tudíž je pro mne návštěva každé akce opětovně spojena s otravnými nepříjemnostmi, jaké snad není nutno vysvětlovat nikomu z vás, kdo to máte stejně. To všechno jsou důvody, proč počet mých příspěvků do sekce reportáží v posledních měsících rapidně ubyl.
Nebudu vás tahat za fusekli, na Chelsea Wolfe bych se nakonec úplně s klidem vysral taky, kdybych si někdy před pár měsíci v krátkodobém záchvatu euforie neprozřetelně nekoupil lístek. Lenost shánět kupce se nakonec ukázala být ještě větší než lenost někam jet, takže jsem se koncem dubna přece jenom vypravil do dobře známých smíchovských ulic a konkrétně do klubu cca napůl cesty mezi Andělem a Arbesovým náměstím.
Předskokani mi ten večer byli zcela volní a v prvním případě jsem vlastně ani neměl ponětí, kdo tam má hrát. Na pódium vyzdobeném dvěma figurínami nastoupil jeden kořen a hned na první pohled mě napadlo, že takhle nějak by vypadala gay verze Tribulation. Jenže zvrat(ek) – on to fakt byl Jonathan Hultén z Tribulation a dříve i Stench. Zde se objevil v o poznání klidnější poloze zahrnující pouze akustickou a zpěv notně podpořený nesamplovaným druhým hlasem.
Sem tam nadějný moment hudba asi měla, ale takových bylo málo a celkový dojem byl pro mě dost příšerný. Každý slušnější motiv totiž Hultén dokázal zavraždit zbytečným omíláním anebo hned následující sračkovou pasáží jak od táboráku. Zahrál tuším pět songů, což bylo přesně o pět víc, než jsem potřeboval slyšet. Ještě horší ale byla vizuální stránka, protože Hultén si zjevně stanovil za cíl získat ten večer titul největšího buzíka v celém sále – vyhrál naprosto s přehledem. Díky neustálému pózování se na to nedalo ani čumět a moc se mi nechce věřit, že to byl fakt ten samý člověk, co nahrával kytary na fošny jako „The Horror“ nebo „Venture“. Jestli budu mít někdy vidět Hulténovo sólo znovu, udělám všechno pro to, abych se tomu vyhnul. Děs.
Ani následující Wear Your Wounds mě zrovna neuhranuli, ačkoliv to bylo o vagón lepší než švédský homoušek. Ale to nebyl zas takový problém, horší by totiž byl snad jen comeback Lunetic. Největším tahákem Wear Your Wounds je zjevně skutečnost, že v čele stojí Jacob Bannon z Converge, což skutečně bylo asi to nejzajímavější. Studiovou tvorbu projektu neznám, ale živě to působilo jako vcelku standardní, možná jen trochu zpomalený post-metal. Hodně hutně, hodně procítěně, však to jistě znáte, takhle se to dneska hraje úplně běžně.
Netvrdím, že to po hudební stránce nemělo dobré momenty. Občas Wear Your Wounds zněli opravdu dobře, obzvláště v těch chvílích, při nichž začala dávat smysl přítomnost hned tří elektrických kytar. Nemohu ovšem zastírat, že zde byly i pasáže nudy a dlouhé minuty obyčejných a prázdných riffů. Na rozdíl od předchozího vystupujícího jsem se sice na hodinky nekoukal co dvě minuty, ale na nadšení to zdaleka nebylo. Prostě taková normálka.
Za dané konstelace to Chelsea Wolfe neměla zas tak těžké, aby byla vrcholem večera. Na druhou stranu, musím pokračovat v hnidopišství a na skeptické vlně. Sice na tom nebylo nic špatně, ale její předchozí koncert na Dobešce na mě dolehl o poznání víc. Ve Futuru byla Chelsea „jenom“ dobrá.
Místy to drtilo opravdu hezky, o tom žádná, ale nemůžu si pomoct, ona metalovost a dronová tíže, s jakou se Chelsea Wolfe už nějakou dobu prezentuje na živých vystoupeních, je možná až na škodu. Díky se totiž vytrácejí jiné introvertnější a snad i hlubší aspekty, jaké na studiových deskách nechybějí. Jistě to souvisí s laděním stále posledního alba „Abyss“, které se k tvrdšímu soundu citelně přiklonilo, ale zmiňované elementy se mu někde ve spodních proudech zachovat podařilo, byť v menší míře. Na pódiu byly touhle tvrdostí nakaženy i starší skladby z „Pain Is Beauty“ a „Ἀποκάλυψις“, což mrzelo, poněvadž „We Hit a Wall“ nebo „Pale on Pale“ vyzněly… hodně jinak. A neřekl bych, že nutně lépe. Navíc se díky hutnému ladění set trochu sléval do jedné kytarové stěny, v níž mi zdárně zanikl i představený nový song „Static Hum“.
Možná působím přehnaně škarohlídsky. Jenže já nechci tvrdit, že vystoupení Chelsea Wolfe za nic nestálo. Vlastně nebylo špatné, mělo něco do sebe a uběhlo docela rychle. Pouze to vidím tak, že ani ona nezměnila nic na tom, že celý večer nebyl nijak omračující. Hlásat tu něco o výjimečné akci nebo nezapomenutelném večeru by prostě bylo mimo mísu. Sama Chelsea dobrá (nikoliv však skvělá), Wear Your Wounds standard, Jonatánek hrůza a celkově koncert, jenž se v portfoliu protřelejšího návštěvníka živých vystoupení ztratí v šedi mnoha dalších podobných.